ZAPALTE MŮJ OHEŇ

Druhý den (po odeslání dosti úsečného vzkazu, v němž jsem Raquel informovala, že jdu za Leasem) jsem vešla do jeho místnosti s laptopem v ruce. Dneska dopoledne byl za Číňana a naprosto k sežrání. „Co sis naplánovala na dnešek?“

Sjela jsem ho příkrým pohledem. „Přinutím tě pochopit, že Easton Heights jsou sice populární u diváků, ale kritici je vážně podceňují.“

Vzhlédl ke stropu a vzdychl. „Takže Raquel se uchýlila k mučení.“

Plácla jsem ho do ramene a pokračovala jsem. „Vybrala jsem tři epizody, které jsou nejen názornou ukázkou vynikajícího hereckého umění, ale i nedostižného děje. A tobě se budou líbit.“

„To je rozkaz?“

„Ne, to je pohrůžka.“

Dal si polštář na zeď jako opěrátko a posadil se napříč přes postel. Já jsem si sedla k němu a nevadilo mi, že se budeme muset dotýkat, abychom oba viděli na obrazovku. V té chvíli mi to došlo − právě v tom okamžiku, když se naše paže setkaly − že jsem se do něj totálně zbláznila. Mělo mi to být jasné už předtím, protože jsem na něj pořád hodně myslela, ale v tomto okamžiku jsem to věděla. Měla jsem ho ráda. Prostě ráda. Hodně. Nejen takovým tím způsobem, jako že najednou mám konečně někoho, s kým můžu koketovat, ale tak, že ho chci držet za ruku a líbat se s ním.

A najednou mi nemohly zlepšit náladu ani Easton Heights. Zaplavila mě nejistota. Co když na mě byl milý jenom proto, že já jsem tady byla jediná, kdo na něj byl hodný? Co když má v normálním světě nějakou přítelkyni? Vzhledem k tomu, jak dovedl měnit svůj vzhled, mohl mít padesát přítelkyň, a ony by se o sobě nikdy nedozvěděly! A co by se stalo, kdyby ho MAZP pustila? Už bych ho nikdy neviděla. Ta myšlenka mě drtila. Ale co by se stalo, kdyby ho nepustili? Zahořkl by a byl by vzteklý a dával by vinu mně, protože za to, že ho chytili, jsem opravdu mohla já.

Lease do mě šťouchl. „Nebylo to tak hrozné,“ řekl s úsměvem, a já jsem si uvědomila, že první epizoda už skončila.

Vzmohla jsem se na chabý úsměv. „Nebylo to tak hrozné? Bylo to úděsné.“

Zúžil oči. „Není ti něco?“

Natáhl ruku a položil ji na moji. Srdce mi jednou vynechalo − on mě má taky rád!

„Ty si děláš starosti s tím, co vraždí ty paranormály, viď?“

Blbost. On mě neměl rád. „Co to má se mnou společného?“ zeptala jsem se, než jsem se nad tím stačila zamyslet. „Chci říct, je to zlé, to ano, ale není to vlastně můj problém. MAZP na to přijde.“

Odsunul ruku. „Ty to nechápeš, viď? Evie, s tebou to má společného úplně všechno. Ty jsi totiž paranormál, ať se ti to libí nebo ne.“

Dobře, mně se to fakt strašně nelíbilo. Chtěla jsem to říct, ale on prostě pokračoval.

„Jsou jedněmi z nás, a ať je vraždí, co chce, není to jenom ohrožení pro těch pár mimořádných bytostí, které ještě zbyly, je to ohrožení i pro nás.“

„Mně je líto, že paranormálové umírají, ale vážně, to, že ti upíři, kteří se mě pokoušeli zabít, skončili mrtví, mě zase až tolik nedrásá.“

„Nejsou to jenom upíři; tam venku jsou celé druhy, o jejichž existenci nemáš ponětí. A jestli bude tohle pokračovat ještě o hodně déle, už existovat nebudou. Svět se kvůli tomu změní v mnohem chladnější, prázdnější místo.“

„Copak není takový už teď?“ Hlas mi prostoupila trpkost. Já jsem nemohla být buďto jedno, nebo druhé − kvůli tomu, že jsem nebyla ani normální, ani paranormální, jsem nepatřila nikam. Už jsme měla plné zuby toho, že nikam nepatřím.

„Věř mi, když ti říkám, že není. A já ti chci ten svět ukázat. Ale musíme zajistit, aby se ještě bylo na co dívat.“

Vzdychla jsem si. „Co můžu dělat?“

„Kde jsi slyšela ten verš? Ten o těch očích?“

Postavila jsem laptop a natočila jsem hlavu, abych na něj viděla. „Já vlastně nevím. Prostě jsem to měla v hlavě. Myslím, že se mi to nějak vybavilo ve snu ten den, kdy jsi přišel. ‚Oči jak bystřiny, v nichž roztál sníh…‘“ Zarazila jsem se a snažila jsem se rozpomenout, „‚…ledová tím, co nezví z nich‘?“

Zatajil dech a přikývl. „Znáš zbytek té básně?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Možná mi dokážeš pomoct na to přijít. Já −“ Oba jsme vzhlédli, když místnost zalilo nové světlo ze dveří, které se objevily na stěně. „Ty někoho čekáš?“

„Ne.“ Přitulila jsem se blíž k němu. Oba jsme sledovali, jak ze dveří vychází postava. Reth. „Uch, sakra,“ šeptla jsem. Neměla jsem u sebe dýku. Neměla jsem nic.

„Tady jsi,“ řekl a mile se usmál.

Raquel neudělala nic, aby ho zastavila. „Lo −“ Nedostala jsem se dokonce ani ke druhé slabice jeho jména, a on už máchl rukou a zašeptal nějaké slovo, jímž mě znovu zbavil hlasu.

„To není třeba.“ Jeho úsměv se nezměnil.

Lease se na mě podíval; horečně jsem si ukázala na hrdlo a artikulovala jsem sežeň pomoc.

„Ruce pryč od ní,“ nařídil Lease, vyskočil a postavil se přede mě.

„Evelyn je moje. Ty jsi nepodstatný.“ Přezíravě máchl rukou a Lease odletěl přes místnost, narazil do zdi a sklouzl dolů jako beztvará hromádka na podlaze. Vykřikla jsem, ale z hrdla mi nic nevyšlo.

Reth klouzal po místnosti a posadil se na postel ke mně. Snažila jsem se ho udeřit, ale on mě popadl za ruku a rozesmál se. Prala jsem se s ním, ale on mi prstem volné ruky přejel po páteři a ochromil mě. Bylo to jako jeden z těch děsivých snů, v nichž musíte přihlížet všemu, co se kolem vás děje, a nemůžete nic udělat.

Lease byl naprosto nehybný. Oči se mi zalily slzami.

Reth mi držel ruku na předloktí a dlouhými prsty mi obemkl zápěstí. „Omlouvám se za ten spěch, ale okolnosti se změnily a my už si nemůžeme dovolit ono poklidné tempo.“ Jeho žár mi stoupal vzhůru po paži. Zavřela jsem oči a vůlí jsem se ho snažila zastavit. Zpomalil a pak ustal. Měla jsem pocit, jako bych zadržovala povodeň pouhou silou vůle. Nemohla jsem vydržet dlouho.

„Nedělej problémy. Jakmile skončím, všechno bude lepší − uvidíš.“ Něžně se na mě usmál, pohladil mě prstem po tváři a nechal za sebou stopu horka. „Máme toho na práci spoustu − krásně si při tom užijeme.“ Nepřestávala jsem udržovat soustředění. „Evelyn.“ Hlas mu zněl popuzeně. „Dávám ti dar; posouvám tě vpřed. Byla to pouze otázka času. Ty patříš ke mně. A tohle je ten nejlepší způsob.“ Stiskl mi zápěstí. Teplo pálilo horčeji a horčeji. Teď už nebylo příjemné, ale bolestivé. Bylo to, jako by se jeho ruka vpalovala do mé paže; v mé mysli se moje tkáň uzavírala, jeho ruka se natrvalo připojovala ke mně. Už jsem to nedokázala zadržovat. Bylo to příliš horké, bylo toho příliš. Ten oheň mi stravoval paži, postupoval rychleji a výše, stále blíž k mému srdci. Znovu jsem vykřikla, ale ze rtů mi nevyšel ani hlásek.

A pak byly zvuky všude. Otevřela jsem oči. Lease byl na podlaze na chodbě, tělo se mu svíjelo elektrickými šoky, jež jím projížděly. „Lease,“ naznačila jsem rty. Spustil poplach − vrhl se sám tam ven, i když věděl, co se stane.

Reth netrpělivě vzdychl a stiskl mi paži pevněji. „Nesnáším, když se do toho míchají lidé.“ Ten oheň byl v mém rameni; jeho první plamínky už mi olizovaly srdce, uhnízďovaly se v něm jako malé zvířátko.

„Lorethane!“ vykřikl jakýsi hlas, ostrý a pronikavý v mé bolesti.

Reth otočil hlavu a tvářil se vražedně.

Raquel mluvila pomalu a zřetelně, aby přehlušila zvuk poplachu. „Nebudeš se Evelyn dotýkat.“

Zlomek sekundy, pak mu ruka prudce sjela z mého ramene, jako by to byl on, kdo byl popálen. Zbytek ohně se rozštěpil − polovina se stáhla zpátky dolů po mé paži na místo, kde předtím byla jeho ruka; druhá polovina nalezla cestu do mého srdce. Stále ještě jsem se nemohla pohnout ani promluvit. Vstal a díval se na Raquel se stejnou chladnou zuřivostí, jakou jsem u něj viděla, když zabil vlkodlaka.

„Teď nás nech,“ nařídila Raquel.

Reth byl absolutně tichý, uprostřed bílé místnosti vypadal jako bůh pomsty. Napadlo mě, jestli nás všechny pozabíjí. Po nejdelším tichu mého života mávl rukou ke mně. Zhroutila jsem se na postel a konečně jsem byla opět schopná se hýbat. Reth bez dalšího slova zamířil ke zdi a prošel vílími dveřmi.

Raquel stiskla tlačítko na svém komunikátoru, vypnula poplašný signál a spěchala ke mně. „Evie, zlato moje, jsi v pořádku?“

Vzpomínka na tu bolest pálila tak, jako by mi ji někdo dosud působil. Rozvzlykala jsem se a přitiskla jsem si popálenou paži k hrudi.

„Ukaž mi to,“ řekla Raquel a odtáhla ji. „Och, Evie, tolik mě to mrzí.“ Vzhlédla jsem; oči jí přetékaly slzami. „Měla jsem tě poslouchat.“

Na zápěstí jsem v zářivě šarlatové měla otisk Rethovy ruky. Ale Raquel viděla pouze popáleninu. Neviděla to, co spatřily mé oči.

Pod otiskem jsem dosud hořela.

HOŘ, DĚVČE, HOŘ

Zírala jsem na svou paži. Pod rudým otiskem ruky se mihotaly zlatavé plamínky, teplé a živé. „Co to udělal?“ zašeptala jsem s pláčem. Co to do mně Reth nasadil?

Raquel, která se domnívala, že mluvím o Leaseovi, mě pohladila po vlasech. „Pokusil se uprchnout.“

Vzhlédla jsem a zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nepokusil. Když Reth − Lease nemohl − Vrhl se přes práh, aby spustil poplach. To byl jediný způsob, jak mi mohl pomoct.“

„Aha,“ řekla Raquel měkce. Podívala se na chodbu na Leaseovu nehybnou postavu, nebo alespoň na to, co z ní mohla vidět. Měl na sobě trenýrky, které jsem mu dala; Raqueliným očím to patrně připadalo jako trenýrky a náramkové čidlo vznášející se na chodbě.

Raquel zavolala ze svého komunikátoru a přišli dva strážní, kteří přinesli Lease z chodby dovnitř. Pousnula jsem se na konec postele a křečovitě jsem se držela za paži. Když Lease uložili, položila jsem mu na hruď nezraněnou ruku a jako pokaždé mě překvapilo, že je teplá a pevná. „Dýchá.“ Ulevilo se mi tak, že jsem se nahlas rozbrečela.

„To je v pořádku.“ Raquel mi položila paži kolem ramen. „Jak se to stalo?“

„Jak se to stalo? To si snad ze mě střílíš? Jak dlouho už ti říkám, že Reth je šílený, že mi dělá tohle? Kolikrát už jsem ti řekla, že vůbec nerozumíte vílám, že je nedovedete ovládat?“

„Promiň mi to. Měla jsem tě poslouchat. Ale to musel být ten jménem uvedený příkaz ‚potřebuju tě‘, který jsi mu dala − on si to nějak překroutil.“

Protočila jsem panenky. „Myslíš? Přesně tohle přece dělají.“

„Ale stejně, teď se tě nemůže dotknout, takže o tohle je postaráno.“

Ona si vážně myslela, že je to tak jednoduché. Nic nevěděla.

„Vezmeme tě na ošetřovnu, ať se ti na tu popáleninu může podívat doktor.“

Pohlédla jsem si na paži; zlatá záře nepohasínala. Nemohla jsem uvěřit, že ji Raquel nevidí − bylo to, jako bych byla osvícena zevnitř. „Co Lease?“ Položila jsem mu ruku na tvář.

„Jakmile se vzbudí, bude v pořádku. Nebyla to smrtelná dávka.“

Nechala jsem ji, aby mě vzala za zdravou ruku, a dovedla mě na ošetřovnu. Lékařkou byla příjemná vlkodlačice asi kolem pětačtyřiceti. Nebyla jsem tu od té doby, co jsem si před dvěma roky vymkla kotník. A ne, nestalo se to při ničem vzrušujícím, tak, že by mě třeba nějaký upír honil po hřbitově. Vymkla jsem si kotník, když jsem rockovala při hudbě z iPodu sama ve svém pokoji. Hip-hop pro mě zřejmě není to pravé. Vzpomněla jsem si, jak jsem si tenkrát připadala trapně; v o to větším kontrastu byla hrůza, kterou jsem pociťovala teď.

Raquel vysvětlila, co se stalo, a nařídila mi, abych lékařce ukázala zápěstí. Doktorka se zamračila; na okamžik mě zachvátila panika, protože jsem si pomyslela, že i ona vidí to, co žhnulo pod kůží. Pokud mě MAZP už pozorovala a považovala mě za paranormála, nedalo se říct, co by udělali, kdyby usoudili, že se měním.

„To je divné,“ řekla lékařka. „Je to popálenina, ale nevypadá, jako by se vytvořila před pěti minutami. Vypadá starší, teď už skoro zahojená.“ Moje vlastní pokožka mi připadala tak horká, až jsem čekala, že se doktorka snad spálí, když mi po ní přejela prstem, ale ona jenom zavrtěla hlavou. „Pořád je na dotek docela horká.“ Přiložila mi ruku k čelu a vzhlédla. „Tobě je zima.“ Jestli se na mě takhle ustaraně podívá ještě jednou, vyletím. Nepřipadalo mi, že by mi byla nějak větší zima než normálně. Vlastně mi bylo tepleji. Zvláště uvnitř mého srdce.

„Můžu si s vámi promluvit na chodbě?“ zeptala se Raquel a lékařka za ní vyšla na chodbu. Rozechvěle jsem slezla ze stolu a přešla k zrcadlu visícímu nad umyvadlem. Zhluboka jsem se nadechla, rozepjala jsem si tři svrchní knoflíčky košile a rozhalila jsem si ji. Úlevou jsem si oddechla. Můj odraz v zrcadle byl naprosto normální; jen moje bledá pokožka, skoro neznatelná rýha mezi ňadry a růžová podprsenka.

Pak, když jsem si zapínala košili, mi pohled sklouzl dolů. „Och, ne,“ zašeptala jsem. Přesně tam, kde jsem cítila v hrudi prudce bušit srdce, hořelo totéž tekuté zlato. Pulzovalo životem souběžně s údery mého srdce.

Vyskočila jsem, když se dveře otevřely, a přitáhla jsem si košili. Lékařka se na mě usmála. „Všechno v pořádku?“

„Já, ano, všechno je v pořádku.“

„Dám ti na tu popáleninu trochu aloe a pak ti ji zavážu. Protože se zdá, že je skoro zahojená, myslím, že ji nemusíš mít zavázanou déle než den. Mluvila jsem teď s Raquel a přiznávám, že toho o vílích kouzlech ani o zraněních moc nevím. Máš ještě nějaké jiné divné symptomy?“

„Ne.“ Kromě faktu, že jsem žhnula a poprvé jsem viděla sebe stejně, jako jsem viděla paranormály. Věděla jsem, že bych se o tom měla zmínit − říci Raquel, že to bylo víc než jen popálenina, že Reth něco udělal, že mě nějak změnil − ale nemohla jsem. Nestála jsem o kotníkové čidlo ani o nějakou studii stupně abnormality. Hlavou mi proběhly představy, jak mě pitvají. Nemyslela jsem si, že by to doopravdy dělali, ale nehodlala jsem riskovat a sdělovat MAZP cokoliv.

Podívala jsem se dolů na obvaz, který mi lékařka přikládala na zápěstí, a pocítila jsem úlevu nad tím, že už ty plameny nevidím.

„Změřím ti teplotu; jsi na omak velmi studená, a já mám strach, jestli to není vedlejší účinek.“ Vstrčila mi do ucha teploměr. Po několika vteřinách teploměr zapípal. Vytáhla ho a překvapeně se zamračila. Už zase. Bylo to skoro stejně zlé jako Raqueliny vzdechy. „To je strašně nízké. Ten teploměr se musel rozbít. Cítíš se dobře?“

Seskočila jsem ze stolu, vyděšená tím, aby si nedali dohromady, že je tu cosi vážně abnormálního − paranormálního. Když pominu komplexní prohlídku, když jsem sem přišla poprvé, a tu věc s kotníkem, nikdy jsem tu nebyla. Co si pamatuji, nikdy jsem nebyla nemocná. Přičítala jsem to tomu, že žiju prakticky v izolaci. Nechtěla jsem, aby kolem mě začala šťourat a zjistila, že jsem ještě divnější, než si mysleli. „Jo, je mi dobře, vážně. Mně je vždycky trochu zima; ten teploměr musí být rozbitý, o nic nejde.“

„Dobře. Kdyby tě to zápěstí nějak zlobilo, nebo kdybys měla nějaké podivné symptomy − nebo vůbec něco − dej mi vědět.“

„Určitě.“ Vyšla jsem ven s Raquel v závěsu.

„Co kdyby sis zašla odpočinout?“ navrhla mi a přichvátla si, abys stačila mému rychlému tempu.

„Chci být u toho, až se Lease probudí.“

„Myslím, že ne −“

„Raquel,“ přerušila jsem ji kategoricky. „On mě zachránil. Skoro se kvůli tomu dal zabít elektrickým proudem. Já budu u toho, až se probere, abych mu mohla osobně poděkovat.“

Po drobném vzdechu typu vzdávám to přikývla. „Hlavně buď opatrná, ano? Pořád ještě o něm nic nevíme.“ O mně taky nic nevěděli. „A jestli ti řekne, odkud je nebo co dělá, okamžitě mi to pověz.“

Jasně, určitě, pomyslela jsem si. „Ano,“ ujistila jsem ji. Dovedla mě do jeho pokoje a zůstala stát ve dveřích. Já jsem rovnou vešla. „Dobře − zajdu se na tebe podívat pak.“ Ještě chvilku otálela, pak odešla.

Lease byl pořád ještě v bezvědomí. Sedla jsem si na okraj postele k němu, uvažovala jsem, jak dlouho mu potrvá, než se probere. Cítila jsem se hrozně. Byla to moje chyba − už zase −, že dostal ránu proudem.

Upírala jsem na něj pohled, vděčná za to, že má ty trenýrky, takže jsem si nemusela připadat provinile. Byl podivuhodný. Měl kolem sebe takovou strašně slabou luminiscenci soustředěnou v hrudi. Prohlížela jsem si jeho obličej. Když měl na sobě tvář jiných lidí, viděla jsem pod ní náznaky jeho vlastních rysů, ale teď, když to byl pouze on, to bylo trochu snazší. Nakláněla jsem se blíž a blíž, snažila jsem se vštípit si do paměti, jak vypadá. Bylo to svým způsobem praštěné zamilovat se do kluka, který byl jiný pokaždé, když jsem se na něj podívala, a já jsem si chtěla zapamatovat tuhle tvář, Leaseovu skutečnou tvář. Byl to ten nejpodivněji krásný mladík, jakého jsem kdy viděla − ještě krásnější než víly, protože jeho tvář byla lidská.

Naklonila jsem se k němu tolik, že jsem na něj téměř přepadla. Protože jsem to nechtěla znovu riskovat, vstala jsem z postele a klekla jsem si, lokty jsem se opřela o hranu postele a obličej jsem si podepřela rukama. Pořád ještě ze zvědavosti jsem natáhla ruku a prsty jsem mu prohrábla vlasy. Bylo to to nejměkčí, nejhladší, co si jen lze představit. Byla jsem tak zaměstnaná snahou uvidět jeho vlasy a pohrát si s nimi, že jsem si ani nevšimla, že se probral, dokud vlasy, které jsem čechrala, nezčernaly.

„Uch!“ vyjekla jsem a trhla jsem sebou dozadu tak prudce, až jsem spadla na bobek. „Ty jsi vzhůru!“ Měl na sobě toho standardního černovlasého, tmavookého hezounka a s udiveným výrazem mě pozoroval. Než se stačil zeptat, jak to, že jsem si hrála s jeho vlasy, začala jsem blekotat. „Jsi v pořádku? Jak se cítíš? Můžu ti něco přinést?“

Nadzdvihl se a chtěl se posadit, pak se zarazil a položil si ruku na čelo. „Páni, to ale bolí.“

„Tak strašně mě to mrzí! To je všechno moje vina.“

Zamračeně na mě pohlédl. „Jak to, že to je tvoje vina?“

„Já jsem zavinila, že jsi znovu dostal ránu proudem.“

„Myslím, že můžeme vcelku s jistotou dávat vinu té praštěné víle.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Kdybys byl − já ne − Děkuju ti.“ Usmála jsem se a vzala jeho volnou ruku do své. „Opravdu, opravdu ti děkuju. Jsem si celkem jistá, že jsi mi zachránil život. Nebo přinejmenším duši.“

Posadil se a mé ruky se nepustil. Líbilo se mi to. Hodně. „Co ti to dělal?“

Sedla jsem si na postel k němu a zadívala se do podlahy. „Nevím. Bylo to něco na ten způsob, co mi dělával dřív − s tím teplem. Ale tentokrát to bylo jiné − silnější. Bylo to, jako by mě zevnitř spaloval, nutil to teplo do mně. A ono to ne −“ Zarazila jsem se . Nemohla jsem říct Raquel o tom, co jsem teď v sobě viděla. Mohla bych se s tím svěřit Leaseovi?

„Ono to co ne?“

Zhluboka jsem se nadechla. „A ono to tentokrát nepominulo.“

Vytáhla jsem ruku z jeho, stáhla jsem obvaz a zadívala jsem se na rudý otisk ruky a tekuté plameny pod ním. Lease se ostře nadechl a já jsem k němu šokovaně vzhlédla. „Ty to vidíš?“

„Jistěže to vidím!“