12. kapitola 1/2
V PRACHU
V mlhavém soumraku, který padl na hřbitov, kroužil sup. Uplynuly dva dny od smrti Todda a Luce nebyla schopna jíst ani spát. Stála v černých šatech bez rukávů na hřbitově, kde se konalo shromáždění na počest Todda. Jako by ten příšerný hodinový obřad nestačil. Hlavně proto, že vnitřek kaple byl změněný na bazén, se obřad musel konat na ponurém bažinatém hřbitově.
Od nehody byl ve škole dočasně zakázaný pohyb studentů. Navíc tam skoro nikdo nemluvil.
Luce strávila poslední dva dny vyhýbáním se pohledů ostatních studentů, kteří si ji měřili s různým stupněm podezření. Ti, které neznala, se na ní dívali se slabým náznakem strachu. Jiní, jako Roland a Molly, to řešili hnusným nestydatým způsobem. Jako by bylo něco temně fascinujícího na jejím přežití. Během vyučování vydržela sondování očí, jak nejlépe dovedla. Byla ráda, když jí v noci Penn přinesla kouřící hrnek zázvorového čaje, nebo Arriane, která ji vždycky pod dveře strčila časopis Mad Libs.
Byla zoufalá, protože na to nemohla přestat myslet. A byla neklidná, protože čekala, až se zase něco pokazí. Věděla, že to přijde. Ať už ve formě druhé návštěvy policie nebo ze strany stínů-nebo obojí.
Ráno jim rozhlasem oznámili, že jejich sociální večer bude zrušen z úcty k Toddovi a škola bude ukončena o hodinu dřív, aby se mohli studenti převléknout a přijít na hřbitov ve tři hodiny. Jako kdyby celá škola nebyla na pohřeb oblečená celou dobu ve škole.
Luce nikdy neviděla tolik lidí shromážděných ve škole na jednom místě. Randy stála v centru skupiny v šedé sukni a tlustých černých gumákách. Slečna Sophia měla v očích slzy. Zrovna od pana Cola, který stál ve smutečních šatech za ní, přijímala kapesník. Paní Tross a Diante stály v černých kostýmkách se skupinou dětí, kterou Luce nikdy předtím neviděla.
Studenti byli usazeni v abecedním pořádku. Před sebou Luce mohla vidět Joela Blanda. Byl to kluk, který minulý týden vyhrál plavecký závod. Zrovna smrkal do špinavého kapesníku.
Luce nikoho od P neznala, ale viděla Daniela, který seděl až nechutně blízko k G-Gabbe, dvě řady před ní. Byl oblečený v dokonalém černém, pruhovaném saku. Měl hlavu níž, než všichni okolo. I zezadu Daniel vypadal opravdu vážně.
Luce přemýšlela o bílých pivoňkách, které jí přinesl. Randy Luce nedovolila si odnést vázu, když odcházela z nemocnice. Aby Luce dostala květiny do svého pokoje, nápaditě uřízla vršek plastové lahve nůžkami na manikúru.
Květy stále voněly a uklidňovali jí. Poselství, které jí nabízely, bylo nejasné. Obvykle, když ti kluk přinese květiny, neměl bys mít problém s tím, uhodnout jeho pocity. Jenže s Danielem to byl špatný nápad.
Bylo mnohem bezpečnější předpokládat, že jí je přinesl, protože se to dělá, když někdo přešel nějakým traumatem.
Ale stále: Přinesl jí květiny! Když se teď naklonila dopředu na skládací židli a podívala se na její kolej do třetího okna zleva, skoro je mohla vidět.
"V potu tváře své, budeš jíst chléb." Kněz, který byl placený od hodiny, švitořil v přední části davu. "Až se nevrátíš na zem. Neboť jsi z ní byl vzat, prach jsi a v prach se obrátíš."
Byl to hubený, asi sedmdesátiletý muž, který se ztrácel ve svém velkém saku. Jeho atletické boty měly roztřepené tkaničky. Jeho tvář byla vrásčitá a opálená.
Mluvil do mikrofonu, který byl připojen ke starému plastovému reproduktoru, který vypadal jako z osmdesátých let. Zvuk, který z něj vycházel, zněl staticky a zkresleně, když se nesl davem.
Všechno na téhle bohoslužbě bylo nedostatečně a úplně špatně.
Nikdo tím, že je tady, nevzdával Toddovi hold. Celý tenhle obřad vypadal spíš jako pokus o to, ukázat studentům, jak může být život nespravedlivý. Svědčil o tom i fakt, že tu nebylo Toddovo tělo přítomno. Nikdo z těch lidí tady Todda neznal, a ani ho znát nechtěl.
Celý tenhle dav lidí byl falešný. Ještě to zhoršovalo pár lidí, kteří plakali. Luce měla pocit, že jí byl tímhle Todd ještě víc cizí než byl dřív.
Ať Todd odpočívá v pokoji. Oni budou muset jít prostě dál.
Bílá sova pálená houkala ve vysokých větvích dubu nad jejich hlavami. Luce věděla, že byl poblíž nějaký klan sov s mladými. Slyšela houkání jejich matky každý večer tenhle týden. Následovalo ho šílené pleskání křídel jejich otce, když se vracel z jeho nočního lovu.
A pak bylo po všem. Luce vstala ze svého křesla a zastihl ji pocit slabosti z nespravedlnosti toho všeho. Todd byl tak nevinný, jak byla ona vinná. I když nevěděla proč.
Když následovala ostatní studenty, kteří šli v jednou houfu na takzvanou recepci, ovinuly se jí kolem pasu něčí paže a přitáhly si ji k sobě.
Daniel?
Ale ne, byl to Cam.
Jeho zelené oči se dívaly do těch jejích. Viděla v nich smutek a bylo jí ještě hůř. Kousla se do rtu, aby se nerozbrečela. Vidět Cama by jí nemělo nutit brečet.jenže ona byla emocionálně vyčerpaná. Balancovala na pokraji zhroucení. Kousla se tak silně, že ucítila chuť krve. Otřela si ústa rukou.
"Hele," řekl Cam a hladil jí po vlasech. Trhla sebou. Nikdo se ještě nedotkl její hlavy, od té chvíle, kdy spadla ze schodů. "Chceš někam jít a promluvit si?"
Šli s ostatními přes trávník směrem k recepci, která se konala ve stínu jednoho z dubů. Židle byly namačkané jedna na druhou. Nedaleko byl rozkládací stůl, který byl posetý hromadami sušenek z krabic, stále uzavřených v plastových sáčcích. Levná plastová punčová mísa byla plná sirupovité červené kapaliny. Létalo kolem ní několik much. Skoro jako mrtvé tělo. Byla to patetická recepce. Několik studentů se sem ani neobtěžovalo. Luce si všimla Penn v černé sukni, která si třásla rukou s ředitelem. Daniel byl daleko od nich a šeptal si něco s Gabbe.
Když se otočila zpátky ke Camovi, přejel lehce prstem po její klíční kosti. Pak jí přejel po krku. Vydechla a cítila, jak se jí tvoří husí kůže.
"Jestli se ti ten řetízek nelíbí," řekl a naklonil se k ní, "můžu ti dát něco jiného."
Jeho rty byly tak blízko k jejímu krku, že mu Luce položila ruku na rameno a trochu ustoupila.
"Moc se mi líbí," řekla a myslela na krabičku, která stále ležela na jejím stole. Byla hned vedle květin od Daniela. Strávila polovinu noci tím, že se na ně střídavě dívala a přemýšlela nad záměry, proč jí je Cam a Daniel dali. U Cama to bylo lehčí a jednodušší zjistit. Jako by byl kalkulačka a Daniel byl algebra. Vždycky měla ráda počty, jen jí někdy trvalo hodinu přijít na výsledek.
"Myslím, že ten řetízek je skvělý," řekla Camovi. "Jen jsem ještě neměla šanci si ho obléct."
"Je mi to líto," řekl a našpulil rty. "Neměl jsem na tebe tlačit."
Projel si rukou své tmavé vlasy a ukázal z jeho tváře víc, než bylo obvyklé. Takhle vypadal starší a zralejší. Jeho pohled byl tak intenzivní. Jeho velké zelené oči jí zkoumaly, jako by se díval až do jejího nitra.
"Slečna Sophia neustále opakovala, abych ti dal těch pár dní prostor. Vím, že to bylo správné, protože jsi toho tolik prožila. Ale měla bys vědět, že jsem na tebe myslel. Celou dobu. Chtěl jsem tě vidět."
Pohladil ji hřbetem ruky po tváři a ona cítila, jak se jí oči zalily slzami. Bylo toho moc. Cítila se strašně, že tu teď stála a plakala. Ale ne kvůli Toddovi, jehož smrt byla sice důležitá, ale ne tak důležitá - jenže ona plakala ze sobeckých důvodů. Poslední dva dny se utápěla v bolesti kvůli Trevorovi a jejím životem před Sword&Cross. Tím co viděla, ale co nemůže nikdy nikomu říct. Musela se zbavit stínů.
Bylo to, jako by to Cam vycítil. Nebo alespoň část toho, protože si ji složil do náruče. Přitiskla mu hlavu na silný a široký hrudník a on jí kolébal ze strany na stranu.
"Je to v pořádku," řekl. "Všechno bude v pořádku."
Možná, že mu nemusela nic vysvětlovat. Čím víc byla v nitru zničená, tím víc k dispozici jí Cam byl. Co když to bylo jen o tom stulit se někomu v náručí? Někomu, kdo by se o ní staral? Kdo by k ní cítil jednoduchou náklonnost?
Bylo to jako dětská bábovička. Udělat to a počkat co z toho bude.
Luce nevěděla, jak se od Cama odtáhnout. Byl tak hezký. Měla ho ráda. Přesto se cítila provinile, protože jí jeho dotek začal obtěžovat. Byl tak dokonalý a užitečný. Vždycky přesně věděl, co má udělat. Bylo to tím ... že to nebyl Daniel.
Andělský potravinový košíček se objevil za ramenem Cama. Luce cítila, jak ruce, které jí držely se změnily v pěsti. "Vypadáte, že potřebujete napít," řekla Gabbe a podávala Camovi košíček. Zamračil se na ní a pustil Luce.
"Jsi v pořádku?" zeptala se Gabbe Luce.
Luce přikývla. Poprvé se Gabbe vynořila přesně ve chvíli, kdy Luce potřebovala zachránit. Usmáli se na sebe a Luce si od ní vzala s poděkováním košíček. Ukousla si malé a sladké sousto.
"Punch zní skvěle," řekl Cam skrz zaťaté zuby. "Proč nám nějaký nepřineseš, Gabbe?"
Gabbe obrátila oči v sloup a podívala se na Luce. "Člověk mu udělá laskavost a on si najednou myslí, že jsi jeho otrok."
Luce se zasmála. Cam byl trošku naštvaný, ale Luce bylo jasné, co má udělat.
"Půjdu si pro pití," řekla Luce a zhluboka se nadechla. Zamířila ke stolku s mísou punče. Zrovna si brala kelímek, když jí někdo zašeptal do ucha. "Chceš se odsud dostat?"
Luce se otočila, připravená vymyslet nějakou záminku pro Cama, že odsud nemohla uprchnout-ne teď a ne s ní. Ale to nebyl Cam, kdo natáhl ruku a dotkl se rukou jejího zápěstí.
Byl to Daniel.
Změnila názor jen trošku. Její středeční telefon měl být za deset minut. Zoufale chtěla slyšet hlas Callie nebo jejích rodičů. Mluvit o něčem jiném, než o tom, co se děje uvnitř těchto bran z tepaného železa. Cokoliv jiného než bezútěšnost, kterou prožívala poslední dva dny.
Ale vypadnout? S Danielem? Přistihla se, že přikyvuje.
Cam by jí nenáviděl, kdyby viděl, jak odchází. A on to uvidí. Bude se na ní dívat. Mohla téměř cítit jeho zelené oči na zadní straně její hlavy. Ale ona samozřejmě musela jít. Vklouzla rukou do té Danielovy. "Prosím."
Vždycky, když se ho dotkla, což byla buď nehoda, nebo se jeden z nich rychle z doteku vyškubl, vždycky cítila z doteku rostoucí, stupňující se napětí. Tentokrát ale ne. Luce se podívala na ruku Daniela. Pevně jí držel. Její tělo ale chtělo víc. Víc tepla, víc brnění, víc Daniela. Bylo to skoro tak dobré, jako v jejím snu. Sotva cítila, jak se pod ní pohybovaly nohy. Jediná důležitá věc byl jeho dotek.
Bylo to, jako by jen mrkla a najednou byly u brány hřbitova. Pod nimi se nacházely zbytky vzpomínkové bohoslužby, které tam zbyly, když všichni odešli.
Daniel náhle a bez varování pustil její ruku. Zachvěla se, když jí projel náhlý chlad.
"Ty a Cam," řekl a nechal slova viset ve vzduchu jako otázku. "Trávíte spolu hodně času?"
"Zní to, jako bys z toho nebyl moc nadšený," řekla a okamžitě za začala cítit hloupě, že nebyla víc zdrženlivá. Chtěla ho jen trochu podráždit, aby žárlil. Jenže jeho tvář i jeho hlas byly vážné.
"On není-" začal říkat Daniel. Díval se, jak Červená, která byla nad nimi v korunách dubů, sledovala prostor kolem. "Není pro tebe dost dobrý."
Luce slyšela říkat lidi tuhle frázi už tisíckrát předtím. To bylo to, co jí všichni říkali. Není pro tebe dost dobrý. Ale když ta slova prošla skrz rty Daniela, znělo to důležitě, pravdivě a relevantně. Nebylo to fádní ani odmítavé, jak to slyšela už tisíckrát předtím.
"Dobrá," řekla tichým hlasem, "kdo je?"
12. kapitola
Daniel si založil ruce v bok. Sám pro sebe se chvíli smál. "Nevím," řekl nakonec. "Je to hrozná otázka."
Nebyla to úplně ta odpověď, kterou Luce hledala. "Není to tak těžké," řekla a dala si ruce do kapes a odtáhla se od něj. "Být pro mě dost dobrý."
Oči Daniela vypadaly, jako by se všechna fialová barva, která v nich předtím měla, změnila v tmavě šedou. "Ano." řekl. "Je to těžké."
Mnul si čelo. Když to udělal, odhrnul si na vteřinu vlasy pryč. Bylo to ale na tak dlouho, aby Luce zahlédla na jeho čele strup. Léčil se, ale Luce mohla říct, že byl nový.
"Co se ti stalo s čelem?" zeptala se a sáhla mu na něj.
"Nevím," odsekl a zatlačil jí ruku pryč tak tvrdě, že klopýtla zpět. "Nevím, kde se to vzalo."
Zdálo se, že ho to všechno rozrušuje mnohem víc než Luce, což jí překvapilo. Byl to jen malý škrábanec.
Za nimi se na štěrku ozvaly kroky. Oba se otočili.
"Řekla jsem ti, že jsem jí neviděla," řekla Molly a odbila Cama pokrčením ramen, když vkročila na hřbitov na kopci.
"Pojďme," řekl Daniel, který vycítil její nervózní pohled, ještě dřív, než se na něj podívala.
Věděla kam jdou, jakmile ho začala následovat. Za kostel -tělocvičnu- a dál do lesa. Stejně jako znala držení jeho těla, když skákal přes švihadlo ještě dřív, než ho viděla cvičit. Stejně jako věděla, že byl zraněný dřív, než ho viděla.
Šli stejným tempem, stejně dlouhými kroky. Jejich nohy zapadaly do trávy ve stejnou dobu, než se dostali do lesa.
"Pokud přijdeš na jedno místo víckrát než jednou s tou samou osobou," řekl Daniel téměř pro sebe, "myslím, že už to není jen tvoje místo."
Luce se usmála. Cítila se poctěná, když pochopila, co teď Daniel řekl. Nikdy nevzal k jezeru nikoho jiného. Jen ji.
Když šli lesem, pocítila na svých odhalených ramenech chlad stínu pod stromy.
Smrdělo to tu stejně jako ve většině pobřežních lesech v Georgii: smrad mokré trávy, kterou si Luce vždycky spojovala se stíny. Jenže teď je s Danielem. Neměla by se cítit nikde bezpečně potom, co se stalo Toddovi, ale vedle Daniela měla Luce pocit, že se jí dýchá lehce. Bylo to poprvé v posledních dnech.
Musela věřit, že jí sem vzal kvůli tomu, aby jí vynahradil, že minule tak náhle odešel. Potřebují druhý pokus, aby to bylo konečně správně. Protože jejich první schůzka v Luce vyvolala tak akorát smutek. Daniel musel vědět, že se po jeho posledním odchodu cítila špatně.
Došli ke stromu magnolie, který stál u vyhlídky na jezero. Slunce bylo na své zlaté stezce a Luce ho viděla vlevo na vodě. Svítilo přes les na západě. Všechno vypadalo tak odlišně odpoledne. Celý svět jakoby zářil.
Daniel se opřel o strom a pozoroval vodu. Postavila se vedle něj pod listy a květy stromu, které měli být v tuhle roční dobu uschlé, ale tyhle vypadaly krásně a svěže, jako jarní květy. Luce vdechla pach pižma a cítila se Danielovi blíž, i když neměla důvod. Milovala ten pocit, který byl jakoby z jiného světa.
"Nejsme oblečení na to, jít si znovu zaplavat," řekl a ukázal na černé šaty Luce.
Podívala se na jemná očka na lemu jejích kolenou. Představila si šok její mámy, kdyby zničila tyhle šaty, protože si chtěla jít s jedním klukem zaplavat do jezera. "Možná bychom si mohly namočit jenom nohy?"
Daniel ukázal na strmou červenou cestu, která vedla dolů k vodě.
Prodrali se tlustým, žlutohnědým rákosím a trávy, která rostla z jezera. Použili zkroucené kořeny dubů, aby udrželi rovnováhu. Na břehu jezera byly oblázky. Voda vypadala tak klidně, že se v ní chtěla projít.
Luce si sundala její černé baletky a silonkové ponožky a ponořila nohy do vody. Voda byla chladnější než minule.
Daniel si sednul do trávy a hrál si s tlustým stonkem doutníku, který rostl z jezera. Podíval se na ni. "Už jsi někdy přemýšlela, jak se odsud-"
"Neustále," řekla a zasténala. Předpokládala, že to znamenalo, že on taky.
Samozřejmě, že se chtěl dostat tak daleko od Sword&Cross, jak jen to bylo možné. Každý kdo tu byl, o tom snil. Snažila se udržet ze své mysli dál myšlenky na útěk a raději se soustředila na Daniela.
"Ne," řekl Daniel, "mám na mysli, jestli opravdu zvažuješ jít někam jinam? Požádat své rodiče o to, aby tě poslali jinam? Já jen ... Sword&Cross pro tebe nevypadá moc vhodně."
Luce se posadila na skálu naproti Danielovi a objala si kolena. Mluvil o tom, že jí tady většina student nechce? Nemohla se ubránit pocitu, že jí tímhle trochu urazil.
Odkašlala si. "Nemůžu si dovolit ten luxus uvažovat o přestupu. Sword&Cross je" -odmlčela se- "pro mě do značné míry poslední zoufalý pokus."
"Jdi," řekl Daniel.
"Ty nemůžeš vědět-"
"Vím." Vzdychl. "Vždycky je tu další možnost, Luce."
"To je velmi prorocké, Danieli," řekla. Cítila, že mluví zvýšením hlasem. "Jestli máš takový zájem se mě zbavit, tak co s tím budeme dělat? Nikdo přece neví, že jsme teď tady."
"Ne," řekl. "Máš pravdu. Myslel jsem tím, že ty nejsi jako lidé tady. Jinde by to bylo pro tebe lepší."
Srdce Luce tlouklo rychleji, což bylo obvyklé, když byla někde poblíž Daniela. Jenže tohle bylo jiné. Z téhle scény jí na čele vyrašil pot.
"Když jsem sem přišla," řekla, "dala jsem si slib, že nikdy neřeknu nikomu o své minulosti. Dokud budu tady, nikdo nebude vědět, co jsem udělala."
Daniel si sklonil hlavu do dlaní. "To o čem mluvím, nemá nic společného s tím, co se stalo s tím klukem-"
"Ty o něm víš?" Luce se zamračila. Ne. Jak by to mohl Daniel vědět? "Molly ti to řekla ..."
Věděla, že bylo příliš pozdě. Daniel byl ten, kdo ji našel s Toddem. Pokud mu Molly řekla něco o tom, jak byla Luce zapletené do další záhadné smrtí ohněm, bude se jí jen těžko něco Danielovi vysvětlovat.
"Poslyš," řekl a vzal jí za ruku. "To co říkám nemá nic společného s tvou minulostí."
Bylo dost těžké mu uvěřit. "Takže to má něco společného s Toddem?"
Zavrtěl hlavou. "Má to co dělat s tímhle místem. Má to co dělat s tím, že ..."
Dotek Daniela oživil cosi v její mysli. Začala přemýšlet o stínech, které viděla té noci. Způsob, jakým se změnily od chvíle, kdy přišla na tuhle školu. Byly záludné, zneklidňující, hrozivé a všudypřítomné. Naplňovaly ji hrůzou.
Byla bláznivá -Daniel to z ní musel vycítit. Možná si o ní myslel, že je hezká, ale hluboko v nitru věděl, že je nejspíš nějak narušená. To byl důvod, proč chtěl, aby odešla. Aby nebyl v pokušení dát se dohromady s někým, jako je ona. Pokud to bylo opravdu to, co si Daniel myslel, nevěděl ani polovinu.
"Možná to teda má teda něco společného s podivnými černými stíny, které jsem viděla tu noc, co Todd zemřel?" řekla a doufala, že ho šokovala. Jakmile to ale vyslovila věděla, že to nebylo jen o tom Daniela vystrašit ... ale i tom, to konečně někomu říct. Bylo to, jako by už nemělo co ztratit.
"Co jsi to říkala?" zeptal se pomalu.
"No víš," řekla a pokrčila rameny, jako by se pokoušela zlehčit to, co mu právě řekla. "Jednou denně nebo tak, mě navštěvují tyhle temné věci, kterým říkám stíny."
"Nesnaž se být roztomilá," řekl Daniel stroze. I když jí jeho tón zabolel, věděla, že má pravdu. Nenáviděla její nonšalantní tón, když ve skutečnosti mluvilo o něčem, co jí ničilo. Ale opravdu by mu to měla říct? Kývl na ni, jako by jí vyzýval k tomu, aby pokračovala. Natáhnul k ní ruku a očima ji pobízel, aby mluvila dál.
"Táhne se to už dvanáct let," přiznala nakonec a otřásla se. "Dřív se ukazovaly jen v noci, když jsem bývala v blízkosti vody nebo stromů, ale teď ..." Třásly se jí ruce. "Vidím je prakticky pořád."
"Co dělají?"
Super, myslel si, že si z něj střílí. Nebo se jí snažil dostat na její vlastní vtip a tak se pobavit. Až na to, že jeho hlas byl ochraptělý a jeho obličej byl bez barvy.
"Obvykle začínají tím, že se vznáší asi tady." Sáhla mu dozadu za krk, aby mu to názorně ukázala. Pro jednou se k němu nesnažila dostat fyzicky blízko, jen prostě nevěděla o žádném jiném způsobu, jak mu to ukázat. Zejména proto, že stíny se jí začaly dotýkat, už je nevídala jen z povzdálí.
Daniel neuhnul, tak pokračovala. "Když jsou někdy opravdu odvážné," řekla a opřela se o kolena, pak mu položila ruku na hruď. "Jdou přímo proti mně."
Viděla pravdu v jeho tváři. Nemohla uvěřit, že se někomu otevírá-natož Danielovi-a říká, jaké hrozný věci vídá. Její hlas klesl do šepotu a ona řekla: "V poslední době nejsou spokojeni, dokud" -polkla- "někoho nepřipraví o život a mě neknokautujou."
Zatlačila mu do ramen, ale jen tím nejmenším tlakem. Neměla v úmyslu, aby ho ten dotyk nějak ovlivnil, ale i ten malý dotek prstů stačil, ale Daniel spadnul dozadu.
Jeho pád jí tolik překvapil, že nešťastnou náhodou ztratila i svou rovnováhu a přistála nad ním.
Daniel ležel na zádech a díval se na ní široce rozevřenýma očima.
Neměla mu to říkat. Teď byla nad ním a sdílela s ním své nejhlubší tajemství. Musel si o ní myslet, že je to šílenec.
Jak by ještě mohl chtít, aby ho políbila? V tuhle příšernou chvíli?
Srdce jí bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Pak si uvědomila, že cítí, jak jejich srdce závodí navzájem. Rozhovor, který vedli, byl tak zoufalý, že teď neměli slov.
"Opravdu je vidíš?" zašeptal.
"Ano," zašeptala. Chtěla se jen zvednout nahoru a všechno vzít zpátky. I přesto se ale nebyla schopná zvednout se z hrudníku Daniela. Snažila se číst jeho myšlenky-to co by si myslel každý normální člověk, kdyby mu řekla to co jemu. "Nech mě hádat," řekla nevrle. "Teď jsi si jistý, že musím z téhle školy pryč. Třeba na psychiatrii."
Zvedl se z pod ní a nechal jí ležet prakticky na skále. Její oči se přestěhovaly přes jeho nohy, tělo až k jeho tváři. Zíral nahoru na les. "To se ještě nikdy předtím nestalo," řekl.
Luce vstala. Bylo to ponižující ležet tam sama. Navíc se choval, jako by ani neslyšel, co mu říkala.
"Co se nikdy nestalo? Před čím?"
Otočil se k ní a vzal její tvář do dlaní. Zadržela dech. Byl tak blízko. Jeho rty byly tak blízko. Luce se musela ujistit, že se jí to jen nezdá. Štípla se jemně do stehna. Byla vzhůru.
Pak se od ní téměř násilně odtáhnul. Stál před ní, rychle dýchal a měl ruce ztuhle položené u boků.
"Pověz mi ještě jednou, co jsi viděla."
Luce se otočila tváří k jezeru. Jasně modrá voda byla klidná. Nejraději by do ní skočila. To bylo to co naposledy udělal Daniel. Utekl, když byl pro něj rozhovor příliš nepříjemný. Proč by to taky nemohla udělat?
"Možná tě to překvapí, nebo to víš," řekla. "Ale není pro mě moc vzrušující být tu s tebou a mluvit o tom, jaký jsem blázen." Především s tebou.
Daniel neodpověděl, ale cítila, jak se na ni dívá. Když konečně sebrala odvahu, aby se na něj otočila, díval se na ní zvláštním, zneklidňujícím, truchlivým pohledem.
Pak zavřel oči, ale jejich šedá barva byla ta nejsmutnější věc, jakou kdy Luce viděla. Měla pocit, jako mu nějak ublížila. Ale tohle bylo její doznání. Proč by měl Daniel vypadat tak zničeně?
Vykročil k ní a sklonil k ní hlavu, takže jeho oči hleděly přímo do těch jejích. Luce ten pohled skoro nemohla unést. Ale nemohla se ani pohnout. Prolomit tento pohled mohl jen Daniel-ten se teď nakláněl ještě blíž. Skláněl k ní hlavu a zavřel oči. Dívala se na jeho rty. Luce uvíznul dech v krku.
Zavřela oči, taky. Naklonila hlavu k té jeho, taky. Rozevřela rty, taky.
Čekala.
Umírala touhou po polibku ... který se nedostavil. Otevřela oči, protože se nic nestalo, kromě šustění větví stromů. Daniel byl pryč. Vzdychla. Byla sklíčená, ale ne překvapená.
Přinejmenším podivné ale bylo, že mohla téměř vidět cestu, která vedla zpátky k lesu. Jako by byla lovec, který může podle zlomeného listu najít cestu zpátky k Danielovi. Zvláštní byla ale stezka, po které Daniel odešel. Byla větší, jasnější a zároveň víc nepolapitelná. Bylo to, jakoby přes les šla stezkou fialová záře.
Stejná fialová záře jakou viděla v knihovně při požáru. Viděla tuhle věc. Stále stála na skále a odvrátila na chvíli oči. Pak si je promnula. Když se ale podívala zpátky, bylo to stejné: stále viděla duby, mech, který rostl pod nimi a dokonce i ptáky, kteří zpívali v jejich korunách. Všechno se ale koupalo ve slabém fialovém světle a zdálo se, že vydává sotva slyšitelné slabé hučení.
Otočila se zpátky. Byla vyděšená. Bála se, co to znamená. Něco se s ní děje a ona o tom nikomu nemůže říct. Snažila se soustředit na jezero. Ale i to bylo stále tmavší a bylo těžší ho vidět.
2024 ©