30

Ozvalo se tiché klepání a já zvedla hlavu. Ivy na mě varovně pohlédla, vstala, zvedla paže ke stropu kuchyně a protáhla se. „Půjdu tam,“ řekla. „Pravděpodobně to budou další květiny.“

Kousla jsem do skořicí posypaného toastu a s plnými ústy zamumlala: „Jestli je to jídlo, přines ho sem, dobře?“

Ivy si povzdychla a odešla. V černých teplácích a vytahaném svetru vypadala zároveň sexy i nedbale. V obýváku hrálo rádio a já se smíšenými pocity poslouchala, jak moderátor mluví o včerejším tragickém výbuchu člunu. Pouštěli dokonce záznam Trentova prohlášení o tom, že jsem zemřela při záchraně jeho života.

Je to fakt divné, pomyslela jsem si a utřela si z prstů máslo. Na prahu se nám objevovaly nejrůznější věci. Bylo milé vědět, že budu lidem chybět, netušila jsem, že jsem ovlivnila tolik životů. Ale nebude to příjemné, až se ukáže, že jsem pořád naživu − jako když vám někdo uteče od oltáře a vy musíte vrátit všechny dárky. Na druhou stranu, pokud dnes večer zemřu, aspoň se odeberu do hrobu s vědomím, že mám přátele. Cítila jsem se trochu jako Huck Finn.

„Jo?“ rozlehl se kostelem Ivyin obezřetný hlas.

„To jsem já, David. David Hue,“ odpověděl jí známý hlas. Polkla jsem poslední kousek toastu a zamířila do přední části kostela. Umírala jsem hlady, proto mě napadlo, jestli mi Ivy nesype do kávy Síru, aby mému tělu pomohla vybudovat si po koupeli v řece nové rezervy.

„Kdo je tohle?“ zeptala se Ivy agresivně, když jsem vešla do sanktuária a našla je u dveří. Kolem jejich nohou pronikal dovnitř svit zapadajícího slunce.

„Jeho sekretářka,“ řekla upravená žena po Davidově boku a usmála se. „Můžeme dovnitř?“

Vykulila jsem oči. „Tak momentík,“ zvolala jsem a zamávala rukama na protest. „Nemůžu dohlížet na vás na oba, a ještě zatknout Leeho.“

David si pohledem změřil můj jednoduchý svetr a džíny. Zastavil se u mých kratších vlasů, které jsem si dočasně obarvila nahnědo, jak navrhl po telefonu. „Paní Averová s námi nepůjde,“ řekl a asi nevědomky kývl na souhlas. „Připadalo mi moudré, aby mě vaši sousedé viděli přijít se ženou, když s ní budu odcházet. Máte podobnou postavu.“

„Ach.“ Idiote, pomyslela jsem si. Proč tě to nenapadlo?

Paní Averová se usmála, ale já poznala, že si o mně taky myslí, že jsem idiot. „Zaskočím si do koupelny, převleču se a zase půjdu,“ řekla vesele. Vešla dovnitř, odložila si aktovku na zem vedle piána a zaváhala.

Ivy vykročila. „Tudy,“ řekla a pokynula ženě, ať ji následuje.

„Děkuji. Jste laskavá.“

Zašklebila jsem se nad skrytými urážkami a sledovala, jak paní Averová s Ivy odchází. Sekretářka dělala v obyčejných černých střevících velký rámus, upírka šla v trepkách skoro neslyšně. Jejich hovor ukončilo cvaknutí dveří mé koupelny a já se otočila k Davidovi.

Vypadal úplně jinak, když odložil běžecké kalhoty a triko. A taky dlouhý plášť, který mu spadal až k botám, a kovbojský klobouk naražený hluboko do čela, v nichž jsem ho viděla opírat se o strom v parku. Oholil si sluncem zdrsnělé tváře a pěkně si upravil dlouhé vlasy vonící po mechu. Jen nejvýše postavení dlaci dokázali působit nedbale elegantně, ale David to zvládal bez problémů. Trojdílný oblek a manikúra pomohly. Vypadal starší, než jeho atletická postava naznačovala, na nose měl brýle a na krku vázanku. Vlastně vypadal fakt dobře − jistým profesionálním, vzdělaným způsobem.

„Ještě jednou díky za to, že mě dostaneš k Saladanovi,“ řekla jsem a cítila se nepříjemně.

„Neděkuj mi,“ řekl. „Získám tak obrovský bonus.“ Draze vypadající kufřík si položil na lavici u piána. Vypadal zamyšleně − nezlobil se na mě, ale byl obezřetný a vyzařoval z něj nesouhlas. Bylo mi to nepříjemné. Vycítil můj pohled a vzhlédl. „Vadilo by ti, kdybych si připravil nějaké papíry?“

O krok jsem couvla. „Ne. Posluž si. Dáš si kávu?“

David se zadíval na Jenksův stůl a zaváhal. Svraštil obočí, posadil se obkročmo na lavici a otevřel před sebou kufřík. „Ne, díky. Nezůstaneme tu dlouho.“

„Dobře.“ Dala jsem se na ústup. Jeho nespokojenost na mě těžce doléhala. Věděla jsem, že se mu nelíbí, že jsem tajila pravdu před svým partnerem, ale jediné, co jsem od něj potřebovala, bylo, aby mě dostal k Leemu. V chodbě jsem zaváhala. „Půjdu se převléct. Chtěla jsem se podívat, co máš na sobě.“

David nepřítomně vzhlédl od papírů, protože se snažil dělat dvě věci najednou. „Oblečeš si šaty paní Averové.“

Zvedla jsem obočí. „Už jsi to někdy dělal.“

„Říkal jsem, že je to zajímavější práce, než si myslíš,“ prohlásil a znovu sklopil oči.

Čekala jsem, že mi prozradí víc, ale neudělal to, takže jsem se vydala najít Ivy a cítila se nepřístojně a sklíčeně. O Jenksovi se ani nezmínil, ale jeho nesouhlas byl jasný.

Když jsem vešla, soustředila se Ivy na své mapy a fixy a mlčela, i když jsem nám nalila kávu. „Co si myslíš o Davidovi?“ zeptala jsem se a postavila vedle ní hrnek.

Sklonila hlavu a klepala barevným fixem do stolu. „Myslím, že budeš v pořádku. Zdá se, že ví, co dělá. A koneckonců budu u toho.“

Opřela jsem se o pult, sevřela hrnek oběma rukama a dlouze se napila. Káva mi sklouzla do žaludku a zklidnila můj třas. Něco na Ivy mě upoutalo. Zčervenaly jí tváře. „Myslím, že se ti líbí,“ řekla jsem a ona prudce zvedla hlavu. „Myslím, že máš ráda starší muže,“ dodala jsem. „Hlavně starší muže v oblecích, kteří dokážou kousat a plánovat líp než ty.“

Teď už byla doslova rudá. „A já myslím, že bys měla sklapnout.“

Obě jsme sebou trhly, když se ozvalo tiché zaklepání na veřeje dveří do chodby. Byla to paní Averová a obě nás zahanbilo, že jsme ji neslyšely opustit koupelnu. Na sobě měla můj župan a přes paži pověšené šaty. „Tady je máte, zlatíčko,“ řekla a podala mi svůj šedý kostýmek.

„Díky.“ Odložila jsem hrnek a vzala si ho.

„Mohla byste je pak zanést do čistírny Dlačí trhliny? Umí ze šatů odstranit krev a vyspravit drobná poškození. Víte, kde ji hledat?“

Zadívala jsem se na mateřsky působící ženu v chlupatém modrém županu a s hnědými vlasy po ramena. Měla asi stejnou velikost jako já, možná jen silnější boky. Vlasy jsem si obarvila na tmavší odstín, ale docela jsem se jí podobala. „Jasně,“ řekla jsem.

Usmála se. Ivy se vrátila zpátky k mapám, ignorovala nás a tiše kývala nohou. „Báječné,“ řekla dlačka. „Proměním se, rozloučím se s Davidem a odejdu po čtyřech.“ Zazubila se, vyšla na chodbu a zaváhala. „Kde máte zadní dveře?“

Ivy vstala a hlasitě zaškrábala židlí po podlaze. „Jsou rozbité. Otevřu vám.“

„Děkuji,“ řekla se stejně zdvořilým úsměvem. Odešly a já pomalu zvedla ženiny šaty k nosu. Pořád byly teplé od jejího těla a slabé pižmo se na nich mísilo s lehkou luční vůní. Při pomyšlení, že si na sebe budu muset obléct cizí šaty, jsem zkroutila rty dolů, ale potřebovala jsem být cítit dlakem. A přece jen to nebyly žádné hadry. Vlněný kostýmek musel stát jmění.

Pomalým, odměřeným krokem jsem zašla do svého pokoje. Průvodce randěním pořád ležel na komodě a já se na něj zadívala se směsicí sklíčenosti a viny. Co mě to napadlo číst si ho s úmyslem rozžhavit Kistena doběla? Nešťastně jsem ho schovala dozadu do skříně. Panebože, jsem takový idiot.

Rezignovaně jsem vyklouzla z džínů a svetru. Zakrátko jsem v chodbě uslyšela cvakání drápů, a když jsem si oblékala punčochy, ozvalo se bolestivé skřípání páčených hřebíků. Nové dveře nám vsadí až zítra a oknem odejít nemohla.

Celá ta věc mě dost znejistěla, nedokázala jsem ale říct proč. Není to tím, že si s sebou neberu nic magického, pomyslela jsem si, když jsem si oblékla šedou sukni a zastrčila do ní bílou blůzku. Ivy s Kistenem mi všechno potřebné přinesou; brašna s talismany čekala sbalená v kuchyni. A nebylo to ani tím, že jsem se chystala postavit čaroději, který se vyznal v magii silových čar líp než já. To se stávalo v jednom kuse.

Vklouzla jsem do saka a zatykač na Leeho schovala do vnitřní kapsy. Obula jsem si střevíce na nízkém podpatku, které jsem vytáhla zezadu ze skříně, a zadívala se na sebe v zrcadle. Bylo to lepší, ale pořád jsem se příliš podobala sama sobě, proto jsem se natáhla pro kontaktní čočky, které mi přinesl kurýr od Davida.

Nasadila jsem si tenké kousky hnědého plastu, mrkáním zahnala slzy a dospěla k názoru, že můj neklid pramení z toho, že mi David nedůvěřuje. Nedůvěřoval mým schopnostem ani mně. Nikdy jsem neměla partnera, který by o mně pochyboval. Považovali mě za hloupoučkou, praštěnou, a dokonce nekompetentní, ale nikdy ne za nedůvěryhodnou. Nelíbilo se mi to. Jenže když jsem zvážila, co jsem provedla Jenksovi, asi jsem si to zasloužila.

Pomalými, sklíčenými pohyby jsem si stočila vlasy do jednoduchého praktického drdolu. Silně jsem se nalíčila a použila tmavší podklad, což znamenalo, že jsem si ho musela nanést i na ruce a krk. Zakryla jsem tak ale své pihy a s nešťastným pocitem si z malíku sundala dřevěný prstýnek a zrušila tím čáry. S tmavším nalíčením a hnědými kontaktními čočkami jsem vypadala jinak, ale nejvíce zapůsobilo oblečení. Jak jsem tak stála před zrcadlem v mdlém, nudném kostýmku, s mdlým, nudným účesem a s mdlým, znuděným výrazem, nepoznala by mě asi ani vlastní matka.

Použila jsem kapku Ivyina drahého parfému − toho, který maskoval pach − a nastříkala na sebe pižmovou kolínskou, o které Jenks jednou prohlásil, že voní jako spodní strana klády: zemitě. K pásku jsem si připnula Ivyin mobil, vyšla na chodbu a mé podpatky přitom dělaly nezvyklý rámus. Tichý hovor Ivy s Davidem mě přilákal do sanktuária, kde jsem je našla u piána. Opravdu jsem si přála, aby s námi byl Jenks. A nejen proto, že jsme ho potřebovali kvůli průzkumu a kamerám. Prostě mi chyběl.

Když David s Ivy uslyšeli moje kroky, vzhlédli. Ivy poklesla čelist. „Tak to mě teda kousni,“ řekla. „Ještě nikdy jsem tě neviděla v něčem tak příšerném. Vypadáš přímo usedle.“

Chabě jsem se usmála. „Díky.“ Stála jsem tam a svírala ruce před sebou. David mě přejel pohledem a jen lehké uvolnění jeho obočí mi prozradilo, že je spokojený. Odvrátil se, hodil papíry do kufříku a zacvakl ho. Paní Averová tu nechala ten svůj, a když mi David pokynul, vzala jsem si ho. „Přineseš mi talismany?“ zeptala jsem se Ivy.

Vzdychla a obrátila oči v sloup. „Kisten už je na cestě. Ještě jednou s ním projdu plán, zamkneme to tu a půjdeme. Až budeme na místě, prozvoním tě.“ Podívala se na mě. „Máš můj náhradní telefon?“

„Ach…“ dotkla jsem se pasu. „Ano.“

„Dobře. Jdi,“ řekla, otočila se a zamířila pryč. „Než udělám něco pitomého, jako že tě obejmu.“

Sklíčená a nejistá jsem se vydala ven. David našlapoval tiše za mnou, ale já ho přesto vnímala díky slabé vůni kapradí. „Sluneční brýle,“ zamumlal, když jsem se natáhla po klice, a já se zastavila a nasadila si je. Strčila jsem do dveří, zamžourala do pozdně odpoledního slunce a opatrně prošla mezi kondolenčními dary, mezi nimiž byly profesionálně vázané kytice i pastelkami vybarvené omalovánky vytržené z knížek. Byla zima a ostrý vzduch osvěžoval.

Když jsem uslyšela Kistenovo auto, zvedla jsem hlavu a srdce se mi rozbušilo. Ztuhla jsem a David do mě málem vrazil. Nohou zavadil o nízkou vázu, která se skutálela po schodech dolů na chodník, šplíchala z ní voda a ven vypadlo rudé poupě.

„Známý?“ zeptal se a jeho teplý dech mi ovanul ucho.

„Kisten.“ Dívala jsem se, jak zaparkoval a vysedl. Bože, vypadal tak dobře, upravený a sexy.

David se dotkl mého lokte a postrčil mě. „Jdi dál. Nic neříkej. Chci vidět, jak dobrý tvůj převlek je. Parkuju na opačné straně ulice.“

Ten nápad se mi líbil, proto jsem pokračovala dolů po schodech a zastavila se jen na tak dlouho, abych zvedla vyvrácenou vázu a postavila ji na nejnižší schod. Vlastně to byla sklenice od marmelády s ochranným pentagramem a já ji s tichým zvukem vyjadřujícím poznání narovnala a vrátila do ní růži. Podobné sklenice už jsem neviděla roky.

Zašimralo mě v břiše, když se Kistenovy kroky přiblížily.

„Bůh vám žehnej,“ řekl, jakmile mě míjel, protože si myslel, že jsem vázu přinesla, ne ji jenom narovnala. Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale David mě štípl do paže.

„Ivy!“ křikl Kisten a zabušil na dveře. „Musíme jít, jinak přijdeme pozdě!“

David mě odvedl přes ulici a k opačné straně vozu a celou dobu mě držel pevně za loket − moje podpatky nebyly stavěné na náledí. „Velmi dobře,“ řekl a jen nerad přiznával, že jsem na něj udělala dojem. „Ale přece jen jsi s ním nespala.“

„Vlastně,“ řekla jsem, když mi otevřel dveře, „spala.“

Ostře vzhlédl a tváří mu prokmitl šok a odpor. Zevnitř kostela se ozvalo slabé: „Kurva, ty snad žertuješ! To byla ona? Do prdele!“

Dotkla jsem se prsty čela. Aspoň že tak neklel přede mnou. Přes dveře jsem pohlédla na Davida. „Vadí ti, že je jiného druhu, že?“ zeptala jsem bez obalu.

Neodpověděl. Se zaťatými zuby jsem si řekla, že si může myslet, co chce. Nepotřebovala jsem vyhovět jeho standardům. Nelíbilo se to spoustě lidí. A spoustě lidí to bylo ukradené. S kým spím, by nemělo ovlivnit náš profesionální vztah.

Se zhoršující se náladou jsem nasedla a zavřela dveře, než to mohl udělat za mě. Zapnula jsem si bezpečnostní pás a David zatím vklouzl za volant a nastartoval své malé šedé auto. Neřekla jsem ani slovo, když vyjel a zamířil k mostu. Jeho kolínská mě začala dusit, proto jsem pootevřela okno.

„Nevadí ti jít tam bez talismanů?“ zeptal se David.

V jeho hlase jsem neslyšela očekávané znechucení, na což jsem se upnula. „Není to poprvé,“ řekla jsem. „A věřím Ivy, že je ke mně dostane.“

Nepohnul hlavou, ale kůže v koutcích očí se mu napjala. „Můj starý parťák bez talismanů nikam nešel. Smál jsem se mu, když si na krk věšel tři nebo čtyři, ať už jsme šli kamkoli. ‚Davide,‘ říkával, ‚tenhle mi ukáže, jestli lžou. Tenhle, jestli se maskují. A tenhle, jestli načerpali do svého ki energii a chystají se nás vyhodit do povětří.‘“

Pohlédla jsem na něj a zjihla. „Nevadí ti pracovat s čaroději.“

„Ne.“ Když jsme se kodrcali přes koleje, sundal ruku z volantu. „Jeho talismany mi ušetřily spoustu bolesti. Ale nedokážu ani říct, kolikrát plýtval časem a hledal správné zaklínadlo, když by starý dobrý pravý hák vyřešil všechno rychleji.“

Přejeli jsme řeku, ocitli se v Cincinnati a budovy podél silnice na mě střídavě vrhaly stíny. Měl předsudky jen ohledně sexu. S tím jsem se dokázala vypořádat. „Nejsem bezmocná,“ řekla jsem a trochu se rozpálila. „V případě potřeby se dokážu uzavřít do ochranného kruhu. Ale popravdě jsem zemská čarodějka. Což by mohlo celou věc trochu ztížit, protože je dost těžké zatknout někoho, kdo používá jinou magii.“ Zašklebila jsem se, aby to neviděl. „Na druhou stranu je nemožné, abych porazila Saladana v magii silových čar, takže bude lepší, když se o to nebudu ani pokoušet. Dostanu ho zemskými talismany nebo kopnutím do břicha.“

David pomalu zastavil na červenou a otočil se ke mně s prvním náznakem zájmu. „Slyšel jsem, že jsi zlikvidovala tři zabijáky, kteří používali silové čáry.“

„Ach, to.“ Začervenala jsem se. „S tím jsem jenom pomohla. Byla u toho FIK.“

„Vlastnoručně jsi dostala Piscaryho.“

Naskočila zelená a já ocenila, že se nerozjel, dokud se nepohnulo auto před námi. „Pomohl mi Trentův šéf bezpečnosti,“ přiznala jsem.

„Jen ho rozptýlil,“ řekl David měkce. „To ty jsi ho omráčila.“

Přitiskla jsem k sobě kolena a zpříma na něj pohlédla. „Jak to víš?“

David zaťal a uvolnil čelist, ale neodtrhl oči od silnice před námi. „Dneska ráno jsem mluvil s Jenksem.“

„Cože!“ vyjekla jsem a málem se praštila hlavou do stropu. „Je v pořádku? Co říkal? Vzkázal jsi mu, že se omlouvám? Promluví si se mnou, když mu zavolám?“

David na mě úkosem pohlédl a já zadržela dech. Mlčky najel opatrně na dálnici. „Odpověď na všechny tvé otázky zní ne. Je velmi rozčilený.“

Rozrušeně a ustaraně jsem se opřela.

„Jestli s tebou ještě někdy promluví, měla bys mu poděkovat,“ řekl David napjatě. „Myslí si o tobě jen to nejlepší, proto jsem se rozhodl dodržet naši dohodu a dostat tě k Saladanovi.“

Zkroutily se mi vnitřnosti. „Co tím myslíš?“

Zaváhal a předjel auto. „Ranilo ho, že jsi mu nevěřila, ale neřekl o tobě jediné špatné slovo, a dokonce tě bránil, když jsem tě nazval přelétavou hlupačkou.“

Se staženým hrdlem jsem se zadívala z okna na straně spolujezdce. Byla jsem tak pitomá.

„Je přesvědčený, že si tvé lži zasloužil a že jsi mu neřekla pravdu, protože nedokáže udržet jazyk za zuby. A že jsi měla zřejmě pravdu. Odešel, protože si myslí, že on zklamal tebe, ne naopak. Řekl jsem mu, že jsi blázen a partnerovi, který by mi zalhal, bych rozsápal hrdlo.“ David posměšně zafuněl. „Vyhodil mě. Deseticentimetrový mužíček mě vyhodil. Pohrozil mi, že jestli ti nepomůžu, jak jsem slíbil, tak si mě, až se zlepší počasí, najde a ve spánku mi udělá lobotomii.“

„Zvládl by to,“ řekla jsem sevřeným hlasem. Slyšela jsem v něm slzy.

„To vím, ale proto tady nejsem. Jsem tu kvůli tomu, co neřekl. To, co jsi svému parťákovi provedla, bylo zavrženíhodné, ale někdo tak čestný by nesmýšlel dobře o někom, kdo by si to nezasloužil. Pořád ale nechápu proč.“

„Poslední tři dny se snažím s Jenksem spojit,“ vypravila jsem ze sebe přes knedlík v krku. „Snažím se mu omluvit. Snažím se to napravit.“

„To je druhý důvod, proč jsem tady. Chyby se dají napravit, ale když je uděláš víckrát, přestávají být chybami.“

Mlčela jsem, rozbolela mě totiž hlava. Když jsme minuli park s výhledem na řeku a zahnuli do boční ulice, dotkl se David límečku košile a já z držení jeho těla vyčetla, že jsme skoro na místě. „A byla to i trochu moje vina, že všechno vyšlo najevo,“ řekl tiše. „Oměj umí rozvázat jazyk. Za to se omlouvám. Ale stejně jsi udělala špatnou věc.“

Nezáleželo na tom, jak moje lež vyplula na povrch. Jenks se na mě zlobil právem.

David vyhodil blinkr a zahnul na dlážděnou příjezdovou cestu. Potáhla jsem si šedou sukni a upravila si sako. Osušila jsem si oči, narovnala se a snažila se působit profesionálně, ne jako by se mi rozpadal svět pod rukama a já se musela spolehnout jen na dlaka, který mě považoval za nejhorší póvl. Dala bych cokoli za to, kdyby mi teď Jenks seděl na rameni, utahoval si z mého účesu a posmíval se mi, že smrdím jako kadibudka. Cokoli.

„Být tebou, držel bych jazyk za zuby,“ řekl David temně a já sklíčeně přikývla. „Parfém mojí sekretářky je v přihrádce na doklady. Dobře si nastříkej punčochy. Jinak voníš dobře.“

Poslechla jsem, protože moji obvyklou žhavou nechuť k rozkazům zadusil fakt, že si mě tak málo považuje. Pižmová vůně parfému dusivě zahltila interiér vozu a David s úšklebem stáhl okýnko. „No, říkal jsi…“ zamumlala jsem, když mi kotníky ovanul studený vzduch.

„Uvnitř půjde všechno rychle,“ řekl David, kterému začaly slzet oči. „Tvá upíří partnerka bude mít pět minut, než se Saladan kvůli zamítnuté pojistce naštve a vyhodí nás.“

Sevřela jsem aktovku paní Averové pevněji na klíně. „Bude tam.“

David jen zabručel. Vyjeli jsme nahoru po krátké příjezdové cestě, která se stáčela zase zpátky. Byla protažená a zametená a červené jílové cihly zvlhly roztátým sněhem. Na konci stál vznešený bílý dům s vysokými, úzkými okny a červenými okenicemi. Bylo to jedno z mála starých sídel, jež bylo zrenovováno, aniž by ztratilo na půvabu. Slunce se schovalo za dům, David zaparkoval ve stínech za černým pickupem a vypnul motor. V jednom z předních oken se pohnul závěs.

„Jmenuješ se Grace,“ řekl. „Kdyby chtěli doklad, najdeš ho v peněžence v aktovce. Tady.“ Podal mi své brýle. „Vezmi si je.“

„Díky.“ Nasadila jsem si obroučky s plastovými čočkami na nos a zjistila, že David je dalekozraký. Okamžitě mě rozbolela hlava, proto jsem si je posunula dolů, abych se mohla dívat přes ně, ne skrz ně. Cítila jsem se strašně a motýli v mém žaludku byli těžcí jako želvy.

Povzdychl si a natáhl se mezi sedadly dozadu pro kufřík. „Pojďme.“