Fallen -Lauren Kate : kapitola 1

1. kapitola 1/3

Luce vtrhla do rozsvícené haly školy Meč&Kříž o deset minut později, než původně měla. Robustní průvodce s brunátnými tvářemi a přitisknutou schránkou pod bicepsy, jako ze železa, všem rozdával příkazy - což znamenalo, že Luce byla zase pozadu.

"Takže si pamatujte, jsou to ošetřovna, postele a červené," vyštěkl průvodce na skupinku tří studentů, kteří stáli zády k Luce. "Vzpomeňte si na tyhle základy a nikdo nebude zraněn."

Luce rychle zapadla do pozadí skupiny. Stále přemýšlela nad tím, jestli vyplnila obří hromadu těch papírů správně. Jestli ten holohlavý průvodce, který stál před nimi, byl muž nebo žena. Jestli je tu někdo, kdo jí pomůže s její enormně velkou taškou. Jestli se její rodiče zbaví jejího milovaného Fury Plymoutha hned jak dorazí domů, potom co jí tady vyhodili. Hrozili jí, že její auto prodají celé léto.
Jenže teď měli důvod a Luce nemohla odporovat jejich: Nikdo nemůže mít auto na té nové škole, kam jdeš Luce. Je to nová školní reforma, abych byl přesný.

Stále si ještě zvykala.

"Mohl byste, ehm, mohla byste to zopakovat?" zeptala se průvodce. "Co to bylo, ošetřovna-?"

"No, podívejme, koho to sem bouřka přivála," řekl průvodce hlasitě a pak pomalu pokračoval: "Ošetřovna. Pokud jste jedna z nemocných studentů, je to místo, kam můžete jít, aby vás vyšetřili, co se týče zdraví, dýchání nebo něčeho jiného." Žena, rozhodla se Luce, když si průvodkyni pořádně prostudovala. Žádný muž by nebyl tak jízlivý a nemluvil k ostatním takovým sladkým hlasem.

"Mám to," řekla Luce a cítila, jak se jí obrací žaludek. "Ošetřovna."

Brala léky mnoho let. Po nehodě letos v létě, Dr. Sandford, její lékař v Hopkintomu-a důvod proč jí rodiče poslali do internátní školy, až do New Hampshiru-chtěl, aby zvážila, že by začala brát léky znovu. I když ho nakonec přesvědčila o tom, že je v pořádku, trvalo další měsíc, než ho přemluvila, aby jí vysadil i ty strašný antipsychotika.

To byl důvod, proč se zapsala na školní rok do Meč&Kříž až po začátku akademického roku. Být novým studentem bylo dost těžké a Luce byla opravdu nervózní. Musela přijít do třídy, kde se už všichni ostatní znali. Ale jak to tak podle tohohle turné vypadalo, nebyla jediný nováček, který dnes přišel.

Nenápadně se podívala na další tři studenty, kteří kolem ní stáli v půlkruhu. Na její poslední škole Dover Prep se první den ve škole setkala se svou nejlepší kamarádku Callie. Na celé školní půdě, kde se prakticky všichni bavili se všema, bylo brzy jasné, že Luce a Callie byly jediné nebavící se děti. Ale netrvalo to dlouho a obě dívky si uvědomily, že mají stejnou zálibu ve starých filmech-zejména pokud se jednalo o Alberta Finneyho. Od té doby, co v prváku při sledování Two for the road zjistily, že ani jedna z nich nedokáže udělat pytel popcornu bez toho, aby způsobily požární poplach, byly Callie a Luce nerozlučné. Dokud ... dokud se nemusely rozloučit.

Vedle Luce byli dva chlapci a dívka. Dívka byla blondýnka. Typicky komerčně hezká s umělými růžovými pěstěnými nehty. Jejich barva odpovídala jejím pořadačům.

"Jsem Gabbe," řekla a své jméno protáhla. Obdařila Luce velkým úsměvem, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. Dokonce i dřív, než jí Luce řekla, jak se jmenuje.

Dívky slábnoucí zájem jí připomínal spíš jižní verzi dívek z Doveru, než někoho, koho byste čekali v téhle škole. Luce se nemohla rozhodnout, jestli je to příjemné nebo spíš naopak. Nedokázala si představit, co dělá tahle dívka, která vypadala takhle, v téhle reformované škole.

Napravo od Luce byl kluk s krátkými hnědými vlasy, hnědýma očima a houfem pih na nose. Ale ze způsobu jakým klopil oči a stále si hrál s palci, Luce získala dojem, že stejně jako ona byl pravděpodobně ještě ohromený a rozpačitý z toho, že je tu nový.

Kluk na druhé straně naopak vystihnul obraz Luce o tomhle místě až příliš dokonale. Byl vysoký, hubený a přes rameno měl přehozenou tašku DJ. Měl husté černé vlasy a velké, hluboké zelené oči. Jeho rty byly plné a kvůli jejich přirozené barvě, by většina dívek zabíjela. Na zadní straně krku měl černé tetování ve tvaru slunce. Zdálo se, že na jeho světlé kůži téměř zářilo, když stoupalo od hrany černého trička.

Na rozdíl od těch dvou, když se k ní tenhle kluk otočil a setkal se s jejím pohledem, držel ho a už se nepodíval jinam. Jeho ústa byla stáhnutá v přímce, ale jeho oči byly teplé a živé. Díval se na ni a byl nehybný jako socha. Luce cítila, jak ztuhla na místě taky. Zatajila dech. Ty oči byly intenzivní a lákavé a, no, taky odzbrojující.

Když si nejednou průvodkyně odkašlala a přerušila kluka v jeho hypnotizujícím pohledu. Luce se začervenala a předstírala, že je velmi zaneprázdněná tím, škrábat se na hlavě.

"Ti z vás, kteří se nebudou řídit příkazy, které nějakým věcem zakazují volný vstup, se vystaví nebezpečí."

Průvodkyně ukázala na velkou kartonovou krabici, nad kterou bylo napsáno velkými červenými písmeny NEBEZPEČNÝ MATERIÁL. "A když říkám volný vstup, Todde" -položila ruce na rameno pihovatého kluka, což způsobilo, že poskočil- "Myslím tím, že budeš plnit všechno to, co ti tvoje průvodkyně řekne. Ty-" ukázala na Luce- "se vyhni nebezpečí a zůstaň se mnou."

Všichni čtyři se začali šourat za ní a Luce sledovala, jak si ostatní studenti začali vyprazdňovat kapsy. Dívka vytáhla růžový švýcarský armádní nůž, který byl dlouhý tři palce. Zelenooký kluk neochotně vytáhl plechovku barvy ve spreji a krabičku fréz. Dokonce i nešťastný Tedd vyndal několik knih o fotbale a malou lahvičku na různé tekutiny. Luce si připadala hloupě, že neskrývala žádné nebezpečné předměty, ale když viděla, jak ostatní berou své mobily a házejí je do krabice, jen polkla.

Naklonila se a přečetla si, co všechno zahrnují NEBEZPEČNÝ MATERIÁL trochu podrobněji. Všimla si, že jsou mobilní telefony, pagery a všechno, co chytá rádiový signál, přísně zakázány. Už takhle bylo dost špatné, že nemohla mít svoje auto! Luce pevněji sevřela svůj mobilní telefon v kapse. Bylo to její jediné spojení s vnějším světem. Když najednou uviděla výraz ve tváři jejich průvodkyně. Několikrát Luce rychle poplácala po tváři. "Neomdlívej mi tady děvče. Neplatí mě za resuscitaci. Kromě toho můžeš si zavolat jednou týdně z hlavní haly."

Jeden telefonát ... jednou týdně? Ale-

1.kapitola 2/3

Podívala jsem se na telefon ještě jednou, naposledy. Viděla jsem, že jsem měla dvě nové zprávy. Zdálo se nemožné, aby šlo o moje poslední dvě zprávy. První z nich byla od Callie.

Hned mi zavolej! Budu čekat na telefonu celou noc a budu připravená na nášup. A pamatuj si na mantru, kterou jsem ti řekla. Přežiješ to! BTW, je to dobrý, myslím si, že už na to každý zapomněl...

Typická Callie. Vždycky psala tak dlouhé zprávy, že Lucein zatracený telefon vždycky zprávu od čtyři řádky uříznul. Ale na jednu stranu se Luce skoro ulevilo.

Nechtěla si číst o tom, jak už všichni ze staré školy zapomněli, co se jí stalo a co udělala, že se ocitla tady.

Vzdychla a otevřela druhou zprávu. Ta byla od mámy, která se naučila psát zprávy teprve před několika týdny a která jistě nevěděla o téhle věci -můžeš si zavolat jednou za týden- protože jinak by jí sem nikdy neposlala. Nebo jo?

Holčičko, pořád na tebe budeme myslet. Buď hodná a snaž se jíst dost bílkovin. Dobře, ozvi se, až budeš moct. Miluju tě, M&T

S povzdechem si Luce uvědomila, že její rodiče o tom museli vědět. Jak jinak by si mohla vysvětlit jejich výrazy ve tváři, když se s nimi dneska loučila s taškou v ruce? Při snídani se pokusila o vtip, že nakonec alespoň ztratí v Nové Anglii ten otřesný přízvuk, který získala v Doveru, ale její rodiče se na ní ani neusmáli. Myslela si, že na ni byli ještě naštvaní. Nikdy na ní nezvýšili hlas, takže když se na ni opravdu zlobili, zavedli doma léčbu tichem. Teď už chápala jejich dnešní chování : Její rodiče byly smutní ze ztráty kontaktu s jejich jedinou dcerou.

"Stále čekáme na jednu osobu," zanotovala průvodkyně. "Zajímalo by mě, kdo to asi tak je."

Pozornost Luce se přesunula ke krabici, která teď přetékala zakázanými věcmi, které ani neznala. Cítila, jak se na ní tmavovlasý kluk kouká. Když vzhlédla, všimla si, že na ní každý zíral. Otočila se. Zavřela oči, pomalu otevřela prsty a nechala její telefon vyklouznout z jejího sevření a dopadnout se smutným zvukem na vrchol hromady. Tím zvukem, který jí říkal, že bude osamělá.

Todd a Gabbe zamířili ke dveřím, aniž by se jedinkrát podívali směrem k Luce. Třetí kluk se ale podíval na průvodkyni.

"Můžu ji tu provést," řekl a ukázal na Luce.

"To není součást naší dohody," odpověděla průvodkyně automaticky, jako kdyby tenhle dialog očekávala. "Jsi opět novým studentem, to znamená, že i pro tebe platí nová omezení pro studenty. Zpátky do bodu nula. Jestli se ti to nelíbí, měl by sis dvakrát všechno promyslet, aby ses nevrátil do vězení, jsi podmínečně propuštěný."

Kluk stál bez hnutí a bez výrazu, když průvodkyně vzala Luce - která ztuhla na slově "podmínečně propuštěný" -
a vedla ji ke konci zažloutlé haly.

"Pojď dál," řekla, jako by se nic nestalo. "Běž do pokoje." Ukázala na vzdálené okno, které směřovalo do vzdáleného bloku budov. Luce mohla vidět, jak se k nim pomalu přidali Gabbe a Todd. Třetí kluk šel pomalu za nimi, jako by to, aby je dohnal, byla poslední věc na jeho seznamu, co hodlá udělat.

Ložnice byly impozantní a náměstí, neboli šedý blok budov, měly dvojité dveře, které nedávaly možnost vidět život v nich. Uprostřed trávníků stála velká kamenná deska. Luce si z webu pamatovala, že na ní bylo vytesáno PAULINA UBYTOVNA. V ranním slunci, které prozařovalo mlhou, to vypadalo ještě ošklivější, než to na černobílé fotografii. Přimhouřila oči. Zdálo se jí to, nebo byl nad plotem kolem budovy ostnatý drát? Průvodkyně se podívala do složky a listovala jím, aby našla Luce. "Pokoj šedesát tři. Hoď si zatím tašku a ostatní věci do pokoje. Vybalíš si až odpoledne."

Luce táhla červenou tašku za třemi dalšími studenty. Pak reflexivně sáhla po jejím mobilním telefonu, kam si obvykle zapisovala všechny věci, které si musela pamatovat. Ale její ruka nahmatala jen prázdnou kapsu, povzdechla si a pokusila si vrýt číslo jejího pokoje do paměti.

Stále jí ještě nebylo jasné, proč nemohla zůstat bydlet s rodiči, jejich dům v Thunderbolt byl méně než půl hodiny od školy. Cítila se doma v Savannah, kde jak říkala její máma, i vítr foukal líně. V Georgii bylo lehčí a pomalejší tempo. Mnohem vhodnější než byla pro Luce Nová Anglie.

Ale v téhle škole neměla pocit jako v Savanahh. Sotva se mohla cítit dobře na místě, které bylo mrtvé a bezbarvé a kam jí donutil jít soud. Zaslechla tátu, jak telefonoval s ředitelem školy a přikyvoval jako jejich zmatený učitel biologie: "Ano, ano, možná by pro ni bylo nejlepší být pod dohledem celou dobu. Ne, nechtěli bychom nějak zasahovat do vašeho systému."

Jasně, že její otec nevěděl všechno o dozoru na její jedinou dceru. Tohle místo vypadalo jako vězení s nejvyššími bezpečnostními opatřeními.

"A co, co jste to říkala o té červené?" zeptala se Luce průvodkyně, připravena být propuštěna z obhlídky.

"Červená," řekla průvodkyně a ukázala na malé kabelové zařízení, které viselo u stropu. Kamera s blikajícím červeným světlem. Luce je doteď neviděla, ale když na ně byla upozorněna, uvědomila si, že jsou všude.

"Kamery?"

"Velmi dobře," řeka průvodkyně a z jejího hlasu odkapávala blahosklonnost. "Je zřejmé, že bych ti to měla připomenout. Celou dobu, kdekoliv budeš, budeme tě sledovat. Takže nebuď nervózní - budeme tady, kdybys potřebovala pomoct."

Pokaždé, když někdo mluvil s Luce jako s psychopatem, byla mnohem blíž k tomu uvěřit, že je to vážně pravda.

Celé léto ji pronásledovaly vzpomínky. V jejích snech. Ve vzácných okamžicích, kdy jí rodiče nechali samotnou.

Něco se stalo v chatě a všichni (včetně Luce) umírali touhou vědět co. Policie, soudce a dokonce i sociální pracovníci, všichni se z ní snažili dostat pravdu, ale ona byla stejně bezradná, jako byli oni. Ona a Trevor spolu laškovali celý večer, honili se dole pod řadou chat u jezera. Pryč od zbytku lidí. Snažila se jim vysvětlit, že to byla nejlepší noc jejího života, dokud se nezměnila v tu nejhorší.

Strávila hodně času, přehráváním té noci ve své hlavě. Slyšela Trevorův smích, cítila jeho ruce kolem pasu, snažila se uvěřit svému instinktu, který jí říkal, že byla opravdu nevinná.

Ale teď, každé pravidlo na Sword&Cross pracovalo proti ní, naznačovalo jí, že ve skutečnosti byla nebezpečná a bylo třeba jí mít pod kontrolou.

Luce ucítila na rameni pevnou ruku. "Podívej," řekla průvodkyně. "Pokud se cítíš lépe, máš hodně daleko do toho nejhoršího případu tady."

To bylo první humánní gesto, které vůči Luce udělala a ona věřila, že tím chtěla docílit, aby se cítila líp. Ale. Byla sem poslána, protože byla podezřelá z vraždy kluka. Byla blázen a měla stále "daleko do toho nejhoršího případu tady".

Luce přemýšlela, čím přesně se zabývají ve Sword & Cross.

"Dobře, prohlídka je u konce," řekla průvodkyně. "Teď už to zvládneš sama. Tady je mapa, pokud budeš potřebovat něco najít." Dala Luce fotokopii mapy do natažené ruky a pak se podívala na hodinky. "Máš hodinu před tím, než ti začne první hodina, ale ta moje začíná až v pět, takže" -zamávala na Luce- "se neztrať. A nezapomeň," řekla a ukázala na jednu kameru. "Červené tě sledují."

Než mohla Luce odpovědět, objevila se před ní hubená tmavovlasá dívka a kývla svými dlouhými prsty směrem k obličeji Luce.

"Ooooooh," posmívala se dívka duchařským hlasem a tancovala kolem Luce v kruhu. "Červené tě sledujííí."

"Vypadni, Arriane, než ti udělám lobotomii," řekla průvodkyně, ačkoliv bylo z jejího počátečního krátkého, ale upřímného úsměvu vidět, že tahle bláznivá holka měla její náklonnost.

A bylo také jasné, že Arriane
její náklonnost neopětuje. Ukázala na průvodkyni prostředníček a pak se zadívala na Luce. Její odvaha byla pryč.

"A právě za tohle," řekla průvodkyně a zuřivě si něco psala do své knihy, "sis vysloužila úkol ukázat to dneska tady malé miss Sunshine."

Ukázala na Luce, která se dívala na její oblečení. Černé džíny, černé boty a černý top. Co se týče sekce OBLEČENÍ, škola vesele tvrdila, že pokud se studenti chovali dobře, mohli se obléknout, jak chtějí, jen s dvěma malými pravidly: styl musí být skromný a barva musí být černá. Volnost.

Luce na sobě měla příliš velký rolák, který na ní dnes ráno navlékla máma, a který příliš nelichotil jejím křivkám. Navíc byla pryč i její největší pýcha: její husté černé vlasy, které měla dřív až k pasu, měla teď téměř úplně ostříhané. Požár v chatě jí vlasy spálil a její vlasy byly nerovnoměrné, takže po dlouhé a tiché jízdě z Doveru domů, jí máma posadila do vany a táta jí beze slova oholil hlavu elektrickým holicím strojkem. Přes léto jí vlasy moc nevyrostly, takže teď je měla těsně pod uši.

Arrine ji vyrušila z myšlenek, když si jedním prstem klepla proti jejím bledým rtům. "Perfektní," řekla a vykročila, aby Luce obešla. Přes rameno ji řekla. "Jen jsem si říkala, že bych doopravdy mohla využít nového otroka."

Dveře do haly se otevřely a vešel vysoký kluk se zelenýma očima. Zavrtěl hlavou a řekl Luce: "Na tomhle místě se nebojí prohledat ti všechny věci. Takže jestli máš zabaleného cokoliv nebezpečného," zvedl obočí a ukázal rukou na mojí tašku- "ušetři si potíže."

Za Luce se Arriane zasmála. Kluk k ní otočil hlavu, a když jeho oči zaregistrovaly Arriane, otevřel ústa a potom je hned zavřel. Jako by si nebyl jistý, jak postupovat.

"Arriane," řekl klidně.

"Cam," vrátila mu.

"Ty ho znáš?" zašeptala Luce a přemýšlela, zda byly na téhle škole stejné druhy klik, jako byly na škole v Doveru.

"Ani mi to nepřipomínej," řekla Arriane a strkala Luce ven ze dveří do šedého a bahnitého rána.

Zadní část budovy ústila v chodník, který hraničil s neopečovávaným polem. Tráva byla tak vysoká, že to vypadalo spíš jako neobydlený prostor, než jako měšťanská škola jenže vybledlá výsledková tabule a malé dřevěné tribuny tvrdily opak.

Kromě školy tam byly ještě čtyři velké budovy: bloky příšerně vypadajících kolejí nalevo a obrovský, starý ošklivý kostel napravo. Pak tam byly další dvě rozsáhlé budovy, které Luce rozpoznala jako učebny.

To bylo ono. Celý její svět byl zrovna teď tento žalostný pohled před očima.

Arriane se okamžitě vydala cestou doprava a vedla Luce na pole a potom na vrchol jedné z mokrých dřevěných tribun.

Stejně rozestavěné byly v Denveru, ale tam to křičelo Ivy League a běhali tam atleti, takže se tomu Luce vždycky vyhnula. Ale tohle pole bylo prázdné a jeho zrezivělé a křivé branky byly něco úplně jiného. Tohle Luce nechápala. Nad hlavou jim přeletěly tři supy, které vypadaly jako krůty. Vítr bičoval holé větve dubů. Luce sklonila bradu a skryla ji v jejím roláku.

"Tááákže," řekla Arriane. "Teď ses setkala s Randym."

"Myslela jsem, že jeho jméno bylo Cam."

"Nebudeme o něm mluvit," řekla Arrine rychle. "Co říkáš na tu holku-kluka tam." Arrine trhla hlavou směrem ke kanceláři, kterou před chvílí opustili. "Co myslíš, kluk nebo holka?"

"No, holka?" řekla Luce váhavě. "Je to test?"

Arrine se usmála. "První z mnoha. A ty jsi prošla. Alespoň si myslím, že jsi prošla. Pohlaví většiny lidí z fakulty je diskutabilní a kolují o nich dohady. Neboj-dostaneš se do toho."

Luce nechal vtip Arriany, v tomhle případě, chladnou. Ale všechno tady bylo tak hrozně jiné v porovnání s Doverem. Na její staré škole nosili zelené kravaty a budoucí napomádovaní senátoři chodili po chodbách v nóbl tichu. Všechno bylo o penězích.

Velmi často vrhali studenti z Doveru na Luce pohledy, jako by byla špína na jejich jinak čisté zdi a dívali se na ni svrchu. Snažila se představit si, Arrine: lenoší na tribunách a pronáší hlasitě nějaký hrubý vtip jejím peprným hlasem. Taky si snažila představit, co by Callie řekla na Arrianu. Nikdo v Doveru nebyl jako ona.

"Dobře, vyklop to," nařídila Arriana. Plácla sebou dolů na tribunu a ukázala na Luce, aby jí napodobila. Pak řekla: "Co jsi udělala, aby ses sem dostala?"

Tón Arrine byl hravý, ale Luce si najednou musela sednout. Bylo to směšné, ale napůl čekala, že její první den nebude o její plíživé minulosti. Že jí nikdo nevezme tu tenkou fasádu klidu. Samozřejmě, že to budou chtít lidi vědět.

Cítila jak jí ve spáncích buší krev. Stalo se to vždycky, když se snažila myslet-opravdu si vzpomenout, co se stalo tu noc. Nikdy se nepřestala cítit provinile kvůli tomu, co se stalo s Trevorem. Taky se ale snažila přestat se topit ve stínech, které byly to jediné, na co si mohla po nehodě vzpomenout. Ty temné nedefinovatelné věci, o kterých nikdy nikomu nemohla říct.

Nikdy nezačala vyprávět o Trevorovi a o zvláštní přítomnosti, kterou cítila tu noc, když byla s ním, o kroucejících se obrazcích, které visely nad jejich hlavami, a které hrozily, že zkazí jejich jinak perfektní večer. Pak byl Trevor pryč a jeho tělo bylo spáleno k nepoznání. A Luce byla ... byla... vina?

Nikdo nevěděl o temných tvarech, které někdy viděla ve tmě. Vždycky si přijdou na své. Vždycky přišly a odešly na tak dlouho, že už si Luce ani nepamatovala, kdy je uviděla poprvé. Ale pamatovala si, kdy si poprvé uvědomila, že stíny nevidí každý - vlastně nikdo kromě ní. Když jí bylo sedm, rodiče ji vzali na výlet lodí. Bylo to zrovna o západu slunce, když se stíny začaly objevovat nad vodou. Obrátila se k otci a řekla: "Co budeme dělat, až přijdou tati? Proč se taky nebojíš těch příšer?"

Nenašli ale žádné příšery. Ujistili jí, že neexistují, ale Luce opakovaně upozorňovala na přítomnost něčeho vratkého a tmavého. Luce musela na několik vyšetření s rodinným očním lékařem, pak s optikem, pak s ušním lékařem poté, co udělala tu chybu a popsala jim chraptivý strašidelný hluk, který dělaly stíny a nakonec terapie. Pak další léčba a nakonec předpis na anti-psychotické léky.

Ale nikdy neodešly.

Když jí bylo čtrnáct, Luce si už odmítala brát léky. To bylo, když našli v okolí Doverské školy Dr. Sanforda. Letěli do New Hamphire a její otec řídil auto z půjčovny dlouhou zakřivenou příjezdovou cestou k zámku na kopec, který se jmenoval Temná roklina. Dovezli Luce k člověku v laboratorním plášti a ten se jí zeptal, jestli má pořád ty svoje "vize". Její rodiče se potili a tiskli si ruce. Měli svraštěné obočí, protože se obávali, že je s jejich dcerou něco špatně.

Někdo přišel a řekl jí, aby Dr. Sanfordovi lhala a řekla mu, co chce, aby řekla. Kdyby to neřekla, musela by tady v Temné roklině zůstat. Kdyby ale lhala, dovolili by jí zapsat se do Doveru a Dr. Sanforda by navštěvovala jen dvakrát za měsíc.

Luce dovolili, aby přestala používat ty hrozné pilulky hned, jakmile začala předstírat, že už stíny neviděla. Ona ale neměla žádnou kontrolu nad tím, kdy se stíny objeví. Všechno co věděla, byl duševní katalog míst, kde je ve své minulosti viděla
- husté lesy, kalné vody - to byla místa, kterým se musela za každou cenu vyhýbat. Všechno co věděla bylo, že když přišly stíny, většinou je doprovázel chladný pocit, který cítila na kůži a vyvolávaly v ní ohavný pocit. S ničím by si to nespletla.

Luce si sedla obkročmo na tribunu a uchopila její trám mezi palec a prostředníček. Pokud to má dnes zvládnout, bude muset zatlačit její minulost do zákoutí její mysli. Nemohla vystát její paměť, která jí říkala, že tu noc tam nebyla sama. Taky ale nebyl způsob, jak by mohla říct, že tam viděla nějakého podivného šíleného cizince.

Místo odpovědi se podívala na Arriane, která ležela na tribuně. Měla na sobě obrovské černé sluneční brýle, které pokrývaly většinu jejího obličeje. Bylo těžké říct, jestli se na Luce dívá taky, protože po chvíli vyskočila z tribuny a zazubila se.

1.kapitola 3/3

"Ostříhej mi vlasy, jako je máš ty," řekla.

"Co?" Luce zalapala po dechu. "Tvoje vlasy jsou krásné."

Byla to pravda. Arriane měla dlouhé husté kudrnaté vlasy, které Luce tak zoufale chyběly. Její volné černé kadeře zářily ve slunečním světle s nádechem červené. Luce si zastrčila vlasy za uši. Ještě nebyly dost dlouhé, aby se s nimi něco dalo dělat. Plácla sebou na tribunu před nimi.

"Krásný, ale obyčejný," řekla Arriane, "Tvůj účes je sexy a dráždivý. A já ho chci."

"Oh, ehm, jo," řekla Luce. Byl to kompliment? Nevěděla, jestli měla být polichocená, nebo zdrcená. Mimochodem nechápala, proč Arriane předpokládá, že dostane to, co chce, i když to patří někomu jinému. "Pokud dostane-"

"Ta-da!" Arriane sáhla do kabelky a vytáhla růžový švýcarský armádní nůž, který hodila Gabbe do krabice. "Co?" řekla, když viděla, jak Luce reagovala. "Vždycky si vezmu něco z toho, co tu nechají noví studenti. Ten nápad jsem dostala, když tady na škole byly psí dni a byl tu ubytovaný ... ehm ... letní tábor."

"Ty jsi strávila celé léto ... tady?" Luce sebou škubla.

"Ha! Mluvíš jako opravdový nováček. Asi jsi čekala jarní prázdniny."

Hodila Luce švýcarský armádní nůž. "Neopouštíme tuhle díru. Nikdy. Teď stříhej."

"A co červené?" zeptala se Luce s nožem v ruce. Zákonitě tu přece někde musí být kamery.

Arriane zavrtěla hlavou. "Obložila jsem je maceškami. Zvládneš to nebo ne?"

Luce přikývla.

"A neříkej mi, že jsi nikdy předtím nestříhala vlasy." Arrine popadla od Luce švýcarský nůž a vyndala na něm nůžky, pak jí ho vrátila zpátky. "Už ani slovo, dokud mi neřekneš, jak fantasticky vypadám."

V salonu jejích rodičů matka Luce, předtím než ustřihla vlasy, je svázala do culíku. Luce si byla jistá, že musel být i nějaký lepší způsob jak stříhat vlasy, ale tohle byl ten jediný, jaký znala. Vzala do ruky vlasy Arriane, Obtočila zápěstí kolem jejích vlasů, pevně chytila nůžky a začala stříhat.

Culík jí spadl k nohám a Arriane zalapala po dechu, když se otočila. Vzala ho do rukou a držela ho na slunci. Luce nad tím pohledem píchlo u srdce. Stále ještě byla zoufalá z toho, že ztratila vlasy a tohle jí to připomnělo. Ale Arriane se na tváři objevil úsměv. Přejela ještě jednou prsty po culíku a pak si ho dala do kabelky.

"Super," řekla. "Pokračuj."

"Arriane," zašeptala Luce dřív, než se stačila zarazit. "Tvůj krk. To je-"

"Strašidelné?" dokončila to za ní Arriane. "Můžeš to říct."

Kůže na krku Arriane, od zadní strany jejího levého ucha až ke klíční kosti byla nerovná, mramorovaná a lesklá. Luce si vzpomněla na Trevora a na ty hrozné obrázky. Dokonce i její vlastní rodiče se na ni nemohli podívat potom, co je viděli. Bylo těžké se teď dívat na Arrianu.

Arriana popadla ruku Luce a přitiskla si ji na kůži. Byla teplá a studená součastně. Byla hladká i drsná.

"Mě to nevadí," řekla Arriane. "Tobě jo?"

"Ne," řekla Luce, i když si přála, aby dala Arriane svou ruku pryč, aby ji mohla dát pryč i Luce. Zvedl se jí žaludek, když jí napadlo, co musel Trevor cítit na své kůži.

"Opravdu ti to nevadí, Luce?"

"Ne," řekla Luce rychle. Muselo být zřejmé, že lže. Zavřela oči. Všechno co chtěla, bylo ve Sword&Cross začít znovu. Na místě, kde se lidé neměli dívat na to, jak se na ni Arrine dívala právě teď. Ráno v bráně školy jí otec zašeptal do ucha motto rodiny Priceů - "Priceovi se nikdy nehroutí" - jenže Luce cítila, jak padá dolů a hrozí, že vybuchne. Dala ruku pryč. "Tak jak to chceš?" zeptala se a dívala se na zem.

"Pamatuješ, jak jsem si tě prohlížela, když ses sem dostala?" zeptala se Arriane a zvedla obočí.

Luce přikývla.

Arriane ukázala na nůžky. "Vrať se zpátky do práce, jo? Udělej mi to fakt pěkný. Abych vypadala jako ty."

Dokonce i se stejným účesem, by Arriane vypadala jen jako velmi podvyživená verze Luce. Zatímco se Luce pokoušela doupravit střih, Arriane se ponořila do vyprávění o tom, jak to chodí na Sword&Cross. "Ta budova támhle je Augustina. Ve středu večer se tam konají společenské události. A jsou tam všechny naše třídy," řekla a ukázala na žlutou budovu a dvě budovy na stranách kolejí. Vypadalo to, že byl navržen stejně sadistickým architektem, který navrhnul i Pauline. Bylo to zoufalé náměstí, které vypadalo jako pevnost, obohacená o ostnatý drát a zamřížovaná okna. Nepřirozená šedá mlha halila zdi jako mech, takže bylo nemožné zjistit, jestli tam někdo byl.

"Jo a ještě varování," pokračovala Arriane. "Budeš třídy tady nenávidět. Nebyla bys normální, kdyby to bylo jinak."

"Proč? Co je na nich tak zlého?" zeptala se Luce. Možná Arriane prostě neměla ráda školu obecně. S jejím rudým lakem na nehtech, černých očních linkách a černé tašce, ve které měla velký švýcarský nůž, nevypadala zrovna jako studijní typ.

"Třídy jsou tady bez duše," řekla Arriane. "Horší je, když přijdeš o svou duši taky. Z osmdesáti dětí na téhle škole bych řekla, že už tu mají duši jen tak tři studenti." Podívala se nahoru. "I když se o tom nemluví, stejně..."

Nedořekla to, ale Luce zaujala jiná část toho, co řekla Arriane. "Počkej to je na celé škole jenom osmdesát dětí?" V létě, než odešla z Doveru, Luce podrobně studovala všechny tlusté příručky, aby si zapamatovala všechny statistiky. Ale všechno co se o Sword&Cross dozvěděla bylo, že do téhle polepšovny přišla úplně nepřipravená.

Arriane přikývla. To způsobilo, že jí Luce nechtěně ustřihla jiný kus vlasů, než měla původně v plánu. Jejda. Doufejme, že si toho Arriane nevšimne nebo si bude myslet, že to tak má být.

"Osm tříd, v každé deset dětí. Všechny rychle poznáš," řekla Arriane. "A naopak."

"Myslím, že máš pravdu," souhlasila Luce a kousla se do rtu. Arriane to myslela jako vtip, ale Luce napadlo, jestli by tady seděla s tímhle chladným úšklebkem a jejíma pastelově modrýma očima, kdyby věděla, proč přesně tady je. Čím déle bude moct Luce udržet její minulost pod pokličkou, tím lepší to bude.

"A měla by ses vyhýbat těžkým případům."

"Těžkým případům?"

"Děti se sledovacími náramky," řekla Arriane. "Má je asi třetina studentů."

"A to jsou ti, kteří-"

"To nechceš vědět. Věř mi."

"Dobře, tak co udělali?" zeptala se Luce.

Stejně jako Luce chtěla, aby její příběh zůstal tajemstvím, tak se jí taky nelíbil způsob, jakým se k ní Arriane chovala. Jako by byla nějaká naivka. Ať už ty děti udělaly cokoliv, nemohlo to být horší než to, co říkali, že udělala ona. Nebo bylo? Koneckonců nevěděla o těchhle lidech a tomhle místě skoro nic. Tohle vědomí vzbudilo v jejím žaludku studený šedý strach.

"No víš," řekla Arriane protáhle. "Pomáhali provádět a sami dělali teroristické činy. Rozsekali jejich rodiče na kusy a pak si je opekli na rožni." Otočila se a mrkla na Luce.

"Sklapni," řekla Luce.

"Myslím to vážně. Jsou to šílenci a mají mnohem přísnější omezení, než zbytek lidí tady. Říkáme jim spoutaní," Luce se zasmála Arrianinu dramatickému tónu.

"Tvůj účes je hotový," řekla Luce a rukama Arriane načechrala to málo vlasů, co jí tam zůstalo. Nakonec to ale vypadalo fakt skvěle.

"Sladké," řekla Arriane. Otočila se k Luce. Když si prsty přejela přes vlasy, rukávy jejího černého svetru se jí vyhrnuly až k předloktí. Luce zahlédla černý náramek posetý řadou stříbrných knoflíků. Na druhém zápěstí měla taky náramek, ale ten vypadal víc ... zvláštně. Arriane zachytila její pohled a ďábelsky na ní zvedla obočí.

"Říkala jsem ti to," řekla. "Všichni jsme tu šílenci." Usmála se. "Tak pojď, dokončíme naše turné."

Luce neměla moc na výběr. Vyškrábala se z tribuny a šla za Arriane. Musela uhnout, když jeden ze supů letěl nebezpečně blízko. Arriane, která nevypadala, že to zaznamenala, ukázala na kostel obrostlý lišejníkem na pravé straně kampusu.

"Tady najdeš naší součastnou tělocvičnu," řekla a pak dodala průvodcovským tónem. "Ano, ano, pro netrénované oko to vypadá jako kostel. Býval. Ale co se týče architektury na téhle škole, využíváme všechno odložené. Před několika lety to kostel byl, ale nějaký bláznivý kněz na nás ukazoval a vykřikoval něco o zkažených dospívajících, kteří ničí společnost. Když škola dostala nějakou dotaci, udělala z toho tělocvičnu. Teď věří v to, že tam budeme pracovat na naší ´frustraci´ a to ´přirozenějším a produktivnějším´ způsobem."

Luce zasténala. Vždycky nenáviděla tělocvik.

"Holka, mluvíš mi ze srdce," politovala je Arriane. "Trenér Diante je ztělesněné zlo."

Luce s ní držela krok, aby prošly zbytek areálu. Dvůr v Doveru byl vždycky dobře udržovaný, šlechtěný a všude rovnoměrně stály pečlivě stříhané stromy. Sword&Cross vypadal, jako by byl postavený uprostřed bažiny. Vrby se skláněly k zemi, stěny obrůstal břečťan a každý třetí krok se do něčeho zamotaly.

A to nebylo všechno. Každý vlhký nádech Luce uvízl v plicích. Z dýchání v téhle škole měla pocit, že se potápí v pohyblivých pískách.

"Zřejmě bylo architektům fuk, jestli to tady bude vypadat jako na staré vojenské akademii. Výsledek je, že jsme skončili na místě, které je polovinou jako věznice a polovinou jako středověké místo, kde mučili lidi. A není tu žádný zahradník," řekla Arriane a skopla nějaký sliz z jejích vojenských bot. "No ohromné. Jo, a tohle je hřbitov."

Luce sledovala, kam Arrine ukazovala prstem. Nalevo, daleko za parkem i za kolejemi. Nad tou zděnou částí země visel dokonce silnější plášť mlhy. Ze tří stran byl ohraničen hustým dubovým lesem. Neviděla na hřbitov, který se zdál být tak blízko od nich, ale cítila hnilobu a slyšela sbor cikád, které byly v korunách stromů. Myslela si, že uviděla tmavé šustící stíny, ale když zamrkala, zmizely.

"To je hřbitov?"

"Jo. Tohle bývala vojenská akademie, kdysi dávno za občanské války. To je místo, kde pohřbívali všechny mrtvé. Je to strašidelné, to jak odešli. A navíc," řekla Arriane a pak dodala falešným jižanským přízvukem, "smrdí to tu jako v nebi." Pak na Luce mrkla. "Často se tam potloukáme."

Luce se podívala na Arriane, aby viděla, jestli si dělá opravdu srandu. Arriane jen pokrčila rameny. "Fajn, tak to bylo jen jednou. A to bylo po opravdu velké kalbě."

No, tak tohle bylo slovo, které Luce znala.

"Aha!" Arriane se zasmála. "Viděla jsem, jak se ti rozsvítilo. Takže je někdo doma. No, Luce, má drahá, je možné, že si někdy byla na nějaké studentské párty, ale nikdy jsi neviděla, jak paří děti z téhle školy."

"Jaký je mezi tím rozdíl?" zeptala se Luce. Snažila se skrýt skutečnost, že vlastně nikdy nebyla na žádné studentské párty.

"Uvidíš." Arriane se zastavila a obrátila se k Luce. "Dnes večer přijdeš a vyrazíme si, jo?" Překvapila Luce tím, že jí chytila za ruku. "Slibuješ?"

"A já si myslela, že bych se měla vyhýbat obtížným případů," žertovala Luce.

"Pravidlo číslo dvě-nikdy mě neposlouchej!" Arriane se zasmála a zavrtěla hlavou. "Jsem duševně chorá!"

Znovu se dala do pohybu a Luce se vlekla za ní. "Počkej, co bylo pravidlo číslo jedna?"

"Drž krok!"

Když přišli za roh učeben, Arriane smykem zastavila. "Musíš vypadat cool."

"Cool," opakovala Luce.

Zdálo se, že se všichni ostatní studenti shlukli u stromů obrostlých lišejníkem. Nikdo nevypadal šťastně, že je venku, ale nikomu se ještě nechtělo dovnitř.

V Doveru se každý oblékal, jak chtěl, takže Luce nebyla zvyklá na jednotnou barvu, ve které byli studenti oblečeni. I když na sobě studenti neměli ty samé černé džíny, černé svetry a roláky hozené přes ramena nebo uvázané kolem pasu, nějakým zvláštním způsobem to jednotně vypadalo.

Opodál stála v kruhu skupina potetovaných dívek, které na sobě měli náramky, které jim sahaly až po lokty. Černé šátky ve vlasech Luce připomněly dívky z nějakého motorkářského gangu, které viděla ve filmu. Mohla by si nějaký půjčit, protože si pomyslela: Co by mohlo být víc cool, než holčičí motorkářský gang?

Luce se podívala na jednu z dívek přes trávník. Měla černě olemované kočičí oči-Luce od ní rychle odvrátila pohled.

Kluka a holka, kteří se drželi za ruce, měli na zadních stranách svetrů přišité flitry ve tvaru lebky se zkříženými hnáty. Každých několik sekund se jeden z nich natáhnul pro polibek na ústa, ušní lalůček, oční víčko. Když se jejich paže ovinuly kolem sebe, Luce uviděla, že oba měli na sobě blikající sledovací náramek. Vypadali trochu drsně, ale bylo jasné, že se milují. Pokaždé, když Luce viděla, že se líbají, a v jejich jazycích se blýskly piercengy, Luce se uvnitř své hrudi cítila osamělá.

Za milenci stál shluk blonďatých kluků, kteří se tlačili ke zdi. Každý z nich měl na sobě teplý svetr. Všichni měli také bílé košile s naškrobenými límečky. Jejich černé kalhoty ladily dokonale k jejich naleštěným černým botám. Ze všech studentů na dvoře, tihle kluci Luce nejvíc připomínali školu v Doveru. Ale bližší pohled na ně ji rychle napověděl, že jsou tihle kluci jiní. Byly to kluci jako Trevor.

Stačilo, aby jen stáli ve skupině a už vyzařovali zvláštní druh houževnatosti. Bylo to pohledem v jejich očích. Bylo těžké to vysvětlit, ale najednou Luce došlo, že stejně jako ona, všichni na téhle škole měli nějakou minulost. Každý kdo tady byl, měl pravděpodobně nějaké tajemství, které s nikým nechtěl sdílet. Ale nemohla přijít na to, jestli jí tohle zjištění izolovalo míň, nebo víc.

Arriane si všimla, že Luce bloudí očima po ostatních dětech.

"Přes den všichni děláme co můžeme," řekla a pokrčila rameny. "Ale v případě, že sis nevšimla těch supů co létají tak nízko, tohle místo smrdí smrtí." Sedla si na lavičku pod smuteční vrbu a poklepala na místo vedle ní.

Luce z ní setřela hromadu mokrého, tlejícího listí, ale těsně před tím, než se posadila, si všimla někoho, kdo porušoval příkaz o oblékání.

Někoho velmi atraktivního, kdo porušoval příkaz o oblékání.

Měl kolem krku červený šátek. Bylo dost daleko do toho, aby se mohlo říct, že byla venku zima, ale on měl přes svůj černý svetr přehozenou černou motorkářskou bundu. Možná to bylo tím, že byl na hřišti jediný, kdo měl na sobě i jinou barvu než černou, ale Luce od něj nemohla odtrhnout pohled. Ve skutečnosti všechno ostatní vybledlo ve srovnání s ním. Na jednu dlouhou chvíli Luce zapomněla, kde je.

Ztratila se v jeho hustých zlatých vlasech a jeho odpovídajícím opálení. Měl vysoké lícní kosti, tmavé sluneční brýle, které mu zakrývaly oči a jemný tvar rtů. Ve všech filmech, které Luce viděla a ve všech knihách, které přečetla, měla na lásce podíl ohromující krása. Vždy tam byl ale nějaký malý nedostatek. Zlomený zub, okouzlující neposlušná kadeř nebo třeba znamínko krásy na jeho levé tváři. Věděla, že když je hrdina příliš dokonalý, bylo tu riziko, že bude taky nedostupný. Ale dostupný nebo ne, Luce vždy měla slabost pro dokonalost. A to tenhle kluk byl.

Byl opřený proti budově se zkříženýma rukama na prsou. Na zlomek vteřiny Luce uviděla obraz sebe, jak jí tyhle paže objímají. Zavrtěla hlavou, ale vize zůstala tak jasná, že málem vyrazila směrem k němu.

Ne, to bylo šílené. Nebo ne? Dokonce i na škole plné bláznů si byla Luce dobře vědoma toho, že tenhle instinkt měli jen duševně nemocní lidé. Vždyť ho ani neznala.

Mluvil s menším klukem s dredy a s úsměvem, ve kterém odhaloval svoje zuby. Oba se dlouze zasmáli. Tak, že to v Luce vzbudilo podivnou žárlivost. Snažila se vzpomenout si, jak dlouho to bylo od chvíle, kdy se naposled smála, doopravdy smála.

"To je Daniel Grigori," řekla Arriane a naklonila se k ní. Jako by jí četla myšlenky. "Můžu říct, že vypadá jako někdo, kdo přitahuje pozornost."

"Mírně řečeno," souhlasila Luce. Byla v rozpacích, když si uvědomila, jak musela Arriane připadat.

"Jo, jasně, když to říkáš."

"Tobě se nelíbí?" řekla Luce. Nebyla schopna zastavit ta slova, která jí vyšla z úst.

"Jeho kamarád je Rolland," kývla Arriane směrem k dredatému klukovi. "Ten je v pohodě. Je to druh kluka, který ti může sehnat různé věci, víš?"

Ne, tak docela, pomyslela si Luce a kousla se do rtu. "Jaké věci?"

Arriane pokrčila rameny, použila už zastrčený armádní nůž, aby si s ním z džín odřízla párající se nit. "Prostě věci. Řekneš mu, co chceš, a on ti tu věc sežene."

"A co Daniel?" zeptala se Luce. "Jaký je jeho příběh?"

"Ach, ona to nevzdá," Arriane se zasmála a pak si odkašlala. "To nikdo skutečně neví," řekla. "Dost tvrdě pracuje na tom, aby si zachoval svůj status záhadného hocha. Možná by mohl být právě on tvým školním napraveným pitomcem."

"Nezajímám se o pitomce," řekla Luce a jakmile ta slova vyslovila, přála si, aby je mohla vzít zpátky. Po tom, co se stalo s Trevorem, byla on ta poslední, kdo by mohl soudit něčí charakter. Ale bylo to horší. Stačilo, aby si byť jen vzpomněla na tu noc a černý mrak ze stínů se k ní vrátil. Téměř, jako by byla zpátky u jezera.

Podívala se znovu na Daniela. Vzal si brýle a dal si je do kapsy. Pak se otočil a pohlédl na ni.

Když jeho pohled zachytil ten její, Luce sledovala, jak se jeho oči rozšířily a pak se zase rychle zúžily. Vypadal překvapeně. Ale ne - bylo v tom něco víc. Když se na ni Daniel díval, její dech se zadrhl v hrdle. Odněkud ho znala.

Ale Luce by si pamatovala, kdyby se setkala s někým, jako je on. Pamatovala by si ten pocit, kdy by byla naprosto otřesená, stejně jako teď.

Uvědomila si, že se na sebe stále dívají, když se na ní Daniel usmál. Projel jí proud tepla a ona se musela opřít o lavici pro podporu. Cítila, jak mu její rty jeho úsměv vracejí. Jenže potom zvedl ruku do vzduchu.

A ukázal na ní prostředníček.

Luce zalapala po dechu a sklopila oči.

"Co?" zeptala se Arriane a nehleděla na to, co se právě stalo. "To je jedno," řekla. "Nemáme čas. Bude zvonit."

Jako na povel zazvonil zvonek a všichni studenti se začali pomalu trousit do budovy. Arriane tahala Luce za ruce a domlouvala se s ní, kde se setkají a kde potom. Luce se ale ještě vzpamatovávala z toho, jak na ní luskl prsty ten dokonalý cizinec. Její delirium z Daniela už zmizelo a to jediné co teď chtěla vědět bylo: Co má ten kluk za problém?

Těsně předtím, než zmizela do svojí první třídy, se odvážila ohlédnout. Jeho tvář byla bez výrazu, ale nebylo pochyb, že se za ní dívá, jak odchází.