2

Byly jsme v půli cesty ke kostelu, když jsem si uvědomila, že Ceri jde sněhem bosá. „Ceri,“ řekla jsem šokovaně. „Kde máš boty?“

Plačící žena hrubě škytla. Utřela si oči a pohlédla dolů. Kolem prstů jí zavířila rudá šmouha záhrobí a na drobných chodidlech se jí objevily spálené vyšívané střevíčky. Ve světle na verandě jsem jasně viděla její překvapený výraz.

„Jsou spálené,“ řekla jsem, když je skopla. Na kůži jí ulpěly ožehnuté kousky látky připomínající černé boláky. „Možná Velkého Ala popadl záchvat vzteku a pálí tvoje věci.“

Ceri mlčky kývla a modrající rty se jí zkroutily v úsměvu nad urážlivou přezdívkou, kterou jsem používala před těmi, kteří démonovo jméno neznali.

Znovu jsem vykročila. „No, můžeš si půjčit moje pantofle. A co takhle kávu? Jsem celá promrzlá.“ Kávu? Právě jsme unikly démonovi a já jí nabízím kafe?

Nic neřekla a pohled upírala na dřevěnou verandu, která vedla do obytných prostor v zadní části kostela. Očima zabloudila k sanktuáriu s věží a zvonicí. „Kněz?“ zašeptala a její hlas byl stejně křišťálový a čistý jako zmrzlá zahrada.

„Ne,“ řekla jsem a snažila se neuklouznout na schodech. „Žiju tady. Už to není kostel.“ Ceri zamrkala a já dodala: „Těžko se to vysvětluje. Pojď dovnitř.“

Otevřela jsem zadní dveře a vešla první, protože Ceri sklopila hlavu a odmítala se hnout. Teplo v obývacím pokoji požehnaně zahřálo moje studené tváře. Ceri ztuhla na prahu, když z římsy nad vyhaslým krbem vzlétl s vřískotem houf malých skřítek, aby unikly chladu. Dva dospívající skřítci se na Ceri výmluvně zadívali a klidněji následovali ostatní.

„Skřítci?“ nadhodila jsem, protože jsem si vzpomněla, že je jí víc než tisíc let. Pokud nebyla inderlanďan, nikdy dřív je nespatřila a věřila, že patří, no, do pohádek. „Víš o skřítcích?“ zeptala jsem se a zadupala, abych sklepala sníh z bot.

Kývla, zavřela za sebou dveře a já se hned cítila líp. Bude pro ni snazší přizpůsobit se modernímu životu, když se nebude muset navíc vypořádat s existencí čarodějek, dlaků, skřítků, upírů a podobných stvoření, a ještě k tomu k televizi a mobilním telefonům, ale podle toho, s jak malým zájmem přelétla pohledem Ivyinu drahou elektroniku, vsadila bych se, že na opačné straně silových čar jsou stejně technologicky vyspělí jako na této.

„Jenksi!“ zakřičela jsem do přední části kostela, kde i s rodinou žil během studených zimních měsíců. „Můžeš sem na chvíli?“

Teplým vzduchem se slabě neslo napjaté bzučení vážčích křídel. „Ahoj, Rache,“ řekl skřítek, když přilétl. „Co to děcka říkala o andělovi?“ S trhnutím se zastavil, vykulil oči a krátké blond vlasy se mu vlnily, jak nahlížel za mě.

Anděl, co? pomyslela jsem si a otočila se k Ceri, abych ji představila. „Ach bože, ne,“ řekla jsem a znovu ji postavila. Pustila se totiž holýma rukama do sbírání sněhu, který jsem skopla z bot. Pohled na to, jak drobná žena v honosných šatech uklízí můj svinčík, pro mě byl příliš. „Prosím, Ceri,“ řekla jsem, sebrala jí sníh z ruky a odhodila ho na koberec. „Ne.“

Hladké čelo malé ženy se zvrásnilo, jak se rozzlobila sama na sebe. Povzdychla si a zatvářila se omluvně. Myslím, že si ani neuvědomila, co dělá, dokud jsem ji nezastavila.

Otočila jsem se k Jenksovi a všimla si, že mu zrudla křídla, jak se mu zrychlil krevní oběh. „Co to, k čertu?“ zamumlal a sklopil oči k jejím nohám. Byl tak překvapený, že se z něj začal sypat skřítkovský prášek a na šedém koberci se zatřpytilo sluneční světlo. Na sobě měl ležérní zahradnické šaty z přiléhavého zeleného hedvábí a vypadal jako Petr Pan bez kloboučku.

„Jenksi,“ řekla jsem, položila ruku na Ceriino rameno a přitáhla ji blíž. „To je Ceri. Nějaký čas s námi zůstane. Ceri, můj partner Jenks.“

Jenks rozrušeně poletoval sem a tam. Ceri se zatvářila užasle a pohlédla napřed na mě, pak na něj. „Partner?“ řekla a zadívala se na moji levou ruku.

Okamžitě jsem pochopila a zrudla. „Obchodní partner,“ opravila jsem se, došlo mi totiž, že si myslela, že jsme manželé. Jak by se, pro boha živého, mohl někdo provdat za skřítka? Proč by někdo vůbec chtěl? „Pracujeme jako agenti.“ Sundala jsem si červenou vlněnou čepici, odhodila ji na kamení u krbu, aby uschla, a prohrábla si vlasy. Kabát jsem nechala venku, ale teď jsem se pro něj nemínila vracet.

Zmateně se kousla do rtu. V teple pokoje jí rty zrudly a do tváří se jí začala vracet barva.

Za suchého ševelení křídel přiletěl Jenks blíž a zčechral mi vánkem kudrny. „Není zrovna chytrá,“ poukázal, a když jsem se ho mávnutím pokusila zahnat, založil si ruce v bok. Zůstal viset před Ceri a hlasitě a pomalu, jako by byla nedoslýchavá, řekl: „Jsme. Ti. Dobří. Chytáme. Darebáky.“

„Válečníci,“ řekla Ceri, ale nedívala se na něj, její pozornost totiž upoutaly Ivyiny kožené závěsy, přepychová semišová křesla a gauč. Pokoj byl holdem pohodlí, vše šlo z Ivyiny kapsy, ne z mé.

Jenksův smích zněl jako zvonkohra. „Válečníci,“ řekl a zakřenil se. „Jo. Jsme válečníci. Hned jsem zpátky. Tohle musím říct Matalině.“

Vystřelil z místnosti a já se hned uvolnila. „Omlouvám se,“ řekla jsem. „Požádala jsem Jenkse, aby se i s rodinou nastěhoval na zimu dovnitř, přiznal totiž, že každé jaro zemřou aspoň dvě jeho děti na hibernační nemoc. S Ivy z nich šílíme, ale radši nebudu mít čtyři měsíce žádné soukromí, než aby Jenks uvítal jaro malými rakvičkami.“

Ceri kývla. „Ivy,“ řekla tiše. „Je tvoje partnerka?“

„Jo. Stejně jako Jenks,“ řekla jsem věcně, abych se ujistila, že chápe. Těkala očima po pokoji a všímala si všech drobností. Pomalu jsem zamířila k chodbě. „Hm, Ceri?“ řekla jsem a počkala, dokud se nevydala za mnou. „Nemám ti radši říkat Ceridwen?“

Nakoukla tmavou chodbou do tlumeně osvětleného sanktuária, kde vyváděly skřítkovské děti. Měly se zdržovat v přední části kostela, ale vlezly úplně všude a jejich pištění a jekot se staly běžnou záležitostí. „Ceri, prosím.“

Osobnost se jí vracela rychleji, než jsem považovala za možné, během okamžiku přecházela od mlčení ke krátkým větám. V jejím hlase zaznívala zvláštní směs moderního a starého světa, za což asi mohlo to, že tak dlouho žila s démony. Zastavila se na prahu kuchyně a vyjeveně se rozhlížela. Nemyslela jsem si, že se jedná o kulturní šok. Na moji kuchyň reagovala podobně většina návštěv.

Tvořila ji obrovská místnost s plynovým i elektrickým sporákem, abych mohla na jednom vařit a na druhém připravovat lektvary. Lednička z nerezavějící oceli byla dost velká na to, aby se do ní vešla celá kráva. Kuchyň měla jen jedno posunovací okno, ze kterého byl výhled na zasněženou zahradu a hřbitov. Na okenním parapetu si šťastně plavala ve sklence na brandy moje rybka pan Ryba. Zářivky osvětlovaly naleštěný chróm a široký pult, který by se dobře vyjímal i před kamerami kulinářského pořadu.

Velkou část prostoru zaujímal pult ve středu, nad nímž viselo zaklínací náčiní a sušené byliny, které nasbíral Jenks s rodinou. Zbytek místa zabíral Ivyin masivní starožitný stůl. Jedna půlka byla pečlivě uklizená, protože fungovala jako její kancelář, měla na ní počítač − rychlejší a silnější než velké balení projímadla − barevně označené složky, mapy a fixy, s jejichž pomocí plánovala úkoly. Druhá půlka stolu patřila mně a byla prázdná. Ráda bych řekla, že na vině byl můj smysl pro pořádek, ve skutečnosti to ale bylo tím, že jsem se do případů vrhala po hlavě, místo abych je zbytečně analyzovala.

„Posaď se,“ řekla jsem nenuceně. „Dáš si kávu?“ Kávu? pomyslela jsem si, když jsem zamířila ke kávovaru a vyhodila starý obsah. Co s ní budu dělat? Přece jen nebyla zatoulané kotě. Potřebovala pomoc. Profesionální pomoc.

Ceri na mě zírala a na tváři se jí znovu objevil otupělý výraz. „Já…“ vykoktala a najednou vypadala v nádherných šatech maličká a vyděšená. Podívala jsem se na své džíny a červený svetr. Na nohách jsem pořád měla sněhule a cítila se neupraveně.

„Tady,“ řekla jsem a vytáhla židli. „Uvařím čaj.“ Tři kroky vpřed, jeden zpátky, napadlo mě, když se vyhnula židli, kterou jsem jí nabídla, a raději se posadila před Ivyin počítač. Bylo jí víc než tisíc let, takže čaj asi bude vhodnější. Znali v temném středověku vůbec kafe?

Zírala jsem do kredence a snažila si vzpomenout, jestli vůbec máme čajovou konvici, když dovnitř vtrhl Jenks s asi patnácti dětmi a všichni brebentili najednou. Jejich hlásky byly tak tenké a mluvili tak rychle, že mě z nich bolela hlava. „Jenksi,“ požádala jsem ho a pohlédla na Ceri. Už tak vypadala zmoženě. „Prosím?“

„Nic neprovedou,“ protestoval agresivně. „A kromě toho chci, aby si k ní přičichli. Nedokážu říct, co je, protože příšerně smrdí spálenou pryskyřicí. Kdo vlastně je a co dělala v naší zahradě bosá?“

„No,“ řekla jsem obezřetně. Skřítci měli dokonalý čich a dokázali říct, co jste, už jen díky tomu, že si k vám přivoněli.

Ceri napřáhla ruku a zářivě se usmála, když na ní přistály dvě skřítky. Jejich zelené a růžové hedvábné šatečky vlály ve vánku, který zvedaly křídly. Šťastně švitořily, jak to mladé skřítky obvykle dělávají, naoko působily hloupoučce, ve skutečnosti jim ale nic neuniklo, dokonce ani myš, která se schovávala za ledničkou. Ceri očividně skřítky znala. Což znamenalo, že pokud jí skutečně bylo tisíc let, byla inderlanďanka. Ke Zvratu, při kterém jsme všichni vystoupili z úkrytu a začali žít otevřeně mezi lidmi, došlo teprve před čtyřiceti lety.

„Hej!“ křikl Jenks, když spatřil, že si ji děti zabraly jen pro sebe, a skřítci vzlétli a zavířili po kuchyni jako kaleidoskop barev a hluku. Jenks ihned zaujal jejich místo a pobídl nejstaršího syna Jaxe, aby přistál na monitoru před ní.

„Voníš jako Trent Kalamack,“ prohlásil bez obalu. „Co jsi?“

Vylekaně jsem se k nim otočila zády. Zatraceně, měla jsem pravdu. Je elfka. Pokud to Jenks zjistí, vyžvaní to po celém Cincinnati, jen co se oteplí a bude moct opustit kostel. Trent nechtěl, aby se svět dozvěděl, že elfové přežili Zvrat, a když bude muset, hodí na naši čtvrť bombu, jen aby Jenkse umlčel.

Rychle jsem se otočila, zamávala na Ceri a ukázala jí, ať si dá pusu na zámek. Pak jsem si ale uvědomila, že asi nebude mít tušení, co se jí snažím říct, proto jsem si jednoduše přiložila prst ke rtům. Tázavě na mě pohlédla, pak se otočila k Jenksovi. „Ceri,“ řekla vážně.

„Jo, jo,“ řekl Jenks netrpělivě a založil si ruce v bok. „Já vím. Ty Ceri. Já Jenks. Ale co jsi? Čarodějka? Rachel je čarodějka.“

Ceri na mě znovu pohlédla a odvrátila se. „Jsem Ceri.“

Jenks začal mávat křídly tak rychle, až se proměnila ve šmouhu a modrý třpyt nahradila rudá zář. „Jo,“ zopakoval. „Ale co jsi za druh? Já jsem skřítek a Rachel je čarodějka. A ty jsi…“

„Ceri,“ trvala na svém.

„Ach, Jenksi?“ řekla jsem, když Ceri přimhouřila oči. Na to, co jsou Kalamackovi, nedokázali skřítci přijít po celou dobu existence oné rodiny. Kdyby se Jenksovi podařilo najít odpověď, získal by ve světě skřítků víc prestiže, než kdyby samojediný vybil celý klan víl. Poznala jsem, že ztrácí trpělivost, protože vzlétl a zůstal viset ve vzduchu před Ceri.

„Zatraceně!“ zaklel Jenks frustrovaně. „Co, k čertu, jsi, ženská?“

„Jenksi!“ vykřikla jsem zděšeně, když Ceri rychle pohnula rukou a chytila ho. Jeho syn Jax vyjekl, vzlétl ke stropu a zanechal za sebou obláček skřítkovského prášku. Jenksova nejstarší dcera Jih vykoukla zpoza oblouku u stropu v chodbě a její křídla se proměnila v růžovou šmouhu.

„Hej! Pusť mě!“ zvolal Jenks. Zuřivě mával křídly, ale ani se nepohnul. Ceri ho držela palcem a ukazovákem za nohavici. Musela mít lepší reflexy než Ivy, když měla dost kontroly na tak přesný zásah.

„Jsem Ceri,“ řekla, ztenčila rty a upřeně se na polapeného Jenkse zadívala. „A dokonce i můj démonský věznitel měl ke mně dost úcty na to, aby přede mnou neklel, malý válečníku.“

„Ano, madam,“ řekl Jenks pokorně. „Už můžu jít?“

Povytáhla jedno obočí − tu dovednost jsem jí záviděla − a pohlédla na mě. Důrazně jsem přitakala, protože jsem byla stále v šoku z její rychlé reakce. Ceri ho bez úsměvu pustila.

„Asi nejsi tak pomalá, jak jsem si myslel,“ řekl Jenks mrzutě.

Rozčilený skřítek mi přistál na rameni a přinesl s sebou vůni v krámě koupené hlíny. Nakrčila jsem obočí, otočila se k Ceri zády a znovu se pustila do hledání čajové konvice. Uslyšela jsem povědomé tiché cvakání per a pochopila, že se Ceri pustila do uklízení Ivyina stolu. Znovu se projevila staletí strávená v otroctví. V jednu chvíli se chovala jako pokorná služebnice, vzápětí se na povrch vyklubala její hrdost a já nevěděla, jak se k ní chovat.

„Kdo je to?“ pošeptal mi Jenks do ucha.

Dřepla jsem si a vytáhla z kredence tak zašlou měděnou konvici, že měla skoro kaštanově hnědou barvu. „Byla důvěrnicí Velkého Ala.“

„Velkého Ala!“ vypískl skřítek, vzlétl a přistál na vodovodním kohoutku. „Proto jsi byla tam venku? U Zvoněnčiných kalhotek, Rachel, začínáš být jako Nick! Víš, že to není bezpečné!“

Teď už jsem mu to mohla říct. Bylo po všem. Cítila jsem, že Ceri poslouchá, nalila jsem do konvice vodu a vypláchla ji. „Velký Al nesouhlasil se svědectvím proti Piscarymu z dobroty srdce. Musela jsem mu zaplatit.“

S tichým zašustěním křídel se Jenks vznesl přede mě. Na tváři se mu objevilo překvapení, šok a nakonec zlost. „Co jsi mu slíbila?“ zeptal se chladně.

„Je démon,“ řekla jsem. „A je po všem.“ Nedokázala jsem na něj pohlédnout. „Slíbila jsem, že se stanu jeho důvěrnicí, když mi dovolí nechat si duši.“

„Rachel!“ Dřez prozářil obláček skřítkovského prášku. „Kdy? Kdy si pro tebe přijde? Musíme zjistit, jak z toho ven. Nějak to musí jít!“ Odlétl k čarodějným knihám pod pultem středového ostrůvku, zase se vrátil a zanechal po sobě ve vzduchu zářivou cestičku. „Nenajdeš něco ve svých knihách? Zavolej Nickovi. On už bude vědět!“

Nelíbilo se mi, jak je rozčilený. Setřela jsem vodu ze dna konvice a za tupého dunění bot na linoleu jsem prošla kuchyní. Plyn se zahučením vzplál a obličej mi rozpálil stud. „Je pozdě,“ řekla jsem. „Už jsem jeho důvěrnicí. Ale naše pouto není dost silné na to, aby mě použil, dokud zůstanu na této straně silových čar, a pokud se mi podaří zabránit mu v tom, aby mě odvlekl do záhrobí, budu v pořádku.“ Odvrátila jsem se od sporáku a zjistila, že na mě Ceri uchváceně a obdivně hledí. „Můžu říct ne. Je po všem.“

Jenks se zastavil přede mnou a zaprskal. „Po všem?“ řekl a přilétl tak blízko, že jsem na něj nedokázala zaostřit. „Rachel, proč? Zbavit se Piscaryho za to nestálo!“

„Neměla jsem na vybranou!“ Bezmocně jsem si založila paže na hrudi a opřela se o pult. „Piscary se mě snažil zabít a já chtěla, aby skončil ve vězení, pokud to přežiju, ne aby po mně znovu šel. Je po všem. Žádný démon mě nemůže použít. Přelstila jsem ho.“

„Všichni démoni nejsou muži,“ řekla Ceri tiše a Jenks se otočil. Byla tak potichu, že jsem na ni zapomněla. „Al je, ale existují i démonky, nenechají se však povolat na tuto stranu silových čar. Podle toho se dají poznat. Většinou.“

Zaskočeně jsem mrkla. „Existují i ženští démoni? Proč mi to nikdo neřekl?“

Pokrčila rameny ve velmi moderním gestu nevědomosti.

Zafuněla jsem, otočila se zpátky k Jenksovi a trhla sebou, protože jsem ho našla těsně před svým nosem s křídly úplně rudými. „Jsi osel,“ prohlásil a drobounké, hladké rysy se mu rozzlobeně nakrčily. „Měla jsi nám to říct. Co kdyby tě dostal? Co by bylo s Ivy a se mnou? Co? Hledali bychom tě a nevěděli, co se s tebou stalo. Kdybys nám to řekla, aspoň bychom se mohli pokusit dostat tě zpátky. Napadlo vás to vůbec, slečno Morganová? Jsme tým a ty ses na nás vykašlala!“

Mé pobouření zmizelo. „Stejně byste nic nezmohli,“ namítla jsem chabě.

„Jak to víš?“ vyštěkl Jenks.

Povzdychla jsem si a styděla se, protože mi kázal deseticentimetrový mužík − a měl na to plné právo. „Jo, máš pravdu,“ řekla jsem a nahrbila se. Pomalu jsem spustila paže k bokům. „Já prostě… nejsem zvyklá spoléhat se na ostatní, Jenksi. Omlouvám se.“

Jenks byl tak překvapený, že spadl skoro o metr. „Ty… se mnou souhlasíš?“

Ceri otočila hlavu k otevřenému průchodu. Její nečitelný výraz se stal ještě nečitelnějším. Zadívala jsem se do tmavé chodby a nijak mě nepřekvapilo, že jsem v ní spatřila Ivyinu štíhlou siluetu. Bok měla vystrčený, ruku opřenou o štíhlý pas a v upnutém koženém oděvu vypadala uhlazeně.

Zpozorněla jsem, odstrčila se od pultu a narovnala se. Nenáviděla jsem, když se prostě zjevila. Necítila jsem změnu v tlaku vzduchu, když otevřela vchodové dveře. „Ahoj, Ivy,“ řekla jsem a můj hlas zněl po Jenksově kázání pořád ztrápeně.

Ivy se tvářila stejně nečitelně jako Ceri, když si hnědýma očima měřila malou ženu na své židli. Vykročila s upíří ladností a její boty nevydávaly skoro žádný zvuk. Dlouhé, záviděníhodně rovné černé vlasy si zastrčila za ucho, vydala se k ledničce a vytáhla pomerančový džus. V neformálních kožených kalhotách a černém triku působila jako intelektuálka a motorkářka zároveň. Tváře jí zrudly zimou a vypadala prochladle, přestože měla na sobě krátkou koženou bundu.

Jenks zůstal viset vedle mě. Naše hádka byla zapomenuta, protože se objevil naléhavější problém. Ivy našla v kuchyni někoho, koho tu nečekala. Mého posledního hosta přirazila ke zdi a pohrozila, že mu vysaje krev; Ivy neměla ráda překvapení. Dobrým znamením bylo, že si dala pomerančový džus. Znamenalo to, že uspokojila svoji zatracenou krvežíznivost a budeme se tak muset vypořádat jen s provinilou upírkou namísto s popuzenou, provinilou a hladovou upírkou. Poté co začala znovu praktikovat, se s ní vycházelo mnohem líp.

„Ach, Ivy, to je Ceridwen,“ nadhodila jsem. „Zůstane s námi, dokud se nepostaví na vlastní nohy.“

Ivy se otočila, opřela se o pult a vypadala velmi dravě a sexy, když odšroubovala víčko a napila se rovnou z krabice. Jako bych něco řekla? Ivy si změřila Ceri, vzala na vědomí Jenksovo rozčilení a otočila se ke mně. „Takže,“ řekla a její melodický hlas mi připomněl roztrhané hedvábí klouzající po sněhu. „Vykroutila ses z dohody s démonem. Dobrá práce. Povedlo se ti to.“

Klesla mi čelist. „Jak jsi…?“ vykoktala jsem a Jenks překvapeně vyjekl.

Slabý úsměv, neobvyklý, ale upřímný, jí zkroutil koutky úst nahoru. Na okamžik odhalila zuby. Její špičáky byly stejně velké jako ty moje, ale ostré jako kočičí. Na prodlouženou verzi si bude muset počkat až do smrti. „Mluvíš ze spaní,“ řekla lehce.

„Tys to věděla?“ řekla jsem šokovaně. „Nic jsi neřekla!“

„Dobrá práce?“ Jenks zacvakal křídly jako brouk. „Myslíš, že být důvěrnicí démona je dobrá věc? To tě cestou domů přejel vlak?“

Ivy si zašla do kredence pro sklenici. „Kdyby Piscaryho pustili, Rachel by byla do úsvitu mrtvá,“ řekla a nalila si džus. „Je démonovou důvěrnicí. No a? Podle ní ji démon nemůže použít, pokud ji nevtáhne do záhrobí. A žije. Když jsi mrtvý, nemůžeš udělat vůbec nic.“ Napila se. „Pokud ovšem nejsi upír.“

Jenks vydal ošklivý zvuk a odlétl trucovat do kouta. Jih využila příležitosti, vlétla do kuchyně a schovala se v naběračce visící nad ostrůvkem. Nad měděný okraj jí trčely jen špičky zářivě červených křídel.

Ivy na mě upřela přes okraj sklenice hnědé oči. Její dokonale oválná tvář zůstávala bez výrazu. Kdykoli byl s námi v místnosti někdo jiný, a to včetně Jenkse, skrývala emoce za chladnou fasádou netečností. „Jsem ráda, že to vyšlo,“ řekla, když postavila sklenici na pult. „Jsi v pořádku?“

Kývla jsem a podle toho, jak se jí třásly prsty, jsem poznala, že se jí ulevilo. Nikdy by mi neřekla, jak velké starosti si dělala, a mě napadlo, jak dlouho asi stála v chodbě, poslouchala a snažila se vzpamatovat. Několikrát mrkla a zaťala čelisti ve snaze potlačit emoce. „Nevěděla jsem, že k tomu dojde dnes v noci,“ řekla tiše. „Neodešla bych.“

„Díky,“ řekla jsem a byla jsem přesvědčená, že Jenks měl pravdu. Byla jsem osel, že jsem nic neřekla. Prostě jsem nebyla zvyklá na to, že si o mě kromě matky dělá někdo starosti.

Ceri sledovala Ivy se zmateným uchvácením. „Partnerka?“ uhádla a Ivy po ní střelila pohledem.

„Jo,“ řekla Ivy. „Partnerka. Proč tě to zajímá?“

„Ceri, to je Ivy,“ řekla jsem, když malá žena vstala.

Ivy se zamračila, protože zjistila, že někdo změnil pořádek věcí na jejím stole.

„Byla důvěrnicí Velkého Ala,“ vysvětlila jsem. „Potřebuje nějaký čas na to, aby se znovu postavila na nohy.“

Jenksova křídla vydala zvuk, ze kterého se mi málem protočily panenky, a Ivy na mě výmluvně pohlédla. Její výraz se změnil v podrážděnou obezřetnost, když se Ceri postavila před ni. Hleděla na Ivy zmateně. „Jsi upír,“ řekla a natáhla ruku k Ivyinu krucifixu.

Ivy se zarážející rychlostí uskočila a zčernaly jí oči.

„Momentíček, momentík!“ řekla jsem, postavila se mezi ně a připravila se na cokoli. „Ivy, klid. Strávila v záhrobí tisíc let. Možná nikdy nespatřila upíra. Myslím, že je inderlanďanka, ale je tak cítit záhrobím, že Jenks nedokáže říct, co vlastně je.“ Zaváhala jsem a očima a slovy jsem se jí snažila naznačit, že Ceri je elf a tudíž velká neznámá, co se týká magie.

Ivyiny zorničky se téměř úplně roztáhly. Její postoj byl dominantní a nabitý sexualitou, zrovna se ale napila krve, takže dokázala naslouchat. Střelila jsem pohledem po Ceri a byla ráda, že je natolik moudrá, aby se ani nepohnula. „Všichni jsme v pořádku?“ zeptala jsem se a můj hlas jasně říkal, ať si obě dají pohov.

Ivy pevně stiskla tenké rty a otočila se k nám zády. Jenks mi přistál na rameni. „Dobrá práce,“ řekl. „Vidím, že jsi postavila všechny feny do latě.“

„Jenksi!“ zasyčela jsem a věděla, že ho Ivy slyšela, zbělely jí totiž klouby na ruce, ve které držela sklenici. Pokusila jsem se ho shodit z ramene, on ale jen se smíchem vzlétl a zase se snesl zpátky.

Ceri stála s pažemi sebevědomě svěšenými u boků a sledovala Ivy, která byla stále napjatější. „Ách,“ protáhl Jenks. „Tvoje nová přítelkyně se k něčemu chystá.“

„Hm, Ceri?“ prohodila jsem a s bušícím srdcem sledovala, jak drobná žena přistoupila k Ivy, postavila se vedle ní a jasně se dožadovala její pozornosti.

Ivy k ní otočila bledou tvář napjatou potlačovanou zlostí. „Co?“ obořila se na ni.

Ceri vznešeně sklopila hlavu, aniž by odvrátila zelené oči od Ivyiných hnědých, ve kterých se pomalu roztahovaly zorničky. „Omlouvám se,“ řekla vysokým, jasným hlasem a pečlivě vyslovovala. „Urazila jsem tě.“ Obrátila pozornost k nádherně zdobenému krucifixu, který visel Ivy na stříbrném řetízku na krku. „Jsi upíří válečnice, a přesto nosíš kříž?“

Ceri zacukala ruka a já věděla, že se ho touží dotknout. Věděla to i Ivy. Přihlížela jsem a nedokázala zasáhnout. Ivy se k ní úplně otočila, zhoupla se v bocích a pečlivěji si Ceri změřila, její zaschlé slzy, přepychové plesové šaty, bosé nohy a hrdý, vzpřímený postoj. Zadržela jsem dech, protože Ivy si krucifix sundala a řetízek jí přitom shrnul vlasy dopředu.

„Jsem živá upírka,“ řekla a vložila náboženskou ikonu do elfčiny ruky. „Narodila jsem se s upířím virem v krvi. Víš, co je virus, že?“

Ceri se prsty dotýkala tepaného stříbra. „Démon mi dovolil číst. Virus zabíjí můj lid.“ Vzhlédla. „Ne ten upíří. Nějaký jiný.“

Ivy na mě pohlédla, pak se znovu zadívala na malou ženu, která stála až příliš blízko. „Virus mě změnil v matčině lůně, takže jsem tak trochu člověk i upír. Mohu se pohybovat na slunci a modlit se k Bohu bez bolesti,“ řekla Ivy. „Jsem silnější než ty,“ dodala a opatrně couvla. „Ale ne tak silná jako skutečný nemrtvý. A mám duši.“ Poslední větu řekla, jako by očekávala, že to Ceri popře.

Z Ceriiny tváře zmizel všechen výraz. „Přijdeš o ni.“

Ivy zacukalo v oku. „Já vím.“

Zadržela jsem dech a naslouchala tikotu hodin a téměř neslyšnému bzučení skřítkovských křídel. Drobná žena natáhla ruku s krucifixem k Ivy a v očích přitom měla vážný pohled. „Je mi líto. To je peklo, ze kterého mě Rachel Mariana Morganová zachránila.“

Ivy se zadívala na kříž v Ceriině ruce a nedala najevo žádné emoce. „Doufám, že bude moct totéž udělat i pro mě.“

Přikrčila jsem se. Ivy upnula svoji příčetnost na víru, že existují čáry, které by mohly zbavit její krev upířího viru; že se najde zaklínadlo, které jí umožní obrátit se zády ke krvi a násilí. Ale nic podobného neexistovalo. Čekala jsem, že Ceri řekne Ivy, že pro každého existuje vykoupení, ale ona jen kývla a jemné vlasy jí zavířily. „Doufám, že to dokáže.“

„Já taky.“ Ivy pohlédla na krucifix, který jí Ceri vracela. „Nech si ho. Mně už nepomáhá.“

Překvapeně jsem otevřela ústa a Jenks mi přistál na velkém kruhu náušnice, když si Ceri pověsila kříž na krk. Složitě tepané stříbro vypadalo, jako by k pestře fialové a zelené barvě jejích formálních šatů patřilo. „Ivy…“ začala jsem, ale trhla jsem sebou, když na mě Ivy pohlédla přimhouřenýma očima.

„Už nepomáhá,“ řekla napjatě. „Chce ho. Tak jí ho dám.“

Ceri se ikony dotkla a očividně v ní našla mír. „Děkuji,“ zašeptala.

Ivy se zamračila. „Jestli se ještě jednou dotkneš mého stolu, zlámu ti všechny prsty.“

Ceri hrozbu přijala s pochopením, což mě překvapilo. Očividně jednala s upíry už dřív. Uvažovala jsem kde, protože upíři nedokázali manipulovat silovými čarami a tudíž z nich byli mizerní důvěrníci.

„Co takhle trochu čaje?“ řekla jsem, protože jsem chtěla udělat něco normálního. Vaření čaje pro mě sice normální nebylo, ale nic lepšího mě nenapadlo. Z konvice se kouřilo, a zatímco jsem prohledávala kredenc a snažila se najít hrnek dost dobrý pro hosta, Jenks se culil a houpal se na mojí náušnici. Jeho děti přilétaly po dvou a po třech do kuchyně − k Ivyinu podráždění − protože je lákala Ceriina novost. Vznášely se nad ní a nejblíže se odvážila Jih.

Ivy se bojovně postavila před svůj počítač a Ceri se po krátkém zaváhání posadila na židli nejdále od ní. Vypadala ztracená a osamělá, jak se dotýkala krucifixu na krku. Ve spižírně jsem se pustila do hledání čajových sáčků a přemýšlela jsem, jak zařídím, aby nám to fungovalo. Ivy se další spolubydlící rozhodně nebude líbit. A kam bychom ji uložily?

Ivy se pustila do přerovnávání per v kelímku a jejich rachot jako by obviňoval. „Jeden jsem našla,“ řekla jsem s úlevou, když jsem konečně objevila čajový sáček. Pára stoupající z hrnku, do kterého jsem nalila vařící vodu, zahnala Jenkse z náušnice, proto se vydal otravovat Ivy.

„Tady, Ceri,“ řekla jsem, mávnutím od ní zahnala skřítky a postavila hrnek na stůl. „Dáš si k tomu něco?“

Zadívala se na hrnek, jako by nikdy dřív nic podobného neviděla. Vykulila oči a zavrtěla hlavou. Zaváhala jsem a uvažovala, co jsem udělala špatně. Vypadala, jako by jí znovu bylo do pláče. „Je to tak v pořádku?“ zeptala jsem se a ona kývla a roztřesenou štíhlou ruku natáhla pro hrnek.

Jenks s Ivy na ni zírali. „Opravdu nechceš cukr nebo něco takového?“ zeptala jsem se, ale ona jen potřásla hlavou. Úzká brada se jí chvěla, když zvedla hrnek ke rtům.

Svraštila jsem obočí a vydala se do ledničky pro mletou kávu. Ivy vstala, aby vypláchla konvici. Naklonila se ke mně, pustila vodu, aby přehlušila svá slova, a zamumlala: „Co je to s ní? Brečí kvůli čaji.“

Zprudka jsem se otočila. „Ceri!“ vykřikla jsem. „Pokud chceš cukr, je to v pořádku!“

Podívala se na mě a po bledých tvářích se jí kutálely slzy. „Neměla jsem nic k jídlu už − tisíc let,“ vypravila ze sebe.

Měla jsem pocit, jako bych dostala ránu do žaludku. „Chceš cukr?“

S pláčem potřásla hlavou.

Když jsem se otočila zpět, Ivy už čekala. „Nemůže tu zůstat, Rachel,“ řekla a čelo se jí svraštilo.

„Bude v pořádku,“ zašeptala jsem. Šokovalo mě, že by ji Ivy dokázala vyhodit. „Snesu dolů z věže svoje staré lehátko a rozložím jí ho v obýváku. Mám nějaká trika, která může nosit, než ji vezmu na nákupy.“

Jenks zabzučel křídly, aby upoutal moji pozornost. „A co pak?“ zeptal se z kohoutku.

Bezmocně jsem zamávala rukou. „Nevím. Už je jí mnohem líp. Před půlhodinou ani nemluvila. Podívejte se na ni teď.“

Všichni jsme se otočili a našli Ceri, jak s tichými vzlyky uctivě popíjí čaj, zatímco se nad ní vznášely malé skřítky. Tři jí splétaly dlouhé světlé vlasy a další jí zpívala.

„Dobrá,“ řekla jsem a obrátila se zpátky. „Špatný příklad.“

Jenks zavrtěl hlavou. „Rache, je mi jí líto, ale Ivy má pravdu. Nemůže tu zůstat. Potřebuje profesionální pomoc.“

„Opravdu?“ řekla jsem dopáleně. „Neslyšela jsem o žádné skupinové terapii pro bývalé důvěrníky démonů, vy snad ano?“

„Rachel…“ řekla Ivy.

Křik skřítkovských dětí přiměl Jenkse vzlétnout z kohoutku. Zadíval se za nás a zjistil, že se jeho děti vrhly na myš, která se konečně rozhodla vyrazit z kuchyně do obýváku a ocitla se tak ve svém osobním pekle. „Omluvte mě,“ řekl a vydal na záchrannou výpravu.

„Ne,“ řekla jsem Ivy. „Nenechám ji zavřít do ústavu.“

„Neříkám, že bys měla.“ Ivyina bledá tvář se začala zabarvovat a kroužek hnědé v očích se jí zmenšoval, jak se mi zvyšovala tělesná teplota a její instinkty reagovaly. „Ale tady zůstat nemůže. Potřebuje normální život. A my jí ho nabídnout nemůžeme, Rachel.“

Nadechla jsem se, abych protestovala, ale pak jsem zase vydechla. Zamračila jsem se a pohlédla na Ceri. Utírala si oči a ruka, ve které držela hrnek, se jí tak třásla, až se na hladině čaje dělaly kruhy. Očima jsem zalétla ke skřítkovským dětem, které se dohadovaly o tom, kdo se na myši sveze jako první. Nakonec zvolili Jessie a malá skřítka nadšeně ječela, když hlodavec vyrazil z kuchyně s ní na hřbetu. Ve šmouze zlatých jisker ji všichni skřítci až na Jih následovali. Možná měla Ivy pravdu.

„Co chceš, abych udělala, Ivy?“ řekla jsem klidněji. „Požádala bych mámu, aby si ji k sobě vzala, ale sama je jen krůček od ústavní péče.“

Jenks přibzučel zpátky. „A co Keasley?“

Překvapeně jsem pohlédla na Ivy.

„Stařík naproti přes ulici?“ řekla Ivy obezřetně. „Nic o něm nevíme.“

Jenks přistál na okenním parapetu vedle pana Ryby a založil si ruce v bok. „Je starý a má stálý příjem. Co víc potřebujete vědět?“

Zatímco se Ceri snažila vzchopit, rozebírala jsem si ten nápad v mysli. Měla jsem starého čaroděje, jehož pomalá mluva maskovala břitký humor a vysokou inteligenci, ráda. Sešil mě, poté co mi Algaliarept rozerval krk. Dal dohromady i moji vůli a sebejistotu. Artritický muž nám něco tajil a já nevěřila, že se jmenuje Keasley ani že má víc medicínského náčiní než malá pohotovost, protože nesnáší doktory. Ale věřila jsem mu.

„Nemá rád úřady a umí držet jazyk za zuby,“ řekla jsem a napadlo mě, že je to dokonalé řešení. Přimhouřila jsem oči a zadívala se na Ceri, která tiše rozmlouvala s Jih. Z Ivyiny tváře jsem vyčetla pochybnosti a podráždění, ale už jsem se rozhodla. „Zavolám mu,“ dodala jsem a naznačila Ceri, že se za chvíli vrátím. Pak jsem se vydala do obýváku pro telefon.