5

Plastová ramínka chrastila, jak jsem vršila oblečení na pult u pokladny. Znuděná odbarvená blondýna s vlasy na mikádo ani nevzhlédla, když z šatů odepínala ošklivé kovové spony. Žvýkala žvýkačku, dělala bubliny a skenovala vše, co jsem pro Ceri nakoupila. Ramenem si u ucha přidržovala telefon a pusa jí bez ustání jela, jak svému klukovi vykládala o tom, že včera se spolubydlící kouřily Síru.

Zadumaně jsem ji sledovala a cítila slábnoucí pach pouliční drogy, který na ní lpěl. Byla hloupější, než vypadala, pokud se dala na Síru, a zvlášť teď. V poslední době se totiž prodávala říznutá něčím, co kosilo členy všech socioekonomických tříd. Možná to byla Trentova představa vánočního dárku.

Dívka přede mnou se zdála nezletilá, takže jsem na ni buďto mohla poštvat zdravotní a inderlandskou službu, nebo ji odvléct na stanici Inderlandské bezpečnosti. To druhé by sice bylo zábavné, ale narušilo by to moje odpolední nákupy na slunovrat. Pořád jsem nevěděla, co dát Ivy. Boty, džíny, ponožky, spodní prádlo a dva svetry na pultu byly pro Ceri. Nevyjde si s Keasleym jen v mém triku a chlupatých růžových pantoflích.

Dívka složila poslední svetr. Její krvavě rudé nehty vypadaly křiklavě. Na krku jí chřestily amulety, ale ten, který maskoval akné, potřeboval vyměnit. Musela ho mít od černokněžníka, protože čarodějka by nikdy nevyrobila nic tak nekvalitního. Pohlédla jsem na dřevěný prstýnek na svém malíku. Byl malý, ale dostatečně mocný na to, aby schoval pihy i před menší čarovnou kontrolou. Šmejd, pomyslela jsem si a hned mi bylo líp.

Zničehonic se ozvalo bzučení a já se cítila nesmírně samolibě, že jsem na rozdíl od pokladní nevyskočila, když Jenks doslova spadl na pult. Vzal si na sebe dvě černé kombinézy, červenou čepici a teplé boty, aby se ochránil před chladem. Venku na něj bylo příliš mrazivo, ale Jižin odchod ho deprimoval a nikdy nebyl nakupovat na slunovrat. Vykulila jsem oči, když jsem spatřila panenku, kterou přitáhl na pult. Byla třikrát větší než on.

„Rache!“ zvolal udýchaně, když zvedal černovlasou panenku s bujnými křivkami, která věrně kopírovala sny všech puberťáků. „Podívej, co jsem našel v oddělení s hračkami!“

„Jenksi…“ domlouvala jsem mu, protože jsem slyšela, jak se dvojice za mnou chichotá.

„Je to Kousavá Betty!“ křičel a zuřivě mával křídly, aby se nepřekotil, držel totiž panenku za boky. „Chci ji. Chci ji koupit Ivy. Vypadá úplně jako ona.“

Změřila jsem si lesklou plastikovou sukýnku a červený živůtek a nadechla se k protestu.

„Podívej. Vidíš?“ řekl vzrušeně. „Zmáčkneš tuhle páčku na zádech a vystříkne falešná krev. Není to báječné?“

Trhla jsem sebou, když z úst panenky s prázdnýma očima vystříkl gejzír želatinového slizu a letěl vzduchem skoro třicet centimetrů, než se rozšplíchl o pult. Po špičaté bradě panenky stekla dolů červená kapka. Pokladní na panenku koukla a bez rozloučení zavěsila sluchátko. Tohle chtěl dát Ivy?

Odsunula jsem stranou Ceriiny džíny a vzdychla si. Jenks znovu zmáčkl páčku a uchváceně sledoval, jak za velmi neslušného zvuku vystříkl další rudý gejzír. Pár za mnou se rozesmál, žena se pověsila muži na paži a něco mu šeptala do ucha. Dopálila jsem se a popadla panenku. „Koupím ti ji, když toho necháš,“ zasyčela jsem.

Jenksova očka se rozzářila. Vzlétl, přistál mi na rameni a vlezl si mi pod šál, aby se ohřál. „Bude se jí líbit,“ řekl. „Uvidíš.“

Podala jsem panenku pokladní a ohlédla se po chichotajícím se páru. Tvořili ho pěkně oblečení živí upíři, kteří od sebe ani na třicet vteřin nedokázali dát ruce. Žena si všimla, že se na ni dívám, a upravila muži límeček kožené bundy, aby mi ukázala jeho lehce zjizvený krk. Poprvé za dlouhé týdny jsem se při vzpomínce na Nicka usmála.

Zatímco dívka u pokladny přepočítávala můj nákup, vytáhla jsem šekovou knížku. Bylo příjemné mít peníze. Velmi příjemné.

„Rache?“ ozval se Jenks. „Mohla bys přihodit i pytlík M&M’s?“ Mával křídly, aby se trochu zahřál, a studeným vánkem mi chladil krk. Přece jen si na sebe nemohl vzít kabát − bránila mu v tom křídla − a cokoli těžkého ho omezovalo v pohybu.

Sebrala jsem pytlík předražených sladkostí, u kterých ručně psaná cedule hlásala, že výnosy z prodeje jdou na obnovu ohněm poničených městských sirotčinců. Pokladní už sice nákup sečetla, ale mohla k němu přidat ještě jednu položku. A pokud s tím upíři za mnou měli problém, mohli klidně umřít podruhé. Bylo to pro sirotky, proboha.

Dívka se natáhla pro bonbóny, načetla je a povýšeně se na mě zadívala. Na pokladně s pípnutím naskočila nová částka, a zatímco všichni čekali, otevřela jsem šekovou knížku. Ztuhla jsem a zamrkala. Někdo mi úhledně spočítal zůstatek na účtu. Neobtěžovala jsem se ho kontrolovat, protože jsem věděla, že na něm mám hromady peněz, někdo si ale očividně tu práci dal. Přiblížila jsem si knížku k očím a zírala. „To je všechno?“ vyjekla jsem. „To je všechno, co mi zůstalo?“

Jenks si odkašlal. „Překvapení,“ řekl chabě. „Nechala jsi šekovou knížku na stole, tak jsem si řekl, že ti spočítám zůstatek.“ Zaváhal. „Promiň.“

„Skoro všechno je pryč!“ vykoktala jsem a tvář jsem měla patrně stejně rudou jako vlasy. Pokladní zbystřila.

Zahanbeně jsem vyplnila šek. Dívka si ho vzala a zavolala nadřízenou, aby zkontrolovala, jestli je krytý. Upíří pár za mnou se mi začal uštěpačně posmívat. Ignorovala jsem je a prolistovala šekovou knížku, abych zjistila, za co jsem peníze utratila.

Skoro dva tisíce za nový stůl a ložnici, čtyři za zateplení kostela a tři a půl za garáž na nové auto; nemínila jsem ho nechat stát venku ve sněhu. Pak tu bylo pojištění a benzín. Velká suma padla na dlužný nájem. Další majlant mě stála noc na pohotovosti, když jsem si zlomila ruku, v té době jsem totiž neměla pojištění. Další peníze mě stálo jeho pořízení. A zbytek… ztěžka jsem polkla. Nebyla jsem na mizině, ale během pouhých tří měsíců jsem klesla z dvaceti tisíc na čtyřmístné číslo.

„Hm, Rache?“ řekl Jenks. „Chtěl jsem se zeptat později, ale znám jednoho účetního. Mám mu říct, aby ti zařídil penzijní fond? Díval jsem na tvoje finance a letos budeš potřebovat všechny dostupné srážky na daních, protože sis nedala stranou žádné peníze na jejich zaplacení.“

„Srážky na daních?“ Udělalo se mi zle. „Nezůstalo mi nic, z čeho bych si je mohla zařídit.“ Vzala jsem si od pokladní tašky a zamířila ke dveřím. „A jak to, že jsi mi prolézal finance?“

„Žiju ve tvém stole,“ řekl uštěpačně. „Schováváš v něm všechny doklady.“

Vzdychla jsem si. Můj stůl. Můj krásný stůl z masivního dubu s výklenky a škvírami a s tajnou přihrádkou na dně levého šuplíku. Stůl, který jsem používala sotva tři týdny, než se do něj nastěhovali Jenks a jeho rodina. Stůl, který teď byl tak plný kytek v květináčích, že vypadal jako rekvizita z filmu o vražedných rostlinách dobývajících svět. Ale skřítci se mohli usadit buďto ve stole, nebo v kredenci v kuchyni. Ne. Ne v mojí kuchyni. Stačilo, že každodenně sváděli bitvy mezi visícími hrnci a příbory.

Roztržitě jsem si přitáhla kabát blíž k tělu, vstupní dveře se otevřely a já zamžourala do ostrého světla odrážejícího se od sněhu. „Hej!“ zavřískl mi do ucha Jenks, když ho ovanul ledový vzduch. „Co si myslíš, že děláš, čarodějnice jedna? Mám snad kožich?“

„Promiň.“ Rychle jsem zahnula doleva a pryč z průvanu a otevřela mu kabelku. Za hlasitého klení se v ní schoval. Nenáviděl to, ale jiná možnost neexistovala. Při dlouhodobých teplotách pod sedm stupňů upadal do hibernace, ze které nebylo bezpečné ho až do jara probudit, v kabelce by ale měl být v pořádku.

S neklidným pohledem se mi vyhnul dlak v silném vlněném kabátě spadajícím až na boty. Když jsem se mu pokusila podívat do očí, stáhl si do čela kovbojský klobouk a odvrátil se. Zamračila jsem se; dlačího klienta jsem neměla od doby, co jsem donutila Vyjáky zaplatit mi za snahu získat zpátky jejich maskota. Možná jsem tehdy udělala chybu.

„Hej, dej mi trochu M&M’s,“ zabručel Jenks. Krátké blond vlasy mu lemovaly tvářičku zrudlou chladem. „Umírám hlady.“

Vyhověla jsem mu, prohrabala tašky, hodila mu pytlík sladkostí a stáhla tkanice na kabelce. Nerada jsem ho brala s sebou ven v takovém počasí, ale byla jsem jeho parťák, ne matka. Liboval si v tom, že je jediný dospělý mužský skřítek v Cincinnati, který neupadl do zimního spánku. Podle něj bylo asi celé město jeho zahradou, i když studenou a zasněženou.

Chvíli mi trvalo, než jsem z přední kapsy vydolovala zebrované klíče od auta. Dvojice, která stála za mnou u pokladny, mě cestou ven minula, příjemně spolu flirtovala a vypadala jako sex v kůži. Muž ženě taky koupil Kousavou Betty a smáli se. Znovu jsem si vzpomněla na Nicka a pocítila záblesk vzrušení.

Nasadila jsem si sluneční brýle, abych si ochránila oči před oslnivou září venku, vyšla jsem na chodník, cinkala klíči a tašku si tiskla pevně k sobě. I když se Jenks nesl v tašce, určitě prochladne. Napadlo mě, že bych mohla upéct sušenky a nechat ho vyhřát se v chladnoucí troubě. Už to bylo dávno, co jsem na slunovrat naposledy pekla. Věděla jsem jistě, že jsem někde vzadu v kredenci viděla ve špinavém pytlíku tvořítka upatlaná od mouky. Potřebovala jsem už jen barevný cukr.

Při pohledu na mé auto, které stálo v hlubokém rozmáčeném sněhu u chodníku, se mi hned zlepšila nálada. Jo, jeho provoz mě stál tolik, jako bych vydržovala upíří princeznu, ale bylo moje a vypadala jsem fakt dobře, když jsem stáhla střechu, posadila se za volant a vítr mi cuchal dlouhé vlasy… Nepřicházelo v úvahu, že bych si nepořídila garáž.

Šťastně píplo, když jsem ho odemkla a hodila tašky na nepoužitelné zadní sedadlo. Sesunula jsem se za volant a Jenkse jsem si položila do klína, aby se mohl trochu zahřát. Sotva jsem nastartovala, rozběhlo se topení. Zařadila jsem rychlost a chystala se vyjet, když se vedle mě tiše objevil bílý vůz.

Pobouřeně jsem se na auto zamračila, protože zastavilo a zablokovalo mě. „Hej!“ křikla jsem, když řidič vystoupil a šel otevřít dveře zaměstnavateli. Rozčileně jsem zařadila neutrál, vystoupila a nadhodila si kabelku výš na rameni. „Hej! Snažím se odjet!“ křikla jsem a toužila mu zabušit na střechu.

Ale zmlkla jsem, když se boční dveře otevřely a ven vykoukl starší muž se záplavou zlatých řetízků na krku. Střapaté blond vlasy mu trčely do všech stran a modré oči jiskřily potlačovaným vzrušením, když mi pokynul. „Slečno Morganová,“ zvolal tiše. „Mohu s vámi mluvit?“

Sundala jsem si sluneční brýle a zírala. „Takata?“ vykoktala jsem.

Starší rocker sebou trhl, nakrčil obličej do drobných vrásek a rozhlédl se okolo. Kolemjdoucí si všimli limuzíny a po mém výkřiku se dovtípili, o koho jde. Takata podrážděně přimhouřil oči, chňapl po mně dlouhou vyzáblou rukou a vtáhl mě do limuzíny. Zalapala jsem po dechu a podržela tašku, abych při pádu na plyšové sedadlo naproti němu nerozmáčkla Jenkse. „Jeď!“ křikl hudebník a řidič zabouchl dveře a oběhl vůz.

„Moje auto!“ protestovala jsem. Dveře zůstaly otevřené a klíčky v zapalování.

„Arrone?“ řekl Takata a pokynul muži v černém triku v koutě drahého vozu. Protáhl se kolem mě a já z něj ucítila krev, což znamenalo, že je upír. Když vystoupil a rychle za sebou zabouchl, ovanul mě studený vzduch. Přes kouřové sklo jsem sledovala, jak vklouzl na moje kožené sedadlo. S vyholenou hlavou a tmavými brýlemi vypadal za volantem jako dravec. Doufala jsem, že vypadám aspoň z poloviny tak dobře. Motor mého auta zaburácel. Rozjeli jsme se zrovna ve chvíli, kdy první fanoušci začali bušit na okna limuzíny.

S tlukoucím srdcem jsem se otočila a vyhlédla ven zadním oknem. Moje auto opatrně objíždělo lidi, kteří stáli uprostřed silnice a křičeli na nás, ať se vrátíme. Rychle si jimi ale proklestilo cestu, dohonilo nás a projelo na červenou, aby nás neztratilo.

Šokovalo mě, jak rychle se všechno seběhlo. Otočila jsem se.

Stárnoucí popová hvězda měla na sobě fantastické oranžové kalhoty a sako a pod ním košili příjemného, zemitě hnědého odstínu. Všechno bylo z hedvábí, což byla jediná pozitivní věc. Proboha, i jeho boty byly oranžové. A ponožky. Trhla jsem sebou. Barva se tak trochu hodila ke zlatým řetězům a blond vlasům natupírovaným tak silně, že by děsily malé děti. Pleť měl bělejší než já a já si z celého srdce toužila nasadit brýle s dřevěnými obroučkami, které uměly prohlédnout zemské čáry, a zjistit, jestli schovává pihy.

„Hm, ahoj?“ vykoktala jsem a on se zakřenil a projevil tak svoji impulzivnost, bystrou inteligenci a sklony nacházet humor v každé situaci, i kdyby se svět okolo rozpadal. Přesně to totiž novátorský umělec udělal. On a jeho garážová skupina se prosadili během Zvratu, kdy využili příležitosti a stali se první otevřeně inderlandskou skupinou. Pocházel ze Cincinnati, vypracoval se a oplácel městu jeho laskavost tím, že výtěžek z koncertů, které pořádal o zimním slunovratu, věnoval zdejším charitám. A tento rok to bylo o to důležitější, že série žhářských útoků zdecimovala spoustu útulků pro bezdomovce a sirotčinců.

„Slečno Morganová,“ řekl Takata, dotkl se ze strany svého velkého nosu a zadíval se mi přes rameno ven zadním oknem. „Doufám, že jsem vás nevylekal.“

Hlas měl hluboký a pěstěný. Před pěti lety jsme si spolu dali kávu a bavili se hlavně o problémech s kudrnatými vlasy. Lichotilo mi, že si mě nejen pamatoval, ale chtěl se mnou dokonce mluvit. „Vypadají strašně,“ řekl a dotkl se čupřiny, kterou měl při našem posledním setkání staženou v dredech. „Ale podle mé mluvčí to zvyšuje prodej o dvě procenta.“ Natáhl si dlouhé nohy a zabral tak skoro celou jednu stranu limuzíny.

Usmála jsem se. „Potřebujete další amulet na jejich zkrocení?“ řekla jsem a sáhla po kabelce.

Dech se mi zděšením zadrhl v hrdle. „Jenks!“ vykřikla jsem a trhnutím kabelku otevřela.

Jenks z ní doslova vystřelil. „Konečně sis na mě vzpomněla!“ zavrčel. „Co se, u Zvratu, děje? Skoro jsem si zlámal křídla, když jsem spadl na tvůj telefon. V kabelce se ti rozsypaly M&M’s, a ať se propadnu, jestli je budu sbírat. A kde to, u Zvoněnčiny zahrady, jsme?“

Chabě jsem se na Takatu usmála. „Ach, Takato,“ začala jsem. „To je…“

Vtom ho Jenks spatřil. Rozprskl se z něj skřítkovský prášek, který na okamžik prozářil celou limuzínu, a já vyskočila. „U všech svatých!“ vykřikl skřítek. „Vy jste Takata! Myslel jsem, že Rachel příliš čichala k sedmikráskám, když tvrdila, že vás zná. Sladká matko Zvoněnky! Počkejte, až to povím Matalině! Opravdu jste to vy. Zatraceně, opravdu jste to vy!“

Takata se natáhl, upravil knoflík na složitě vypadající přístrojové desce, a z průduchů začalo vanout horko. „Jo, opravdu jsem to já. Chcete autogram?“

„Do pekel, to víte, že ano!“ řekl skřítek. „Tomuhle nikdo neuvěří.“

Usmála jsem se, usadila se pohodlněji na sedadle a má vlastní tréma tváří v tvář Jenksovu uchvácení zmizela. Takata vytáhl ze složky s oslími rohy fotku sebe a skupiny před Velkou čínskou zdí. „Komu ji mám věnovat?“ zeptal se a Jenks ztuhl.

„Hm…“ vykoktal a přestal mávat křídly. Rychle jsem natáhla ruku, abych ho zachytila, a jeho jako pírko lehké tělíčko mi spadlo na ruku. „Hm…“ koktal dál a pomalu panikařil.

„Věnujte ji Jenksovi,“ řekla jsem a Jenks si tichounce oddychl.

„Jo, Jenksovi,“ řekl skřítek a vzchopil se natolik, aby odlétl na fotku, kterou Takata nečitelně podepsal. „Jmenuju se Jenks.“

Takata mi fotku podal, abych ji mohla vzít Jenksovi domů. „Rád jsem vás poznal, Jenksi.“

„Jo,“ vypískl Jenks. „Já vás taky.“ Vyrazil další pisklavý zvuk, ze kterého mě rozbolela oční víčka, a odlétl od Takaty ke mně jako šílená světluška.

„Klid, Jenksi,“ vydechla jsem, protože jsem věděla, že mě uslyší, Takata ale ne.

„Jmenuju se Jenks,“ řekl, sedl si mi na rameno a celý se chvěl, když jsem opatrně schovávala fotku do kabelky. Jeho křídla se ani na okamžik nepřestala pohybovat a vánek, který zvedala, mi ve vydýchaném vzduchu limuzíny připadal příjemný.

Otočila jsem se zpátky k Takatovi a zaskočil mě jeho prázdný výraz. „Co?“ zeptala jsem se, protože mě napadlo, že je něco v nepořádku.

Ihned se napřímil. „Nic,“ řekl. „Doslechl jsem se, že jste odešla z Inderlandské bezpečnosti a osamostatnila se.“ Dlouze vydechl. „To chtělo odvahu.“

„Bylo to hloupé,“ přiznala jsem, protože jsem si vzpomněla na odměnu, kterou na mě za trest vypsal můj bývalý šéf. „I když bych nic neměnila.“

Usmál se a vypadal spokojeně. „Líbí se vám pracovat na svém?“

„Je to těžké, když nemáte za zády společnost, která by vás podpořila,“ řekla jsem. „Ale mám přátele, kteří by mě podrželi, kdybych klopýtla. Rozhodně jim věřím víc než IBA.“

Takata kývl a vlasy se mu zavlnily. „S tím souhlasím.“ Rozkročil nohy, aby v kolébajícím se voze udržel rovnováhu, a já začala přemýšlet, co v Takatově limuzíně vlastně dělám. Ne že bych si stěžovala. Byli jsme na dálnici, která se vinula okolo města, a moje auto jelo o tři délky vozu za námi.

„Když už jste tady,“ řekl najednou, „chtěl bych znát váš názor.“

„Jistě,“ řekla jsem a napadlo mě, že přeskakuje od tématu k tématu víc než Nick. Povolila jsem si opasek u kabátu. Začínalo mi být horko.

„Znamenitě,“ řekl, otevřel kytarové pouzdro vedle sebe a ze zeleného sametu vytáhl nádherný nástroj. Vykulila jsem oči. „Na koncertě o slunovratu zahraju novou píseň.“ Zaváhal. „Věděla jste, že hraju v Koloseu?“

„Mám lístky,“ řekla jsem a mé vzrušení sílilo. Koupil je Nick. Bála jsem se, že pozvání zruší a já skončím o slunovratu jako obvykle na náměstí Fountain Square, kde vhodím své jméno do loterie na uzavření obřadního kruhu. Tamní velký, vykládaný kruh bylo možné použít jen na základě povolení, tedy až na slunovraty a Halloween. Ale teď jsem cítila, že strávíme s Nickem slunovrat spolu.

„Výtečně!“ řekl Takata. „Doufal jsem v to. No, složil jsem píseň o upírovi, který touží po někom, koho nemůže mít, ale nevím, který refrén použít. Ripley se líbí ten temnější, ale Arron tvrdí, že ten druhý se hodí líp.“

Vzdychl si a působil nezvykle ustaraně. Ripley byla dlačí bubenice a jediná členka skupiny, která byla s Takatou skoro celou jeho kariéru. Říkalo se, že je důvodem, proč ostatní hudebníci zůstávají se skupinou jen rok či dva a pak si jdou vlastní cestou.

„Poprvé zazpívám píseň živě o slunovratu,“ řekl Takata. „Ale chci ji dnes večer pustit ve WVMP, aby si ji Cincinnati mohlo poslechnout jako první.“ Zakřenil se a najednou vypadal o celé roky mladší. „Je mnohem úchvatnější, když všichni zpívají se mnou.“

Sklopil oči ke kytaře na klíně a zadrnkal na strunu. Limuzínu prostoupily vibrace. Schoulila jsem ramena a Jenks se chroptivě zajíkl. Takata vzhlédl a rozevřel tázavě oči. „Povíte mi, která verze se vám líbí víc?“ zeptal se a já kývla. Můj soukromý koncert? Jo, to se mi líbilo. Jenks znovu zachroptěl.

„Dobrá. Jmenuje se ‚Red Ribbons‘.“ Takata se zhluboka nadechl a rozvalil se. S prázdným pohledem v očích doladil strunu, elegantně přesunul štíhlé prsty, sklonil hlavu a pustil se do zpěvu.

„Slyším tě zpívat přes závěs, vidím tvůj úsměv skrz sklo. Utři si slzy v mých myšlenkách, minulost změnit se nedá. Nevěděl jsem, že mě pohltí, neřekli, že bolest přetrvá.“ Hlas mu poklesl a prodchla ho zmučenost, která ho proslavila. „Nikdo mi neřekl. Nikdo mi neřekl,“ dokončil skoro šeptem.

„Ach, to bylo krásné,“ řekla jsem a uvažovala, jestli si opravdu myslí, že mám na to, abych rozhodla.

Blýskl po mně úsměvem a bleskurychle ze sebe shodil přetvářku. „Dobrá,“ řekl a znovu se sehnul nad kytarou. „A tady je ta druhá.“ Zahrál na temnější strunu, která zněla skoro falešně. Ucítila jsem chvění u páteře a potlačila ho. Takatovo držení těla se změnilo, vypadal, jako by trpěl. Zdálo se mi, jako by mě rozezvučely vibrující struny. Vtlačila jsem se hlouběji do koženého sedadla a hučení motoru vnášelo hudbu rovnou do mého nitra.

„Jsi moje,“ téměř vydechl, „jistým způsobem. Jsi moje, i když to nevíš. Jsi moje, pouto z vášně zrozené. Jsi moje, a přesto svá. Z vlastní vůle, z vlastní vůle, z vlastní vůle.“

Oči měl zavřené a já si říkala, že možná zapomněl, že sedím naproti němu. „Hm…“ vykoktala jsem a on rychle otevřel modré oči a zatvářil se skoro zděšeně. „Myslím, že ta první se mi líbila víc,“ nadhodila jsem, když se vzchopil. Byl lekavější než šuplík plný gekonů. „Druhý refrén je hezčí, ale první lépe odpovídá upírce, která sleduje něco, co nemůže mít.“ Mrkla jsem. „Upírovi, který sleduje něco, co nemůže mít,“ opravila jsem se a zrudla.

Panebože, musím vypadat jako hlupačka. Pravděpodobně ví, že žiju s upírkou. Asi se mu ale nedoneslo, že se spolu nedělíme o krev. Jizvu na krku mi nezpůsobila Ivy, nýbrž Velký Al. Povytáhla jsem si šál a zakryla ji.

Vypadal skoro roztřeseně, když kytaru odkládal. „Ten první?“ zeptal se a zdálo se, že chce říct víc. Kývla jsem. „Dobrá,“ řekl a donutil se usmát. „Takže ten první.“

Jenks znovu chroptivě zasípal. Přemýšlela jsem, jestli se ještě někdy zmůže na víc než jen na ošklivé zvuky.

Takata zacvakl zámky na pouzdře a já věděla, že zdvořilosti skončily. „Slečno Morganová,“ řekl a přepychová limuzína najednou působila bez jeho hudby sterilně. „Kéž bych mohl říct, že jsem vás vyhledal jen proto, abych se s vámi poradil o tom, který refrén použít, popravdě jsem se ale ocitl v obtížné situaci a doporučil mi vás můj dobrý známý. Pan Felps tvrdil, že s vámi v minulosti pracoval a že jste byla nanejvýš diskrétní.“

„Říkejte mi Rachel,“ prohlásila jsem. Byl dvakrát starší než já. Připadalo mi směšné, aby mě oslovoval slečno Morganová.

„Rachel,“ řekl a Jenks se znovu zajíkl. Takata se nejistě usmál a já úsměv opětovala, neboť jsem netušila, co se děje. Znělo to, jako by pro mě měl případ. Něco, co vyžadovalo anonymitu, které by se mu u IBA nebo FIK nedostalo.

Jenks zachroptěl a štípl mě do ucha. Narovnala jsem se, přehodila si nohu přes nohu, vytáhla z tašky malý diář a snažila se vypadat profesionálně. Ivy mi ho koupila před dvěma měsíci ve snaze vnést do mého chaotického života trochu pořádek. Nosila jsem ho s sebou jen proto, abych jí vyhověla, ale chystala jsem se přijmout případ celonárodně proslulé popové hvězdy, takže možná nastal čas ho použít. „Doporučil mě pan Felps?“ řekla jsem a propátrala paměť, nic jsem ale nenašla.

Takata zmateně zvedl obočí. „Tvrdil, že vás zná. Vlastně se vámi zdál uchvácen.“

Uklouzl mi zvuk pochopení. „Ach, není náhodou živý upír? Blond vlasy. Považuje se za Boží dar živým i mrtvým?“ zeptala jsem se a doufala, že se mýlím.

Zakřenil se. „Takže ho znáte.“ Pohlédl na Jenkse, který se celý chvěl a nedokázal otevřít ústa. „Myslel jsem, že příliš čichal k sedmikráskám.“

Zavřela jsem oči a snažila se sebrat sílu. Kisten. Proč mě to nepřekvapilo. „Jo, znám ho,“ zabrblala jsem a otevřela oči. Nebyla jsem si jistá, jestli mám být naštvaná nebo polichocená, že mě Takatovi doporučil. „Nevěděla jsem, že se jmenuje Felps.“

Znechuceně jsem vzdala snahu působit profesionálně. Odhodila jsem diář do kabelky a opřela se v koutě, nevypadalo to ale tak elegantně, jak jsem doufala, protože limuzína v tu chvíli změnila jízdní pruh a odhodila mě na dveře. „Takže co pro vás můžu udělat?“ zeptala jsem se.

Starší černokněžník se narovnal a upravil si měkké oranžové kalhoty. Nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by vypadal dobře v oranžové, ale Takatovi se to povedlo. „Jde o nadcházející koncert,“ řekl. „Chtěl jsem se zeptat, jestli vaše firma zajišťuje i ochranu.“

„Ach.“ Olízla jsem si zmateně rty. „Jistě. Žádný problém, ale nemáte už na to lidi?“ zeptala jsem se a vzpomněla si na přísnou bezpečnost na koncertu, na kterém jsem ho poznala. Upíři si museli nasadit na zuby ochrany a dovnitř se nedostal nikdo s čáry silnějšími, než byl jednoduchý make-up. Za linií bezpečnosti šly ochrany samozřejmě dolů a amulety schované v botách se aktivovaly…

Kývl. „Ano, a v tom je právě problém.“

Čekala jsem. Naklonil se blíž a mě ovanula vůně blahovičníku. Propletl si dlouhé prsty a pohled upřel na podlahu. „Na ochraně jsem se jako obvykle dohodl s panem Felpsem ještě před příjezdem do města,“ řekl, když znovu upřel pozornost na mě. „Ale zašel za mnou jistý pan Saladan s tím, že o bezpečnost v Cincinnati se teď stará on a všechny peníze, které kdo dluží Piscarymu, teď mají jít jemu.“

Dech se mi zadrhl v hrdle, protože jsem pochopila. Ochrana. Ach. Chápu. Kisten jednal jako Piscaryho prostředník, protože jen málokdo věděl, že ho Ivy sesadila a kýžený titul teď patří jí. Kisten dál spravoval záležitosti nemrtvého upíra, protože Ivy to odmítala. Díkybohu.

„Platíte za ochranu?“ řekla jsem. „Chcete, abych promluvila s Kistenem a Saladanem a přesvědčila je, aby vás přestali vydírat?“

Takata zaklonil hlavu a jeho krásný, tragický hlas rozezvučel smích, který vsakoval do hustého koberce a kožených sedadel. „Ne,“ řekl. „Piscary odvádí zatraceně dobrou práci a drží inderlanďany v šachu. Starosti mi dělá pan Saladan.“

Vyděsil mě, ale nepřekvapil. Zastrčila jsem si rusé kudrny za ucho a litovala, že jsem s nimi to odpoledne nic neudělala. Jo, taky jsem se uchýlila k vydírání, ale jen abych zůstala naživu, ne abych vydělala peníze. V tom byl rozdíl. „To je vydírání,“ řekla jsem znechuceně.

Zvážněl. „Je to služba a já mu nezazlívám jediný cent.“ Když Takata viděl, jak se mračím, naklonil se blíž, až se jeho zlaté řetězy rozhoupaly, a upřel na mě své modré oči. „Moje show má SVL stejně jako putovní cirkus nebo pouť. Neudržel bych si ji, kdybych si v každém městě, kde hrajeme, nezajistil ochranu. Taková je cena obchodu.“

SVL byla zkratka pro Smíšenou veřejnou licenci. Potvrzovala, že bezpečnost na místě zabrání puštění žilou, což bylo v případě, když se mísili inderlanďané s lidmi, nezbytné. Jakmile se sešlo pohromadě příliš mnoho upírů a jeden podlehl krvežíznivosti, zbytek jen s obtížemi odolal. Nikdy jsem netušila, jak kousek papíru zajistí, aby hladoví upíři udrželi pusu zavřenou, ale podniky se velmi snažily, aby si na své SVL uchovaly nejlepší hodnocení, protože lidé a živí inderlanďané bojkotovali každé místo, které SVL nemělo. Bylo příliš snadné skončit mrtvý nebo mentálně připoutaný k neznámému upírovi. A co se týkalo mě, raději bych byla mrtvá, než abych se stala upíří hračkou, a to bez ohledu na to, že žiji s upírkou.

„Je to vydírání,“ řekla jsem. Právě jsme přejeli most přes řeku Ohio. Přemýšlela jsem, kam jedeme, když ne do Díry.

Takata pohnul hubenými rameny. „Jakmile koncertuju, trávím ve městě jednu dvě noci. Když někdo způsobí potíže, nejsme na místě dost dlouho na to, abychom ho našli, a všichni goti tam venku to ví. Proč by se tedy měl vzrušený upír nebo dlak chovat slušně? Piscary rozhlásí, že ten, kdo způsobí problémy, se zodpoví jemu.“

Vzhlédla jsem a vůbec se mi nelíbilo, že to dává krásný, prostý smysl.

„Na mé show se nic nestane,“ řekl Takata s úsměvem, „a Piscary získá sedm procent z prodeje lístků. Všichni na tom získají. Prozatím jsem byl s Piscaryho službami velmi spokojen. Dokonce mi ani nevadilo, že zvýšil cenu, aby mohl zaplatit právníkovi.“

Odfrkla jsem si a sklopila oči. „Moje vina,“ řekla jsem.

„Slyšel jsem,“ řekl štíhlý muž suše. „Na pana Felpse to udělalo dojem. Ale Saladan?“ Takata ustaraně zvážněl, výmluvnými prsty začal vyklepávat složitý rytmus a očima bloumal po budovách, kolem nichž jsme projížděli. „Nemůžu si dovolit platit oběma. Nezůstalo by nic pro charitu a na nové městské útulky, a o to jde při koncertu především.“

„Chcete, abych se postarala o to, že se nic nestane,“ řekla jsem a on kývl. Upřela jsem oči na lihovar u dálnice, kde stáčeli Jima Beama, a zvážila to. Saladan se snažil vytlačit Piscaryho ze scény, když teď nemrtvého mistra upíra odsoudili za vraždy. Ze kterých jsem ho usvědčila.

Naklonila jsem hlavu a marně se snažila podívat na Jenkse na svém rameni. „Budu si o tom muset promluvit se svojí partnerkou, ale nevidím v tom problém,“ řekla jsem. „Budeme tři. Já, živý upír a člověk.“ Chtěla jsem s sebou vzít Nicka, i když oficiálně nebyl členem týmu.

„A já,“ vypískl Jenks. „Já taky. Já taky.“

„Nechtěla jsem mluvit za tebe, Jenksi,“ řekla jsem. „Mohla by být zima.“

Takata se zasmál. „Při žáru všech těch těl a pod světly? Ani náhodou.“

„Takže dohodnuto,“ řekla jsem potěšeně. „Předpokládám, že získáme zvláštní propustky?“

„Ano.“ Takata se otočil a sáhl pod složku s fotkami skupiny. „S těmihle projdete přes Clifforda. Pak už by to neměl být problém.“

„Super,“ řekla jsem a sáhla do kabelky pro vizitku. „Tady je moje vizitka pro případ, že byste se se mnou potřeboval do té doby spojit.“

Všechno se dělo tak rychle. Přijala jsem svazeček silných papírů, který mi podal výměnou za černou vizitku. Usmál se, když si ji prohlédl, a schoval ji do kapsičky u košile. Se zjihlým pohledem se otočil a zaklepal silným kloubem na okýnko mezi řidičem a námi. Přitiskla jsem k sobě tašku, když limuzína zajela ke krajnici.

„Děkuju, Rachel,“ řekl, když auto zastavilo rovnou na dálnici. „Uvidíme se dvacátého druhého kolem poledne v Koloseu, abyste si mohla projít bezpečnost s mým týmem.“

„To zní dobře,“ vykoktala jsem a Jenks zaklel a vrhl se mi do kabelky, protože se otevřely dveře. Dovnitř zafičel studený vzduch a já přimhouřila oči před ostrou odpolední září. Za námi stálo moje auto. Nechá mě rovnou tady?

„Rachel? Myslím to vážně. Děkuju.“ Takata napřáhl ruku. Uchopila jsem ji a pevně s ní potřásla. Měl solidní stisk a jeho ruka mi připadala hubená a kostnatá. Profesionální. „Opravdu si toho vážím,“ řekl a pustil mě. „Udělala jste dobře, že jste odešla od IBA. Vypadáte báječně.“

Nedokázala jsem potlačit úsměv. „Děkuju,“ řekla jsem a dovolila řidiči, aby mi pomohl ven z limuzíny. Upír, který řídil můj vůz, proklouzl okolo mě a zmizel v nejtmavším koutě, zatímco já si stáhla opasek kabátu a znovu si obtočila okolo krku šál. Takata mi zamával na rozloučenou a řidič zavřel dveře. Malý, upravený muž na mě kývl a otočil se. Stála jsem ve sněhu a sledovala, jak se limuzína zařadila do provozu a zmizela.

S kabelkou v ruce jsem počkala na mezeru v provozu a vklouzla do auta. Topení jelo naplno a já se zhluboka nadechla vůně upíra, který vůz řídil.

Hlava mi bzučela hudbou, o kterou se se mnou Takata podělil. O slunovratu budu pracovat jako ochranka na jeho koncertu. Nic lepšího mě nemohlo potkat.

6

Otočila jsem se, přejela zpátky řeku Ohio a vrátila se do Díry a Jenks ještě pořád nic neřekl. Uchvácený skřítek se jako obvykle usadil na zpětném zrcátku a sledoval blížící se sněhová mračna, která měnila jasné odpoledne v tmavé a skličující. Nemyslela jsem si, že by mu křídla zmodrala zimou, protože topení jelo naplno. Styděl se.

„Jenksi?“ řekla jsem a jeho křídla se proměnila v rozmazanou šmouhu.

„Nic neříkej,“ zamumlal sotva slyšitelně.

„Jenksi, nebylo to tak zlé.“

Otočil se a na tváři měl opovržení obrácené proti sobě samému. „Zapomněl jsem svoje jméno, Rache.“

Nemohla jsem se neusmát. „Nikomu to nepovím.“

Křídla mu zrůžověla. „Opravdu?“ zeptal se a já kývla. Nebylo zapotřebí génia, abyste pochopili, že pro skřítka, který dbá na své ego, je nesmírně důležité, aby vždy působil sebejistě, jako by měl vše pod kontrolou. Byla jsem si jistá, že právě to bylo příčinou jeho klení a výbuchů vzteku.

„Neříkej to Ivy,“ řekla jsem, „ale když jsem ho poprvé potkala, byla jsem z něj celá pryč. Mohl toho zneužít; mohl mě použít jako ubrousek a odhodit. Neudělal to. Cítila jsem se s ním zajímavá a důležitá, i když jsem dělala poskoka IBA. Je bezva, víš? Opravdová osobnost. Vsadila bych se, že mu vůbec nevadilo, že jsi zapomněl svoje jméno.“

Jenks si vzdychl a výdech pohnul celým jeho tělem. „Minula jsi svoji odbočku.“

Zavrtěla jsem hlavou a zabrzdila na červenou za otravným SUV, přes které jsem neviděla. Od soli ušpiněná nálepka na nárazníku hlásala: NĚKTEŘÍ MOJI NEJLEPŠÍ PŘÁTELÉ JSOU LIDÉ. MŇAM. Usmála jsem se. Jen v Díře. „Když už jsme venku, chci se podívat, jestli je vzhůru Nick,“ vysvětlila jsem. Obrátila jsem pohled k Jenksovi. „Zvládneš to ještě chvíli?“

„Jo,“ řekl. „Jsem v pořádku, ale děláš chybu.“

Světla na semaforu přeskočila a mně skoro zhasl motor. Když jsem šlápla na plyn a vyrazila do křižovatky, málem jsem dostala na rozbředlém sněhu smyk. „Mluvili jsme spolu dnes u ZOO,“ řekla jsem a uvnitř celá pookřála. „Myslím, že budeme v pořádku. A chci mu ukázat propustky do zákulisí.“

Jeho křídla hlasitě zabzučela. „Víš to jistě, Rachel? Chci říct, dost ho vyděsilo, když ses skrz něj napíchla na silovou čáru. Možná bys na něj neměla tlačit. Dej mu prostor.“

„Dala jsem mu tři měsíce,“ zabrblala jsem a vůbec mě nezajímalo, že si chlápek v autě za mnou musel myslet, že s ním flirtuji, protože jsem neustále pokukovala po zpětném zrcátku. „Když mu dám ještě víc prostoru, může být rovnou na Měsíci. Nechystám se přestavět mu v bytě nábytek, jen mu chci ukázat propustky.“

Jenks nic neřekl a jeho mlčení mě znervóznilo. Moje starost přešla ve zmatek, když jsem zabočila na Nickovo parkoviště a zastavila vedle jeho otlučeného modrého trucku. Na sedadle spolujezdce ležel kufr. Ráno tam nebyl.

S otevřenými ústy jsem pohlédla na Jenkse, který jen nešťastně pokrčil rameny. Zamrazilo mě. V duchu jsem si znovu probrala náš rozhovor u ZOO. Dneska večer jsme chtěli jít do kina. A on byl sbalený? Chystal se někam?

„Vlez si do kabelky,“ řekla jsem tiše a odmítala uvěřit nejhoršímu. Nebylo to poprvé, co jsem přišla za Nickem a našla ho, jak přichází nebo odchází. Za poslední tři měsíce z Cincinnati několikrát odjel a já se o tom obvykle dozvěděla až po jeho návratu. A teď měl odpojený telefon a v trucku sbalený kufr? Pochopila jsem ho snad špatně? Pokud mě chtěl na dnešním rande nechat, umřu.

„Rachel…“

„Otvírám dveře,“ řekla jsem a ztuhle schovala klíčky do kabelky. „Chceš tu počkat a doufat, že auto příliš nevychladne?“

Jenks vzlétl a zůstal viset ve vzduchu přede mnou. Navzdory rukám založeným v bok vypadal ustaraně. „Uvnitř mě hned vypustíš,“ dožadoval se.

Se staženým hrdlem jsem kývla a on zdráhavě a pomalu klesl dolů. Opatrně jsem stáhla tkanice na kabelce, vystoupila, ale cítila jsem se tak ublíženě, že jsem práskla dveřmi a moje červené autíčko se otřáslo. Nakoukla jsem do korby trucku a zjistila, že je suchá a beze sněhu. Vypadalo to, že Nick nebyl posledních několik dní v Cincinnati. Není divu, že už jsem ho týden neviděla.

Myšlenky mi vířily, když jsem se po kluzkém chodníku vydala k hlavním dveřím, trhnutím je otevřela a vydala se nahoru po schodech, přičemž jsem na šedém koberci zanechávala stále menší kousky sněhu. Vzpomněla jsem si na Jenkse a na vrcholu třetího schodiště jsem ho vypustila z kabelky. Když si všiml, jak jsem rozzlobená, zůstal mlčky viset ve vzduchu.

„Dneska jsme měli jít na rande,“ řekla jsem, sundala si rukavice a vrazila je do kapsy. „Mělo mi to dojít už dávno, Jenksi. Spěšné telefonáty, výlety z města, o kterých se mi neobtěžoval říct, a v posteli jsme spolu nebyli už kdovíjak dlouho.“

„Deset týdnů,“ řekl Jenks a snadno se mnou držel krok.

„Opravdu?“ řekla jsem hořce. „Díky za informaci.“

„Klid, Rache,“ řekl a dělal si takové starosti, že se z něj sypal skřítkovský prášek. „Možná je to jinak, než to vypadá.“

Nebylo to poprvé, co mi dal někdo kopačky. Nebyla jsem hloupá. Ale bolelo to. Zatraceně, pořád to bolelo.

Jenks neměl v prázdné chodbě kde přistát, proto se váhavě usadil na mém rameni. Stiskla jsem čelisti tak silně, až to bolelo, zaťala ruku v pěst a chystala se zabušit na Nickovy dveře. Musel být doma − truck si bral všude s sebou − ale než jsem se k tomu dostala, dveře se otevřely.

Spustila jsem ruku a zadívala se na Nicka. Tvářil se stejně překvapeně jako já. Kabát měl rozepnutý a pletenou čepici z měkké modré vlny staženou až na uši. Sundal si ji a spolu s klíči ji přesunul do ruky, v níž držel elegantní kufřík, který se k jeho neupravenému zevnějšku zrovna nehodil. Zručně si uhladil rozcuchané vlasy a vzchopil se. Na botách měl sníh. Na rozdíl od trucku.

Zacinkal klíči a postavil kufřík na zem. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Vina v jeho očích mi prozradila, že jsem hádala správně. „Ahoj, Ray-ray.“

„Ahoj, Nicku,“ řekla jsem a přehnaně jsem zdůraznila K v jeho jméně. „Vypadá to, že žádné rande nebude, co?“

Jenks zabzučel na pozdrav a mně se nelíbilo, jak omluvně se na Nicka zadíval. Ať už měřili deset centimetrů nebo metr devadesát, drželi spolu. Nick mě nepozval dovnitř.

„Chystal ses mě dneska při večeři nechat?“ zeptala jsem se rovnou, protože už jsem to chtěla mít za sebou.

Vytřeštil oči. „Ne!“ protestoval, ale pohled mu zalétl ke kufříku.

„Máš někoho jiného, Nicku? Jsem velká holka. Zvládnu to.“

„Ne,“ zopakoval tišeji a frustrovaně přešlápl. Natáhl ruku, ale zarazil se chlup od mého ramene a nechal ji klesnout. „Ne.“

Chtěla jsem mu věřit. Opravdu. „Tak o co jde?“ obořila jsem se na něj. A proč mě nepozval dál? Proč jsme se o tom museli bavit na zpropadené chodbě?

„Ray-ray,“ zašeptal a svraštil obočí. „Nejde o tebe.“

Zavřela jsem oči a sebrala sílu. Kolikrát už jsem to slyšela?

Nohou postrčil draze vypadající kufřík do chodby a já při škrábavém zvuku rychle otevřela oči. Když jsem ustoupila stranou, vyšel ven a zavřel za sebou dveře. „Nejde o tebe,“ řekl a jeho hlas zněl najednou tvrdě. „A při večeři jsem tě nechtěl nechat. Nechci náš vztah ukončit. Ale něco se stalo, a abych řekl pravdu, nic ti do toho není.“

Překvapeně jsem otevřela ústa. Myslí mi prolétla Jenksova slova. „Pořád se mě bojíš,“ řekla jsem a rozzlobilo mě, že mi nevěří, že už skrz něj nebudu znovu čerpat moc ze silové čáry.

„Nebojím,“ odsekl vztekle. Ztuhle zamkl dveře a podržel klíč mezi námi. „Tady,“ řekl agresivně. „Vezmi si klíč. Nějaký čas nebudu ve městě. Chystal jsem se ti ho dát dneska večer, ale když už jsi tady, ušetří mi to práci. Pošta mi sem chodit nebude a činže je zaplacená do srpna.“

„Do srpna!“ vykoktala jsem a najednou jsem dostala strach.

Pohlédl na Jenkse. „Jenksi, mohl by se mi Jax starat o kytky, dokud se nevrátím? Posledně odvedl dobrou práci. Možná budu pryč jenom týden, ale teplo a elektřina jsou na automatiku pro případ, že bych byl pryč déle.“

„Nicku…“ protestovala jsem tichounce. Jak se mohlo všechno tak rychle změnit?

„Jasně,“ řekl Jenks mírně. „Víš, myslím, že počkám dole.“

„Nejsem hotový.“ Nick zvedl kufřík. „Dneska mám napilno, ale před odjezdem se zastavím a vyzvednu ho.“

„Nicku, počkej!“ řekla jsem. Žaludek se mi stáhl a udělalo se mi mdlo. Měla jsem mlčet. Měla jsem ignorovat sbalený kufr a hrát si na hloupoučkou přítelkyni. Měla jsem s ním jít na večeři a objednat si ústřice. Po pěti letech jsem si konečně našla přítele, a právě když se všechno začalo vracet k normálu, odehnala jsem ho. Bylo to stejné jako s ostatními.

Jenks vydal zahanbený zvuk. „Ach, počkám u hlavních dveří,“ řekl, odlétl dolů schodištěm a zanechal za sebou třpytivou šmouhu skřítkovského prášku.

S dlouhou tváří nešťastně napjatou mi Nick strčil do ruky klíč. Prsty měl studené. „Nemůžu…“ Nadechl se a zadíval se mi do očí. Čekala jsem a bála se, co řekne. Najednou jsem to nechtěla slyšet.

„Rachel, chystal jsem se ti to říct při večeři, ale… snažil jsem se. Opravdu. Prostě teď nemůžu,“ řekl měkce. „Neopouštím tě,“ dodal rychle, než jsem mohla otevřít ústa. „Miluju tě a chci být s tebou. Možná po zbytek života. Nevím. Ale pokaždé, když se napíchneš na silovou čáru, cítím to a mám dojem, jako bych byl zpátky v autě FIK a svíjel se v epileptickém záchvatu z toho, jak jsi skrze mě načerpala moc. Nedokážu popadnout dech. Nedokážu přemýšlet. Nedokážu vůbec nic. Když jsem od tebe dál, je to snazší. Potřebuju na čas odjet. Neřekl jsem ti to, protože jsem nechtěl, aby ses cítila provinile.“

Z tváře mi vyprchala barva a nezmohla jsem se na slovo. Nikdy mi neřekl, že dostal záchvat. Proboha, nevěděla jsem to. Jenks byl s ním. Proč nic neřekl?

„Musím popadnout dech,“ zašeptal a stiskl mi ruce. „Aspoň chvíli na to nevzpomínat.“

„Nechám toho,“ řekla jsem vyděšeně. „Už nikdy žádnou silovou čáru nepoužiju. Nicku, nemusíš odjíždět!“

„Ano, musím.“ Pustil mě a dotkl se mojí čelisti. Bolestivě se usmál. „Chci, abys silové čáry používala. Chci, abys cvičila. Magie silových čar ti jednoho dne zachrání život a já chci, aby ses stala tou zatraceně nejlepší čarodějkou silových čar v Cincinnati.“ Nadechl se. „Ale musím od tebe na čas pryč. Jen na čas. A kromě toho si potřebuju zařídit něco mimo stát. S tebou to nemá nic společného. Vrátím se.“

Ale mluvil o srpnu. „Nevrátíš se,“ řekla jsem se staženým hrdlem. „Přijedeš si pro knihy a zmizíš.“

„Rachel…“

„Ne.“ Odvrátila jsem se. Klíč v mé ruce byl studený a zařezával se mi do dlaně. Dýchej, připomněla jsem si. „Běž. Zítra sem přivezu Jaxe. Prostě běž.“

Položil mi ruku na rameno a já zavřela oči, ale neotočila se. Když se ale naklonil blíž a ucítila jsem vůni starých knih, rychle jsem je zase otevřela. „Děkuju, Rachel,“ zašeptal a lehce mě políbil na rty. „Neopouštím tě. Vrátím se.“

Zatajila jsem dech a zírala na ošklivý šedý koberec. Nebudu brečet, zatraceně. Nebudu.

Slyšela jsem, jak zaváhal, pak tiše oddupal dolů po schodech. Když tiché brumlání jeho trucku rozvibrovalo okno na konci chodby, rozbolela mě hlava. Čekala jsem, dokud se nevzdálil z doslechu, pak jsem se otočila, pomalu ho následovala a vůbec se nedívala, kam šlapu.

Udělala jsem to znovu.