SOBECKÝ JE,
KDO SOBECKY KONÁ

Když jsem se vzbudila na gauči, seděla Raquel na židli u mé kuchyně a tiše promlouvala do komunikátoru. Zůstala vzhůru celou noc. Nechtěla jsem být sama.

Obočí měla stažené a volnou rukou si mnula čelo. Posadila jsem se. Podívala se na mě a křečovitě se na mě usmála, pak ještě několik minut pokračovala v rozhovoru. Když skončila, seděla jsem si na rukou, aby se mi netřásly. „Našli to?“

Zavrtěla hlavou a vyrazila nový povzdech. Tenhle byl prostoupený větším množstvím stresu a napětí, než všechny, které jsem od ní kdy předtím slyšela − dokonce ještě víc než její Evie, Evie, Evie, který následoval, když jsem něco zbodala ve velkém, jako například když mi bylo čtrnáct a ukradla jsem jí komunikátor, s nímž jsem se chtěla pokusit přeprogramovat si ten svůj, abych si na něm mohla přehrávat hudbu. Nabořila jsem tenkrát celý systém a všechny jsem na několik hodin uzamkla na pokojích. Neprošlo mi to jen tak snadno. Musela jsem pak celý měsíc držet úklidovou službu ve vazebních celách.

Kéž by tak bylo všechno tak snadné i tentokrát.

Nechtěla jsem se ptát, nechtěla jsem to vědět, ale musela jsem. „Jacques?“

Smutně zavrtěla hlavou. „Byl mrtvý.“

Zadívala jsem se na podlahu a oči se mi zalily slzami. Neudělala jsem vůbec nic, abych mu pomohla − dokonce jsem se ani nepokusila. Raquel si sedla vedle mě a položila mi paži kolem ramen. „Nemohla jsi nic udělat. Kdyby ses pokusila mu pomoct, byli byste teď mrtví oba. A já vím, že by Jacques byl rád, že zemřel, když ti pomáhal uniknout.“

Já jsem si ve skutečnosti byla jistá, že by Jacques byl rád, kdyby byl zrovna teď naživu. Ale přesto, byl ozbrojený a měl nadpřirozenou vlkodlačí sílu. Pokud se on dal vyřídit tak snadno, já bych skutečně nebyla s to cokoliv udělat.

Tím, že jsem si to řekla, jsem ovšem nevymazala z hlavy jeho výkřik.

„Musím na poradu se všemi vedoucími oddělení. Najdeme to, co tohle provádí, a zastavíme to, ať už je to cokoliv.“

Vzpomněla jsem si na svou teorii a posadila jsem se zpříma. „Je to Reth!“

„Co je Reth?“

„Reth, ten zabiják! Myslím, že to dělá Reth!“

„Proč tohle tvrdíš?“

„Ten otisk ruky! Na hrudi té čarodějnice − měla tam otisk, který zlatě žhnul! Přesně jako −“ Okamžitě jsem se zarazila. Neřekla jsme předtím Raquel o tom ohni v sobě a taky to neudělám. „Nechal otisk ruky na mně, myslím, že to je on!“

Raquel zavrtěla hlavou. „Vím, že máš na Retha vztek, a máš k tomu pádný důvod, ale on to není.“

„Jak to víš? Vždyť ty o vílách nic nevíš!“

Upřela na mě pronikavý pohled. „Já pracuji s vílami mnohem déle než ty. A vím, že Reth tohle neudělal. Když jste byli tam venku, byl on na disciplinární komisi.“

„Na − čem?“

„Zkoumaly se jeho činy. V radě bylo sedm lidí; ti všichni mohou dosvědčit, že tam celou tu dobu byl.“

Disciplinární komise? Z koho si to tady střílejí? Víly se ani v nejmenším nestaraly o nás nebo naše pravidla. Jak jsem říkala Leaseovi, byly tu jenom kvůli tomu příkazu uvedenému jménem, který dostaly hned na samém začátku − aby sloužily MAZP. „Takže co, potrestají ho?“

„Jeho činy byly odsouzeny jako nevhodné a on byl co nejpřísněji pokárán.“ Podle toho, jak to Raquel řekla, mi bylo jasné, že si uvědomuje, jak bezzubě to vyznělo.

„Aha, pokárán. To mu dá za vyučenou! Teď se cítím naprosto bezpečná!“

„Už z něj nemusíš mít obavy. Já jsem mu dala jménem uvedený příkaz, aby se tě nedotýkal. Už to nikdy nemůže udělat. Takže se tím, prosím, přestaň tolik trápit.“

Podívala jsem se na své zápěstí. Z větší části jsem ho měla zakryté rukávem, ale viděla jsem tu svíjející se zář na místě, kde vyčníval kousek kůže. Ano, nemusím mít vůbec z ničeho obavy. „Stejně si myslím, že s tím měl něco společného − on nebo nějaká jiná víla. Nějaká, o které MAZP neví.“

„No, přednesu tu tvou teorii na poradě, ale nemáme důvod podezírat víly. Jak ty, tak já víme, že víly nedělají nic bez motivace.“

„Jasně, a my bychom obě měly vědět, že my opravdu nechápeme jejich motivaci.“

Raquel vyrazila povzdech typu už se s tebou o tom nebudu dál bavit a vstala. „Lish chtěla, abys za ní zašla, jakmile se na to budeš cítit. Byla bych klidnější, kdybys strávila den s ní. Nechci, abys byla sama. Prosím, tentokrát si vezmi komunikátor.“

Raquel mě pohladila po hlavě, jako by mi bylo pět, pak odešla. Byla mi zima, a tak jsem si dala dlouhou a pořádně horkou sprchu. Snažila jsem se to neudělat, ale neubránila jsem se a pohlédla jsem na sebe dolů. Na hrudi jsem pořád ještě měla skvrnu tekutého zlatého ohně, který nijak nepohasl.

Když jsem vyšla, ostře jsem se na sebe zadívala do zrcadla, ale své děsivé tekuté plameny jsem viděla jedině tehdy, když jsem se dívala přímo na ně. Měla jsem pocit, že by můj obličej měl vypadat jinak, ale byla to ta samá stará Evie − hezká, ale ne oslňující, nos jako knoflík, hezká ústa. A moje bledé, bledě šedé oči.

Ale pak mi došlo cosi − cosi strašného. Jestliže jsem viděla to, co na mně bylo paranormální, jedině když jsem se dívala přímo na to, neměla jsem ponětí, zda je tu něco, co skrývá můj obličej. Nikdy jsem se nemohla podívat sama sobě do očí bez zrcadla, takže je docela klidně možné, ž jsem žhnula celý svůj život. Možná to bylo právě to, co bylo na mých očích tak podivné, že je Lease nedokázal napodobit. Náhle jsem měla pocit, jako bych měla místo obličeje masku, jež skrývala to, co bylo doopravdy vespod.

Bylo to příšerné pomyšlení. Příšerné pomyšlení, které jsem nijak nemohla ani potvrdit, ani vyvrátit. To byla ta skvělá věc na tom, že byl někdo jediný svého druhu. Žádné odpovědi. Nikdy.

Naštvaně jsem se utřela a natáhla jsem si svůj největší, nejměkčí svetr. Byl krásně bleděmodrý a rukávy mi spadaly až přes ruce. To byla výhoda navíc, protože jsem nemusela vidět své zápěstí. Zapletla jsem si cop a zašla do centrální zpracování. Lish sebou skoro praštila o sklo, tak naléhavou potřebu mluvit se mnou měla.

„Evie, jsi v pořádku? Měla jsem o tebe takový strach.“

Chabě jsem se usmála. „Jo, tohle byly vyčerpávající dva týdny.“

„Prosím, posad se. Poslední dobou jsi mě moc nenavštěvovala. Stýskalo se mi po tobě.“

Přitáhla jsem si jednu z kolečkových židlí, posadila se a natáhla nohy.

Lish mě přiměla vylíčit jí všechno, co se stalo s Rethem a pak s tou čarodějnicí. Když jsem teď byla s ní, uvědomila jsem si, jak moc mi moje nejlepší kamarádka chyběla. Mezi všemi těmi mimořádnými projevy pozornosti, jimiž mě zahrnovala Raquel, stále zpackanějšími a nebezpečnějšími pracovními úkoly a Leasem mi vlastně ani nezbýval čas. Lish, která je velmi chytrou obojživelnou nesmrtelnou bytostí, zúžila oči v prohnaném úsměvu.

„A tenhle Lease − co tě zachránil před Rethem − je hodně… hezký?“

Rozesmála jsem se. „Umí udělat dokonalého Landona.“

„Landona z Easton Heights? Uch, no tak to do něj musíš být fakt zamilovaná.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, jeho skutečný obličej je hezčí. A je zábavný a milý. Neříkej to Raquel, ale já ho mám svým způsobem ráda…“

Lish přikývla, stále ještě s úsměvem. „Takže s ním cloumají lidské hormony jako s Landonem?“

Rozesmála jsem se absurdnosti její otázky. „Hmmmm, myslím, že ne. A já jsem za to svým způsobem i ráda.“

„Aha, jasně. Až moc −“ Lish se zarazila a teatrálně na mě mrkla jedním víčkem „− zátěže, co?“

„Vždyť mě znáš − ráda se balím nalehko.“

Lish začaly z úst vycházet bubliny smíchu. „Vidíš, jak jsem dobrá na metafory?“

„Ty jsi profík!“ Hodně jsme se cvičily v metaforách a frázích; pro ni bylo důležité, aby se mnou byla schopná komunikovat, navzdory rozdílům mezi námi.

„Ale ta nejdůležitější otázka je, jestli má on rád tebe?“

„Hmm, nejspíš ne. Já jsem přece ta, kvůli které se pořád smaží, nepamatuješ si? A on tady musí trčet kvůli mně. Neměl by. Je hloupé, že ho tu drží.“

„Co jiného můžou dělat?“

„Nevím − vyslechnout ho, pomoct mu! Ať už je odkudkoliv, oni taky vědí, co se děje. Kdyby se MAZP tolik nezaměřovala na lapání a označkování a stopování a všechny ty ostatní nesmysly, kdyby se k němu chovali jako k sobě rovnému nebo jako ke spojenci, mohli by s Leasem nespíš spolupracovat a odhalit tu věc, než skončí mrtvý další paranormál!“

Lish vypadala, že je na mě hrdá. Možná nebyla tak bytostně loajální vůči MAZP, jak jsem si vždycky myslela.

„Mluvila jsi o tom s Raquel?“

„Ne, vlastně ne.“ Byla jsem předtím příliš nervózní. Bývala jsem na svém místě v MAZP v bezpečí, ale když jsem teď věděla, že jsem kategorie sedm, vyvolalo to ve mně obavy, že cokoliv udělám, bude podezřelé. Paranormálové tady neměli stejná práva − byli vždycky, vždycky ti druzí. Kdybych naléhala na Leaseovu svobodu, bylo by to zrovna tak podezřelé jako cokoliv, co jsem mohla teď dělat.

Ale pak jsem si uvědomila, že tam sedím, dělám si starosti s tím, jestli mě má Lease rád jinak než jen jako kamarádku (pokud mě vůbec měl rád i jako kamarádku), dělala jsem si hlavu se svým statusem ve vztahu k normálním lidem v MAZP, dělala jsem si starosti sama se sebou. Přesně tak, jako když jsem v pláči prchala o život a nechala jsem Jacquese samotného. Paranormálové umírají. Bylo snadné zapomenout na to, že se vraždí čarodějnice a upíři, ale Jacques si to nezasloužil. Muselo to ustat.

„Promluvím o tom s Raquel. Ať už dělají cokoliv, nefunguje to.“

Lish se usmála očima. „Šikovná holčička.“

Oplatila jsem jí úsměv a napadlo mě, jestli se mi už třeba Lish nesnaží pomoci pochopit tohle delší dobu. Nikdy jsem s ní neměla žádný problém. Dokonce jsem měla ráda i některé další paranormály, zvláště vlkodlaky. Koneckonců nebyla přece jejich vina, že byli takoví, jací byli.

Samozřejmě, jakmile jsem o tom začala uvažovat, nemohl za to vlastně žádný paranormál. Nebylo to tak, že by se čarodějnice jednoho krásného dne vzbudily a pomyslely si, hm, nebyla by psina pojídat děti? Byly jako supi. Jistě, byly nechutné a strašné, ale prostě už takové byly.

Ale napravovalo se to tím nějak? Znamenalo to, že by se jim mělo dovolit dál číhat v rybnících a močálech a doufat v nějaké chutné sousto? Z celého tohoto sledu myšlenek mě rozbolela hlava. Potřebovala jsem si odpočinout od přemýšlení.

„Takže, hmm, moc by tě mrzelo, kdybych odešla a zašla se podívat za Leasem?“

„Píp, ne. Zajdi si za tím svým divným přítelem.“

Zasmála jsem se, bouchla jsem obličejem do skla na rozloučenou, pak jsem zamířila do Leaseovy cely.

Pořád ještě měl na sobě svého standardního tmavovlasého, tmavookého hezounka, a kreslil si do skicáře, který jsem mu dala. Když vzhlédl, tvář se mu rozzářila úlevou. „Už jsi zpátky?“

Přikývla jsem a pokusila jsem se o úsměv. Pak jsem se k svým nesmírným rozpakům rozplakala. Vyskočil a vzal mě do náručí. „Co se děje? Co se stalo?“

„Bylo to tam. Zabilo to tu čarodějnici a pak to zabilo Jacquese. Já jsem jenom utekla.“

Nepouštěl mě. „Viděla jsi to?“

„Svým způsobem.“ Popsala jsem mu to málo, co jsem mohla. „Uch! A ono to nechalo otisk ruky! Na čarodějnici, na hrudi. Pableskující, světle zlatý otisk ruky, který bledl a zmizel mi přímo před očima.“

„Na jejím těle?“

„Myslím, že to měla pod mimikry. Pochybuju, že by to dokázal vidět někdo jiný. Vypadalo to tak trochu jako to, co mám teď pod kůží já. Ale Reth má alibi.“

Zamyšleně se zamračil. „Jsi v pořádku?“

„Nevím. Bylo to − nikdy v životě jsem se tolik nebála. Opravdu jsem si myslela, že umřu. A Jacques − slyšela jsem, jak umíral.“ Znovu jsem se rozplakala. Lease mě odvedl k posteli a sedl si ke mně. Paži mi položil kolem ramen. „Promiň,“ vzlykla jsem a utřela jsem si oči.

„Neomlouvej se. Já jsem hlavně rád, že jsi unikla. A jsi první osoba, která vůbec něco viděla, hodně to pomůže, opravdu.“

„Daleko víc by pomohlo, kdybys tady nebyl zavřený. Ale já si promluvím s Raquel, pokusím se ji přesvědčit, vysvětlit jí, že s tebou musíme spolupracovat, ne tě tady držet jako nějakého zločince. Tahle věc se musí zastavit.“

Přikývl, a myslím, že vypadal, jako by na mě byl tak trochu i hrdý. Naklonil se nade mě a lehce mě políbil na temeno. Jak jsem se mohla cítit tak příšerně a nádherně zároveň?

NEVOLEJ MĚ

Byla jsem odhodlaná dostát svému slovu, a tak jsem vytáhla komunikátor a poslala jsem rovnou tam Raquel zprávu, v níž jsem se jí ptala, kdy si můžeme promluvit. Po několika minutách komunikátor pípl. „Ach jo. Nebude mít čas příští tři dny.“ Otočila jsem se k Leaseovi. „Ale jakmile se vrátí, promluvím si s ní. MAZP na to jde úplně špatně. Jsou tak vytížení tím, že se bojí a snaží se mít všechno pod kontrolou, že nevidí paranormály, kteří mohou pomoct. Jako ty. Přesvědčím ji, aby tě pustila bez stopovače.“

„Doufám, že se ti to podaří.“

„Já taky.“ Vzdychla jsem si. Všechno se to tak zkomplikovalo, začalo to být vážné. „Pověz mi něco o sobě − něco veselého, něco lehkého.“ Posunula jsme se dozadu a opřela jsem se o zeď. Udělal totéž a zůstal vedle mě.

„Co chceš vědět?“

„Jaký je život tam venku? Chci říct, nemusíš mi prozrazovat žádná tajemství,“ dodala jsem kvapně. „Ale jako třeba, chodíš do školy?“

„Jsem v posledním ročníku. Zrovna nedávno jsem dostal všechna oznámení o přijetí na vysokoškolskou přípravku.“ Usmál se. „Samozřejmě, nevím, jak doženu všechno to učení, které teď promeškávám.“

„Ty budeš chodit na vysokoškolskou přípravku? To je fantastické! Moment, takže žádná normální střední škola? Páni. Jaké to je? Byl jsi na školním plese? Chodíš hodně na večírky? Máš uzamykatelnou skříňku?“

Rozesmál se. „Uzamykatelnou skříňku?“

„Ta mi prostě připadá bezva.“

„Jo, jasně, uzamykatelné skříňky jsou to nejlepší. Střední škola je vlastně docela nudná. Je to tak trochu jako žít ve Středisku. Všichni si myslí, že ví všechno o všech ostatních, ale pod povrchem je toho vlastně mnohem víc. Ale tohle už přece víš, ne?“ Dloubl do mě. „A pokud jde o ten ples, tak ne, já opravdu s nikým nechodím.“

„Proč? Vždyť se na sebe podívej, jsi hezký!“ Začervenala jsem se. „Chci říct, že můžeš vypadat, jak tě zrovna napadne, a tak se vsadím, že tě holky milujou.“

„Jo, tenhle obličej se jim vždycky líbí.“

„Čí tvář to vlastně je?“

Záhadně se usmál. „Moje. Svým způsobem. Ale je to prostě divné ve styku s ostatními lidmi − jako kdybych něco předstíral, hrál nějakou roli. A jim se líbí jenom ta role. Doopravdy mě neznají.“

„To chápu.“ Nedodala jsem, že jsem opravdu, opravdu šťastná, že s nikým nechodí. Ta nejlepší zpráva, jakou jsem za celý týden dostala. Kdyby Lease byl jako jedna z těch postav z mých seriálů, dal by se dohromady s každou volnou dívkou, na obrazovce i mimo ni. Pro jednou jsem byla ráda, že skutečný život není jedním z mých televizních dramat.

Pak jsem si vzpomněla na něco, co jsem se skutečně chtěla dozvědět. „Máš nějakou rodinu?“ Hlas se mi zadrhl. Víc než škola nebo školní ples nebo chození s někým − nebo dokonce i zamykací skříňky − ve mně největší smutek a lítost nad mým životem vyvolávala rodina. Pominu-li Raquel a Lish, neměla jsem nikoho. Nikdy jsem nikoho neměla.

„To by spadalo do kategorie věcí, o kterých ti vykládat nemůžu.“ Zesmutněla jsem a on dodal. „Zatím. A co ty? Jak ty jsi skončila tady?“

„Oni mě svým způsobem našli.“ Vyprávěla jsem mu ten příběh s upírem na hřbitově.

„Takže ty jsi nikdy neměla žádnou rodinu?“

„Ne, jenom pěstounskou péči. Některé z těch rodin byly fajn, ale nebyl to ten skutečně šťastný nebo stabilní způsob, jak trávit dětství.“

„To me mrzí.“

„Jo, mě taky.“ Nerada jsem na to myslela; pomyšlení na to, že mí rodiče, ať to byl kdokoliv, mě nechtěli, mě příliš bolelo. Dokázala bych pochopit, že mě dali pryč, jenže oni mě prostě opustili. Nedokázala jsem si na ně vzpomenout, a nepamatovala jsem se ani na nic před pěstounskými domovy a sérií rodin, které se mě ujaly a pak mě daly dál. „Ale teď je to v pořádku. Raquel je ve skutečnosti moc hodný člověk − prohání mě tolik, že můžu skoro předstírat, že je to moje máma. Brala mě na moje první mise s odchytem a označkováním, jen aby se ujistila, že jsem v pohodě, a snaží se zajistit mi tady co nejnormálnější život. A Lish je strašně dobrá kamarádka, i když na schovávanou si hraje snad nejhůř na světě.“

On se samozřejmě s Lish nesetkal, takže jsme se bavili o ní a pak o všem možném pod sluncem ještě několik hodin. Přiměla jsem ho, aby mi do vyčerpávajících podrobností popsal svůj typický den, kam chce jít na tu přípravku, co tam bude studovat. Myslela jsem si, že by měl studovat výtvarné umění, ale on se zasmál a řekl mi, že chce dělat něco praktičtějšího. Pak se zeptal, jaký to je život, když někdo vyrůstá ve Středisku. Vyměňovali jsme si zážitky, a já jsem byla za to rozptýlení vděčná.

Nakonec jsem už byla příliš unavená na to, abych dokázala zformulovat souvislou větu. „Musím si jít lehnout. Ale přijdu si za tebou popovídat zítra, ano?“

Usmál se. „Dobře. Á, tady.“ Otevřel skicář a vytáhl z něj jednu stránku. Napsal mi na ni tu báseň. „Jen pro případ, že ti to pomůže na něco přijít.“

„Jasně, díky. Nikomu to neukážu.“

„Já vím.“ Pak vytrhl další stránku a s úsměvem mi ji podal. Byla jsem na ní nakreslená já v těch pruhovaných šatech a růžových kozačkách.

Nebesa, jak já jsem měla toho kluka ráda. Když jsem přišla zpátky do své buňky, zadívala jsem se na tu kresbu. Opravdu mě vystihl, což mi dodalo naději v to, že strávil spoustu času myšlenkami na mě. Já jsem koneckonců taky trávila drahně času myšlenkami na něj. Rozestlala jsem si postel a lehla jsem si s kresbou položenou po boku.

Ještě několikrát jsem si pročetla tu báseň, ale žádné geniální nové nápady nepřicházely. Celá ta věc byla příliš podivná a vágní. Mohla jsem přijít se spoustou vysvětlení, která by svým způsobem seděla, ale nic nebylo dokonalé. Navíc se ve mně neustále znovu vynořoval strach, že to celé má něco společného se mnou, takže jsem se jen těžko soustřeďovala. Zastrčila jsem báseň pod kresbu, zhasla světlo a usnula jsem.

* * *

Otevřela jsem oči do temné místnosti. Poblíž mě zářilo bledé světlo a kdosi si broukal tichou, vtíravou melodii. Působilo mi to v nitru bolest. V panice jsem natáhla ruku a téměř jsem srazila lampu, když jsem ji rozsvěcovala. Reth seděl v nohách mé postele.

„Ahoj,“ pozdravil příjemným hlasem a obdařil mě milým úsměvem.

„Nemůžeš se mě dotknout!“ Posadila jsem se a přetáhla jsem přes sebe pokrývku.

„Ano, když jsme u toho. Musíš ten příkaz negovat.“

„Promiň?“

Trpělivě se na mě zadíval, jakoby vysvětloval cosi paličatému dítěti. „Musíš ten příkaz negovat.“

„A proč bych to pro všechno na světě měla někdy chtít udělat?“ zakabonila jsem se na něj. Šílenec.

„Protože já jsem neskončil.“

„Ale ne. Vážně si myslím, že ano.“ Ukázala jsem mu zápěstí. Stále ještě na něm byl šarlatový otisk jeho ruky a proti světlu lampy byl jasný, přinejmenším pro mé oči. Pak, protože jsem stejně měla zdviženou ruku, jsem ho odstrčila.

„Budeš potřebovat víc.“

„No, to je snadné.“ Natáhla jsem druhou ruku a odstrčila jsem ho i jí.

Jeho zlaté oči v kalném světle měkce pableskovaly. „Nefungovalo to; pořád ještě jsi studená.“

„Cítím se úplně fajn, mockrát děkuju.“

„Oči jak bystřiny, v nichž roztál sníh, ledová tím, co nezví z nich.“

Pohlédla jsem na báseň; nikdo s ní nepohnul, pořád ještě byla schovaná pod kresbou. „Jo, já ji znám. Končí to spoustou smrti.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, to není tvoje. To je její. Ta tvoje má jiný konec. Pochopíš všechno, když mě necháš tě naplnit.“

„O čem to mluvíš?“ vykřikla jsem. Skutečně mě přiváděl k zoufalství. Jestli už musel být nesnesitelný, mohl to aspoň říct na rovinu. Celá ta nesnesitelnost a tajemnost na mě nezabírala.

„Musíme to dokončit. Teď ti to nemůžu vysvětlit − tajemství vílích dvorů a tak dále. Prostě mě to nech dokončit a pak to budeš s to uvidět.“

„Řekni mi, co jsi se mnou provedl, nebo vypadni.“ On znal odpovědi, ale já jsem věděla, že mi žádnou neposkytne. Byla jsem příliš unavená na to, abych se dneska v noci zabývala vílími nesmysly.

„Je hodně takových, kteří by byli radši, kdyby ona byla ta z té básně. Když to nedokončím, možná nepřežiješ. Byl bych rád, kdybys přežila.“ Láskyplně se na mě usmál.

„Kdo je to, ta tvoje ‚ona‘? Jedna z tvých vílích přítelkyň?“

„Nebesa, ne.“

Mohl snad vůbec být neochotnější pomoct? „Děláš to ty? Zabíjíš ty paranormály ty?“

Naklonil hlavu ke straně. „Proč bych to dělal?“

„To mi řekni ty.“

„Nemám důvod vraždit ty tvory.“

Zhluboka jsem se nadechla a zkusila jsem to znovu. „Co jsi mi to udělal?“ Každičký nerv v těle jsem měla napjatý, když jsem čekala na odpověď.

„Naplním tě, stvořím tě. Snažil jsem se být něžný, ale ty jsi nikdy nevydržela dost dlouho. Pak jsi už nepřijímala nic dalšího, takže jsi mi nedala jinou možnost. Nebude to bolet, když se budeš slušně chovat a přestaneš si odpírat to, co chceš. Dokončíme to?“

„Čím mě chceš naplnit?“

„Prosím, zruš ten příkaz, Evelyn.“

„Nezruším! Nikdy; nikdy už se mě nedotkneš.“

Jeho velké, bezvěké oči se zúžily a on se znovu usmál. Ten úsměv měl v sobě přídech krutosti. „Budu si vychutnávat, až mě budeš prosit, abych se tě opět dotkl.“

„Vypadni z mého pokoje!“

Povytáhl obočí. „Takže dokud mě nezavoláš, lásko moje.“ Světlo zhaslo a já jsem zaklela, protože jsem s ním nechtěla být sama v pokoji potmě. Než jsem našla vypínač a znovu jsem rozsvítila, byl pryč.