27

Voda ve vaně byla příjemně teplá. Seděla jsem v ní dost dlouho na to, aby mi už dvakrát zkrabatěla kůže, ale nezajímalo mě to. Ellasbethina zapuštěná vana byla úžasná. Povzdychla jsem si, opřela si hlavu o okraj a zadívala se na strop ve výšce tří metrů orámovaný květináči s orchidejemi. Možná na obchodu s drogami přece jen něco bylo, když jste si mohli dovolit podobnou vanu. Rozvalovala jsem se v ní už víc než hodinu.

Ještě než jsme opustili město, zavolal Trent Ivy. Před chvílí jsem s ní sama mluvila, řekla jí, že jsem v pořádku a vyhřívám se v horké vodě, ze které nevylezu, dokud nezamrzne peklo. Zavěsila mi, ale já věděla, že jsme v pohodě.

Prohrábla jsem pěnu a upravila si na krku amulet proti bolesti, který mi půjčil Trent. Nevěděla jsem, kdo ho aktivoval; možná jeho sekretářka? Všechny moje talismany skončily na dně řeky Ohio. Můj úsměv povadl, když jsem si vzpomněla na lidi, které jsem nedokázala zachránit. Jejich smrt měl ale na svědomí Saladan, ne já. Nebo možná Kisten. Zatraceně. Co s tím udělám?

Zavřela jsem oči a pomodlila se za ně, znovu jsem je ale zprudka otevřela, když jsem uslyšela, že ke koupelně míří rázné kroky. Blížily se rychle a já ztuhla, jakmile vešla štíhlá žena v kostýmku krémové barvy a její podpatky zacvakaly na dlážděné podlaze. Přes ruku jí visela taška z obchodního domu. Ocelový pohled upírala na dveře šatny a vůbec si mě tak nevšimla, než v ní zmizela.

Musela to být Ellasbeth. Do prdele. Co jsem měla dělat? Utřít si z ruky pěnu a nabídnout ji k potřesení? Ztuhle jsem zírala na dveře. Přes židli jsem nechala přehozený kabát a vak se šaty pořád visel na paravánu. Zrychlil se mi puls a já přemýšlela, jestli se dostanu k zelenému ručníku dřív, než si uvědomí, že není sama.

Tiché šustění ustalo a já se ponořila hlouběji do pěny, když dopáleně vyrazila ze šatny. Tmavé oči mhouřila vzteky a vysoké lícní kosti jí zrudly. Prkenně se zastavila a taška z obchoďáku jí visela zapomenutá na ruce. Husté, vlnité blond vlasy měla stažené dozadu, což zdůrazňovalo strohou krásu její tváře. Pevně tiskla rty, hlavu držela vztyčenou, a když vešla obloukovým vchodem do místnosti, okamžitě se na mě prudce zahleděla.

Takže takhle vypadá zamrzlé peklo.

„Kdo jste?“ řekla a její silný hlas zněl panovačně a studeně.

Vyloudila jsem úsměv, ale věděla jsem, že vypadá mdle. „Ach, jsem Rachel Morganová. Z Upírská čarodějné?“ začala jsem se zvedat, ale změnila jsem názor. Nenáviděla jsem otázku, která se mi vloudila do slov, ale už jsem s tím nemohla nic dělat. Samozřejmě to mohlo být tím, že jsem byla až na pěnu nahá a ona tu stála v deseticentimetrových podpatcích a nedbale vkusném ohozu, který by mi Kisten asi vybral, kdyby mě vzal na nákupy do New Yorku.

„Co děláte v mojí vaně?“ Pohrdavě zírala na moje zhmožděné oko.

Sáhla jsem po ručníku, přitáhla si ho blíž a zakryla se jím. „Snažím se zahřát.“

Zacukala jí ústa. „Nedivím se,“ řekla ostře. „Je to studený bastard.“

Odešla a já se za hlasitého šplouchání vody posadila. „Trentone!“ Její hlas se rozlehl a po klidu a míru, kterých jsem si užívala, zněl nepříjemně ostře.

Zafuněla jsem a podívala se na mokrý ručník, který se mi lepil na kůži. Povzdychla jsem si, vstala a nohou otevřela odpad. Voda vlnící se okolo mých lýtek se zklidnila a začala odtékat. Ellasbeth promyšleně nechala otevřené dveře, takže jsem slyšela, jak na Trenta ječí. Nebyla daleko. Možná jen v obýváku. Rozhodla jsem se, že dokud ji slyším venku, můžu se vevnitř bezpečně utřít. Vyždímala jsem nasáklý ručník a z ohřívače sebrala dva další.

„Proboha, Trentone,“ rozléhal se její hořký, urážlivý hlas. „Nemohl jsi ani počkat, než odjedu, než sis sem přitáhl jednu ze svých děvek?“

Zrudla jsem a pohyby, kterými jsem se utírala, zdrsněly.

„Já si myslel, že jsi odjela,“ řekl Trent klidně, čímž ničemu nepomohl. „A není to děvka, nýbrž obchodní společnice.“

„Nezajímá mě, jak jí říkáš, je v mých pokojích, ty bastarde.“

„Neměl jsem ji kam jinam umístit.“

„Na dosah ruky máš osm koupelen, a tys ji musel pustit do té mojí?“

Ulevilo se mi, že mám víceméně suché vlasy, ale byla jsem fakt nadšená z toho, že voní po Ellasbethině šampónu. Poskakovala jsem neohrabaně na jedné noze a snažila si obléct spodní prádlo. Když jsem si šla zaplavat, měla jsem na sobě naštěstí jen punčochy. Moje kůže byla pořád vlhká, takže se na mě všechno lepilo. Málem jsem upadla, když mi noha uvízla v nohavici džínů, zavrávorala jsem a musela se zachytit pultu.

„Zatraceně, Trentone! Nesnaž se mi namluvit, že tady jde o obchod!“ křičela Ellasbeth. „V mojí vaně je nahá čarodějnice a ty tu sedíš jenom v županu!“

„Ne, ty poslouchej mě.“ Trentův hlas byl tvrdý jako železo a já vnímala jeho vztek i přes dva pokoje. „Říkám, že je obchodní společnice, a taky je.“

Ellasbeth se drsně zasmála. „Z Upírské čarodějné? Sama mi řekla jméno svého krvavého domu!“

„Je agentka, i když ti do toho vůbec nic není,“ řekl Trent chladně a já skoro viděla jeho zaťatou čelist. „Její partnerka je upírka. Je to slovní hříčka, Ellasbeth. Rachel mi dneska v noci dělala osobní stráž a spadla do řeky, když mi zachraňovala život. Nemínil jsem ji vysadit u kanceláře polomrtvou zimou jako nechtěnou kočku. Tvrdila jsi, že ti v sedm letí letadlo. Myslel jsem, že jsi pryč, a nehodlal jsem ji zvát do svého pokoje.“

Na okamžik se rozhostilo ticho. Vklouzla jsem do mikiny. Někde na dně řeky leželo zlato z Randyho účesu a jedna náušnice za tisíce dolarů. Aspoň že jsem zachránila náhrdelník. Možná talisman na něm přece jenom fungoval.

„Ty jsi byl na člunu… na tom, který vyletěl do povětří…“ Její hlas zněl tišeji a ustaraně, postrádal ale jakýkoli náznak omluvy.

Rozhostilo se ticho. Sáhla jsem si na vlasy a ušklíbla se. Kdybych měla půlhodinu, možná bych s nimi zvládla něco udělat. A kromě toho, po úžasném prvním dojmu, který jsem udělala, už to horší být nemohlo. Nadechla jsem se, abych se uklidnila, narovnala ramena a jen v ponožkách zamířila do obýváku. Káva. Cítila jsem kávu. Káva všechno zlepší.

„Jistě dokážeš pochopit můj zmatek,“ říkala Ellasbeth. Zaváhala jsem u dveří. Nevšimli si mě, ale já je viděla. Ellasbeth stála vedle kulatého stolu ve snídaňovém koutu a tvářila se asi stejně pokorně jako tygřice, když si uvědomí, že muže s bičem nemůže sežrat. Trent seděl u stolu v zeleném županu lemovaném na okrajích kaštanově hnědou. Na čele měl profesionálně vypadající náplast. Působil rozčileně − a měl na to právo, když ho snoubenka právě obvinila, že ji podvádí.

„Lepší omluvy se mi nedostane, že?“ řekl Trent.

Ellasbeth odložila tašku a založila si ruku v bok. „Chci, aby vypadla z mých pokojů. Nezajímá mě, kdo je.“

Trent mi pohlédl do očí, jako by ho přitáhly, a já sebou omluvně trhla. „Quen ji po lehké večeři odveze domů,“ řekl jí. „Můžeš se k nám přidat. Jak jsem řekl, myslel jsem, že jsi odjela.“

„Přehodila jsem si letenku na upírský let, abych mohla déle nakupovat.“

Trent na mě znovu pohlédl, aby Ellasbeth naznačil, že nejsou sami. „Chodila jsi šest hodin po obchodech a máš jenom jednu tašku?“ řekl a v hlase mu zaznívalo lehké obvinění.

Ellasbeth sledovala jeho pohled až ke mně a skryla zlost za příjemným výrazem. Cítila jsem její frustraci. Otázkou zůstávalo, jak se projeví. Sázela jsem na skryté popichování a urážky maskované jako komplimenty. Ale budu se chovat mile, dokud se tak bude chovat i ona.

S úsměvem a v džínech a v mikině s logem Vyjáků jsem k ní vykročila. „Hej, no, díky za amulet proti bolesti a za to, že jsi mi dovolil umýt se, Kalamacku.“ Zastavila jsem se u stolu. Trapnost celé situace byla stejně silná a dusivá jako zkažený tvarohový koláč. „Nemusíš obtěžovat Quena. Zavolám partnerce a požádám ji, aby mě vyzvedla. Stejně už ti asi buší na vrata.“

Trent se viditelně pokusil zapudit vztek. Lokty se opřel o stůl, takže mu sklouzly rukávy a odhalily jemné chloupky na pažích, a řekl: „Bylo by mi milejší, kdyby tě domů vzal Quen, Morganová. Nijak zvlášť se mi nechce mluvit se slečnou Tamwoodovou.“ Pohlédl na Ellasbeth. „Mám ti zavolat na letiště, nebo zůstaneš ještě jednu noc?“

Jeho otázka postrádala veškeré pozvání. „Zůstanu,“ řekla napjatě. Ohnula se v pase, sebrala tašku a odešla. Sledovala jsem její prkennou chůzi a vycítila z ní nebezpečnou kombinaci bezcitného nezájmu a ega.

„Je jedináček, že?“ řekla jsem, když koberec umlčel cvakání jejích podpatků.

Trent zamrkal a rozevřel rty. „Ano, je.“ Pak mi pokynul, ať se posadím. „Prosím.“

Nebyla jsem si jistá, jestli chci zrovna s nimi dvěma jíst, opatrně jsem si ale sedla na židli naproti Trentovi. Obrátila jsem pohled k falešnému oknu, které se táhlo po celé stěně malého, do podlahy zapuštěného obýváku. Podle hodin bylo něco po jedenácté a venku panovala tma, protože nesvítil měsíc. „Omlouvám se,“ řekla jsem a střelila pohledem po Ellasbethiných pokojích.

Na okamžik zatnul čelist, pak se uvolnil. „Dáš si kávu?“

„Jasně. To by bylo fajn.“ Bylo mi téměř mdlo od hladu a horká koupel mě vyčerpala. Vykuleně jsem hleděla na mateřsky vypadající ženu v zástěře, která beze spěchu vyšla z kuchyňky schované vzadu v pokoji. Byla zčásti otevřená, ale já si jí do té chvíle nevšimla.

Úsměv, který mi věnovala, se jí rozlil po celém obličeji. Postavila přede mne hrnek božsky vonící kávy, pak dolila Trentův menší šálek jantarově zlatým čajem. Zdálo se mi, že cítím gardénie, ale nebyla jsem si tím jistá. „Bůh vám žehnej,“ řekla jsem, sevřela hrnek v rukou a nadechla se páry, která z něj stoupala.

„Není zač,“ řekla s profesionální vřelostí dobré servírky. S úsměvem se otočila k Trentovi. „Co to bude dnes večer, pane Kalamacku? Na řádnou večeři už je skoro pozdě.“

Foukala jsem do kávy a přemýšlela o rozdílných harmonogramech čarodějů a elfů a o tom, že je zajímavé, že jeden z nás je vždycky vzhůru a večeři jíme asi ve stejnou dobu.

„Ach, dám si něco lehkého,“ řekl Trent a očividně se snažil rozjasnit atmosféru. „Spolykal jsem několik litrů říční vody. Co takhle dát si snídani? Jako obvykle, Maggie.“

Žena kývla. Bílé vlasy měla tak krátké, že se ani nepohnuly. „A co vy, drahoušku?“ zeptala se mě.

Pohlédla jsem z Trenta na ni. „Co je ‚obvyklé‘?“

„Čtyři vejce na hniličku a tři krajíce opečeného rýžového chleba.“

Cítila jsem, jak blednu. „Tomu říkáte jíst lehce?“ zeptala jsem se, než jsem se mohla ovládnout.

Trent si upravil límeček pyžama, který mu vykukoval zpod županu. „Dobrý metabolismus.“

Vzpomněla jsem si, že jim s Ceri zjevně nikdy není zima. A nezapůsobila na něj ani teplota vody v řece. „Hm,“ řekla jsem, protože jsem si uvědomila, že čeká. „Topinky zní dobře, ale vajíčka vynechám.“

Trent pozvedl obočí, usrkl si čaje a zadíval se na mě přes okraj šálku. „Ach ano,“ řekl bez výčitek. „Vajíčka ti nesedí. Maggie, dáme si lívance.“

Šokovaně jsem se opřela. „Jak to…“

Trent pokrčil rameny. Bosý a v županu vypadal dobře. Měl hezké nohy. „Myslíš si, že neznám tvé lékařské záznamy?“

Můj úžas vyprchal, protože jsem si vzpomněla na mrtvého Farise na zemi v jeho kanceláři. Co mě to napadlo sedět tu a jíst s ním večeři? „Lívance by byly fajn.“

„Pokud ovšem nechceš na večeři něco tradičnějšího. Čína by byla hotová rychle. Nedala by sis? Maggie dělá báječné knedlíčky.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Lívance zní dobře.“

Maggie se usmála, otočila se a zamířila zpátky do kuchyně. „Za chvilku jsem zpátky.“

Rozložila jsem si ubrousek na klíně a přemýšlela, jestli se ke mně Trent chová mile jen proto, že Ellasbeth je v sousedním pokoji a on jí chce ublížit za to, že ho obvinila z podvádění. Rozhodla jsem se, že je mi to fuk, opřela se lokty o stůl a napila se té nejlepší kávy, jakou jsem kdy ochutnala. Zavřela jsem oči před stoupající párou a zasténala rozkoší. „Ach bože, Trente,“ vydechla jsem. „Je úžasná.“

Náhlý dupot podpatků na koberci mě přiměl otevřít oči. Byla zpátky.

Narovnala jsem se, když do pokoje vešla Ellasbeth v rozepnutém kabátku, který odhaloval bílou halenku a broskvově oranžový šátek. Pohled mi zalétl k prstenu na jejím prsteníku a zbledla jsem. Zářil tak, že by mohl osvětlit celé město.

Ellasbeth se posadila vedle mě, na můj vkus až příliš blízko. „Maggie?“ řekla lehce. „Dám si čaj a sušenky, prosím. Jedla jsem venku.“

„Ano, madam,“ řekla Maggie, když se vyklonila z otevřeného vchodu do kuchyně. Její hlas postrádal všechnu vřelost. Maggie očividně taky neměla Ellasbeth v lásce.

Ellasbeth vyloudila na tváři úsměv a položila dlouhé, křehce vypadající prsty na stůl, aby co nejlépe ukázala zásnubní prsten. Mrcha. „Vypadá to, že jsme nasedly na koně ze špatné strany, slečno Morganová,“ řekla vesele. „Znáte se s Trentonem dlouho?“

Neměla jsem Ellasbeth ráda. Asi bych se taky rozčílila, kdybych se vrátila domů a našla v Nickově vaně ženskou, ale poté co jsem ji viděla ječet na Trenta, jsem pro ni nedokázala najít žádný soucit. Obvinit někoho z toho, že vás podvádí, bylo kruté. Můj úsměv zakolísal, protože jsem si uvědomila, že jsem totéž málem udělala Nickovi. Obvinila jsem ho, že mě chce nechat, a zeptala se, jestli je v tom jiná žena. Byl v tom rozdíl, ale nijak velký. Do prdele. Musela jsem se omluvit. Fakt, že se mi poslední tři měsíce nesvěřoval s tím, kam mizí a proč se mi vyhýbá, mi už nepřipadal jako dostatečný důvod. Aspoň že jsem mu sprostě nevynadala. Vytrhla jsem se z myšlenek a usmála se na Ellasbeth.

„Ach, s Trentem se známe celou věčnost,“ řekla jsem vesele a namotala si na prst loknu vlasů, která mi připomněla jejich novou délku. „Jako děti jsme se poznali na táboře. Je to docela romantické, když se na to díváte takhle.“ Usmála jsem se Trentovu náhle prázdnému pohledu.

„Opravdu?“ Otočila se k Trentovi a v jejím tichém hlase se ozývalo vrčení tygřice.

Narovnala jsem se, schovala nohy pod sebe a vyzývavě přejela prstem po okraji hrnku. „V mládí býval pěkné číslo, plný ohně a ducha. Musela jsem neustále vzdorovat jeho zájmu, byl to takový drahoušek. Tak přišel k jizvě na předloktí.“

Podívala jsem se na Trenta. „Nemůžu uvěřit, že jsi o tom Ellasbeth neřekl! Trente, přece se za to pořád nestydíš?“

Ellasbeth cukalo v oku, ale její úsměv ani na okamžik nezakolísal. Maggie jí postavila k lokti jemný šálek s jantarově žlutým čajem a tiše odešla. Ellasbeth povytáhla pečlivě tvarované obočí a vzala na vědomí Trentovo mlčení, fakt, že má slova nepopřel. Popuzeně zabubnovala prsty na stůl. „Chápu,“ řekla a vstala. „Trentone, myslím, že přece jen poletím ještě dneska večer.“

Trent mi pohlédl do očí. Vypadal unaveně a jako by se mu trochu ulevilo. „Jak si přeješ, lásko.“

Sklonila se k němu, ale hleděla na mě. „Chci ti dát čas urovnat si záležitosti… drahoušku,“ řekla a rty rozhýbala vzduch okolo jeho ucha. Aniž by ode mě odtrhla pohled, políbila ho lehce na tvář. V jejích očích nebyla žádná náklonnost, jen mstivý lesk. „Zavolej mi zítra.“

V Trentově tváři se neobjevil ani záblesk emocí. Vůbec nic. Mrazilo mě z toho. „Budu počítat hodiny,“ řekl a ani jeho hlas nic neprozrazoval. Oba hleděli na mě, když zvedl ruku a dotkl se její tváře, polibek jí ale neoplatil. „Má ti Maggie zabalit čaj?“

„Ne.“ Aniž by ode mě odvrátila oči, narovnala se a majetnicky mu nechala ruku na rameni. Vypadali krásně a silně. A jednotně. Vzpomněla jsem si na obrázek Trenta a mě na Saladanově člunu. Sdíleli pouto, které mezi námi dvěma nebylo. Ale nebyla to láska. Byla to spíše… svraštila jsem obočí… obchodní fúze?

„Ráda jsem vás poznala, Rachel,“ řekla Ellasbeth a vrátila mě zpátky do přítomnosti. „A děkuji vám za to, že jste dnes v noci doprovodila mého snoubence. Máte jistě spoustu cenných zkušeností v oboru. Škoda, že už je nebude znovu potřebovat.“

Naklonila jsem se přes stůl a neutrálně jí potřásla rukou. Myslím, že mi právě řekla, že jsem děvka − zase. Najednou jsem netušila, co se děje. Má ji rád, nebo ne? „Hezký let,“ řekla jsem.

„Díky.“ Vysmekla se mi a ucouvla. „Doprovodíš mě k autu?“ zeptala se Trenta uhlazeně a spokojeně.

„Nejsem na to oblečený, lásko,“ řekl tiše, aniž by se jí přestal dotýkat. „Jonathan ti odnese tašky.“

Tváří jí problesklo podráždění a já se neupřímně usmála. Otočila se a vydala se k chodbě nad velkým pokojem. „Jonathane?“ zavolala a podpatky jí hlasitě cvakaly.

Můj bože. Ti dva spolu hráli hry, jako by to byl olympijský sport.

Trent vydechl. Spustila jsem nohy na zem a nasadila uštěpačný výraz. „Je milá.“

Jeho tvář ztrpkla. „Ne, není, ale stane se mojí ženou. Ocenil bych, kdybys už dál nenaznačovala, že spolu spíme.“

Usmála jsem se, tentokrát upřímně. „Prostě jsem chtěla, aby odešla.“

Maggie přispěchala, prostřela a odnesla Ellasbethin šálek. „Protivná, protivná ženská,“ brblala a její pohyby byly rychlé a ostré. „Můžete mě za to klidně vyhodit, pane Kalamacku, ale nemám ji ráda a nikdy mít nebudu. Jen počkejte. Přivede si nějakou ženskou, která mi vezme moji kuchyň. Přestaví mi kredence. Vystrnadí mě.“

„Nikdy, Maggie,“ chlácholil ji Trent vlídně a uvolnil se. „Všichni se s tím musíme nějak vypořádat.“

„Ach, worra, worra, worra,“ mumlala si cestou zpátky do kuchyně.

Po Ellasbethině odchodu jsem se uvolnila a znovu usrkla báječné kávy. „Ona je milá,“ řekla jsem a zadívala se ke kuchyni.

Jeho zelené oči klukovsky zjihly a kývl. „Ano, to je.“

„Není elfka,“ řekla jsem. Prudce ke mně obrátil pohled. „Ellasbeth je,“ dodala jsem a jeho obličej se znovu uzavřel.

„Začínáš být až nepříjemně informovaná, Morganová,“ řekl a odtáhl se ode mě.

Položila jsem lokty vedle bílého talíře a bradu si opřela o můstek z rukou. „To je Ellasbethin problém, víš? Cítí se jako chovná klisna.“

Trent zatřásl ubrouskem a položil si ho na klín. Pomalu se mu rozvazoval župan a odhaloval draze vypadající pyžamo. Trochu mě to zklamalo − doufala jsem, že bude jenom v trenýrkách. „Ellasbeth se nechce přestěhovat do Cincinnati,“ řekl, aniž by tušil, nač myslím. „Práci a přátele má v Seattlu. Neřekla bys to do ní, ale je jednou z nejlepších odbornic přes zárodečné buňky na světě.“

Moje překvapené mlčení ho přimělo zvednout hlavu. Zírala jsem na něj.

„Dokáže transplantovat části poškozených buněk do zdravých,“ řekl.

„Ach.“ Krásná a chytrá. Mohla by být Miss Amerika, kdyby se naučila lépe lhát. Připadalo mi ale, že její práce se nebezpečně blíží nelegální genetické manipulaci.

„Ellasbeth může pracovat stejně dobře v Cincinnati jako v Seattlu,“ řekl Trent, který si mé mlčení mylně vyložil jako zájem. „Místní univerzita ode mě obdržela finanční dar na obnovu výzkumné laboratoře. Svou prací Cincinnati proslaví, ale zlobí se, že se musí stěhovat ona, a ne já.“ Všiml si mého tázavého pohledu. „Nejedná se o nic nelegálního.“

„Když to říkáš,“ řekla jsem a opřela se. Maggie položila na stůl misku s máslem a konvici s kouřícím sirupem a odešla.

Trent na mě upřel zelené oči a pokrčil rameny.

Z kuchyně slibně zavonělo smažící se těsto, a když se Maggie vrátila se dvěma talíři lívanců, začaly se mi v ústech sbíhat sliny. Jeden postavila přede mě a ujistila se, že jsem spokojená. „Vypadá to báječně,“ řekla jsem a natáhla se pro máslo.

Trent si zatím upravil talíř. „Díky, Maggie. Já už se o všechno postarám. Připozdívá se. Užij si zbytek večera.“

„Děkuji, pane Kalamacku,“ řekla Maggie s radostí a položila mu ruku na rameno. „Než odejdu, ještě uklidím. Dáte si čaj nebo kávu?“

Přisunula jsem máslo k Trentovi a vzhlédla. Oba čekali na mě. „Hm, ne,“ řekla jsem, když jsem zkontrolovala svůj hrnek. „Děkuju.“

„Já už taky nic nepotřebuji,“ přidal se Trent.

Maggie kývla, jako bychom dělali něco správně, a s tichým pobrukováním se vrátila do kuchyně. Usmála jsem se, když jsem poznala, že si zpívá ukolébavku.

Zvedla jsem pokličku z misky a našla v ní drcené jahody. Vykulila jsem oči. Okraj lemovaly malinkaté jahůdky o velikosti nehtu, jako by byl červenec, ne prosinec, a já přemýšlela, kde je vzal. Dychtivě jsem si navršila jahody na lívanec a vzhlédla, když jsem si uvědomila, že mě Trent sleduje. „Dáš si taky?“

„Až budeš mít dost.“

Chystala jsem se nabrat si víc, ale zaváhala jsem. Vrátila jsem lžíci zpět do misky a odsunula ji. Tiché cinkání příboru znělo hlasitě, když jsem si nalévala sirup. „Víš, posledního chlápka, kterého jsem viděla v županu, jsem zmlátila do bezvědomí nohou od židle,“ plácla jsem ve snaze prolomit ticho.

Trent se skoro usmál. „Dám si pozor.“

Lívanec byl na povrchu křupavý, uprostřed nadýchaný a dal se dobře krájet vidličkou. Trent použil nůž. Opatrně jsem si vložila dokonalý čtvereček do úst a dala si pozor, aby z něj nic neukáplo. „Ach bože,“ řekla jsem s plnými ústy a zcela se vzdala slušného chování. „Chutná tak dobře proto, že jsme skoro zemřeli, anebo je Maggie nejlepší kuchařka na světě?“

Máslo bylo pravé a javorový sirup hustý, což prozrazovalo, že je taky stoprocentně pravý. Ne dvouprocentní ani sedmiprocentní, pravý javorový sirup. Když jsem si vzpomněla na bonbóny z javorového sirupu, které jsem kdysi našla v Trentově kanceláři, nepřekvapilo mě to.

Trent se opřel loktem o stůl a sklopil oči k talíři. „Maggie do nich přidává majonézu. Dodává jim to zvláštní chuť.“

Zaváhala jsem, pohlédla na talíř a řekla si, že když v lívancích vejce necítím, nemůže jich v nich být tolik, abych si musela dělat starosti. „Majonézu?“

Z kuchyně se ozval nespokojený zvuk. „Pane Kalamacku…“ Maggie vyšla ven a utírala si ruce do zástěry. „Nevyzrazujte moje tajemství, jinak zítra ráno najdete v čaji lístky,“ pokárala ho.

Ohlédl se přes rameno, úsměv se mu rozšířil a najednou vypadal jako někdo úplně jiný. „Aspoň si budu moct přečíst svoji budoucnost. Dobrou noc, Maggie.“

Zabručela, obešla obývák a v chodbě nad velkou síní zabočila doleva. Její kroky byly skoro nehlučné, zato dveřmi práskla hlasitě. V nastalém tichu jsem slyšela téct vodu.

Drogový král, vrah, zlý muž, připomínala jsem si. Ale mlčel a já se začínala cítit nepříjemně. „Hej, omlouvám se za vodu v limuzíně,“ nadhodila jsem.

Trent si utřel ústa. „Po tom, co jsi pro mě udělala, trocha čištění nic není.“

„I tak,“ řekla jsem a sklouzla očima k misce s jahodami. „Je mi to líto.“

Když si Trent všiml, jak těkám pohledem od jahod k němu, zatvářil se tázavě. Nemínil mi je nabídnout, a tak jsem se po nich natáhla. „Takatovo auto není hezčí než tvoje,“ řekla jsem a vyklopila obsah misky na zbytek lívanců. „Jenom jsem si z tebe utahovala.“

„To mi došlo,“ řekl uštěpačně. Nejedl, a když jsem k němu vzhlédla, uviděla jsem, že s příborem v rukou sleduje, jak nožem na máslo vyškrabuji zbytek jahod.

„Co?“ řekla jsem, když jsem misku odložila. „Ty už by sis víc nedal.“

Pečlivě si ukrojil další kousek lívance. „Takže jsi ve styku s Takatou?“

Pokrčila jsem rameny. „S Ivy máme příští pátek na starosti bezpečnost na jeho koncertu.“ Vložila jsem si kousek do úst, zavřela oči a žvýkala. „To je fakt dobré.“ Nic neřekl a já otevřela oči. „Ty, ach, půjdeš?“

„Ne.“

Sklopila jsem hlavu k talíři a koukla na něj přes vlasy. „Dobře.“ Snědla jsem další sousto. „Ten chlap je fakt něco; když jsme spolu mluvili, měl na sobě oranžové kalhoty. A vlasy mu sahají až sem.“ Ukázala jsem. „Ale ty ho asi znáš. Osobně.“

Trent se dál věnoval lívancům a jedl s rychlostí šneka. „Jednou jsme se setkali.“

Spokojeně jsem shrnula jahody ze zbytků lívance a soustředila se na ně. „Vyzvedl mě na ulici, kus mě svezl a vyklopil mě na magistrále.“ Usmála jsem se. „Aspoň že mi jeden z jeho lidí přivezl auto. Slyšel jsi jeho nový singl?“ Hudba. Když jde o hudbu, dokážu držet hovor v chodu. A Trent má rád Takatu. To vím.

„‚Red Ribbons‘?“ zeptal se Trent se zvláštním napětím v hlase.

Kývla jsem, polkla a odstrčila talíř. Nezůstaly mi už žádné jahody a byla jsem plná. „Slyšel jsi ho?“ zeptala jsem se a s kávou v ruce se opřela.

„Slyšel.“ Trent nechal na talíři úzký nesnědený trojúhelník lívance, odložil vidličku a symbolicky odstrčil talíř. Vzal do rukou čaj a opřel se. Zvedla jsem hrnek, abych se napila kávy, a ztuhla, když jsem si uvědomila, že Trent kopíruje můj postoj i pohyby.

Ach, do prdele. Má mě rád. Kopírování pohybů bylo klasickou řečí těla vyjadřující přitažlivost. Najednou jsem měla pocit, jako bych se omylem dostala do míst, kde jsem nechtěla být, proto jsem se předklonila, položila předloktí na stůl a prsty obemkla teplý hrnek s kávou. Nemínila jsem hrát tuhle hru. V žádném případě!

„‚Jsi moje, a přesto svá,‘“ řekl Trent suše a očividně si vůbec nebyl vědomý mých myšlenek. „Vůbec neví, co je to diskrétnost. Jednoho dne se mu to vymstí.“

V očích měl vzdálený, nepřítomný pohled a předloktí položil na stůl. Z obličeje mi vyprchala krev a zajíkla jsem se, ale nemohlo za to jeho gesto. Šlo o to, co řekl. „U všech svatých!“ zaklela jsem. „Ty jsi upíří prostředník!“

Trent ke mně rychle obrátil oči. „Promiň?“

„Text písně!“ vyhrkla jsem. „Ten nepoužil. Je jen na stopě určené pro nemrtvé upíry a prostředníky. Ach, můj bože! Kousli tě!“

Trent stiskl rty, zvedl vidličku, ukrojil si trojúhelník lívance a vytřel jím zbytek sirupu na talíři. „Nejsem upíří prostředník. A nikdy mě nekousli.“

Srdce mi bušilo a já zírala. „Tak odkud ta slova znáš? Slyšela jsem tě. Slyšela jsem, jak jsi je řekl. Pochází přímo z upírské stopy.“

Zvedl obočí. „A odkud o ní víš ty?“

„Od Ivy.“

Trent vstal. Utřel si prsty, utáhl opasek na županu a prošel místností k zapuštěnému obýváku s televizní stěnou a stereem. Dívala jsem se, jak z police vytáhl CD a vložil ho do přehrávače. Zatímco se roztáčelo, namačkal číslo písně a z reproduktorů se začala linout „Red Ribbons“. Přestože hrála tiše, cítila jsem vibraci bubnů.

Trent se s unavenou odevzdaností otočil. V ruce držel bezdrátová sluchátka. Vypadala profesionálně, zakrývala celé uši, neležela na nich. „Poslechni si ji,“ řekl a podal mi je. Podezřívavě jsem se odtáhla, a tak mi sluchátka prostě nasadil na hlavu.

Poklesla mi čelist a zvedla jsem k němu oči. Byla to píseň „Red Ribbons“, ale zněla úplně jinak. Byla neuvěřitelně zvučná a zdálo se, že mi neprochází ušima, nýbrž vniká rovnou do mozku. Rozléhala se mnou a svíjela se za mými myšlenkami i v nich. Z neuvěřitelných výšek a hloubek mě šimral jazyk. Byla to stejná píseň, ale bylo v ní mnohem víc.

Uvědomila jsem si, že zírám na talíř. To, co mí normálně unikalo, znělo nádherně. Nadechla jsem se a vztyčila hlavu. Trent se znovu posadil a sledoval mě. Šokovaně jsem zvedla ruku a dotkla se sluchátek, abych se ujistila, že tu opravdu jsou. Upírská stopa byla nepopsatelná.

A pak se ozval ženský zpěv. Hleděla jsem na Trenta a cítila, jak panikařím, protože hlas byl tak krásný. Kývl a tvářil se jako kočka, která spolkla kanára. Zpěvaččin hlas byl lyrický, drsný a tragický. Probouzel ve mně emoce, o kterých jsem netušila, že jich jsem schopna. Hlubokou, bolestivou lítost. Neopětovanou potřebu. „Nevěděla jsem,“ zašeptala jsem.

Poslouchala jsem až do konce, protože jsem nedokázala sluchátka sundat, a Trent zatím odnesl talíře do kuchyně. Vrátil se zpátky s konvicí čaje, dolil si a postavil ji na stůl, teprve pak si sedl. Píseň skončila a rozhostilo se ticho. Otupěle jsem si sluchátka sundala a odložila je vedle své kávy.

„Nevěděla jsem,“ zopakovala jsem a tušila, že mám v očích uštvaný pohled. „Ivy to všechno slyší? Proč Takata nevydává všechny své písně v téhle verzi?“

Trent si upravil židli. „Vydává. Ale slyší ji jenom nemrtví.“

Dotkla jsem se sluchátek. „Ale ty…“

„Pořídil jsem si je po tom, co jsem se o upíří stopě dozvěděl. Nebyl jsem si jistý, jestli budou fungovat i na čarodějky. Podle tvého výrazu usuzuji, že fungují.“

Volně jsem pokývala hlavou. „Magie silových čar?“ hádala jsem.

Téměř stydlivě se pousmál. „Specializuji se na nedostatkové zboží. Quen si myslí, že je to ztráta času, ale byla bys překvapená, co jsou lidi ochotní za něco takového dát.“

Odtrhla jsem oči od sluchátek. „Umím si to představit.“

Trent usrkl čaj a přemýšlivě se opřel. „Ty je… nechceš?“

Nadechla jsem se a zamračila se, protože si mě lehce dobíral. „Ne za to, co bys po mně chtěl výměnou.“ Odsunula jsem hrnek na vzdálenost paže a vstala. Najednou jsem pochopila, proč předtím imitoval moje pohyby. Byl dokonalý manipulátor. Musel vědět, jaké signály vysílá. Většina lidí to nevěděla − alespoň si to neuvědomovala − ale on se mě snažil svést a donutit mě pomoct mu, když peníze selhaly, a to mi připadalo zavrženíhodné.

„Díky za večeři,“ řekla jsem. „Byla báječná.“

Trent se překvapeně narovnal. „Povím Maggie, že ti chutnalo,“ řekl a stiskl rty. Udělal chybu a věděl to.

Utřela jsem si ruce do mikiny. „Ocenila bych to. Půjdu si pro věci.“

„Povím Quenovi, že jsi připravená.“ Jeho hlas zněl mdle.

Nechala jsem ho sedět u stolu a odešla jsem. Když jsem zabočila do Ellasbethiných pokojů, zavadila jsem o něj pohledem. Dotýkal se sluchátek a z těla mu sálalo podráždění. Kvůli náplasti na hlavě a bosým nohám působil zranitelně a osaměle.

Hloupý, osamělý muž, pomyslela jsem si.

A hloupá, naivní ženská, která ho lituje.