28

Z podlahy v koupelně jsem sebrala tašku, hodila si ji přes rameno a pomalu obešla místnost, abych se ujistila, že jsem tu nic nenechala. Vzpomněla jsem si na vak se šaty, zašla si pro něj do šatny a vzala si odtamtud i kabát. Čelist mi poklesla, když jsem na nízkém stolku spatřila otevřený telefonní seznam, a obličej mi zrudl. Ellasbeth v něm nalistovala eskortní služby, ne nezávislé bezpečnostní agentury. „Myslí si, že jsem štětka,“ zamumlala jsem, vytrhla stránku ze seznamu a nacpala si ji do zadní kapsy džín. Zatraceně, nezajímalo mě, že jsme klientům občas dělali legální doprovod, Ivy tu reklamu nechá odstranit. Rozzlobeně jsem si oblékla ošklivý kabát s falešnou kožešinou na límci, sebrala šaty, které jsem si na sebe ani nevzala, a vyrazila z místnosti. Na otevřeném ochozu jsem se málem srazila s Trentem. „Hopla! Promiň,“ vykoktala jsem a o dva kroky ucouvla.

Utáhl si opasek županu a v očích měl prázdný pohled. „Co uděláš s Leem?“

Na mysli mi vytanulo všechno, co se tu noc stalo, a zamračila jsem se. „Nic.“

Trent se zhoupl na patách a díky překvapenému výrazu vypadal velmi mladě. „Nic?“

Do očí mi vyhrkly slzy, když jsem si vzpomněla na omráčené lidi, kterým jsem nedokázala pomoct. Lee byl řezník. Mohl je dostat ven, ale nechal je tam, aby to vypadalo, že za všechno může Piscary. Taky mohl, ale já nevěřila, že by Kisten něco takového udělal. Musel je varovat. Musel. Jenže Trent stál přede mnou a tázavě na mě hleděl.

„Není to můj problém,“ řekla jsem a protlačila se okolo něj.

Trent mi byl v patách a jeho bosé nohy byly dokonale tiché. „Chtěl tě zabít.“

Aniž bych zpomalila, řekla jsem přes rameno: „Chtěl zabít tebe. Já jen stála v cestě.“ Dvakrát.

„Ty nic neuděláš?“

Zalétla jsem pohledem k obrovskému oknu. Ve tmě se to těžko odhadovalo, ale zdálo se mi, že je zase čiré. „To bych neřekla. Půjdu domů a vyspím se. Jsem unavená.“

Zamířila jsem k dvacet centimetrů silným dveřím na konci ochozu. Trent mi byl pořád v patách. „Nezajímá tě, že zaplaví Cincinnati nebezpečnou Sírou a zabije stovky lidí?“

Zaťala jsem čelist, protože jsem si vzpomněla na Ivyinu sestru. Dupala jsem tak silně, až se mi třásly obratle. „Ty se o něj postaráš,“ řekla jsem suše. „Narušuje přece tvoje obchodní zájmy.“

„Nemáš chuť se pomstít. Vůbec žádnou.“

Jeho hlas zněl tak nevěřícně, že jsem se zastavila. „Podívej. Připletla jsem se mu pod nohy. Je silnější než já. Ty, na druhou stranu… Nevadilo by mi, kdyby ses usmažil v pekle, elfe. Možná by na tom Cincinnati bylo líp bez tebe.“

Z Trentovy hladké tváře zmizely veškeré emoce. „Tomu přece doopravdy nevěříš.“

Nahodila jsem si vak se šaty a vydechla. „Nevím, čemu mám věřit. Nejsi ke mně upřímný. Promiň. Musím domů nakrmit rybu.“ Zamířila jsem ke dveřím. Znala jsem cestu ven a věděla jsem, že Quen mě někde dohoní.

„Počkej.“

Prosebný tón v jeho hlase mě zastavil s rukou na dveřích. Otočila jsem se a spatřila pod schody Quena. Tvářil se ustaraně a výhrůžně. Nějak jsem tušila, že ne proto, že jsem se chystala toulat Kalamackovým sídlem bez dozoru, nýbrž kvůli tomu, co mohl Trent říct. Ruka mi sklouzla z kliky. Možná by stálo za to zůstat.

„Když ti povím o tvém otci, pomůžeš mi s Leem?“

Quen se v přízemí pohnul. „Sa’hane…“

Trent vzdorně svraštil obočí. „Exitus acta probat.“

Zrychlil se mi tep a upravila jsem si falešnou kožešinu na límci. „Hej! Anglicky, hoši,“ obořila jsem se na ně. „A když jsi mi posledně slíbil, že mi povíš něco o tátovi, dozvěděla jsem se jeho oblíbenou barvu a co si rád dával na hotdog.“

Trent se zadíval na Quena. Šéf bezpečnosti zavrtěl hlavou. „Posadíš se?“ řekl Trent a Quen se zašklebil.

„Jasně.“ Aniž bych z něj spustila obezřetný pohled, vrátila jsem se zpátky a následovala ho do přízemí. Posadil se do křesla mezi oknem a zadní stěnou a z toho, jak pohodlně se mu sedělo, jsem poznala, že tam sedává často. Měl odtamtud dobrý výhled na tmavý vodopád a po ruce mu leželo několik knih, jejichž stuhové záložky byly důkazem odpolední strávených na slunci. Na stěně za ním visely pod ochranným sklem čtyři rozedrané tarotové karty Viconti. Zbledla jsem, když jsem si uvědomila, že zajatá dáma na kartě ďábla vypadá jako Ceri.

„Sa’hane,“ řekl Quen tiše. „Není to dobrý nápad.“

Trent ho ignoroval a Quen se postavil za něj, odkud se na mě mohl mračit.

Vak se šaty jsem si odložila na nedaleké křeslo, přehodila si nohu přes nohu a netrpělivě jí pohupovala. Klidně Trentovi s Leem pomůžu, když mi prozradí něco důležitého. K čertu, podám si toho bastarda, jen co se vrátím domů a připravím si nějaké talismany. Jo, byla jsem lhářka, ale sama k sobě jsem byla vždycky upřímná.

Trent se přesunul na kraj sedadla, lokty si opřel o kolena a zadíval se oknem ven do noci. „Před dvěma tisíci lety došlo v naší válce s démony o nadvládu nad záhrobím ke zvratu.“

Vytřeštila jsem oči. Přestala jsem pohupovat nohou a svlékla si kabát. Vypadalo to, že bude chvíli trvat, než se dostane k tátovi. Trent mi pohlédl do očí, a když poznal, že jsem okliku, jíž se při vyprávění vydal, přijala, se zavrzáním kůže se opřel. Quen vydal bolestivý hrdelní zvuk.

„Démoni věděli, že se blíží jejich konec,“ řekl Trent tiše. „Proto udělali nevídanou věc, rozhodli se odložit vnitřní šarvátky o moc a spolupracovat. A prokleli nás. Skoro tři pokolení jsme si ničeho nevšimli, netušili jsme, proč se zvýšila úmrtnost našich novorozenců.“

Zamrkala jsem. Za vymřením elfů stáli démoni? Myslela jsem si, že za to mohly jejich svazky s lidmi.

„S každým pokolením se úmrtnost dětí zvyšovala,“ řekl Trent. „Vítězství nám uniklo v malinkých rakvích a za hlasitých nářků. Nakonec jsme pochopili, že nás prokleli a změnili naši DNA tak, aby se spontánně rozpadala, a s každým pokolením se situace zhoršovala.“

Převrátil se mi žaludek. Genetická genocida. „Snažili jste se napravit škody křížením s lidmi?“ zeptala jsem se a slyšela, jak tiše zní můj hlas.

Střelil po mně pohledem. „Byl to náš poslední pokus zachránit aspoň něco, než se nám podaří najít způsob, jak škody napravit. Skončilo to katastrofou, ale přežili jsme díky tomu dost dlouho na to, abychom vylepšili genetické technologie a zastavili a nakonec i zvrátili většinu degenerace. Když se po Zvratu staly tyto metody nelegálními, laboratoře pracovaly dál v utajení a zoufale se snažily zachránit hrstku z nás, kdo přežili. Zvrat nás rozprášil a mně se daří asi každý druhý rok nalézt nějaké zmatené dítě.“

Cítila jsem se neskutečně. „Tvé nemocnice a sirotčince,“ zašeptala jsem. Nikdy mě nenapadlo, že za nimi nestojí jen snaha udělat si dobré jméno.

Trent se pousmál, když spatřil v mých očích pochopení. Quen vypadal unaveně, na obličeji mu naskákaly nové vrásky, ruce svíral za zády a v tichém protestu hleděl do prázdna. Trent se znovu předklonil. „Nacházím je nemocné a umírající a oni jsou mi vděční za zdraví a za šanci najít další ze svého druhu. Posledních padesát let se pohybujeme na hraně. Nastolili jsme rovnováhu. Následující generace nás buďto zachrání, nebo zatratí.“

Vzpomněla jsem si na Ceri, ale ihned jsem tu myšlenku zaplašila. „Co to má společného s tátou?“

Krátce kývl. „Naši otcové spolupracovali a snažili se v záhrobí najít starý vzorek elfské DNA, který bychom mohli použít jako základ. Teď už víme, co je s námi v nepořádku, a umíme to napravit, ale abychom náš stav zlepšili, snížili dětskou úmrtnost a přežili bez lékařské pomoci, potřebujeme vzorek někoho, kdo zemřel ještě před kletbou. Vzorek, z něhož bychom mohli při opravě vycházet.“

Unikl mi nevěřícný zvuk. „Potřebujete vzorek starý víc než dva tisíce let?“

Pokrčil rameny. V županu se nezdála tak široká a vypadal příjemně zranitelně. „Není to nemožné. Některé skupinky elfů praktikovaly mumifikaci. Potřebujeme jedinou buňku, která by byla použitelná. Jedinou.“

Pohlédla jsem na klidného Quena, pak zpátky na něj. „Piscary mě skoro zabil, když se snažil zjistit, jestli jsi mě najal, abych pronikla do záhrobí. Neudělám to. Nepůjdu tam.“ Vzpomněla jsem si na Ala, který tam na mě čekal s vědomím, že naše dohoda je na jeho straně silových čar neplatná. „V žádném případě.“

Trent omluvně přimhouřil oči a hleděl na mě přes konferenční stolek. „Je mi to líto. Nechtěl jsem, aby se na tebe Piscary zaměřil. Chtěl jsem ti všechno říct už loni, když jsi odešla z IBA, ale bál jsem se…“ Pomalu se nadechl. „Nevěřil jsem, že si necháš naši existenci pro sebe.“

„A teď už mi věříš?“ řekla jsem a na mysli mi vytanul Jenks.

„Vlastně ne, ale nemám na vybranou.“

Vlastně ne, ale nemám na vybranou. Co je to, k čertu, za odpověď?

„Je nás příliš málo, než aby se o nás mohl svět dozvědět,“ řekl Trent a pohled upíral na propletené prsty. „Pro nějakého fanatika by bylo příliš snadné všechny nás pozabíjet a já už mám dost problémů s Piscarym, který se přesně o to snaží. Ví, že kdyby se náš počet zvýšil, mohli bychom ohrozit jeho postavení.“

Zkroutila jsem rty a zabořila se hlouběji do kůže. Politika. Vždy jde o politiku. „Nemůžete prostě zlomit kletbu?“

Unaveně se otočil k oknu. „Udělali jsme to, když jsme odhalili, co se stalo. Ale napáchané škody zůstaly a zhoršovaly by se, kdybychom nevyhledávali elfské děti a nenapravovali, co můžeme.“

Rozevřela jsem rty v pochopení. „Tábor. Proto jsi tam byl?“

Zavrtěl se a najednou vypadal nervózně. „Ano.“

Vmáčkla jsem se hlouběji do křesla a nevěděla, jestli chci vůbec znát odpověď na následující otázku. „Proč… proč jsem tam byla já?“

Trentovo ztuhlé tělo se uvolnilo. „Trpíš poněkud neobvyklým genetickým defektem. Postihuje asi pět procent populace čarodějů − jedná se o recesivní gen, který je neškodný, dokud se neobjeví v páru.“

„Šance jedna ku čtyřem?“ hádala jsem.

„V případě, že ho mají oba rodiče. Spojení dvou recesivních genů zabije dítě ještě před prvními narozeninami. Otci se dařilo ho v tobě potlačovat, dokud jsi nebyla dost stará na to, abys snesla léčbu.“

„Dělal to často?“ zeptala jsem se a žaludek se mi stáhl. Žila jsem díky nelegální genetické manipulaci. Tušila jsem to, ale teď jsem to věděla jistě. Možná bych se tím neměla trápit. Na nelegální medicíně spočívalo přežití celé elfské rasy.

„Ne,“ řekl Trent. „Podle záznamů existovalo jen několik výjimek, jinak nechával děti s tvým postižením zemřít, aniž by se jejich rodiče dozvěděli, že existuje léčba. Je dost drahá.“

„Peníze,“ řekla jsem a Trent zaťal čelist.

„Kdyby mu šlo jen o peníze, nedožila by ses prvních narozenin,“ řekl napjatě. „Otec nepřijal jediný cent za to, že ti zachránil život. Udělal to, protože byli s tvým otcem přátelé. Na světě existují jen dva čarodějové, které tak zachránil, ty a Lee, a v obou případech to udělal z přátelství. Za vaši záchranu si nic nevzal. Osobně si začínám myslet, že udělal chybu.“

„Tím si moji pomoc nezískáš,“ odsekla jsem jedovatě, ale Trent na mě jen unaveně pohlédl.

„Můj otec byl dobrý muž,“ řekl měkce. „Neodmítl by zachránit tě, když tvůj otec zasvětil celý život záchraně naší rasy.“

Zamračila jsem se a přitiskla si ruku na břicho. Nevěděla jsem, co cítím. Otec neobětoval život kvůli mně − což bylo dobře. Ale nebyl ani bezúhonný, poctivý, pilný agent IBA, za kterého jsem ho považovala. Dobrovolně pomáhal Trentovu otci s nelegálními aktivitami dlouho předtím, než jsem onemocněla.

„Nejsem špatný, Rachel,“ řekl Trent. „Ale zbavím se každého, kdo ohrozí přítok peněz na mé účty. Výzkum, jehož cílem je napravit to, co démoni provedli s genetickým kódem mého lidu, není levný. Kdyby se nám podařilo najít dost starý vzorek, dokázali bychom ho opravit úplně. Ale rozklad dosáhl takového stupně, že už ani nepoznáme barvu jednotlivých kousků skládačky.“

Znovu jsem si vzpomněla na Ceri, ale dala jsem si dobrý pozor, aby se mi nic neobjevilo na tváři. Nesnesla jsem pomyšlení, že by se k ní Trent dostal. A kromě toho, bylo jí jen tisíc let.

Trentovy hladké rysy se stáhly vyčerpáním a starostí, která přesahovala jeho věk. „Když přijdeme o peníze, následující pokolení elfů začne znovu upadat. Jen když se nám podaří najít vzorek z doby před kletbou, dokážeme naši DNA zcela opravit a budeme mít šanci. Tvůj otec si myslel, že za to stojí zemřít.“

Střelila jsem pohledem po tarotové kartě s obrázkem Ceri a držela jazyk za zuby. Trent by ji využil a odhodil jako papírový kapesník.

Trent se opřel a ostře se na mě zadíval. „No, Morganová,“ řekl a vypadal, jako by měl vše pod kontrolou, i když tu seděl jen v županu a pyžamu. „Řekl jsem ti toho dost?“

Dlouze jsem se na něj zahleděla a viděla, jak mu pomalu tuhne čelist, protože si uvědomil, že balancuji na hraně a sama nevím, na kterou stranu skočím. Domýšlivě a sebejistě jsem zvedla obočí. „K čertu, Trente. Stejně bych po Leem šla. Co jsem asi dělala dvě hodiny ve vaně? Myla si vlasy?“

Poté co se mě Lee pokusil vyhodit do povětří, jsem neměla na vybranou, musela jsem ho dostat. Kdybych to neudělala, každý, koho jsem vsadila za mříže, by po mně šel.

Na Trentově obličeji se objevil mrzutý výraz. „Už víš, co uděláš, že?“ zeptal se a v hlase ponurém jako řeka mu zaznívalo silné podráždění.

„Z větší části.“ Rozzářila jsem se a Quen si vzdychl, protože mu bylo jasné, že jeho šéfa to nepotěší. „Jenom musím zavolat svému pojišťovacímu agentovi a všechno připravit.“

Vědomí, že jsem z toho Trenta v podstatě vynechala, bylo příjemnější než všechny prachy, kterými by mi dokázal naplnit kapsy, a odfrkla jsem si, když Quen zašeptal: „Pojišťovacímu agentovi?“

Stále vsedě jsem ukázala na Trenta. „Chci po tobě dvě věci. Dvě věci a pak se stáhneš a necháš mě pracovat. Nejsme tým. Jasné?“

Trent zvedl obočí a rezolutně řekl: „Co chceš?“

„Za prvé chci, abys zašel za FIK a pověděl jim, že Lee omráčil lidi na člunu a zamkl je uvnitř, i když věděl, že je na něm bomba.“

Trent se zasmál a do vřelého hlasu se mu vloudilo ostří. „Co tím získáš?“

„Půjdou po něm. Bude se muset stáhnout. Vydají na něj zatykač a já ho budu moct dostat.“

Trent vykulil oči. Quen za ním kývl. „Proto…“ zamumlal Trent.

Nedokázala jsem potlačit úsměv. „Před zákonem můžeš utéct, ale pokusit se podvést vlastního pojišťováka?“ Potřásla jsem hlavou. „To není dobrý nápad.“

„Zabiješ ho v převleku za pojišťovací agentku?“

Kéž bych mohla říct, že mě to překvapilo. Bože, je tak arogantní. „Já lidi nezabíjím, Trente, zatýkám je. A potřebuju dobrý důvod, aby zůstal za mřížemi. Myslela jsem, že je tvůj přítel.“

Trent se zatvářil nejistě. „Já si to myslel taky.“

„Možná ho praštila po hlavě jeho přítelkyně a odvlekla ho?“ řekla jsem, i když jsem tomu nevěřila. „Jak by ti bylo, kdybys ho zabil a teprve pak zjistil, že se tě pokusil zachránit?“

Trent na mě unaveně pohlédl. „Vždycky vidíš v každém to nejlepší, Morganová?“

„Jo. Ve všech až na tebe.“ V duchu jsem si dávala dohromady seznam osob, kterým musím říct, že žiji: Kisten, Jenks − pokud mě vyslechne − Ceri, Keasley… Nick? Ach bože, máma. To bude zábavné.

Trent si přitiskl prsty na čelo a povzdychl si. „Nemáš ani tušení, jak to chodí.“

Zafuněla jsem, protože mě urazilo, že se považuje za chytřejšího. „Spolupracuj, dobře? Tvojí duši prospěje, když pro jednou necháš darebáka žít.“

Nevypadal přesvědčeně, nýbrž blahosklonně. „Nechat Leeho naživu je chyba. Jeho rodině se nebude líbit, že je ve vězení. Bude jim milejší, když zemře, než aby je zahanbil.“

„No tak to je škoda. Nezabiju ho a nedovolím, abys ho zabil ty, takže hezky seď, mlč a dívej se, jak problémy řeší skuteční lidé.“

Trent zavrtěl hlavou a zrudly mu uši. „Co získáš tím, že necháš Leeho zatknout? Jeho právníci ho dostanou ven dřív, než se usadí na palandě v cele.“

„Mluvíš ze zkušenosti?“ posmívala jsem se, protože jsem ho na podzim skoro dostala.

„Ano,“ řekl temně. „Díky tobě má FIK v záznamech moje otisky prstů.“

„A IBA má vzorek mojí DNA kvůli identifikaci, vyrovnej se s tím.“

Quen vydal tichý zvuk a já si uvědomila, že se škorpíme jako malé děti.

Trent se popuzeně opřel a propletl si prsty na břiše. Doléhalo na něj vyčerpání. „Bude těžké přiznat, že jsem byl na člunu. Nikdo nás neviděl odcházet. A stejně těžké bude vysvětlit, jak jsme přežili, když ostatní jsou mrtví.“

„Buď vynalézavý. Co třeba říct pravdu?“ řekla jsem domýšlivě. Utahovat si z Trenta byla legrace. „Všichni vědí, že se Lee snaží vystrnadit tebe a Piscaryho ze Cincinnati. Využij toho. Mě ale nech mrtvou ve vodě.“

Trent se na mě pozorně zadíval. „Kapitánovi FIK povíš, že jsi naživu, ne?“

„To je jeden z důvodů, proč půjdeš za FIK, ne za IBA.“ Obrátila jsem pohled ke schodišti, po kterém mířila dolů Jonathanova vysoká postava. Vypadal popuzeně a mě napadlo, co se asi děje. Jak se blížil, nikdo nic neřekl, a já zalitovala, že jsem na Trenta tak tlačila. Nevypadal šťastně. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby Leeho natruc zabil. „Chceš dostat Saladana z města?“ řekla jsem. „Udělám to zadarmo. Chci jen, abys podal oznámení a zaplatil právníka, který ho udrží ve vězení. Můžeš to pro mě udělat?“

Z tváře mu zmizely všechny emoce, jako by se se mnou nechtěl dělit o své myšlenky. Pomalu přitakal a pokynul Jonathanovi, ať přistoupí.

Vzala jsem to jako souhlas a uvolnila se. „Díky,“ zamumlala jsem, když se vysoký muž sklonil k zaměstnavateli a něco mu pošeptal. Trent po mně střelil pohledem. Napnula jsem uši, ale nic neslyšela.

„Zadržte ho u brány,“ řekl Trent a pohlédl na Quena. „Nechci ho na svých pozemcích.“

„Koho?“ zeptala jsem se zvědavě.

Trent vstal a utáhl si opasek županu. „Ujistil jsem pana Felpse, že se postarám o tvůj návrat domů, ale očividně si myslí, že potřebuješ zachránit. Čeká na vrátnici.“

„Kisten?“ Potlačila jsem škubnutí. Ráda ho uvidím, ale zároveň jsem se bála odpovědí, které mi mohl poskytnout. Nechtěla jsem, aby to byl on, kdo umístil na člun bombu, ale podle Ivy to udělal. Zatraceně, proč mám slabost pro darebáky?

Zatímco muži čekali, vstala jsem, posbírala si věci a po krátkém zaváhání napřáhla ruku. „Děkuju za pohostinnost… Trente,“ řekla jsem a jen krátce zaváhala nad tím, jak ho oslovit. „A díky, že jsi mě nenechal umrznout,“ dodala jsem.

Všiml si mého zaváhání, koutky úst zkroutil ve slabém úsměvu a pevně mi potřásl rukou. „Bylo to to nejmenší, co jsem mohl udělat, přece jen jsi mě zachránila před utopením,“ odvětil. Svraštil obočí a zjevně chtěl říct víc. Pak ale zadržel dech, změnil názor a odvrátil se. „Jonathane, mohl bys doprovodit slečnu Morganovou na vrátnici? Chci mluvit s Quenem.“

„Zajisté, Sa’hane.“

Cestou nahoru po schodech jsem se po Trentovi ohlédla, v duchu jsem už ale plánovala co dál. Jakmile se dostanu k rolodexu, zavolám Eddenovi domů. Možná bude ještě vzhůru. Pak matce. Pak Jenksovi. Vyjde to. Musí.

Když jsem ale přidala, abych udržela krok s Jonathanem, začala jsem si dělat starosti. Jasně, k Saladanovi se dostanu, ale co pak?

29

Kisten měl topení puštěné naplno a teplý vzduch mi čechral kratší vlasy, které mě šimraly na krku. Natáhla jsem se, abych topení ztlumila, protože mě napadlo, že se mylně domnívá, že pořád trpím podchlazením a čím tepleji mi bude, tím lépe. Ve voze bylo dusno, které ještě podtrhovala tma venku. Pootevřela jsem okno, vpustila dovnitř studený noční vzduch a opřela se.

Pohlédl na mě, ale sotva se naše oči setkaly, obrátil je zpátky k světlomety ozářené silnici. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě už potřetí. „Ještě jsi neřekla ani slovo.“

Zatřásla jsem nezapnutým kabátem, abych se ochladila, a kývla. U brány Trentova sídla jsem ho objala, ale očividně vycítil mé zaváhání. „Díky, že jsi mě vyzvedl,“ řekla jsem. „Nijak jsem se netěšila na cestu domů s Quenem.“ Přejela jsem rukou po klice dveří Kistenovy corvetty a srovnala ji s Trentovou limuzínou. Kistenovo auto se mi líbilo víc.

Kisten dlouze vydechl. „Musel jsem ven. Ivy mě doháněla k šílenství.“ Odvrátil se od tmavé silnice. „Jsem rád, že jsi jí o nás řekla tak rychle.“

„Mluvili jste spolu?“ zeptala jsem se překvapeně a trochu ustaraně. Proč nemůžu mít ráda milé muže?

„No, ona mluvila.“ Vydal zahanbený zvuk. „Pohrozila, že jestli ji připravím o tvoji krev, uřízne mi hlavu dvakrát.“

„Promiň.“ Zadívala jsem se ven z okna a cítila se ještě rozrušenější. Nechtěla jsem Kistena opustit, protože zabil ty lidi v pitomém boji o moc, o kterém vůbec nic nevěděli. Nadechl se, aby řekl něco víc, a já ho přerušila rychlým: „Vadilo by ti, kdybych použila tvůj telefon?“

S obezřetným výrazem vytáhl z pouzdra u opasku lesklý mobil a podal mi ho. Zavolala jsem na informace, získala číslo Davidovy společnosti a za několik dolarů navíc mě spojili. A proč ne? Nebyl to můj telefon.

Zatímco Kisten mlčky řídil, propracovala jsem se jejich automatizovaným systémem. Byla skoro půlnoc. Měl by být v kanceláři, pokud ovšem neplnil nějaký úkol nebo nešel domů dřív. „Ahoj,“ řekla jsem, když se mi konečně ozvala skutečná osoba. „Můžu mluvit s Davidem Huem?“

„Promiňte,“ řekla starší žena přehnaně strojeně. „Pan Hue tu zrovna není. Mohu vás spojit s jiným agentem?“

„Ne!“ řekla jsem, než mě mohla vrátit zpět do systému. „Nemáte nějaké číslo, na kterém bych ho mohla zastihnout? Jde o naléhavou věc.“ V duchu jsem si udělala poznámku: Nikdy, nikdy nevyhazuj vizitky.

„Pokud mi necháte své jméno a číslo…“

Nerozuměla snad slovu „naléhavá“? „Podívejte,“ řekla jsem a povzdychla si. „Opravdu s ním musím mluvit. Jsem jeho nová partnerka a ztratila jsem jeho číslo. Kdybyste mohla…“

„Vy jste jeho nová partnerka?“ přerušila mě žena. Šok v jejím hlase mě zarazil. Copak se s Davidem opravdu tak těžko pracovalo?

„Jo,“ řekla jsem a střelila pohledem po Kistenovi. Věděla jsem jistě, že díky upířímu sluchu slyší obě strany hovoru. „Opravdu s ním potřebuju mluvit.“

„Ach, můžete chvilku počkat?“

„To se vsaďte.“

Světla aut v protisměru ozářila Kistenův obličej. Čelisti měl zaťaté a oči přilepené k silnici.

V telefonu se ozvalo praskání, jak si na opačné straně předávali sluchátko, pak opatrné: „David Hue.“

„Davide,“ řekla jsem s úsměvem. „To jsem já, Rachel.“ Neodpověděl. Abych ho udržela na drátě, vyhrkla jsem: „Počkej! Nezavěšuj. Musím s tebou mluvit. O jisté pojistné události.“

Zakryl mluvítko rukou. „Je to v pořádku,“ řekl. „Vezmu si to. Co kdybyste šla dneska domů dřív? Vypnu za vás počítač.“

„Díky, Davide. Uvidíme se zítra,“ řekla sekretářka tlumeně a po dlouhé době se ve sluchátku znovu ozval jeho hlas.

„Rachel,“ řekl opatrně. „Jde o rybu? Tu věc už jsem vyřídil. Jestli jsi podala křivé svědectví, dost mě to naštve.“

„Proč si o mně pořád myslíš to nejhorší?“ zeptala jsem se rozhořčeně. Oči mi sklouzly ke Kistenovi, který pevně svíral volant. „S Jenksem jsem udělala chybu, dobrá? Snažím se ji napravit. Ale mám něco, co by tě mohlo zajímat.“

Nakrátko se rozhostilo ticho. „Poslouchám,“ řekl opatrně.

Oddychla jsem si, zavrtěla se a z kabelky vytáhla pero. Otevřela jsem diář a cvakla perem. „Ach, dostáváš provize, že?“

„Něco takového,“ řekl David.

„No, víš o tom člunu, co vybuchl?“ Koukla jsem po Kistenovi. Zaťal čelist a strniště na bradě se mu zalesklo ve světle protijedoucích vozů.

V pozadí se ozvalo cvakání klávesnice. „Pořád poslouchám…“

Zrychlil se mi tep. „Pojistila ho tvoje společnost?“

Cvakání kláves se zrychlilo a ztichlo. „Pojišťujeme všecko, o co nemá zájem Piscary, takže asi ano.“ Znovu zarachotila klávesnice. „Ano, pojistili jsme ho.“

„Bezva,“ oddychla jsem si. Vyjde to. „Byla jsem na něm, když vybuchl.“

V telefonu zaskřípala židle. „Nějak mě to nepřekvapuje. Říkáš, že nešlo o nehodu?“

„Ach ne.“ Střelila jsem pohledem po Kistenovi. Klouby na rukou na volantu měl bílé.

„Opravdu.“ Nebyla to otázka. Opět se ozvalo cvakání kláves, pak zahučela tiskárna.

Poposedla jsem si na Kistenově vyhřívaném sedadle a strčila si konec pera do pusy. „Hádám správně, že tvá společnost nevyplatí pojistku, když ke škodám dojde v důsledku…“

„Války gangů nebo jiné události související s nelegální činností?“ skočil mi do řeči David. „Ne, v tom případě nic nevyplácíme.“

„Fantastické,“ řekla jsem, ale nepovažovala jsem za nutné prozradit mu, že sedím vedle muže, který má celou věc na svědomí. Bože, prosím, ať pro mě má Kisten dobrou odpověď. „Jak by se ti líbilo, kdybych k tobě zaskočila a podepsala svědectví?“

„To by se mi docela líbilo.“ David zaváhal, pak dodal: „Nepřipadáš mi jako někdo, kdo dělá podobné věci z dobroty duše, Rachel. Co za to chceš?“

Změřila jsem si pohledem Kistenovu zaťatou čelist, ztuhlá ramena a ruce, kterými svíral volant tak pevně, jako by se z něj snažil vymačkat železo. „Chci být u toho, až půjdeš za Saladanem.“

Kisten sebou trhl, protože až teď pochopil, proč mluvím s Davidem. V telefonu se rozhostilo dokonalé ticho. „Ach…“ zamumlal.

„Nezabiju ho; chci ho zatknout,“ vysvětlila jsem rychle.

Motor, jehož vibrace jsem cítila nohama přes podlahu, zaburácel a zase se ztišil.

„O to nejde,“ řekl. „Já s nikým nepracuju. Ani s tebou.“

Rozpálil se mi obličej. Věděla jsem, že si o mně poté, co zjistil, že jsem zatajila informace vlastnímu parťákovi, nemyslí nic dobrého. Ale to David mohl za to, že moje lež vyšla najevo. „Podívej,“ řekla jsem a odvrátila se od zírajícího Kistena. „Právě jsem tvojí společnosti zachránila balík peněz. Až půjdeš za Saladanem, prostě mě vezmeš s sebou a uklidíš se mi a mému týmu z cesty.“ Pohlédla jsem na Kistena. Něco se na něm změnilo. Uvolnil ruce na volantu a v obličeji neměl žádné emoce.

Rozhostilo se krátké ticho. „A pak?“

„Pak?“ Kistenova tvář vypadala ve světlech aut nečitelně. „Nic. Zkusili jsme spolupracovat. Nevyšlo to. Získáš odklad, než tě donutí najít si nového partnera.“

Tentokrát bylo ticho dlouhé. „A to je všechno?“

„Všechno.“ Cvakla jsem perem a hodila ho i s diářem do kabelky. Proč jsem se vůbec snažila vypadat systematicky?

„Dobrá,“ odpověděl nakonec. „Zaštěkám do díry a uvidím, co z ní vyleze.“

„Fantastické,“ řekla jsem a měla upřímnou radost, i když on se nezdál nijak potěšený. „Hej, za pár hodin se roznese, že jsem při výbuchu zemřela, takže si nedělej starosti, dobře?“

Unaveně si povzdychl. „Dobrá. Zavolám ti zítra, až obdržíme žádost o vyplacení pojistky.“

„Bezva. Uvidíme se.“ Davidův nedostatek nadšení mě deprimoval. Zavěsil bez rozloučení a já zaklapla mobil a vrátila ho Kistenovi. „Díky,“ řekla jsem a cítila se velice trapně.

„Myslel jsem si, že mě udáš,“ řekl Kisten tiše.

Otevřela jsem ústa a zírala na něj, protože mi teprve teď došlo, proč byl předtím tak napjatý. „Ne,“ zašeptala jsem a z nějakého důvodu mě najednou přepadl strach. Seděl tam a nic neudělal, přestože si myslel, že se ho chystám udat?

Se ztuhlými rameny a očima upřenýma na cestu řekl: „Rachel, nevěděl jsem, že nechá ty lidi zemřít.“

Zadrhl se mi dech. Přinutila jsem se vydechnout a znovu se nadechla. „Mluv se mnou,“ řekla jsem a cítila, jak se mi točí hlava. Se staženým žaludkem a s rukama složenýma v klíně jsem zírala z okna. Prosím, ať se tentokrát mýlím.

Pohlédla jsem na něj. Zkontroloval zpětné zrcátko a zastavil na krajnici. Útroby se mi sevřely. Zatraceně, proč jsem ho musela mít ráda? Proč jsem si nemohla oblíbit milé chlapy? Proč se moc a osobní síla, které mě přitahovaly, vždy musely projevit jako chladný nezájem o životy druhých?

Zprudka zastavil a já se zhoupla dopředu. Auto se třáslo, jak nás ostatní vozy míjely skoro sto třicítkou, ale tady uvnitř panoval klid. Kisten se otočil čelem ke mně, natáhl se přes řadicí páku a přitáhl si moje ruce do klína. Jednodenní strniště se mu lesklo ve světlech protijedoucích vozů a v očích měl ostrý pohled.

„Rachel,“ řekl a já zadržela dech v naději, že mi poví, že to všechno byl velký omyl. „Nařídil jsem, aby do kotelny umístili bombu.“

Zavřela jsem oči.

„Neplánoval jsem ty lidi zabít. Zavolal jsem Saladanovi,“ pokračoval a já otevřela oči, když naše auto minul truck a otřásl jím. „Řekl jsem Candice, že mají na člunu bombu. K čertu, řekl jsem jí, kde je a že vybuchne, jestli se jí dotknou. Dal jsem jim dost času na to, aby odtamtud všechny dostali. Nesnažil jsem se nikoho zabít, chtěl jsem vyvolat mediální cirkus a potopit jeho podnik. Ani mě nenapadlo, že prostě odejde a nechá tam všechny zemřít. Špatně jsem ho odhadl,“ řekl a v hlase měl hořké sebeobvinění, „a oni zaplatili za moji krátkozrakost životem. Bože, Rachel, kdyby mě napadlo, že udělá něco takového, našel bych jiný způsob. Že jsi byla na člunu…“ nadechl se. „Skoro jsem tě zabil…“

Těžce jsem polkla a cítila, jak se knedlík v mém krku zmenšil. „Ale zabíjel jsi už dřív,“ řekla jsem a věděla, že problémem není dnešní noc, ale roky, kdy patřil Piscarymu a plnil jeho vůli.

Kisten se opřel, ale nepustil mé ruce. „Poprvé jsem zabil v osmnácti.“

Ach bože. Pokusila jsem se odtáhnout, ale on něžně zesílil sevření. „Musíš to slyšet,“ řekl. „Pokud se rozhodneš odejít, chci, abys znala celou pravdu a nevrátila se. A pokud zůstaneš, nechci, abys to udělala, aniž bys měla všechny informace.“

Obrnila jsem se a zadívala se mu do očí. Vypadaly upřímně a možná v nich byl i náznak viny a dávných křivd. „Udělal jsi podobnou věc už dřív,“ zašeptala jsem zděšeně. Byla jsem další v řadě žen. Všechny odešly. Možná byly chytřejší než já.

Kývl a krátce zavřel oči. „Už mě unavuje být zraňován, Rachel. Jsem milý chlap, který prostě v osmnácti poprvé zabil.“

Polkla jsem a vysmekla ruce z jeho pod záminkou, že si chci zastrčit vlasy za ucho. Kisten cítil, jak jsem se odtáhla, proto se zadíval ven čelním sklem a položil ruce na volant. Řekla jsem mu, aby nerozhodoval za mě; asi jsem si zasloužila každičký odporný detail. Se zkrouceným žaludkem jsem pravila: „Pokračuj.“

Kisten zíral do prázdna a auta, která nás míjela, jen zdůrazňovala naši nehybnost. „Podruhé jsem zabil asi o rok později,“ řekl mdle. „Byla to nehoda. Poté se mi dařilo nezabíjet až do loňského roku, kdy…“

Sledovala jsem, jak se nadechl a vydechl. Svaly se mi třásly a čekala jsem.

„Bože, je mi to líto, Rachel,“ zašeptal. „Přísahal jsem, že se budu snažit už nikdy nikoho nezabít. Možná proto mě Piscary nechce za prostředníka. Chce někoho, s kým by mohl sdílet tu zkušenost, a já odmítl. Byl to on, kdo zabíjel, ale byl jsem u toho. Pomohl jsem mu. Držel jsem oběti, rozptyloval je a on je zatím postupně masakroval. Fakt, že si to zasloužily, už mi nepřipadá jako dostatečné ospravedlnění. Ne po tom, co jim provedl.“

„Kistene?“ řekla jsem váhavě a srdce mi rychle bušilo.

Otočil se a já ztuhla a snažila se nebát. Oči mu při vzpomínání zčernaly. „Čirá dominance je zvráceně, návykově úchvatná,“ řekl a mě zamrazilo ze ztraceného hladu v jeho hlase. „Trvalo dlouho, než jsem se naučil, jak to nechat být, a vzpomněl si na nelidskou krutost, která se za dávkou čistého adrenalinu ukrývala. Když mnou protékaly Piscaryho myšlenky a síla, ztrácel jsem sám sebe, ale teď už vím, jak s nimi zacházet, Rachel. Dokážu být prostředníkem i sám sebou. Dokážu být pán i něžný milenec. Vím, jak udržet rovnováhu. Zrovna teď mě trestá, ale vezme mě zpátky. A až to udělá, budu připravený.“

Co tu, k čertu, dělám?

„Tak,“ řekla jsem a slyšela, jak se mi třese hlas. „To je všechno.“

„Jo, je,“ řekl mdle. „První oběť jsem zabil na Piscaryho rozkaz jako varování pro darebáka, který sváděl nezletilé. Bylo to přehnané, ale já byl mladý a bláhový a chtěl jsem Piscarymu dokázat, že pro něj udělám všechno, a jeho později těšilo, jak jsem se tím trápil. Posledním zabitím jsem zabránil vytvoření nové kliky. Chtěla se vrátit zpátky k tradicím z doby před Zvratem a unášet lidi, kteří nikomu nechyběli. Ale ta žena.“ Střelil po mně pohledem. „Ta žena mě pronásleduje. Tehdy jsem se rozhodl být tak upřímný, jak jen to půjde. Odpřísáhl jsem, že už nikdy nezabiju nevinného. Nezáleželo na tom, že mi lhala…“ Zavřel oči a ruce na volantu se mu třásly. Světla vozů odhalovala rýhy bolesti na jeho tváři.

Ach bože. Zabil někoho ve vášnivém vzteku.

„A pak jsem zabil šestnáct lidí dneska v noci,“ zašeptal.

Byla jsem tak hloupá. Přiznal, že zabíjel nevinné − lidi, za jejichž smrt by mu IBA patrně poděkovala, ale pořád to byli lidé. Když jsem si s ním začala, věděla jsem, že není „bezpečný“, ale chodila jsem s bezpečnými muži a vždy jsem skončila zraněná. A navzdory krutostí, které byl schopen, byl upřímný. Dneska v noci zemřeli při strašlivé tragédii lidé, ale nebyl to jeho záměr.

„Kistene?“ Očima jsem sklouzla k jeho rukám s krátkými, kulatými nehty, pečlivě vyčištěnými a zastřiženými.

„Nechal jsem dát na člun bombu,“ řekl a hlas mu zdrsněl vinou.

Zdráhavě jsem se natáhla a sundala mu ruce z volantu. Moje prsty se ve srovnání s jeho zdály studené. „Nezabil jsi je. Udělal to Lee.“

Jeho oči byly v mihotavém světle černé, když se ke mně otočil. Sepnula jsem mu ruce za krkem, abych si ho přitáhla blíž, a on zaváhal. Byl upír, což nebylo snadné − nebyla to výmluva, prostě fakt. Skutečnost, že ke mně byl upřímný, pro mě znamenala víc než jeho ošklivá minulost. A seděl tam a nic neudělal, přestože si myslel, že ho chci udat. Ignoroval, čemu věřil, a důvěřoval mi. Zkusím mu taky důvěřovat.

Nedokázala jsem si pomoct a soucítila s ním. Z pozorování Ivy jsem si vyvodila, že být prostředníkem mistra upíra je jako mít vztah s někým, kdo vás mentálně zneužívá a lásku překrucuje v sadismus. Kisten se snažil distancovat od masochistických požadavků svého mistra. Vzdálil se mu, vzdálil se mu natolik, že ho Piscary odmítl a zaměřil se na duši, která toužila po pochopení ještě zoufaleji: na moji spolubydlící. Báječné.

Kisten byl sám. Trpěl. Svěřil se mi − a já se k němu nedokázala obrátit zády. Oba jsme udělali pochybné věci a já ho nedokázala označit za zlého, když jsem sama měla na sobě démonskou značku. Okolnosti rozhodly za nás. Dělala jsem, co jsem mohla. On taky.

„Nebyla to tvoje vina, že zemřeli,“ zopakovala jsem a cítila, jako bych se dívala novým způsobem. Přede mnou ležel stejný svět, ale já hleděla za roh. Co se to se mnou dělo? Jsem hlupák, když mu věřím, nebo jsem zmoudřela a našla schopnost odpouštět?

Kisten z mého hlasu poznal, že jsem jeho minulost přijala, a úleva v jeho tváři byla tak silná, až skoro bolela. Položila jsem mu ruku na krk a přitáhla si ho blíž. „Je to v pořádku,“ zašeptala jsem, když mě vzal za ramena. „Chápu to.“

„Nemyslím, že můžeš…“ trval na svém.

„Pak se s tím vyrovnáme, až pochopím.“ Zaklonila jsem hlavu, zavřela oči, přiblížila se a našla jeho ústa. Jeho stisk na mých ramenou povolil, a když se naše rty setkaly, natáhla jsem se po něm. Políbila jsem ho na krk a vábila ho blíž. Zasáhl mě blesk a má krev se mrazivě rozpálila, když polibek prohloubil a sliboval víc. Pocit ale nepramenil z mé jizvy a já mu k ní přitáhla ruku a skoro jsem zalapala po dechu, když se prsty otřel o bledé, téměř neviditelné zjizvení. Hlavou mi probleskla vzpomínka na Ivyina průvodce a najednou jsem všechno viděla v úplně novém světle. Ach bože, co všechno bych dokázala s tím mužem udělat.

Možná potřebuju někoho nebezpečného, pomyslela jsem si, když se ve mně vzedmuly divoké emoce. Jen někdo, kdo se v minulosti dopustil něčeho špatného, dokáže pochopit, že i já dělala pochybné věci, a přesto jsem dobrý člověk. Pokud mohl být obojím Kisten, pak možná i já.

A s tím jsem se vzdala i posledních námitek. Pod rukou cítil můj tep, rty jsem ho tahala za ty jeho a vsunula mu jazyk váhavě do úst, protože jsem věděla, že pátravý dotyk ho nažhaví víc než naléhání. Našla jsem špičák a škádlivě okolo něj obtočila jazyk.

Kisten se prudce nadechl a ucukl.

Ztuhla jsem, protože byl najednou pryč, na kůži jsem ale stále cítila zbytky jeho tepla. „Nemám na zubech ochranu,“ řekl. Oči mu černaly a jizva mi pulzovala příslibem. „Bál jsem se o tebe a nevzal jsem si… nejsem…“ Roztřeseně se nadechl. „Bože, tak krásně voníš.“

S bušícím srdcem jsem se vmáčkla zpátky do sedadla, zastrčila si vlasy za ucho a celou dobu ho sledovala. Nebyla jsem si jistá, jestli mi vadí, že na zubech nemá ochranu, nebo ne. „Promiň,“ řekla jsem udýchaně a stále mnou tepala krev. „Nechtěla jsem zajít tak daleko.“ Ale ty mě k tomu jednoduše svádíš.

„Neomlouvej se. Nebyla jsi to ty, kdo něco… zanedbal.“ Kisten hlasitě vydechl a snažil se zamaskovat omamný, roztoužený pohled. Zpod drsnějších emocí vyzařovaly vděk a úleva. Přijala jsem jeho ošklivou minulost, i když jsem věděla, že budoucnost možná nebude lepší.

Beze slova zařadil jedničku a rozjel se. Držela jsem se dveří, dokud jsme nenajeli zpátky na silnici, a byla jsem ráda, že se nic nezměnilo, i když všechno bylo zároveň jiné.

„Proč jsi na mě tak hodná?“ řekl měkce, když jsme zrychlili a předjeli vůz před námi.

Protože bych tě mohla milovat? pomyslela jsem si, ale ještě to nedokázala říct nahlas.