kapitola 15
DEN LVŮ
Bylo to dlouho, co se Luce naposled pořádně podívala do zrcadla. Nikdy nezapomněla na svůj odraz - její jasné oříškově hnědé oči, malé, rovné zuby, husté řasy a splývající husté černé vlasy. To bylo dřív. Loni v létě. Po tom, co jí její máma ustřihla vlasy, se Luce začala zrcadlům vyhýbat. Nebylo to jen proto, že se jí její krátký účes nelíbil. Ona o něm nechtěla vidět žádný důkaz. Začala se dívat na ruce, když se v koupelně myla. Držela hlavu vzpřímenou, když šlam kolem nějakých tónovaných skel a vyvarovala se zrcátku v její pudřence.
Ale za dvacet minut se měla setkat s Camem. Luce stála před zrcadlem v prázdné dívčí umývárně v Augustinu. Myslela si, že vypadala dobře. Její vlasy jí konečně vyrostly a jejich váha jí začala kroutit některé kadeře. Podívala se na svoje zuby. Pak se napřímila v ramenou a zírala do zrcadla, jako by místo něj byly Camovi oči.
Musela mu říct něco důležitého a chtěla se ujistit, že bude vypadat natolik dobře, aby jí vzal vážně.
Dnes nebyl ve třídě. Ale to ani Daniel. Luce předpokládala, že jsou v nějakém zvláštním druhu zkušební doby, kterou jim uložil pan Cole. Buď to, nebo si ošetřovali svoje rány.
Luce ale neměla pochyby o tom, že na ní dnes Cam bude čekat. Nechtěla ho vidět. Vůbec ne. Přemýšlela o tom, jak kopnul Daniela do žeber, když ležel na zemi.
Ale byla to v první řadě její vina, že bojovali.
A teď jde ven s Camem-dělá to, protože je zmatená. Anebo kvůli tomu, že jí to lichotí a má o něj ještě malý kousek zájmu.
Důležité bylo to, co mu dneska řekne: Mezi nimi nic nebylo.
Zhluboka se nadechla a stáhla si košili přes boky. Otevřela dveře koupelny.
Když se blížila k branám, Cama neviděla. Ale bylo těžké něco vidět přes stavbu na parkovišti.
Luce nemohla jít hlavním vchodem, protože tam už začaly renovace. Byla překvapená, jak těžké bylo manévrovat přes díry v zemi až k parkovišti. Vyhnula se výmolu a snažila se, aby si jí dělníci na stavbě nevšimli. Mimo to se ještě vyhýbala výparům z asfaltu, které se snad nikdy nerozptýlí.
Po Camovi tu nebyla ani stopa. Na chvíli se cítila hloupě. Skoro, jako by mu skočila na nějaký žert. Vysoká kovová vrata byla pokrytá červenou rzí. Luce se podívala skrz ně do hustého háje starých jilmů, které rostly přes silnici.
Prokřupala si klouby a vzpomněla si na chvíli, kdy jí Daniel řekl, že nenávidí, když to dělá. Jenže teď tu nebyl, aby jí to mohl říct. Nebyl tu nikdo.
Pak si všimla malého stočeného kousku papíru s jejím jménem. Byl na silném, stromu magnolie s šedou kůrou, vedle rozbité telefonní budky.
Zachraňuju tě od dnešního sociálního večera. Zatímco zbytek našich spolužáku se bude dívat na dokument o občanské válce-smutné, ale pravdivé-ty a já si vyhodíme z kopýtka. Černý sedan se zlatou SPZ. Čekám tam na tebe. Myslel jsem, že bychom mohli oba ocenit dávku čerstvého vzduchu.
-C
Luce se rozkašlala z výparů. Čerstvý vzduch je jedna věc, ale černý sedan, který jí vezme pryč ze školy? Jako by byl nějaký monarcha, který to zařídil jen z rozmarů jedné ženy. Není to trochu přitažené za vlasy? Kde vlastně byl?
Nic z tohohle nebylo součástí jejího plánu. Souhlasila se schůzkou s Camem, jen aby mu řekla, že to přehnal, a že se s ním nechce nijak zaplést. Vzhledem k tomu, že -ačkoliv by mu tohle nikdy neřekla- pokaždé, když dal včera Danielovi pěstí, ona to cítila a něco uvnitř ní se začalo vařit.
Bylo zřejmé, že to něco málo, co měla s Camem, musela potlačit už v zárodku. Měla v kapse řetízek od něj. Bylo načase mu ho vrátit.
Až na to, že se teď cítila pěkně hloupě, že chtěla o tomhle s Camem mluvit. Samozřejmě, že měl nějaké eso v rukávu. Byl ten druh kluka.
Pomalý zvuk kol donutil Luce otočit hlavu. Černý sedan zastavil před bránou. Tónovaná boční okna sjela dolů a z okýnka někdo vystrčil chlupatou ruku. Zvedl sluchátko telefonní budky u brány. Po chvíli vrátil sluchátko zpátky do jeho kolébky a řidič se opřel do sedadla.
Konečně se velká kovová vrata se sténáním otevřela a auto vyjelo a zastavilo před ní. Dveře se tiše otevřely. Byla opravdu připravená sednout si do toho auta a podívat se na toho, kdo se s ní chtěl setkat?
Naposledy stála u téhle brány, když říkala sbohem svým rodičům. Chyběli jí ještě předtím, než odjeli a ona jim z tohohle místa mávala. Vzpomněla si, že si vedle rozbité telefonní budky všimla jedné z bezpečnostních kamer. Cam si nemohl vybrat horší místo pro to, aby jí vyzvedl.
Najednou si představila suterén samovazby. Vlhké cementové zdi a švábi, kteří běhali po podlaze. Žádné skutečné světlo. Pověsti o páru Jules a Phillipa, se stále šířily po kampusu. Chytili je, když se odsud pokoušeli utéct. Chtěl Cam vystavit Luce takovému riziku právě tím, že opustí kampus a uvidí je Červená?
Auto stále hučelo na příjezdové cestě před ní. Po chvíli k ní řidič se sportovními slunečními brýlemi, tlustým krkem a prořídlými vlasy, napřáhl ruku. Měl v ní malou bílou obálku.
Luce zaváhala jen na chvíli. Pak vykročila v před, aby si vzala obálku z jeho prstů.
Camův papír. Těžká, krémová slonovinová karta s jejím jménem. Dopis byl lemován barvou dekadentního zlata a v levém dolním rohu byla pěst.
Jak už jsem měl napsat v prvním vzkazu, Červené jsou mimo provoz. Klidně se o tom přesvědč. Postaral jsem se o to stejně, jako se chystám postarat o tebe. Uvidíme se brzy, doufám.
Mimo provoz? Myslel tím-? Neodvažovala se podívat na Červenou. On to udělal. Ostře ustřihnutý kus černé lepicí pásky byl umístěn přes objektiv kamery. Luce nevěděla, jak tyhle věci fungují nebo jak dlouho bude trvat škole zjistit, že jim nefunguje kamera. Podivným způsobem se jí ale ulevilo, že měl Cam stejnou myšlenku a postaral se o to. Nedokázala si představit, že by Daniel někdy myslel takhle dopředu.
Oba-Callie i její rodiče- čekali tento večer telefonát. Luce četla desetistránkový dopis od Callie třikrát. Měla do paměti vyryté všechny vtipné detaily výletu její kamarádky do Nantucket. Stále ale nevěděla, jak má Callie odpovědět na její otázky, kterými ji zahltila, co se týkalo jejího života na Sword&Cross. Pokud by se teď otočila a šla dovnitř jim zavolat, určitě by se Callie nebo její rodiče chytli temného zvratu v jejím životě na téhle škole, za posledních pár dní. Snadnější bude jim nic neříkat. Alespoň do té doby, než se věci tady nějak vyvrbí.
Vklouzla do sedanu na zadní béžové plyšové sedadlo. Řidič se rozjel bez jediného slova.
"Kam jedeme?" zeptala se.
"K malé zátoce dole u řeky. Pan Briel má rád tamní barvy. Jen seďte a relaxujte, zlato. Uvidíte."
Pan Briel? Kdo byl sakra ten chlap? Luce nesnášela, když jí někdo říkal, aby relaxovala. Zvlášť když to znělo jako varování před tím, aby mu začala klást další otázky. Nicméně, zkřížila si ruce na hrudníku a podívala se z okna. Snažila se zapomenout na tón hlasu řidiče, když jí říkal "zlato".
Přes tónovaná skla byly stromy venku šedé a dlážděná silnice pod nimi vypadal nahnědle. Na křižovatce, jejíž odbočka vedla směrem k Thunderboltu se černý sedan obrátil na východ. Jeli podél řeky směrem k pobřeží.
Tu a tam se jejich cesta k řece přiblížila a Luce viděla poloslanou hnědou vodu, která se kroutila vedle nich. O dvacet minut později auto zpomalilo a zastavilo před barem u řeky.
Byl postaven ze šedého, tlejícího dřeva. Cedule se značkou vody nad vchodem hlásala STYX. Byla červená a ručně malovaná. Část plastové reklamy na pivo byla zaseknutá do dřevěných trámů pod cínovou střechou. Průměrný pokus o to, proslavit to tady. Luce se dívala na plakáty palem a opálených dívek, oděných v bikinách s úsměvem na rtech. Přemýšlela, kdy sem asi naposledy vkročila nějaká dívka.
Dva starší kluci -punkrockeři- seděli na lavičce u vody a kouřili. Unavené klobouky jim padaly do čela a jejich bundy měli špinavý, ošklivý vzhled. Byly asi ještě z doby, kdy byl punk novinka. V jejich opálených, malátných tvářích měli prázdné výrazy. To činilo jejich obličej ještě víc pustým.
Bažina, která byla na okrajích silnice, začala přemáhat asfaltovou cestu - prorůstala jí tráva a na mnoha místech byla bahnitá. Luce nikdy nebyla tak daleko u močálů, které se objevovaly u řek.
Stále seděla v autě. Nebyla si jistá, jestli má zůstat v autě, nebo z něj vylézt. Najednou se prudce otevřely dveře Styx a z nich vyšel Cam. Naklonil se chladně proti okénku na autě. Šel pomalu k ní. Věděla, že ji přes tónovaná skla vozu neviděl, ale i tak zvedl ruku a pokynul jí, aby šla k němu.
"Co se dá dělat," zamumlala Luce předtím, než poděkovala řidiči. Pak otevřela dveře. Když ušla tři kroky k dřevěné verandě, byla přivítána poryvem slaného větru.
Cam měl rozpuštěné vlasy volně kolem obličeje. Jeho zelené oči na ní vrhaly pohled plný klidu. Jeden rukáv jeho černého trička měl vyhrnutý až nad rameno, takže Luce mohla vidět hladký řez jeho svalů. Nahmatala prsty v kapse řetízek. Pamatuj si, proč tady jsi.
Camova tvář nevykazovala žádné památky po boji, který proběhl včera v noci. Ani známka po ranách, které mu uštědřil Daniel. Luce to nechápala.
Cam na ní vrhnul zvídavý pohled a pak si přejel jazykem po spodním rtu. "Zrovna jsem počítal, kolik útěšných drinků budu muset vypít, pokud mi dnes večer odoláš," řekl a otevřel paže k objetí. Luce do nich vstoupila. Camovi se dalo těžko říct ne. I když si nebyla úplně jistá tím, co po ní žádá.
"Neodolala jsem," řekla a pak se okamžitě zacítila provinile. Věděla, že ta slova řekla jen z povinnosti. Nikoliv kvůli tomu, že by s Camem ráda prožila nějakou romanci. Byla tam jen kvůli tomu, aby mu řekla, že s ním nechce nic mít. "Tak, co je tohle za místo? A odkdy máš autoservis?"
"Drž se mě, brouku," řekl a zdálo se, že vzal její otázky jako kompliment. Jako by se jí líbilo, že jí tahá do barů. Jenže ona cítila, jak se uvnitř ní něco stáhlo. Byla v tomhle špatná. V těchhle věcech. Callie vždycky říkala, že Luce je schopna až brutální poctivosti. To byl důvod, proč právě uvízla v tak mizerné situaci s klukem, kterému právě chtěla říct, že s ním končí. Luce se otřásla. Musela to ze sebe dostat. Zalovila v kapse a vytáhla z ní řetízek. "Came."
"Je skvělé, že jsi ho přinesla." Vzal si od ní řetízek a otočil ji k sobě. "Dovol mi, abych ti ho zapnul."
"Ne, počkej-"
"Tak," řekl. "Opravdu ti sluší. Podívej." Odvedl ji po dřevěné podlaze až k oknům baru, kde byl nespočet plakátů na různé koncerty. STARÉ MIMINKA. KAPAJÍCÍ NENÁVIST. DOMÁCÍ SUŠENKY.
Luce by raději studovala nějaký z nich, než svůj odraz. "Vidíš?"
Snažila se nedívat na její odraz v okně, ale zlatý řetízek se jí leskl na teplé kůži. Přitiskla na něj ruku. Byl nádherný. A výrazný. Přejela svou malou rukou po přívěšku, uprostřed nějž byl vytesán had. Nebylo to něco, co byste našli na trzích, kde místní obchodníci prodávají předražené výrobky pro turisty, jako upomínkový předmět z Georgie z Filipín.
Za jejím odrazem z okna prosvítala oranžová a růžová -zmrzlinová- záře.
"Ta poslední noc ..." začal Cam. Mohla nejasně vidět jeho růžové rty, pohybující se v odrazu za jejím ramenem.
"Taky jsem s tebou o té noci chtěla mluvit," řekla Luce a stoupla si k jeho boku. Viděla kousek tetování na jeho šíji.
"Pojď dovnitř," řekl a vedl ji zpátky ke dveřím. "Můžeme si promluvit tam."
Interiér baru tvořilo dřevo. Světlo poskytovalo jen několik oranžových svítilen. Parohy všech tvarů a velikostí byly namontované na stěnu. U baru byl vycpaný gepard, který byl připravený se každou chvíli převrhnout. Vybledlý obraz se slovy Pulaski kraj FUNKCE MOOSE KLUBU 1964-1965 byl jen další dekorací na zdi. Bylo na něm tak sto oválných tváří, které se skromně smáli na pastelové motýlky.
Jukebox hrál Ziggy Stardust a starší chlap s vyholenou hlavou a koženými kalhotami sám tancoval uprostřed malého vyvýšeného pódia. Kromě Luce a Cama byl jediná osoba v místnosti.
Cam ukázal na dvě stoličky. Na nich byly zelené polštáře. Na Camově židli byl popraskaný a padaly z něj kusy béžové pěny. Vypadalo to jako popcorn. Před Camem byl nápoj, kde byla světle hnědá tekutina s pár kostkami ledu. Sklenička byla orosená vodou.
"Co je to?" zeptala se Luce.
"Georgijský sen," řekl a trochu se napil. "Nedoporučuji ti začínat zrovna s tímhle."
Když na něj zamžourala, řekl: "Byl jsem tu celý den."
"Okouzlující," řekla Luce a položila si prsty na řetízek. "Kolik je ti? Sedmdesát? Že sedíš v baru celý den sám?"
Nezdálo se, že by byl opilý. Nelíbila se jí ale myšlenka, že sem jela celou cestu, jen aby mu řekla, že s ním už nechce nic mít, a on bude tak opilý, že to nepochopí. Taky začínala přemýšlet, jak se dostane zpátky do školy. Nechtěla ani vědět, kde tohle místo bylo.
"Au." Cam si položil ruku na srdce. "Ne, je to o kráse toho, vypadnout ze školy. Neříkej mi, Luce, že tobě by se po škole stýskalo. Myslel jsem, že si zasloužím trochu času, abych se dal do kupy."
Naklonil hlavu. "Co tě opravdu trápí? Je to tohle místo? Nebo ten boj včera v noci? Nebo skutečnost, že jsme za to nedostali žádný trest?" Na posledním slovu zvedl hlas. Bylo to dost hlasité, aby se statný barman přestal houpat do rytmu za barem. Barman byl starý. Všude po těle měl jizvy a tetování, které vypadalo jako lidský cop, mu šlo až dolů pod tričko. Se vší tou svalovou hmotou musel vážit alespoň tři sta liber.
Cam se k ní otočil a usmála se. "Tak co piješ?"
"Mě je to jedno," řekla Luce. "Nemám nějaké moje speciální pití."
"Na mojí párty si pila šampaňské," řekl Cam. "Vidíš, jak jsem všímavý?" Šťouchl jí ramenem. "Vaše nejlepší šampaňské," řekl barmanovi, který zaklonil hlavu a zhluboka se zasmál. Nechtěl po ní vidět průkaz, ani jí nevěnoval pohled dost dlouhý na to, aby mohl uhodnout její věk. Prostě se sklonil a otevřel malou ledničku s posuvnými dveřmi. Láhve o sebe cinkali, když je posouval.
Po tom, co se zdálo, jako neuvěřitelně dlouhá doba vyndal malou láhev Freixenet. Vypadalo to, jako by kolem lahve rostlo něco oranžového.
"Tak za tohle nepřebírám zodpovědnost," řekl a podal ho přes bar. Cam vyndal z lahve korek a zvedl obočí na Luce. Nalil Freixenet slavnostně do sklenice na víno.
"Chtěl jsem se ti omluvit," řekl. "Vím, že jsem to včera trochu přehnal. A to co se stalo včera s Danielem. Nemám z toho dobrý pocit." Čekal, až Luce přikývne, až potom pokračoval. "Místo toho abych se choval jako idiot, jsem tě měl poslouchat. Ty jsi ta, kdo mě zajímá, ne on."
Luce sledovala bublinky v jejím šampaňském. Pokud by měla být upřímná, řekla by mu, že Daniel je ten, kdo jí zajímá. Ne on. Musela to Camovi říct. Pokud litoval, že jí včera večer neposlouchal, mohl by teď začít. Zvedla skleničku, aby se napila.
"Ach, počkej." Cam jí dal ruku na rameno. "Nemůžeš pít, dokud si na něco nepřipijeme." Zvedl sklenici a podíval se jí do očí. "Co by to mohlo být? Vyber něco."
Dveře do hostince se zabouchly a dovnitř vešli ti kluci, kteří seděli venku na verandě a kouřili. Ten vyšší měl mastné černé vlasy, tupý nos a příšerně špinavé nehty. Podíval se na Luce a šel k nim. "Co slavíme?" Podíval se na ni a ťuknul si s její skleničkou. Naklonil se k ní a ona měla pocit, že se jí dotýká svým tělem přes jeho flanelovou košili. "Dítě je tu dnes poprvé? Nemáš náhodou zákaz vycházení?"
"Slavíme, že se ti právě teď chystám venku nakopat zadek," řekl Cam příjemně, jako by mu oznamoval, že má Luce dnes narozeniny. Upřel své zelené oči na muže, který na něj vycenil své drobné, špičaté zuby a dásně.
"Venku? Pouze v případě, že ji vezmu sebou."
Popadl Luce za ruku. V podobné situaci se začal rvát s Danielem. Luce napadlo, že Cam jen hledá záminku, aby se nechal znovu vyvést z míry. Zvlášť, jestli tu pil celý den. Cam ale zůstal pozoruhodně klidný. Všechno co udělal bylo, že vzal ruku toho kluka a s neuvěřitelnou rychlostí a silou lva, který lapil myš, ho odmrštil.
Cam sledoval, jak chlap odletěl několik kroků zpět. Díval se na něj se znuděným výrazem ve tváři. Pak pohladil Luce zápěstí na místě, kde ji ten kluk snažil chytit.
"Omlouvám se. Říkala jsi něco o včerejší noci?"
"Říkala jsem ..." Luce cítila jak se jí hrne do tváří a do mozku krev. Přímo nad hlavou Cama byl obrovský stín, černý jako uhel. Stále se zvětšoval a svíjel se nad ním, dokud se nestal tím největším a nejčernějším stínem, jaký kdy viděla. Arktický příval vzduchu, který vyšel z jeho jádra způsobil, že se jí po těle přehnal mráz. Prsty Cama byly ale stále na jejím zápěstí.
"Ach. Můj. Bože," zašeptala.
Ozvalo se tříštění skla, když kluk, který stál za Camem, mu o hlavu rozbil svou sklenici. Cam pomalu vstal ze židle a vytřásl si sklo z vlasů. Obrátil se tváří k muži, který byl minimálně dvakrát starší a o pár centimetrů vyšší.
Luce se skrčila na své barové stoličce. Chtěla být co nejdál od toho, co vycítila, že se stane mezi Camem a tím druhým klukem. Navíc se bála, co by se mohlo stát se stínem, černým jak noc, který se mu vznášel nad hlavou.
"Jděte od sebe!" řekl hrozivě obrovský barman a ani se neobtěžoval zvednout zrak z jeho časopisu. Ten kluk se okamžitě vrhnul na Cama a slepě mu dával rány, které Cam odrážel tak lehce, jako by byly od dítěte.
Luce nebyla jediná, kdo byl ohromen Camovou silou - nějaká holka v kožených kalhotech byla přikrčená u jukeboxu a ten kluk s mastnými vlasy ještě několikrát po Camovi chňapnul a pak jen ustoupil a zůstal stát. Zmatený.
Mezitím se stín začal pohybovat stále směrem víc a víc dolů. Tmavé úponky z něj rostly jako plevel a klesaly blíž a blíž k jejich hlavám.
Luce sebou škubla a přikrčila se, stejně jako Cam, když se bránil dalšímu sešlému úderu kluka.
Pak se rozhodl bránit.
Byl to jednoduchý pohyb prsty, jako kdyby Cam trhal suchý list. V jednu chvíli tam byla jen Camova tvář, ale když spojil pěst s hrudníkem toho kluka, něco zakřupalo a on najednou letěl vzduchem. Shodil pivní lahve, které tam byly vyrovnané a narazil zády do protější zdi poblíž jukeboxu. Promnul si hlavu a zasténal. Začal se pomalu sbírat.
"Jak jsi to udělal?" Oči Luce byly doširoka rozevřené.
Cam si jí nevšímal. Otočil se směrem k menšímu a zavalitějšímu klukovi a zeptal se: "Budeš další?"
Druhý kluk zvedl dlaně. "Tohle není můj boj, člověče," řekl a zmizel pryč. Cam pokrčil rameny a přistoupil k prvnímu klukovi. Zvedl ho z podlahy za zadní část trička. Končetiny se mu houpaly ve vzduchu, jako by byl jen bezvládná loutka.
Potom ho s lehkostí vzal za zápěstí a hodil ho proti zdi. Skoro jako by k ní přirostl, než k němu Cam přišel a začal do kluka bušit znovu a znovu. "Řekl jsem, že půjdeme ven!"
"Dost!" křičela Luce, ale ani jeden z nich jí neslyšel nebo jim to bylo jedno. Luce bylo zle. Chtěla odtrhnout oči od krvavých nosů a dásní. Z toho kluka, který byl přišpendlený ke zdi. Od téměř nadlidské síle Cama. Chtěla mu říct, ať zapomene, že tu někdy byla. Že si najde cestu zpátky do školy sama. Ze všeho nejvíc si přála dostat se pryč od toho příšerného stínu, který byl teď přilepený na stropě a kapal dolů po stěnách. Popadla tašku a vyběhla do noci - přímo do něčí náruče.
kapitola 15
"Jsi v pořádku?"
Byl to Daniel.
"Jak jsi mě tady našel?" zeptala se a úlevně si zabořila obličej do jeho ramene. Nenechala slzy, které v sobě dusila, aby si našly cestu ven.
"Pojď," řekl. "Odvedu tě odsud."
Bez jediného ohlédnutí vklouzla rukou do té jeho. Teplo se začalo skrz ruku šířit do celého jejího těla. A pak jí začaly téct slzy. Tohle nebylo fér. Nemohla se cítit tak bezpečně, zatímco stíny byly tak blízko.
Dokonce i Daniel vypadal vystrašeně. Táhl ji pryč tak rychle, že musela skoro sprintovat, aby s ním udržela krok.
Nechtěla se podívat zpátky, ani když vycítila, že se stíny dostaly z baru pryč a vsákly se do vzduchu. Jenže nakonec ani nemusela. Tekly jí v nekonečném proudu nad hlavou a vsákly do sebe všechno světlo, které bylo na jejich cestě. Bylo to, jako by se před jejíma očima celý svět roztrhal na malé kousky. Tlející zápach síry jí uvízl v nose. Bylo to to nejhorší, co kdy cítila.
Daniel se podíval pomalu nahoru taky. Zamračil se. Vypadal, jako by si snažil vzpomenout, kde zaparkoval.
Jenže se stala ta nejpodivnější věc. Stíny sebou trhly dozadu a rozpojily se v černé stříkance. Místo toho, aby se zase spojily, se vypařily. Jak to Daniel udělal? To přece nemohl udělat on, nebo jo?
"Co?" zeptal se Daniel a tím rozptýlil její myšlenky. Odemkl dveře spolujezdce bílého kombi Taurus. "Je něco špatně?"
"Nemáme čas na to, abych ti vyjmenovala celý seznam mnoha a mnoha věcí, které jsou špatně," řekla Luce a opřela se do sedadla.
"Podívej," řekla a ukázala směrem ke vchodu do baru. Síťové dveře se otevřely a z nich vyšel Cam. Musel přeprat toho kluka, ale nevypadal, jako by byl po boji. Měl zaťaté ruce v pěst. Daniel se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Luce se marně snažila znovu a znovu zapnout si pás, dokud se k ní nenatáhnul a neodstrčil jí ruce pryč. Zadržela dech, když se jí prsty dotkl břicha. "Je to trik," zašeptal a zapnul jí sponu do základny.
Nastartoval auto a pak pomalu vycouval. Dával si na čas, když projížděl kolem dveří do baru. Luce nenapadla jediná věc, kterou by Camovi mohla říct. Daniel už měl ale perfektní větu vymyšlenou. Stáhl okýnko a řekl jen: "Dobrou noc, Came."
"Luce," řekl Cam a šel k autu. "Nedělej to. Nezůstávej s ním. Skončí to špatně." Nemohla se mu podívat do očí. Věděla, že budou odrážet jeho prosby. "Omlouvám se."
Daniel Cama úplně ignoroval a prostě jel. Bažiny vypadaly v soumraku jasnější a les před nimi vypadal temnější.
"Pořád jsi mi neřekl, jak jsi mě tady našel," řekla Luce. "Nebo jak jsi věděl, že jsem měla schůzku s Camem. Nebo kde jsi vzal tohle auto."
"Je slečny Sohie," vysvětlil jí Daniel a zapnul světla. Stromy, které jim rostly nad hlavou, tím házely na silnici ještě tmavší stíny.
"Slečna Sophie ti půjčila svoje auto?"
"Roky jsem žil na Skid Row v LA," řekl a pokrčil rameny. "Dalo by se říct, že jsem dostal magické nadání, když přijde na "půjčení auta"."
"Ukradl jsi auto slečně Sophii?" posmívala se mu Luce a přemýšlela, jak by to knihovnice zanesla do svých souborů.
"No, přivezu jí ho zpátky," řekl Daniel. "Kromě toho byla dost znepokojená dnešním dokumentem o občanské válce. Něco mi říká, že si ani nevšimne, že je pryč."
To bylo předtím, než si Luce uvědomila, co měl Daniel na sobě. Byl v modré uniformě vojáka Unie se směšným koženým pouzdrem, které měl přehozené přes hruď.
Byla tak vyděšená ze stínů, z Cama a z celé té strašidelné scény, že si ani nevšimla, co má Daniel na sobě.
"Nesměj se," řekl Daniel a sám se snažil přestat se smát. "Prošvihla jsi pravděpodobně ten nejhorší sociální večer z celého roku."
Luce si nemohla pomoct. Sáhla dopředu a cvrnkla do jednoho z Danielových knoflíků. "Styď se," řekla a napodobila ospalý jižanský přízvuk. "Ani sis pořádně nevyžehlil svoje nádherné plesové šaty."
Danielovy rty se roztáhly v úsměv, ale pak si povzdechl. "Luce. To co jsi udělala dnes večer - mohlo to skončit opravdu špatně. Víš to?"
Luce se podívala ven na silnici. Byla naštvaná, že byla nálada zase ponurá. Srandovní sova na ně zírala ze stromu.
"Nevěděla jsem, že jdu sem," řekla a byla to pravda. Cítila se, jako by ji Cam napálil. "Přála bych si, abych nešla," řekla tiše a přemýšlela, kde byl stín teď.
Daniel praštil pěstí do volantu, což jí přinutilo nadskočit. Zaskřípal zuby. Luce nenáviděla, když byla ta, na koho se tak zlobí.
"Já jen nemůžu uvěřit, že ses s ním zapletla," řekl.
"Nezapletla," trvala na svém. "Jediný důvod proč jsem přišla byl ten, abych mu to řekla ..." Bylo to zbytečné. Žárlil na Cama! Kdyby jen Daniel věděl, že ona a Penn strávily většinu svého volného času tím, že zkoumaly jeho rodinu ... no, pravděpodobně by byl naštvaný stejně.
"Nemusíš mi nic vysvětlovat," řekl Daniel a mávl rukou. "Tak jako tak je to moje chyba."
"Tvoje chyba?"
Najednou Daniel sjel ze silnice na písčitou cestu a na konci zastavil. Vypnul světla a zíral na oceán. Nebe mělo odstín švestky a hřebeny vln se zdály téměř černé a šumivé. Na pláži foukal vítr, takže tráva vydávala vysoký pískavý zvuk. Hejno otrhaných racků sedělo v linii podél zábradlí promenády a pečovali o svá peří.
"Ztratili jsme se?" zeptala se ho.
Daniel ji ignoroval. Vystoupil z auta a zavřel za sebou dveře. Vykročil směrem k vodě. Luce čekala vevnitř deset trýznivých sekund a sledovala jeho siluetu, která se ve fialovém soumraku stále zmenšovala. Pak vyskočila z auta, aby šla za ním. Vítr jí bičoval vlasy proti tváři. Vlny prorazily na břeh a tahaly sebou linii mušlí a mořských řas. Vzduch byl u vody chladný. Všechno mělo zlostně slaný zápach.
"Co se děje Danieli?" zeptala se a šla podél dun. Cítila, jak je chůze v písku těžší. "Kde to jsme? A co si myslíš, že je tvoje vina?"
Otočil se k ní. Vypadal poraženě. Jeho kostým na něm visel. Jeho šedé oči byly smutné. Řev vln téměř přehlušil jeho hlas. "Jen potřebuju trochu času na rozmyšlenou."
Luce cítila, jak se jí v krku tvořil kámen. Znovu a znovu, když konečně přestala plakat, přišel Daniel a všechno to udělal ještě těžší.
"Tak proč jsi mě zachránil? Proč jsi vážil celou cestu až sem, abys mě vyzvedl? Abys na mě pak mohl křičet a ignorovat mě?" Otřela si oči do černého lemu trička. Sůl, kterou na něm měla, ji začala štípat do očí. "Ne, že by to bylo moc odlišné od toho, jak ses ke mně choval většinu času, ale-"
Daniel se otočil a udeřil se oběma rukama do čela. "Ty to nechápeš, Luce."
Zavrtěl hlavou. "Nikdy to nepochopíš."
Nedal na svém hlase nic poznat. Ve skutečnosti byl jeho tón docela hezký. Dával jí stále najevo, že nedokáže pochopit, co je jemu tak zřejmé. Naprosto jí rozčiloval.
"Já to nechápu?" zeptala se. "Já to nechápu? Dovol mi, abych ti o sobě něco řekla. Myslíš si, že jsi tak chytrý? Já jsem strávila tři celé akademické roky na nejlepší škole v zemi. A když mě vykopli, musela jsem je žádat -žádat!- aby vymazaly moje čtyřhvězdičkové hodnocení."
Daniel se vzdálil, ale Luce šla za ním. S každým krokem se na ní obrátil. Pravděpodobně vyšiloval z toho, že jde za ním, a co? Pokaždé, než s ní strávil nějaký čas, se jí zeptal, jestli chce být s ním.
"Umím latinsky, francouzsky a na střední škole jsem třikrát za sebou vyhrála vědeckou soutěž."
Donutila ho se opřít o zábradlí na promenádě a šťouchala prstem do jeho hrudi. Ještě neskončila.
"Taky jsem v neděli luštila křížovky, někdy i při hodině. Mám neomylný orientační smysl ... ačkoliv ne, když jde o chlapy."
Polkla a chvíli trvalo, než chytla dech. "A jednou ze mě bude psychiatr, který opravdu poslouchá své pacienty a pomáhá jim. Jasný? Takže se mnou nemusíš mluvit, jako bych byla hloupá. A neříkej mi, že něco nechápu jen proto, že neumím dekódovat tvojí nevyzpytatelnost, potrhlost a tvoje chování, kdy seš ke mně v jednu chvíli hodný a v tu druhou chladný, a upřímně," -vzhlédla k němu a nadechla se- "chováš se opravdu hnusně." Odtrhla se od něj. Zlobila se na sebe, že se nechala tak strhnout.
"Mlč už," řekl Daniel. Řekl to jemně a něžně. Luce byla překvapená, že jí celou dobu poslouchal. "Nemyslím si, že jsi hloupá." Zavřel oči. "Myslím si, že jsi ten nejchytřejší člověk, kterého znám. A nejlaskavější. A" -polkl, otevřel oči a podíval se přímo na ni- "Nejkrásnější."
"Prosím?"
Podíval se na oceán. "Jsem jen ... z toho tak unavený," řekl a unaveně vzdychnul.
"Z čeho?"
Podíval se na ní tím nejsmutnější výrazem ve tváři. Jako by ztratil něco cenného. To byl Daniel, kterého znala, i když si nedokázala vysvětlit jak a odkud. To byl Daniel, kterého ... milovala.
"Můžeš mi to ukázat," zašeptala.
Zavrtěl hlavou. Ale jeho rty byly těm jejím tak blízko. A výraz v jeho očích byl tak toužebný. Bylo to skoro jako by chtěl, aby začala první ona. Její tělo se zachvělo, když si stoupla na špičky a naklonila se k němu. Položila mu ruku na tvář. Zamrkal, ale ani se nepohnul.
Přibližovala se k němu pomalu. Tak pomalu, jako by měla strach, že ho může polekat. Po každém sebemenším pohybu se na chvíli zastavila. A pak, když byli dostatečně blízko, že se téměř dotýkaly, zavřela oči a přitiskla své rty na jeho.
Byl to ten nejměkčí dotek rtů. Lehký, jako peří. Ale i ten v Luce rozdmýchal oheň, který nikdy nepoznala. Najednou věděla, že potřebuje víc -víc všeho- Daniela. Bylo příliš chtít po něm, aby jí potřeboval stejným způsobem, aby si jí složil v náručí, jako to udělal už tolikrát v jejích snech. Vrátit jí její polibek dalším, silnějším.
Ale on to udělal.
Jeho svalnaté paže se jí ovinuly kolem pasu. Přitáhl si ji k sobě a ona cítila, jak se jejich těla spojila do jedné linie- nohy se otíraly o nohy, boky se tiskly k bokům, prsa se vzdouvala ve stejnou chvíli. Daniel jí opřel o dřevěné zábradlí a přitáhl si ji k sobě tak blízko, až se nemohla pohnout. Dokud nebyla přesně tam, kde chtěla být. To všechno se stalo, aniž by se přerušilo vášnivé spojení jejich rtů.
Pak ji začal opravdu líbat. Nejdříve jí jemně a krásně vzdychnul do ucha. Pak jí dlouze, sladce a něžně přejel rty po bradě až ke krku. Zasténala a naklonila hlavu dozadu.
Lehce ji zatahal za vlasy a ona otevřela oči, aby zahlédla první hvězdy na obloze. Cítila se k nebi tak blízko, jako nikdy předtím. Nakonec si jí k sobě přitáhnul a vrátil se k jejím rtům. Věnoval jí intenzivní polibek -jemně jí sál spodní ret a pak jí jeho jemným jazykem olemoval rty. Otevřela svá ústa. Zoufale a nebojácně mu chtěla ukázat, jak moc po něm toužila. Odpovídala jeho polibkům těmi svými. Měla všude písek, i mezi prsty. Ze slaného vzduchu měla husí kůži a i přesto se jí v srdci rozlil ten nejsladší a nejkouzelnější pocit.
V tu chvíli by pro něj zemřela.
Odtáhl se a zadíval se na ni, jako by ji chtěl něco říct. Usmála se na něj a jemně ho políbila na rty. Nechala je prodlévat na těch jeho. Věděla, že neexistují lepší slova, ani žádný lepší způsob, jak vyjádřit, co k němu cítila a co chtěla.
"Jsi pořád tady," zašeptal.
"Nemohli mě odtáhnout pryč." Zasmála se.
Daniel ustoupil o krok dozadu. Věnoval jí temný pohled. Jeho úsměv byl pryč. Začal před ní přecházet, mnul si čelo rukou.
"Co se děje?" zeptala se lehce a zatahala ho za rukáv, aby se k ní vrátil pro další polibek. Přejel jí prsty po tváři, po vlasech a nechal je na jejím krku. Jako by se chtěl ujistit, že to není jen sen.
Byl tohle její první opravdový polibek? Nemyslela si, že by se dal počítat Trevor, takže technicky vzato byl. A všechno bylo tak skvělé, jako kdyby byla Danielovi souzena a on zas jí. A voněl tak ... krásně. Jeho ústa chutnala sladce a opojně. Byl vysoký a silný, když jí držel v objetí.
"Kam jdeš?" zeptala se.
Opřel se o zábradlí, ohnul kolena a klesnul o pár centimetrů. Díval se na oblohu. Vypadal, jako by ho něco bolelo.
"Říkala jsi, že tě nic nemůže odtáhnout pryč," zašeptal. "Ale můžou. Možná, že se jen zpozdily."
"Oni? Kdo?" zeptala se Luce a rozhlédla se po opuštěné pláži. "Cam? Myslím, že jsme mu ujeli."
"Ne." Daniel šel dolů po promenádě. Třásl se. "Není to možné."
"Danieli."
"Přijdou," zašeptal.
"Děsíš mě." Luce šla za ním a snažila se udržet své emoce pod kontrolou. Protože najednou, i když nechtěla, měla pocit, že ví, co tím myslí. Ne Cama. Ale něco jiného. Jinou hrozbu.
Luce se zatmělo před očima. Jeho slova zaklepala na její mozek a ona objevila děsivou pravdu. Unikaly jí ale důvody. Stejně jako s tím snem, nemohla si vzpomenout na všechno.
"Mluv se mnou," řekla. "Řekni mi, co se děje."
Otočil se na ní. Obličej měl bledý jako květ pivoňky. Ruce svěšené v kapitulaci. "Nevím, jak to zastavit," zašeptal. "Nevím, co mám dělat."
2024 ©