VIDÍM PŘÍMO
SKRZ TEBE

Druhý den ráno jsem se pořád ještě cítila mizerně. Můj maraton Easton Heights včera večer mi ani trošku nezlepšil náladu. Spíš ještě zhoršil. Věděla jsem, že to není skutečný život, ale přesto mi pořád ještě připomínal všechno to, co nebudu mít: maturitní plesy, hádky s ostatními dívkami, nejlepší kamarádky, které doopravdy mají nohy a dýchají vzduch, kluka. Zvláště kluka.

Vyvolala jsem si na obrazovce videa Lish. „Je dneska Raquel k mání?“

Zavrtěla hlavou. „Není ve Středisku. Další porady. Chceš, abych jí zavolala?“

„Ale ne, o nic nejde. Jen jsem se jí chtěla na něco zeptat; nijak to nespěchá.“ Usmála jsem se a zamávala jsem Lish, pak jsem obrazovku vypnula. Procházela jsem tašky s novými věcmi a natáhla jsem si přiléhavé šaty s pruhy jako zebra a ostře růžové kozačky na vysokém podpatku, které mi těsně obepínaly lýtka. Můj styl nebyl až tak úplně decentní, ale když někdo žije na místě, kde je všechno bílé, má potřebu to přece jenom trochu oživit. Z těch bot jsem neměla tak velkou radost, jak jsem myslela předtím. Ale i tak jsem vypadala dobře.

Vzala jsem tašku s výtvarnými potřebami a chystala jsem se vyjít ze dveří, když jsem dostala lepší nápad. Raquel mi před několika lety dala k Vánocům kolečkové brusle. Natropila jsem takovou paseku, když jsem si to svištěla po chodbách a vrážela jsem do všeho a do všech, že mi je zase sebrala. Ve svém pokoji jsem ovšem měla u psacího stolu kolečkovou židli. Pokud mě jízda na té židli po chodbách aspoň trochu nerozveselí, tak už mě nenapadalo, co by to ještě mohlo dokázat.

Zavěsila jsem si tašku zezadu na židli a vystrkala jsem ji do chodby. Asi metr jsem ji roztlačovala, aby se řádně rozjela, a pak jsem na ni naskočila. Řítila se chodbou a stáčela se doleva, až jsem narazila do zdi. Vzala jsem to tou delší cestou, za strašně divných pohledů (a několika nadávek, když museli uskakovat) od lidí, jež jsem míjela. V Leaseově chodbě jsem se naklonila tak, aby židle vjela do jeho místnosti a došoupala se až na půl cesty k jeho posteli. Pak se překotila. Vzhlédla jsem do jeho velmi překvapeného obličeje. „Ahoj.“ Rozhihňala jsem se.

„Ahoj?“ Povytáhl jedno obočí. Kruci, zase jenom to jedno! Dneska měl podobu onoho tmavovlasého, tmavookého hezounka. Ten se mi líbil.

„Tak.“ Vyskočila jsem a uhladila jsem si šaty „Měl jsi pravdu.“

„Já jsem měl pravdu?“

„Jo. MAZP mě má rovnou tady nahoře s vílami. Celou tu dobu jsem si myslela, že jsem součást rodiny; ukazuje se ovšem, že mě pozorují. Hrozné.“

„To mě mrzí.“ Znělo to, jako by to myslel vážně.

„Jasně, no, podle mě se pletou. Protože když se na sebe podívám, vidím jedině sebe. Nic jiného.“ Uvažovala jsem o tom dosti urputně a dávalo to smysl. Kdybych byla paranormál, něco bych viděla.

„Takže ty vidíš skrz ostatní věci? Nejen skrz mě?“

Neměla jsem o tom mluvit, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. „Promiň, ty nejsi zase až tak mimořádný.“ Zazubila jsem se na něj. „Když jde o něco paranormálního, já to vidím, ať je na povrchu cokoliv.“

„Páni. Hezký trik.“

„Docela se hodí. Tak, přinesla jsem ti dárek.“ Podala jsem mu tašku. Podíval se dovnitř a obličej se mu roztáhl v úsměvu.

„Díky. To je skvělé.“

„Myslela jsem, že bys mě mohl trochu učit. Já přes ty postavy nějak moc nejsem.“

„O čem to mluvíš? Vždyť ty máš skvělou postavu.“

On se mnou flirtoval! Rozesmála jsem se a zčervenala jsem. „Pitomečku.“ Rovněž se zasmál a posadil se na pelest postele. Poklepal na místo vedle sebe. Další hodinu strávil tím, že mi vysvětloval proporce a způsob, jak je zobrazit. Na konci hodiny jsem byla pořád ještě hrozná, ale lepšila jsem se. A taky jsem se bavila, což bylo bezva.

„Tak, vidíš skrz to něco?“ zeptal se a znovu mě načrtl.

Sledovala jsem jeho ruce a fascinovala mě souhra mezi rukama, které mi ukazoval, a jeho skutečnýma rukama vespod. „Ne. Nevidím skrz šaty nebo tak. Jen krycí falešnou kůži. Až na to, že tebe vidím celého, protože tvoje šaty nejsou opravdové.“ Zděšeně jsem se zarazila. „Chci říct, nedívám se − je těžké tě uvidět, a já se ráda dívám na tvůj opravdový obličej, ale nesnažím se vidět nic, protože − Uch, sakra, tohle zní děsně.“

Měl ve tváři podivný výraz, jako by si nebyl jistý, co si má myslet. „Hm. Tohle nikdy předtím nebyl problém. Možná bys mi příště mohla přinést nějaké trenýrky.“

Přikývla jsem, pořád ještě zahanbená. Zoufale jsem chtěla změnit téma, a tak jsem řekla: „A co ty? Ty si jenom, abych tak řekla, projektuješ věci na sebe, nebo si můžeš opravdu prodloužit vlasy a tak?“

Začal pableskovat a jeho tričko s krátkými rukávy nahradilo triko s dlouhými. Natáhl paži a já jsem se látky váhavě dotkla. Byla hmatatelná, ale na omak příliš hladká na to, aby byla skutečná. „S vlasy je to totéž.“

„To je tak divné.“ Vzala jsem falešný materiál mezi prsty. „Cítíš to? Je to, jako by to byla součást tebe nebo něco na ten způsob?“

Zavrtěl hlavou. „Vlastně ne. Nemám ponětí, jak to dělám nebo jak to funguje.“

„A proto jsi se sem vloupal? Abys zjistil, co jsi?“

Rozesmál se. „Ne. Mně je jedno, co jsem podle MAZP.“

Zamračila jsem se. „Jo, mně taky. A proč jsi se sem tedy vkradl?“

Po chvíli zavrtěl hlavou. „Povím ti to později, ano?“

Byť bych to chtěla sebevíc vědět, uvědomila jsem si, že na tom ve skutečnosti nesejde. Ani jeden z nás přece nikam nepůjde. „Jasně.“

„Jak ale můžeš vydržet to cestování sem tímhle způsobem? Když jsem vzal tu ženskou za ruku, neměl jsem tušení, co se děje. Měl jsem dost co dělat, abych nezpanikařil.“

„Jo, jasně, Vílí stezky. Ty jsou děsné. Ty jsi nevěděl, že je to víla?“

„Já toho vlastně o vílách moc nevím.“

„To máš štěstí. Není o co stát.“

„Proč? Připadá mi to docela užitečné, když jsou schopné otevřít dveře kamkoliv.“

„Jo, jasně. Superužitečné. Ale v takovém případě musíš s vílami přicházet do styku.“ Začala jsem povídat a nějak jsem skončila tím, že jsem mu vylíčila celou vílí historii. Nevěděla jsem jistě, kolik víl MAZP kontroluje, ale ty, které jsme měli, nás za to nenáviděly. Slyšela jsem také, že jsou různé typy víl, ale pokud jsem mohla soudit, existoval pouze jeden − krásný, mocný a psychotický. Vysvětlila jsem toho co nejvíc o tom, jak do určité míry manipulují přirozený svět a cestují po svých stezkách mezi Zemí a Vílími říšemi, ale to byla jedna z oblastí, o kterých Raquel moc nemluvila. Vždycky se chovala tak, jako by tu víly byly jenom kvůli dopravě, ale já měla podezření, že je v tom něco víc. Skončila jsem tím, že jsem mu pověděla o všech těch operativcích, o něž jsme za ta léta přišli jenom proto, že zbodali nějaký příkaz.

„Proč je MAZP používá, když jsou zlé?“ zeptal se Lease zmateně.

„Ony nejsou zlé. Ony dokonce ani nejsou samy o sobě doopravdy nemorální. Jsou jenom zcela bez morálky. Nefungují na stejné úrovni jako my. Pro víly je podstatné jediné − to, co chtějí. To je jejich dobro. Všechno ostatní je nadbytečné. Takže když unesou lidi, nic se neděje − chtějí nějakou osobu, tak si ji vezmou. Nebo někoho zabijí. Jestliže žiješ věčně, jak moc v celkovém úhrnu záleží na jednom smrtelném životě? Jestliže existuješ mimo čas, není vůbec nijak podstatné, jestli připravíš nějakou osobu o těch čtyřicet let života, které jí ještě zbývají. Ony si toho ani nevšimnou.“

„Takže ty máš ráda víly?“

„Uch, proboha ne. Myslím, že spolupráce s nimi je to nejhloupější, co mohla MAZP kdy udělat.“

„No tak proč je používají pořád dál?“

„První konkretizovaný příkaz, který každá víla dostane, je sloužit MAZP. Agentura si myslí, že může kontrolovat víly − já vím, že nemůže,“ zamumlala jsem chmurně. Podívala jsem se na jeho náčrt. „Páni, jsi dobrý.“

„Hezký model. A líbí se mi, co máš na sobě.“ Z jeho úsměvu jsem nepoznala, jestli to myslí vážně nebo si země střílí.

„Můžu ti s těmi šortkami přinést taky nějaké takovéhle kozačky, jestli chceš.“

Rozesmál se. „Jenom to, že dokážu vypadat jako holka, ještě neznamená, že se chci jako holka oblékat.“

„Máš pravdu. Ty bys na ně stejně nejspíš neměl lýtka.“ Vstala jsem a protáhla jsem se. „Nejspíš už radši půjdu. Já totiž teoreticky vlastně ani nevím, kde tě drží.“ Mrkla jsem na něj.

„Tak to by sis měla vzít tohle. Můžeš cvičit.“ Podal mi náčrtník a tužky. „Přijdeš zase, viď?“

„Jasně. Ty tady jsi ta nejzajímavější osoba.“ Začal se usmívat, a tak jsem zavrtěla hlavou a nasadila jsem posměšně vážný výraz. „Nemusí ti to nijak lichotit − většinu tvé konkurence tvoří nemrtví.“

Sedla jsem si na svou židli a pozpátku vyjela z jeho místnosti. Sledoval mě, tiše se smál, a já jsem ho bujaře pozdravila. Po návratu do své buňky jsme vytáhla náčrtník a podívala se na jeho kresby. Ty moje byly ve srovnání s jeho bídné, ale byla jsem mnohem, mnohem spokojenější, než předtím, než jsem ho jela navštívit. Vytáhla jsem pastelky a začala jsem trénovat.

* * *

Celý následující týden jsem neměla možnost vyplížit se do Leaseovy místnosti. Mezi mým obvyklým vyučováním a mimořádnou pozorností (čti: otravností) ze strany Raquel jsem neměla vůbec žádný volný čas. Každý den, kdy jsem ho neviděla, znamenal větší rozčarování. Konečně přišel zase víkend. Navzdory veškeré pravděpodobnosti jsem doufala, že Raquel nebude mít čas.

Zazvonění u mých dveří v neděli dopoledne, kdy jsem dokončila přípravy, mě přimělo změnit názor. Raquel vešla s úsměvem dovnitř. „No tobě to ale sluší,“ konstatovala.

Jistěže mi to slušelo − chtěla jsem ten den jít za Leasem. Vynutila jsem úsměv. „Co se děje?“

„Nevím, myslela jsem si, že bychom si třeba mohly dneska někam vyjít. Kamkoliv by se ti chtělo − na pláž, znovu do toho nákupního střediska, do kina.“

„Vážně?“ Tohle bylo nové. Výlety do terénu bývaly obvykle pečlivě naplánované a koordinované. Většinou jsme navštěvovaly muzea, která nějak souvisela s látkou, kterou jsem zrovna probírala. Když jsem byla mladší, líbívalo se mi to. Chodily jsme po muzeu a já jsem dělala, jako že Raquel je moje máma a že jsme normální matka a dcera. Cestování po Vílích stezkách zpátky tu iluzi pochopitelně rozbilo.

„Teď tu byl strašný fofr; oběma by nám udělalo dobře si orazit.“

„Fajn, to zní lákavě!“ Myslela jsem to vážně. I když jsem moc chtěla zase vidět Lease, nebyla jsem venku ze Střediska celý týden.

Raquelin komunikátor se rozpípal. Podívala se na něj a obličejem jí přelétlo hluboké, ustarané zamračení. A pak, zrovna když jsem čekala povzdech, Raquel zaklela. Ona zaklela. To se nikdy předtím nestalo, ani jednou, co jsem si pamatovala. Ať už ta zpráva byla jakákoliv, muselo to být něco opravdu, opravdu ošklivého.

„Mrzí mě to,“ řekla a už pádila ke dveřím. „Je to opravdu naléhavé!“

„Nedělej si s tím starosti.“ Sledovala jsem, jak odchází. Chtěla jsem vědět, co se děje, ale věděla jsem, že pokud se to nebude týkat mě, nic mi neřekne. Protože nepatřím k typům, kteří by promarnili nějakou příležitost, popadla jsem své výtvarné potřeby a trenýrky, které jsem objednala po internetu, a pak jsem zamířila k Leaseově místnosti. Pomyšlení na to, že ho zase uvidím, ve mně překvapivě vyvolalo rozechvění.

POEZIE A DRŽENÍ SE
ZA RUKU

Lease ležel na posteli zády ke dveřím, když jsem přišla. Musel se k smrti nudit, když tady byl takhle uvězněný. Pomyslela jsem si, že ho nechám klimbat, ale pak jsem usoudila, že by si to patrně nepřál. Hodila jsem mu na hlavu basketbalové trenky. Bude daleko lepší dívat se na něj bez obav z toho, že uvidím skrz jeho projektované šaty.

Ohromeně se posadil. Pak mě uviděl a zazubil se. Dneska měl na sobě zase podobu toho hezkého černošského chlapce. Úsměv toho hocha se mi líbil, ale Leaseův úsměv vespod byl zrovna tak hezký. „Ahoj,“ pozdravil mě. „Dala sis hodně na čas.“

Vzdychla jsem si a předstírala jsem, že jsem nad věcí. „Někteří z nás mají i vlastní život, víš.“

„Jasně, pamatuju si, jaké to bylo.“ Pod dekami si natáhl trenýrky. „Divné, mít zase na sobě opravdové šaty.“

„Není ti zima?“

Divně se na mě podíval. „Tady uvnitř není zima.“

„Ty jsi cvok.“

Odhodil deky a vstal. Rozesmála jsem se; trenýrky visely přes khaki kalhoty. Kalhoty se rozpustily a objevily se dvě štíhlé nohy.

„Tak, trénovala jsi?“

Posadila jsem se na jeho postel. „Jo, ale pořád ještě nejsem tak dobrá.“ Podala jsem mu náčrtník. Listoval jím a pokyvoval hlavou.

„Ne, tyhle jsou o moc lepší. A jsi fakt dobrá na barvy.“

Rozzářila jsem se. Podal mi zpátky skicář a naše ruce o sebe zavadily. Usmála jsem se a zavrtěla jsem hlavou. „Strašně divné.“

„Co?“

„Já jen − nevím, vždycky čekám, že budeš na omak jako voda nebo něco na ten způsob. Když jsem se tě poprvé dotkla, abych ti mohla nasadit kotníkové čidlo, měla jsem strach, že mi ruka projde skrz tvé tělo.“

Zasmál se. „Ne.“

„Myslela jsem si, že to bude stejné jako ponořit ruku do studené vody. Ale ty jsi opravdu teplý.“

Položil ruku na hřbet mojí. Srdce mi v hrudi šťastně poskočilo. „Ty máš ledové ruce.“

„Vidíš? Tady uvnitř je zima. Říkala jsem ti to.“ Proti své vůli jsem se trochu zakabonila, když odtáhl ruku.

„Jaký jsi měla týden?“ zeptal se.

„Dost nudný. Ale nejspíš ne tak nudný, jako byl ten tvůj.“

„Nejspíš ne.“

„Co s tebou vlastně provádějí? To tě tu budou prostě jen tak držet navěky?“

„Doufejme, že ne. Musím vyřídit nějaké věci, prováděli se mnou testy, ale bohužel myslím, že jsem moc nespolupracoval. A chodí si se mnou promluvit Raquel, snaží se přijít na to, odkud jsem přišel a proč jsem jí procházel věci.“

„Já jsem na to taky trochu zvědavá.“

Usmál se. „To bych řekl. Je to ale samozřejmě hlavně tvoje vina, že musím trčet v téhle místnosti.“

Musela jsem uznat, že má pravdu. Vlastně nemusela. „Ne, za to, že ten tvůj plán byl tak mizerný, že tě chytila bezmocná nedospělá dívka, si můžeš sám.“

„Bezmocná? To sotva. Myslím, že si pamatuju popravu elektrickým proudem.“

„Jo, jasně, přesně tak to bylo.“

„Ty s sebou dneska nemáš toho svého Žaha. Posledně jsi ho taky neměla.“ Přemítavě se na mě zadíval.

„Ty něco plánuješ?“ Nebyla jsem nervózní. No, trochu možná ano, teď, když to řekl.

„Ne, vůbec ne. Jsem rád, že mi důvěřuješ.“

„Tak znovu, jak velkou hrozbu může představovat někdo, jehož velkolepý plán, jak se vloupat do Střediska, spočívá v mlácení lidí a utíkání?“

Položil si ruku na prsa. „Au. Ale máš pravdu. Neměl jsem ponětí, co dělám. Byl jsem dost zoufalý.“

„To je v pořádku. Všichni děláme hlouposti. Já jsem minulý týden sledovala jednoho upíra a vtrhla jsem do místnosti, kterou jsem si předtím nepřekontrolovala. Ukázalo se, že tam byla ještě celá banda dalších upírů. Skoro mě zabili.“

„Jak ses odtamtud dostala?“

„Reth,“ zamračila jsem se.

„Kdo je to Reth?“

„To je dlouhé povídání.“

Lease se opřel dozadu. „Ničeho nemám tolik jako času.“

Svěsila jsem ramena pod tíhou vzpomínek, když jsem pomyslela na to, jakou nádheru vnesl Reth do mého života − přinejmenším na nějakou dobu. „Když jsem tady začínala, myslela jsem si, že víly jsou andělé. Byly tak krásné a tajemné. Pak, když mi bylo asi čtrnáct, přišel Reth. Nejdřív byl jako všechny ostatní víly − chladný a rezervovaný. Ale když zjistil, co dovedu, začal se mnou mluvit, projevovat zájem. Nejenže to byl jeden z těch ojedinělých mužů tady, ale byl taky to nejnádhernější, co jsem kdy viděla. Zanedlouho začal chodit do mé buňky, vykládal mi příběhy, poslouchal mě. Když jsme spolu mluvili, držel mě za ruku a bylo to, jako by mě prohříval zvenčí dovnitř. Žila jsem jenom pro ty chvíle, kdy budu s ním, a on mi vyprávěl, jak mě odvede s sebou do své země snů. Která osamělá dívka by nechtěla tohle slyšet?“

Lease se zamračil a vypadal ustaraně. „Takže vy dva jste spolu, no, jako že chodili?“

Vzdychla jsem si a zabolelo mě srdce při vzpomínce na to, jak moc jsem Retha milovala, jak jsem na něm byla závislá. „To nebylo chození jako chození. Chci jako říct, že jsme se nelíbali ani jsme neprováděli nic normálního. Ale i tak, pokaždé, když mě držel za ruku, mi začalo být tepleji, byla jsem rychlejší. Přicházel a brával si mě uprostřed noci, tančil se mnou, až jsme oba žhnuli, přísahám. Myslela jsem, že je dokonalý. Někdy, když mě držel, jsem měla srdce tak rozpálené, až jsem myslela, že mi praskne.

Pak jsem jednoho dne šla na jednu prostou pochůzku, měla jsem přivést vlkodlaka. S těmi je většinou dost snadná práce − ti lidé jsou tak vyděšení, že se jim uleví, když najdou někoho, komu to můžou vysvětlit. Myslím, že tenhle chlap byl vlkodlak několik let a v podstatě se mu to líbilo. Takže když jsem ho našla a sdělila jsem mu, že je zatčený, doopravdy se rozzuřil a udeřil mě. Než jsem si stačila uvědomit, co se děje, byl tam Reth. Jeho tvář − to byla zosobněná zuřivost. Nebylo v ní nic lidského. Napřáhl ruku a vlkodlak odletěl na strom. Pak Reth začal něco mumlat a ten strom se začal třást a praskat, rozrůstat se a − ten vlkodlak byl − rozdrtilo ho to zaživa,“ zakončila jsem chvatně a snažila jsem se zahnat z hlavy vzpomínku na ten obraz a křik. „I když jsem Retha pořád ještě milovala, vyděsilo mě to tolik, že jsem s ním měsíc nemluvila ani jsem se s ním neviděla. Ten žár vyvanul, a já jsem konečně dokázala vidět věci jasně. Nevím, co dělal − Raquel si myslí, že se to dokonce ani nestalo.“ Zakabonila jsem se. „Takže teď se mě pokaždé, když mě vidí, snaží dotknout a já cítím, jak se mnou znovu šíří ten žár a pokouší se proniknout mi k srdci.“

Lease chvilku mlčel. „Proč ho jednoduše neposlali pryč?“

„MAZP je na vílích kouzlech příliš závislá. Její vedení si myslí, že jen kvůli tomu, že zná jméno nějaké víly, ji může ovládat, takže její vedení se o to nestará. Neví, jak si počíná hloupě.“

„MAZP neví spoustu věcí.“

„Jo.“ Zamračila jsem se a snažila se vypudit z hlavy vzpomínku na Rethovy dotyky. „Tak, teď jsi na řadě ty. Co jsi tady dělal? Máš nějakou rodinu? Chodil jsi do školy? Kde žiješ? Býval jsi vždycky takovýhle?“ Vytryskly ze mě všechny ty otázky, které jsem si pro něj schovávala. Kromě dotazu, zda má přítelkyni. Ten jsem si dokázala nechat pro sebe.

Lease se jenom zasmál. „Vzhledem k tomu, že se Raquel rozhodla se k nám přidat, se domnívám, že si o těchhle věcech budeme muset promluvit někdy jindy.“

Vzhlédla jsem. Raquel stála ve dveřích s rukama v bok a vypadala, jako by měla začít plivat oheň. „Uch, sakra,“ zamumlala jsem. Pak jsem s úsměvem zamávala. „Ahoj, Raquel. Co se děje? Ty sis to rozmyslela s tím kinem?“

„Co tady děláš?“

„Víš, jen tu tak sedím. Lease mě učil kreslit.“

„Vstaň a odsuň se od něj, hned!“

„Ále, klídek.“ Máchla jsem přezíravě rukou. „Kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal. Přinesla jsem mu všechny tyhle ostré tužky, ty jsou ideální na ubodání, a on se zachoval jako dokonalý džentlmen.“

„Evie!“ Hlas jí teď zněl nebezpečně. Myslela to vážně. Chystala jsem se vstát, ale Lease mě vzal za ruku.

„Ty chceš odpovědi?“ obrátil se k Raquel. „Nech ji pobývat se mnou a já ti řeknu, proč jsem přišel.“

Raquel se podívala ze mě na něj. Měla ve tváři takový ten divný výraz, vypočítavý, ale přitom skoro smutný. Viděla jsme na ní, že zoufale prahne po odpovědích, ale bylo tu i něco víc. Nevěděla jsem, co. Konečně zavrtěla hlavou a vzdychla. Byl to povzdech, jaký jsem od ní slýchala jen zřídka − povzdech porážky. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Dobře,“ přisvědčila.

Lease mi pustil ruku. „Kolik mrtvých paranormálů jste tenhle týden našli?“

Raquel vypadala překvapeně, pak podezíravě. „Paranormálové moc často neumírají. Proč si myslíš, že jsme nějaké našli?“

Protočil panenky. „Kolik?“

Zarazila se, pak řekla: „Třicet.“

„Moment, cože? Vážně?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Třicet mrtvých paranormálů? To se prostě nestávalo. Přicházeli jsme o pět, možná deset za rok. A většinou to byli upíři, kteří zaktivovali funkci svěcené vody na svých kotníkových stopovačích.

„Tak to vám jich spousta chybí,“ ozval se Lease. „Řekl bych, že se to možná blížilo k padesátce, pokud ta čísla zůstávají stabilní.“

„Odkud máš tyhle informace?“

„Ty si vážně myslíš, že MAZP je jedinou skupinou, která to sleduje?“

Raquel se zatvářila vítězně, protože si byla jistá, že konečně Lease odhalí. „Jaká je tvoje skupina?“

Lease zavrtěl hlavou. „Nejsem hloupý. My nemáme zájem na tom, abychom byli označkovaní. Nemáme ani zájem být povražděni.“

„Odkud dostáváš informace?“ opakovala.

„Od vědmy. Ta říkala −“

„Ty znáš nějakou vědmu? Kde?“ Teď jí oči prakticky vylézaly z důlků.

„Přestaň mě přerušovat, prosím. Řekla mi, že odpověď je v MAZP, a pak ze sebe vychrlila takovou divnou báseň.“

Raquel dychtivě čekala. „No?“

Lease se otočil a podíval se na mě. „Evie, chceš ji začít?“

„Cože?“ Byla jsem úplně zmatená.

„Oči jak bystřiny, v nichž roztál sníh,“ řekl tiše.

Tohle jsem mu řekla, když se poprvé pokoušel zjistit barvu mých očí. Není divu, že jsem ho vyděsila. Já jsem to už dávno pustila z hlavy, až doteďka − ale jak mohl vědět, co jsem já slyšela ve snu? „O čem to mluvíš? Já − já ani nevím, co to znamená.“

„Jak zněl zbytek té básně?“ zeptala se netrpělivě Raquel.

Otočil se k ní. „Povím ti to, až mě necháš jít.“

„My tě nenecháme jít. Pokud vím, je za těmi útoky tvoje skupina. Možná ses sem vloupal proto, abys našel naše stopovací záznamy kvůli dalším obětem.“

„Já bych řekl, že ať je ta věc cokoliv, prostě si vede dobře sama o sobě.“

„Tak proč jsi se sem vloupal?“

„To jsem ti už řekl. Ta vědma říkala, že odpověď je tady. Myslel jsem, že o tom možná máte informace, objevili jste nějaký systém nebo něco na ten způsob. Tohle jsem tady hledal. Je jasné, že jsem byl na špatné stopě, protože vy toho zjevně víte ještě míň než my.“

Raquel byla doopravdy naštvaná. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by ji dokázal vytočit tak spolehlivě jako Lease. „Až budeš ochotný poskytnout mi něco užitečného, dej mi vědět. Evie, jdeme.“

„Myslím, že tu ještě chvíli zůstanu.“ Jejda jejda, to tedy byla špatná odpověď.

Skoro nepohnula ústy a vyštěkla jediné slovo: „Hned!“

„Myslím, že za tebou zajdu pak, Leasi.“ Nechala jsem věci na kreslení u něj a vyšla jsem za Raquel ven. Ve dveřích jsem se ještě otočila a rozpačitě jsem se na něj zakřenila.

„Já nemůžu − Proč jsi byla − Mohla jsi −“ Raquel se zarazila a zhluboka se nadechla. „Hrozně jsi mě zklamala.“

Protočila jsem panenky a šla jsem vedle ní po chodbě. „Jasně, no, možná kdybych měla opravdový život nebo nějaké kamarády, nemusela bych vysedávat s vězni. Ale je to prostě takhle, a on je moc milý, a já si myslím, že kdybyste na něj byli milí vy, mohli jste se už dávno něco dozvědět.“

„Ty nechápeš, jak tohle funguje.“

„Ne, nechápu, protože ty mi nic neřekneš! Co je to s těmi mrtvými paranormály?“

Raquel si unaveně mnula čelo. „Nevím. Minulý týden to byli ti upíři, a v posledních několika dnech přibylo několik dalších. Buďto jsme to nepodchytili, nebo se to zhoršuje.“

„Co budete dělat?“

„Nasadili jsme na to pracovníky analýzy a výzkumu, ale v poslední době jsme neměli velké štěstí v nacházení odpovědí. Zrovna jako s tím tvým kamarádem tam uvnitř − nemáme tušení, co je zač ani odkud přišel.“

„Tak trochu něco jako já?“

Vrhla na mě ostrý pohled, který vzápětí změknul. „Ty jsi naprosto odlišný případ.“

„Jasně. Dobře.“ Chtěla jsem dodat ještě nějakou špičku, ale věděla jsem, že bych ji tím vyprovokovala příliš. „Á, a přišla už jsi na nějaký nový příkaz pro Retha? Už mě nebaví spát s činkami na posteli.“

„Ty spíš s činkami na posteli?“

„Musím se nějak udržet v bezpečí.“

Vyrazila povzdech typu teď se tím nemůžu zabývat. „Víš přece, že tě víly nemůžou odnést. Všechny mají přísný zákaz únosů.“

„To by měl někdo říct Rethovi. Mimochodem, tady nejde o unášení, tady jde o to, co dělá −“

„To už by stačilo, Evie. Je možné, že zase není tak hrozné, že vysedáváš s Leasem, jestli tě to zbaví té tvé posedlosti tou vílou.“

Zarazila jsem se na místě. Raquel popošla ještě několik kroků, než si toho všimla. „Mé posedlosti Rethem? Proč mi v tomhle nevěříš? Myslela jsem, že ti na mně záleží!“ V očích mě pálily hněvivé slzy, a pevně jsem stiskla rty, než bych stačila říct něco dalšího. Zhluboka jsem se nadechla a zavrtěla jsem hlavou. „To je jedno, jdu do svého pokoje.“

„Hlavně mi nezapomeň vždycky dát vědět, než zase půjdeš za Leasem.“

„Jasně, protože tady je všechno založeno na vzájemné důvěře, co?“ Než stačila odpovědět, otočila jsem se a odešla.