HON NA ČARODĚJNICI

Lease viděl ty plameny pod mou kůží. Nemohla jsem tomu uvěřit. Možná nakonec nebyly paranormální. „Vážně? Jak to, že je vidíš?“ zeptala jsem se.

„Jsou jasně rudé! Jak bych je mohl nevidět? Musel tě opravdu škaredě popálit.“ Lease mě jemně vzal za ruku a zadíval se na popáleninu. „Ale ruku máš pořád ještě ledovou.“

Zklamaně jsem svěsila ramena. „Takže ty to nevidíš.“

Udiveně vzhlédl. „Je tam ještě něco jiného?“

Kousla jsem se do rtu, pak jsem zavrtěla hlavou a vyhnula jsem se jeho pohledu. „Ne, nic.“

„Evie. Co ti udělal?“

„Já nevím.“ Přinejmenším tahle část byla pravda. Neměla jsem ponětí, co mi udělal, nebo co by se stalo, kdyby ho nezastavili.

„Ty tam něco vidíš, viď?“

Znovu jsem zavrtěla hlavou, pak jsem zavřela oči a přikývla jsem.

„Co je to?“

„Já nevím. Je to jako − je to jako by ten oheň, který jsem z něj cítila, byl pořád ještě tam, hned pod tím místem, kde mám ten otisk ruky. Jenom se tak kroutí, celý zlatý a děsivý. Nikdy předtím jsem nebyla schopná vidět něco pod svým vlastním povrchem.“

„Ani když ti to dělal předtím?“

„Nevím. To bylo jiné.“ Snažila jsem se vzpomenout; věděla jsem, že mě to zahřívalo, ale po jeho odchodu to vždycky pominulo. „Nikdy jsem se neobtěžovala podívat, protože to nebylo trvalé. Ten pocit vždycky zmizel. Tenkrát to bylo, jako kdyby mě nechával si to teplo půjčovat. Tentokrát to bylo, jako kdyby ho do mě soukal, nutil mě si ho vzít.“

„Třeba to taky pomine?“

„Nevím,“ odpověděla jsem a snažila jsem se neplakat. „Není to jenom na té paži.“

„Kde ještě?“

Hlas mi vyšel z hrdla jako šepot. „V srdci.“

Lease dlouho mlčel. „Co říkala Raquel?“

„Neřekla jsem jí o tom. Oni už mě klasifikovali jako paranormální. Nechci jim zavdat žádnou další příčinu, která by je přiměla − která by ze mě, já nevím, udělala něco nenormálnějšího?“

„Tohle chápu. Já jsem se před nimi schovával celý život. Ale kam jinam se obrátíš, abys dostala nějaké odpovědi?“

„Oni nevědí o vílách ani píp.“

Lease se zasmál.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Co máš pořád s tím píp? Copak oni tě tady nenaučili žádné skutečné nadávky?“

Začervenala jsem se, pak jsem se rozesmála. „To je takový interní vtip. Lish − Alisha, moje nejlepší kamarádka − ona je mořská panna, a místo ní mluví počítač. Ten nepřekládá nadávky, takže všechno vychází jako ‚píp‘. Já jsem to tak nějak převzala.“

„Řekl bych, že to svým zvláštním způsobem dává smysl.“ Pořád ještě mě držel za ruku a díval se na tu spáleninu. Mně se opravdu, opravdu, opravdu líbilo, jak mi držel ruku ve své. Bylo zvláštní, jak mě i při tom všem, co se dneska stalo, dovedla taková maličkost povznést. Jistě, bylo by lepší, kdyby se přitom nedíval na ránu, kvůli které dostal elektrický šok a možná znamenala, že jsem nenormálnější než předtím, ale já prostě vezmu, co je mi nabízeno.

„Není tu někdo, koho by ses na to mohla zeptat? Mně to tak trochu dělá starosti.“

Zasmála jsem se. „To já jsem ta, která vyšiluje z ohně v útrobách. Lish by si to nechala pro sebe, ale ta ví jen to, co ví i MAZP. A vždycky bych se mohla zeptat Retha, co mi to píp udělal, jenže ho tak nějak nechci znovu vidět. Nikdy. A jsem si jistá, že žádná jiná víla mi nepomůže. Ony si na pomáhání zrovna nepotrpí.“

Lease měl na tváři podivný výraz. „Říkala jsi, že hoříš uvnitř?“

„Tak to vypadá na paži a na hrudi − všechno tak nějak plápolající a zlaté, jako tekutý oheň.“

„Tekutý oheň.“ Tón měl bezbarvý, nevěřícný.

Cítila jsem se zahnaná do kouta a pokrčila jsem rameny. „Jo.“

Vzdychl si. „Oči jak bystřiny, v nichž roztál sníh, ledová tím, co nezví z nich. Nebesa nad ní, níž peklo zeje, tekutý oheň žal její kryje. Smrt, smrt, smrt, co milost nezná. Smrt, smrt, smrt, co milost nezná.“

Co to je za pitomost. Tohle jsem si myslela. A nahlas jsem řekla „Co je to za pitomost?“

Lease pustil mou ruku a mnul si rukama tvář. „Nevím. Tohle nám dala ta vědma, něco na způsob prorocké básně. Nemám ponětí, co to znamená. A spousta toho vypadá, jako by to znamenalo tebe. Ty tvoje oči, a jak pořád vykládáš o tom, jaká je ti zima. A teď ten tekutý oheň ve tvém nitru.“

„Hmm, jasně, ale zapomínáš na celou tu pasáž s tou ‚smrtí smrtí smrtí‘! A já nejsem zabiják!“ Uraženě jsem vstala. Nemohla jsem uvěřit, že by si to Lease myslel.

Suše se zasmál a zavrtěl hlavou. „Věř mi, já si vážně nemyslím, že bys byla ten zabiják. Ty nejsi zrovna typ na vyvraždění stovky paranormálů.“

„Och.“ Připadala jsem si hloupě a zase jsem se posadila. „Tak co to podle tebe znamená?“

„Nevím. Myslíval jsem si, že to popisuje toho, kdo tohle provádí, ale teď nemám vůbec ponětí.“

Uvažovala jsem o tom. Celá ta věc byla divná a děsivá. „Hele, ta část s tím nebem a peklem − znáš nějakou vílí mytologii?“ Zavrtěl hlavou. „No, tradiční pověsti o nich tvrdí, že byly příliš špatné pro nebe a příliš dobré pro peklo, takže uvízly uprostřed − mezi Zemí a Vílími říšemi. A tam jsou od té doby uvězněny, nesmrtelné, neměnné, snaží se najít cestu zpátky do nebe. Nebo do pekla. Nebo úplně někam jinam, to nevím jistě. Snaží se najít cestu ven, myslím. Možná se to vztahuje na víly!“ Pokud se to vztahovalo na víly, tak se to nevztahovalo na mě. Potřebovala jsem, aby se to vztahovalo na víly.

Zamyšleně přikývl. „To by mohlo být.“

„A! A! Reth byl ten, kdo přišel a dostal mě od upírů, a pak odešel docela brzy poté, co mě dopravil k sobě domů − Bez problémů se mohl vrátit a všechny je pozabíjet!“

„Ale proč? A v té básni se říká ‚ona‘, ne ‚on‘.“

Zamračila jsem se. Na tom něco bylo. „Ale stejně − mezi vílami je přece spousta jedinců ženského pohlaví. A on je ten, co do mě vložil tu ohnivou věc. Myslím, že to je Reth.“

„Mohla bys mít pravdu. Vážně, mně to nějak začíná přerůstat přes hlavu. Nikdy jsem sem neměl chodit. Nejenže jsem nic nezjistil, ale ani nemůžu nikomu pomoct.“

Dloubla jsem ho ramenem. „Pomohl jsi mně.“

Oplatil mi šťouchnutí. „Tak aspoň něco.“

Šťastně jsem se usmála. Pak jsem se zamračila. Lease sem nepatřil. I když jsem zoufale nechtěla, aby někdy odešel, byla celá ta věc hloupá. „Promluvím s Raquel, zkusím, jestli bych tě mohla dostat ven.“

Zasmál se, ale v tom smíchu nebyl žádný humor. „Oni mě nenechají odejít. A i kdyby to udělali, bude to jedině s tímhle kotníkovým indikátorem. Což by znamenalo, že bych nikdy nemohl jít domů.“ Otočil se ke mně, tvář měl vážnou. „Ale ty bys měla odejít. Ty by ses mohla dostat ven, uniknout.“

Zavrtěla jsem smutně hlavou. „Nemůžu. Nemám nikoho a nic kromě MAZP. Nemám peníze, nemám rodinu, nemám kam jít.“ Od chvíle, kdy jsem zjistila, že agentura, která se o mě stará, mě považuje za jednu z věcí, před kterou chrání svět, bylo mnohem těžší zapomenout, že jsem úplně sama. Rethova slova se mi vracela a strašila mě. Hloupá, hloupá víla. Těžce jsem si vzdychla. „Páni, teď už dokonce nemám ani náladu podívat se na další epizodu Easton Heights.“

Lease mi dal paži kolem ramen a pohladil mě po nich. „Tak z toho přece jenom vzešla aspoň jedna dobrá věc.“

Dloubla jsem ho loktem do žaludku a rozesmála jsem se. „Tak nějak.“

„Ty na té věci náhodou nemáš bezdrátovou vysílačku?“ Svěsil paži zpátky k tělu a díval se na laptop, na němž jsme předtím sledovali seriál.

„Ne, bohužel.“

„Evie!“ Raquel stála u dveří. „Proč u sebe nemáš komunikátor?“

„No nemám. Co se děje?“

„Máš práci.“

„Opravdovou? Dneska?“ To, čím jsem právě prošla, by mělo určitě stačit na den pracovní neschopnosti.

„Ano, dneska, hned teď. Pospěš si.“

Vzdychla jsem, vstala a nechala jsem laptop ležet. Ten chudák kluk potřeboval něco pro pobavení. „Nashle pak, Leasi. A ještě jednou díky za to, že ses nechal praštit elektrickým proudem, abys mě zachránil.“

„Není zač.“

Vyšla jsem ven za Raquel. „Ne že bych byla nervózní nebo něco takového, když vezmu v úvahu, že jsem při poslední práci málem přišla o život a dneska mi Reth vypálil díru do paže, ale co je to přesně za práci?“

„Irsko. Možná čarodějnice.“

„Čarodějnice? Uch, fuj. Nemůže tam jít někdo jiný?“ Já jsem se setkala dosud jenom s jednou čarodějnicí, ale bylo to strašné.

„Ne, není to potvrzené. Potřebujeme, abys šla ty jako předvoj kvůli odchytu a označkování. Pamatuješ si, jak to bylo s Alexem?“

Musela jsem se rozesmát. Alex byl ten strašlivě stydlivý, neohrabaný typ, který nějakou dobu pracoval v naší sekci MAZP. Měřil metr devadesát a vážil asi osmdesát kilo. Věděl o jakémkoliv typu paranormálů všechno, co se o nich vůbec vědět dalo, ale v terénu byl nepoužitelný. Jednou se vrátil a triumfálně s sebou vlekl „čarodějnici“. Ano, jenomže se ukázalo, že to byla pouze opravdu stará, ošklivá ženská. To byl zmatek. Alexe už nikdy ven nevyslali − permanentní práce v kanceláři.

„Nesnáším čarodějnice.“ Byly děsivé. Víc než děsivé. Byly daleko horší než upíři.

„Posílám s tebou Jacquese. Nechci, abys nějakou dobu chodila ven sama.“

„Nic proti tomu.“ Jacques byl, kromě přirozených vlkodlačích přídavků, obrovský. Rozhodně typ chlapa, kterého by chtěl s sebou každý, kdyby se cítil trochu nervózní. Zastavila jsem se ve svém pokoji a vzala jsem si tašku s kotníkovými stopovači, komunikátor, Žaha a dýku.

Sešli jsme se s Jacquesem před Dopravou. Nějaká víla už tam na nás čekala. Fehl. Samozřejmě, musela to být jedna z těch mála, které mi kdy věnovaly pozornost. Měla jsem pro dnešek víl plné zuby, ale měla jsem práci a nedalo se nic dělat. Fehl neřekla nic, jenom tam stála s tím svým obvyklým unuděným a otráveným výrazem. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla, ale její oči měly stejnou rubínovou barvu jako vlasy. Byly děsivé a krásné zároveň, stejně jako její hlas.

„Buď opatrná, ano,“ připomněla mi Raquel.

„Jo, jasně.“ Byla jsem úplně vyčerpaná a chtěla jsem jediné − mít už tohle za sebou.

Jacques a já jsme stáli vedle Fehl každý po jedné straně. Natáhla ruce a my jsem se jich chopili, když se před námi objevily dveře. Bez přemýšlení jsem jí podala ruku s tím popáleným zápěstím. Pohlédla dolů a obličejem se jí kmitl nesmírně prchavý úsměv. „Nedokončil to,“ zamumlala tím svým hláskem, který by dovedl tříštit sklo. Protože jsem si byla jistá, že to Raquel neslyšela, zaťala jsem zuby a zavřela oči a prošla jsem Vílími stezkami na svou schůzku s čarodějnicí.

ZTRACENÉ DUŠE

Vyklopýtali jsme z Vílích stezek do kalného slunečního světla mlhavého, studeného pole obklopeného pouze vysokou hnědou trávou. Fehl rychle zmizela dveřmi v uschlém stromě za námi. Šťastnou cestu. Omotala jsem si paže kolem sebe. „Měla jsem si vzít kabát.“

Jacques pokrčil rameny. „Není to tak hrozné.“

Viděla jsem rybník, kalnou, osamělou vodní nádrž v dálce, obklopenou tenkými mladými stromy. Proč nemohly tyhle bytosti někdy přebývat na tropických ostrovech? Výlet na Havaj by mi nevadil.

Zamračila jsem se. „Měl by ses nejspíš schovat, až se přiblížíme, nech mě tady stát samotnou. Ona se tak ukáže spíš, pokud tady vůbec je.“

„Víš jistě, že budeš v pořádku?“

„Když nebudu, věř mi, že se o tom dozvíš.“

Usmál se a mlčky jsme přešli pole. Když jsme byli několik metrů od okraje rybníka, Jacques se oddělil a ukryl se v rozježené houštině stromů. Položila jsem jednu ruku na Žaha a došla jsem k okraji vody, zdvihla jsem kámen a hodila ho do vody. Žádná reakce nenásledovala. Zopakovala jsem to. Nic.

Pravda je, že jsem doufala, že se nic nestane. Čarodějnice žijí v rybnících a potocích a vypadají jako staré, zkroucené ženy. Nemají dokonce ani moc chytré kouzelné krytí, ale to, co je pod ním, je hrozné. Jsou chorobně zelené, s velkýma, kulatýma rybíma očima − čistě bílýma. Vlasy mají jako chomáče hnijících chaluh, a k dovršení všeho mají ještě tři řady jehličkovítých, zčernalých zubů. Zmínila jsem se o tom, že požírají děti? Jo. Děti. Požádají o pomoc a pak je stáhnou pod vodu a drží je tam, dokud ty děti nepřestanou zápasit o život. Pak je čarodějnice zhltnou celé.

Protokol čarodějnic byl velmi prostý. Nebylo možné přemoci je ve vodě − byly příliš silné. Ale když se podařilo vylákat je ven, bylo vcelku snadné je žahnout, připnout jim kotníkový indikátor a přivolat dopravu. Na rozdíl od upírů se čarodějnice nedaly kastrovat. Držely se ve speciálním oddělení někde na Sibiři. „Humánní zadržovací vazba,“ říkala tomu MAZP − což bylo kuriózní, když uvážíme, že na čarodějnicích nebylo nic humánního ani lidského.

Po deseti minutách obcházení po hrázi a házení kamenů do rybníka jsem se začala nudit. Nejspíš už jsem byla moc stará na to, abych dneska přilákala čarodějnice. Rozhlédla jsem se po rybníce a snažila jsem se zahlédnout nějaký náznak toho, že tady zbytečně nemarním čas. Většina vegetace byla dosud mrtvá; jaro do téhle části Irska ještě nedorazilo. Ale stromy byly tlustší, než jsem si předtím všimla. Pak jsem uviděla něco po své pravici. Asi o sedmdesát metrů dál byla podivná malá kupka, kropenatě zelená a šedivá, která sem jako by nepatřila. Vytáhla jsem Žaha a opatrně jsem k ní popocházela. Když jsem přišla blíž, pach plísně mě přímo udeřil do nosu − to byl pach čarodějnice, jednoznačně. Zadržela jsem dech a po špičkách jsem přešla na druhou stranu kupky. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Čarodějnice, co tam ležela, byla mrtvá.

Nevěděla jsem dokonce ani, jak čarodějnici zabít. Byly to prostě jedny z těch věcí, které byly vždycky, něco na způsob mořských panen. Ale tahle byla jednoznačně mrtvá. Pod ochrannými mimikry byly mléčně bílé čarodějnické oči otevřené dokořán, strašlivý obličej jí ztuhl nevěřícným údivem. Jak se tohle stalo?

Rozhlížela jsem se kolem a hledala nějaká vodítka, ale nic jsem neviděla. Znovu jsem se podívala dolů na čarodějnici, a přivřela jsem oči. Pod mimikry něco bylo, zrovna tam, kde jí hromádka hadrů zakrývala hruď. Byl tam nesmírně slabý otisk ruky − otisk ve světle zlaté, který vybledal přímo před mýma očima a poté zmizel úplně.

Pak jsem si uvědomila ještě něco jiného: z čarodějnice v tom chladném vzduchu stoupala lehká pára. Což znamenalo, že její tělo bylo dosud teplé. Což rovněž znamenalo, že nebyla mrtvá dlouho. „Uch, píp,“ šeptla jsem. Okamžitě jsem vstala, napřáhla jsem před sebe Žaha a otočila jsem se. Celá oblast mi teď připadala pochmurná, jako by každý chomáč hnědého křoví nebo skupinka stromů skrývala smrt, jež mi bezprostředně hrozila.

„Jacquesi?“ zavolala jsem tiše a obrátila jsem se zády k rybníku. Stiskla jsem poplašné tlačítko na komunikátoru v naději, že Fehl není daleko od přepravního bodu. „Jacquesi?“ Nechtěla jsem křičet moc nahlas. Samozřejmě, stála jsem předtím na volném prostranství tak dlouho, že mě to něco, ať už to bylo cokoliv, nejspíš už vidělo. O kus vlevo jsem zaslechla prasknout větvičku. Upustila jsem tašku s kotníkovými čidly a vytáhla jsem dýku.

„Jacquesi? Jacquesi, jsi to ty?“ Hlas se mi třásl skoro stejně silně jako ruce. „Jacquesi?“

Vzduch prořízl výkřik, jako by někomu rvali duši z těla. Jacquesovu duši. Z Jacquesova těla. A i když jsem se přímo v tomto okamžiku nenáviděla, otočila jsem se a co nejrychleji jsem se rozběhla k tomu stromu. Jestliže ta věc dokázala zabít čarodějnici a Jacquese, neměla jsem já nejmenší šanci. Dech mi vázl v hrudi, protože jsem utíkala rychleji, než jsem považovala za možné. Prchala jsem před smrtí a čekala jsem, že mě každým okamžikem dožene.

Strom byl stále blíž − a nic tam nebylo. Fehl na zavolání dosud neodpověděla. V běhu jsme vzlykala. Jestli brzy nedorazí, zemřu. Doběhla jsem až ke stromu a pořád ještě tam nic nebylo. Roztřásla jsem se tolik, až se mi zdálo, že se rozpadnu, a otočila jsem se, protože jsem chtěla přijmout svůj konec tváří v tvář. Pole bylo prázdné. Rozvzlykala jsem se silněji. Nevěděla jsem, jestli mám počkat, až přijde Fehl, nebo riskovat užití jejího jména. Právě když jsem se ho už už chystala vykřiknout, vzplanulo za mnou prudké světlo a já jsem se chopila Fehliny natažené ruky. „Pojď, honem!“

Od okraje stromů jsem viděla záblesk ohně ve tvaru lidské postavy, a pak se dveře zavřely.