7

Opatrně jsem zajela s vozem do malinké garáže, zhasla světlomety a vypnula motor. Zarmouceně jsem zírala na betonovou stěnu půl metru před kapotou. Nastalé ticho přerušovalo jen cvakání chladnoucího motoru. Ivyina motorka stála tiše opřená o boční stěnu, zakrytá plachtou a uskladněná na zimu. Brzy se setmí. Věděla jsem, že musím odnést Jenkse dovnitř, ale bylo těžké najít vůli rozepnout si pás a vystoupit z auta.

Jenks přistál na volantu a zabzučel křídly, aby upoutal moji pozornost. Spustila jsem ruce do klína a nahrbila ramena. „No, aspoň už víš, jak na tom jsi,“ nadhodil.

Popadla mě zlost, odplynula ale na vlně apatie. „Tvrdil, že se vrátí,“ řekla jsem zasmušile. Potřebovala jsem té lži věřit, dokud se nezatvrdím a nepřijmu pravdu.

Jenks se objal pažemi a jeho vážčí křídla znehybněla. „Rache,“ domlouval mi. „Mám Nicka rád, ale ozve se ti už jenom dvakrát. Poprvé ti řekne, že mu chybíš a už je mu líp, podruhé se ti omluví a požádá tě, abys za něj vrátila klíče domovníkovi.“

Zadívala jsem se na stěnu. „Prostě dovol, abych tomu chvíli bláhově věřila, dobře?“

Skřítek cynicky přitakal. Vypadal promrzle, choulil se a chvěl a křídla měl skoro černá. Zajížďkou k Nickovi jsem ho zahnala do krajností. Rozhodně budu muset dneska večer něco upéct. Neměl by jít spát tak prochladlý. Nemusel by se až do jara probudit.

„Připravený?“ zeptala jsem se a otevřela kabelku. Nešikovně do ní seskočil, namísto aby slétl. Ustaraně jsem přemýšlela, jestli bych si neměla schovat kabelku do kabátu. Nakonec jsem ji strčila do tašky z obchodu a srolovala okraje.

Teprve pak jsem otevřela dveře u auta a dala si dobrý pozor, abych s nimi nepraštila o stěnu garáže. S taškou v ruce jsem se vydala po odházené cestičce k předním dveřím. U chodníku parkovala elegantní černá corvetta a na zasněžené ulici vypadala nemístně a ne zrovna bezpečně. Poznala jsem, že je Kistenova, a ztuhla. V poslední době jsem ho vídala až příliš často, a to se mi nelíbilo.

Do odhalené kůže se mi zakousl vítr. Pohlédla jsem na kostelní věž, která se ostře vyjímala na pozadí šedých mračen. Opatrně jsem prošla po náledí, minula Kistenovu mobilní ikonu mužství a vystoupala po kamenných schodech k silným dvoukřídlým dřevěným dveřím. Neměly konvenční zámek, jen uvnitř závoru, kterou jsem zasunovala na místo, když jsem šla se svítáním spát. Nešikovně jsem se sehnula, nabrala hrst rozmrazovače z otevřeného pytle u dveří a rozhodila ji po schodech, než mohl sníh, který odpoledne roztál, zmrznout.

Otevřela jsem dveře a vlasy mi zavlály v teplém vzduchu, který se vyhrnul ven. Doprovodila ho jazzová hudba a já vklouzla dovnitř a tiše za sebou zavřela. Nijak zvlášť jsem se netoužila s Kistenem setkat − přestože na něj byl vskutku příjemný pohled − ale napadlo mě, že bych mu asi měla poděkovat za to, že mě doporučil Takatovi.

V malé předsíni panovala tma a šeré světlo, které sem pronikalo ze sanktuária, ji sotva dokázalo zahnat. Kostel voněl kávou a rostlinami, něco mezi skleníkem a kavárnou. Hezké. Ceriiny věci jsem položila na starožitný stolek, který Ivy sebrala rodičům. Otevřela jsem kabelku, nakoukla do ní a uviděla, že ke mně Jenks vzhlíží.

„Díkybohu,“ zamumlal a pomalu se vznesl do vzduchu. Pak zaváhal, naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se. „Kde jsou všichni?“

Shodila jsem ze sebe kabát a pověsila ho na věšák. „Možná Ivy na tvé děti zase ječela, a tak se schovaly. Vadí ti to?“

Zavrtěl hlavou. Ale měl pravdu. Skutečně tu bylo ticho. Příliš ticho. Kostelem se obyčejně nesl pronikavý vřískot skřítkovských dětí hrajících babu, občasné zařinčení nádobí, které v kuchyni spadlo z háčku na zem, nebo vrčení Ivy vyhánějící dítka z obýváku. Klid a mír jsme zažívali jen čtyři hodiny po poledni a další čtyři po půlnoci, kdy děti spaly.

Teplo kostela vsáklo do Jenkse, křídla mu zprůsvitněla a znovu se lehce pohybovala. Rozhodla jsem se nechat Ceriiny věci na stolku a odnést jí je později, zadupala jsem, abych z bot skopla zbytky sněhu, nechala je na hromádkách vedle loužiček špinavé vody, které tu zůstaly po Kistenovi, a následovala Jenkse ven z tmavé předsíně do tichého sanktuária.

Ramena se mi při pohledu na měkké světlo padající dovnitř vitrážovými okny sahajícími od kolen až ke stropu uvolnila. Jeden kout zabíralo nádherné piáno, které Ivy oprašovala a udržovala, ale hrála na ně, jen když jsem byla pryč. Můj sekretář plný rostlin stál kolmo ke klavíru na zvýšeném pódiu úplně vpředu, kde dříve stával oltář. Stěnu nad ním stále zdobil stín obrovského kříže představující útěchu i ochranu zároveň. Lavice zmizely dávno předtím, než jsem se nastěhovala, takže zůstal jen rozlehlý prostor ze skla a dřeva, ze kterého sálaly mír, samota, laskavost a jistota. Tady jsem byla v bezpečí.

Jenks ztuhl a já okamžitě zbystřila.

„Teď!“ zaječel pisklavý hlásek.

Jenks vystřelil přímo vzhůru a zanechal po sobě jen obláček skřítkovského prášku jako chobotnice černou barvu. S bušícím srdcem jsem sebou praštila o zem a odkulila se stranou.

Ozvala se ostrá klepnutí, jak do dřevěné podlahy vedle mě něco naráželo. Odkutálela jsem se za roh, napíchla se na silovou čáru na hřbitově a ucítila, jak mnou protéká její opojná moc.

„Rachel! Jsou to jenom moje děti!“ vykřikl Jenks, když mě zasypal déšť sněhových kuliček.

Zvedl se mi žaludek, zalkla jsem se slovem, kterým bych uzavřela kruh, a strhla zpátky sílící moc. Udeřila do mě a já zasténala, protože mě najednou zalilo dvojnásobné množství energie silové čáry. Zavrávorala jsem, klesla na koleno a lapala po dechu, dokud si přebytečná moc nenašla cestu zpátky do silové čáry. Ach bože. Cítila jsem se, jako bych hořela. Měla jsem prostě uzavřít kruh.

„Co to, u Zvoněnčiných kalhotek, vyvádíte?“ zařval Jenks nade mnou a já se pokusila zaostřit na podlahu. „Měli byste vědět, jak hloupé je napadnout agenta! Je profesionálka! Málem jste byli mrtví! A já bych vás nechal hnít, kam byste padli. Jsme tu hosty! Do stolu. Všichni! Jaxi, jsem opravdu zklamaný.“

Nadechla jsem se. Zatraceně. Fakt to bolelo. V duchu jsem si udělala poznámku: Nikdy nepřeruš zaklínání silové čáry.

„Matalino!“ křikl Jenks. „Víš, co naše děcka provádí?“

Olízla jsem si rty. „To je v pořádku,“ řekla jsem, když jsem ale vzhlédla, zjistila jsem, že sanktuárium je úplně prázdné. Dokonce i Jenks zmizel. „Miluju svůj život,“ zabrblala jsem a pomalu, postupně jsem se zvedla z podlahy. Pálivé šimrání na kůži polevilo, ale srdce mi dál bláznivě bušilo. Pustila jsem silovou čáru a cítila, jak z mého ki odtéká zbytek energie. Roztřásla jsem se.

S bzučením vzteklé včely se ze zadních prostor vrátil Jenks. „Rachel,“ řekl, když se přede mnou zastavil. „Omlouvám se. Našli sníh, který Kist vnesl dovnitř, a on jim pověděl o tom, jak se jako dítě kouloval. Ach, podívej se na sebe. Celou tě zmáčely.“

Jenksova manželka Matalina přibzučela do sanktuária v obláčku šedého a modrého hedvábí. Při pohledu na mě sebou omluvně trhla a vklouzla pod roletu sekretáře. Začala své děti plísnit tak tenkým hláskem, že jsem ho ani neslyšela, rozbolela mě z něj ale hlava a do očí mi vyhrkly slzy.

Unaveně jsem se narovnala a upravila si svetr. V místech, kde mě skřítci zasáhli, mi zůstaly mokré flíčky. Kdyby to místo skřítků se sněhovými kuličkami byli vílí zabijáci s lektvary, bylo by po mně. Jakmile se mé srdce zklidnilo, sebrala jsem ze země tašku. „To je v pořádku,“ řekla jsem rozpačitě. Chtěla jsem, aby Jenks zmlkl. „Nic se nestalo. Děti jsou děti.“

Jenks zůstal nerozhodně viset ve vzduchu. „Jo, ale jsou to moje děti a jsme tu hosty. Omluví se ti, mimo jiné.“

Mávla jsem rukou na znamení, že se nic nestalo, a klopýtavě se vydala tmavou chodbou za vůní kávy. Napadlo mě, že mě aspoň nikdo neviděl, jak se válím po podlaze a uhýbám před sněhovými kuličkami skřítků. Ale podobný zmatek byl na denním pořádku už od chvíle, kdy uhodily první mrazy a Jenksova rodina se nastěhovala dovnitř. Teď ale nepřipadalo v úvahu, abych předstírala, že tu nejsem. A kromě toho asi stejně cítili závan čerstvého vzduchu, když jsem otevřela dveře.

Minula jsem pánské a dámské toalety, které se nacházely naproti sobě přes chodbu a byly přestavěny v koupelnu a v kombinaci koupelny a prádelny. Ta patřila mně. Můj pokoj ležel na pravé straně chodby, Ivyin přímo naproti. Hned za ním se nacházela kuchyň, zabočila jsem do ní a doufala, že si prostě naliji kávu, schovám se ve svém pokoji a Kistenovi se vyhnu.

Udělala jsem velkou chybu a políbila ho ve výtahu, což mi nikdy neopomněl připomenout. Tehdy jsem byla přesvědčena, že se nedožiji rána, proto jsem odhodila zábrany, rozhodla se užít si a prakticky se poddala vábení upírské vášně. A co hůř, Kisten věděl, že mě dostal a že jsem byla jen kousíček od toho, abych řekla ano.

Vyčerpaně jsem loktem rozsvítila a odhodila kabelku na pult. Zářivky zablikaly a naskočily a pan Ryba začal pomateně kmitat akváriem. Z obýváku se nesla jazzová hudba a tichá konverzace. Kistenův kožený kabát visel přes opěradlo Ivyiny židle. Konvice byla z poloviny plná kávy. Po chvíli váhání jsem si ji nalila do obrovského hrnku a co nejtišeji se pustila do vaření čerstvé. Nechtěla jsem špehovat, ale Kistenův hlas byl sametový a teplý jako bublinková koupel.

„Ivy, lásko,“ prosil, když jsem vytahovala kávu z ledničky. „Jde jen o jednu noc. Možná o hodinu. Hned budeš zase venku.“

„Ne.“

Ivyin hlas zněl chladně a varovně. Kisten na ni tlačil víc, než bych se já odvážila, ale vyrostli spolu, děti bohatých rodičů, které očekávaly, že spojí rody, pořídí si malé upíří spratky a zajistí pokračování Piscaryho linie živých upírů, než samy zemřou a stanou se pravými nemrtvými. Nedojde k tomu − k jejich manželství, ne ke smrti. Zkusili spolu žít, a přestože ani jeden z nich nemluvil o tom, co se stalo, jejich vztah ochladl, až z něho zůstala jen zdeformovaná sourozenecká náklonnost.

„Nemusíš nic dělat,“ přemlouval ji Kisten a jeho falešný britský přízvuk zesílil. „Prostě tam buď. Mluvit budu já.“

„Ne.“

Někdo vypnul hudbu a já tiše otevřela zásuvku, abych vytáhla odměrku na kávu. Vystřelily z ní tři pištící skřítky. Potlačila jsem vyjeknutí a srdce mi bušilo, zatímco svištěly pryč tmavou chodbou. Adrenalin zrychlil mé pohyby, prohrabala jsem zásuvku a zjistila, že tam odměrka není. Nakonec jsem ji našla v dřezu. Kávu musel vařit Kisten. Kdyby ji připravila Ivy, její pomatený smysl pro pořádek by ji donutil odměrku umýt, usušit a schovat.

„Proč ne?“ zeptal se Kisten trucovitě. „Nežádá tolik.“

Ivyin hlas zněl napjatě a kontrolovaně, očividně zuřila. „Nechci mít toho bastarda v hlavě. Proč bych mu měla dovolit dívat se mýma očima? Cítit mé myšlenky?“

Stála jsem u dřezu a konvice mi visela z prstů. Nechtěla jsem to slyšet.

„Ale má tě rád,“ zašeptal Kisten ublíženě a žárlivě. „Jsi jeho prostřednice.“

„Nemá mě rád. Líbí se mu, když se mu vzpírám.“ Znělo to hořce a já skoro viděla, jak se její dokonalé, lehce orientální rysy stáhly vzteky.

„Ivy,“ přemlouval ji Kisten. „Je to dobrý pocit, omamný. Moc, o kterou se s tebou podělí…“

„Je to lež!“ zakřičela a já sebou trhla. „Chceš prestiž? Chceš moc? Chceš se starat o Piscaryho obchody? Předstírat, že jsi pořád jeho prostředník? Nezajímá mě to! Ale nepustím si ho do hlavy, ani abych tě kryla!“

Hlasitě jsem pustila vodu do konvice, abych jim připomněla, že je slyším. Nechtěla jsem vědět víc a přála jsem si, aby toho nechali.

Kisten si dlouze, těžce vzdychl. „Tak to nefunguje. Pokud bude chtít opravdu proniknout dovnitř, nezabráníš mu v tom, Ivy, lásko.“

„Drž. Hubu.“

Její hlas zněl tak zuřivě, až jsem potlačila zachvění. Konvice přetekla a já nadskočila, když se mi voda začala řinout přes ruku. Ušklíbla jsem se, otočila kohoutkem a přebytek vody vylila.

V obýváku zaskřípalo dřevo. Stáhl se mi žaludek. Někdo právě vmáčkl někoho do křesla. „No tak,“ zamumlal Kisten přes zurčení vody, kterou jsem lila do kávovaru. „Zakousni se do mě. Víš, že chceš. Jako za starých časů. Piscary cítí všechno, co cítíš ty, ať už si to přeješ, nebo ne. Proč myslíš, že jsi v poslední době nedokázala abstinovat? Tři roky sis odepírala krev, a teď nevydržíš tři dny? Vzdej to, Ivy. Líbilo by se mu, kdyby cítil, jak si zase užíváme. A tvoje spolubydlící by to snad konečně pochopila. Skoro řekla ano,“ dobíral si ji. „Ne tobě. Mně.“

Ztuhla jsem. Říkal to mně. Nebyla jsem s nimi sice v pokoji, ale klidně jsem mohla být.

Znovu zavrzalo dřevo. „Dotkni se její krve a zabiju tě, Kiste. Přísahám.“

Rozhlédla jsem se po kuchyni a hledala nějakou únikovou cestu, ale pozdě, Ivy se už zastavila ve dveřích a zašoupala nohama. Váhala a zatvářila se nezvykle rozčileně, když svojí děsivou schopností číst řeč těla během okamžiku odhadla, jak jsem nervózní. Proto bylo tak těžké udržet v její blízkosti tajemství. Obočí měla stažené zlostí na Kista a její agresivní frustrace nevěstila nic dobrého, i když nebyla namířená proti mně. Bledá pleť jí slabě zrůžověla, jak se snažila zklidnit, čímž ostře vyvstala slabá jizva na jejím krku. Podstoupila plastickou operaci, aby minimalizovala fyzický důkaz Piscaryho nároku na ni, kdykoli se ale rozčílila, jizva se objevila. A odmítala používat mé pleťové amulety. Pořád jsem netušila proč.

Když mě uviděla stát nehybně u dřezu, zatěkala očima od mého kouřícího hrnku k prázdné konvici. Pokrčila jsem rameny, stiskla tlačítko a dala vařit novou várku. Co jsem mohla říct?

Ivy vykročila a postavila prázdný šálek na pult. Uhladila si rovné vlasy, aby aspoň předstírala klid a sebekontrolu. „Jsi rozrušená,“ řekla a hlas měla stále drsný zlostí na Kistena. „Co se děje?“

Vytáhla jsem propustky do zákulisí a připnula je na ledničku magnetem ve tvaru rajčete. Vzpomněla jsem si na Nicka, pak na to, jak jsem se válela po podlaze a uhýbala sněhovým kuličkám. A nesměla jsem zapomenout na to, jak hrozila Kistenovi kvůli mé krvi, kterou sama nikdy neochutná. Páni, měla jsem si z čeho vybírat. „Nic,“ řekla jsem tiše.

Založila si paže na hrudi, opřela se o pult vedle kávovaru, aby počkala, až se dovaří káva, a v modrých džínech a košili vypadala vysoká a elegantní. Pevně stiskla tenké rty a zhluboka se nadechla. „Brečela jsi. Co se děje?“

Překvapení mě omráčilo. Věděla, že jsem brečela? Zatraceně. Byly to jenom tři slzy. Když jsem zastavila na červenou. A utřela jsem si je, než mohly ukápnout. Pohlédla jsem do prázdné chodby, protože jsem nechtěla, aby nás slyšel Kisten. „Povím ti to později, dobře?“

Ivy se rovněž zadívala do chodby a okolo hnědých očí jí naskákaly zmatené vrásky. Pak znenadání pochopila; věděla, že mě Nick nechal. Mrkla a já si s úlevou všimla, jak záblesk krvežíznivosti, který v ní vzbudilo pochopení, že jsem zase k mání, rychle pohasl.

Živí upíři nepotřebovali na rozdíl od nemrtvých krev k tomu, aby zůstali příčetní. Přesto po ní prahli, pečlivě si volili, čí krve se napijí, a obvykle se řídili svojí sexuální orientací v naději, že je kromě krve bude čekat i sex. Ale pití krve se lišilo důležitostí od stvrzení hlubokého přátelství po plytké dostaveníčko na jednu noc. Jako většina živých upírů i Ivy tvrdila, že pro ni krev neznamená totéž co sex, pro mě ale ano. Pocity, které ve mně dokázal upír vzbudit, se příliš blížily sexuální extázi, než abych o nich dokázala smýšlet jinak.

Poté co jsem Ivy energií silové čáry přirazila ke stěně, pochopila, že i když ji považuji za přítelkyni, nikdy, nikdy jí neřeknu ano. Poté co začala praktikovat, to bylo snadnější, protože uspokojovala své potřeby jinde a domů se vracela uspokojená a uvolněná, i když se tiše nenáviděla za to, že znovu podlehla.

Během léta se pak přestala snažit přesvědčit mě, že kousnutí neznamená sex, a rozhodla se postarat o to, aby mě nekousl nikdo jiný. Když nemohla získat moji krev pro sebe, neměl ji získat ani nikdo jiný, a se znepokojivým, a přesto lichotivým zápalem se oddala tomu, že bránila ostatním upírům zneužít mé démonské jizvy k tomu, aby ze mě udělali svůj stín. Díky tomu, že jsem s ní bydlela, jsem získala ochranu − kterou jsem se nestyděla přijmout − a na oplátku jsem jí byla bezvýhradnou přítelkyní. A i když se náš vztah zdál jednostranný, nebyl.

Přátelit se s Ivy nebylo snadné, protože žárlila na každého, kdo upoutal moji pozornost, i když to dobře skrývala. Stěží tolerovala Nicka. Zdálo se ale, že Kisten je výjimka, což ve mně vzbuzovalo skutečně vřelé pocity. Vzala jsem do ruky hrnek s kávou a doufala, že si dnes v noci někam vyrazí a uspokojí svoji zpropadenou krvežíznivost, aby na mě po zbytek týdne nekoukala jako hladový panter.

Cítila jsem, jak její zlostné napětí ustoupilo spekulacím, zadívala jsem se proto na bublající kávovar a myslela jen na to, jak utéct z místnosti. „Chceš můj?“ řekla jsem. „Ještě jsem se nenapila.“

Otočila jsem hlavu, protože jsem uslyšela Kistenův mužský smích. Bez varování se objevil ve dveřích. „Já se taky ještě nenapil,“ prohlásil podmanivě. „Dal bych si, pokud nabízíš.“

Zrudla jsem, protože jsem si vzpomněla na to, co jsme s Kistenem vyváděli ve výtahu. Hrála jsem si s hedvábnými prameny odbarvených vlasů na jeho zátylku, na kůži mě škrábalo strniště, které si pěstoval proto, aby jeho jemné rysy působily drsně, rty měl zároveň hebké i agresivní, jak ochutnával sůl na mé kůži, a rukama na mých zádech mě k sobě tiskl. Zatraceně.

Odtrhla jsem od něj oči a donutila se sklonit ruku, kterou jsem se nevědomky dotýkala démonské jizvy na krku, šimrala mě totiž upírskými feromony, které neúmyslně vypouštěl. Zatraceně, zatraceně.

Spokojeně usedl na Ivyinu židli, protože uhádl, kde jsem myšlenkami byla. Ale při pohledu na jeho dobře stavěné tělo bylo těžké myslet na cokoli jiného.

Kisten byl také živý upír a jeho pokrevní linie byla stejně stará jako Ivyina. Kdysi býval Piscaryho prostředník a stále zářil krví, o kterou se s ním nemrtvý upír dělil. Přestože se často choval jako playboy, oblékal se do kůže jako motorkář a mizerně předstíral britský přízvuk, maskoval tím obchodní nadání. Byl chytrý. A rychlý. A přestože nebyl tak mocný jako nemrtvý upír, byl silnější, než jeho šlachovitá postava a štíhlý pas napovídaly.

Dnes se oblékl konzervativně, do hedvábné košile zastrčené v tmavých kalhotách. Očividně se snažil působit profesionálně, protože přebíral víc a víc obchodů, když teď Piscary seděl ve vězení. Jedinými pozůstatky Kistenovy rebelské fasády byly kovově šedý řetízek na krku − Ivy nosila úplně stejný na kotníku − a dvě diamantové náušničky v každém uchu. Tedy, aspoň měly být dvě v každém uchu. Někdo mu jednu vytrhl, takže mu zůstala ošklivá jizva.

Kisten se rozvalil na Ivyině židli, provokativně roztáhl nohy v čistých botách, opřel se a zvažoval náladu, která panovala v místnosti. Zjistila jsem, že znovu zvedám ruku ke krku, a zamračila se. Snažil se mě uhranout, proniknout mi do hlavy a změnit mé myšlenky a rozhodnutí. Nevyjde mu to. Jen nemrtví dokázali uhranout někoho proti jeho vůli, a on už se nemohl opřít o Piscaryho moc, která zesílila jeho vlastní schopnosti na úroveň nemrtvého upíra.

Ivy vytáhla z kávovaru konvici s čerstvou kávou. „Nevšímej si Rachel,“ řekla, protože z nich dvou byla jasně dominantní. „Zrovna ji nechal Nick.“

Dech se mi zadrhl v hrdle a s hrůzou jsem na ni pohlédla. Nechtěla jsem, aby to věděl!

„No…“ zamumlal Kisten, předklonil se a opřel se lokty o kolena. „Stejně pro tebe nebyl dost dobrý, lásko.“

Rozrušeně jsem se postavila tak, aby pult ostrůvku byl mezi námi. „Jsem Rachel, ne láska.“

„Rachel,“ řekl měkce a srdce se mi rozbušilo nutkáním, které do hlasu vložil. Zadívala jsem se oknem na zasněženou šedou zahradu a náhrobky za ní. Co mě to, u Zvratu, popadlo zůstat po západu slunce v kuchyni se dvěma hladovými upíry? Neměli snad kam jít? Neměli snad nikoho kromě mě, do koho by se mohli zakousnout?

„Nenechal mě,“ řekla jsem, sebrala krmení pro rybičky a nasypala ho panu Rybovi. V tmavém okně jsem viděla Kistenův odraz. Sledoval mě. „Na nějaký čas odjel z města. Dal mi klíče od bytu, abych na všechno dohlédla a vyzvedla mu poštu.“

„Aha.“ Kisten střelil postranním pohledem po Ivy. „Udělal si delší výlet?“

Rozčileně jsem odložila krmení a otočila jsem se. „Říkal, že se vrátí,“ protestovala jsem a napjala se, když jsem slyšela ošklivou pravdu, která se ukrývala za mými slovy. Proč by Nick tvrdil, že se vrátí, kdyby ho nenapadlo, že by nemusel?

Zatímco si upíři vyměňovali tiché pohledy, vytáhla jsem z police s čarodějnými knihami obyčejnou kuchařku a praštila s ní o pult. Slíbila jsem Jenksovi dneska večer vyhřátou troubu. „Nepokoušej se mě z lítosti ulovit, Kistene,“ varovala jsem ho.

„To by mě ani nenapadlo.“ Jeho pomalá řeč a měkký tón však naznačovaly něco jiného.

„Protože nejsi ani z poloviny takový chlap jako Nick,“ plácla jsem hloupě.

„Nasadil laťku hodně vysoko, co?“ posmíval se Kisten.

Ivy se vyhoupla na pult vedle mé skoro čtyřicetilitrové rozpouštěcí vany a objala si paží kolena, přesto se jí dařilo vypadat dravě, jak usrkávala kávu a sledovala Kistena pohrávajícího si s mými emocemi.

Kisten na ni pohlédl, jako by žádal o svolení, a já se zamračila. Se šustěním látky vstal a opřel se o ostrůvek naproti mně. Řetízek se mu zhoupl a přitáhl moji pozornost k jeho krku, který hyzdily téměř neviditelné jizvy. „Mám rád akční filmy,“ řekl a můj dech se zrychlil. Pod suchou vůní hedvábí jsem cítila slabou vůni kůže.

„No a?“ řekla jsem agresivně, protože mě nazlobilo, že mu Ivy pravděpodobně řekla o dlouhých víkendech, které jsme s Nickem trávili sledováním kanálu Adrenalin.

„No, dokážu tě rozesmát.“

V knize, kterou jsem sebrala mámě, jsem nalistovala tu nejoškubanější, nejšpinavější stránku, protože jsem věděla, že na ní najdu recept na cukrové sušenky. „To dokáže i Klaun Bozo a nešla bych s ním na rande.“

Ivy si olízla prst a udělala do vzduchu čárku.

Kisten se usmál, nepatrně odhalil špičáky a narovnal se. Očividně zasáhla citlivé místo. „Dovol mi někam tě vzít,“ řekl. „Platonické první rande, abych ti dokázal, že Nick nebyl nijak výjimečný.“

„Ach, prosím tě,“ uculila jsem se, protože jsem nedokázala uvěřit tomu, že by se snížil k něčemu takovému.

Kisten se zakřenil a proměnil se ve zhýčkaného bohatého chlapečka. „Pokud se budeš dobře bavit, přiznáš, že Nick nebyl výjimečný.“

Dřepla jsem si a vytáhla mouku. „Ne,“ řekla jsem, když jsem se zvedla a bouchla s ní o pult.

Obličej se strništěm mu zvrásnil ublížený výraz, falešný, ale účinný. „Proč ne?“

Ohlédla jsem se po Ivy, která nás mlčky sledovala. „Máš peníze,“ řekla jsem. „Každý, kdo má dost peněz, dokáže děvče pobavit.“

Ivy udělala do vzduchu další čárku. „Druhý aut,“ řekla a on se zamračil.

„Nick byl hamoun, co?“ odsekl Kisten a marně se snažil skrýt podráždění.

„Dávej si pozor na pusu,“ opáčila jsem.

„Ano, slečno Morganová.“

Rozvášněná podřízenost v jeho hlase mě vrátila zpátky do výtahu. Ivy mi jednou řekla, že Kistena vzrušuje hrát podřízenou roli. Ale zjistila jsem, že submisivní upír je pořád agresivnější, než co by většina lidí zvládla. Jenže já nebyla většina lidí. Byla jsem čarodějka.

Zadívala jsem se mu do očí a zjistila, že jsou příjemně modré. Na rozdíl od Ivy se Kisten svobodně oddával krvežíznivosti, takže mu nevládla. „Sto sedmdesát pět dolarů?“ hádal, když jsem se sehnula pro cukr.

Myslí si, že levné rande přijde skoro na dvě stě dolarů?

„Sto?“ řekl, a když jsem vzhlédla, poznala jsem, že je upřímně překvapený.

„Naše průměrné rande stálo šedesát,“ řekla jsem.

„Zatraceně!“ zaklel, pak zaváhal. „Můžu říct zatraceně, že?“

„K čertu, jasně.“

Ivy se na pultu uculila. Kisten svraštil obočí a tvářil se doopravdy ustaraně. „Dobrá,“ řekl hluboce zamyšleně. „Rande za šedesát dolarů.“

Výmluvně jsem na něj pohlédla. „Ještě jsem neřekla ano.“

Zhluboka a pomalu se nadechl, aby ochutnal vzduch a zjistil, jakou mám náladu. „Ale neřekla jsi ani ne.“

„Ne.“

Dramaticky se zhroutil a já se sobě navzdory usmála. „Nekousnu tě,“ protestoval a modré oči měl rošťácky nevinné.

Zpod pultu jsem vytáhla největší měděný kotlík, abych v něm namíchala těsto. Už jsem ho nemohla použít na čarování, byl totiž promáčklý od toho, jak s ním Ivy dostala do hlavy. Kuličková pistole, kterou jsem v něm schovávala, příjemně zarachotila, když jsem ji vytáhla a vrátila zpátky pod pult, na polici ve výšce kotníků. „A měla bych ti věřit, protože…“

Kisten střelil pohledem po Ivy. „Protože by mě dvakrát zabila, kdybych to udělal.“

Zašla jsem do ledničky pro vajíčka, mléko a máslo a doufala jsem, že si žádný z nich nevšiml, jak se mi rozbušilo srdce. Ale věděla jsem, že mé pokušení nepramení z podprahových feromonů, které nevědomky vypouštěli. Chtěla jsem se znovu cítit žádoucí a potřebná. A Kisten byl mistr ve svádění, i když jeho motivy byly jednostranné a falešné. Zdálo se, že se oddává nahodilému pití krve stejně, jako se někteří muži oddávají nahodilému sexu. A já se nechtěla stát jedním ze stínů, které mu byly jen pro smích a které k sobě připoutal svými slinami, takže prahly po jeho dotyku, po jeho zubech zabořených v kůži a po pocitu euforie. Do háje, už zase to dělám.

„Proč bych měla?“ řekla jsem a cítila, jak rudnu. „Ani tě nemám ráda.“

Když jsem se vrátila, Kisten se naklonil přes pult. Jeho bezchybné modré oči zachytily mé a polapily je. Jeho rošťácký úsměv prozrazoval, že ví, že má vůle slábne. „A právě proto by sis se mnou měla vyjít,“ řekl. „Pokud ti dokážu, že je možné pobavit se za nuzných šedesát babek, jen pomysli, co by dokázal někdo, koho bys měla ráda. Ale musíš mi něco slíbit.“

Vajíčko v mé ruce bylo studené. Odložila jsem ho. „Co?“ zeptala jsem se a Ivy se zavrtěla.

Jeho úsměv se rozšířil. „Žádné vytáčky.“

„Prosím?“

Otevřel krabičku s máslem, zabořil do ní prst a olízl ho. „Nemůžu tě přesvědčit o tom, že jsi atraktivní, když při každém dotyku ztuhneš.“

„To nedělám,“ řekla jsem a vzpomněla si na výtah. Panebože, málem jsem s ním měla sex přímo tam, opřená o stěnu.

„Tohle je jiné,“ řekl. „Je to rande a já bych dal své špičáky za to, kdyby mi někdo vysvětlil, proč ženy očekávají, že se muži budou na rande chovat jinak než kdykoli jindy.“

„Protože se tak chováte,“ řekla jsem.

Pohlédl na Ivy a nadzvedl obočí. Narovnal se, natáhl se přes pult a dotkl se mé čelisti. Zamračeně jsem ucukla.

„Ne,“ řekl a odtáhl se. „Nezničím si pověst tím, že tě vezmu na šedesátidolarové rande pro nic za nic. Pokud se tě nemůžu dotknout, nepůjde to.“

Hleděla jsem na něj a srdce mi bušilo. „Fajn.“

Kisten šokovaně zamrkal. „Fajn?“ zeptal se a Ivy se uculila.

„Jo,“ řekla jsem, přitáhla si blíž máslo a vařečkou nabrala asi půl hrníčku. „Stejně jsem s tebou nechtěla nikam jít. Jsi příliš nadutý. Myslíš si, že můžeš přimět každého k čemukoli. Z tvého egoistického chlapáctví je mi zle.“

Ivy se zasmála, narovnala se a nehlučně seskočila na zem. „Říkala jsem ti to,“ řekla. „Zaplať.“

Pohnul rameny v povzdechu, sáhl do zadní kapsy pro peněženku, vytáhl z ní padesátku a strčil jí peníze do ruky. Zvedla tenké obočí a udělala do vzduchu třetí čárku. Tvář se jí roztáhla v nezvyklém úsměvu, když se natáhla a strčila peníze do dózy na sušenky na lednici.

„Typické,“ řekl Kisten a v očích měl dramatický smutek. „Snažím se pro ni udělat něco milého, rozveselit ji, a jak dopadnu? Zmučený a okradený.“

Ivy udělala tři dlouhé kroky a postavila se za něj. Objala ho paží okolo hrudi, naklonila se blíž a pošeptala mu do roztrženého ucha: „Chudáčku.“ Vypadali spolu dobře, ona hedvábně vášnivá, on sebejistý a mužný.

Vůbec nereagoval, když mu prsty vsunula mezi knoflíčky košile. „Bavila by ses,“ řekl mi.

Měla jsem pocit, jako bych prošla nějakou zkouškou. Sešoupla jsem máslo z vařečky a olízala si prst. „Jak to víš?“

„Protože ses bavila i teď,“ odpověděl. „Zapomněla jsi na toho povrchního, sobeckého člověka, který by nepoznal dobrou věc, ani kdyby ho kousla do…“ Podíval se na Ivy. „Kam ho to kousla, Ivy, lásko?“

„Do zápěstí.“ Ivy se narovnala, otočila se ke mně zády a vrátila se pro šálek s kávou.

„Který by nepoznal dobrou věc, ani kdyby ho kousla do… zápěstí,“ dokončil Kisten.

Tvář mi zahořela. „Už nikdy ti nic nepovím!“ zaječela jsem na Ivy. Přece jen jsem ho nekousla až do krve. Dobrý bože!

„Přiznej se,“ řekl Kisten. „Bavilo tě špičkovat se se mnou, postavit svoji vůli proti mé. Byla by to zábava,“ řekl a zadíval se na mě přes ofinu. „A zdá se mi, že by ses potřebovala trochu pobavit. Trčíš tady v kostele už kdovíjak dlouho. Kdy ses naposledy pěkně oblékla? Cítila se krásná? Žádoucí?“

Ztuhla jsem, vnímala každý nádech a výdech a váhala. Vzpomněla jsem si na to, že Nick odjel, aniž by mi cokoli řekl, na to, s jak šokující nečekaností skončila naše blízkost a intimita. Už to bylo tak dlouho. Chyběl mi jeho dotyk, kterým ve mně vzbuzoval dojem, že mě chce, který ve mně probouzel vášeň a vracel mi život. Chtěla jsem se tak znovu cítit − i kdyby to byla lež. Jen na jednu noc, abych nezapomněla, jaké to je, než to znovu najdu.

„Žádné kousání,“ řekla jsem a byla si jistá, že dělám chybu.

Ivy trhla hlavou vzhůru a zatvářila se bezvýrazně.

Kisten se nezdál překvapený. V jeho pohledu bylo omamné pochopení. „Žádné vytáčky,“ řekl tiše a jeho oči byly živé a třpytivé. Byla jsem pro něj jako sklo.

„Maximálně šedesát dolarů,“ opáčila jsem.

Kisten se narovnal a sebral ze židle kabát. „Vyzvednu tě pozítří v jednu v noci. Obleč si něco hezkého.“

„A nebudeš si hrát s mojí jizvou,“ řekla jsem bez dechu, protože mi z nějakého důvodu najednou chyběl kyslík. Co to, k čertu, dělám?

Kisten se s dravčí ladností oblékl a přemýšlivě zaváhal. „Ani na ni nedýchnu,“ souhlasil. Jeho zadumaný výraz ustoupil lstivému očekávání, když se zastavil ve dveřích na chodbu a natáhl ruku k Ivy.

Ivy škrobeně vytáhla z dózy na sušenky padesátku a vrátila mu ji. Dál ale stál a čekal, dokud nevytáhla další a neplácla mu s ní do ruky.

„Díky, Ivy, lásko,“ řekl. „Teď mám dost na rande i na holiče.“ Podíval se mi do očí a hleděl do nich, dokud jsem nepřišla o dech. „Uvidíme se později, Rachel.“

Jeho kroky se v šeřícím se kostele hlasitě rozléhaly. Slyšela jsem, jak říká něco Jenksovi, pak se ozvalo tiché bouchnutí zavíraných dveří.

Ivy ze mě neměla radost. „To byla pěkná hloupost,“ řekla.

„Já vím.“ Nepodívala jsem se na ni a hrubými, rychlými pohyby jsem míchala cukr s máslem.

„Tak proč jsi to udělala?“

Míchala jsem dál. „Možná proto, že se mi na rozdíl od tebe líbí, když se mě někdo dotýká,“ řekla jsem unaveně. „Možná mi chybí Nick. Možná proto, že mě opustil už před třemi měsíci a já byla příliš hloupá, než abych si toho všimla. Dej si zpátečku, Ivy. Nejsem tvůj stín.“

„Ne,“ řekla a byla méně nazlobená, než jsem čekala. „Jsem tvoje spolubydlící a Kist je nebezpečnější, než se zdá. Viděla jsem ho dělat podobné věci už dřív. Chce tě lovit. Pomalu.“

Znehybněla jsem a pohlédla na ni. „Pomaleji než ty?“ zeptala jsem se hořce.

Zírala na mě. „Nelovím tě,“ řekla ublíženě. „Nenecháš mě.“

Pustila jsem vařečku, položila ruce vedle kotlíku a sklopila hlavu. Jsme to ale dvojka. Jedna se bojí cokoli cítit, aby neztratila železnou kontrolu nad svými emocemi, druhá tak hladoví po citech, že je ochotná riskovat svobodnou vůli kvůli jedné noci zábavy. Byl zázrak, že jsem se nestala upírským lokajem už dávno.

„Čeká na tebe,“ řekla jsem, když jsem i přes zateplené zdi kostela uslyšela, jak Kisten túruje motor. „Jdi se napít. Nelíbí se mi, když jsi žíznivá.“

Ivy se pohnula. Bez jediného slova opustila prkenně kuchyň a její kroky duněly na dřevěné podlaze. Dveře kostela zavřela tiše. Postupně jsem začala vnímat tiché tikání hodin nad dřezem. Pomalu jsem se nadechla, zvedla hlavu a uvažovala, kdy se ze mě, k čertu, stala její chůva.

8

Rytmický dusot běhu mi otřásal páteří a příjemně mě odvracel od vzpomínek na Nicka. Bylo jasno a slunce se oslnivě odráželo od sněhu, takže jsem musela i přes nové sluneční brýle mžourat. Staré jsem nechala v Takatově limuzíně a ty nové mi tak úplně neseděly. Druhý den v řadě jsem vstala v nekřesťanskou hodinu, v deset ráno, abych si zaběhala, a taky si tentokrát, u Zvratu, zaběhám. Běhat po půlnoci nebyla zábava − venku bylo příliš mnoho podivínů. A kromě toho jsem ten večer měla schůzku s Kistenem.

To pomyšlení na mě zapůsobilo jako rána elektrickým proudem a já zrychlila. Výdechy jsem si načasovala do rytmu kroků, abych navodila hypnotické tempo a uvedla se do běžeckého opojení. Přidala jsem do kroku a oddávala se běhu. Minula jsem klec s medvědy a před sebou jsem měla stařičký čarodějný pár, který namísto běhu jen rychle šel. Sledovali mě s hladovým zájmem. Medvědi, ne čarodějové. Myslím, že právě proto nás běžce do ZOO pouštěli. Dravci tak měli kromě dětí v chodítkách a unavených rodičů co sledovat.

Naše skupina běžců právě z toho důvodu adoptovala klece s indočínskými tygry. Jejich žrádlo a veterinární péče byly v plné výši hrazeny z našich propustek. Žrali opravdu dobře.

„Běžec!“ zavolala jsem udýchaně do rytmu svých kroků a čarodějové ustoupili stranou a uvolnili mi cestu. „Díky,“ řekla jsem, když jsem je míjela, a v ostrém, bolestivě suchém vzduchu jsem zachytila těžkou vůni blahovičníku.

Zvuk jejich přátelského hovoru za mnou rychle utichl. Zmateně a podrážděně jsem si vzpomněla na Nicka. K běhu jsem ho nepotřebovala; zvládla jsem to sama. V poslední době se mnou stejně často neběhal, aspoň ne od chvíle, kdy jsem získala auto a už nepotřebovala svézt.

Jo, jasně, pomyslela jsem si a zaťala čelisti. Nešlo tu o auto. Šlo o něco jiného. O něco, co mi odmítal říct. O něco, do čeho mi „nic nebylo“.

„Běžec!“ ozvalo se slabě nedaleko za mnou.

Zavolání bylo tiché a kontrolované. Ať už to byl kdokoli, snadno se mnou držel krok. V hlavě se mi rozezněly poplašné zvony. Uvidíme, jestli mu uteču, řekla jsem si a zhluboka se nadechla.

Zapojila jsem do hry jiné svaly, přidala do kroku, srdce mi bušilo a do plic se mi zařezával studený vzduch. Běžela jsem docela slušnou rychlostí, mé přirozené tempo bylo někde mezi maratónem a sprintem. Patřila jsem k nejlepším na osmistovce na střední a hodilo se mi to, když jsem pracovala pro IBA a občas potřebovala někoho dohonit. Nyní ale začala moje lýtka protestovat proti zvýšené rychlosti a plíce mě pálily. Minula jsem nosorožce, zabočila ostře doleva a přísahala si, že sem budu chodit častěji; začínala jsem měknout.

Přede mnou nikdo nebyl. Dokonce ani ošetřovatelé. Slyšela jsem, jak muž za mnou přidal, aby udržel krok. Když jsem znovu zahýbala ostře doleva, rychle jsem se otočila.

Byl to dlak, docela malý a štíhlý, a v šedých běžeckých leginách a triku s dlouhým rukávem vypadal frajersky. Dlouhé černé vlasy měl stažené čelenkou a na jeho uvolněné tváři bylo vidět, že se ani nemusí snažit, aby mě neztratil.

Do prdele. Srdce mi silně zabušilo. I bez jeho kovbojského klobouku a vlněného kabátu jsem ho poznala. Do prdele, do prdele, do prdele.

Zalil mě adrenalin a ještě jsem zrychlila. Byl to stejný dlak. Proč mě sledoval? Mé myšlenky se zatoulaly hlouběji do minulosti. Viděla jsem ho už dřív. Mnohokrát. Minulý týden stál u pultu s hodinkami, když jsme s Ivy vybíraly nový parfém, který by přebil můj přirozený pach smíšený s jejím. Před třemi týdny, když jsem tankovala a zabouchla si klíčky ve voze, si hustil pneumatiky. A před třemi měsíci, když jsem mluvila s Trentem v Eden Parku, se opíral o strom.

Zaťala jsem čelisti. Možná nadešel čas hodit řeč? pomyslela jsem si, když jsem běžela kolem pavilonu koček.

U orlích klecí se pěšina svažovala. Zabočila jsem doprava a cestou dolů z kopce jsem se zaklonila. Pan Dlak mě následoval. V běhu jsem zvážila, co mám u sebe. V ledvince jsem měla klíče, telefon, aktivovaný amulet proti mírné bolesti a slizovou pistolku nabitou uspávacím lektvarem. Nic z toho mi nepomůže; chtěla jsem s ním mluvit, ne ho uspat.

Cesta vedla na široký opuštěný plácek. Sem nikdo neběhal, protože kopec zpátky nahoru byl zabiják. Dokonalé. S bušícím srdcem jsem zahnula doleva a vzhůru do kopce místo k východu na Vine Street. Rty se mi zkroutily v úsměvu, když zaváhal. Tohle nečekal. Opřela jsem se do toho a zdánlivě zpomaleně vyběhla nahoru do svahu. Cesta byla úzká a zasněžená. Následoval mě.

Tady, pomyslela jsem si. Zadýchaně jsem se pokradmu ohlédla a uskočila do hustého křoví. Plíce mě pálily, jak jsem zadržela dech.

Minul mě za zvuku dupajících nohou a těžkého dechu, soustředil se na kroky. Na vrcholu zaváhal a rozhlédl se, aby zjistil, kam jsem zmizela. Tmavé oči měl přivřené a svraštělé čelo prozrazovalo první známky fyzického vyčerpání.

Nadechla jsem se a skočila.

Slyšel mě, ale příliš pozdě. Přistála jsem na něm, zrovna když se otáčel, a přirazila ho ke starému dubu. Padl zády na strom, vzduch mu zasyčel z plic a překvapeně vytřeštil oči. Chytila jsem ho za krk, přidusila ho a pěst mu vrazila do břicha.

Zalapal po dechu a předklonil se. Pustila jsem ho a on sklouzl dolů po kmeni na zem a chytil se za břicho. Černý batůžek mu málem přepadl přes hlavu.

„Kdo, do pekel, jste a proč mě poslední tři měsíce sledujete!“ zakřičela jsem s tím, že brzká hodina a zavřená ZOO nám zajistí soukromí.

S hlavou sklopenou k hrudi zvedl ruku. Na muže byla malá, ale zároveň silná, s krátkými prsty. Šedé triko mu ztmavlo potem a pomalu přesunul svalnaté nohy do méně nepohodlné pozice.

Ucouvla jsem o krok, založila si ruku v bok a plíce se mi napínaly, jak jsem se po prudkém stoupání zklidňovala. Rozzlobeně jsem si sundala sluneční brýle, pověsila si je za opasek a čekala.

„David,“ zachroptěl, vzhlédl a zase nechal hlavu klesnout, jak bojoval o další dech. V hnědých očích se mu zračila bolest a zahanbení. Drsnou tvář měl zbrocenou potem a porostlou hustým černým strništěm, které odpovídalo jeho dlouhým vlasům. „Bože,“ řekl s hlavou sklopenou. „Proč jste mě musela praštit? Co je to s vámi rusovláskami a s potřebou bušit do věcí?“

„Proč mě sledujete?“ uhodila jsem na něj.

S hlavou stále skloněnou mi znovu naznačil, abych počkala. Nervózně jsem přešlápla, když se jednou dvakrát zhluboka nadechl. Spustil ruku a vzhlédl. „Jmenuju se David Hue,“ řekl. „Jsem pojišťovací agent. Můžu vstát? Začínám být promočený.“

Se spadlou čelistí jsem ustoupila zpátky na cestičku, zatímco on vstal a ometl si sníh z pozadí. „Pojišťovací agent?“ vykoktala jsem. Překvapení ze mě odplavilo zbytky adrenalinu. Objala jsem se pažemi a litovala, že na sobě nemám kabát, když jsem se totiž přestala hýbat, začala mi být zima. „Platím účty,“ řekla jsem a opět mě ovládla zlost. „Nepropásla jsem ani jednu splátku. Jeden by si myslel, že za šest stovek měsíčně…“

„Šest stovek!“ řekl šokovaně. „Ach, zlato, musíme si promluvit.“

Uraženě jsem ustoupila ještě dál. Podle dospělé čelisti a poněkud sílícího pasu, který triko nedokázalo schovat, jsem odhadla, že mu bude kolem pětatřiceti. A stejně tak nedokázalo triko schovat ani svalnatá, štíhlá ramena. Měl úžasné nohy. Některé osoby by neměly nosit leginy, ale David k nim rozhodně nepatřil, přestože byl starší, než jsem upřednostňovala.

„O to jde?“ řekla jsem naštvaně i ulehčeně. „To je způsob, jak získáváte klienty? Že se za nimi plížíte?“ Zamračila jsem se a odvrátila se. „Ubohé. I na dlaka.“

„Počkat,“ řekl a za praskotu větví vyrazil za mnou. „Ne. Vlastně jsem tu kvůli rybě.“

Trhla jsem sebou a s nohama opět na slunci jsem se zastavila. Vzpomněla jsem si na rybu, kterou jsem v září ukradla z kanceláře pana Raye. Do prdele.

„No,“ zakoktala jsem a kolena mi změkla nejen únavou. „O jakou rybu jde?“ Nešikovně jsem rozevřela sluneční brýle, nasadila si je a zamířila k východu.

David si prohmatal břicho, aby se ujistil, že jsem mu nezpůsobila žádnou újmu, pak mě snadno dohonil. „Vidíte?“ řekl, skoro jako by mluvil sám se sebou. „Právě proto jsem vás sledoval. Teď už z vás nedostanu přímou odpověď a nikdy tu pojistnou událost nevyřeším.“

Rozbolel mě žaludek. Donutila jsem se zrychlit. „Byl to omyl,“ řekla jsem a zrudla. „Myslela jsem, že patří Vyjákům.“

David si sundal čelenku, uhladil si vlasy dozadu a znovu si ji nasadil. „Doslechl jsem se, že ryba byla zničena. Připadá mi to krajně nepravděpodobné. Pokud to ale budu moct ověřit, sepíšu zprávu, pošlu šek osobě, které pan Ray rybu ukradl, a už o mně neuslyšíte.“

Střelila jsem po něm kosým pohledem a moje úleva nad tím, že se mi nechystal předat soudní obsílku, byla víc než hmatatelná. Došlo mi, že pan Ray rybu ukradl, když si pro ni nikdo nepřišel. Ale tohle bylo nečekané. „Někdo si nechal pojistit rybu?“ vysmála jsem se mu nevěřícně, ale pak mi došlo, že mluví vážně. „Žertujete.“

Zavrtěl hlavou. „Sledoval jsem vás, abych zjistil, jestli ji máte, nebo ne.“

U východu jsem se zastavila, protože jsem nechtěla, aby mě sledoval až k autu. Ne že by už nevěděl, které je moje. „Proč se mě prostě nezeptáte, pane Pojišťováku?“

Rozčileně se rozkročil a zaujal agresivní postoj. Byl stejně vysoký jako já − na muže byl tedy docela malý − ale většina dlaků není navenek vysoká. „Opravdu očekáváte, že uvěřím, že to nevíte?“

Upřela jsem na něj prázdný pohled. „Nevím co?“

Promnul si strniště a obrátil oči k nebi. „Většina lidí lže, jako když tiskne, když jim do rukou padne ryba, která plní přání. Jestli ji máte, prostě mi to řekněte. Nezajímá mě to. Jen chci vyřídit tuhle pojistnou událost.“

Poklesla mi čelist. „Plní… přání?“

Kývl. „Ano, ryba, která plní přání.“ Zvedl obočí. „Opravdu jste to nevěděla? Máte ji ještě?“

Těžce jsem dosedla na studenou kamennou lavičku. „Snědl ji Jenks.“

Dlak zíral. „Promiňte?“

Nedokázala jsem vzhlédnout. Zvážila jsem, co se stalo na podzim, a zadívala se přes bránu na svůj naleštěný červený kabriolet čekající na parkovišti. Přála jsem si auto. Zatraceně. Přála jsem si auto, a dostala ho. Jenks snědl rybu, která plnila přání?

Padl na mě Davidův stín a já vzhlédla a zamžourala na jeho černou siluetu na pozadí čistě modrého poledního nebe. „Můj partner a jeho rodina ji snědli.“

David zíral. „Žertujete.“

Udělalo se mi zle a sklopila jsem oči. „Nevěděli jsme to. Upekl ji nad ohněm a jeho rodina ji snědla.“

Rychle pohnul malýma nohama, stočil se a z batůžku vytáhl složený kus papíru a pero. Seděla jsem s lokty opřenými o kolena a zírala do prázdna. David si dřepl vedle mě, pustil se do psaní a hladkou betonovou lavičku přitom použil jako stůl. „Tady to podepište, slečno Morganová,“ řekl a podal mi pero.

Zhluboka jsem se nadechla, vzala si pero, pak papír. Jeho rukopis byl škrobeně precizní, což mi prozradilo, že je puntičkářský a systematický. Ivy by si ho zamilovala. Přelétla jsem papír pohledem a zjistila, že se jedná o právní dokument, k němuž David ručně připsal, že jsem byla svědkem zničení ryby, aniž bych věděla o jejích schopnostech. Zamračeně jsem se podepsala a strčila mu papír zpátky.

V očích měl pobavenou nevíru, když si ode mě pero vzal a připojil svůj podpis. Potlačila jsem odfrknutí, když z batůžku vytáhl notářské pomůcky potřebné k legalizaci dokumentu. Nepožádal mě o průkaz, ale na druhou stranu mě poslední tři měsíce sledoval. „Jste i notář?“ zeptala jsem se a on přikývl, vrátil vše do batůžku a zapnul ho.

„V mém povolání je to nezbytná nutnost.“ Vstal a usmál se. „Děkuju, slečno Morganová.“

„Žádný problém.“ Myšlenky jsem měla celé zmatené. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli to Jenksovi povím, nebo ne. Obrátila jsem pohled zpátky k Davidovi, protože jsem si uvědomila, že mi nabízí vizitku. Překvapeně jsem si ji vzala.

„Když už vás tu mám,“ řekl a přesunul se, abych při pohledu na něj nemusela hledět do slunce, „kdybyste chtěla získat lepší pojištění…“

Povzdychla jsem si a vizitku odhodila. Ubožák.

Zachechtal se a ladně ji chytil. „Přes odbory jsem získal zdravotní pojištění a pojištění pro případ hospitalizace za dvě stě padesát dolarů měsíčně.“

To u mě vzbudilo zájem. „Agenti jsou prakticky nepojistitelní.“

„Pravda.“ Z batůžku vytáhl černou nylonovou větrovku a oblékl si ji. „A stejně tak i pojišťovací agenti pracující v poli. Ale protože je nás ve srovnání s ouřady, kteří tvoří většinu společnosti, málo, máme dobrou sazbu. Odborům platíme sto padesát za rok. A přináší nám to slevy na pojištění, zapůjčení vozu a steak na každoročním pikniku.“

Znělo to příliš dobře, než abych tomu věřila. „Proč?“ zeptala jsem se a vzala si zpátky vizitku.

Pokrčil rameny. „Můj partner odešel loni do důchodu. Potřebuju někoho.“

Otevřela jsem ústa, protože jsem pochopila. Chtěl, abych se stala pojišťovákem? Ach, prosím. „Promiňte. Už mám práci,“ řekla jsem a zachichotala se.

David vydal podrážděný zvuk. „Ne. Špatně jste mě pochopila. Nechci partnerku. Zbavil jsem se všech asistentů, které mi pověsili na krk, a všichni už ví, že je marné zkoušet to dál. Mám dva měsíce na to, abych si někoho našel, jinak to udělají za mě. Mám svoji práci rád a jsem v ní dobrý, ale nechci parťáka.“ Zaváhal a s profesionálním zájmem probádal bystrým pohledem prostor za mnou. „Pracuju sám. Podepíšete papír, vstoupíte do odborů, získáte slevu na pojištění a uvidíme se jen na výročním pikniku, kde se k sobě budeme chovat velmi přátelsky a zaběhneme si spolu nějaký ten závod. Já pomůžu vám; vy pomůžete mně.“

Zvedla jsem obočí a zadívala se znovu na vizitku. O čtyři stovky měsíčně míň, to znělo dobře. A vsadila bych se, že by dokázali srazit i pojištění za auto. Byla jsem v pokušení, proto jsem se zeptala: „Jakou máte nemocniční péči?“

Zkroutil rty a odhalil malé zuby v úsměvu. „Stříbrný kříž.“

Pokývala jsem. Byla určená dlakům, ale dostatečně flexibilní. Zlomená kost je zlomená kost. „Takže,“ protáhla jsem a opřela se, „kde je háček?“

Široce se zakřenil. „Připadne mi váš plat, protože budu odvádět všechnu práci.“

Aha, pomyslela jsem si. Získal by dva platy. Byl to podvod. Uculila jsem se a vrátila mu vizitku. „Díky, ale ne, díky.“

David vydal zklamaný zvuk a vzal si zpátky vizitku. „Musel jsem to zkusit. Vlastně s tím přišel můj starý partner. Měl jsem vědět, že nebudete souhlasit.“ Zaváhal. „Váš parťák tu rybu fakt snědl?“

Kývla jsem a při tom pomyšlení mě ovládla deprese. No, aspoň jsem získala auto.

„Fajn…“ Pleskl vizitkou o betonovou lavičku vedle mě. „Zavolejte, pokud změníte názor. Díky klapce na vizitce se dostanete přes sekretářku. Když nejsem zrovna v poli, zastihnete mě v kanceláři od tří do půlnoci. Možná bych si vás mohl vzít do učení. Můj poslední partner byl čaroděj a vy vypadáte na to, že máte šťávu.“

„Díky,“ řekla jsem sarkasticky.

„Není to tak nudné, jak se zdá. A bezpečnější než to, co děláte teď. Až vás zase zmlátí, možná změníte názor.“

Napadlo mě, jestli je normální. „Nepracuju pro ostatní, jen pro sebe.“

Kývl, ledabyle se dotkl čela v pozdravu, otočil se a odešel. Když jeho štíhlá postava proklouzla branou, narovnala jsem se. Nasedl do šedého dvousedadlového vozu na opačné straně parkoviště, než stálo moje malé červené auto, a odjel. Trhla jsem sebou, protože jsem ho poznala a uvědomila si, že mě sledoval, když jsem byla včera s Nickem.

Vstala jsem a zadek jsem měla celý zmrzlý od sezení na studeném betonu. Sebrala jsem vizitku, roztrhla ji a zamířila k odpadkovému koši, když jsem nad ním ale kousky papíru držela, zaváhala jsem. Pomalu jsem je schovala do kapsy.

Pojišťovák? posmíval se tenký hlásek v mé hlavě. Ušklíbla jsem se, vytáhla útržky z kapsy a hodila je do koše. Pracovat zase pro někoho jiného? Ne. Nikdy.