31

„David Hue,“ řekl David chladně, znuděně a trochu podrážděně, když jsme zůstali stát ve dveřích starého sídla. „Mám domluvenou schůzku.“

Já, ne my, pomyslela jsem si, sklopila oči a snažila se splývat s pozadím, zatímco Candice, upírka, která na člunu visela na Leem, zhoupla své v džínech oblečené boky a zadívala se na jeho vizitku. Za ní stáli další dva upíři v černých oblecích, očividně ochranka. Nevadilo mi hrát ušlápnutou podřízenou; kdyby mě Candice poznala, celá věc by skončila hodně rychle a hodně špatně.

„Mluvili jsme spolu,“ řekla upírka s bujnými křivkami a povzdychla si, jako by ji obtěžoval. „Ale po nedávných nepříjemnostech se pan Saladan… stáhl z veřejného života. Ani tu není, natož aby přijímal návštěvy.“ Usmála se, odhalila zuby v politicky korektní hrozbě a vrátila mu vizitku. „Já si s vámi ale ráda promluvím.“

S bušícím srdcem jsem hleděla na italské dlaždice. Byl tu − skoro jsem slyšela chrastění žetonů − ale jestli se nedostanu až k němu, celou věc to značně zkomplikuje.

David na ni pohlédl, tenká kůže okolo očí se mu napjala a zvedl kufřík. „Tak dobrá,“ řekl úsečně. „Když tedy není pan Saladan k dispozici, mé společnosti nezbývá než dojít k závěru, že se skutečně jednalo o teroristický čin, v důsledku čehož zamítáme vyplacení pojistky. Sbohem, madam.“ Na mě sotva pohlédl. „Pojď, Grace. Půjdeme.“

Dech se mi zadrhl a zbledla jsem. Když odejdeme, nakráčí Kisten s Ivy rovnou do pasti. Davidovy kroky se cestou ke dveřím hlasitě rozléhaly. Natáhla jsem se po něm.

„Candice,“ ozval se Leeho podrážděný hlas z podesty velkého schodiště v prvním patře. „Co to děláš?“

Rychle jsem se otočila a David mi varovně stiskl loket. Lee stál u zábradlí s pitím v jedné a s brýlemi s kovovou obroučkou v druhé ruce. Neměl sako a povolil si kravatu, ale pořád vypadal uhlazeně.

„Stanley, drahoušku,“ zapředla Candice a provokativně se rozvalila na stolku u dveří. „Říkal jsi, že k tobě nemám nikoho pouštět. A jde jenom o malou loďku. Kolik mohla stát?“

Lee přimhouřil tmavé oči a zamračil se. „Skoro čtvrt milionu… drahoušku. Jsou to agenti pojišťovny, ne IBA. Zkontroluj, jestli u sebe nemají něco magického, a přiveď je nahoru. Zákon jim přikazuje držet všechno v tajnosti, včetně toho, že tu byli.“ Pohlédl na Davida a odhodil si z čela surfařskou ofinu. „Mám pravdu?“

David opětoval jeho svatouškovský úsměv, který jsem tak nenáviděla. „Ano, pane,“ řekl a jeho hlas se rozlehl bílým vestibulem. „Bez onoho malého ústavního dodatku bychom nemohli odvádět svoji práci.“

Lee zvedl ruku na znamení, že to bere na vědomí, otočil se a zmizel v chodbě, kde vzápětí vrzly dveře. Trhla jsem sebou, když Candice popadla moji aktovku. Narovnala jsem se návalem adrenalinu a pevně ji stiskla.

„Klid, Grace,“ řekl David blahosklonně, vzal mi kufřík a podal ho Candice. „Nejde o nic neobvyklého.“

Dva upíři v pozadí přistoupili blíž a já se nutila nehybně stát. „Omluvte moji asistentku,“ řekl David, položil kufříky na stolek u dveří a otevřel a otočil napřed svůj, pak můj. „Zaučovat nováčka je peklo.“

Candice se zatvářila posměšně. „To vy jste jí udělal ten monokl?“

Zrudla jsem, dotkla se lícní kosti a sklopila oči k ošklivým botám. Tmavší nalíčení zjevně nezabralo tak dobře, jak jsem si myslela.

„Feny je třeba držet pod kontrolou,“ řekl David lehce. „Ale když udeříte správně, stačí to udělat jednou.“

Zaťala jsem čelisti a tvář mi zahořela, když se Candice rozesmála. Zpod staženého obočí jsem sledovala, jak se jeden z upírů přehrabuje v mojí aktovce. Uvnitř byly věci, které potřeboval jedině pojišťovák: kalkulačka s více tlačítky, než je na leprikónových lakýrkách knoflíků, zápisníky, kávou polité složky, zbytečné malé kalendáříky, které si lidi věší na ledničky, a pera se smajlíky. A taky účtenky ze sex shopů a papírnictví. Bože, bylo to příšerné. Skoro bez zájmu si prohlédla moji falešnou vizitku.

Zatímco upíři prohledávali Davidův kufřík, odvlnila se Candice do zadní místnosti. Vrátila se s brýlemi s kovovou obroučkou a okatě nás přes ně studovala. Srdce se mi rozbušilo, když vytáhla amulet. Zářil rudě.

„Chade, drahoušku,“ zamumlala. „Uhni. Tvůj talisman ruší.“

Jeden z upírů se začervenal a couvl. Uvažovala jsem, jaký talisman asi drahoušek Chad nosí, že mu tak zrudly uši. Oddychla jsem si, když amulet zezelenal, a najednou jsem byla ráda, že jsem se rozhodla pro obyčejný převlek. Davidovi zacukaly prsty. „Můžete si pospíšit?“ řekl. „Čekají mě ještě další schůzky.“

Candice se usmála a zatočila amuletem na prstě. „Tudy.“

S rychlostí zdánlivě zrozenou z podráždění zacvakl David kufřík a zvedl ho ze stolu. Udělala jsem totéž a ulevilo se mi, že oba upíři zmizeli v zadní místnosti, odkud se linula vůně kávy. Candice se vydala pomalu vzhůru po schodech a tak při tom kolébala pozadím, až jsem dostala strach, že jí upadne. Snažila jsem se ji ignorovat a následovala ji.

Dům byl starý, a když jsem si ho teď mohla prohlédnout zblízka, zjistila jsem, že není dobře udržovaný. Koberec v prvním patře byl prošlapaný a obrazy v otevřené chodbě s výhledem na vstupní halu byly tak staré, že asi patřily k domu. Stěny nad táflováním měly ošklivě zelenou barvu populární v době před Zvratem a vypadaly odporně. Někdo s malou představivostí s ní zamaloval široká prkna zdobená řezbami břečťanu a kolibříků a mě bolelo u srdce, když jsem si uvědomila, jaká krása se pod ohavnou barvou a syntetickými látkami ukrývá.

„Pan Saladan,“ oznámila Candice, když otevřela černě lakované dveře. Falešně se usmívala, a když jsem ji cestou dovnitř za Davidem míjela, sklopila jsem oči. Zadržela jsem dech, modlila se, aby mě nepoznala, a doufala, že nepůjde dovnitř. Ale proč by měla? Lee byl expert na magii silových čar. Nepotřeboval chránit před dvěma dlaky.

Ocitli jsme se v docela velké místnosti obložené dubem. Jen vysoké stropy a široké rámy oken prozrazovaly, že dříve sloužila jako ložnice, než se z ní stala kancelář. Všechno ostatní zakrýval a maskoval chróm a světlý dub starý jen několik let. Jako čarodějka jsem to poznala.

Okna za pracovním stolem sahala až k zemi, a když Lee vstal, zalily ho paprsky zapadajícího slunce. V koutě se ukrýval barový vozík. Před stolem stála dvě pohodlná křesla, třetí ošklivé pak ve vzdáleném koutě. Bylo tu ještě obrovské nástěnné zrcadlo, ale žádné knihy. Můj názor na Leeho nemohl klesnout níž.

„Pane Hue,“ řekl Lee vřele a napřáhl opálenou ruku přes desku moderního stolu. Sako nechal viset na stojanu, ale aspoň si utáhl kravatu. „Očekával jsem vás. Omlouvám se za tu nepříjemnost dole. Candice je někdy až příliš ochranitelská. Jistě to chápete, když kolem mě vybuchují lodě.“

Davidův smích zněl trochu jako psí štěkot. „Nic se neděje, pane Saladane. Nebudu vás zdržovat dlouho. Jde jen o zdvořilostní návštěvu. Chtěl jsem vám oznámit, že se na vaší pojišťovací události pracuje.“

Lee si s úsměvem přidržel kravatu, posadil se a pokynul nám, ať si sedneme. „Mohu vám nabídnout něco k pití?“ zeptal se, když jsem si sedla do měkkého koženého křesla a odložila aktovku na zem.

„Ne, děkuji,“ řekl David.

Lee na mě sotva pohlédl a ani mi nepotřásl rukou. Atmosféra „pánského klubu“ tu byla tak silná, že bych se do ní mohla zakousnout, a i když bych se mezi ně jindy šarmantně vmísila, tentokrát jsem zaskřípala zuby a předstírala, že neexistuji, jako hodná malá fena na spodním žebříčku hierarchie.

Zatímco si Lee přidával do pití led, nasadil si David druhé brýle a otevřel na klíně kufřík. Hladce oholenou čelist měl zaťatou a já cítila, jak jeho vzrušení, které držel na uzdě, sílí. „No,“ řekl tiše a vytáhl stoh papírů. „S lítostí vám oznamuji, že po prvotním prozkoumání a předběžném rozhovoru s jedním z hostů, který výbuch přežil, moje společnost odmítla vyplatit pojistku.“

Lee hodil do pití druhou kostku ledu. „Promiňte?“ Otočil se na naleštěném podpatku. „Váš přeživší host má dost vlastních starostí, než aby vystoupil s tvrzením, že se nejednalo o nehodu. A prozkoumání? Člun leží na dně řeky.“

David přitakal. „V tom máte pravdu. Ale člun byl vyhozen do povětří v rámci boje o moc ve městě, takže jeho zničení spadá pod doložku o terorismu.“

Lee nevěřícně vyštěkl a posadil se za stůl. „Ten člun byl úplně nový. Zaplatil jsem za něj jen dvě splátky. Nepřijmu podobnou ztrátu. Proto jsem pojištěný.“

David položil na stůl sepnutou hromádku papírů. Nahlédl přes brýle, vytáhl další papír, zavřel kufřík a připojil pod dokument podpis. „A tady vám předkládám oznámení o tom, že se platby pojistného za veškerý váš majetek, který pojišťujeme, zvedají o patnáct procent. Podepište to, prosím, tady.“

„Patnáct procent!“ vykřikl Lee.

„Se zpětnou platností od počátku tohoto měsíce. Pokud mi vystavíte šek, jsem připraven dorovnání ihned přijmout.“

Zatraceně, pomyslela jsem si. Davidova pojišťovna hrála tvrdě. V mysli jsem se přesunula od Leeho k Ivy. Celá věc šla rychle do háje. Proč ještě nezavolala? Už přece museli být na místě.

Lee z nás neměl radost. Se ztuhlou čelistí si propletl prsty a položil ruce na stůl. Tvář pod černou ofinou mu zrudla a předklonil se. „Raději se podívej do svého kufříku, štěně, a najdi tam pro mě šek,“ řekl a jeho berkeleyský přízvuk zesílil. „Nejsem zvyklý na zklamání.“

David zacvakl kufřík a postavil ho na podlahu. „Pak si musíte rozšířit obzory, pane Saladane. Já zažívám zklamání neustále.“

„Já ne.“ Lee vstal a na kulaté tváři se mu objevil rozzuřený výraz. Napětí sílilo. Pohlédla jsem na Leeho, pak na Davida, který vypadal sebejistě i vsedě. Ani jeden z nich nemínil ustoupit.

„Podepište ten papír, pane,“ řekl David tiše. „Jsem jenom posel. Nezapleťte do toho právníky. Peníze dostanou jen oni a vás už nikdo nepojistí.“

Lee se rychle nadechl a tmavé oči mu sálaly vztekem.

Vyskočila jsem, protože mi zazvonil telefon. Vytřeštila jsem oči. Hrál melodii z Osamělého strážce. Rychle jsem ho vytáhla, abych ho vypnula, ale nevěděla jsem jak. Panebože.

„Grace!“ vyštěkl David a já znovu vyskočila. Telefon mi vyklouzl z prstů. Pokusila jsem se ho chytit a obličej mi zahořel. Svářela se ve mně panika z toho, že na mě oba hledí, s úlevou, že Ivy je připravená.

„Grace, už venku jsem ti řekl, abys ten telefon vypnula!“ zakřičel David.

Vstal a já na něj bezmocně pohlédla. Sebral mi mobil, vypnul ho a hodil mi ho zpátky.

Když mi mobil s ostrým plesknutím přistál v ruce, zaťala jsem čelisti. Už jsem toho měla dost. David si všiml mého žhavého vzteku, postavil se mezi mě a Leeho a varovně mi stiskl rameno. Popuzeně jsem jeho ruku odstrčila. Ale zarazila jsem se, když se na mě usmál a mrkl.

„Jsi dobrá agentka,“ řekl tiše, zatímco Lee zmáčkl tlačítko interkomu a vedl s někým tichý rozhovor. Znělo to jako hodně rozčilená Candice. „Většina mých kolegů by se mi vrhla po krku už u dveří, když jsem udělal poznámku o feně. Ještě to chvíli vydrž. Dokážeme z našeho rozhovoru vymáčknout ještě několik minut a pořád potřebuju, aby mi něco podepsal.“

Přikývla jsem, ale bylo to těžké. Jeho pochvala však pomohla.

Lee se natáhl po saku a vklouzl do něj. „Omlouvám se, pane Hue. Budeme to muset dokončit jindy.“

„Ne, pane.“ David zůstal neoblomně stát. „Dokončíme to hned teď.“

V chodbě se ozval rámus a já vstala, když dovnitř vtrhl Chad, upír s talismanem. Při pohledu na Davida a na mě spolkl svá první, pravděpodobně rozčilená slova.

„Chade,“ řekl Lee, a když si všiml upírova neupraveného zevnějšku, zatvářil se mírně rozrušeně. „Doprovodíš pana Huea a jeho asistentku k vozu?“

„Ano, pane.“

V domě panovalo ticho a já potlačila úsměv. Ivy jednou vymetla podlahu s celou jednotkou agentů FIK. Pokud tu neměl Lee schovanou armádu, nebude trvat dlouho a budu mít v rukou své talismany a Lee skončí v želízkách.

David se nepohnul. Stál před Leeho stolem a jeho dlačí podstata sílila. „Pane Saladane.“ Dvěma prsty mu přistrčil formulář. „Kdybyste mohl?“

Na Leeho kulatých tvářích naskákaly rudé skvrny. Z vnitřní kapsy vytáhl pero, podepsal papír a postaral se o to, aby jeho podpis byl velký a nečitelný. „Povězte nadřízeným, že chci být za svoji ztrátu odškodněn,“ řekl a nechal papír na stole, aby ho David musel zvednout. „Bylo by nepříjemné, kdyby se vaše společnost ocitla ve finančních potížích, protože několik nejcennějších objektů, které pojišťujete, utrpělo škody.“

David papír sebral a schoval ho do kufříku. Stála jsem vedle něj a trochu za ním, takže jsem jasně cítila, jak jeho napětí zesílilo, a viděla jsem, jak přesunul váhu na špičky. „To má být výhrůžka, pane Saladane? Mohu předat vaši záležitost našemu právnímu oddělení.“

Vnitřním uchem jsem zaregistrovala tlumenou ránu a Chad vyskočil. V dálce něco vybuchlo. Lee se zadíval na stěnu, jako by skrz ni viděl. Zvedla jsem obočí. Ivy.

„Už jen jeden podpis.“ David vytáhl z vnitřní kapsy saka natřikrát složený papír.

„Skončili jsme, pane Hue.“

David na něj zíral a já skoro slyšela jeho vrčení. „Bude to trvat jen… chviličku. Grace, potřebuji, aby ses podepsala sem. A vy, pane Saladane… sem.“

Překvapeně jsem přistoupila blíž a sklonila se nad papírem, který David uhladil na stole. Vykulila jsem oči. Bylo to mé prohlášení o tom, že jsem na vlastní oči viděla v kotelně bombu. Připadalo mi špatné, že se Davidova společnost zajímá víc o člun než o lidi, kteří na něm zemřeli. Ale takové už byly pojišťovny.

Vzala jsem si pero a pohlédla na Davida. Lehce pokrčil rameny a v očích měl nový, tvrdý lesk. Zdálo se mi, že se navzdory vzteku dobře baví.

S bušícím srdcem jsem se podepsala jako Rachel. Když jsem vracela pero Davidovi, snažila jsem se zachytit zvuky boje. Museli být někde blízko, ale pokud bojovali venku, v domě nemuselo být nic slyšet. Lee byl napjatý a mně se stáhl žaludek.

„A teď vy, pane.“ Znělo to uštěpačně. David mu podal papír. „Podepište to, já případ uzavřu a už mě nikdy neuvidíte.“

Přemýšlela jsem, jestli to říká vždycky. Sáhla jsem do vnitřní kapsy vypůjčeného saka a vytáhla zatykač, který mi Edden odpoledne přinesl.

Lee podepsal papír prudkými, agresivními pohyby. David tiše a spokojeně zavrčel. Teprve pak se Lee podíval na můj podpis. Pod opálením zbělel. Rozevřel rty. „Kurva,“ zaklel, zvedl oči ke mně, pak obrátil pohled k Chadovi v koutě.

S úsměvem jsem Leemu podala zatykač. „To je ode mě,“ řekla jsem vesele. „Díky, Davide. Máš všechno, co potřebuješ?“

David o krok ustoupil a schoval formulář. „Je jen tvůj.“

„Kurva!“ zopakoval Lee a zkroutil rty v nevěřícném úsměvu. „Ty prostě nevíš, kdy zemřít, co?“

Dech mi zasyčel z plic a trhla jsem sebou, protože jsem ucítila, jak se napíchl na silovou čáru.

„Dolů!“ vykřikla jsem, odstrčila Davida z cesty a uskočila.

David zamával rukama a upadl. Já se ocitla skoro až u dveří. Ozvalo se praskání a ucítila jsem vibrace úderu. Na všech čtyřech jsem prudce zvedla oči k ošklivé fialové šmouze, která odkapávala na podlahu. Co to, u Zvratu, je? pomyslela jsem si, vyškrábala se na nohy a stáhla si sukni ke kolenům.

Lee pokynul Chadovi, který vypadal ustrašeně. „Dodělej to!“ poručil znechuceně.

Chad mrkl a vyrazil k Davidovi.

„Jeho ne, idiote!“ zakřičel Lee. „Tu ženskou!“

Chad sebou trhl, zastavil se, otočil se a natáhl se po mně.

Kde je, k čertu, Ivy? Moje démonská jizva se rozžhavila rozkoší, a přestože mě docela rozptylovala, neměla jsem problém praštit Chada otevřenou dlaní do nosu. Škubla jsem sebou, protože jsem mu zlomila chrupavku. Nesnášela jsem lámání kostí. Běhal mi z toho mráz po zádech.

Chad vykřikl bolestí, schoulil se a přitiskl si zakrvácené ruce k obličeji. Následovala jsem ho dolů a udeřila ho loktem do zátylku, který mi příhodně nastavil. Během tří vteřin ležel Chad na zemi.

Lee zmáčkl tlačítko interkomu. „Candice?“ V hlase mu zaznívaly vztek a hrozba.

Zadýchaně jsem si olízla palec a ukázala na Leeho. „Davide, možná bys měl jít. Tohle bude nebezpečné.“

Nálada se mi ještě zlepšila, když se z reproduktoru ozval Kistenův hlas doprovázený bolestivými zvuky rvačky. „Candice má zrovna práci, starouši.“ Poznala jsem zvuk Ivyina útoku a Kisten vyloudil soucitný zvuk. „Promiň, lásko. Vybrala sis špatnou stranu. Ach, to bolelo.“ Když znovu promluvil, zněl jeho falešný přízvuk silně a pobaveně. „Možná bych ti mohl pomoct já?“

Lee vypnul interkom. Upravil si sako a zadíval se na mě. Vypadal sebejistě. To nebylo dobré. „Lee,“ řekla jsem, „můžeme to udělat po dobrém, nebo po zlém.“

V chodbě se ozval dupot. Uskočila jsem k Davidovi, protože do místnosti vtrhlo pět mužů. Ivy s nimi nebyla. A já u sebe neměla talismany. Oni ale měli spoustu zbraní a mířili na nás. Zatraceně.

Lee se usmál a obešel stůl. „Jsem pro udělat to po dobrém,“ řekl tak samolibě, že jsem zatoužila vlepit mu facku.

Chad se začínal hýbat a Lee ho šťouchl do žeber. „Vstávej,“ řekl. „Dlak má v saku papír. Přines mi ho.“

Žaludek se mi převrátil a ucouvla jsem, když se Chad vrávoravě postavil. Levný oblek mu skrápěla krev. „Prostě mu ho dej,“ nabádala jsem Davida, když se napjal. „Dostanu ho zpátky.“

„Ne, myslím, že nedostaneš,“ řekl Lee, když David dal formulář Chadovi a ten ho zakrvácený předal Leemu. Vycenil lesklé bílé zuby v úsměvu a odhodil si z čela vlasy. „Mrzelo mě, když jsem se doslechl o tvé nehodě.“

Pohlédla jsem na Davida, protože jsem slyšela v jeho slovech smrt.

Lee utřel krev z papíru do Chadova saka. Dvakrát ho složil a schoval do kapsy. Zamířil ke dveřím a ledabyle poručil: „Zastřelte je. Vytáhněte z těl kulky a hoďte je do řeky kus od doků. Ukliďte tu. Jdu na brzkou večeři. Vrátím se za dvě hodiny. Chade, doprovodíš mě. Musíme si promluvit.“

Srdce mi bušilo a cítila jsem, jak David tuhne. Rozevíral ruce a zatínal je v pěst, jako by ho bolely. Možná bolely. Zalapala jsem po dechu, když jsem uslyšela cvaknout pojistky na zbraních.

„Rhombus!“ vykřikla jsem a můj hlas zanikl v dunění palby.

Zavrávorala jsem, když jsem se napíchla na nejbližší čáru. Patřila univerzitě a byla obrovská. Cítila jsem střelný prach. Narovnala jsem se a zběsile se prohmatala. Až na uši mě nic nebolelo. David zbělel, ale v očích neměl žádnou bolest. Okolo nás se třpytila jako molekula tenká vrstva záhrobí. Čtyři muži se napřimovali z podřepu. Podařilo se mi uzavřít kruh právě včas a kulky se odrazily zpátky.

„Co teď?“ zeptal se jeden.

„K čertu, nemám zdání,“ řekl nejvyšší.

Ze vstupní haly se ozval Leeho křik: „Prostě něco udělejte.“

„Ty!“ ozvalo se Ivyino slabé zvolání. „Kde je Rachel!“

Ivy! Zběsile jsem se rozhlédla. Byli jsme v pasti. „Zvládneš dva z nich?“ zeptala jsem se.

„Dej mi pět minut na proměnu a zvládnu všechny,“ zavrčel skoro David.

Doléhaly k nám zvuky boje. Znělo to, jako by dole byl tucet lidí a jedna pořádně naštvaná upírka. Jeden z mužů pohlédl na ostatní a dal se na útěk. Zůstali tři. Narovnala jsem se, když jsem zdola uslyšela střelbu. „Nemáme pět minut. Připravený?“

Kývl.

Stáhla jsem obličej, zrušila pouto s čárou a kruh se rozpadl. „Běž!“ zvolala jsem.

David se proměnil v šmouhu. Vrhla jsem se na nejmenšího muže, vykopla a srazila stranou jeho zbraň, když se pokusil couvnout. Postavila jsem svůj trénink proti jeho pomalejší magii a trénink vyhrál. Zbraň zarachotila o podlahu a on se za ní vrhl. Idiot. Skočila jsem po něm a vrazila mu loket do ledvin. Zalapal po dechu a otočil se ke mně, zbraň neměl ani na dosah. Bože, vypadal tak mladě.

Zaskřípala jsem zuby, chytila ho za hlavu a praštila s ní o zem. Zavřel oči a ochabl. Jo, bylo to surové, ale spěchala jsem.

Otočila jsem se, protože jsem uslyšela výstřel. „Jsem v pořádku!“ štěkl David, s dlačí rychlostí vyskočil z dřepu a zaútočil malou, ale mocnou pěstí na posledního stojícího čaroděje. Muži se protočily panenky, zbraň mu vypadla z ochablých prstů a zhroutil se na prvního muže, kterého David srazil. Zatraceně, byl rychlý!

Srdce mi bušilo a v uších mi zvonilo. Zbavili jsme se jich a padl jen jediný výstřel. „Dostal jsi dva,“ řekla jsem, rozjařená ze společného úsilí. „Díky!“

Zadýchaný David si utřel ret a zvedl ze země kufřík. „Potřebuji zpátky své papíry.“

Překročili jsme omráčené čaroděje. David šel přede mnou. Zastavil se a přimhouřenýma očima se zadíval na muže, který z balkónu mířil na Ivy. Zabručel, ohnal se kufříkem a udeřil čaroděje do hlavy. Muž zavrávoral a obrátil se. Otočila jsem se na jedné noze a nakopla ho do bránice. Zamával rukama a padl na zábradlí.

Nepočkala jsem, abych zjistila, jestli je ze hry. Nechala jsem Davida, aby se s ním popral o zbraň, a rozběhla se dolů ze schodů, Ivy se rvala s Candice. Tašku s talismany měla u nohou. Na dlážděné podlaze ležela tři těla. Chudák Chad neměl dobrý den.

„Ivy!“ zavolala jsem, když odhodila Candice na stěnu a měla volnou chvilku. „Kde je Lee?“

Oči měla černé a rty ohrnuté. Candice pobouřeně zavřískla a vrhla se na ni. Ivy vyskočila, chytila se lustru a nakopla Candice do čelisti, až klopýtla. Od stropu se ozvalo skřípání.

„Pozor!“ vykřikla jsem na posledním schodě. Ivy se zhoupla, s neskutečnou elegancí dopadla a lustr se zřítil na zem. Roztříštil se a kolem se rozlétly úlomky skla a křišťálu.

„Kuchyň!“ zasípala nahrbená Ivy z podřepu. „Je v garáži. S Kistenem.“

Candice se na mě zadívala černýma očima plnýma nenávisti. Olízla si krev, která jí vytékala z úst. Pohled jí padl na tašku s talismany. Napjala se a chystala se k ní vyrazit. Ivy po ní skočila.

„Běž!“ vykřikla a začala se s menší upírkou rvát.

Poslechla jsem. S tlukoucím srdcem jsem oběhla zničený lustr a cestou sebrala talismany. Za mnou se ozval výkřik hrůzy a bolesti. Sklouzla jsem a zastavila se. Ivy přirazila Candice ke stěně. Z obličeje mi vyprchala krev. Viděla jsem to už dřív. Panebože, zažila jsem to.

Candice se vzpírala a bojovala a její pohyby byly čím dál zběsilejší, jak se snažila osvobodit. Ivy ji držela pevně a nehybně jako ocelový nosník. Díky Piscaryho síle byla nezastavitelná a Candicin strach její krvelačnost ještě přiživil. Z garáže se ozval rachot střelby. Vylekaně jsem od ní odtrhla pohled. Ivy zupírovatěla. Absolutně a totálně. Ztratila se.

S vyprahlými ústy jsem proběhla prázdnou kuchyní ke dveřím do garáže. Candice znovu zaječela a děsivý zvuk skončil bubláním. Tohle jsem nechtěla. Tohle jsem nikdy nechtěla.

Bleskurychle jsem se otočila, když jsem za sebou uslyšela šoupání, ale byl to jen David. Ve tváři byl bílý a odhodlaně ke mně mířil. V ruce držel zbraň.

„Je…“ zeptala jsem se roztřeseně.

Položil mi ruku na rameno a strčil do mě. V obličeji měl vrásky a vypadal staře. „Prostě jdi,“ řekl trhaně. „Budu ti krýt záda.“

V garáži zazněly zvýšené mužské hlasy a zase ztichly. Ozvala se střelba. Dřepla jsem si vedle dveří a prohrabala tašku. Pověsila jsem si na krk hrst amuletů a za opasek si strčila želízka. Slizová pistole mi těžce ležela v ruce, čtrnáct uspávacích kuliček a dost tlaku na to, abych je všechny použila.

David nakoukl za roh a stáhl se. „Pět mužů a Saladan za černým autem vzadu v garáži. Asi se ho snaží nastartovat. Tvůj kluk je za rohem. Když poběžíme, dostaneme se k němu.“ Díval se, jak se probírám talismany. „Dobrý bože! K čemu slouží?“

Můj kluk? pomyslela jsem si, odplazila se ke dveřím a talismany táhla pod sebou. No, spala jsem s nim. „Jeden je proti bolesti,“ zašeptala jsem. „Jiný zpomaluje krvácení. Další detekuje černé čáry, abych do nich nevlezla. A poslední…“

Moje slova umlčelo burácení motoru auta. Do prdele.

„Promiň, že jsem se ptal,“ zabrblal David těsně za mnou.

S bušícím srdcem jsem zariskovala, nahrbeně se postavila a přesunula se za kulkami provrtaný stříbrný jaguár. Zhluboka jsem přitom dýchala tmavý, chladný vzduch. Kisten se otočil. Choulil se na zemi a ruku si tiskl na spodní část hrudníku. Oči měl zakalené bolestí a tvář pod odbarvenými blond vlasy bledou. Přes prsty mu prosakovala krev. Zamrazilo mě a nemohla za to jen nevytápěná garáž. Okolo něj leželi na zemi čtyři muži. Jeden se pohnul a on ho tak dlouho kopal do hlavy, až se přestal hýbat.

„Je to čím dál lepší,“ zašeptala jsem a vydala se ke Kistenovi. Dveře garáže se začaly s pískáním zvedat a z vozu se přes řev motoru ozýval křik. Ale Kisten byl to jediné, co mě v tu chvíli zajímalo.

„Jsi v pořádku?“ Pověsila jsem mu na krk dva talismany. Udělalo se mi zle. Neměli ho zranit. Ivy neměla zupírovatět a vysát někomu krev. Nic nešlo podle plánu.

„Dostaň ho, Rachel,“ řekl a bolestivě se zašklebil. „Budu žít.“

Pneumatiky zakvílely a vůz vycouval z garáže. V panice jsem pohlédla z Kistena na auto a toužila se rozdvojit.

„Dostaň ho!“ zopakoval Kisten a kůži okolo modrých očí mu zvrásnila bolest.

David uložil Kistena na podlahu. Jednou rukou tiskl Kistenovi ruku na ránu, druhou šmátral v saku. Vytáhl mobil, otevřel ho a naťukal 911.

Kisten kývl, a když jsem vstala, zavřel oči. Vůz vycouval na plácek před domem, poskočil a zhasl mu motor. Rozzuřeně jsem za ním vyrazila.

„Lee!“ zařvala jsem. Motor zakašlal, naskočil a kola se protočila na mokrém dláždění. Zaskřípala jsem zuby. Napíchla jsem se na čáru a zaťala ruku v pěst. Protékala mnou silová energie a plnila mi žíly zarážející silou. Přimhouřila jsem oči. „Rhombus,“ řekla jsem a mávla rukou.

Kolena se mi podlomila a vykřikla jsem bolestí, protože mnou burácelo obrovské množství energie potřebné k uzavření tak velkého kruhu a to, co jsem ze sebe nedokázala vypudit, pálilo. Ozvalo se ošklivé skřípání kroutícího se plechu a jekot pneumatik. Zvuky se mi vryly do mysli a uvízly ve vzpomínkách, aby mě pronásledovaly v nočních můrách. Vůz narazil na kruh, odneslo to ale auto, ne já.

Vzpamatovala jsem se a znovu vyrazila a z rozmláceného vozu se zatím vyhrnuli muži. Aniž bych zpomalila, zamířila jsem a s metodickou pomalostí začala pálit z pistole. Dva padli k zemi, dřív než mi okolo hlavy prosvištěly první kulky.

„Střílíš po mně?“ ječela jsem. „Ty po mně střílíš!“ Střelce jsem skolila talismanem, takže zůstali už jen Lee a dva muži. Jeden zvedl ruku do vzduchu. Lee to viděl a bez váhání ho zastřelil. Prásknutí výstřelu mnou trhlo, jako by kulka zasáhla mě.

Čaroděj zpopelavěl, zhroutil se na dláždění, opřel se o auto a snažil se zastavit krvácení.

Ovládl mě vztek a šok a zastavila jsem se. Zuřivě jsem namířila na Leeho a zmáčkla spoušť.

Narovnal se, zašeptal něco latinsky a udělal gesto rukou. Uskočila jsem, zaměřil se ale na uspávací kuličku a srazil ji doprava. V podřepu jsem znovu vypálila. Lee s blahosklonným pohledem odrazil i druhou kuličku. Rukama začal dělat hrozivější pohyby a já vytřeštila oči. Do prdele, musím to okamžitě skončit.

Vrhla jsem se na něj a vyjekla, když mě na zem srazil poslední upír. Zuřivě jsem se snažila udržet si ho od těla. Se zabručením a divokým výkopem jsem se mu vytrhla a překulila se na nohy. Zadýchaně jsem ucouvla. Ve víru naděje a zoufalství jsem si vzpomněla na cvičné zápasy s Ivy. Nikdy se mi ji nepodařilo porazit. Ne doopravdy.

Upír tiše zaútočil. Vrhla jsem se do strany, roztrhla kabátek kostýmku paní Averové a odřela si lokty. Skočil na mě, já se překulila, zakryla si hlavu pažemi, a když jsem popadla dech, skopla jsem ho ze sebe. Jako blesk mnou prolétlo zašimrání kruhu. Vrazila jsem do něj a zlomila ho. Rázem jsem ztratila spojení s čárou a cítila se prázdná.

Vyskočila jsem na nohy a uhnula, když vykopl. Zatraceně, ani se nesnaží! Slizová pistole ležela na zemi za ním, a když mě napadl, přikrčila jsem se a překulila se, abych se k ní dostala. Hmátla jsem prsty, ostře vydechla a chladný kov se mi usadil v ruce.

„Mám tě, bastarde!“ zakřičela jsem, bleskurychle se otočila a trefila ho rovnou do obličeje.

Vytřeštil oči a následně je obrátil v sloup. Potlačila jsem zaječení a odkulila se z cesty, když se převrátil dopředu. Ozvalo se vlhké plesknutí, jak dopadl na dlážděnou příjezdovou cestu. Zpod tváře mu vytékala krev. Něco si zlomil.

„Škoda, že pracuješ pro takového hajzla,“ vydechla jsem, vstala a šokovaně vykulila oči. Poklesla mi čelist, pistole mi vyklouzla z ruky a zůstala viset na prstě. Obklíčilo mě osm mužů a všichni ode mě stáli dobré tři metry. Lee si za nimi upravoval knoflík na saku a tvářil se urážlivě spokojeně. Zašklebila jsem se a snažila se popadnout dech. Ach ano. Prolomila jsem kruh. Do prdele na druhou, kdy toho chlapa konečně dostanu?

Těžce jsem dýchala, choulila se bolestí a viděla, že Davida s Kistenem drží v garáži na mušce další tři muži. Mě jich obklíčilo osm. Pět jsem už dostala. Kisten se zbavil přinejmenším čtyř. A nesmím zapomenout na chlápky nahoře. Ani jsem netušila, kolik jich dostala Ivy. Ten chlap byl připravený na válku.

Pomalu jsem se narovnala. Zvládnu to.

„Morganová?“ Leeho hlas zněl za zvuků vody kapající z tajícího sněhu na přístřešku u garáže divně. Slunce se schovávalo za domem, a když jsem se přestala hýbat, roztřásla jsem se. „Zůstalo ti něco v té tvé pistolce?“

Podívala jsem se na ni. Jestli jsem počítala správně − a byla jsem přesvědčena, že ano − zůstalo mi osm kuliček. Osm kuliček, které byly naprosto k ničemu, protože Lee by je všechny odrazil. A i kdyby ne, měla jsem jen malou šanci, že bych je dostala, aniž by mě zabili. Když budu hrát podle pravidel…

„Odhazuju pistoli,“ řekla jsem, opatrně a pomalu jsem otevřela zásobník, vysypala z něj modré slizové kuličky a zbraň mu hodila. Sedm malinkých kuliček poskakovalo a kutálelo se a uvízlo ve škvírách v červeném dláždění. Sedm jich leželo na cestě; jednu jsem si nechala v ruce. Bože, musí to vyjít. Jen ať mi nespoutají ruce. Musím mít volné ruce.

Třásla jsem se, když jsem zvedla ruce, ucouvla a slizovou kuličku si pustila do rukávu. Sklouzla mi až k lokti a studila na kůži. Lee pokynul a muži, kteří mě obklíčili, vyrazili vpřed. Jeden mě popadl za rameno a já měla co dělat, abych ho nepraštila. Jsem krotká, pokorná. Není třeba mě svazovat.

„Hloupá, hloupá holka,“ vrčel mi Lee do obličeje a dotkl se řezné rány pod krátkou tmavou ofinou.

Ohnal se a já se donutila nebránit, když mě uhodil. Vztekle jsem se narovnala. Muži okolo se smáli, ale já zatím hýbala rukama za zády, až mi slizová kulička sklouzla do dlaně. Odtrhla jsem oči od Leeho a zadívala se na slizové kuličky na dláždění. Někdo se sehnul a jednu zvedl. „Mýlíš se,“ řekla jsem Leemu sípavě. „Jsem hloupá, hloupá čarodějka.“

Lee pohlédl na slizové kuličky. „Consimilis,“ řekla jsem a napíchla se na čáru.

„K zemi!“ vykřikl Lee a odstrčil muže z cesty.

„Calefacio!“ zakřičela jsem, udeřila čaroděje, který mě držel, loktem a spadla na zem. Stačil záblesk myšlenky a uzavřel se okolo mě kruh. Ozvalo se ostré lupnutí a vnější stranu mé bubliny zasypaly modré šrapnely. Plastové kuličky v žáru popraskaly a kolem se rozprskl žhavý uspávací lektvar. Vzhlédla jsem zpod paží. Omráčila jsem všechny až na Leeho, který dostal mezi sebe a lektvar dostatek mužů. V garáži stála nad posledními třemi upíry zadýchaná Ivy. Vyhráli jsme. Zůstal už jen Lee. A ten byl můj.

Zkroutila jsem rty v úsměvu, vstala jsem, přerušila kruh a nasála energii zpátky do svého ki. „Zůstali jsme už jenom ty a já, surfaři,“ řekla jsem, vyhodila do vzduchu slizovou kuličku, kterou jsem použila jako ohnisko, a chytila ji. „Hodíme si kostkami?“

Leeho tvář ztuhla. Znehybněl a bez emocí se napíchl na silovou čáru.

„Zkurvysyne,“ zaklela jsem, vrhla se na něj a povalila ho na dláždění. Zaťal zuby a sevřel mi zápěstí tak silně, až mi slizová kulička vypadla z ruky.

„Ani necekneš!“ zařvala jsem a vrazila mu loket do krku, aby nemohl promluvit. Vzepřel se, rozpřáhl se a vlepil mi políček.

Syčivě jsem vydechla bolestí, protože se trefil do modřiny, kterou mi způsobil Al. Chytila jsem ho za zápěstí, zacvakla želízka, přetočila ho a vyškubla mu zpod těla paži. Klekla jsem si mu na záda, přirazila ho k dláždění a nasadila mu pouta i na druhou ruku.

„Už mě to unavuje!“ ječela jsem. „Nikdo na mě nebude útočit černými čáry a nikdo mě neuvězní na lodi s bombou. Nikdo! Slyšíš mě? Kdo si myslíš, že jsi, že si přijdeš do mého města a pokusíš se ho ovládnout?“ Otočila jsem ho a sebrala mu ze saka Davidův formulář. „A tohle ti nepatří!“ řekla jsem a zvedla papír jako trofej.

„Jsi připravená na malý výlet, čarodějko?“ řekl Lee, tmavé oči měl plné nenávisti a z koutku úst mu prýštila krev.

Vytřeštila jsem oči, protože jsem ucítila, jak nasává další energii z čáry, na niž byl napojený. „Ne!“ vykřikla jsem, protože jsem si uvědomila, co dělá. Uvědomila jsem si, že pouta pochází ze standardního vybavení FIK, a v duchu se kopala do zadku, znamenalo to totiž, že nejsou ze stříbra jako ta od IBA. Mohl provést skok. Mohl se přenést do silové čáry, pokud věděl jak na to. A očividně to věděl.

„Rachel!“ zaječela Ivy a její hlas i světlo s děsivou náhlostí zmizely.

Obalila mě energie záhrobí. Zalkla jsem se, odstrčila se od Leeho a začala se škrábat po ústech, protože jsem nemohla dýchat. Srdce mi divoce bušilo, jak mnou burácela magie a zařezávala se do fyzických i duševních čar, které mě definovaly. Zalila mě černota nicoty a já zpanikařila, protože jsem cítila, že existuji ve střepinách všude a nikde zároveň. Potácela jsem se na hraně šílenství, nedokázala dýchat ani myslet.

S výkřikem jsem se srazila zpátky do sebe a černota se stáhla na dno mé duše. Znovu jsem mohla dýchat.

Lee mě nakopl a já se překulila na čtyři a děkovala bohu za to, že mám opět ruce a nohy. Přes punčochy jsem cítila studený kámen, a když jsem zhluboka nasála do plic vzduch, zalkla jsem se pachem popela. Vítr mi vmetl vlasy do obličeje. Holá kůže mi zledovatěla. S bušícím srdcem jsem vzhlédla a podle narudlého světla zalévajícího ruiny okolo jsem poznala, že už nejsme na Leeho příjezdové cestě.

„Ach… do prdele,“ zašeptala jsem s pohledem upřeným na zapadající slunce ozařující zničené budovy kolem.

Byla jsem v záhrobí.