NA ZAČÁTKU
Helston, Anglie září 1854
Kolem půlnoci její oči konečně nabyly tvar. Pohled v nich byl kočičí, napůl rozhodný a napůl váhavý - obojí znamenalo potíže. Ano, tyhle oči vypadaly tak skutečně. Měla zvednuté svoje krásné, elegantní obočí, které bylo jen palec od tmavého vodopádu jejích vlasů.
Držel se od papíru na vzdálenost paže a plánoval svůj další pohyb. Bylo to těžké, pracovat bez toho, aby byla poblíž něj, ale potom, v její přítomnosti, nikdy nemohl kreslit. Od té chvíle, kdy přijel z Londýna - ne, od té chvíle, kdy ji poprvé uviděl - musel být vždy opatrný na to, držet se od ní dál.
Každý den byla blízko něj a každý den to bylo obtížnější než kdy dřív. To byl důvod, proč se dnes ráno chystal odjet-do Indie, na americký kontinent, nevěděl kam. Všude tam, kde skončí, to bude jednodušší, než tady.
Naklonil se znovu s povzdechem nad výkres. Použil palec, aby mohl rozmazat perfektní linii jejího spodního rtu. Tento neživý papír, krutý podvodník, byl jediný způsob, jak si ji vzít sebou.
Poté, co se narovnal na kožené židli z knihovny, to pocítil. Cítil teplo vzadu, na jeho krku.
Její.
Jen pouhá její blízkost ho nutila cítit zvláštní pocit, jako druh tepla, který vysílají žhavé uhlíky, když k nim hodíš kus dřeva. Věděl to, aniž by se otočil: Byla tam.
Přikryl její podobiznu vázanými dokumenty v jeho klíně, ale nemohl jí uniknout.
Jeho oči se přesunuly na čalouněný gauč ze slonoviny, kde se jen před pár hodinami neočekávaně objevila. Bylo to potom, co si chtěla odpočinout od své párty, v růžových hedvábných šatech. Radovala se, že je nejstarší. Měla v rukách hrst divokých bílých pivoněk. Stále si myslela, že dosáhla toho, že mu připadala nevinná, že jejich častá setkání v altánku byly pouze ... šťastné náhody. Tak naivní! Nikdy jí nemohl říct
- tajemství, které nesl.
Vstal a otočil se. Náčrtky nechal na koženém křesle. Byla tam, tiskla rubín na jejím sametovém bílém jednoduchém županu. Její černé vlasy spadaly dolů v copu.
Výraz v její tváři byl stejný jako ten, který už kreslil tolikrát. V jejích tvářích rostl oheň. Byla naštvaná? Cítila se trapně? Toužil to vědět, ale nemohl si dovolit se zeptat.
"Co tady děláš?" Slyšel zavrčení ve svém hlase. Mrzelo ho, že byl tak ostrý, protože věděl, že ona to nikdy nepochopí.
"Já-já jsem nemohla spát," koktala a pohybovala se směrem k němu a k jeho židli. "Viděla jsem, jak se tady svítí a pak jsem" -odmlčela se a podívala se dolů na své ruce- "uviděla za dveřmi kufr. Jedeš někam?"
"Chtěl jsem ti to říct-" Odmlčel se. Neměl by lhát. Nikdy nezamýšlel, že by jí seznámil se svými plány. Kdyby jí je řekl, jen by to vše zhoršilo. Už teď nechal věci zajít příliš daleko. Doufal, že tentokrát to bude jiné.
Přiblížila se a její oči padly na skicák. "Ty jsi mě kreslil?" Její překvapený tón mu připomněl, jak velký rozdíl byl v jejich chápání.
Dokonce i po celou tu dobu, kterou za těch posledních pár týdnů strávili spolu, jí ještě ani nezačal odhalovat pravdu, která ležela za jejich vzájemnou přitažlivostí.
Tohle bylo dobré - nebo to bylo přinejmenším lepší. Během několika posledních dní se rozhodl odejít, protože tak pro něj bude snazší se od ní odtrhnout. Tohle úsilí na něj působilo tak, že jakmile byl sám, musel se své potlačované touhy zbavit kreslením. Měl celou knihu zaplněnou kresbami jejího krku, její mramorové klíční kosti, černého vodopádu jejích vlasů.
Teď, když se podíval na skicu, nestyděl se za to, že jí maloval, spíš hůř. Studený chlad se jím rozšířil, když si uvědomil, že její objev -expozice jeho citů- jí může zničit. Měl by být víc opatrný. Vždycky to začíná takhle.
"Teplé mléko s lžičkou melasy," zamumlal stále zády k ní. Pak smutně dodal: "To ti pomůže spát."
"Jak to víš? Protože to je přesně to, co moje matka-"
"Vím to," řekla a otočil se k ní. Údiv v jejím hlase ho nepřekvapil, ale on jí nemohl vysvětlit, jak to věděl, nebo jí říct, kolikrát v minulosti už jí připravil tenhle nápoj, když přišli stíny, a jak jí držel, dokud neusnula.
Cítil její dotek přes jeho košili, jako by hořel. Ruka jemně položená na jeho rameni ho přiměla, aby zalapal po dechu. Ještě se v tomhle životě nedotkli. Při prvním doteku ho vždy opustil dech.
"Odpověz mi," zašeptala. "Odcházíš?"
"Ano."
"Pak mě vezmi sebou," vyhrkla. Sledoval, jak se jako na povel nadechla, když chtěla vzít svou námitku zpět. Viděl průběh emocí, které se jí usadily v očích: nejdřív cítila impulzivnost, pak byla zmatená a nakonec se styděla za to, jak byla odvážná. Vždycky to dělala, už mnohokrát předtím a on vždycky udělal tu chybu, že jí utěšil. Stejně jako teď.
"Ne," zašeptal, vzpomněl si ... vždycky si vzpomněl ... "Odplouvám zítra. Pokud ti na mně vůbec záleží, už neřekneš ani slovo."
"Jestli mi na tobě záleží," opakovala, skoro jako kdyby mluvila sama k sobě. "Já-já miluju-"
"Neříkej to."
"Musím to říct. Já-miluju tě a jsem si jistá, že pokud odjedeš-"
"Láska. Neporozumíš tomu, ale musíš mi věřit."
Její oči se do něj zavrtaly. Ustoupila a zkřížila si ruce na prsou. To byla taky jeho chyba - vždycky, když jí to vysvětloval, donutil jí k pohrdavému gestu.
"Chceš říct, že jsou důležitější věci, než tohle?" Mluvila pochybovačně, přičemž si jednou rukou ukázala na srdce.
Oh, vždyť ona nevěděla, co přichází! Musel být silnější, než je teď. Musí být schopen ji zastavit. Pokud jí nezastaví, nikdy se nebude učit a minulost se jen bude stále opakovat. Bude je mučit znovu a znovu.
Známé teplo její kůže pod jeho rukama ho donutilo znovu zaklonit hlavu dozadu a zasténat. Snažil se ignorovat, jak blízko mu byla. Skutečnost, že cítí její rty na těch jeho. Ignorovat hořkost, kterou cítil, že tohle všechno muselo skončit. Ale její prsty jezdily po těch jeho tak lehce. Cítil, jak jí srdce závodí přes látku jejích tenkých bavlněných šatů.
Měla pravdu. Nebylo nic víc než tohle. Nikdy nebylo. Chystal se vzdát a přitáhnout si jí do náruče, když zachytil pohled v jejích očích. Jako kdyby viděla ducha. Odtáhla se od něj a položila si ruku na čelo.
"Mám takový divný pocit," zašeptala.
Bylo už příliš pozdě?
Její oči dostaly podobu těch, na jeho skice. Vrátila se k němu a položila mu ruce na hruď. Její rty byly v očekávání. "Řekni mi, že jsem blázen, ale já tu před tebou přísahám, že je to tak správně ..."
Ano, bylo příliš pozdě. Podíval se nahoru. Viděl nějaký třes. Cítil, jak všechno postupně tmavne. Využil jednu z posledních možností, aby ji mohl držet tak pevně, jak už několik posledních týdnů toužil.
Jakmile se jejich rty dotkly, oba byli bezmocní. Z chutě jejích úst se mu točila hlava. Čím blíže si ji tiskl, tím víc cítil v žaludku vzrušení, utrpení a další pocity. Její jazyk se proplétal s tím jeho. Oheň, který mezi nimi hořel, byl stále jasnější, teplejší a silnější s každým jejich dotekem a každým novým průzkumem jejich těl. Přesto nic z toho nebylo nové.
Místnost se chvěla. Aura kolem nich začala zářit.
Nevnímala, nebyla si vědoma ničeho, kromě jejich polibku.
Jenom on věděl, co se stane. Co tmavý společníci připravili, aby zničili jejich shledání. I když znovu nebyl schopen změnit běh jejich života, věděl to.
Stíny jim kroužily nad hlavou. Tak blízko, že by se jich mohl dotknout. Tak blízko, že kdyby chtěl, mohl by slyšet, co si šeptají. Díval se, jak přes její obličej přešel mrak. Na okamžik zahlédl jiskřičku poznání, která stále rostla v jejích očích.
2024 ©