kapitola 14
NEČINNÉ RUCE
V úterý pršelo celý den. Černé mraky se hrnuly od západu a pokrývaly celou oblohu. Rozhodně nepomáhaly Luce projasnit si mysl. Liják přišel v mnoha vlnách-mrholení, krupobití a pak déšť. Nakonec déšť skoro ustal, ale pak to všechno začalo na novo. Studentům nebylo dovoleno chodit o přestávkách ven a Luce došlo, že se asi do konce roku zblázní. Uvědomila si to, když se její myšlenky začaly stáčet pryč od teorie jejích hodnot a začaly vypadat spíš nějak takhle:
15.září: uvítací gesto od Daniela
16.září: pád sochy, položil mi ruku na hlavu, aby mě ochránil (nebo jsem mu jen stála v cestě), potom D okamžitě odešel
17.září: potencionální nedorozumění, když D pokýval hlavou, abych se zúčastnila Camova večírku. Znepokojující zjištění D & G vztah (nebo ne?)
Krok za krokem vysvětlený začátek opravdu krásného a trapného seznamu prvních dní Luce a Daniela. Byl k ní zároveň tak žhavý i chladný. Bylo možné, že k ní cítil to samé, co ona k němu-jenže když si v hlavě sestavila tenhle seznam, musela uznat, že podivné chování z její strany bylo jen reakce na podivné chování z jeho strany.
Ne. Tohle je přesně ten druh argumentace, kterou nechce vést. Luce nechtěla hrát žádné hry. Chtěla být jen s ním. Ale nevěděla proč. Ani jak na to jít. Nebo co to, být s ním, opravdu bude znamenat. Všechno co věděla bylo, že navzdory všemu na ní myslel. Záleželo mu na ní.
Myslela si, že kdyby si vybavila všechny okamžiky, kdy se s ní sblížil, a kdy se od ní naopak odtáhl, mohla by přijít na důvod, proč se tak Daniel chová. Jenže tenhle seznam jí akorát tak dostal do deprese. Zhroutila se na postel do klubíčka.
Když konečně zazvonil zvonek, který ohlašoval konec jejich vyučování, Luce vyběhla ze třídy. Obvykle jí teď čekala procházka s Arriane nebo s Penn. Děsila se okamžiku, kdy skončila, protože pak musela být Luce sama se svými myšlenkami. Jenže dnes, pro změnu, se necítila na to někoho vidět. Těšila se, že bude mít nějaký čas jen sama pro sebe. Měla jen jeden nápad, jak přestat myslet na Daniela: dlouhé, tvrdé, osamělé plavání.
Zatímco se ostatní studenti začali trousit ke svým pokojům na kolejích, Luce si natáhl kapuci dlouhého černého svetru a vyrazila do deště. Toužila se dostat jen na bazén. Když scházela ze schodů Augustina, narazila rovnou do něčeho vysokého a černého. Cama. Když do něj narazila, věž knih, kterou nesl v náručí, spadla se zaduněním na mokrou zem. Cam měl taky na hlavě natáhnutou černou kapuci a v uších měl sluchátka. Nejspíš jí neviděl přicházet. Oba byly ponořeni ve svých vlastních myšlenkách.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a položil jí ruku na záda.
"Jsem v pořádku," řekla Luce. Sotva klopýtla. Byly to knihy Cama, které se rozlítly všude kolem.
"No teď, když jsme do sebe vrazili a mě vypadly knížky, nemá být dalším krokem nevinný, náhodný dotek, zatímco je budeme sbírat?"
Luce se zasmála. Když mu podala jednu knihu, kterou sebrala, vzal ji za ruku a stiskl ji. Déšť mu namočil jeho tmavé vlasy a kapky se mu usadili v jeho hustých řasách. Vypadal skvěle.
"Jak se řekne ve francouzštině "trapný"?" zeptal se.
"Ehm ... gêné," začala říkat Luce. Pak si to ale uvědomila a sama se začala cítit trochu génee. Cam stále držel její ruce. "Počkej, nejsi náhodou ten, kdo včera vyhrál ve francouzském kvízu?"
"Ty sis všimla?" zeptal se. Jeho hlas zněl podivně.
"Came," řekla, "je všechno v pořádku?"
Naklonil se a setřel jí kapku vody, která jí stékala po nose. Jediný dotek jeho ukazováčku ji donutil, aby se zachvěla. Najednou si nemohla pomoct a musela přemýšlet o tom, jak nádherně a v teple by se cítila, kdyby si jí složil do náruče, jako to udělal na Toddově smuteční hostině.
"Přemýšlel jsem o tobě," řekl. "Chtěl jsem tě vidět. Čekal jsem na tebe na té hostině, ale někdo mi řekl, že jsi odešla."
Luce měla pocit, že věděl, s kým odešla. A že chtěl, aby věděla, že to věděl.
"Je mi to líto," řekla poté, co se ozvalo zahřmění hromu. Tou dobou už byli oba dva promočení příšerným lijákem.
"Tak pojď, vypadneme z toho deště." Cam ji zatáhnul zpátky ke vstupu do Augustine.
Luce se podívala přes rameno směrem k tělocvičně. Chtěla být tam. Nebo kdekoliv jinde. Kdekoliv, jen ne s Camem. Alespoň ne teď. Její myšlenky byly až příliš zmatené. Potřebovala čas a prostor, aby si je srovnala.
"Nemůžu," řekla.
"Tak teda později? Co třeba dnes večer?"
"Jasně, později, tak jo."
Rozzářil se. "Přijdu k tobě do pokoje."
Překvapil ji, když si ji k sobě přitáhnul. Jen na chvilku a jemně ji políbil na čelo. Ten polibek ji okamžitě uklidnil. Skoro jako by dostala injekci klidu. Dřív, než měla šanci ucítit ještě něco dalšího, pustil ji a šel rychle zpátky ke koleji. Luce zavrtěla hlavou a šla pomalu směrem k tělocvičně. Teď musela třídit víc myšlenek, než je ty o Danielovi.
Byla tu šance, že by mohlo být hezké a zábavné strávit nějaký ten čas s Camem později večer. Kdyby přestalo pršet, pravděpodobně by jí mohl vzít do nějaké tajné části areálu. Bylo by to zase charismatické a nádherné tím jeho znervózňujícím způsobem. Díky němu se cítila neobyčejná. Luce se usmála.
Od chvíle, kdy naposledy vkročila do Fitness Pany Marie (jak to pokřtila Arriane), školní údržbář začal bojovat s břečťanem, který obepínal fasádu jako zelená deka. Zelené úponky se rozprostíraly po celých dveřích jako chapadla. Luce musela odhrnout několik úponků, aby se dostala dovnitř. Tělocvična byla prázdná. Tohle ticho kontrastovalo s bouří venku. Většina světel byla zhasnutá. Neptala se, jestli měla dovoleno využívat tělocvičnu mimo školní hodiny. Dveře ale byly otevřené a nebyl tam nikdo, kdo by ji zastavil. V tmavé chodbě byly staré latinské svitky ve vitrínách a miniaturní reprodukce mramorové piety. Zastavila se na chvíli před dveřmi posilovny, kde cvičil Daniel předtím se švihadlem. Povzdechla si. To by byl skvělý doplněk do jejího seznamu:
18.září: D mě obvinil z toho, že ho sleduju.
A o dva dny později by následovalo:
20.září: Penn mě přesvědčovala, abych ho doopravdy sledovala. Souhlasila jsem.
Sakra. Byla v příšerné díře sebelítosti. Přesto se nemohla zastavit. V polovině chodby ztuhla. Najednou pochopila, proč se celý den cítila Danielem posedlá víc, než obvykle a ještě víc v rozporu s Camem. O obou se jí poslední noc zdálo.
Šla příšernou hustou mlhou. Někdo ji chytil za ruku. Otočila se. Myslela si, že to byl Daniel. Když se k ní ale přitiskly rty a věnovaly jí uklidňující polibky, uvědomila si, že nebyly jeho. Byly Camovi. Zahrnul jí měkkými polibky. Pokaždé, když se na něj ale Luce podívala, jeho zelené oči byly otevřené. Zavrtávaly se do ní. Chtěly po ní vědět něco, na co neměla odpověď.
Pak najednou Cam zmizel a s ním i mlha. Luce byla pevně zabalená v Danielově náruči. Byla přesně tam, kde chtěla být. Sklonil k ní hlavu a vášnivě ji políbil. Jako by se na ni zlobil. Pokaždé, když se od ní jeho rty odklonily, proběhla jí žízeň po dalších polibcích. Tentokrát, ale o jeho křídlech věděla. Měl je kolem sebe složené, jako přikrývku. Chtěla se jich dotknout. Chtěla, aby je složil kolem ní. Danielova sametová křídla se ale brzy stáhla a složila se mu zpátky za záda. Přestal ji líbat. Sledoval její tvář a čekal na její reakci. Nechápala podivný horký strach, který jí rostl v žaludku. Ale byl tam. Teplo bylo nepříjemné, stávalo se žhavým. Nemohla to unést. To bylo, když se vzbudila. V poslední chvíli snu Luce cítila, jak jí něco spaluje-až z ní nakonec zbyl jen popel.
Probudila se nasáklá potem-vlasy, její polštář, pyžamo. Všechno bylo mokré. Najednou jí začala být strašná zima. Ležela tam a třásla se až do rána.
Luce si třela deštěm nasáklé rukávy, aby se zahřála. Samozřejmě. Sen ji opustil s ohněm v srdci a s chladem v kostech. Nedokázala se s tím vyrovnat celý den. Proto byla tady. Aby si zaplavala a pokusila se přijít na jiné myšlenky.
Tentokrát jí její černé plavky Speedo opravdu padly a ona si sebou přinesla brýle. Otevřela dveře do bazénu a stanula pod vysokým stopem kostela úplně sama. Dýchala vlhký vzduch, který voněl po chlóru.
Bez rušení ostatních studentů nebo hvizdu píšťalky Diante mohla Luce cítit v kostele ještě něco jiného. Něco téměř posvátného.
Možná to bylo proto, že tahle kostelní místnost byla tak nádherná. Déšť na barevných oknech házel dovnitř zvláštní odlesky. Dokonce i bez toho, aby v bočních oltářích svítily svíčky. Luce se snažila představit si, jak by to tam vypadalo, kdyby tam místo bazénu stály lavice. Usmála se. Líbila se jí myšlenka plavat pod kresbami všech těch svatých.
Nasadila si brýle a skočila do vody. Byla teplá. Mnohem teplejší než déšť venku. Skočila daleko. Pak se ponořila hlavu pod vodu.
Odstrčila se a začala plavat, aby se rozcvičila. Její tělo se uvolnilo už po pár kolech. Luce začala plavat rychleji a změnila styl na motýlka. Cítila, jak se jí zahřívají končetiny. Snažila se přes to přenést. Tohle byl přesně ten pocit, který chtěla mít. Nepřemýšlet. Kdyby si tak mohla promluvit s Danielem. Opravdu mluvit. Bez toho, aby jí přerušoval, stáčel rozhovor ke škole nebo odešel dřív, než se stačila dostat k důležitým věcem. Pomohlo by jí to. Mohla by ho taky svázat a zavázat mu pusu jen proto, aby si jí konečně poslechnul.
Jenže co by mu řekla? Všechno, o co tady šlo byl pocit, který měla, když byla poblíž něj. A který, pokud tedy věděla, neměl nic společného s čímkoliv jiným. Co kdyby se vrátila k jezeru? On byl ten, kdo poznamenal, že se to stalo jejich místem. Třeba by se tam s ním mohla setkat. Dala by si ale sakra pozor na to, aby se mu nezdálo, že je šílená-
Tak tohle nefunguje.
Blbost. Dělá to znovu. Měla by plavat. Jen plavat. Plavat tak, aby byla příliš unavená myslet na cokoliv, hlavně ne na Daniela. Musí plavat až dokud-
"Luce!"
Dokud nebude přerušena. Penn stála na kraji bazénu.
"Co tady děláš?" Luce se začala dusit vodou.
"Co tady děláš ty?" Vrátila jí Pen.. "Odkdy cvičíš dobrovolně? Nelíbí se mi tohle tvoje nové já."
"Jak jsi mě našla?" Luce si uvědomila, že její slova mohla vyznít hrubě. Nechtěla být na Penn hnusná.
"Cam mi to řekl," řekla Penn. "Vedli jsme spolu celý rozhovor. Bylo to divné. Chtěl vědět, jestli jsi v pořádku."
"Jo, to je divný," souhlasila Luce.
"Ne," řekla Penn, "divný bylo, že za mnou přišel a vedl se mnou celý rozhovor. Pan Populární ... se mnou. Musím ti moje překvapení upřesnit ještě víc? On je vlastně docela pěkný."
"No, je milý." Luce si sundala brýle z hlavy.
"Na tebe," řekla Penn. "Je tak milý, že se propašoval ven ze školy, aby ti koupil řetízek - který jsi na sobě ještě nikdy neměla."
"Měla jsem ho jednou," řekla Luce. Byla to pravda. Před pěti dny, když se vrátila od jezera, kde byla po druhé s Danielem, a kde viděla fialovou záři na cestě, kudy odešel. Nebyla schopna přestat se chvět a nemohla ani usnout. Vzala si ten řetízek. Usnula s přívěškem u klíční kosti. Když se probudila, držela ho v ruce a byl horký.
Penn na Luce zamávala třemi prsty. Jako by chtěla říct: Haló? Na co myslíš?
"Já jen," řekla nakonec Luce, "nejsem tak povrchní. Nehledám jen kluka, který by mě vydržoval kupováním věcí."
"Nejsi povrchní, eh?" zeptala se Penn. "Pak mi teda řekni nepovrchní seznam věcí, proč seš tak žhavá do Daniela. Což neznamená něco typu Má nejkrásnější šedivé oči na světě nebo Ooh, miluju způsob, jakým se mu lesknou svaly na sluníčku."
Luce musela přehlušit Pennin vysoká falset. Položila si obě ruce na srdce. "On je pro mě," řekla a vyhnula se pohledu Penn. "Nedokážu to vysvětlit."
"Dostává tě to, že tě ignoruje?" Penn zavrtěla hlavou. Nikdy jí neřekla o době, kterou strávila s Danielem sama. Kdy viděla, že mu na ní taky záleží. Takže Penn nemohla pochopit její pocity. A navíc byly příliš soukromé a příliš komplikované na to, aby jí je mohla vysvětlit.
Penn se před Luce skrčila. "Podívej se, důvod proč jsem přišla, byl především důvod, abych tě vytáhla do knihovny ohledně té věci s Danielem."
"Našla jsi tu knihu?"
"Ne tak docela," řekla Penn a pomalu šla Na kraj bazénu, aby z něj Luce mohla pomoct. "Mistrovské dílo pana Grigoriho stále tajemně chybí. Ale já jsem hacknula literární vyhledávač slečny Sophie pro předplatitele. Našla jsem pár věcí. Myslela jsem, že by tě to mohlo zajímat."
"Díky," řekla Luce s pomocí Penn se vyšvihla ven z bazénu. "Budu se snažit, co se týče Daniela, nebýt tak nechutně sentimentální."
"Cokoliv," řekla Penn. "Jen si pospěš a osuš se. Venku zatím moc neprší a já nemám deštník."
Skoro suchá a zpátky ve školní uniformě Luce následovala Penn do knihovny. Část přední části místnosti byly zablokovaná napnutou žlutou policejní páskou, takže děvčata musela proklouznout dovnitř úzkým prostorem mezi katalogem knih a referenční částí knihovny. Ještě tu byl cítit oheň a teď, díky dešti byl přidán zápach plesnivění.
Pohled Luce ulpěl na slečně Sophii, která seděla za stolem, nyní skoro zuhelnatělým. Byl to téměř dokonalý kruh uprostřed staré knihovny. Všechno v okruhu patnácti stop bylo odstraněno. Všechno kolem toho bylo nějakým zvláštním způsobem nepoškozené. Knihovnice nebyla přímo za pultem, ale seděla u skládacího karetního stolku, který byl rozevřen vedle něj.
Stůl byl depresivně holý, až na nové lampy, tužku a šedý stoh poznámek.
Luce a Penn si vyměnily grimasy a pokračovaly k počítačům v zadní straně knihovny. Když míjeli sekci studovny, kde naposledy viděli Todda, Luce se podívala na svojí kamarádku. Penn se dívala dopředu, ale když k ní Luce natáhla ruku, Penn jí stiskla překvapivě těžce. Přitáhli si dvě židle k jednomu z počítačů a Penn zadala její uživatelské jméno. Rozhlédla se, aby se ujistila, že poblíž nikdo není. Na obrazovce se políčku zbarvilo červeně. Označovalo to chybu.
Penn zasténala.
"Co?" zeptala se Luce.
"Po čtvrté potřebuješ speciální oprávnění k přístupu na internet."
"To je důvod, proč je tohle místo v noci vždycky tak prázdné."
Penn se začala hrabat v jejím batohu. "Kam jsem to jen dala ... to zašifrované heslo?" zamumlala.
"Je tu slečna Sophia," řekla Luce a ukázala na knihovnici, která přecházela v uličce v černé halence a jasně zelených kalhotách. Její třpytivé náušnice jí padaly až na ramena. Měla v drdolu zapíchnutou tužku.
"Tam," zašeptala hlasitě Luce.
Slečna Sophia na ně zamžourala. Její brýle jí sklouzly na nose. Pod každou paží měla hromadu knih. Neměla volnou ruku, aby na ně zamávala.
"Kdo je to?" zavolala na ně za chůze. "Ach. Lucinda. Pennyweather," řekla a znělo to trochu unaveně. "Ahoj."
"Přemýšleli jsme, jestli byste nám nemohla dát heslo pro používání počítače," řekla jí Luce a ukázala na chybové hlášení na obrazovce.
"Nechcete jít na sociální sítě, viďte? Ty stránky jsou ďáblova práce."
"Ne, ne. Tohle je pro seriózní výzkum," řekla Penn. "Určitě byste nám to schválila."
Slečna Sophia se naklonila k dívkám a zadala heslo pro odemknutí počítače. Prsty se jí rozletěly po klávesnici a ona napsala to nejdelší heslo, jaké kdy Luce viděla. "Máte dvacet minut," řekla bezvýrazně a odešla.
"To by mělo stačit," zašeptala Penn. "Našla jsem nějakou esej o té knize, takže když jí nemůžeme najít, můžeme aspoň zjistit o čem je. A všechno kolem.
Luce vycítila, že za nimi někdo stojí a obrátila se. Uviděla, jak se k nim slečna Sophie vrátila. Luce nadskočila.
"Omlouvám se," řekla. "Nevím, proč jsem se tolik vyděsila."
" Ne, to já se omlouvám," řekla slečna Sophie. Její úsměv jí prakticky zmizel před očima. "Jen to bylo v poslední době díky tomu ohni hodně těžké. Ale to není důvod, proč mým smutkem zatěžuji dvě své nejslibnější studentky."
Ani Luce, ani Penn nevěděly co na to říct. Oni se navzájem po požáru uklidňovali. Uklidnit knihovnici, ale bylo mimo jejich síly.
"Snažila jsem se zavalit prací, ale ..." Slečna Sophia ztichla.
Penn se nervózně podívala na Luce. "No, mohla byste nám pomoct s naším výzkumem. Teda, jestli, ehm-"
"Můžu vám pomoct!" Slečna Sophia si k nim přitáhla třetí židli. "Vidím, že hledáte Strážce," řekla a četla přes jejich ramena. "Rodina Grigoriů byla velmi vlivná. Já mám náhodou přístup do papežské databáze. Dovolte mi, abych se podívala, co by se z ní dalo dostat."
Luce málem spolkla tužku, kterou žvýkala. "Já ... omlouvám se, ale říkala jste Grigoriovi?"
"Ach, ano. Historici jejich rod vysledovali až do středověku. Oni byli ..." Odmlčela se a hledala slova. "Specializovali se na druh výzkumu, který pak vysvětlovali laikům. Jejich specializací byly padlý andělé."
kapitola 14
Znovu sáhla mezi dívky a Luce se opět divila, jak rychle její prsty ťukaly do klávesnice. Vyhledávač se s ní snažil udržet krok. Listovala článkem po článku. Primární zdroj po primárním zdroji. Všechny se týkali rodu Grigoriů. Danielovo příjmení bylo všude. Zaplnilo celou obrazovku. Luce se cítila trochu zmatená. Vrátil se jí do paměti obrázek z jejího snu: jeho rozvinutá křídla, jak se ohřívalo její tělo tak, až z ní zbyl nakonec jen popel.
"Byl i nějaký jiný druh andělů, kterým se zabývali?" zeptala se Penn.
"No, jistě-jejich literatura měla široký záběr," řekla slečna Sophia, zatímco stále něco hledala ve vyhledávači. "Existují lidé, kteří se stali démony. Byli to ti, kteří zavrhli Boha. Ale byli tu i ti, kteří se zapletli s lidskými smrtelnými ženami." Její prsty se konečně zastavily. "Velmi nebezpečná věc."
Penn řekla: "Má ten chlápek, co napsal Strážce něco společného s Danielem Grigorim, který chodí k nám na školu?"
Slečna Sophia si poklepala na své plné rty. "To je možné. Překvapilo by mě to. Ale to je asi těžko váš projekt, rýpat se v záležitostech jiných studentů, viďte?" Její bledá tvář se zamračila, když se podívala na hodinky. "No, doufám, že jsem vám dala dobrý podklad pro to, abyste mohly začít pracovat na svém projektu. Nebudu vám už ubírat čas." Ukázala na hodiny na obrazovce počítače. "Už máte jen devět minut."
Když šla zpátky směrem k přední části knihovny, Luce sledovala perfektní držení jejího těla. Mohla by nosit na hlavě knihu. Zdálo se, že jí potěšilo, že může dívkám pomoct s jejich výzkumem. Zároveň ale Luce nevěděla, co má dělat s nově nabitými informacemi o Danielovi.
Penn ale věděla. Už začala zběsile čmárat poznámky.
"Osm a půl minuty," sdělila Luce a podala jí pero a kus papíru. "Je tu příliš mnoho informací na osm a půl minuty. Začni psát."
Luce si povzdechla, ale udělala, co jí bylo řečeno. Byla to nudně navržená školní webová stránka s tenkým modrým lemem, který rámoval jinak prosté béžové pozadí. Na vrcholu stránky stálo velkým písmem: ROD Grigoriů.
Stačilo, aby si jen přečetla jeho jméno, a kůže Luce se oteplila.
Penn poklepala na monitor perem a tím vrátila Luce k jejímu úkolu.
Grigoriové nespí. To bylo možné. Daniel vypadal vždycky unaveně.
Většinou mlčí. Sedí. Někdy z něj musela rozhovor tahat jako z chlupaté deky.
V osmém století bylo nařízeno-
Obrazovka zčernala. Jejich čas vypršel.
"Kolik toho máš?" zeptala se Penn.
Luce zvedla list papíru. Skoro nic tam nebylo. V mysli jí vytanula vzpomínka: hrany křídel poseté peřím.
Penn se na ni podívala. "Ano, vidím, že jsi asistentka výzkumu na opravdu špičkové úrovni," řekla, ale smála se. "Možná si později můžeme zahrát hru MASH." Zvedla vlastní mnohem hojnější poznámky. "Je to v pohodě. Mám toho dost, aby nás to navedlo k dalším zdrojům."
Luce si vložila papír do kapsy hned vedle nedokončeného, zmačkaného seznamu všech jejích setkání, které kdy měla s Danielem.
Vzpomněla si na svého otce, který hned všechny nepotřebné papíry skartoval. Sklonila se a podívala se po nějakém koši, když si všimla páru nohou, který k nim kráčel uličkou.
Tahle chůze jí byla tak známá jako ta její vlastní. Posadila se zase nahoru, -nebo se pokoušela posadit se nahoru- ale praštila se o počítačový stůl.
"Au," zasténala a třela si hlavu v místě, kam se praštila při požáru v knihovně. Daniel stál pár metrů od ní. Jeho výraz naznačoval, že poslední věc, kterou by zrovna teď chtěl udělat, byla jít k ní. Alespoň, že už byl počítač odhlášený. Nemusel přemýšlet, proč ho pronásleduje ještě aktivněji, než doteď. Jenže se zdálo, že se Daniel dívá svýma šedofialovýma očima přes její rameno. Na něco-nebo na někoho- jiného.
Penn poklepala palcem na rameno Luce a pak palcem ukázala na osobu, která stála za ní.
Cam se nakláněl nad křeslem Luce a usmíval se na ni. Blesk skoro katapultoval Luce do náruče Penn.
"Je to jen bouřka," řekl Cam a naklonil hlavu. "Brzy se přežene. Škoda. Vypadáš roztomile, když máš strach."
Cam natáhl ruku dopředu. Položil jí Luce na rameno. Pak pomalu jel svými prsty po její paži dolů, až k její dlani. Zavřela oči. Cítila se krásně. Když je otevřela, měla v dlani malou, červenou, sametovou krabičku. Cam ji obrátil a otevřel ji. Ale jen na vteřinu. Luce viděla jemný zlatý záblesk.
"Otevřeš to později," řekl. "Až budeš sama."
"Came-"
"Byl jsem ve tvém pokoji."
"Můžeme-" Luce pohlédla na Penn, která se na ně bezostyšně dívala se zaujetím diváka, který sedí v kině v první řadě.
Nakonec, aby jí dostala z transu, mávla před Penn rukou.
"Chceš, abych odešla. Je mi to jasný."
"Ne, zůstaň," řekl Cam a mluvit mnohem víc sladce, než Luce očekávala. Obrátil se k Luce. "Půjdu. Ale uvidíme se později - slibuješ?"
"Slibuju." Cítila, jak se červená.
Cam ji vzal za ruku a strčil jí krabičku do levé kapsy džín. Byly těsné, takže jí rozprostřel na boku svoje prsty. Zachvěla se. Pak zamrkal a otočil se na podpatku.
Předtím, než měla šanci chytit dech, vrátil se zpět. "Ještě jedna věc," řekl a položil jí ruku na krk. Přitáhl si jí k sobě blíž. Naklonil hlavu a sehnul se k Luce. Pak se jeho rty ocitly na těch jejích. Jeho rty byly hladké, jako by byly plyšové. Luce si vzpomněla, kolikrát na ně zírala. Tenhle polibek nebyl hluboký. Bylo to jen letmé políbení. Luce ale měla pocit, jakoby to bylo mnohem víc. Nemohla dýchat šokem a vzrušením. Vždyť jí věnoval na veřejnosti tenhle dlouhý a velmi nečekaný-
"Co-!"
Camova hlava najednou byla pryč. Byl shrbený a držel si čelist. Daniel stál nad ním a třel si klouby. "Dáš od ní ruce pryč."
"Neslyšel jsem tě," řekl Cam a pomalu se zvedal.
Oh. Můj. Bože. Oni se perou. V knihovně. O ní.
Pak se jedním rychlým bezchybným pohybem Cam vrhl směrem k Luce. Křičela, když se jeho ruce začaly zavírat kolem ní. Danielovy ruce ale byly rychlejší. Odstrčil Cama pryč tak tvrdě, že dopadl na počítačový stůl. Daniel na něj zavrčel, popadl hrst jeho vlasů a přitlačil mu hlavu ke stolu. "Řekl jsem, abys z ní dal ty svý špinavý ruce pryč, ty hnusnej kuse hovna."
Penn vyjekla. Zvedla tašku a po špičkách se vydala ke stěně. Luce sledovala, jak hodila svou tašku do vzduchu. Jednou, dvakrát, třikrát. Počtvrté jí hodila dost vysoko, aby se kamera otočila směrem ke zdi. Teď kamera zabírala jen hromadu populárně naučných knih.
Během té chvíle Cam Daniela odstrčil a teď kolem sebe kroužili a jejich podrážky skřípali na naleštěné podlaze.
Daniel se začal vyhýbat Luce. Cam ho mezitím obcházel. Daniel ale nejednal dostatečně rychle. Pěst mu přistála -a vypadalo to jako knockout úder- přesně pod levým okem. Daniel se zapotácel dozadu a tím narazil do Luce a Penn, které skončili na počítačovém stole. Obrátil se a zamumlal směrem k nim mdlou omluvu. Pak začal vrávorat zpátky.
"Ach, bože můj, přestaňte!" křičela Luce těsně předtím, než Daniel skočil na Cama. Daniel se ale věnoval Camovi. Věnoval mu příval ran na ramena a do stran obličeje.
"Skvělý pocit," zabručel Cam. Praštil ho ze strany do krku jako boxer. Stále na něm visel, když Daniel pohnul rukou a obmotal jí Camovi kolem ruku. Pak stisknul. Cam mu odpověděl tím, že prudce zacouval dozadu a přitiskl Daniela na vysokou polici s knihami. Ty spadly a v knihovně se ozvala rána hlasitější než hrom venku. Daniel zavrčel a pustil ho. Pak s dutou ránou spadl na zem.
"Tak co máš ještě v záloze, Grigori?"
Luce se zapotácela v domnění, že už nevstane. Jenže Daniel se dostal na nohy překvapivě rychle.
"To ti ukážu," zasyčel. "Venku." Vykročil směrem k Luce a pak šel k východu. "Ty zůstaneš tady."
Pak oba kluci vyšli z knihovny východem, který použila i Luce, když utíkala před ohněm. Ona i Penn stály zmrazené na místě. Dívali se na sebe a měly pokleslé čelisti.
"Pojď," řekl Penn a táhla Luce k oknu, aby měly výhled na hřiště. Přitiskli své tváře na sklo a to se před nimi zamlžovalo díky jejich dechu.
Déšť stékal po listech. Pole venku bylo tmavé, s vyjímkou světla, která procházelo ven skrz okna knihovny. Všechno venku bylo zablácené a tmavé. Bylo těžké venku něco vidět.
Pak se dvě postavy rozběhly do středu hřiště. Oba byli okamžitě promočení. Po chvíli kolem sebe začali kroužit. Měli znovu zvednuté pěsti.
Luce sevřela parapet a sledovala, jak Cam udělal první krok. Rozběhl se k Danielovi a srazil ho na zem. Pak se napřáhl a kopnul ho do žeber. Daniel se přetočil na bok a sevřel si břicho. Vstal. Luce se dala sílou vůle do pohybu. Připadala si, jako kdyby Cam právě kopnul do ní. Každý výpad Cama proti Danielovi cítila sama na sobě. Na svých kostech. Nemohla tam jen tak stát a dívat se.
"Daniel už podruhé spadnul," oznámila Penn Luce, když se odvrátila. "Ale zvednul se a teď stojí Camovi tváří v tvář. Krása!"
"Tobě se to líbí?" zeptala se Luce zděšeně.
"Můj táta a já jsme se dívali na UFC," řekla Penn. "Vypadá to, že oba tihle kluci ovládají nějaké bojové umění. Perfektní pravej hák, Daniele!" zasténala. "Ále, člověče."
"Co?" Luce přešla znovu k oknu. "Zranil ho?"
"Uklidni se," řekla Penn. "Nikdo už nikoho nemůže vážně zranit. Stačí, aby se Daniel znovu dostal na nohy."
Penn měla pravdu. Vypadalo to, jako by pan Cole běžel přes celý kampus. Když se dostal na místo, kde bojovali kluci, zastavil se a chvíli je pozoroval. Zdál se zhypnotizovaný tím, jak bojovali.
"Udělejte něco," zašeptala Luce a bylo jí na zvracení.
Konečně vzal pan Cole každého kluka za zátylek. Na chvíli spolu ještě bojovali, dokud pan Cole Daniela úplně neodtáhl. Sevřel si pravou ruku a pak přecházel v kruhu. Několikrát si odplivnul.
"Velmi atraktivní, Danieli," řekla sarkasticky Luce. To taky bylo. Teď mluvili s panem Colem. Mával rukama jako šílenec. Oba kluci vedle něj stáli se svěšenými hlavami. Cam byl propuštěn jako první. Rozběhl se směrem ke koleji a zmizel.
Pan Cole položil Danielovi ruku na rameno. Luce by ráda věděla, o čem mluvili. Jestli o tom, jak bude Daniel potrestán. Chtěla jít za ním, ale Penn jí v tom zabránila.
"Tohle všechno kvůli šperku. Co ti Cam vlastně dal?"
Pan Cole odešel a Daniel tam zůstal sám. Stál ve světle pouliční lampy a díval se, jak prší.
"Nevím," řekla Luce Penn a stále se dívala z okna.
"Ať je to cokoliv, nechci to. Zvlášť po tomhle ne." Obě se vrátili k počítačovému stolu a ona vytáhla z kapsy krabičku.
"Pokud ty ne, já jo." řekla Penn. Otevřela poprskané okno a pak se podívala na Luce, která vypadala zmateně.
Zlatý odlesk, který Luce viděla, nebyl šperk. V téhle krabičce byly jen dvě věci: Další z Camových zelených trsátek a zlatý proužek papíru.
Sejdeme se zítra po škole. Budu na tebe čekat u brány.
-C
2024 ©