kapitola 20
SVÍTÁNÍ
Úsvit. Tohle je poslední svítání, které uvidí na Sword&Cross na -no nevěděla na jak dlouho. Osamělé holubí zavrkání se rozeznělo šafránovou oblohou, když procházela dveřmi tělocvičny, které byly zahalené břečťanem. Pomalu vyrazila ruku v ruce s Danielem směrem k hřbitovu. Mlčeli, když přecházeli přes trávu na hřišti.
Těsně předtím, než opustili kapli, jeden po druhém, všichni stáhli svá křídla. Bylo to jako vystřízlivění. Namáhavý proces, který po sobě zanechal letargii, jakmile byli znovu v lidské podobě. Luce sledovala transformaci a nemohla uvěřit, jak se masivní a krásná křídla mohla tak zmenšit a nakonec zmizet v kůži andělů.
Když bylo po všem, Luce zvedla ruku a dotkla se Danielových holých zad. Poprvé se zdálo, že nesměle a citlivě reagoval její dotek. Jeho kůže byla hladká a bez poskvrny. Jako kůže dítěte. Ale v jeho tváři, vlastně ve všech tvářích, mohla Luce ještě vidět stříbrné světlo. Vyzařovalo z jejich těl, všemi směry. Nakonec vynesli tělo Penn nahoru do strmých kamenných schodů. Očistili oltář od skla a položili její tělo tam. Nebyl žádný způsob, jak by jí dnes večer mohli pohřbít-ne na hřbitově, který se hemžil smrtelníky. Ale Daniel slíbil, že to udělají.
Pro Luce bylo trýznivé přijmout, že se bude muset spokojit s několika tichými slovy na rozloučení se svou kamarádkou uvnitř kaple. Všechno co mohla říct, bylo: "Teď už jsi se svým otcem. Vím, že jsi šťastná, že jste zase spolu."
Daniel pohřbí Penn tak, jak je to správné hned, jakmile se škola uklidní-Luce mu ukáže, kde je hrob otce Penn, aby mohla být k odpočinku položená vedle jeho boku. Je to to nejmenší, co pro ni mohla udělat.
Její srdce ztěžklo, když překročili školní areál. Její džíny a tílko byly omšelé a vytahané. Měla za nehty špínu. Byla ráda, že v okolí nejsou žádná zrcadla, aby nemohla vidět svoje vlasy. Tak moc si přála, aby mohla vrátit tuhle temnou část téhle noci-nejvíc ze všeho, chtěla zachránit Penn-a přitom zachovat tu krásnou. Vzrušení z toho, když jí Daniel odkryl svou skutečnou identitu. Chvíli, kdy se před ní objevil v celé své kráse. Když byla svědkem toho, jak Arriane a Gabbe narostla křídla. To bylo nádherné.
Teď byla ovšem jediným následkem noci naprostá a bezútěšná destrukce.
Cítila, že atmosféra je spíš jako epidemie. Mohla to číst na tvářích studentů, kteří stáli na hřišti.
Bylo příliš brzy. Někteří z nich byli vzhůru z vlastní vůle. To znamenalo, že všichni museli slyšet, vidět nebo cítit následky bitvy, která proběhla minulou noc.
Co všechno věděli?
Bude ještě někdo hledat Penn? A slečnu Sophii?
Co si budou myslet o tom, co se stalo?
Všichni byli rozděleni do dvojic a tiše si šeptali. Luce se toužila přiblížit k nim a odposlouchávat je.
"Neboj se." Daniel jí stiskl ruku. "Jen napodobuj bezradnost, kterou vidíš na jejich tvářích. Nikdo nám nevěnuje víc, než jeden pohled."
Ačkoliv Luce cítila, jak na ně zírají, měl pravdu. Žádné z očí studentů na nich dvou neprodlévalo déle, než na jiných studentech.
U bran hřbitova svítila modrá a bílá světla policie, která se odrážela od listů dubů nad jejich hlavami.
Vchod byl označen žlutou páskou, která značila nebezpečí. Luce viděla černou siluetu Randy, která se rýsovala ve východu slunce před ní. Přecházela před vstupem do hřbitova a křičela něco do vysílačky, kterou měla připnutou k beztvaré košili s krátkým rukávem.
"Myslím, že byste se ho měli probudit," křičela do přístroje. "Došlo k incidentu ve škole. Vždyť vám to říkám pořád... nevím."
"Měl bych tě varovat," řekl Daniel, když jí vedl dál od Randy a blikajících světem policejních aut, k dubovému háji, který ohraničoval hřbitov ze třech stran. "Bude ti to tam dole asi připadat divné. Camův styl války je míň jemný, než ten náš. Není tam všechno potřísněné krví, ale je to ... jiné."
Luce si nemyslela, že by jí to mělo nějak znepokojovat. Několik svalených soch jí rozhodně nevyvede z rovnováhy. Šla cestou přes les. Listí, které spadlo ze stromů, jim křupalo pod nohama. Luce myslela na to, jak kolem těchhle stromů byly omotané obrovské mraky ze stínů. Teď už po nich nebylo ani stopy.
Brzy Daniel ukázal na ohnutou část železného oplocení, které bylo kolem hřbitova.
"Můžeme tam vstoupit, aniž by nás někdo viděl. No, ale musíme to udělat rychle."
Vykročili z úkrytu stromů a Luce pomalu začala chápat, co tím Daniel myslel, když řekl, že hřbitov vypadá ... jinak.
Stáli na okraji hřbitova, nedaleko hrobu otce Penn ve východním rohu. Bylo nemožné, aby od nich byl víc než pár metrů. Vzduch byl ale tak kalný, že se mu možná ani nemohlo říkat vzduch. Byl hustý, šedý a pískovitý. Luce natáhla ruce před svůj obličej a sotva je viděla.
Promnula zvláštní vzduch mezi prsty. "Je to-"
"Popel," řekl Daniel a vzal jí za ruku, zatímco šli dál. Luce nic neviděla. Dusila se a kašlala, když se jí vzduch dostal do plic. "Ve válce andělé neumírají. Ale když opustí bitvu, zůstane po nich tenhle koberec prachu."
"Co se s ním potom stane?"
"Nic moc, kromě toho že poplete smrtelníky. Nakonec se usadí a pak ho přijdou studovat vědci z celého světa. Jeden šílený vědec v Pasadeně si myslel, že pochází z UFO5."
Luce se zachvěla, když si představila neidentifikovatelný létající černý mrak hmyzu, který se měnil na zvláštní těla. Ten vědec od toho asi nebyl moc daleko.
"Pennin otec je pohřben tady," řekla, když se blížili k rohu hřbitova. Jediná dobrá věc na tomhle strašidelném prachu byla, že hroby, sochy a stromy na hřbitově vypadaly osamoceně. Klekla si k hrobu, který patřil otci Penn, a setřela z něj pokrývku prachu.
Třesoucími se prsty vyčistila nápis, ze kterého se jí chtělo plakat. STANFORD LOCKWOOD, NEJLEPŠÍ OTEC NA SVĚTĚ
Prostor vedle hrobu pana Lockwooda byl prázdný. Luce vstala a dupla nohou žalostně na zem. Nenáviděla, že tam brzy bude ležet její kamarádka.
Nenáviděla, že nebude moct být přítomna tomu, až budou Penn ukládat do hrobu. Lidé vždycky mluvili o nebi, když někdo zemřel. Aby se zemřelí odebrali tam. Luce o tomhle nic nevěděla. Cítila se nezpůsobilá hovořit o tom, co může a taky nemusí být.
Obrátila se k Danielovi a měla slzy v očích. Když se na ní podíval, viděla v jeho tváři smutek. "Postarám se o ni, Luce," řekl. "Vím, že tohle není zrovna ten způsob, jaký bys chtěla, ale udělám to nejlepší, co budu moct."
Slzy v jejích očích ztěžkly. Luce začala natahovat a pak se rozvzlykala. Když jen pomyslela na Penn, udělalo se jí tak zle, že si myslela, že by se mohla zhroutit. "Nemůžu jí opustit, Danieli. Jak bych mohla?"
Daniel jí jemně otřel hřbetem ruky slzy.
"Co se stalo Penn je hrozné. Obrovský chyba. Ale když dnes odejdeš pryč, neopustíš jí." Položil Luce ruku na srdce. "Je s tebou."
"Ale já nemůžu-"
"Můžeš, Luce." Jeho hlas byl pevný. "Věř mi. Nemáš ani představu, kolika silných a nemožných věcí jsi schopná." Odvrátil se od ní a podíval se ven, na stromy. "Pokud v tomhle světě zůstalo ještě nějaké dobro, brzo se to dozvíš."
Křik sirény policejního auta je donutil oba nadskočit. Zabouchly se dveře auta, ne daleko od místa, kde byli. Pak se ozvaly kroky na štěrku. "Co se to tu do pekla-Ronnie, zavolej hned ústředí. Řekněte šerifovi, ať sem dolů hned přijede."
"Pojďme," řekl Daniel a nabídnul jí ruku. Vzala ho za ní a nakonec ještě oprášila hřeben hrobu pana Lockwooda. Pak se s Danielem vydala zpátky kolem hrobů v blízkosti východní strany hřbitova. Došli k ohnutému železnému zdobenému oplocení. Pak rychle vyklouzli zpátky do dubového háje.
Chladný vzduch ovanul Luce, zatímco šli. Ve větvích nad nimi uviděla tři malé, ale hýbající se stíny, které viseli hlavou dolů, jako netopýři.
"Pospěš si," přikázal jí Daniel. Když míjeli stíny, couvly a zasyčely. Jakoby nějak věděly, že je s Luce něco v nepořádku, když je Daniel po jejím boku.
"A teď půjdeme kam?" zeptala se Luce na okraji dubového háje.
"Zavři oči," řekl.
Udělala to. Daniel jí položil paže kolem pasu a pevně si jí přitisknul k tělu. Zvednul jí ze země. Nejdřív jen stopu, pak výš, až ke korunám stromů. Jeho ramena jí lechtala na krku, jak jí k sobě tlačil. Pak stoupali ještě výš, než cítila, jak vylétli z lesa do jasného ranního slunce. Byla v pokušení otevřít oči -přesto intuitivně vycítila, že by toho na ní bylo příliš mnoho. Nebyla si jistá, že je na to připravená. A kromě toho pocit, že měla čerstvý vzduch na tváři a vítr ve vlasech, jí bohatě stačil. Bylo to víc než dost. Bylo to božské. Stejný pocit měla, když byla zachráněná z knihovny nebo když sjížděla vlny na oceánu. Teď už věděla jistě, že byl Daniel za jejím zachráněním z knihovny.
"Můžeš otevřít oči," zašeptal. Luce cítila pevnou půdu pod nohama, a když otevřela oči, uviděla jediné místo, kde teď chtěla být. Pod stromem magnolie na okraji jezera.
Daniel ji přitiskl k sobě. "Vzal jsem tě sem, protože tohle je místo, -jedno z moha míst- kde jsem tě už několik posledních několik týdnů toužil políbit. Skoro jsem to nevydržel. To bylo ten den, kdy jsem se vrhl přímo do vody."
Luce si stoupla na špičky, naklonila hlavu a políbila Daniela. Ten den ho chtěla taky políbit -ale teď jeho polibek potřebovala. Jeho polibek byla jediná věc, o které cítila, že je správná. Jediná věc, která jí mohla potěšit. Věc, která jí dala další důvod, proč jít dál, i když Penn už nemohla. Tlak jeho rtů na ty její ji uklidňoval. Bylo to jako teplý nápoj v příšerné zimě, kdy každá její část začala roztávat. Příliš brzy se ale odtáhnul a podíval se na ní těma nejsmutnějšíma očima.
"Je tu ještě jeden důvod, proč jsem tě sem přivedl. Tahle skála vede na cestu, kterou budeme potřebovat, aby ses dostala do bezpečí."
Luce sklopila oči. "Aha."
"Tohle není navždy sbohem, Luce. Doufám, že to není sbohem ani na moc dlouho. Jen musíme zjistit, jak ... vyřešit nějaké věci." Pohladil jí po vlasech. "Prosím, nedělej si starosti. Budu tu vždycky pro tebe. Nenechám tě jít, dokud to nepochopíš."
"Pak to tedy odmítám pochopit," řekla.
Daniel se zasmál. "Vidíš tu mýtinu tam?" Ukázal přes jezero asi půl míle daleko, kde byl hustý les, až na malý plochý, travnatý pahorek. Luce si ho nikdy předtím nevšiml. Teď tam ale viděla malé bílé letadlo s červenými světly na křídlech, které blikaly.
"To je pro mě?" zeptala se. Po tom všem, co se stalo, ji pohled na letadlo sotva mohl šokovat. "Kam půjdu?"
Nemohla uvěřit, že opouští tohle místo, které nenáviděla, ale z kterého měla tolik intenzivních zážitků jen za několik krátkých týdnů. Co bude se Sword&Cross?
"Co se stane s tímhle místem? A co mám říct mým rodičům?"
"Zatím si nedělej starosti. Jakmile budeš v bezpečí, vyřešíme všechno, co bude nutné. Pan Cole pak zavolá tvým rodičům."
"Pan Cole?"
"Je na naší straně, Luce. Můžeš mu věřit."
Ale ona věřila i slečně Sophii. A pana Cola sotva znala. Vypadal jako typický učitel. A ten knírek ... měla odejít od Daniela a nastoupit do letadla s jejím učitelem na historii? Její hlava začala pulzovat.
"Je tam cesta, která vede kolem vody," pokračoval Daniel. "Můžeme se na ní napojit tam dole." Přitisknul si jí k sobě těsněji. "Nebo," navrhl, "mohli bychom plavat."
Drželi se za ruce a stály na okraji červené skály.
Nechali své boty pod stromem magnolie, ale tentokrát už se pro ně nehodlali vracet. Luce si nemyslela, že bylo nějak moc skvělé se ponořit do studené vody v jejích džínech a tričku. Daniel si ale s úsměvem stoupnul vedle ní. Cítila, co musí udělat.
Zvedli ruce nad hlavu a Daniel počítal do tří. Jejich nohy se odlepily od země přesně ve stejný čas. Jejich těla opsala ve vzduchu stejný oblouk, ale místo toho, aby padali dolů, jak Luce instinktivně očekávala, Daniel jí pomocí konečků prstů vytáhnul nahoru.
kapitola 20
Letěli. Luce držela za ruku anděla a letěla. Zdálo se, že se k nim hřebeny stromů sklání.
Cítila, že je její tělo lehčí než vzduch. Měsíc, který byl ještě za časného rána jasně vidět, se skrýval za hranicí lesa. Přitahovalo je to k němu blíž, jako by Luce a Daniel byli v nějakém proudu. Voda pod nimi šplouchala. Byla stříbrná a krásná.
"Jsi připravená?" zeptal se Daniel.
"Jsem připravená."
Luce a Daniel klesali dolů, směrem k hlubokému a chladnému jezeru. Pustili se a padali dolů. Byl to ten nejdelší labutí ponor, jaký kdy kdo vykonal. Luce zalapala po dechu, když se vynořila na chladné hladině a pak se začala smát.
Daniel jí vzal znovu za ruku a pokynul jí, aby se k němu připojila na skále. Nejdříve se vytáhl nahoru a pak sáhl dolů a vytáhl ji. Mech byl jemný a měkký jako koberec, který tam byl pro ně rozprostřený. Kapičky vody se držely na jeho hrudníku. Leželi na bocích vedle sebe a opírali se o lokty. Daniel jí položil ruku na bok. "Pan Cole na nás bude čekat, až se dostaneme k letadlu," řekl. "Tohle je naše poslední šance na to, být sami. Chtěl bych ti tu dát skutečné sbohem."
"Chci ti něco dát," dodal a sáhl si do kapsy, z které vytáhnul stříbrný medailonek, který ho viděla nosit ve škole. Vložil řetízek do otevřené dlaně Luce. Uvědomila si, že na jeho rubu je vyrytá růže. "Patřilo to tobě," řekl. "Už je to velmi dávno."
Luce otevřela medailon a našla uvnitř za sklíčkem malou fotografii. Byl tam obrázek jich dvou. Nehleděli do foťáku, ale vzájemně sobě do očí. Smáli se. Luce měla krátké vlasy stejně, jako teď. Daniel měl na sobě motýlka.
"Kdy to bylo focené?" zeptala se a zvedla medailon. "Kde to jsme?"
"Řeknu ti to, až se uvidíme příště," řekl. Vzal řetízek, přetáhnul jí ho přes hlavu a položil jí ho kolem krku. Když se medailon dotkl její klíční kosti, cítila teplo, které pulzovalo skrz medailon. Oteplovalo to její chladnou a vlhkou kůži.
"Miluju to," zašeptala a dotýkala se řetízku.
"Vím, že ti dal Cam taky zlatý řetízek," řekl Daniel.
Luce si vzpomněla, jak jí ho Cam vnutil v baru. Nemohla uvěřit tomu, že to bylo teprve včera. Myšlenka, že ho nosila, jí obracel žaludek. Nevěděla, kde byl teď ten řetízek-a ani nechtěla.
"Zapnul mi ho kolem krku," řekla a cítila se provinile. "Já jsem nechtěla-"
"Já vím," řekl Daniel. "To co se stalo mezi tebou a Camem, ale není to tvoje vina. Když padl, nějak si udržel si hodně ze svého andělského kouzla. Umí velmi dobře klamat."
"Doufám, že už ho nikdy neuvidím." Zachvěla se.
"Obávám se, že bys ho vidět ještě mohla. A venku jsou další jako Cam. Budeš muset prostě věřit svému instinktu," řekl Daniel. "Nevím, jak dlouho ti bude trvat vzpomenout si na všechno z naší minulosti. Ale do té doby, pokud ti tvůj instinkt něco bude říkat, dokonce i o něčem, o čem nebudeš úplně přesvědčená, budeš mu muset věřit. Pravděpodobně bude mít pravdu."
"Takže mám důvěřovat svému instinktu, i když nebudu moct věřit lidem kolem mě?" zeptala se a měla pocit, jako by to bylo součástí toho, co Daniel myslel.
"Budu se snažit tu být, abych ti pomohl a zatímco budu pryč, pokusím se ti co nejvíc psát," řekl Daniel. "Luce, brzo si vzpomeneš na své minulé životy ... i když sis dosud nic nevybavila. Pokud budeš cítit, že je něco špatně, drž se od toho dál."
"Kam jdeš?"
Daniel se podíval na oblohu. "Najít Cama," řekl. "Máme spolu několik nedořešených věcí."
Nevrlost v jeho hlase Luce znervózněla. Vzpomněla si na silný a hustý popel, který po Camově boji zůstal na hřbitově.
"Ale vrátíš se ke mně," řekla, "potom? Slibuješ?"
"Já-já bez tebe nemůžu žít, Luce. Miluju tě. Nezáleží na jenom na mě, ale ..." zaváhal a pak zavrtěl hlavou. "Ničím z toho se teď netrap. Jediné co vím je, že si pro tebe přijdu."
Pomalu a neochotně vstali. Slunce vykouklo zpod stromů a vrhalo od hladiny vody odlesky. Odtud to byla jen krátká vzdálenost k blátivému palouku, na kterém bylo letadlo. Luce si přála, aby to bylo míle daleko. Mohla by s Danielem plavat až do soumraku. A i do dalšího východu a západu slunce, který by následoval.
Skočili zpátky do vody a začali plavat.
Luce se ujistila, že je medailonek zastrčený pod jejím tílkem. Pokud bylo tak důležité následovat svůj instinkt, ten jí právě teď říkal, že by se nikdy s tímto řetízkem neměla rozloučit.
Dívala se omráčená znovu a znovu, jak Daniel pomalu a elegantně plave. Tentokrát na slunečním světle věděla, že barevná křídla, olemovaná kapkami vody, které tenkrát viděla, nebyla jen výplodem její fantazie. Byly skutečné.
Snažila se zklidnit. Cítila, že plave ve vodě stylem, jako by byla po mozkové příhodě.
Příliš brzy se její prsty dotkly břehu. Nesnášela hučení motoru letadla, které stálo na mýtině.
Když dosáhla místa, kde už mohla jít, Daniel ji musel prakticky táhnout z vody.
Byla unavená, ale šťastná i přesto, že z ní kapalo a byla jí zima. Šli směrem k letadlu. Měl svou ruku na jejích zádech.
K překvapení Luce k ní pan Cole nesl velký bílý ručník, když jim seskočil naproti dolů z kokpitu. "Jeden malý anděl mi řekl, že se ti bude hodit," řekl a přehodil ho přes ni. Vděčně jej přijala.
"Komu říkáte malá?" Arriane se vynořila zpod stromu. Za ní šla Gabbe, která nesla knihu Strážce.
"Přišli jsme, abychom ti popřáli šťastnou cestu," řekla Gabbe a podala Luce knihu. "Vem si to," řekla jemně, ale její úsměv spíš připomínal zamračení.
"Děj jí i tu užitečnou věc," řekla Arriane a šťouchla loktem do Gabbe. Gabbe vytáhla termosku z batohu a podala jí Luce. Ta jí odšroubovala. Byla to horká čokoláda. Voněla neuvěřitelně. Luce si dala termosku, knížku a ručník pod paži a cítila se náhle majetná.
Ale věděla, že jakmile se dostane z tohohle palouku, bude se cítit prázdná a osamocená. Přitiskla se ramenem k Danielovi. Využívala jeho blízkost, dokud mohla.
Oči Gabbe byly jasné a silné. "Uvidíme se brzy, dobře?"
Ale Arriane odvrátila oči, jakoby se na Luce nechtěla dívat. "Nedělej nic hloupého, jako třeba to, že se proměníš v hromadu popela." Šoupala nohama. "Potřebujeme tě."
"Potřebujete mě?" zeptala se Luce. Potřebovala Arriane, když jí ukazovala, jak to chodí na Sword&Cros. Potřebovala Gabbe ten den na ošetřovně. Ale proč by potřebovali oni jí?
Obě dívky jí odpověděly chmurným úsměvem, než ustoupily do lesa.
Luce se obrátila k Danielovi a snažila se zapomenout na to, že pan Cole stál jen pár metrů za nimi.
"Dám vám chvíli o samotě," řekl pan Cole a zhluboka se nadechl. "Luce, od okamžiku, kdy nahodím motory, jsou to jen tři minuty do startu. Sejdeme se v kokpitu."
Daniel jí přitiskl k sobě a opřel si čelo o to její. Jako když se jejich rty spojily, Luce se snažila uchovat si každý část tohoto momentu. Bude si na to potřebovat pamatovat, až se vznesou do vzduchu.
Co když, až jí Daniel opustí, jí tohle všechno bude připadat jen jako sen? Částečně strašidelný sen, ale stále jen sen. Jak by mohla všechno to, co si myslí a cítí prožívat s někým, kdo ani není člověk?
"To je ono," řekl Daniel. "Buď opatrná. Nech pana Cola dělat ti průvodce, dokud nepřijdu." Ozval se pronikavý hvizd z letadla. Pan Cole jim řekl, že mají jen tři minuty. "Zkus si vzpomenout na to, co jsem ti říkal."
"Kterou část?" zeptala se Luce a začala panikařit.
"Všechny, na které si vzpomeneš-ale hlavně to, že tě miluju."
Luce popotáhla. Její hlas by se zlomil, kdyby se snažila něco říct. Bylo na čase jít.
Došla až k otevřeným dveřím kokpitu a vlna tepla, která šla od vrtule, jí téměř srazila k zemi. Byl tam žebřík s třemi schody. Pan Cole natáhl ruku, aby jí pomohl nahoru. Stiskl tlačítko a žebřík zajel do letadla. Dveře se zavřely.
Podívala se na složitou palubní desku. Nikdy nebyla v tak malém letadle. Nikdy vlastně nebyla ani v kabině. Všude tu blikala nějaká světla a tlačítka. Podívala se na pana Cola.
"Vy víte jak s touhle věcí létat?" zeptala se a otřela si oči ručníkem.
"USA Air Force padesátá-devátá divize, k vašim službám," řekl jí a zasalutoval. Luce mu rozpačitě zasalutovala zpět.
"Moje žena vždycky říká, abych hlavně nezačal lidem vyprávět o dnech, kdy jsem létal ve Vietnamu," řekl a zatáhl za stříbrnou řadicí páku. Letadlo se otřáslo, jak se dalo do pohybu. "Ale my máme před sebou dlouhý let a já mám fascinující publikum."
"Chcete říct nedobrovolné publikum," vyklouzlo jí.
"Dobře." Pan Cole jí šťouchnul loktem. "Dělám si legraci," řekl a srdečně se zasmál. "Nevystavím tě tomu." Způsob, jakým se na ní zasmál, jí připomněl smích jejího otce, když spolu sledovali zábavný film. Cítila se díky tomu o něco lépe.
Kola se teď točila rychle a najednou "přistávací dráha" před nimi, vypadala krátká. Potřebovali se zvednout co nejdřív, nebo nakonec skončí přímo v jezeře.
"Vím, na co myslíš," zakřičel přes řev motoru. "Neboj se, mám to pod kontrolou."
A těsně před bahnitým břehem tvrdě zatáhl za páku, která byla mezi nimi a nos letadla se naklonil k obloze. Horizont byl na chvíli z dohledu a Luce se prudce zvedl žaludek spolu s tím, jak letadlo stoupalo. Ale jen chvíli potom se pohyb letadla ustálil a pohled před nimi se vyrovnal. Venku byla jasná obloha.
Pod nimi se odráželo slunce od jezera. Každou sekundou byly tomu místu vzdálenější. Museli letět na západ, protože se letadlo naklonilo a Luce oknem brzy uviděla les, přes který před chvíli Luce a Daniel letěli. Hleděla do něj a přitiskla tvář k oknu, aby ho našla. Předtím, než se letadlo zase narovnalo, si myslela, že viděla světlou, fialovou záři.
Sevřela v ruce medailon, který měla kolem krku a přitiskla si ho na rty. Teď byl pod nimi školní areál a hřbitov byl za nimi. Místo, kde bude brzy pohřbena Penn.
Čím výš letěli, tím víc mohla Luce vidět ze školy, kde na povrch vyplulo její nejhlubší tajemství-i když to bylo něco, co by si nedokázala představit ani v těch nejdivočejších snech.
"Opravdu je jich na tomhle místě mnoho," řekl pan Cole a zavrtěl hlavou. Luce netušila, kolik toho věděl o tom, co se událo včera večer. Vypadal tak normálně, i přesto že o tomhle všem mluvil při útěku v letadle.
"Kam letíme?"
"Na malý ostrov u pobřeží," řekl a ukázal na vzdálené moře, které se na obzoru ztrácelo do dlouhé tmavé linie. "Není to moc daleko."
"Pane Cole," řekla, "setkal jste se s mými rodiči."
"Ano, milí lidé."
"Budu moct ... chtěla bych s nimi mluvit."
"Samozřejmě. To vyřešíme potom."
"Nikdy ničemu z toho neuvěří."
"A co ty?" zeptal se a věnoval jí ironický úsměv, když letadlo ve vzduchu stoupalo a potom se opět vyrovnávalo.
To bylo ono. Musela tomu uvěřit, všemu-od prvního záchvěvu stínů, až do okamžiku, kdy Danielovi rty našly ty její a taky Penn, jejíž tělo teď leželo na mramorovém oltáři v kapli. Tohle všechno muselo být skutečné.
Jak jinak by mohla vydržet tu dobu, než znovu uvidí Daniela? Sevřela medailonek, který měla kolem krku, a který držel vzpomínky na všechny její životy. Její vzpomínky. Daniel jí řekl, že si na ně vzpomene.
O tom, co se teď s nimi stane, toho věděla asi tolik, jako o tom, kam jí teď veze pan Cole. Ale cítila se stejně, jako když vedle ní ráno v kapli stál Daniel, Arriane a Gabbe. Nebyla ztracená, vyděšená ale ani spokojená ... ale stejně se bála-ne jen o Daniela - ale o všechny z nich.
Podívala se přes čelní sklo. Teď proletěli přes slaniska, pak kolem silnice, přes kterou jela na schůzku v baru s Camem a potom nad dlouhým úsekem pláže, kde se s Danielem poprvé políbili.
Byli nad otevřeným mořem, kde -někde tady- byla další zastávka Luce. Nikdo k ní nepřišel a neřekl jí, že bylo víc bitev, které bylo třeba vybojovat, ale Luce cítila pravdu. Že byli teprve na začátku něčeho dlouhého, významného a nepříjemného.
Spolu.
Jestli ta bitva skončí záhubou, vykoupením nebo obojím, Luce už nechtěla být dál jenom pěšák. Podivný pocit si propracovával cestu jejím tělem-ponořila se do všech svých minulých životů, do lásky, kterou cítila k Danielovi, která byla už tolikrát předtím uhašena.
To nutilo Luce chtít postavit se vedle něj a bojovat. Bojovat za to, aby zůstala naživu dost dlouho na to, aby mohla prožít svůj život vedle něj. Bojovat za to jediné, o čem věděla, že je dost dobré, ušlechtilé a dost silné na to, aby za to stálo riskovat všechno.
Za lásku.
2024 ©