32

Ojíněné kamení vedle mě se svezlo a já ucukla, než mě mohl Lee znovu nakopnout do žeber. Malé rudé slunce zmizelo za zničenou budovou. Připomínala mi Carew Tower. Nedaleko jsem viděla zbytky něčeho, co vypadalo jako fontána. Jsme na náměstí Fountain Square? „Lee,“ zašeptala jsem zděšeně. „Musíme odsud.“

Ozvalo se cinknutí a Lee vytáhl ruce zpoza zad. Jeho špinavý oblek vypadal mezi ruinami nemístně. Tichý šramot mě přiměl otočit hlavu a Lee tím směrem odhodil želízka. Nebyli jsme sami. Zatraceně.

„Lee!“ zasyčela jsem. Ach bože. Jestli mě tu najde Al, je po mně. „Můžeš nás dostat domů?“

Usmál se a odhrnul si vlasy z očí. Uklouzl po volném štěrku a rozhlédl se po rozeklaném obzoru. „Nevypadáš dobře,“ řekl a já sebou trhla nad tím, jak hlasitě se jeho hlas odrážel od studeného kamení. „Poprvé v záhrobí?“

„Ano a ne.“ Rozechvěle jsem vstala a prohmatala si odřená kolena. Na punčochách mi pustilo oko a prosakovala jimi krev. Stála jsem v čáře. Cítila jsem, jak hučí, a skoro jsem ji viděla − byla tak silná. Objala jsem se pažemi a přikrčila se, když se ozval rachot uvolněného kamení. Neuvažovala jsem o tom, že ho chci dostat; dokázala jsem myslet jen na útěk. Neuměla jsem ale cestovat silovými čarami.

Zřítil se další kámen, větší. Otočila jsem se a propátrala pohledem ojíněné ruiny.

Lee si založil ruce v bok a zamžoural na rudě prozářená mračna, jako by mu vůbec nebyla zima. „Nižší démoni,“ řekl. „Jsou docela neškodní, když nejsi zraněná a víš, co děláš.“

Opatrně jsem od spadlého balvanu ustoupila. „Není to dobrý nápad. Vraťme se zpátky a můžeme to skončit jako normální lidé.“

Zadíval se na mě. „A co mi za to dáš?“ posmíval se s tenkým obočím vysoko zvednutým.

Cítila jsem se jako tehdy, když mě můj kluk odvezl někam na farmu a pohrozil mi, že pokud se s ním nevyspím, nechá mě tam, ať si cestu zpátky hledám sama. Zlomila jsem mu prst, abych se dostala ke klíči od jeho trucku, a celou cestu domů jsem probrečela. Moje máma zavolala jeho a tím celá věc skončila, ve škole jsem ale musela strpět posměšky. Možná bych získala respekt, kdyby můj táta zmlátil jeho tátu, ale to už v té době nebylo možné. Nějak jsem si nemyslela, že by mi k návratu domů pomohlo, kdybych Leemu zlomila prst. „Nemůžu,“ zašeptala jsem. „Zabil jsi všechny ty lidi.“

Zavrtěl hlavou a popotáhl. „Poškodila jsi moji pověst. Zbavím se tě.“

Vyschlo mi v ústech, když jsem si uvědomila, kam míří. Ten bastard mě dá Algaliareptovi. „Nedělej to, Lee,“ řekla jsem vyděšeně. Prudce jsem zvedla hlavu, protože jsem uslyšela rychlé zaškrábání drápů. „Jsme mu dlužní oba,“ řekla jsem. „Stejně dobře si může vzít tebe.“

Lee odkopal stranou kameny a vyčistil prostor okolo sebe. „Na obou stranách čar se říká, že chce tebe.“ Leeho oči vypadaly v rudém světle černé, když se usmál. „Ale jen pro jistotu tě napřed trochu připravím.“

„Lee,“ zašeptala jsem a schoulila se chladem, zatímco něco mumlal latinsky. Zář silové energie v jeho ruce mu na obličej vrhala ošklivé stíny. Zpanikařila jsem a ztuhla. Neměla jsem kam utéct, zůstaly mi sotva tři vteřiny.

Dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem uslyšela šelest skrytých tvorů. Upřela jsem pozornost na kouli energie, která mířila rovnou na mě. Když se uzavřu v kruhu, Al to ucítí. Když kouli odrazím, Al se to dozví. A tak jsem jako idiot ztuhla a utržila přímý zásah.

Po kůži se mi rozlil oheň. Trhla jsem hlavou dozadu, otevřela ústa a bojovala o dech. Byla to jen energie silové čáry, která přetékala z mého ki. Tulpa, pomyslela jsem si při pádu a nabídla energii místo, kam mohla odtéct.

Oheň okamžitě pohasl a odtekl do bubliny čekající v mé hlavě. Něco se ve mně pohnulo a já si uvědomila, že jsem udělala chybu. Tvorové okolo nás zaječeli a zmizeli.

Uslyšela jsem tiché lupnutí. S bušícím srdcem jsem se narovnala. Zajíkla jsem se a pomalu vydechla proužek páry. Al stál na vrcholu zničené budovy zády k nám a jeho okázalá silueta vypadala na pozadí zapadajícího slunce černá.

„Do prdele,“ zaklel Lee. „Co už tady, k čertu, dělá?“

Otočila jsem se k Leemu, protože jsem uslyšela tiché škrábání kovové křídy na dláždění. Čarodějové silových čar ji používali jako lepicí pásku a dokázali s ní vytvořit velice pevný kruh. Srdce se mi rozbušilo, když se mezi námi objevil černofialový třpyt. Lee zhluboka vydechl, schoval křídu a sebejistě se na mě usmál.

Silně jsem se třásla a hleděla přes ruiny osvětlené rudým západem slunce. Neměla jsem nic, čím bych mohla vytvořit kruh. Byla jsem mrtvá. Ocitla jsem se na Alově straně čar; naše dohoda tu nic neznamenala.

Al se otočil, když ucítil, že Lee uzavřel kruh. Díval se ale na mě. „Rachel Mariana Morganová,“ protáhl potěšeně. Přelila se přes něj vlna silové energie a změnila mu oblečení v něco, co jsem považovala za anglický jezdecký oblek, a to včetně bičíku a naleštěných holínek. „Co sis to udělala s vlasy?“

„Ahoj, Ale,“ řekla jsem a couvla. Musela jsem pryč. Nikde není tak dobře jako doma, pomyslela jsem si, cítila hukot čáry, ve které jsem stála, a napadlo mě, jestli by pomohlo, kdybych srazila podpatky. Lee dokázal přeletět duhu, tak proč jsem to, k čertu, nedokázala já?

Lee spokojeně zářil. Obrátila jsem pohled od něj k Alovi, který opatrně sestupoval sutinami na velké náměstí.

Náměstí, napadlo mě a hrdlo se mi stáhlo nadějí. Otočila jsem se, snažila se zorientovat a přitom zakopla, jak jsem nohou odsouvala kamení a pátrala. Pokud bylo záhrobí zrcadlovým obrazem Cincinnati, pak jsme stáli na náměstí Fountain Square. A v tom případě by tu měl být mezi ulicí a garážemi předem připravený kruh. Ale fakt obrovský kruh.

Dech se mi zrychlil, když jsem nohou odkryla fialovou mozaiku. Mám to. Mám! Zběsile jsem si uvědomila, že Al je už skoro na náměstí. Rychle jsem se napíchla na nedalekou čáru. Energie do mě vtekla se zrcadlově jasnou příchutí mraků a alobalu. Tulpa, pomyslela jsem si, protože jsem zoufale toužila sebrat dost moci na uzavření tak velkého kruhu, než si Al uvědomí, co dělám.

Ztuhla jsem, když mě burácivě zalil proud silové energie. Zasténala jsem a klesla na koleno. Al se narovnal a jeho aristokratická tvář ochabla. Na očích mi poznal, o co se snažím. „Ne!“ zařval a vrhl se vpřed, zrovna když jsem se dotkla kruhu a použila vyvolávací slovo.

Ostře jsem vydechla a ovládl mě pocit, jako bych sama ze sebe vytékala, když se ze země zvedla třpytivá vlna průsvitného zlata, prořízla kamení a nakloněné ruiny a se zahučením se uzavřela vysoko nad mojí hlavou. Zavrávorala jsem, klopýtla a s otevřenými ústy hleděla na kupoli. U všech svatých, uzavřela jsem kruh na Fountain Square. Uzavřela jsem kruh o průměru devíti metrů, který byl vytvořený pro sedm čarodějů, ne pro jednoho. Ale očividně ho zvládl uzavřít i jeden, když měl správnou motivaci.

Al uklouzl, zastavil se a zamával rukama, aby do kruhu nevrazil. Šerem se rozlehl tichý, vibrující úder, ze kterého mě začala svědit kůže jako z prachu. Vytřeštěně jsem zírala. Zvony. Velké, zvučné zvony. Opravdu tu byly a můj kruh je rozezvučel.

Kolena se mi třásla adrenalinem a zvony dál hlaholily. Al stál rozmrzele sotva metr od kruhu a s nakloněnou hlavou a pevně stisknutými rty poslouchal ozvěnu třetího zazvonění. Moc silové čáry odplynula a zklidnila se do tichého mumlání. Noční ticho bylo děsivě hluboké.

„Hezký kruh,“ řekl Al ohromeně, rozčileně a zaujatě zároveň. „Bude s tebou zábava.“

„Díky.“ Přešlápla jsem, když si sundal rukavici a zaťukal na kruh, až se po něm rozlily vlnky. „Nedotýkej se ho!“ vyhrkla jsem a on se zasmál − ťukal a ťukal, přesouval se a hledal slabé místo. Byl to obrovský kruh; mohl najít slabinu. Co jsem to udělala?

Strčila jsem si ruce do podpaží, abych si je zahřála, a pohlédla na Leeho, který stál uvnitř svého kruhu, a ještě v mém, takže byl dvojnásobně chráněný. „Pořád se odsud můžeme dostat,“ řekla jsem a slyšela, jak se mi chvěje hlas. „Žádný z nás se nemusí stát jeho důvěrníkem. Pokud…“

„To jsi fakt tak pitomá?“ Lee se dotkl nohou svého kruhu a zrušil ho. „Chci se tě zbavit. Chci se zbavit démonské jizvy. Proč bych tě měl, proboha, zachraňovat?“

Roztřásla jsem se, když se do mě zakousl vítr. „Lee!“ řekla jsem a točila se, abych nespustila z očí Ala, který stále obcházel kruh a zkoušel ho. „Musíme odsud!“

Lee nakrčil malý nos nad pachem spálené pryskyřice a zasmál se. „Ne. Udělám z tebe sekanou, dám tě Algaliareptovi a on za to smaže můj dluh.“ Domýšlivě, sebejistě pohlédl na Ala, který přestal tlačit na kruh, zastavil se a zářivě se usmál. „Bude to stačit?“

V břiše se mi usadil těžký uzlíček strachu, když se po Alově ostře řezané tváři rozlil zákeřný, lstivý úsměv. Objevily se za ním krásně tkaný koberec a křeslo s kaštanově hnědým sametovým potahem z osmnáctého století. Al se s úsměvem posadil a poslední paprsky slunce ho proměnily v rudou šmouhu mezi ruinami. Přehodil si nohu přes nohu a řekl: „Stanley Colline Saladane, platí. Dej mi Rachel Marianu Morganovou a já smažu tvůj dluh.“

Olízla jsem si rty a v ostrém vzduchu mi hned zchladly. Okolo tiše šramotili tvorové, kteří se plížili blíž, přivolaní zvony, které jsem rozezvučela, a nadcházející tmou. Bleskurychle jsem se otočila, protože jsem uslyšela tichounké cvaknutí kamene. Něco bylo s námi v kruhu.

Lee se usmál. Utřela jsem si ruce do vypůjčeného kostýmku a narovnala se. Měl právo cítit se sebejistý − byla jsem zemská čarodějka bez talismanů a stála jsem proti mistrovi magie silových čar − ale nevěděl všechno. Al nevěděl všechno. K čertu, ani já nevěděla všechno, přesto jsem věděla něco, co oni ne. A až ošklivé rudé slunce zapadne za ruiny, nebudu to já, kdo se stane Alovým důvěrníkem.

Chtěla jsem přežít. V tu chvíli mi nezáleželo na tom, jestli je správné dát Leeho Alovi místo sebe, nebo ne. O tom rozhodnu, až se budu choulit nad šálkem kakaa a třást se vzpomínkou na tenhle zážitek. Ale abych vyhrála, musím napřed prohrát. A to bude fakt bolet.

„Lee,“ zkusila jsem to naposled. „Dostaň nás odsud!“ Bože, prosím, ať se nemýlím.

„Jsi jako malá holka,“ řekl a upravil si špinavý oblek. „Pořád jenom kňouráš a čekáš, že tě někdo zachrání.“

„Lee! Počkej!“ vykřikla jsem, když udělal tři kroky a hodil po mně kouli fialového oparu.

Uskočila jsem stranou. Koule mě minula ve výšce hrudníku a zasáhla zbytky fontány. Ozvala se rána, fontána praskla a kus se odlomil. Zvedl se prach, který v houstnoucím šeru vypadal červený.

Když jsem se otočila, zjistila jsem, že Lee drží v ruce moji vizitku − tu, kterou jsem dala vyhazovači na člunu. Do prdele. Má ohnisko. „Nedělej to,“ řekla jsem. „Nebude se ti líbit, jak to skončí.“

Lee zavrtěl hlavou, pohyboval rty a šeptal si. „Doleo,“ vyřkl jasně, povel zavibroval vzduchem a s vizitkou v ruce na mě ukázal.

Zprudka jsem se napřímila a potlačila zachroptění. Zlomila jsem se v pase krutou bolestí. Snažila jsem se ji rozdýchat a vrávoravě se narovnala. Nenapadalo mě nic, čím bych mohla útok opětovat. Klopýtla jsem dopředu a snažila se od bolesti oprostit. Kdybych ho praštila, možná by polevila. Kdybych mu sebrala vizitku, nemohl by na mě čáry zacílit a musel by je vrhat.

Tvrdě jsem Leeho napadla. Praštili jsme sebou o zem a já cítila, jak mě píchá kamení. Lee vykopl, já se z něj skulila a Al zatleskal, kvůli bílým rukavicím ale zněl aplaus velmi tlumeně. Mysl mi zatemnila bolest; nedokázala jsem uvažovat. Iluze, řekla jsem si. Šlo o magii silové čáry. Jen zemská magie dokázala způsobit skutečnou bolest. Je to jenom iluze. Udýchaně jsem ze sebe čáry silou vůle vypudila. Nebudu je cítit.

V zhmožděném rameni mi tepalo a bolelo mě víc, než mělo. Upnula jsem se na skutečnou bolest a vytlačila ze sebe falešnou agonii. Hrbila jsem se a sledovala Leeho přes vlasy, které se mi vysmekly z hloupého drdolu. „Inflex,“ řekl Lee, zakřenil se a prsty dokončil zaklínání. Přikrčila jsem se a čekala, nic se ale nestalo.

„Ach, no tohle!“ zvolal Al. „Prvořadé. Skvělé!“

Nohy se mi pletly, jak jsem bojovala s posledním stínem bolesti. Zase jsem stála v čáře. Cítila jsem to. Kdybych věděla, jak čarami cestovat, mohla bych celou věc ukončit. Hokus pokus, pomyslela jsem si. Abrakadabra. K čertu, zavrtěla bych dokonce nosem, kdybych si myslela, že to pomůže. Ale nepomohlo.

Šelest okolo mě sílil. Jak slunce zapadalo, tvorové se osmělovali. Zřítil se za mnou kámen a já se otočila. Uklouzla mi noha. Vykřikla jsem a upadla. Udělalo se mi mdlo, protože jsem si vyvrtla kotník. Zalapala jsem po dechu, chytila se za něj a do očí mi vyhrkly slzy bolesti.

„Brilantní!“ Al zatleskal. „Smůla je mimořádně obtížná. Ale sejmi ji z ní. Nechci mít v kuchyni nemehlo.“

Lee pokynul a vlasy mi rozcuchalo malé tornádo páchnoucí po spálené pryskyřici. Když čáry zrušil, stáhlo se mi hrdlo. V kotníku mi tepalo a zarývalo se do mě studené kamení. Proklel mě smůlou? Zkurvysyn…

Zaťala jsem čelisti, opřela se o kámen a zvedla se na nohy. V minulosti jsem odrazila Ivy syrovým záhrobím a bez ohniska a totéž jsem mohla udělat i jemu. Vztekle jsem se narovnala a sáhla do vzpomínek, abych zjistila, jak jsem to udělala. Zatím to vždy bylo instinktivní. Strach a zlost pomohly, a když jsem se vyškrábala na nohy, vytlačila jsem záhrobí ze svého ki do rukou. Pálilo to, ale já vydržela a čerpala z čáry víc a víc energie, až jsem měla pocit, že roztažené paže musím mít spálené na uhel. Rozzuřeně jsem stlačila syrovou energii v rukou do velikosti baseballového míče. „Bastarde,“ zašeptala jsem, klopýtla a hodila.

Lee uskočil do strany a zlatá koule energie zasáhla kruh. Vytřeštila jsem oči, protože se přese mě přelil vodopád šimravé energie a bublina praskla.

„Zatraceně! Do pekel!“ vykřikla jsem. Nemyslela jsem dostatečně dopředu a neuvědomila si, že čáry prodchnuté mojí aurou zlomí kruh. Zděšeně jsem se otočila k Alovi, neboť jsem byla přesvědčená, že pokud rychle neobnovím kruh, budu bojovat s oběma. Ale démon zůstal sedět a vytřeštěnýma kozlíma očima zíral za mě. Koukl na mě přes obroučku brýlí a otevřel ústa.

Otočila jsem se a spatřila, že jsem koulí trefila nedalekou budovu. Půda pod mýma nohama se otřásla slabým duněním. Přitiskla jsem si ruku na ústa a sledovala, jak se z ruiny ulomil kus o velikosti autobusu a neskutečně pomalu padá.

„Ty hloupá čarodějnice,“ řekl Lee. „Spadne to rovnou na nás!“

Otočila jsem se a rozběhla se, škrábala se přes sutiny a chytala se zkřehlýma rukama ojíněného kamení. Zem se otřásala a zvedal se hustý prach. Zakopla jsem a upadla.

Chrchlala jsem a kašlala a rozklepaně se zvedla. Bolely mě prsty a nemohla jsem jimi hnout. Otočila jsem se a spatřila Leeho stát na opačné straně nového kopce suti. V očích měl nenávist a strach.

Z úst se mu linula latina. Upřela jsem oči na vizitku v jeho prstech a s bušícím srdcem bezmocně čekala. Ukázal a moje vizitka vzplála.

Vybuchla jako střelný prach. Vykřikla jsem, odvrátila se a zakryla si oči rukama. Doléhal na mě vřískot nižších démonů. Zavrávorala jsem dozadu a ztratila rovnováhu. Viděla jsem jen rudé šmouhy. Oči jsem měla otevřené a po tvářích mi kanuly slzy, ale nic jsem neviděla. Neviděla jsem!

Ozval se rachot padajícího kamení a já vyjekla, když mi někdo uštědřil pohlavek. Poslepu jsem se ohnala a málem upadla, když jsem nic nezasáhla. Ovládl mě ochromující strach. Neviděla jsem. Připravil mě o zrak!

Strčil do mě a já upadla, ale ještě jsem stačila vykopnout. Cítila jsem, že jsem ho trefila. Taky spadl. „Mrcho,“ zasípal a já vyjekla, když mi vyškubl chomáč vlasů a rychle se odplazil.

„Víc!“ domáhal se Al vesele. „Ukažte, co ve vás je!“ pobízel nás.

„Lee!“ křikla jsem. „Nedělej to!“ Před očima jsem měla pořád rudo. Prosím, ať je to jen iluze.

Slyšela jsem, jak Lee odříkává temná, obscénně znějící slova. Cítila jsem, že pálí moje vlasy.

Srdce se mi sevřelo pochybnostmi. Nezvládnu to. Možná mě nezabije, ale určitě se mnou nebude mít slitování. Nemohla jsem vyhrát. Ach bože… co mě to jenom napadlo?

„Očaroval jsi ji pochybnostmi,“ žasl Al ve tmě. „To jsou velmi složité čáry,“ vydechl. „Co ještě? Dokážeš věštit?“

„Umím nahlížet do minulosti,“ odvětil Lee nedaleko udýchaně.

„Ach!“ řekl Al nadšeně. „Mám báječný nápad! Nech ji znovu prožít otcovu smrt!“

„Ne…“ zašeptala jsem. „Lee, pokud máš v sobě špetku soucitu. Prosím.“

Ale jeho nenáviděný hlas začal znovu šeptat a já zasténala a zhroutila se do sebe, jak fyzickou bolest přemohla duševní. Můj táta. Táta lapající po dechu. Jeho suchá ruka v mé naprosto bez síly. Zůstala jsem a odmítala odejít. Byla jsem s ním, když vydechl naposledy. Byla jsem s ním, když se jeho duše osvobodila a já se musela začít starat sama o sebe, příliš brzy. Posílilo mě to, ale taky jsem kvůli tomu udělala spoustu chyb.

„Tati,“ vzlykala jsem a hruď mě bolela. Snažil se zůstat, ale nemohl. Pokusil se o úsměv, ale byl zlomený. „Ach, tati,“ šeptala jsem měkčeji a do očí mi vyhrkly slzy. Snažila jsem se ho udržet u sebe, ale nedokázala jsem to.

Z mých myšlenek prýštila černá deprese a vtahovala mě do sebe. Opustil mě. Zůstala jsem sama. Odešel. Nikdo se ani nepřiblížil tomu, aby prázdnotu po něm zaplnil. Nikdo to nikdy nedokáže.

Vzlykala jsem a ovládala mě nešťastná vzpomínka na strašlivý okamžik, kdy jsem si uvědomila, že je pryč. Nestalo se to v nemocnici, když mě od něj odtáhli, ale o dva týdny později, když jsem pokořila školní rekord v běhu na osm set metrů a podívala se na tribuny v očekávání jeho hrdého úsměvu. Nebyl tam. A tehdy jsem si plně uvědomila, že je mrtvý.

„Brilantní,“ zašeptal Al a jeho kultivovaný hlas se ozýval přímo vedle mě.

Nic jsem neudělala, když mě vzal za bradu a zvedl mi hlavu. I když jsem zamrkala, neviděla jsem ho, ale cítila jsem teplo jeho ruky. „Úplně jsi ji zlomil,“ řekl Al ohromeně.

Lee ztěžka dýchal. Zaklínadlo ho očividně vyčerpalo. Nedokázala jsem přestat plakat, slzy mi stékaly po tvářích a chladly ve větru. Al mě pustil a já se stočila v suti u jeho nohou do klubíčka a nezajímalo mě, co se stane. Ach bože, můj táta.

„Je tvoje,“ řekl Lee. „Sejmi ze mě značku.“

Cítila jsem, jak mě Al objal a zvedl. Nedokázala jsem si pomoct a přitiskla se k němu. Byla taková zima a on voněl po Old Spice. Přestože jsem věděla, že jde o Alovu zvrácenou krutost, držela jsem se ho a vzlykala. Stýskalo se mi. Bože, stýskalo se mi po tátovi. „Rachel,“ ozval se tátův hlas, vytažený ze vzpomínek, a já se rozplakala ještě víc. „Rachel,“ řekl znovu. „Nic nezůstalo?“

„Nic,“ vypravila jsem ze sebe mezi štkavými nádechy.

„Víš to jistě?“ řekl táta něžně a ustaraně. „Tolik ses snažila, moje malá čarodějko. Opravdu jsi použila v boji vše, co jsi měla, a selhala?“

„Selhala jsem,“ řekla jsem mezi vzlyky. „Chci domů.“

„Ššš,“ chlácholil mě a jeho ruka byla ve tmě studená. „Vrátím tě domů a uložím do postele.“

Cítila jsem, jak Al vykročil. Byla jsem zlomená, ale ještě jsem neskončila. Moje mysl se vzepřela, chtěla se ponořit hlouběji do nicoty, ale moje vůle vytrvala. Bude to buďto Lee, nebo já, a já si chtěla dát na Ivyině gauči hrnek kakaa a přečíst si knihu o racionalitě.

„Ale,“ zašeptala jsem. „Lee by měl zemřít.“ Dýchalo se mi snadněji. Vzpomínky na otcovu smrt znovu zapadaly do skrytých zákoutí mého mozku. Byly tam pohřbené už tak dlouho, že snadno našly své místo a jedna po druhé se schovaly, aby vypluly na povrch za osamělých nocí.

„Tiše, Rachel,“ řekl Al. „Vím, proč jsi Leemu dovolila, aby tě porazil, ale dokážeš roznítit démonskou magii. To ještě žádný čaroděj nedokázal.“ Zasmál se a mě z jeho veselí zamrazilo. „A jsi moje. Ani Mlok, ani nikdo jiný na tebe nemá právo, jsi jenom moje.“

„Co moje démonská značka?“ protestoval Lee kousek za námi a já pro něj chtěla plakat. Byl mrtvý a ani to nevěděl.

„Lee to taky dokáže,“ zašeptala jsem. Viděla jsem nebe. Silně jsem zamrkala a spatřila tmavý stín Ala vykreslený na pozadí rudých mračen. Ovládla mě úleva, zahnala poslední zbytky pochyb a zanechala hluboko ve mně jiskřičku naděje. Iluze magie silových čar působily jen krátce, když nebyly ukotveny ve stříbře. „Ochutnej ho,“ řekla jsem. „Ochutnej jeho krev. Trentův otec ho taky uzdravil. Dokáže roznítit démonskou magii.“

Al se s trhnutím zastavil. „Požehnej mi třikrát. Vy jste dva?“

Vyjekla jsem, když mě pustil a bokem jsem dopadla na kámen.

Za sebou jsem slyšela Leeho zděšený, šokovaný křik. Otočila jsem se, nakoukla přes suť a promnula si oči. Uviděla jsem, jak Al řízl Leeho do paže ostrým nehtem. Z rány vytryskla krev a mně se udělalo zle. „Omlouvám se, Lee,“ šeptala jsem a objímala si kolena. „Je mi to tak líto.“

Al vydal hluboký hrdelní zvuk plný rozkoše. „Má pravdu,“ řekl, když si olízl prst. „A ty jsi v magii silových čar lepší. Raději si vezmu tebe.“

„Ne!“ zaječel Lee a Al si ho přitáhl blíž. „Chtěl jsi ji! Dal jsem ti ji!“

„Dal, a já z tebe sejmul démonskou značku. A teď si vezmu tebe. Oba umíte roznítit démonskou magii,“ řekl Al. „S vychrtlou, vzpurnou důvěrnicí, jako je ona, bych mohl bojovat celá desetiletí a nemuselo by se mi podařit vtisknout do jejího slepičího mozečku zaklínadla, která ty už znáš. Zkusil jsi někdy démonskou kletbu?“

„Ne!“ vykřikl Lee a snažil se mu vykroutit. „Nemůžu!“

„Ale můžeš. Tady,“ řekl Al a hodil ho na zem. „Podrž mi tohle.“

Zakryla jsem si rukama uši a schoulila se do klubíčka, když Lee začal křičet a nepřestával. Jeho výkřiky byly pronikavé a syrové a drásaly mi lebku jako noční můra. Bála jsem se, že se snad pozvracím. Dala jsem Leeho Alovi, abych si zachránila život. Že se Lee pokusil udělat totéž mně, nijak nepomáhalo.

„Lee,“ řekla jsem a z očí mi kanuly slzy. „Je mi to líto. Bože, je mi to líto.“

Lee zmlkl, protože omdlel. Al se usmál a otočil se na podpatku ke mně. „Měj se, lásko. Po setmění zůstávám nerad na povrchu. Hodně štěstí.“

Vytřeštila jsem oči. „Nevím, jak se dostat domů!“ vykřikla jsem.

„To není můj problém. Měj se.“

Posadila jsem se a zamrazilo mě, jak do mě pronikl chlad z kamení, na kterém jsem seděla. Sotva se Lee probudil, začal ošklivě drmolit. Al si ho vzal pod paži, pokývl mi a zmizel.

K nohám se mi skutálel kámen. Zamrkala jsem a utřela si oči, jen jsem si tím ale do nich vnesla prach a odštěpky kamene. „Čára,“ zašeptala jsem, když jsem si vzpomněla. Možná kdybych se postavila do čáry. Lee v ní nestál, když skočil, ale možná jsem se musela napřed naučit chodit, než budu utíkat.

Koutkem oka jsem zachytila pohyb. S tlukoucím srdcem jsem se otočila, ale nic jsem neviděla. Vzchopila jsem se, zvedla se ze země a zalapala po dechu, když se mi do kotníku zařízly doběla rozžhavené nože a vyrazily mi dech. Sklouzla jsem zpátky na zem. Zaťala jsem zuby a rozhodla se, že se k čáře raději doplazím.

Natáhla jsem se a všimla si, že kostýmek paní Averové je celý umazaný od prachu a námrazy, které jsem stírala z kamení. Chytila jsem se výběžku nad sebou, přitáhla se k němu a napůl se zvedla. Třásla jsem se zimou a vyčerpáním. Slunce už skoro zapadlo. Rachot padajících kamenů mě pobízel k vyšší rychlosti. Blížili se.

Zvedla jsem hlavu, protože jsem uslyšela tiché lupnutí. Odevšad se nesl hřmot lavin kamení, jak nižší démoni prchali do úkrytů. Uklouzl mi výdech, když jsem přes vlasy spatřila malou postavu v tmavě fialovém oděvu, která seděla přede mnou a na klíně měla položenou štíhlou hůl mojí velikosti. Její dlouhý hábit nepřipomínal koupací plášť, podobal se spíše elegantní kombinaci kimona a něčeho, co by si na sebe vzal pouštní šejk, a byl z látky tak jemné, že se vlnila ve větru. Na hlavě jí seděl kulatý klobouk s rovnými boky a plochým vrškem. Zamžourala jsem do slábnoucího světla a uvědomila si, že zlatý lem hábitu dělí od země několik centimetrů volného prostoru. Co teď?

„Kdo, k čertu, jsi?“ zeptala jsem se a posunula se dopředu o další krok. „A vezmeš si mě domů místo Ala?“

„Kdo, k čertu, jsi?“ zopakovala postava hlasem drsným a lehkým zároveň. „Ano. To sedí.“

Nemlátila mě vyřezávanou černou holí, nesnažila se mě očarovat, a dokonce na mě ani nedělala obličeje, a tak jsem ji ignorovala a vlekla se dál. Uslyšela jsem zašustit papír, proto jsem se zastavila a zastrčila si Davidův natřikrát složený formulář za opasek. Jo, asi ho bude chtít zpátky.

„Jsem Mlok,“ řekla postava a zjevně ji zklamalo, že ji ignoruji. Měla podivný přízvuk, který jsem nepoznávala, a zvláštním způsobem vyslovovala samohlásky. „A ne, nevezmu si tě domů. Už mám démonského důvěrníka. Algaliarept má pravdu; teď jsi prakticky k ničemu.“

Démon jako důvěrník? Ach, to muselo být dobré. Zabručela jsem a vlekla se dál. Bolela mě žebra, proto jsem si na ně přitiskla ruku. Udýchaně jsem vzhlédla. Hleděla na mě hladká tvář, ani mladá, ani stará − vlastně taková… nijaká. „Ceri se tě bojí,“ řekla jsem.

„Já vím. Je vnímavá. Jak se jí vede?“

Vylekala jsem se. „Nech ji na pokoji,“ řekla jsem a ucukla, když mi ta bytost odhrnula vlasy z očí. Měla jsem pocit, jako by se mi její prsty vpíjely do kůže, i když jsem je cítila pevně na čele. Zírala jsem jí do černých očí, kterými si mě nevzrušeně, zvědavě prohlížela.

„Tvoje vlasy by měly být rusé,“ řekl Mlok a voněl po drcených pampeliškách. „A tvoje oči zelené jako oči mých sester, ne hnědé.“

„Sester?“ zasípala jsem a zvážila, že bych dala duši výměnou za amulet proti bolesti. Bože, všecko mě bolelo, uvnitř i na povrchu. Posadila jsem se na paty a z jeho dosahu. Působil děsivě ladně a jeho oděv nenaznačoval, jakého je pohlaví. Na krku mu visel náhrdelník z černého zlata − ani jeho design nebyl mužský či ženský. Sklopila jsem oči k jeho bosým nohám, které se vznášely nad sutinami. Byly štíhlé a tak trochu ošklivé. Mužské? „Jsi holka, nebo kluk?“ zeptala jsem se nakonec, protože jsem si nebyla jistá.

Svraštil obočí. „Záleží na tom?“

Svaly se mi třásly, když jsem zvedla ruku k ústům a vysála si místo, které mi rozsekl kámen. Mně ano. „Nechápej mě špatně, ale proč tu prostě jen tak sedíš?“

Usmál se a mě napadlo, že důvod se mi určitě nebude líbit. „Vsadili jsme se, jestli se odsud dokážeš dostat před západem slunce. Jsem tu, aby nikdo nepodváděl.“

Bodnutí adrenalinu mi pročistilo hlavu. „Co se stane, až slunce zapadne?“

„Kdokoli si tě bude moct vzít.“

Z nedaleké hromady se skutálel kámen a já se znovu pohnula. „Ale ty mě nechceš.“

Zavrtěl hlavou a odplul dozadu. „Možná kdybys mi řekla, proč si Al vzal toho druhého čaroděje místo tebe. Já si… nevzpomínám.“

Jeho hlas zněl ustaraně, a to mě překvapilo. Možná měl v hlavě trochu moc záhrobí? Neměla jsem čas na šíleného démona, ať už byl jakkoli mocný. „Přečti si noviny. Mám práci,“ řekla jsem a vlekla se dál.

Trhla jsem sebou, když ani ne půl metru ode mě přistál balvan o velikosti auta. Země se otřásla a odštěpky mě zasáhly do obličeje. Podívala jsem se na balvan, pak na usmívajícího se démona. Změnil úchop na holi, aby působil příjemně a neškodně. Bolela mě hlava. Dobrá, možná jsem měla trochu času. „Ach, Lee dokáže roznítit démonskou magii,“ řekla jsem, protože jsem neviděla důvod tajit to.

Vykulil černé oči. „Už?“ řekl a tvář se mu zachmuřila. Nezlobil se na mě, nýbrž na sebe. Čekala jsem, že pohne balvanem. Nepohnul. Zhluboka jsem se nadechla a začala se plazit okolo, protože to vypadalo, že na mě zapomněl. Nebezpečí, které ze štíhlého démona vyzařovalo, sílilo a narůstalo, svíralo mi vnitřnosti a mrazilo mě na kůži. Začínala jsem mít nepříjemný pocit, že žiji jen proto, že je na mě zvědavý, ze žádného jiného důvodu.

Doufala jsem, že na mě zapomene, plížila se vpřed a snažila se ignorovat bolest v kotníku. Uklouzla jsem a nasála do plic vzduch, když jsem rukou přistála na kameni a paží mi vystřelila bolest. Balvan byl přímo přede mnou, proto jsem sebrala sílu a zvedla se na kolena. Kotník se mi nažhavil agonií, když jsem se vyškrábala na nohy a chytila se balvanu, abych udržela rovnováhu.

Ucítila jsem poryv větru a Mlok byl vedle mě. „Chceš žít věčně?“

Otázka mě roztřásla. Zatraceně, Mlok se o mě začínal zajímat víc, ne míň. „Ne,“ zašeptala jsem a s nataženou rukou kulhala pryč od balvanu.

„Mě to taky nezajímalo, ale uvidíš, až to zkusíš.“ Hůl z blahovičníku klepala o zem, jak se mnou Mlok držel krok, a mě děsilo, jak živě jeho černé oči vypadají. Svědila mě kůže. S Mlokem bylo něco v nepořádku − fakt v nepořádku. Nedokázala jsem přesně říct co, dokud jsem si neuvědomila, že jakmile se odvrátím, zapomenu, jak vypadá. Až na jeho oči.

„Vím něco, co Algaliarept neví,“ řekl démon. „Vrátily se mi vzpomínky. Máš ráda tajemství. A umíš je udržet. Vím o tobě všechno; bojíš se sama sebe.“

Zaťala jsem čelisti, protože jsem uklouzla na kameni a bodlo mě v kotníku. Čáru jsem měla před sebou. Cítila jsem ji. Slunce už napůl zapadlo za obzor. Poté co se slunce dotkne země, trvá sedm minut, než zapadne. Takže mi zbývaly tři a půl minuty. Slyšela jsem, jak nižší démoni nabírají dech. Bože, pomoz mi dostat se odsud.

„Měla by ses sebe bát,“ řekl Mlok. „Chceš vědět proč?“

Zvedla jsem hlavu. Nudil se a chtěl se bavit. Nechtěla jsem ho zaujmout. „Ne,“ zašeptala jsem a ještě víc se vyděsila.

Po tváři se mu rozlil zlý úsměv. Jeho emoce se měnily rychleji než u upíra sjetého Sírou. „Myslím, že povím Algaliareptovi vtip. A až se dozví, co ztratil, a roztrhá svého čaroděje na kusy, směním s ním značku, kterou na tobě zanechal.“

Roztřásla jsem se a nedokázala potlačit chvění v rukou. „To nemůžeš.“

„Můžu. A možná to i udělám.“ Mlok líně roztočil hůl, udeřil do kamene a nechal ho odskákat do tmy. Ozvalo se jakoby kočičí, bolestivé vyjeknutí a rachot padajícího kamení. „A budu mít dvě,“ řekl si démon, „protože ty nepřijdeš na to, jak cestovat čarami, a budeš se odsud muset vykoupit. Mým prostřednictvím.“

Zpoza balvanů, kde se ukrývali zvědavci, se ozval pobouřený výkřik, rychle ale zmlkl.

S hrůzou jsem se zprudka zastavila. Čáru jsem cítila přímo před sebou.

„Chceš přežít,“ prohlásil Mlok a hlas se mu prohloubil. „Uděláš pro to cokoli. Cokoli.“

„Ne,“ zašeptala jsem zděšeně, protože Mlok měl pravdu. „Viděla jsem, jak to udělal Lee. Dokážu to taky.“

Mlokovy černé oči se zaleskly a postavil konec hole na zem. „Nepřijdeš na to. Nebudeš tomu věřit; ještě ne. Musíš uzavřít dohodu… se mnou.“

Zděšeně jsem zavrávorala a vklopýtala do čáry. Cítila jsem ji jako proud, teplý a štědrý, plnil mě. Skoro jsem lapala po dechu, balancovala a viděla, jak tvorové okolo mhouří oči hamižností a zlobou. Všechno mě bolelo. Musela jsem odsud pryč. Síla čáry mnou hučela, mírumilovná a chlácholivá. Nikde není jako doma.

Mlok se zatvářil posměšně a v černých očích se mu objevil zlomyslný pohled. „Nedokážeš to.“

„Dokážu,“ řekla jsem a před očima se mi zatmělo, až jsem málem omdlela. V nejhlubších stínech se třpytily zelené oči. Byly blízko. Velmi blízko. Burácela mnou síla čáry. Nikde není jako doma, nikde není jako doma, nikde není jako doma, opakovala jsem si zoufale, vtahovala do sebe energii a hromadila ji v hlavě. Prošla jsem silovou čarou s Leem. Viděla jsem, jak to udělal. Stačilo mu, aby pomyslel na to, kde chce být. Já chtěla být doma. Proč to nefungovalo?

Kolena se mi rozklepala, když ze stínů vylezl první temný tvor, neuvěřitelně vyzáblý, a pomalu, zdráhavě se zastavil. Mlok na něj pohlédl, pozvolna se otočil ke mně a zvedl obočí. „Jednu laskavost a pošlu tě zpátky.“

Ach bože. Znovu už ne. „Nech mě být!“ zakřičela jsem a ostré hrany kamene mi rozdrásaly prsty, když jsem ho hodila po blížící se postavě a málem upadla. Nadechla jsem se, ale znělo to spíše jako vzlyk, a znovu nabyla rovnováhu. Nižší démon se přikrčil a opět se narovnal. Za ním se rozzářily další tři páry očí.

Vyskočila jsem, když se přede mnou najednou objevil Mlok. Setmělo se. Černé oči se do mě zabodly, pronikly mi hluboko do duše a sevřely ji, až z ní na povrch vybublal strach. „Nezvládneš to. Už nemáš čas se to naučit,“ řekl Mlok a já se otřásla. Cítila jsem moc, syrovou a vířící. Mlokova duše byla tak černá, až skoro nebyla vidět. Vnímala jsem, jak na mě dotírá jeho aura, jak proniká do mé silou jeho vůle. Kdyby chtěl, mohl mě ovládnout. Nebyla jsem nic. Moje vůle nebyla nic.

„Dluž mi, nebo zemři na téhle špinavé hromadě zlomených slibů,“ řekl Mlok. „Ale nemůžu tě poslat silovou čárou na základě něčeho tak ubohého, jako je domov. Domov nestačí. Mysli na Ivy. Máš ji radši než ten zatracený kostel,“ řekl a jeho upřímnost byla řezavější než fyzická bolest.

Stíny vztekle, pištivě zavřeštěly, přikrčily se a skočily.

„Ivy!“ vykřikla jsem, přijala dohodu a soustředila vše na to, abych se k ní přenesla. Připomněla jsem si pach jejího potu, když jsme spolu zápasily, chuť jejích sušenek se Sírou, zvuk kroků a zvednuté obočí, když se snažila nesmát.

Trhla jsem sebou, protože jsem v hlavě najednou ucítila Mlokovu černou přítomnost. Kolik chyb můžu za jeden život udělat, a přežít? rozlehlo se mi hlavou, ale nedokázala jsem říct, čí myšlenky to jsou.

Mlok mi vytlačil vzduch z plic a moje mysl se roztříštila. Byla jsem všude a nikde. Burácelo mnou dokonalé rozpojení čáry, takže jsem najednou existovala ve všech silových čarách na kontinentu. Ivy! vykřikla jsem znovu a panikařila. Pak jsem si na ni ale vzpomněla a upnula se na její nezlomnou vůli a na tragédii jejích tužeb. Ivy. Chci k Ivy.

Divokou, žárlivou myšlenkou spojil Mlok moji duši zpátky dohromady. Zalapala jsem po dechu a zakryla si uši, protože mnou otřáslo hlasité zadunění. Přepadla jsem dopředu a klesla na všechny čtyři na šedou dlažbu. Lidé ječeli a ozvalo se kovové zařinčení. Kolem se rozlétly papíry a někdo zakřičel, aby zavolali IBA.

„Rachel!“ zvolala Ivy.

Vzhlédla jsem přes vlasy a zjistila, že jsem v nemocniční chodbě. Ivy seděla na oranžové plastové židli, oči měla zarudlé, tváře samou skvrnu a v doširoka otevřených hnědých očích šok. Vedle ní seděl David, špinavý a neupravený, s Kistenovou krví na rukou a na hrudi. Zazvonil telefon, ale nikdo ho nezvedl.

„Ahoj,“ řekla jsem slabě a roztřásly se mi ruce. „Ach, mohl by mě tady někdo zapsat? Necítím se dobře.“

Ivy vstala a natáhla se po mně. Neudržela jsem rovnováhu a padla tváří na dlaždice. Poslední, co jsem udělala, bylo, že jsem se dotkla její ruky.