9

Zdobila jsem polévanou sušenku ve tvaru slunce žlutým cukrem a v nitru jsem cítila vřelý mír. No tak dobrá, bylo to obyčejné kolečko, ale s jiskřivým cukrem na povrchu to klidně mohlo být slunce. Dlouhé noci už mě unavovaly a změna ročních období mě vždy dokázala naplnit tichou silou. Obzvláště o zimním slunovratu.

Odložila jsem hotovou sušenku na papírový ručník a vzala do ruky další. Až na hudbu linoucí se z obýváku vládlo v kuchyni ticho. Takata vydal nový singl „Red Ribbons“ prostřednictvím WVMP a stanice ho hrála do omrzení. Nevadilo mi to. Zvolil refrén, který se podle mé rady lépe hodil k obsahu písně, a mě tak těšilo, že jsem jistým způsobem přispěla k jejímu zrodu.

Skřítci měli ještě alespoň dvě hodiny spát ve stole. A Ivy se z ložnice nevypotácí pro kávu možná ještě déle. Vrátila se před úsvitem, klidná a uvolněná, a nejistě u mě hledala souhlas s tím, že ukojila krvežíznivost na nějakém ubožákovi, než padla do postele jako závislák na Síře. Měla jsem kostel jen pro sebe a byla jsem odhodlaná užít si každou vteřinu.

Usmála jsem se a pohupovala se do rytmu bubnů, jak bych se neodvážila, kdyby se někdo díval. Občas bylo příjemné být sama.

Jenks donutil děti udělat víc než jen se omluvit. Když jsem se odpoledne probudila, čekala na mě v čisťounké kuchyni horká káva. Všechno se třpytilo a lesklo. Dokonce vyškrábali i špínu z kruhu, který jsem vyřezala do linolea okolo ostrůvku ve středu. Stěny ani strop nehyzdilo jediné zrnko prachu či pavučina, a když jsem nořila nůž do zelené polevy, přísahala jsem si, že budu kuchyň udržovat takto čistou neustále.

Jo, jasně, pomyslela jsem si a natřela polevu na věneček. Budu to odkládat tak dlouho, dokud tu nezavládne stejný chaos, z jakého mě skřítci vytrhli. Což bude trvat nanejvýš dva týdny.

Načasovala jsem si pohyby do rytmu hudby a rozmístila na věneček tři červené bonbóny, takže vypadaly jako jeřabiny. Povzdychla jsem si, pohnula rameny, odložila věneček stranou a vzala do ruky sušenku ve tvaru svíčky. Uvažovala jsem, jestli použít fialovou pro starou moudrost nebo zelenou pro změnu.

Zrovna jsem se natahovala pro fialovou polevu, když v obýváku zazvonil telefon. Na okamžik jsem ztuhla, pak jsem odložila krabičku s polevou na pult a pospíšila si k telefonu, než vzbudí skřítky. Byli horší než malé děti. Sebrala jsem z gauče dálkové ovládání, namířila na stereo a ztišila hudbu. „Upírská čarodějná,“ řekla jsem, když jsem zvedla sluchátko, a doufala jsem, že můj hlas nezní udýchaně. „Tady Rachel.“

„Kolik za doprovod třiadvacátého?“ zeptal se mladý, přeskakující hlas.

„To záleží na situaci.“ Rychle jsem se rozhlédla po kalendáři a peru. Nebyly tam, kde jsem je nechala, takže jsem nakonec vyhrabala z kabelky diář. Tušila jsem, že třiadvacátého je sobota. „Jedná se o smrtící hrozbu, nebo o obyčejnou ochranu?“

„Smrtící hrozba?“ vyjekl hlas. „Chci pěknou holku, aby mě kámoši nepovažovali za ňoumu.“

Zavřela jsem oči a sbírala sílu. Příliš pozdě, pomyslela jsem si a zacvakla pero. „Jsme nezávislá bezpečnostní agentura,“ řekla jsem unaveně, „ne bordel. A chlapče? Prokaž si laskavost a vezmi na rande stydlivku. Je fajn a ráno jí nebude patřit tvoje duše.“

V telefonu to cvaklo a já se zamračila. Byl to třetí podobný telefonát tento měsíc. Možná bych se měla podívat na reklamu, kterou nám Ivy ve zlatých stránkách koupila.

Otřela jsem si z rukou zbytky cukru a odšourala se k úzké skříňce, na které stál záznamník, vytáhla z ní telefonní seznam a hodila ho na konferenční stolek. Na záznamníku blikalo červené světýlko, a tak jsem zmáčkla tlačítko a nalistovala v těžké knize oddíl soukromých vyšetřovatelů. Ztuhla jsem, když se ozval Nickův provinilý a zahanbený hlas. Řekl mi, že se zastavil kolem šesté ráno, vyzvedl Jaxe a že mi za několik dní zavolá.

„Zbabělec,“ vydechla jsem a napadlo mě, že jde o další hřebíček do rakve. Věděl, že v té době budou vzhůru jen skřítci. Odpřísáhla jsem si, že se budu na rande s Kistenem bavit, i kdyby ho potom musela Ivy zabít. Vymazala jsem vzkaz a vrátila se zpátky k telefonnímu seznamu.

Byli jsme mezi posledními čísly, a když jsem našla Upírskou čarodějnou službu, vyvedenou v příjemném písmu, moje obočí vystřelilo vzhůru. Byla to pěkná reklama, poutavější než ty celostránkové okolo, s kresbou tajemně vypadající ženy v klobouku a vlajícím plášti.

„‚Rychlost. Diskrétnost. Žádné otázky,‘“ četla jsem. „‚Pohyblivá sazba. Různé možnosti platby. Pojištění máme. Týdenní, denní a hodinové sazby.‘“ Pod textem stála naše tři jména, adresa a telefonní číslo. Nechápala jsem to. Nebylo tu nic zavádějícího, nic, co by vzbuzovalo dojem, že jsme bordel nebo dohazovací služba. Potom jsem si všimla drobného písma úplně dole s odkazem na sekundární záznamy.

Nalistovala jsem první odkaz a našla stejnou reklamu. Pak jsem se podívala pozorněji; ne na naši reklamu, nýbrž na ty okolo. U všech svatých, ta ženská byla skoro nahá a měla vnady postavičky z kresleného seriálu. Očima jsem zalétla k nadpisu. „Eskortní služby?“ řekla jsem a zrudla nad žhavými, vtíravými reklamami.

Obrátila jsem pohled zpátky k naší reklamě a její slova získala úplně nový smysl. Žádné otázky? Týdenní, denní a hodinové sazby? Různé možnosti platby? Stiskla jsem rty, zavřela seznam a nechala ho na stolku, abych si o celé věci mohla později promluvit s Ivy. Už jsem se nedivila, že nám volali lidé s podobnými žádostmi.

Podrážděně jsem zesílila stereo a zamířila do kuchyně, zatímco se mi náladu snažila spravit píseň „Magic Carpet Ride“ od Steppenwolfu.

Zaváhala jsem, protože jsem ucítila slabounký vánek a závan vůně mokrého dláždění, a dlaň, která udeřila ze dveří kuchyně, tak moji čelist minula.

„Proboha!“ zaklela jsem a vrhla se do kuchyně, namísto abych ucouvla do stísněné chodby. Pořád jsem měla v živé paměti Jenksovy děti, proto jsem se sice napíchla na silovou čáru vzadu za kostelem, ale jen jsem zaujala obranný podřep mezi dřezem a ostrůvkem ve středu místnosti, nic víc. Téměř jsem se zajíkla, když jsem uviděla, kdo stojí ve dveřích.

„Quene?“ vykoktala jsem, ale neuvolnila se, protože atletický muž s lehkými vráskami na mě upíral prázdný pohled. Šéf Trentovy bezpečnosti byl celý v černém a přiléhavá kombinéza připomínala trochu uniformu. „Co tu, do pekel, děláte?“ řekla jsem. „Měla bych zavolat IBA a nechat je, aby vás odvlekli a obvinili z vloupání! Jestli mě chce Trent vidět, ať za mnou přijde jako ostatní. Řekla bych mu, ať se jde bodnout, ale měl by mít dost slušnosti na to, aby mi umožnil říct mu to z očí do očí!“

Quen potřásl hlavou. „Mám problém, ale myslím, že vy si s ním poradit nedokážete.“

Zašklebila jsem se. „Nezkoušejte mě, Quene,“ skoro jsem zavrčela. „Prohrajete.“

„Uvidíme.“

To bylo veškeré varování, kterého se mi dostalo. Odstrčil se od zdi a skočil rovnou na mě.

Zalapala jsem po dechu a vrhla se za něj místo dozadu, jak jsem chtěla. Quen žil a dýchal bojem. Kdybych před ním začala ustupovat, dostal by mě. S bušícím srdcem jsem sebrala promáčklý měděný zaklínací kotlík s bílou polevou a udeřila.

Quen ho chytil a strhl mě k sobě. Z adrenalinu mě rozbolela hlava. Pustila jsem kotlík a Quen ho odhodil. Hlasitě zařinčel o zem a odkutálel se do chodby.

Popadla jsem kávovar a hodila. Strhla ho ale zpátky elektrická šňůra, konvice spadla na zem a roztříštila se. Uhnul a rozzlobeně se mi zadíval do očí, jako by netušil, co dělám. Ale jestli mě chytí, bude po mně. Po ruce jsem měla kredenc plný amuletů, ale žádný čas aktivovat je.

Přikrčil se, chystal se skočit a já si vzpomněla, jak svými neuvěřitelnými skoky uhýbal Piscarymu. Vrhla jsem se k rozpouštěcí vaně, zaťala zuby námahou a převrhla ji.

Quen znechuceně vykřikl, když se po podlaze rozlilo čtyřicet litrů slané vody a smísilo se s kávou a skleněnými střepy. Zamával pažemi a uklouzl.

Vyhoupla jsem se na ostrůvek, dupala po ozdobených sušenkách a vyvracela sklenice s barevným cukrem. Dřepla jsem si, abych se vyhnula visícímu nádobí, a když vstal, skočila jsem.

Nohama jsem ho zasáhla do hrudi a oba jsme spadli na zem.

Kde jsou všichni? pomyslela jsem si, když jsem přistála na boku a zasténala bolestí. Dělala jsem takový rámus, že bych vzbudila i nemrtvé. Ale v poslední době byl podobný povyk na denní pořádku a Ivy s Jenksem ho asi budou ignorovat a doufat, že prostě pomine.

Uklouzla jsem a couvla od Quena. Poslepu jsem se natáhla pro slizovou pistoli, kterou jsem měla právě pro takový případ schovanou těsně u země. Vyškubla jsem ji z úkrytu a měděné kotlíky se s hlasitým břinkotem rozkutálely.

„Dost!“ vykřikla jsem, seděla ve slané vodě a mířila na něj ztuhlýma rukama. Pistole byla nabitá obyčejnými vodními kuličkami, se kterými jsem cvičila, ale to nevěděl. „Co chcete?“

Quen zaváhal. Voda mu nechávala na černých kalhotách tmavší skvrny. Zacukalo mu v oku.

Vzedmul se ve mně adrenalin. Riskne to.

Instinkt a praxe mě přiměly zmáčknout spoušť, když vyskočil a přistál na stole jako kočka. Sledovala jsem ho a vystřílela všechny slizové kuličky.

Zůstal dřepět a pobouřeně se zadíval na šest nových mokrých fleků na upnuté košili. Do prdele. Jednou jsem minula. Zaťal čelisti a rozzlobeně přimhouřil oči. „Voda?“ řekl. „Vy nabíjíte zbraň vodou?“

„To ale máte štěstí!“ vyštěkla jsem. „Co chcete?“ Potřásl hlavou a já se syčivě nadechla, když jsem ucítila, že se napíchl na silovou čáru.

V panice jsem vyskočila na nohy a odhodila si vlasy z očí. Quen se postavil na stole, pohyboval rukama a něco latinsky šeptal.

„Tak to teda ne!“ křikla jsem a hodila po něm slizovou pistoli. Uhnul a já brala, co mi přišlo pod ruce, a házela to po něm, abych mu zabránila zaklínání dokončit.

Quen se vyhnul krabičce s polevou. Narazila na stěnu a zanechala na ní zelenou šmouhu. Popadla jsem plech se sušenkami, oběhla pult a ohnala se. Seskočil ze stolu, aby se mu vyhnul, a celou dobu mě proklínal. Kolem se rozlétly sušenky a bonbóny.

Skočila jsem mu po kolenou a s vlhkým plesknutím jsme spadli na zem. Zkroutil se a zadíval se na mě rozzlobenýma zelenýma očima. Hrábla jsem rukama a nacpala mu do úst sušenky rozmočené slanou vodou, aby nemohl zaklínadlo dokončit.

Plivl je po mně a jeho snědá, neštovicemi poďobaná tvář se prudce stáhla. „Malá čub…“ začal a já mu narvala do úst další hrst.

Zuby mi chňapl po prstu a já zavřískla a ucukla. „Kousl jste mě!“ zaječela jsem pobouřeně. Ohnala jsem se pěstí, ale překulil se na nohy a narazil do židlí.

Zadýchaně zůstal stát. Byl promočený a ulepený od barevného cukru. Něco zavrčel a skočil.

Vyškrábala jsem se na nohy a dala se na útěk. Bolestivě mě ale chytil za vlasy a strhl si mě zpátky zády na hruď. Jednou paží mě chytil okolo krku a začal mě dusit. Druhou mi vsunul mezi nohy a trhnutím mě zvedl.

Zuřivě jsem mu zaryla loket do břicha. „Ruce pryč…“ zachroptěla jsem a poskakovala na jedné noze dozadu. „Od mých vlasů!“ Dostala jsem se až ke stěně a přirazila ho k ní. Zasáhla jsem ho do žeber, vyrazila mu dech a jeho stisk na mém krku povolil.

Otočila jsem se, abych mu dala do zubů, ale byl pryč. Zírala jsem na žlutou stěnu. S vřískotem jsem padla na zem, protože mi podkopl nohy. Zalehl mě, přitiskl k zemi a ruce mi zvedl nad hlavu.

„Vyhrál jsem,“ vydechl, obkročmo se na mě posadil a zelené oči pod krátkými vlasy měl divoké.

Marně jsem se vzpírala a zlobilo mě, že nakonec zvítězí něco tak hloupého, jako byla tělesná hmota. „Na něco jste zapomněl, Quene,“ zavrčela jsem. „Mám padesát sedm spolubydlících.“

Nakrčil lehce vrásčité čelo.

Zhluboka jsem se nadechla a zahvízdala. Quen vytřeštil oči. Zabručela jsem námahou, vytrhla mu jednu ruku a udeřila ho dlaní do nosu.

Ucukl, já ho ze sebe shodila a překulila se. Na čtyřech jsem si odhodila z tváře mokré vlasy.

Quen vstal, ale znehybněl. Zůstal stát naprosto bez hnutí a od sušenek upatlané ruce držel nad hlavou na znamení, že se vzdává. Ve vzduchu před ním visel Jenks a mečem, kterým zaháněl útočící víly, mířil Quenovi na pravé oko. Skřítek vypadal navztekaně, sypal se z něj skřítkovský prášek a na podlaze vytvářel sluneční paprsky.

„Nadechni se,“ pohrozil Jenks. „Mrkni. Dej mi záminku, ty zatracená zrůdo.“

Klopýtla jsem a vstala, když tu do místnosti vtrhla Ivy a pohybovala se rychleji, než jsem považovala za možné. Župánek za ní vlál, když popadla Quena pod krkem.

Světla zablikala a visící nádobí se rozhoupalo, když ho přirazila ke stěně vedle dveří. „Co tu chcete?“ zavrčela a klouby jí zbělely, jak zesílila stisk. Jenks se pohnul spolu s Quenem a mečem se stále dotýkal jeho oka.

„Počkat!“ zvolala jsem, protože jsem se bála, že ho zabijí. Ne že by mi to vadilo, ale do kuchyně by mi vtrhla IBA a musela bych vyplnit spoustu papírů. Stohy papírů. „Klid,“ chlácholila jsem je.

Obrátila jsem oči k Ivy, která škrtila Quena. Na ruce mi ulpěla poleva, kterou jsem si utřela do vlhkých džínů, a snažila jsem se zklidnit dech. Byla jsem zmáčená slanou vodou a ve vlasech jsem měla drobky a cukr. Kuchyň vypadala jako po výbuchu. Zamžourala jsem na fialovou polevu na stropě. Jak ta se tam dostala?

„Slečno Morganová,“ řekl Quen, pak zachroptěl, když Ivy zesílila stisk. Hudba v obýváku ztichla natolik, abychom si mohli promluvit.

Prohmatala jsem si žebra a trhla sebou. Vztekle jsem vykročila k místu, kde visel z Ivyina sevření. „Slečno Morganová?“ zakřičela jsem dvacet centimetrů od jeho rudnoucího obličeje. „Slečno Morganová? Teď jsem slečna Morganová? Co to s vámi, do pekel, je?“ ječela jsem. „Přijdete do mého domu. Zničíte mi sušenky. Uvědomujete si, jak dlouho bude trvat, než to všechno uklidím?“

Znovu zachroptěl a můj vztek začal polevovat. Ivy na něj zírala se šokující prudkostí. Vyburcoval ji pach jeho strachu. Upírovatěla v poledne. To nebylo dobré. Ustoupila jsem o krok a rychle vystřízlivěla. „Hm, Ivy?“ řekla jsem.

„Jsem v pořádku,“ řekla tlumeně, ale její oči říkaly něco jiného. „Mám mu pustit žilou, dokud nezmlkne?“

„Ne!“ vykřikla jsem a znovu to ucítila. Quen se napíchl na silovou čáru. Vylekaně jsem se nadechla. Začínalo se to vymykat kontrole. Někdo dojde k úhoně. Mohla bych uzavřít kruh, ale jen kolem sebe, ne kolem něj. „Pusť ho!“ přikázala jsem. „Jenksi, stáhni se!“ Ani jeden se nepohnul. „Hned!“

Ivy s ním znovu praštila o stěnu, pustila ho a couvla. Spadl na zem, ruce si položil na krk a drsně se rozkašlal. Pomalu pohnul nohama, posadil se do tureckého sedu, odhodil si z očí černé vlasy a vzhlédl. „Morganová,“ zachraptěl a rukou se držel za krk. „Potřebuji pomoc.“

Pohlédla jsem na Ivy, která si zavazovala černý hedvábný župánek. Potřeboval moji pomoc? No jasně. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a Ivy kývla. Kroužek hnědé v jejích očích byl příliš tenký, než aby mě to uklidnilo, ale slunce stálo vysoko a napětí v místnosti ustupovalo. Když si všimla mých obav, stiskla rty.

„Jsem v pořádku,“ ujistila mě. „Mám zavolat IBA hned, nebo až po tom, co ho zabiju?“

Pohledem jsem přelétla kuchyň. Sušenky byly zničené, zůstaly z nich jen rozmočené hroudy. Po stěnách stékala dolů poleva. Slaná voda vytékala z kuchyně a ohrožovala koberec v obýváku. Připadalo mi jako dobrý nápad nechat Ivy, aby ho zabila.

„Chci si poslechnout, co si mi přeje říct,“ řekla jsem, otevřela zásuvku, vytáhla tři utěrky a vytvořila z nich ve dveřích malou přehradu. Jenksovy děti vykukovaly zpoza rohu. Navztekaný Jenks o sebe otřel křídla, až pronikavě zahvízdala, a děti s trylkováním zmizely.

Čtvrtou utěrkou jsem si setřela polevu z lokte a postavila jsem se před Quena. Rozkročila jsem se, pěsti si založila v bok a čekala. Muselo jít o něco velkého, když byl ochotný riskovat, že Jenksovi odhalí, že je elf. Vzpomněla jsem si na Ceri žijící přes ulici a moje obavy zesílily. Nemínila jsem dovolit, aby se o ní Trent dozvěděl. Nějak by ji využil − nějak krutě.

Elf si prohmatal přes košili žebra. „Myslím, že jste mi je naštípla,“ řekl.

„Prošla jsem?“ řekla jsem uštěpačně.

„Ne. Ale jste to nejlepší, co mám.“

Ivy vydala nevěřícný zvuk a Jenks klesl dolů před něj, držel se ale z dosahu. „Jste sráč,“ vynadal mu deseticentimetrový mužík. „Společně bychom vás dokázali třikrát zabít.“

Quen se na něj zamračil. „Společně. Ale já se zajímal o ni. Ne o vás. Selhala.“

„Takže asi půjdete, co?“ řekla jsem, ale bylo mi jasné, že nebudu mít takové štěstí. Všimla jsem si, jak unaveně vypadá. Bylo sotva po poledni. Elfové spali, když slunce stálo nejvýš a o půlnoci, stejně jako skřítci. Quen tu byl bez Trentova vědomí.

Cítila jsem se sebejistěji, proto jsem si vytáhla židli a posadila se, než si mohl Quen všimnout, jak se mi klepou kolena. „Trent neví, že jste tady,“ řekla jsem a on vážně přikývl.

„Je to můj problém, ne jeho,“ řekl Quen. „Já vám zaplatím, ne on.“

Zamrkala jsem a snažila se zamaskovat znepokojení. Trent nic nevěděl. Zajímavé. „Máte pro mě práci, o které neví,“ řekla jsem. „Oč jde?“

Quen střelil pohledem po Ivy a Jenksovi.

Podrážděně jsem si přehodila nohu přes nohu a zavrtěla hlavou. „Jsme tým. Nepošlu je pryč, abyste mi mohl povědět, v jakém jste průšvihu.“

Starší elf nakrčil obočí. Rozzlobeně se nadechl.

„Podívejte,“ řekla jsem a ukázala na něj prstem. „Nemám vás ráda. Jenks vás nemá rád. A Ivy by se do vás nejraději zakousla. Začněte mluvit.“

Znehybněl. V tu chvíli jsem si všimla zoufalství, které se třpytilo hluboko v jeho očích jako světlo na hladině. „Mám problém,“ řekl a jeho tichým, kontrolovaným hlasem se jako stuha táhla nit strachu.

Pohlédla jsem na Ivy. Dech se jí zrychlil, objala se pažemi a přitáhla si župánek blíž k tělu. Vypadala rozčileně a bledou tvář měla bělejší než obvykle.

„Pan Kalamack se chystá na společenskou akci…“

Našpulila jsem rty. „Už jednou jsem dneska odmítla hrát děvku.“

V Quenových očích se zablýsklo. „Sklapněte,“ řekl chladně. „Někdo se vměšuje do obchodů pana Kalamacka. Na schůzce mají dospět k dohodě. Chci, abyste byla u toho, a zajistila, že se nic víc nestane.“

Dohoda? Mělo se ukázat, kdo je silnější, a kdo se spakuje a vypadne z města. „Saladan?“ hádala jsem.

Zatvářil se překvapeně. „Znáte ho?“

Jenks poletoval nad Quenem a snažil se zjistit, co je. Byl ale čím dál frustrovanější, pohyboval se a ostře cvakal vážčími křídly. „Slyšela jsem o něm,“ řekla jsem a vzpomněla si na Takatu. Přimhouřila jsem oči. „Proč by mě mělo zajímat, jestli převezme Trentovy obchody? Jde o Síru, že?“ řekla jsem. „No, klidně můžete shořet v pekle. Trent zabíjí lidi. Ne že by to předtím nedělal, ale teď je zabíjí bezdůvodně.“ Pobouřeně jsem vyskočila na nohy. „Váš šéf je hajzl. Měla bych ho zatknout, ne ho chránit. A vy,“ zvolala jsem hlasitěji a ukázala na něj, „jste ještě horší, protože se mu v tom nesnažíte zabránit!“

Quen zrudl a já se hned cítila líp. „Jste opravdu tak hloupá?“ řekl a já ztuhla. „Špatná Síra nepochází od pana Kalamacka; je od Saladana. Proto se mají sejít. Pan Kalamack se ji snaží dostat z ulice, a pokud nechcete, aby Saladan ovládl město, měla byste začít pana Kalamacka chránit jako my ostatní. Vezmete ten úkol, nebo ne? Zaplatím deset tisíc.“

Jenks vyrazil tak tenký zvuk překvapení, až mě z něj rozbolely oční bulvy.

„V hotovosti a předem,“ dodal Quen, odněkud z oděvu vytáhl tenký svazeček bankovek a hodil mi ho k nohám.

Podívala jsem se na peníze. Nebylo to dost. Ani milion dolarů by nebylo dost. Pohnula jsem nohou a posunula peníze po mokré podlaze zpátky ke Quenovi. „Ne.“

„Vezmi si peníze a nechej ho umřít, Rache,“ řekl Jenks z prosluněného okenního parapetu.

Černě oděný elf se usmál. „Tak slečna Morganová nepracuje.“ Na poďobané tváři měl sebevědomý výraz a já nenáviděla sebejistý pohled v jeho očích. „Pokud si vezme peníze, bude pana Kalamacka chránit do posledního dechu, že?“

„Ne,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že má pravdu. Ale nevezmu si jeho ubohých deset tisíc.

„Přijmete peníze i úkol,“ řekl Quen, „protože pokud to neuděláte, povím všem o létech, která jste trávila na táboře jeho otce. Jste jediná, kdo má vůbec nějakou šanci udržet ho naživu.“

Z obličeje mi vyprchala barva. „Bastarde,“ zašeptala jsem a odmítala se bát. „Proč mě prostě nenecháte na pokoji? Proč já? Právě jste se mnou vymetl podlahu.“

Sklopil oči. „Budou tam upíři,“ řekl tiše. „Mocní. Existuje šance…“ Nadechl se a pohlédl mi do očí. „Nevím, jestli…“

Trochu jsem se uklidnila a zavrtěla hlavou. Quen nic nepoví. Trent by se naštval, kdyby mě poslali na Antarktidu; pořád doufal, že si mě koupí. „Není můj problém, že se bojíte upírů,“ řekla jsem. „Nedovolím, abyste z toho udělal můj problém. Ivy, dostaň ho z mojí kuchyně.“

Nepohnula se, a když jsem se otočila a spatřila prázdný výraz její tváře, podráždění mě přešlo. „Kousli ho,“ zašeptala a mě šokovalo, když jí zasněně selhal hlas. Schoulila se, opřela se zády o stěnu, zavřela oči a zhluboka vdechla jeho pach.

Rozevřela jsem rty v pochopení. Těsně předtím, než jsem Piscaryho omráčila, kousl ho. Quen byl inderlanďan, proto se nemohl nakazit upířím virem a proměnit se, ale mohl být mentálně připoután k mistru upírovi. Rukou jsem si zakryla krk a zbledla jsem.

Když se mě Velký Al pokusil zabít, přijal podobu a schopnosti upíra a rozerval mi krk. Naplnil mi žíly mocným koktejlem neurotransmiterů, které teď kolovaly i Quenem. Byla to věc přežití, která měla upírům zajistit stálý příděl ochotných dárců krve, u nichž se bolest měnila v potěšení, protože je stimulovaly upíří feromony. Zkušený upír mohl způsobit, že jen jeho a ničí jiné kousnutí dokázalo u oběti navodit příjemný pocit, čímž si ji k sobě připoutal a zabránil tak ostatním pytlačit ve své spižírně.

Algaliarept se neobtěžoval neurotransmitery naladit, koneckonců se mě snažil zabít. Zůstala mi jizva, s níž si mohl pohrát kterýkoli upír. Nepatřila jsem nikomu, a dokud se mi bude dařit držet si upíří zuby od těla, nikomu ani patřit nebudu. V upířím světě byla nepřipoutaná oběť póvl, hračka, ubožák, který zastával tak nízké postavení, že si z něj každý upír mohl vzít, co chtěl. Podobná oběť bez pána dlouho nepřežila, protože si ji upíři mezi sebou předávali, brzy z ní vysáli život i vůli a nechali ji hnít ve zmateném osamění zrady, když ošklivost jejich světa konečně ukázala svoji tvář. Bez Ivyiny ochrany bych obětí byla i já.

A na Quena buďto nikdo nevztáhl nárok, jako tomu bylo u mě, nebo ho za svého přijal Piscary. Hleděla jsem na něj a dospěla k závěru, že má důvod bát se.

Když Quen poznal, že jsem pochopila, plynule se zvedl na nohy. Ivy ztuhla a já zvedla ruku, abych naznačila, že je všechno v pořádku. „Nevím, jestli mě kousnutím k sobě připoutal, nebo ne,“ řekl Quen, ale ani vyrovnaný hlas nedokázal zamaskovat jeho strach. „Nemůžu riskovat a dovolit, aby se na mě Kalamack spoléhal. Někdo by mě mohl v příhodný okamžik… rozptýlit.“

Vlny rozkoše a příslib slasti, které se z kousnutí šířily, skutečně dokázaly rozptýlit i uprostřed boje. Přitahovala mě k němu lítost. Lehce vrásčitou tvář měl zbrocenou potem. Byl stejně starý, jako by byl můj otec, kdyby stále žil, měl sílu dvacetiletého mladíka a zároveň robustnost, která přicházela s věkem.

„Vzbudil už ve vás nějaký upír reakci?“ zeptala jsem se. Byla to sice hodně osobní otázka, ale on přišel za mnou.

Aniž by sklopil oči, řekl: „Ještě jsem se nedostal do situace, kdy bych to mohl zjistit.“

„Rache?“ zavolal Jenks a s cvakáním křídel se snesl přede mě.

„Pak nevím, jestli vás k sobě Piscary připoutal, nebo ne,“ řekla jsem. Vzápětí jsem ale ztuhla, protože jsem si uvědomila, že mě šimrá jizva, že se mi z ní do těla šíří hlubší pocity. Zbystřila jsem a vytřeštila oči. Quen ztuhl. Zadívali jsme se jeden druhému do očí a podle jeho vyděšeného pohledu jsem poznala, že to taky cítí.

„Rache!“ zakřičel Jenks, křídla mu zrudla, nalétl mi do obličeje a donutil mě o krok ustoupit. „Quen není jediný, kdo má problém.“

Sledovala jsem jeho vyděšený pohled až k Ivy. „Ach… do prdele,“ zašeptala jsem.

Ivy se vmáčkla do kouta, župánek se jí rozevřel a odhalil černou hedvábnou noční košilku. Přestala vnímat a její černé oči nic neviděly, jen pohybovala ústy. Ztuhla jsem, protože jsem nevěděla, co se děje.

„Dostaň ho odsud,“ zašeptala a ze zubů jí ukáply sliny. „Ach bože, Rachel. Není připoutaný vůbec k nikomu. Piscary… je v mojí hlavě.“ Zalapala po dechu. „Chce, abych si ho vzala. Nevím, jestli ho dokážu zastavit. Dostaň Quena pryč!“

Zírala jsem a nevěděla, co dělat.

„Dostaň ho z mojí hlavy!“ sténala. „Dostaň ho ven!“ S hrůzou jsem sledovala, jak sklouzla dolů po stěně, schoulila se a přitiskla si ruce na uši. „Dostaň ho ven!“

S bušícím srdcem jsem se otočila ke Quenovi. Krk se mi nažhavil příslibem. Podle jeho výrazu jsem poznala, že i jeho jizva se rozpálila. Panebože, byl to úžasný pocit.

„Otevři dveře,“ řekla jsem Jenksovi. Chytila jsem Quena za paži a odvlekla ho do chodby. Za námi se ozvalo děsivé hrdelní vrčení. Rozběhla jsem se a táhla Quena za sebou. V sanktuáriu ale Quen ztuhl a vytrhl se mi.

„Odcházíte!“ zakřičela jsem a natáhla se po něm. „Hned!“

Choulil se a třásl a na mistra bojových umění vypadal zranitelně. Na tváři mu vyvstaly vrásky a zrcadlily jeho vnitřní boj. V očích se mu zračil zlomený duch. „Doprovodíte pana Kalamacka místo mě,“ řekl chraplavě.

„Ne, to neudělám.“ Natáhla jsem se po něm.

Ožil a uskočil. „Doprovodíte pana Kalamacka místo mě,“ zopakoval a do obličeje se mu vrátilo zoufalství. „Jinak se tomu poddám a vrátím se do kuchyně.“ Tvář se mu stáhla a já zpanikařila, že to udělá v každém případě. „Něco mi šeptá, Morganová. Slyším ho skrz ni…“

Vyschlo mi v ústech. Myšlenky mi zalétly ke Kistenovi. Kdybych mu dovolila, aby mě spoutal, mohla bych dopadnout přesně takhle. „Proč já?“ zeptala jsem se. „Univerzita je plná lidí, kteří jsou v magii lepší.“

„Všichni ostatní se spoléhají na magii,“ lapal po dechu, zlomený v pase. „Vy ji používáte jako poslední možnost. Máte tak… výhodu.“ Nadechl se. „Slábne. Cítím to.“

„Dobrá!“ vykřikla jsem. „Zatraceně, půjdu! Jenom odsud vypadněte!“

Unikl mu výdech plný agonie, lehoučký jako vánek. „Pomozte mi,“ zašeptal. „Už se nedokážu pohnout.“

S bušícím srdcem jsem ho popadla za paži a vlekla ho ke dveřím. Za námi se ozval Ivyin zmučený, úzkostný výkřik. Stáhl se mi žaludek. Co mě to napadlo jít na rande s Kistenem?

Jenks s potomstvem zatáhl za složitý systém kladek, které jsme vyrobili, aby mohli otevřít vchodové dveře, a do kostela proniklo ostré světlo odrážející se od sněhu. Quen ucukl před studeným poryvem větru, který zahnal skřítky do úkrytu. „Vypadněte!“ zaječela jsem vztekle a zděšeně a vytáhla ho ven na schody.

U chodníku parkovala dlouhá šedá limuzína s motorem běžícím naprázdno. Dech mi zasyčel úlevou, když se dveře řidiče otevřely a ven vystoupil Jonathan, Trentův lokaj číslo jedna. Nikdy mě nenapadlo, že bych toho vysokého a odporného muže někdy viděla ráda. Byli v tom spolu, pracovali za Trentovými zády. Dělala jsem větší chybu než obvykle. Už teď jsem to cítila.

Pomohla jsem udýchanému Quenovi odklopýtat dolů po schodech. „Dostaň ho odsud,“ obořila jsem se na Jonathana.

Zprudka otevřel dveře na straně spolujezdce. „Uděláš to?“ zeptal se a s pevně stisknutými rty si změřil mé od sušenek upatlané vlasy a mokré džíny.

„Ano!“ strčila jsem Quena dovnitř. Zhroutil se na kožené sedadlo jako opilec. „Jeďte!“

Vysoký elf zabouchl dveře a podíval se na mě. „Co jsi mu provedla?“ řekl chladně.

„Nic! Může za to Piscary! Dostaň ho odsud!“

Očividně uspokojen přistoupil ke dveřím řidiče. Vůz se zvláštní tichostí zrychlil. Stála jsem na zledovatělém chodníku, třásla se a sledovala ho, dokud nezahnul za roh a nezmizel.

Tep se mi zklidňoval. Objala jsem se pažemi, protože zimní slunce bylo studené. Pomalu jsem se otočila, abych se vrátila dovnitř, a netušila, co najdu schoulené na podlaze v kuchyni.

10

Hleděla jsem na sebe do zrcadla nad novým toaletním stolkem z pevného jasanu a nasazovala si kruhy náušnic dost velké na to, aby se na nich usadil Jenks. Krátké černé šatičky mi slušely a kozačky nad kolena mě dostatečně zahřejí. Nemyslela jsem si, že by Kisten plánoval koulovačku v parku, i když by to bylo kýčovité a levné. A řekl, že si mám obléct něco pěkného. Natočila jsem se bokem a prohlédla se. Hezké. Velmi hezké.

Spokojeně jsem se posadila na postel a zapnula si boty, posledních několik centimetrů jsem ale nechala nedopnutých, aby se mi lépe chodilo. Nechtěla jsem být vzrušená z toho, že se chystám na schůzku s Kistenem, ale v poslední době jsem měla zřídka šanci pěkně se obléct a pobavit se, takže bylo těžké cítit se jinak. Říkala jsem si, že bych na tom byla stejně, i kdybych se chystala vyjít si s děvčaty. Nebylo to Kistenem; šlo prostě o to, že jsem měla jít ven.

Chtěla jsem slyšet jiný názor, proto jsem se za cvakání podpatků vydala hledat Ivy. Pořád jsem měla v živé paměti, jak se vzepřela Piscarymu. Nemrtvý upír to vzdal, jakmile Quen odešel, po zbytek dne byla ale zamlklá, a i když mi pomáhala s úklidem kuchyně, odmítala o tom mluvit. Nechtěla, abych zrovna teď s Kistenem někam chodila, a já tak trochu souhlasila, že je to hloupý nápad. V případě nutnosti bych se ale Kistenovi dokázala ubránit. Slíbil, že mě nekousne, a já nemínila změnit názor kvůli okamžiku vášně. Ne teď. Nikdy.

Uhladila jsem si třpytivé koktejlové šaty, vešla do obýváku a zastavila se, aby si mě Ivy mohla prohlédnout. Stočená na gauči vzhlédla od časopisu. Nemohla jsem si nevšimnout, že je na stejné stránce, jako když jsem se šla před třiceti minutami převléknout.

„Co myslíš?“ řekla jsem, pomalu se otočila a v jehlových podpatcích se cítila neuvěřitelně vysoká.

Povzdychla si, prstem si přidržela stránku a zavřela časopis. „Myslím, že děláš chybu.“

Svraštila jsem obočí a podívala se na sebe. „Jo, máš pravdu,“ řekla jsem a zamyslela se nad tím, co ještě mám v šatníku. „Půjdu se převléct.“

Otočila jsem se k odchodu a Ivy hodila časopisem přes místnost, až narazil na stěnu přede mnou. „Tak jsem to nemyslela!“ vykřikla a já se překvapeně otočila.

Ivy nakrčila oválnou tvář, stáhla tenká obočí, narovnala se a zavrtěla. „Rachel…“ domlouvala mi a já věděla, kam rozhovor směřuje.

„Nedovolím, aby mě kousl,“ rozzlobila jsem se. „Jsem velká holka. Umím se o sebe postarat. A po dnešním odpoledni si můžeš být zatraceně jistá, že se jeho zuby ke mně ani nepřiblíží.“

S ustaraným pohledem v hnědých očích si složila nohy pod sebe a najednou působila nejistě. Podobný výraz jsem u ní nevídala často. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a vzchopila se. „Vypadáš hezky,“ řekla a já skoro cítila, jak mi klesá tlak. „Nedovol, aby tě kousl,“ dodala tiše. „Kdyby tě k sobě připoutal, musela bych ho zabít, a to nechci.“

„Slibuju,“ řekla jsem, abych jí zlepšila náladu, neboť jsem věděla, že by to doopravdy udělala. Byl by to jediný způsob, jak by mohla spolehlivě zlomit jeho nadvládu nade mnou. A kdybych se jím nechala spoutat, poté co jsem ji odmítla, bylo by to pro ni příliš. Za cvakání podpatků jsem se vrátila do ložnice, abych se převlékla do něčeho méně vyzývavého. V tomhle ohozu jsem si koledovala o průšvih.

Stála jsem před skříní, posunovala věšáky sem a tam a doufala, že něco vyskočí a začne volat: „Obleč si mě! Obleč si mě!“ Už jednou jsem oblečení probrala a začínala si myslet, že nemám nic, co by nebylo příliš sexy, a přesto dostatečně atraktivní pro večer ve městě. Poslední měsíc jsem vyhodila za oblečení tolik peněz, že tu přece muselo něco být. Když jsem si vzpomněla na zmenšující se hromádku na účtu, stáhl se mi žaludek, Quen mi ale nechal na podlaze deset tisíc. A já souhlasila, že budu dělat chůvu Trentovi…

Překvapilo mě tiché zaklepání na dveře ložnice. Rychle jsem se otočila a ruka mi vylétla ke klíční kosti.

„Hm,“ řekla Ivy a její tenký úsměv prozrazoval pobavení nad tím, že mě zaskočila. „Omlouvám se. Vím, že nedovolíš, aby tě kousl.“ Zvedla podrážděně ruku. „Je to upírská věc. To je všechno.“

Chápavě jsem přitakala. Žila jsem s Ivy už tak dlouho, že mě její upírské instinkty považovaly za její majetek, i když věděla, že tomu tak není. Právě proto už jsme spolu nezápasily, neprala jsem svoje šaty spolu s jejími, nezmiňovala se o rodinných svazcích nebo o krvi ani za ní nešla, když nečekaně a zdánlivě bezdůvodně uprostřed rozhovoru opustila místnost. Tím vším bych hrála na její upírské instinkty a ocitly bychom se tak znovu ve stejné situaci jako před sedmi měsíci, kdy jsme se nešikovně snažily přijít na to, jak spolu žít.

„Tady,“ řekla Ivy, udělala krok do mého pokoje a podala mi balíček o velikosti pěsti v lesklém zeleném papíře a převázaný fialovou stuhou. „Je to brzký dárek k zimnímu slunovratu. Napadlo mě, že by sis to mohla vzít na rande s Kistenem.“

„Ach, Ivy!“ zvolala jsem a vzala si od ní dárek, který očividně úhledně zabalili v obchodě. „Děkuju. Já, ach, tvoje ještě nezabalila…“ Nezabalila? Ještě jsem je ani nekoupila.

„To je v pořádku,“ řekla rozrušeně. „Chtěla jsem počkat, ale napadlo mě, že by se ti to mohlo hodit. Na rande,“ zamumlala. Dychtivě hleděla na krabičku v mé ruce. „No tak. Otevři to.“

„Dobře.“ Posadila jsem se na postel a opatrně rozvázala stuhu, abych ji mohla příští rok znovu použít. Papír zdobilo logo Černého polibku a já zpomalila pohyby, abych protáhla napětí. Černý polibek byl exkluzivní obchod pro upíry. Já tam ani nekoukala do výkladní skříně. Tamní prodavači by už od pohledu poznali, že bych si tam nemohla dovolit ani kapesník.

Papír odhalil malou dřevěnou krabičku a uvnitř, na polštářku z rudého sametu, ležela broušená lahvička parfému. „Ach,“ vydechla jsem. „Děkuju.“ Ivy mi kupovala parfémy, co jsem se nastěhovala, protože jsme se snažily najít vůni, která by překryla její pach a pomohla jí ovládnout upírské sklony. Nebyl to romantický dar, za který by ho mnozí považovali, ale jistý druh upírského anti-afrodisiaka. Můj toaletní stolek byl plný flakónků, jejichž obsah se lišil mírou účinnosti. Parfém byl spíše pro ni než pro mě.

„Dá se opravdu těžko sehnat,“ řekla a zatvářila se rozmrzele. „Musíš si ho zvlášť objednat. Řekl mi o něm táta. Doufám, že ti bude vonět.“

„Hm,“ řekla jsem, otevřela ho a kápla si za uši a na zápěstí. Zhluboka jsem se nadechla a napadlo mě, že voní jako zelený les s příměsí citrusu: čistě, ostře a s náznakem tmavších stínů. Skvěle. „Ach, je báječný,“ řekla jsem, vstala a krátce ji objala.

Ztuhla a já se rychle obrátila k toaletnímu stolku a předstírala, že jsem si jejího překvapení nevšimla. „Huh,“ řekla, a když jsem se otočila, tvářila se zmateně. „Funguje to.“

„Co…“ řekla jsem obezřetně a přemýšlela, čím jsem se to vlastně navoněla.

Zatěkala pohledem, pak mi pohlédla do očí. „Blokuje upíří čich,“ řekla. „Nebo aspoň citlivější vůně, které pronikají do podvědomí.“ Zakřenila se a najednou vypadala úplně neškodně. „Vůbec tě necítím.“

„Bezva,“ řekla jsem ohromeně. „Měla bych ho nosit pořád.“

Ivy se zatvářila trochu provinile. „Mohla bys, ale koupila jsem poslední lahvičku a nevím, jestli by se mi ho podařilo znovu sehnat.“

Kývla jsem. Chtěla tím říct, že je dražší než litr vody na Měsíci. „Děkuju, Ivy,“ řekla jsem upřímně.

„Nemáš zač.“ Upřímně se usmála. „Šťastný předčasný slunovrat.“ Obrátila pozornost k přední části kostela. „Je tady.“

Bručení motoru běžícího naprázdno proniklo dovnitř tenkými tabulkami vitrážového okna. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla na hodiny na nočním stolku. „Právě včas.“ Otočila jsem se a pohledem žadonila, aby šla otevřít.

„Kdepak.“ Znovu se zakřenila a nevědomky odhalila špičáky. „Jdi ty.“

Otočila se a odešla. Podívala jsem se na sebe. Byla jsem přesvědčená, že můj oděv je naprosto nevhodný, a teď jsem v něm musela jít otevřít. „Ivy…“ stěžovala jsem si a následovala ji ven z pokoje. Aniž by zpomalila, zvedla ruku v odmítavém gestu a zmizela v kuchyni.

„Fajn,“ zabrblala jsem a procvakala na podpatcích kostelem. Cestou jsem rozsvítila v sanktuáriu, tlumená světla vysoko u stropu ale sotva dokázala prozářit tmu. Byla jedna ráno, skřítci spali bezpečně stulení ve stole a měli se vzbudit až kolem čtvrté. V předsíni žádné světlo nebylo a mě napadlo, jestli bychom s tím neměli něco udělat. Otevřela jsem těžké dřevěné dveře.

Kamenná sůl zakřupala Kistenovi tiše pod botami, když couvl.

„Ahoj, Rachel,“ řekl a pohledem si mě změřil. Lehké napětí kůže okolo jeho očí mi prozradilo, že jsem hádala správně; nebyla jsem správně oblečená. Přála jsem si vědět, co schovává pod přepychovým šedým vlněným pláštěm. Spadal mu až k botám a vypadal elegantně. A oholil se − jeho obvyklé jednodenní strniště zmizelo − takže působil uhlazeně, na což jsem u něj nebyla zvyklá.

„Tohle si nevezmu,“ řekla jsem místo pozdravu. „Pojď dovnitř. Dej mi minutku na převlečení.“

„Jasně.“ U chodníku za ním parkovala jeho červená corvetta, na které tál lehký sníh. Protáhl se okolo mě a já za ním s bouchnutím zavřela dveře.

„Ivy je v kuchyni,“ řekla jsem, zamířila zpátky do ložnice a jeho tiché kroky mě následovaly. „Měla zlé odpoledne. Se mnou mluvit nechce, ale možná by si promluvila s tebou.“

„Volala mi,“ řekl a tón jeho hlasu mi prozradil, že ví o tom, že se Piscary pokusil získat nad ní nadvládu. „Vezmeš si jiné boty, že?“

Zprudka jsem se zastavila ve dveřích pokoje. „Co se ti nelíbí na mých botách?“ řekla jsem, protože byly to jediné, co jsem si chtěla na sobě nechat. Ach, tedy… to jediné z ohozu, který jsem měla na sobě, ne to jediné celkově.

Zadíval se na ně a jeho odbarvené obočí vystřelilo vzhůru. „Mají patnácticentimetrové podpatky?“

„Jo.“

„Venku mrzne. Uklouzneš a spadneš na prdel.“ Vykulil modré oči. „Chci říct na pozadí.“

Po tváři se mi rozlil úsměv při pomyšlení, že se kvůli mně snaží mluvit slušně. „Jsem v nich stejně vysoká jako ty,“ řekla jsem samolibě.

„Všiml jsem si.“ Zaváhal, přešlápl a protáhl se okolo mě do ložnice.

„Hej!“ zvolala jsem, když se vydal rovnou k šatníku. „Vypadni z mého pokoje!“

Ignoroval mě a hrábl až úplně dozadu, kde jsem schovávala věci, které se mi nelíbily. „Předtím jsem tu něco viděl,“ řekl a s tichým výsknutím se opřel a zatahal. „Tady,“ řekl a vytáhl nenápadné černé boty. „Začni těmihle.“

„Těmi?“ stěžovala jsem si, když je odložil stranou a znovu zabořil paže do šatníku. „Nemají žádný podpatek. A jsou čtyři roky staré a už dávno nejsou v módě. A co děláš v mojí skříni?“

„Jsou to klasické boty,“ řekl Kisten uraženě. „Ty nikdy nevyjdou z módy. Obuj si je.“ Znovu zahrabal ve skříni a vytáhl něco po hmatu, protože nemohl nic vidět. Zrudla jsem, když jsem uviděla starý kostýmek, na který jsem úplně zapomněla. „Ach, to je příšerné,“ řekl, když jsem mu ho vyškubla z rukou.

„Brala jsem si ho na pohovory,“ řekla jsem. „Měl být ošklivý.“

„Zahoď ho. Ale kalhoty si nech. Vezmeš si je dneska večer na sebe.“

„To teda nevezmu!“ protestovala jsem. „Kistene, jsem schopná obléct se sama!“

Mlčky povytáhl obočí a vrátil se zpátky k hromádce odložených věcí, z níž vytáhl černou halenku s dlouhým rukávem, kterou mi před třemi lety koupila matka. Neměla jsem to srdce vyhodit ji, protože byla z hedvábí, sahala mi ale až do půlky stehen. Měla také příliš hluboký výstřih a moje plochá hruď v ní vypadala ještě plošší.

„A tohle,“ řekl a já zavrtěla hlavou.

„Ne,“ řekla jsem pevně. „Je příliš dlouhá a nosila by ji spíše moje máma.“

„Pak má tvoje matka lepší vkus než ty,“ opáčil vesele. „Vezmi si pod ni živůtek a hlavně si ji, proboha, nezastrkuj do kalhot.“

„Kistene, vypadni z mého šatníku!“

Ale on opět sáhl dovnitř, a když se zhoupl zpátky, sklonil hlavu nad něčím malým v ruce. Napadlo mě, že to bude ta ošklivá kabelka s flitry, jejíhož nákupu jsem dodnes litovala, když se ale otočil a držel neškodně vypadající knihu, ovládl mě stud. Neměla žádný titul a byla vázaná v měkké hnědé kůži. Podle lesku v Kistenových očích jsem poznala, že ví, o co jde.

„Dej to sem,“ řekla jsem a natáhla se pro ni.

Kisten se poťouchle zakřenil a zvedl ji nad hlavu. Asi bych se k ní stejně dostala, ale musela bych po něm vyšplhat. „No, no, no…“ řekl. „Slečno Morganová. Šokovala jste mě a potěšila. Jak jste se dostala k průvodci randění s upírem od Rynna Cormela?“

Stiskla jsem rty a zuřila. Zhoupla jsem se v bocích a mohla jen bezmocně sledovat, jak ode mě poodstoupil a zalistoval knihou.

„Četla jsi ho?“ zeptal se, zastavil se na jedné stránce a vyloudil překvapený zvuk. „Na tohle jsem zapomněl. Zajímalo by mě, jestli bych to ještě zvládl.“

„Ano, četla jsem ho.“ Natáhla jsem ruku. „Dej to sem.“

Kisten zvedl oči od knihy ve svých dlouhých, mužných rukou. Oči mu lehce zčernaly a já se proklela, když jsem ucítila záchvěv vzrušení. Zatracené upírské feromony.

„Aha, je pro tebe důležitý,“ řekl Kisten a pohlédl na dveře, protože Ivy praštila něčím v kuchyni. „Rachel…“ řekl tišeji a přistoupil o krok blíž. „Znáš všechna má tajemství.“ Poslepu udělal na stránce oslí ucho. „Co mě dohání k šílenství. Co mě instinktivně zahání… do… krajností.“

Poslední slovo vyslovil pečlivě a já potlačila zachvění rozkoši.

„Víš, jak mnou… manipulovat,“ zamumlal a kniha mu zůstala viset zapomenutá v ruce. „Mají svého průvodce i čarodějky?“

Ocitl se ode mě na vzdálenost půl metru a já si ani nepamatovala, že by se pohnul. Cítila jsem silný pach jeho vlněného kabátu a pod ním omamnou vůni kůže. Rozčileně jsem mu knihu vytrhla a Kisten o krok ucouvl. „To by sis tak přál,“ zabrblala jsem. „Dala mi ho Ivy, abych na ni přestala působit. To je všechno.“ Schovala jsem knihu pod polštář a jeho úsměv se ještě rozšířil. Zatraceně, pokud se mě dotkne, jednu mu vlepím.

„Přesně tam patří,“ řekl. „Ne do skříně. Měj ho po ruce, abys do něj mohla kdykoli nahlédnout.“

„Vypadni,“ ukázala jsem.

Dlouhý kabát se mu zavlnil kolem bot, když vykročil ke dveřím, a každý jeho pohyb byl prodchnutý sebejistou, svůdnou ladností. „Vyčesej si vlasy,“ řekl, když líně prošel dveřmi. Zakřenil se a odhalil zuby. „Líbí se mi tvůj krk. Stránka dvanáct, třetí odstavec zdola.“ Olízl si rty a schoval blýskavý špičák, ale já ho přesto viděla.

„Ven!“ zakřičela jsem, udělala dva kroky a práskla dveřmi.

Hněvivě jsem se otočila k oblečení, které rozložil na posteli. Byla jsem ráda, že jsem ji odpoledne ustlala. Lehce mě šimralo na krku a já zvedla ruku a přitiskla si na něj dlaň, abych šimrání potlačila. Zadívala jsem se na polštář, pak jsem zpod něj zdráhavě vytáhla knihu. Napsal ji Rynn Cormel? Kruci, ten chlap vedl během Zvratu téměř samojediný celou zemi a měl ještě čas napsat upírský sexuální manuál?

Když jsem knihu otevřela na stránce, kterou založil, vznesla se z ní vůně šeříku. Byla jsem připravená na všechno, protože jsem knihu už dvakrát četla a budila ve mně spíše šok než vzrušení, ale na stránce se psalo jen o tom, jak se dá s pomocí náhrdelníků předat zpráva milenci. Čím víc jste si zakrývali krk, tím víc jste ho vyzývali, aby se do něj zakousl. V poslední době se staly velmi populární gotické krajky z kovu, ale nosit je bylo jako chodit v negližé. A skoro stejně zlé bylo nosit krk zcela odhalený − dávali jste tak světu najevo své upírské panenství, což upíry nesmírně vzrušovalo.

„Huh,“ zabručela jsem, zavřela knihu a odhodila ji na noční stolek. Možná bych si ji měla znovu přečíst. Pohledem jsem zalétla k oblečení, které mi Kisten vybral. Vypadalo nevkusně, ale vyzkouším si ho, a až mu Ivy poví, že vypadám na čtyřicet, bude moct čekat dalších deset minut, než se převleču zpátky.

Rychlými pohyby jsem si zula boty a s tupým bouchnutím je odhodila stranou. Zapomněla jsem, že šedé kalhoty byly podšité hedvábím, a příjemně mi klouzaly po nohách. Vybrala jsem si černý živůtek − bez Kistenovy pomoci − a oblékla si přes něj dlouhou halenku. Nijak nezdůrazňovala moje křivky a já se zamračeně otočila k zrcadlu.

Při pohledu na svůj odraz jsem šokovaně ztuhla. „Zatraceně,“ zašeptala jsem. V černých šatičkách a kozačkách jsem vypadala dobře. Ale v tomhle? V tomhle jsem byla prostě… úžasná. Vzpomněla jsem si na stránku dvanáct, vytáhla nejdelší zlatý řetízek, jaký jsem měla, a nasadila si ho. „No teda,“ vydechla jsem a pootočila se, abych se prohlédla z jiného úhlu.

Moje křivky byly ty tam, skryté pod jednoduchými rovnými liniemi, ale skromné kalhoty, hedvábná košile a zlatý řetízek byly ztělesněním sebejistoty a nedbalého bohatství. Moje bledá pleť vypadala alabastrová místo nemocně bílá a má atletická postava působila uhlazeně. Byl to pro mě nový vzhled. Nevěděla jsem, že dokážu vypadat nóbl.

Váhavě jsem si zvedla vlasy z krku a podržela si je na vršku hlavy. „Páni,“ vydechla jsem, protože jsem se rázem stala ještě elegantnější. Vypadala jsem fakt dobře, což bylo důležitější než hanba, že Kisten zjistí, že mě dokáže obléct lépe než já sama.

Prohrabala jsem zásuvku, vytáhla a aktivovala poslední amulet na zkrocení své kštice, vyčesala si vlasy a vytáhla několik pramenů, aby mi šikovně visely před ušima. Kápla jsem na sebe trochu víc nového parfému, zkontrolovala nalíčení, schovala amulet krotící vlasy za halenku a popadla malou kabelku do ruky, protože taška přes rameno by celý dojem zkazila. Zarazila jsem se, protože jsem s sebou neměla žádné talismany, ale pak jsem si řekla, že jdu na rande, neřeším případ. A v boji s Kistenem bych stejně použila magii silových čar.

V botách na nízkém podpatku jsem nehlučně vyšla z pokoje a nechala se zavést tichým hovorem Kistena a Ivy do jantarově žlutě prosvíceného sanktuária. Ve dveřích jsem zaváhala a nakoukla dovnitř.

Probudili skřítky a ti teď poletovali sem a tam, hlavně však okolo Ivyina piána, a hráli si na honěnou mezi strunami. Vzduchem se neslo slabé hučení a já si uvědomila, že vibrace jejich křídel rozezvučely struny.

Ivy s Kistenem stáli ve dveřích do předsíně. Tvářila se stejně nervózně a vzdorně, jako když odmítala mluvit se mnou. Kisten se k ní ustaraně nakláněl a jednu ruku měl položenou na jejím rameni.

Odkašlala jsem si, abych upoutala jejich pozornost, a Kisten nechal ruku klesnout. Ivy znovu zaujala vyrovnaný postoj, ale já viděla, že její sebejistota utrpěla trhliny.

„Ach, to je lepší,“ řekl Kisten, když se otočil a oči mu krátce spočinuly na mém řetízku.

Rozepnul si plášť, a jak jsem se blížila, měřila jsem si ho oceňujícím pohledem. Nedivila jsem se, že mě chtěl obléct. Vypadal báječně. Na sobě měl italský oblek v námořnické modři s proužkem a naleštěné boty, vlasy si ulízal dozadu a voněl slabě mýdlem… a usmíval se na mě s atraktivní sebejistotou. Obvyklý řetízek měl schovaný pod límečkem naškrobené bílé košile. Vzal si vkusnou kravatu a řetízek hodinek mu vedl z kapsičky u vesty knoflíkovou dírkou do druhé kapsičky. Při pohledu na jeho štíhlý pas, široká ramena a úzké boky jsem neměla co namítat. Vůbec nic.

Ivy si mě prohlédla a zamrkala. „Kdy sis pořídila tohle?“ zeptala se a já se široce usmála.

„Kist to našel u mě ve skříni,“ řekla jsem vesele. Jiné přiznání toho, že nemám cit pro uhlazenost, ze mě nedostane.

Chystali jsme se na rande, proto jsem se postavila vedle Kistena; Nicka bych políbila, ale protože na nás Ivy s Jenksem viseli − Jenks doslova − rozhodla jsem se být diskrétní. A hlavně Kisten nebyl Nick.

Jenks přistál Ivy na rameni. „Musím něco říkat?“ zeptal se skřítek Kistena a založil si ruce v bok jako ochranitelský otec.

„Ne, pane,“ řekl Kisten zcela vážně a já měla co dělat, abych se neusmála. Pohled na deseticentimetrového skřítka hrozícího metr osmdesát vysokému upírovi by byl směšný, kdyby ho Kisten nebral vážně. Jenksovo varování bylo skutečné a neměl by problém přejít k činu. Skřítky bylo těžší zastavit než vílí zabijáky. Kdyby chtěli, ovládli by svět.

„Dobře,“ řekl Jenks spokojeně.

Stála jsem vedle Kistena, dvakrát se zhoupla na rovných podpatcích a zadívala se na ostatní. Nikdo neřekl ani slovo. Bylo to fakt divné. „Půjdeme?“ pobídla jsem ho nakonec.

Jenks se zachechtal a odletěl zahnat děti zpátky do stolu. Ivy se na Kistena naposledy zadívala a opustila sanktuárium. Televize se rozeřvala dřív, než jsem čekala. Změřila jsem si Kistena a napadlo mě, že má ke svému obvyklému vzezření motorkáře asi stejně daleko jako kozel ke stromu.

„Kistene,“ řekla jsem a dotkla se rukou náhrdelníku. „Co… vyjadřuje?“

Naklonil se blíž. „Sebejistotu. Říká, že nic nehledáš, ale za zavřenými dveřmi jsi divoška.“

Když se odtáhl, potlačila jsem záchvěv vzrušení. Dobrá. To… šlo.

„Pomůžu ti do kabátu,“ řekl a já ho zděšeně následovala do předsíně. Můj kabát. Můj ošklivý, ošklivý kabát s falešnou kožešinou na límci.

„Auvajs,“ řekl Kisten a v šerém světle, které sem padalo ze sanktuária, svraštil obočí. „Víš co?“ Shodil si z ramen svůj kabát. „Vezmi si můj. Je pro obě pohlaví.“

„Tak moment,“ vzepřela jsem se a couvla, než mi ho mohl hodit na ramena. „Takovou pitomost neudělám, pijavice. Budu cítit tebou. Jdeme na platonické rande a já neporuším pravidlo číslo jedna a nesmísím naše pachy, ještě než opustíme kostel.“

Zakřenil se a jeho bílé zuby se v šeru zaleskly. „Dostala jsi mě,“ přiznal. „Ale co si na sebe vezmeš? Tohle?“

Škubla jsem sebou a obličej mi ztuhl, když jsem se zadívala na svůj kabát. „Dobrá,“ souhlasila jsem, protože jsem nechtěla zničit svoji novou eleganci falešnou kožešinou a nylonem. A měla jsem nový parfém… „Ale neobleču si ho proto, abych smíchala naše pachy. Jasné?“

Kývl, ale jeho úsměv napovídal, že si myslí něco jiného. Dovolila jsem, aby mi do kabátu pomohl. Hleděla jsem do dálky, když na ramena dolehla jeho příjemná a teplá tíha. Kisten mě možná necítil, ale já cítila jej, a do těla mi vsákly zbytky jeho tepla. Kůže, hedvábí a nejjemnější vůně čerstvého oholení a kolínské tvořily příjemnou směsici a já měla co dělat, abych nevzdychla. „A co ty?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že zůstal jen v saku.

„Auto je zahřáté.“ Natáhla jsem se po dveřích, ale zarazil mě a položil svoji ruku na moji. „Dovol,“ řekl galantně. „Je to moje rande. Nech mě chovat se tak.“

Napadlo mě, že je to směšné, přesto jsem dovolila, aby mi otevřel dveře, vzal mě za paži a pomohl mi dolů po lehce zasněžených schodech. Sněžit začalo krátce po západu slunce a ošklivé šedé hromady, nahrnuté sněhovými pluhy, halila čisťounce bílá. Vzduch byl studený a ostrý a nefoukalo.

Nepřekvapilo mě, že mi otevřel dveře u auta, a nemohla jsem si pomoct a cítila se důležitá, když jsem se usazovala. Kisten zavřel dveře a obešel vůz zepředu. Kožená sedadla byla teplá a ze zpětného zrcátka nevisel papírový stromeček. Když nasedal, rychle jsem si prohlédla CD v konzole. Měl tu všechno od Kornu po Jeffa Becka, dokonce i zpívající mnichy. Poslouchal zpěv mnichů?

Kisten se usadil. Jakmile nastartoval, nastavil topení na plný výkon. Zabořila jsem se do sedadla a užívala si hlubokého hřmění motoru. Byl mnohem silnější než ten v mém malém autě a vibroval mnou jako dunění hromu. I kožená sedadla měla lepší kvalitu a mahagon na přístrojové desce byl pravý. Jako čarodějka jsem to poznala.

Odmítala jsem srovnávat Kistenův vůz s Nickovým otlučeným truckem, do kterého neustále táhlo, ale bylo to těžké. A líbilo se mi, když se ke mně někdo choval, jako bych byla zvláštní. Ne že by se tak ke mně Nick nechoval, ale tohle bylo jiné. Bylo fajn pěkně se obléct, i kdybychom skončili v bistru u Mickeyho. Což bylo víc než pravděpodobné, protože Kisten měl dovoleno utratit jen šedesát dolarů.

Když jsem ale na něj pohlédla, jak tak sedí vedle mě, uvědomila jsem si, že mi to nevadí.