3
„Ceri,“ řekl Jenks, zatímco já zapnula kávovar. „Pokud tě rozbrečí i čaj, musíš zkusit hranolky. Pojď sem, ukážu ti, jak používat mikrovlnnou troubu.“
Keasley byl na cestě k nám. Možná mu to bude chvíli trvat, protože byl tak zmožený artritidou, že na ni většina amuletů proti bolesti nezabírala. Nelíbilo se mi, že jsem ho vytáhla ven do sněhu, ale bylo by ještě hrubější sesypat se na jeho dům.
Se zaujatostí, kterou jsem nechápala, se Jenks posadil Ceri na rameno a ukázal jí, jak ohřát v mikrovlnce mražené hranolky. Sklonila se a sledovala, jak se papírová krabice točí, moje růžové pantofle přitom na jejích nohách vypadaly nadměrně velké a nešikovné. Ve víru hedvábí pastelových barev a za hlasitého švitoření okolo ní poletovaly skřítky a ona je z velké části ignorovala. Neutichající rámus zahnal Ivy do obýváku, kde se schovávala se sluchátky na uších.
Zvedla jsem hlavu, protože se změnil tlak vzduchu. „Haló?“ ozval se silný chraplavý hlas z přední části kostela. „Rachel? Skřítci mě pustili dovnitř. Kdepak jste, dámy?“
Pohlédla jsem na Ceri a vycítila její úzkost. „To je Keasley, náš soused,“ řekla jsem. „Prohlédne tě, aby se ujistil, že jsi zdravá.“
„Jsem v pořádku,“ řekla zamyšleně.
Napadlo mě, že to asi bude těžší, než jsem si myslela, proto jsem jen v ponožkách vyšla na chodbu, abych si s ním promluvila dřív, než se setká s Ceri. „Ahoj, Keasley. Jsme tady vzadu.“
Jeho sehnutá, scvrklá postava kulhala chodbou, až zastínila všechno světlo. Doprovázely ho další skřítkovské děti a zdobily ho kruhy skřítkovského prášku. Keasley nesl v ruce hnědý papírový pytlík a provázela ho studená vůně sněhu, která se příjemně mísila s vůní blahovičníku typickou pro čaroděje. „Rachel,“ řekl a zamžoural na mě. „Jak se má moje oblíbená rusovláska?“
„Dobře,“ řekla jsem, krátce ho objala a uvažovala, že poté co se mi podařilo obelstít Algaliarepta, se mám víc než dobře. Jeho pracovní oděv byl obnošený a voněl mýdlem. Představoval pro mě moudrého starce ze sousedství a náhradního dědečka a vůbec mi nevadilo, že o své minulosti nikdy nemluví. Byl dobrý muž a jen na tom záleželo.
„Pojďte dovnitř. Mám tu někoho, s kým byste se měl sejít,“ řekla jsem a opatrně zpomalila. „Potřebuje vaši pomoc,“ řekla jsem tiše.
Stiskl pevně rty a hnědé vrásky na obličeji se mu prohloubily. Keasley se pomalu nadechl a papírový pytlík v jeho artritických rukou zapraskal. Kývl a odhalil mi plešatící místo v krátkých, šedivějících kudrnách. Odfoukla jsem si úlevou, zavedla ho do kuchyně a držela se zpátky, abych mohla sledovat jeho reakci na Ceri.
Starý čaroděj se zastavil, zhoupl se na patách a zíral. Ale při pohledu na drobnou ženu v růžových pantoflích a elegantních plesových šatech, která stála vedle mikrovlnky s krabicí kouřících hranolků, jsem dokázala pochopit proč.
„Nepotřebuji lékaře,“ řekla Ceri.
Jenks jí vzlétl z ramene. „Ahoj, Keasley. Prohlédnete Ceri?“
Keasley kývl, odkulhal ke stolu a vytáhl zpod něj židli. Pokynul Ceri, ať se posadí, pak se opatrně svezl na sousední. Se sípáním si položil pytlík mezi nohy, otevřel ho a vytáhl tlakoměr. „Nejsem lékař,“ řekl. „Jmenuji se Keasley.“
Ceri se neposadila. Pohlédla napřed na mě, pak na něj. „Já Ceri,“ řekla sotva šeptem.
„No, Ceri, rád vás poznávám.“ Odložil tlakoměr na stůl a napřáhl artritidou oteklou ruku. Ceri do ní nejistě, nešikovně vložila tu svou. Keasley jí potřásl, usmál se a odhalil od kávy zašlé zuby. Stařík ukázal na židli, Ceri si sedla, zdráhavě odložila krabičku s hranolky a obezřetně pokukovala po tlakoměru.
„Rachel chce, abych vás prohlédl,“ řekl a vytáhl další lékařské věci.
Ceri na mě pohlédla, vzdychla si a odevzdaně kývla.
Káva se dovařila, a zatímco Keasley měřil Ceri teplotu a tlak, zkoušel její reflexy a žádal ji, aby řekla „Á“, odnesla jsem šálek do obýváku Ivy. Seděla bokem v pohodlném křesle se sluchátky na uších, hlavu si opřela o jednu opěrku a nohy přehodila přes druhou. Oči měla zavřené, přesto se ihned natáhla pro šálek, sotva jsem ho postavila. „Díky,“ naznačila rty, aniž by otevřela oči, a já odešla. Někdy mě Ivy fakt děsila.
„Kávu, Keasley?“ zeptala jsem se, když jsem se vrátila.
Stařík se zadíval na teploměr a vypnul ho. „Ano, děkuji.“ Usmál se na Ceri. „Jste v pořádku.“
„Děkuji vám, pane,“ řekla Ceri. Zatímco Keasley pracoval, pojídala hranolky a teď pochmurně hleděla do prázdné krabičky.
Jenks byl okamžitě u ní. „Víc?“ nabídl. „Zkus si je polít kečupem.“
Najednou jsem pochopila, proč jí Jenks tolik vnucoval hranolky. Nezajímaly ho hranolky, nýbrž kečup. „Jenksi,“ řekla jsem, když jsem Keasleymu odnesla kávu a opřela se o pult ve středu místnosti. „Je jí víc než tisíc let. Dokonce i lidé tehdy jedli rajčata.“ Zaváhala jsem. „Měli jste tehdy rajčata, že?“
Bzučení Jenksových křídel se značně ztišilo. „Zatraceně,“ zabrblal, pak se rozzářil. „Pojď,“ řekl Ceri. „Tentokrát zkus mikrovlnku použít sama, bez mojí pomoci.“
„Mikrovlnku?“ zeptala se.
„Jo. Copak v záhrobí nemají mikrovlnky?“
Zavrtěla hlavou a konečky vlasů jí poletovaly. „Ne. Alovi jsem vařila pomocí magie silové čáry. Tohle je… zastaralé.“
Keasley sebou trhl a málem rozlil kávu. Sledoval, jak Ceri zamířila k mrazáku a za Jenksova povzbuzování vytáhla další krabičku s hranolky. Kousla se do rtu a pečlivě namačkala tlačítka. Připadalo mi divné, že žena, které je víc než tisíc let, považuje mikrovlnku za primitivní.
„Je ze záhrobí?“ zeptal se Keasley tiše a já se k němu obrátila.
Vzala jsem šálek s kávou do obou rukou, abych si zahřála prsty. „Jak je jí?“
Pohnul rameny. „Je na tom docela dobře. Možná má trochu podváhu. Po psychické stránce ji ale týrali. Nedokážu říct jak. Potřebuje pomoc.“
Zhluboka jsem se nadechla a zadívala se do šálku. „Chci vás požádat o velkou laskavost.“
Keasley se narovnal. „Ne,“ řekl, položil si pytlík na klín a začal do něj skládat věci. „Nevím, kdo − ani co − je.“
„Ukradla jsem ji démonovi, po jehož útoku jste mě na podzim sešíval,“ řekla jsem a dotkla se krku. „Byla jeho důvěrnicí. Zaplatím za její byt i stravu.“
„O to nejde,“ protestoval. Vzal pytlík do ruky a v hnědých očích měl starost. „Nic o ní nevím, Rachel. Nemůžu riskovat a vzít ji k sobě. O to mě nežádejte.“
Skoro rozzlobeně jsem se k němu naklonila. „Posledních tisíc let strávila v záhrobí. Nemyslím si, že by vás chtěla zabít,“ obvinila jsem ho a na jeho staré tváři se objevil vyplašený výraz. „Jediné, co potřebuje,“ řekla jsem, rozčilená z toho, že se mi podařilo objevit jednu z věcí, kterých se bál, „je normální prostředí, kde by se mohla znovu najít. A čarodějka, upírka a skřítek žijící v kostele a lovící darebáky nejsou normální.“
Jenks pohlédl naším směrem z ramene Ceri, která sledovala ohřívající se hranolky. Skřítek se tvářil vážně; slyšel náš rozhovor stejně jasně, jako by stál na stole. Ceri se na něco tiše zeptala, Jenks se otočil a vesele odpověděl. Všechny až na Jih vyhnal z kuchyně, takže tu bylo požehnané ticho.
„Prosím, Keasley,“ zašeptala jsem.
Jih se pustila éterickým hlasem do zpěvu a Ceri se rozzářila. Připojila se k ní a její hlas byl stejně jasný jako skřítčin, zazpívala ale jen tři noty a propukla v pláč. Zírala jsem, protože do kuchyně vtrhlo mračno skřítků a téměř ji zadusilo. V obýváku si Ivy hlasitě stěžovala, že skřítci zase ruší příjem sterea.
Jenks na děti zaječel a všechny až na Jih prchly. Společně se pak pustili do utěšování Ceri, Jih tiše a chlácholivě, Jenks poněkud nešikovně. Keasley nahrbil ramena a já pochopila, že mi vyhoví. „Dobrá,“ řekl. „Na několik dní to zkusíme, ale pokud to nebude fungovat, vrátí se sem.“
„To zní férově,“ řekla jsem a hned se mi dýchalo volněji.
Ceri vzhlédla a oči měla stále vlhké. „Nezeptala ses mě na názor.“
Vytřeštila jsem oči a zrudla. Slyšela stejně dobře jako Ivy. „No…“ vykoktala jsem. „Omlouvám se, Ceri. Ne že bych nechtěla, abys tu zůstala…“
S vážným výrazem v srdcovité tváři kývla. „Jsem balvan uprostřed pevnosti plné vojáků,“ přerušila mě. „Bylo by mi ctí, kdybych mohla zůstat s válečníkem na odpočinku a ulevit mu od bolesti.“
Válečník na odpočinku? napadlo mě a přemýšlela jsem, jestli v Keasleym vidí něco, co mi uniklo. Z kouta místnosti se rozlehla pisklavá hádka Jenkse s nejstarší dcerou. Mladá skřítka si kroutila lem světle zelených šatů, takže jí byly vidět malinké nožky, a o něco ho prosila.
„Momentíček,“ řekl Keasley a sroloval vrchní část papírového pytlíku. „Dokážu se o sebe postarat. Nepotřebuji, aby mi někdo ‚ulevoval od bolesti‘.“
Ceri se usmála. Zašoupala pantoflemi po linoleu a klekla si před něj. „Ceri,“ protestovala jsem spolu s Keasleym, ale mladá žena nás odehnala a nečekaně ostrý pohled v jejích zelených očích nepřipouštěl žádné přerušování.
„Vstávejte,“ řekl Keasley drsně. „Vím, že jste byla démonovou důvěrnicí a asi vyžadoval, abyste se tak chovala, ale…“
„Mlčte, Keasley,“ řekla Ceri a bledé ruce jí lehce prozářila rudá energie záhrobí. „Půjdu s vámi, ale jen když dovolíte, abych vám tu laskavost oplatila.“ Usmála se na něj a její zelené oči se rozostřily. „Vrátíte mi tak sebeúctu, kterou skutečně potřebuji.“
Dech se mi zadrhl v hrdle, protože jsem ucítila, že se napíchla na silovou čáru vzadu za kostelem. „Keasley?“ zeptala jsem se tenkým hlasem.
Vytřeštil hnědé oči a ztuhl, když se Ceri natáhla a položila ruce na kolena jeho ošoupaného pracovního oděvu. Dívala jsem se, jak mu ochabl obličej a vrásky se prohloubily, takže najednou vypadal starší. Zhluboka se nadechl a napjal se.
Ceri, která stále klečela před ním, se zachvěla. Ruce jí sklouzly z jeho kolen. „Ceri,“ zachraptěl Keasley a hlas se mu zlomil. Dotkl se kolen. „Je to pryč,“ zašeptal a unavené oči mu zvlhly. „Ach, drahé dítě,“ řekl a postavil se, aby jí pomohl vstát. „Už tak dlouho jsem nebyl bez bolesti. Děkuji.“
Ceri se usmívala a po tvářích se jí kutálely slzy. Kývla. „Já taky ne. Pomáhá to.“
Odvrátila jsem se, protože se mi stáhlo hrdlo. „Mám tu nějaká trika, která můžeš nosit, dokud tě nevezmu na nákupy,“ řekla jsem. „Pantofle si nech. Aspoň se v nich dostaneš přes ulici.“
Keasley ji uchopil za paži a do druhé ruky vzal pytlík. „Zítra ji vezmu nakoupit,“ řekl, když zamířil do chodby. „Už tři roky jsem se necítil na to, abych zašel do nákupního centra. Udělá mi dobře, když si vyrazím.“ Otočil se ke mně a jeho stará, vrásčitá tvář vypadala jako vyměněná. „Ale účet pošlu vám. Můžu všem říct, že je neteř mé sestry. Ze Švédska.“
Zasmála jsem se, ale měla jsem co dělat, abych se nerozplakala. Dopadlo to lépe, než jsem doufala, a nedokázala jsem se přestat usmívat.
Jenks vyrazil ostrý zvuk a jeho dcera pomalu dosedla na mikrovlnku. „Tak jo, zeptám se!“ zvolal a skřítka se vznesla deset centimetrů do vzduchu, tvářička se jí rozzářila nadějí a sepnula před sebou ruce. „Pokud to nebude vadit tvojí matce ani Keasleymu, nebude to vadit ani mně,“ řekl Jenks a jeho křídla zářila modří.
Jih vzlétala a klesala, jak byla celá nervózní, a Jenks zatím odlétl ke Keasleymu a zůstal viset ve vzduchu před ním. „Hm, nemáte doma nějaké květiny, o které by se Jih mohla starat?“ zeptal se a vypadal příšerně rozpačitě. Odhrnul si z očí blond vlasy a ušklíbl se. „Chce zůstat s Ceri, ale nedovolím jí odejít, pokud vám nějak nepomůže.“
Rozevřela jsem rty a podívala se na Ceri. Podle toho, jak zatajila dech, jsem poznala, že touží po společnosti. „Mám květináč s bazalkou,“ přiznal Keasley neochotně. „Pokud bude chtít zůstat i po tom, co se vyčasí, může pracovat na zahradě, i když není zrovna nic moc.“
Jih vypískla a začal se z ní sypat skřítkovský prášek, který se proměnil ze zlatého v bílý.
„Zeptej se matky!“ řekl Jenks a tvářil se rozrušeně, když skřítka vystřelila z místnosti. Přistál mi na rameni a křídla mu schlípla. Zdálo se mi, že cítím podzim. Než jsem se mohla zeptat, co to znamená, vtrhla do kuchyně s vřískotem zelenorůžová vlna. Šokovaně jsem uvažovala, jestli v kostele zůstal nějaký skřítek, který se nepřidal k metr a půl širokému kruhu okolo Ceri.
Na Keasleyho vrásčité tváři se objevil smířený souhlas, když otevřel pytlík s náčiním a Jih se v něm schovala, aby v bezpečí přežila cestu chladem. Nad skrčeným vrškem pytlíku se ostatní skřítci hlasitě loučili a mávali.
Keasley obrátil oči v sloup a podal pytlík Ceri. „Skřítci,“ zabrblal. Vzal Ceri za loket, pokývl mi a zamířil do chodby. Ještě nikdy jsem neviděla, že by kráčel tak lehce. „Mám druhou ložnici,“ řekl. „Spíte v noci, nebo přes den?“
„Obojí,“ řekla Ceri tiše. „Nevadí to?“
Zakřenil se a odhalil kávou zbarvené zuby. „Ráda si zdřímnete, co? Dobře. Aspoň se nebudu cítit tak staře, když sám usnu.“
Byla jsem šťastná, když jsem sledovala, jak míří do sanktuária. Dopadlo to dobře v mnoha ohledech. „Co se děje, Jenksi?“ řekla jsem, když mi zůstal sedět na rameni, zatímco zbytek jeho rodiny doprovázel Ceri a Keasleyho ke dveřím kostela.
Popotáhl. „Myslel jsem, že to Jax odejde jako první a založí si vlastní zahradu.“
Vydechla jsem, když jsem pochopila. „Je mi to líto, Jenksi. Bude v pořádku.“
„Já vím, já vím.“ Zamával křídly a já znovu ucítila vůni spadaného listí. „V kostele bude o jednoho skřítka méně,“ řekl tiše. „A to je dobře. Ale nikdo mi neřekl, že to bude bolet.“
4
Opírala jsem se o auto, mžourala přes sluneční brýle a rozhlížela se po parkovišti. Můj třešňově červený kabriolet se mezi minivany a zrezivělé staré modely aut nehodil. Vzadu, daleko od možných škrábanců a boulí, parkoval nízký sportovní vůz. Pravděpodobně patřil mluvčímu zoologické zahrady, protože ostatní auta náležela zaměstnancům na půl úvazku nebo oddaným biologům, které nezajímalo, v čem jezdí.
Brzy zrána bylo i navzdory sluníčku chladno a dech se mi srážel v páru. Snažila jsem se uvolnit, ale cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek a mé podráždění sílí. Měli jsme se tu dnes ráno s Nickem setkat, abychom si zaběhali v zahradě. Vypadalo to, že se neukáže. Zase.
Spustila jsem paže, které jsem měla zkřížené na hrudi, a zatřepala rukama, abych se uvolnila, pak jsem se předklonila a položila dlaně na promrzlou, zasněženou zem parkoviště. Vydechla jsem, protáhla se a cítila pnutí ve svalech. Všude okolo se rozléhaly tiché zvuky zahrady chystající se na otevření a ve vzduchu byl cítit exotický hnůj. Pokud se Nick do pěti minut neukáže, nebudeme mít čas dobře si zaběhat.
Před měsíci jsem nám oběma koupila běžecké propustky, abychom sem mohli přijít běhat kdykoli od půlnoci do poledne, kdy měla zahrada zavřeno. Vstala jsem kvůli tomu o dvě hodiny dřív než obvykle. Snažila jsem se, aby nám to klapalo; pokoušela jsem se sladit časový harmonogram čarodějky, která byla vzhůru od poledne do svítání, s Nickovým lidským rozvrhem od svítání do půlnoci. Dříve jsem to nikdy nepovažovala za problém. Nick se snažil taky. V poslední době ale všechno zůstávalo jen na mně.
Narovnala jsem se, protože jsem uslyšela hlasité skřípání. Zaměstnanci ZOO vytahovali ven odpadkové koše. Byla jsem čím dál víc podrážděná. Kde je? Nemohl zapomenout. Nick nikdy na nic nezapomněl.
„Pokud ovšem nechtěl zapomenout,“ zašeptala jsem. V duchu jsem sebou zatřásla, vykopla jsem a položila si nohu v lehké běžecké botě na kapotu. „Au,“ vydechla jsem, když mé svaly zaprotestovaly, ale opřela jsem se do nich. V poslední době jsem cvičení zanedbávala a od chvíle, kdy Ivy začala znovu praktikovat, jsme už nezápasily. Začalo mi cukat v oku, proto jsem obě zavřela, sehnula se ještě víc, chytila se za kotník a zatáhla.
Nick nezapomněl − na to byl příliš chytrý − vyhýbal se mi. Věděla jsem proč, přesto to bylo skličující. Uběhly už tři měsíce a on se pořád choval rezervovaně a váhavě. A co bylo nejhorší, nemyslela jsem si, že by mě chtěl nechat. Vyvolával démony doma ve spíži, a přitom se bál dotknout se mě.
Na podzim jsem se pokusila připoutat k sobě rybu, abych vyhověla šíleným požadavkům kurzu magie silových čar, a nechtíc jsem udělala z Nicka svého důvěrníka. Bylo to tak hloupé, hloupé, hloupé.
Byla jsem zemská čarodějka a moje magie pocházela z rostlin aktivovaných teplem a mojí krví. O magii silových čar jsem toho moc nevěděla − jen to, že se mi nelíbí. Obyčejně jsem ji používala jen k uzavírání ochranných kruhů při obzvláště citlivých čárech. A abych donutila Vyjáky vyrovnat dluh. A občas jsem s její pomocí zahnala spolubydlící, když ztratila kontrolu nad svojí krvežíznivostí. A taky jsem s ní srazila Piscaryho na zadek, abych mu mohla namlátit nohou od židle. Právě to byla pro Nicka, žhavého milence a možná toho pravého, poslední kapka a náš vztah se omezil na telefonáty a chladné polibky na tvář.
Začínala jsem se litovat. Sundala jsem pravou nohu z kapoty a vykopla nahoru levou.
Moc magie silových čar byla opojná a dokázala dohnat čarodějku k šílenství. Ne náhodou existovalo víc černých čarodějek silových čar než černých zemských čarodějek. Bylo proto bezpečnější používat důvěrníka, moc silové čáry tak totiž filtrovala prostší mysl zvířete místo rostlin jako u zemské magie. Z očividných důvodů byla používána pouze zvířata − aspoň na této straně silových čar − a čarodějky popravdě neznaly žádná zaklínadla, která by učinila důvěrníka z člověka. Ale protože jsem se v magii silových čar zrovna nevyznala a pospíchala jsem, použila jsem první zaklínadlo na spoutání důvěrníka, které jsem našla.
A tak jsem nevědomky udělala důvěrníka z Nicka − což jsme se snažili napravit − ale pak jsem všechno nezměrně zhoršila, když jsem použila obrovské množství energie silové čáry ke zdolání Piscaryho. Od té doby se mě Nick sotva dotkl. Ale to bylo už před měsíci. Od té doby jsem nic podobného neudělala. Měl by se přes to přenést. Přece jen jsem magii silových čar nepraktikovala. Aspoň ne často.
Znepokojeně jsem se narovnala, vydechla, abych se zbavila úzkosti, a několikrát se otočila v pase, až mi nadskočil culík. Když jsem zjistila, že je možné uzavřít kruh bez jeho načrtnutí, tři měsíce jsem tu metodu studovala, protože jsem věděla, že je to možná moje jediná šance, jak uniknout Algaliareptovi. Cvičila jsem ve tři ráno, kdy jsem věděla, že Nick spí − a vždy jsem se napíchla rovnou na čáru, aby její síla neprocházela Nickem − ale možná jsem ho stejně budila. Nic neřekl, ale jak znám Nicka, nezmínil by se o tom.
Uslyšela jsem zarachocení hlavní brány. Zůstala jsem stát a schoulila ramena. ZOO otevřela. Z brány se trousili běžci s rudými tvářemi a vyčerpanými, spokojenými výrazy a stále si užívali běžecké opojení. Zatraceně. Mohl zavolat.
Rozčileně jsem rozepnula taštičku u boku a vytáhla mobil. Opřela jsem se o auto, sklopila oči, abych se vyhnula pohledům kolemjdoucích, a projela si krátký telefonní seznam. Nickovo číslo bylo druhé, hned po Ivyině a před máminým. Zatímco telefon zvonil, dýchla jsem si na zkřehlé prsty.
Nadechla jsem se, když v telefonu cvaklo, a zadržela dech, jakmile mi ženský hlas oznámil, že číslo je mimo provoz. Peníze? pomyslela jsem si. Možná proto už si tři týdny nikam nevyšel. Ustaraně jsem zkusila jeho mobil.
Pořád zvonil, když jsem zaslechla chrčivé burácení Nickova trucku. Blížilo se. Vydechla jsem a zaklapla mobil. Nickův modrý, otlučený ford sjel z hlavní silnice na parkoviště a pomalu se vyhýbal odjíždějícím vozům, které ignorovaly jízdní pruhy a krátily si cestu přes volný prostor. Schovala jsem telefon, založila si paže na hrudi a zkřížila nohy v kotnících.
Aspoň že se ukázal, pomyslela jsem si, upravila si sluneční brýle a snažila se nemračit. Možná bychom mohli zajít na kávu nebo něco podobného. Neviděla jsem ho už celé dny a nechtěla jsem setkání zkazit svojí mrzutostí. A kromě toho jsem si poslední tři měsíce dělala neustále starosti s tím, jestli se mi podaří vyklouznout z dohody s Alem, a když se mi to teď povedlo, chtěla jsem si nějaký čas užívat dobrého pocitu.
Nic jsem o tom Nickovi neřekla a šance vyložit karty na stůl by ze mě sňala další břemeno. Nalhávala jsem si, že jsem mlčela, protože jsem se bála, že by se pokusil vzít můj závazek na sebe − měl totiž neuvěřitelné kavalírské sklony − ale popravdě jsem se obávala, že mi vynadá do pokrytců, protože jsem mu neustále tvrdila, jak nebezpečné je paktovat se s démony, jen abych se nakonec stala důvěrnicí jednoho z nich. Nick měl nezdravý nedostatek strachu z démonů, byl totiž přesvědčen, že dokud s nimi člověk zachází správně, nejsou o nic nebezpečnější než třeba… zmije.
A tak jsem tam stála a promrzle přešlapovala, zatímco parkoval svůj od soli ušpiněný, ošklivý truck několik míst od mého vozu. Jeho výrazný stín se chvíli pohyboval uvnitř kabiny, pak vystoupil a praštil vší silou dveřmi. Věděla jsem, že to neudělal proto, že by se na mě zlobil, nýbrž aby chytila vyviklaná západka ve dveřích.
„Ray-ray,“ řekl, když s telefonem v ruce obešel zepředu truck. Byl štíhlý a vysoký, vypadal dobře a krok měl rychlý. Usmíval se a jeho dříve vyzáblá tvář působila příjemně drsně a stroze. „Volala jsi mi?“
Kývla jsem a nechala ruce klesnout k bokům. Očividně nebyl připravený běhat, na sobě totiž měl zašlé džíny a pracovní boty. Rozepnutý teplý kabát odhaloval obyčejnou flanelovou košili. Měl ji úhledně zastrčenou v kalhotách a tvář hladce oholenou, přesto působil trochu neupraveně, jeho černé vlasy totiž potřebovaly ostříhat. Vypadal jako knihomol, i když jsem obyčejně dávala přednost nebezpečně vypadajícím mužům. Ale možná mi nebezpečná připadala Nickova inteligence.
Nick byl ten nejchytřejší muž, jakého jsem kdy poznala, a jeho brilantní mysl se ukrývala pod nevýrazným zevnějškem a klamně mírnou povahou. Možná mě k němu přitahovala právě tato vzácná kombinace pronikavého intelektu a neškodné lidskosti. Anebo možná fakt, že mi zachránil život tím, že spoutal Velkého Ala, když se mi pokusil rozsápat hrdlo.
A navzdory zájmu o staré knihy a novou elektroniku nebyl šprt: na to měl příliš široká ramena a pevný zadek. Jeho dlouhé, štíhlé nohy mi při běhu snadno stačily a paže byly překvapivě silné, což dokazovaly naše kdysi tak časté a nyní znepokojivě vzácné zápasy, které častokrát končily, no, intimnější aktivitou. Právě vzpomínka na naši dřívější blízkost mi bránila mračit se, když s očima omluvně přimhouřenýma obešel svůj truck.
„Nezapomněl jsem,“ řekl a jeho dlouhá tvář vypadala ještě delší, když si z čela odhodil rovnou ofinu. Vysoko na čele se mu skvěla démonská značka, ke které přišel v noci, kdy já získala tu svou zbývající. „Zabral jsem se do práce a zapomněl na čas. Omlouvám se, Rachel. Vím, že ses na to těšila, ale já se v noci vůbec nevyspal a jsem příšerně utahaný. Necháme to na zítra?“
Vzdychla jsem si a zkusila potlačit zklamání. „Jasně,“ řekla jsem při výdechu. Natáhl se a lehce mě objal. Jeho gesto bylo váhavé, ale já se o něj opřela, protože jsem chtěla víc. Náš odstup trval už tak dlouho, až mi začal připadat normální. Odtáhl se a zašoupal nohama.
„Máš hodně práce?“ nadhodila jsem. Neviděli jsme se už týden, když nepočítám občasný telefonát, a nechtěla jsem prostě odejít.
Ani Nick nevypadal, že by chtěl jít. „Ano a ne.“ Zamžoural do slunce. „Procházel jsem staré zprávy v jednom chatroomu, protože jsem tam našel zmínku o knize, kterou si Al odnesl.“
Okamžitě jsem zbystřila. „A našel jsi…“ vykoktala jsem a tep se mi zrychlil.
Moje naděje pohasla, když sklopil oči a potřásl hlavou. „Byl to nějaký idiot. Neměl ji. Všechno si vymyslel.“
Dotkla jsem se jeho paže a odpustila mu, že propásl náš ranní běh. „Nevadí. Dřív nebo později něco najdeme.“
„Jo,“ zamumlal. „Ale byl bych radši, kdyby to bylo dřív.“
Ovládly mě mizérie a napětí. Dříve nám spolu bývalo tak dobře a teď nám zůstal jen příšerný odstup. Když si Nick všiml mé sklíčenosti, vzal mě za ruce, přikročil blíž a volně mě objal. Rty se mi otřel o tvář a zašeptal: „Omlouvám se, Ray-ray. Nějak to zvládneme. Snažím se. Chci, aby nám to vyšlo.“
Nepohnula jsem se a dýchala vůni starých knih a čisté kolínské, potom jsem zdráhavě zvedla ruce a objala ho. Hledala jsem útěchu a konečně se mi jí dostalo.
Zadrhl se mi dech a zatajila jsem ho, protože mi bylo do breku. Už celé měsíce jsme hledali způsob, jak pouto zrušit, ale knihu napsal Al a existovala pouze v jediném exempláři. A přece jen jsme si nemohli podat inzerát, že hledáme odborníka na silové čáry, protože by mě pravděpodobně někdo udal za praktikování černé magie. A pak bych teprve byla v průšvihu. Nebo mrtvá. Nebo ještě hůř.
Nick mě pomalu pustil a já ucouvla. Aspoň jsem věděla, že v tom není jiná žena.
„Hej, hm, ZOO je otevřená,“ řekla jsem a v mém hlase zazněla úleva nad tím, že nepříjemný odstup, který si udržoval, začíná mizet. „Nezajdeme na kafe? Slyšela jsem, že zdejší Opičí mocca je naprosto úžasná.“
„Ne,“ řekl, ale slyšela jsem v jeho hlase skutečnou lítost. Napadlo mě, jestli celou dobu nevnímal starosti, které jsem si dělala kvůli Alovi, a nemyslel si, že se zlobím na něj a odtahuji se. Možná jsem byla na vině víc, než jsem tušila. Možná jsem mohla náš vztah posílit, kdybych mu řekla pravdu, namísto abych ji před ním tajila a odstrkávala ho tím.
Dolehlo na mě, co jsem svým mlčením nejspíš způsobila, a cítila jsem, jak mi tuhne obličej. „Nicku, je mi to líto,“ vydechla jsem.
„Nebyla to tvoje vina,“ řekl a hnědé oči měl plné odpuštění, protože netušil, na co myslím. „Byl jsem to já, kdo mu řekl, že si může tu knihu vzít.“
„Ne, pochop…“
Objal mě a umlčel. V krku se mi usadil knedlík. Nedokázala jsem ze sebe nic vypravit, proto jsem se opřela čelem o jeho rameno. Měla jsem mu říct pravdu. Měla jsem mu ji říct hned na začátku.
Nick vycítil, že se něco změnilo. Pomalu a po krátké úvaze mě zdrženlivě políbil na tvář, ale jeho nerozhodnost pramenila z dlouhého odloučení, ne z obvyklého odstupu.
„Nicku?“ řekla jsem a slyšela ve svém hlase slzy.
Ihned se odtáhl. „Hej,“ řekl a položil mi velkou ruku na rameno. „Musím jít. Od včerejška jsem vzhůru a potřebuju se vyspat.“
Neochotně jsem o krok ustoupila a doufala, že nepozná, jak blízko mám k slzám. Byly to dlouhé, osamělé tři měsíce. Konečně jsme ale začali pracovat na nápravě. „Dobrá. Chceš přijít dneska na večeři?“
A konečně, po týdnech okamžitých odmítnutí, zaváhal. „Co takhle zajít si na večeři a do kina? Platím. Bude to něco jako… rande.“
Narovnala jsem se a hned se cítila vyšší. „Něco jako rande,“ řekla jsem a nemotorně přešlápla jako bláznivá holka, kterou pozvali na první schůzku. „Co jsi měl na mysli?“
Měkce se usmál. „Nějaký film se spoustou výbuchů, zbraní…“ Nedotkl se mě, ale na očích jsem mu viděla, že po tom touží, „…a s upnutými kostýmy…“
Kývla jsem a usmála se. Podíval se na hodinky.
„Dneska večer,“ řekl a cestou k trucku zachytil můj pohled. „V sedm?“
„V sedm,“ zavolala jsem a můj dobrý pocit sílil. Nasedl a celý truck se otřásl, jak práskl dveřmi. Motor naskočil a Nick se šťastným zamáváním odjel.
„V sedm,“ řekla jsem a sledovala, jak se mu rozsvítila brzdová světla, než vyjel na hlavní silnici.