ŽHNOUCÍ SRDCE

„Co tím podle tebe myslel?“ zeptal se zamračeně Lease. Dneska mě překvapil: měl na sobě podobu naducaného, uhrovitého blonďáčka. Rozesmálo mě to; obvykle zůstával u té hezounkovské formy. Ale i tak jsem ho vespod viděla, takže vlastně nezáleželo na tom, jaký zevnějšek si vybral.

„Nevím − to je Reth. Co vůbec kdy myslí čímkoliv?“ Právě jsem mu dovyprávěla, co Reth říkal o té básni a o tom, že mě potřebuje dokončit.

„No, i když toho chlápka nemůžu ani cítit, má nejspíš zdroje, kterými my nedisponujeme. Jak přesně zněla ta slova, která řekl o té básni?“

„Říkal, že ten konec není můj, že je její. Ať už je to kdokoliv. Ale to je dobré, je to aspoň něco, ne? Chci říct, že bych radši nenosila ‚smrt, smrt, smrt, smrt, smrt‘ a tak dále a tak dál.“

Lease se zasmál. „Jasně, nejspíš ne. Smrt v jiskřivých sandálech na vysoké podrážce. Je to přinejmenším hezká představa.“

Plácla jsem ho do ramene. „Hele, já mám strach. Ty sis myslel, že tě zabiju, vzpomínáš si?“

„Á, jasně že si vzpomínám. Tenkrát to byl hodně stresující den.“

„Ale vážně. Zajímalo by mě, jestli všechno bylo vždycky takovéhle divné a já jsem to jenom nevěděla, nebo jestli se to zhoršuje.“

„Zhoršuje se to.“

„Dobře, takže ponechme teď stranou poetická proroctví a strašidelné vílí pronásledovatele. Mám jednu důležitou otázku.“

„Jakou?“

„Máš řidičský průkaz?“

Rozesmál se. „To je důležité?“

„Jo, jasně! Já bych kvůli řidičáku vraždila! Hele, možná ta báseň znamená tohle! Já se zcvoknu a začnu útočit na lidi, protože mě nechtějí nechat řídit…“

„To by se mohlo stát, člověk nikdy neví. Ale ano, já mám řidičák.“

Opřela jsem se zády o zeď a vzdychla jsem si. „Páni, to musí být tak úžasné.“

„Je to skoro stejně skvělé jako zamykací skříňky. Vlastně si někdy ukládám řidičák do té skříňky, a to je tak bezva, až se bojím, že by celá ta věc mohla prostě explodovat tím, jak je to všechno bezva.“

Plácla jsem ho přes rameno. Zase. Dělala jsem to hrozně často. „Sklapni. Ty se snažíš prožít celý svůj život tady a pak mi líčíš, co je podle tebe bezva.“ Divně se na mě podíval; celou tu dobu mě bedlivě pozoroval.

„Tebe tenhle ksicht doopravdy nezaujal, viď?“

„Jaký ksicht?“ zeptala jsem se udiveně.

Usmál se a ukázal rovnátka, jichž jsem si předtím nevšimla. „Tenhle.“

Rozesmála jsem se. „Proč by mě měl zaujmout? Ty si dáváš nejrůznější podoby.“

„Jo, ale tenhle není moc hezký.“

„Moc ne, ale to nejsi ty.“ Zase měl ten podivný výraz. Usmála jsem se. „To jediné, co mě štve, je, že máš pokaždé jiný hlas. Ráda bych věděla, jak zní ten tvůj. Á, a taky si myslím, že je trochu strašidelné, když jsi za holku, ale to už jsi dost dlouho neudělal.“

Zavrtěl hlavou. „Ty jsi divná.“

„Říká neviditelný kluk proměnlivého tvaru.“

Krátce se zasmál, pak se opřel zpátky o zeď jako já. „My na nic nepřicházíme.“

„Já vím. Promiň.“ Namáhala jsem si mozek, ale nevěděla jsem, jak mám začít dávat dohromady ty útržky, které Reth namátkou utrousil, a tu hloupou báseň, kterou jsem viděla. A ještě víc mě trápilo, že jsem se nemohla přestat v duchu ptát, jaký je konec té mé básně, jestli vůbec nějaký je. Už jsem se zmínila, jak strašně nesnáším víly?

„Evie?“ Hlas měl nejistý. „Existuje nějaký způsob, jak bys ode mě mohla někomu poslat e-mail? Kdybych mohl dostat tuhle informaci ven, možná by moje − moje skupina mohla pomoct.“

Srdce se mi stáhlo. Copak Lease mě jenom využíval? Ale pak jsem si vzpomněla na cele to s tím, jak nebýt sebestředná. Ale co když mě opravdu využíval? Určitě by měl. MAZP to neřeší, a jemu brání v tom, aby podnikl cokoliv. Přesto jsem však doufala, že má rád mě a nesnaží se mnou manipulovat.

„Nevím. Mám počítač, ale to jediné, co dělám on line, je nakupování, a vím, že MAZP monitoruje všechno, co si zaklikám, protože mi zruší asi devadesát procent všech nákupů. Mohla bych se pokusit založit si novou e-mailovou adresu nebo použít tu tvoji nebo něco na ten způsob, ale jsem si vcelku jistá, že by to okamžitě zachytili. Jenže možná by to do té doby stačilo odejít.“ Nervózně jsem se kousla do rtu.

„Co by se stalo, kdyby to zachytili?“

Usmála jsem se a předstírala jsem, že jsem nad věcí. „Hmm, uvěznili by mě na neurčito pro velezradu. Nejspíš. Ale člověk nikdy neví − jim se fakt líbí to, co dělám. A myslím, že Raquel by se za mě postavila. Možná bych se z toho dokázala vyvlíknout.“ Nikdy mě neposlali před disciplinární komisi; to pomyšlení mě děsilo.

Lease zavrtěl hlavou. „Ne, promiň. Nestojí to za to riziko.“

„Ale stojí, pokud si myslíš, že by kterákoliv z těch informací, které máme, pomohla tvojí skupině přijít na to, o co jde, a zadržet tu věc.“ Páni, to jsem si snad hrála na statečnou nebo jak?

„Ani jednomu z nás by nijak neprospělo, kdyby nás dali pod zámek. Mám ještě jiný cíl kromě nalezení a zastavení toho zabijáka.“

Zamračila jsem se. I když jsem ho měla moc ráda, pokud se mě chystal požádat, abych mu pomohla zlikvidovat MAZP, musela bych říci ne. Nebyla to perfektní organizace, to zdaleka ne, ale dělala spoustu dobrého. Já jsem si například myslela, že svět je bezpečnější bez volně pobíhajících upírů a čarodějnic a všech těch ostatních hnusných, hrůzu nahánějících, krev vysávajících, maso požírajících, stvoření z legend. „Co je tím tvým dalším cílem?“

„Chci tě odsud dostat pryč.“

„Nemyslíš tím, že chceš, abych já dostala pryč dotud tebe?“

Vzal mě za ruku − ano, zase za ruku. Líbilo se mi to, Hrozně moc. „Ne, myslím tím, že chci dostat ven tebe. Tohle by neměl být tvůj život. Zasloužíš si toho mnohem víc. Například zamykací skříňku.“

„A řidičák?“

„Nedávej se příliš unést.“

Usmála jsem se. I když jsem se strašně chtěla dostat ven a žít skutečný život (ať už to znamenalo cokoliv; nepředstírala jsem, že toho znám víc), nemyslela jsem si, že se to kdy stane. Jestliže jsem byla oklasifikovaná jako paranormální, má nade mnou MAZP plnou právní moc. Což znamenalo, že jsem nemohla tak docela předložit výpověď s dvoutýdenní lhůtou.

Můj komunikátor se rozpípal. Vytáhla jsem ho volnou rukou. Nechtěla jsem pustit Leaseovu, dokud on nepustí mou. Jeho pokožka byla ta vůbec nejúžasnější věc na světě. Teplá, ale dokonale hladká a měkká. Nemluvě ani o onom slastném mrazení, které ve mně vyvolávala a jež nemělo nic společného s čímkoliv paranormálním.

Pohlédla jsem na obrazovku. Byla to Lish. „Co se děje?“

„Přijď do Střediska. Vyskytl se problém. Raquel se vrací a hned za ní dorazí supervizoři. Neměla bys být přistižená sama s Leasem.“

„Zrovna odcházím. Díky, Lish.“ Zavěsila jsem si komunikátor zpátky za opasek. Lish na mě vždycky dávala pozor. „Nevím, co se děje, ale Raquel a pár hlavounů míří do Střediska, takže já bych tady nejspíš neměla být.“

Rychle mi stiskl ruku (což mi nesčetnými způsoby šťastné roztančilo srdce v hrudi), a teprve pak ji pustil. „Takže nashle pak.“

Chvátala jsem na ústředí. Lish vypadala vyloženě zpanikařeně. „Co se děje?“ Z jejího výrazu jsem poznala, že jde o něco velkého, a vyděsilo mě to.

„Birminghamské stopovací a umístěnkové centrum v Anglii bylo dneska zasaženo.“

„Moment, zasaženo? Jak to myslíš, zasaženo?“

„Všichni paranormálové v něm jsou mrtví.“ Ta věta vyslovená robotickým hlasem byla tak ohromující a děsivá, že jsme vůbec nevěděla, jak reagovat.

„To − byla to ta samá věc?“

„Ano. Prostě mrtví, žádné stopy po zbraních nebo po ničem, coby mělo být schopno je zabít.“

„Viděl někdo něco?“

„Ne. Je to malé centrum. Nikdo z lidí nic neviděl.“

To bylo alespoň něco. Tahle věc zjevně nešla po lidech. Ulevilo se mi, ale pak jsem si vzpomněla, že já možná nejsem tak úplně člověk. Moc mě to nepovzbudilo. „Ještě něco?“

„Teď nemám žádné další podrobnosti. Nejspíš budeme mít zákaz vycházení.“

„Co je to?“

Trvalo jí minutu, než odpověděla; sledovala jsem, jak jí oči těkají po těch různých monitorech, které spravovala. Přísahám, že dělala práci za dvacet lidí. „Zákaz vycházení znamená, že všichni naši pracovníci v terénu a v satelitních budovách budou povoláni do Střediska. Až budou všichni v bezpečí, vyhlásíme úplný zákaz − nikdo nebude smět ven, nikdo nebude smět dovnitř.“

„No teda.“ Tohle bylo něco vážného. „Jak dlouho potrvá, než to začne?“

„Měli bychom být v bezpečí do dvou hodin.“ Klobouk dolů před MAZP − na to, že to byla organizace vládního typu, byla hodně výkonná.

„A jak dlouho bude ten zákaz platit?“

„Dokud nebudou mít jistotu, že nebezpečí pominulo.“

„No tak to bude dlouho.“

„To se nedá říct. Příslušné informace mi nabíhají; musím se k nim vrátit.“ Odvrátila pohled a soustředila se na jeden ze svých mnoha monitorů. Zatoužila jsem, aby Lish netrčela za tím sklem. Byla to moje nejlepší kamarádka, ale někdy se mi zdála tak nepřístupná.

Odvrátila jsem se, protože na holé stěně se objevil zářivý obrys dveří. Vyšla z nich Raquel s nějakou vílou. Napadlo mě, kdy se sem asi dostaví supervizoři. Několik z nich jsem už viděla, v dobách, kdy se oficiálně formovala MAZP. Příliš jsem si z toho nepamatovala, jen spoustu hlazení po hlavě. Nesnášela jsem to.

Raquel vypadala, jako by za několik posledních dní zestárla o deset let. „Iniciuj uzavírací protokol,“ nařídila Lish a ani se neobtěžovala uznat její přítomnost pokývnutím, pozdravem nebo dotazem, jaká je dneska dopoledne voda.

„Uzavírací protokol iniciován.“ Lish kolem sebe míhala rukama, pohyby měla rychlé a přesné.

„Zavolej ostatní víly,“ nařídila Raquel víle, která ji sem dopravila. Víla se zatvářila otráveně, otevřela další dveře a zmizela v nich.

Konečně vzala Raquel na vědomí mě. „Á, Evie. Ty jsi tady. To je dobře. Musíme si promluvit.“

„Ano, to musíme.“ Než jsem stačila zahájit projev, který jsem si přeříkávala v hlavě od chvíle, kdy jsem se rozhodla postavit se za Lease, prostoupilo stěnu zářivé světlo a celá jedna její část se otevřela do temnoty. Z ní vystupovaly víly − víc víl, než jsem kdy předtím viděla. Víc, než jsem tušila, že MAZP vůbec má. Byla jich nejmíň stovka.

Bylo to ohromující. Jedna víla o samotě je krásná tak, že od ní nelze odtrhnout oči. Tolik víl najednou bylo pro oči cosi jako přílivová vlna − ohromující a neuniknutelná. Jen s velkými obtížemi jsem se soustřeďovala na to, co jim Raquel říká. Kromě náporu, jejž víly znamenaly pro mé smysly, jsem si všimla ještě něčeho, co jsem nikdy předtím neviděla.

Vílí oblečení je podobné našemu, ale vždycky vypadá starší, rafinovanější a současně prosté. Mnohé z víl mužského pohlaví měli rozepnutou košili a holou hruď. (Jen tak pro úplnost: neměli bradavky ani pupíky.) Víly kolem sebe vždycky mají náznak záře, ale teď se zdálo, že mají na sobě jakési jasné místo − přímo tam, kde podle mě měly srdce. Nebylo to nijak dramatické, ale rozhodně tam bylo něco zvláštního. Doufala jsem, že to nijak nesouvisí s mým nyní žhnoucím srdcem.

Pak jsem se jim podívala do tváře. Spousta z nich se tvářila jenom otráveně a unuděně. Standardní vílí výraz. Ale mezi nimi byly některé − a ty jako by stály v jedné skupince − jimž v očích prohnaně jiskřilo, jako by tohle celé bylo strašně zábavné. Ten výraz mě znepokojil; na ničem, co pobaví vílu, nemůže být nic dobrého. Pak se mé oči setkaly s Rethovýma. Ten v té skupince nebyl, ale jeho úsměv byl nejbujařejší ze všech.

Chtěla jsem odejít. Všechny ty víly − cítila jsem téměř závrať. Ze všech sil jsem se snažila ignorovat Rethův upřený pohled, čekala jsem, až Raquel dokončí instruktáž a víly začnou odcházet a řadit se ke skupinám, které jim byly určeny. „Raquel, musíme si promluvit.“

Otočila se ke mně s pronikavým výrazem ve tváři. „Ano. Potřebuju, abys mi řekla všechno, co víš o Leaseovi.“

„Proč?“

„Protože supervizoři jsou na cestě sem, a on je jedním z našich jediných pojítek s tím, co se děje.“

„To je hloupost! Takhle to vypadá, jako by s tím měl něco společného. On není pojítko, on je zdroj.“

„Bohužel my se na to díváme jinak. Co ti všechno řekl?“

Založila jsem ruce a zamračila jsem se na ni. „Proč si vlastně myslíš, že mi něco řekl? A i kdyby mi něco řekl, proč bych to měla povídat tobě?“

Hlas měla bezvýrazný a trochu nebezpečný. „Ty mi to povíš, protože to je tvoje práce.“

„Moje práce? Mně je šestnáct! Neprosila jsem se o nic z tohohle.“ Mimochodem, jak to, že se tady můžu courat bez kotníkového čidla, ale jeho ani nevypustíte z cely? „Možná kdybyste z něj přestali mít takový strach a nechali ho jít, mohli bychom s ním spolupracovat a skutečně získat možnost přijít nato, co za tím je.“

„Víš, že to nemůžeme udělat. Propustit paranormála bez čidla je v rozporu s chartou.“

„A co jsem tedy hergot já? Hm? Nemůžeš tady stát a tvrdit mi, že Lease je automaticky nepřítel, protože to je neznámý paranormál, jestliže jsem já děsivá kategorie sedm!“

Výraz jí změkl. „Prosím, nedělej to. Teď ne. Dlouho a tvrdě jsem pracovala na tom, abych se postarala, že supervizoři na tebe nebudou pohlížet jako na paranormála, ale jako na dívku, která dokáže něco neobvyklého. Nemůžeme Leaseovi pomoci, kotě, teď hned ne.“

V očích mě začaly pálit slzy hněvu. „Neříkej mi kotě. Já nejsem tvoje dcera, já jsem tvůj zaměstnanec.“

Tmavé oči se jí rozšířily bolestí, pak jí obličej rychle ztvrdl. „Jestli nám nepomůžeš s Leasem, budeš uzavřená ve svém pokoji.“

Drsně jsem se zasmála. „Skvělé, tak teď mi dáváš domácí vězení.“ Nemohla jsem uvěřit, jak jsem byla hloupá, když jsem předstírala, že je Raquel moje matka, a přála jsem si, aby to tak opravdu bylo. Ať už byla jinak cokoliv, byla vždycky profesionál. Nebyla moje příbuzná.

V místnosti kolem nás zavládl hluk: centrum se zaplňovalo, jak víly vysazovaly další a další paranormály. Vlkodlaci fungující jako ochranka se rozestavili do rohů a snažili se seřídit provoz do spořádané řady před Lishinou nádrží.

Raquel si vzdychla. „Myslím, že bude nejlepší, když půjdeš do svého pokoje. Nejsi v takovém stavu, abys mohla zůstat v přítomnosti supervizorů, a ti tady budou každou minutu.“

Chystala jsem se jí něco drzého odseknout, když pozornost nás obou upoutal křik.

„Nechci!“ ječel jakýsi upír a vytrhl paži jednomu ze strážných. „Ne tady, ne tohle! To čidlo je už dost zlé, nebudu vám sloužit jako pokusná krysa v té vaší laboratoři!“ Šokovaně jsem si uvědomila, že to je Steve. Připadalo mi to jako věčnost od oné noci na hřbitově.

„Je nějaký problém?“ zeptala se Raquel a popošla vpřed. „Stačí, když budeš trpělivý, všechny zpracujeme a umístíme.“ Steve na ni pohlédl se zoufalým maniakálním svitem v očích. „To radši umřu,“ šeptl. Než mohl kdokoliv zareagovat, vrhl se dopředu a skočil Raquel po hrdle.

Vykřikla jsem, když ji kousnul do krku. Nikdo jiný se nepohnul. „Dělejte něco!“ vykřikla jsem a šátrala jsem po Žahovi. Ale nebylo to nutné. Steve se odtrhl od Raquelina krku a ve tváři měl výraz − klidu? Jeho kotníkové čidlo se totiž zaktivovalo. Mimikry z něj spadly a během několika sekund z něj nezbylo nic než mrtvé tělo zhroucené na zemi, z nějž vyprchal nepřirozený život.

Všichni jsme šokovaně upírali pohled na mrtvého nemrtvého Stevea. Raquel si přiložila ruku na krk, aby zastavila proud krve. Vypadala bledá a vyděšená.

„Raquel!“ Vrhla jsem se vpřed a popadla jsem ji za paže. Co kdyby ji zabil? Co kdyby ty ošklivé věci, které jsem na ni vychrlila, byly posledními slovy, jež jsem jí kdy řekla? „Jsi v pořádku? Myslela jsem − měla jsem takový strach, že −“

Zablesklo se další světlo a do místnosti vešla pětice supervizorů. Raquel se napřímila a stáhla si mé ruce z paží. Když se obrátila ke skupině lidí, byl její obličej maska bez veškerých emocí. Spustila jsem ruce podél těla, otřesená jejím odmítnutím. Pokročila vpřed přivítat supervizory a nechala mě uprostřed paranormálů.

Myslím, že jsem věděla, kde je moje místo.

UCH, PÍP

Ještě dva dny a já zešílím. Všichni měli nervy k prasknutí, protože Středisko bylo zaplněné na hranici kapacity. K dovršení všeho se to časově shodovalo s lunárním cyklem. Protože většinu bezpečnostních strážných ve Středisku tvoří vlkodlaci, vždycky jsme za úplňku pracovali na minimální kapacitu. Teď ovšem bude zítra v noci většina členů naší ochranky v bezvědomí a všichni členové MAZP do jednoho budou uzavřeni ve Středisku. Mezi ně patřila spousta tvorů, které byste nechtěli potkat v noci v temné uličce (ledaže byste byli já a byla to vaše práce − ale na rovinu, ani já jsem je obvykle nechtěla potkat).

Nešťastná a vyděšená jsem si oblékla šedé zavinovací šaty a své růžové kozačky. Když tady teď bylo všechno vzhůru nohama, nemohla jsem se dostat za Leasem, a rozhodla jsem se, že dneska to bude jiné. Přibalila jsem pár sušenek a vyšla ven. Obvykle jsem mohla jít, kam mě napadlo, a potkala jsem se jen s jedním nebo dvěma lidmi, pokud vůbec. Dneska byli všude, kam jsem se vrtla, vlkodlaci, lidé nosící cosi v klecích, kamsi spěchající osobní asistenti a upíři. Po incidentu se Stevem jsem se jim úzkostlivě vyhýbala. Celkově mě neměli nijak zvlášť v lásce, a všichni byli tak na hraně. Nechtěla jsem aby se moje krev stala příčinou něčí sebevraždy.

Pokusila jsem se navštívit Lish, ale ústřední zpracování se změnilo doslova v zoo. Nahlédla jsem dovnitř a uvědomila jsem si, s jak malým množstvím paranormálů jsem vlastně předtím přicházela do styku. Nevěděla jsem ani, co většina těch bytostí tady vůbec je. Přestala jsem se snažit se přes ně protlačit a zamířila jsem k vazebním celám. Třebaže tato část byla tišší, byl obsazený větší počet cel. Neovládla jsem se a nakukovala jsem otevřenými dveřmi, co v nich je. Bylo to skličující. Všichni paranormálové, které jsem viděla, seděli apaticky na postelích a byli naprosto zlomení.

Než jsem došla až k Leaseově místnosti, chodba se vyprázdnila, a já jsem vklouzla co nejrychleji dovnitř.

„Co se děje?“ zeptal se a vyskočil.

„Je to na hlavu − úplný zákaz vycházení. Ta věc zlikvidovala naše centrum v Birminghamu − všechno. Svolali všechny sem. Nikdo nesmí přijít ani odejít, dokud se to všechno nevyjasní.“

„No, aspoň se tím ochrání paranormálové, o kterých MAZP ví. Už to je něco.“

„Určitě.“

„Včera večer jsem měl návštěvu,“ oznámil. Zrovna jsem si všimla, že má zase podobu toho hezkého černošského chlapce. Byla jsem tak soustředěná na jeho skutečné já, že jsem téměř nezaregistrovala, co je na povrchu.

„Á, supervizoři?“

„Ehm-hm. Páni, kdybych já stál v čele nějaké velké, tajné mezinárodní organizace, vybral bych si lepší titul než supervizor.“

Rozesmála jsem se. „Ale vážně. Jsi v pořádku?“

„Jasně. Položili mi nějaké otázky, a já jsem na žádnou neodpověděl. Bylo to produktivní.“

Sklíčeně jsem přikývla. „Raquel a já jsme se… pohádaly kvůli tobě. Od té doby za mnou nepřišla, ani mě nenechala mluvit se supervizory.“ Podala jsem mu sušenky. „Myslela jsem, že bys měl chuť na něco dobrého. To je v podstatě to nejmenší, co můžu udělat.“

„Díky.“ Vzal si ode mě sušenky a položil je na postel. Rozpačitě jsme tam stáli.

„Tak já už asi radši půjdu. Nechci nás zrovna teď dostat do problémů.“

Vypadal zklamaně. „Jasně.“

Z náhlého popudu jsem se naklonila a políbila jsem ho na tvář. Když jsem se odtáhla, usmíval se. „Brzy tě zas uvidím,“ řekla jsem a rovněž jsem se na něj rozzářeně podívala. Když jsem vycházela, prakticky jsem se nadnášela.

* * *

Druhý den ráno jsem konečně uviděla Lish. Všichni v centrálním zpracování byli vystresovaní na nejvyšší míru, šuškali si mezi sebou a šířili drby po chodbách, když po nich spěchali sem a tam. Lish však byla ve svém živlu, přepínala mezi obrazovkami a vydávala příkazy lidem a paranormálům, kteří stáli před ní.

„Hele, co se děje?“ Opřela jsem se o sklo a ignorovala jsem frontu před ní.

„Děje se toho spousta. Přehazuju služby, protože všichni vlkodlaci budou dneska večer mimo provoz. Navíc je tu otázka, jak najít další permanentní ubikace pro každého.“

„Proč nepoužiješ pro vlkodlaky tělocvičnu? Tam sebou můžou praštit a přinejmenším na dnešní noc se tím uvolní místo.“ Tělocvična byla obrovská místnost, v níž se mohli vyřádit energičtější (čti: divočejší) paranormálové.

Lish ke mně vzhlédla a usmála se na mě očima. „To je skvělý nápad. Děkuju.“ Vrátila se ke svým obrazovkám.

U čela fronty byl upír, jehož jsem neznala; měl mimikry dospívajícího chlapce a křišťálově modré oči. Oblažil mě svým nejvstřícnějším úsměvem. „Ahoj,“ řekl.

V té chvíli už se pokoušel zapůsobit na mě svým psychickým mojo. Upíři mají slabou schopnost ovládat psychiku. Mohou vás ovlivnit, posunout určitým směrem, pokud už se tímto směrem kloníte. Takže pokud se tak trochu bojíte, mohou vás vystrašit. Pokud se jimi cítíte do jisté míry přitahováni, mohou ve vás vzbudit vášnivě hravé touhy. Naneštěstí pro tohoto konkrétního upíra jsem viděla přímo skrze něj na mrtvé tělo vespod. Och ano, zlatíčko, k sežrání, vážně.

Rozesmála jsem se na celé kolo. „Ani náhodou.“

Dotčeně se zamračil. „O čem to mluvíš?“

„Já mám radši kluky, ve kterých krev ještě pulzuje. Lish, dej mi vědět, kdybys něco potřebovala. Zajdu za tebou pak.“ Vzhlédla a zamávala mi. Stýskalo se mi po ní. Bylo by hezké, kdyby se nám podařilo strávit zase nějakou dobu společně, až se tenhle zmatek uklidní.

Překvapilo mě, když se mi rozpípal komunikátor se stránkou od Raquel. Napadlo mě, že to budu ignorovat, ale neměla jsem na práci nic lepšího, a tak jsem zašla do její kanceláře. Vzhlédla ke mně od psacího stolu s upjatým úsměvem. Oči jí rámovaly tmavé kruhy a z drdolu se jí uvolnily prameny vlasů. To bylo poprvé. „Evelyn, díky, že jsi přišla.“

Pokrčila jsem rameny. Napadlo mě, že pronesu něco v tom smyslu, že mi nic jiného nezbývalo, ale když jsem uviděla obvaz na jejím krku, rozmyslela jsem si to. Díky bohu, že jedno kousnutí ji nestačilo změnit.

„Vím, že v poslední době bylo všechno stresující a že jsi se potýkala s problémy. Až tohle všechno skončí, vezmu tě na dovolenou.“

Tohle by mě ve snu nenapadlo. „Moment, na opravdovou dovolenou? Jako že opravdu strávíme noc někde jinde a prostě se budeme jen tak procházet nebo se během dne někde povalovat?“

Usmála se. „Ano, na opravdovou dovolenou. Kam budeš chtít.“

Páni, ty možnosti… Proti své vůli jsem se rovněž usmála. Mezi námi to nebylo urovnané, ani zdaleka ne, ale tohle byl z její strany obrovský vstřícný krok. Nikdy jsem nezažila, že by si vzala třeba i den volna. „Mně se to zdá fajn.“ Připadalo mi to víc než fajn. My dvě, na nějakém nádherném, teplém místě. Skoro jako rodina.

„Dobře. Já teď musím ještě projít spoustu papírů a vyřídit nějaké rozhovory.“

„Jo, jasně. Určitě.“ Nevím, co jiného jsem čekala, ale když jsme odcházela, byla jsem zklamaná. Nemluvily jsme o ničem důležitém, o ničem, co bylo zapotřebí probrat. Chtěla jsem vypomáhat ve Středisku. Ona nejspíš chtěla, abych po svých výbuších byla, daleko, daleko od supervizorů. A já jsem věděla jistě, že nechce zase mluvit o Leaseovi.

Cítila jsem se osamělá a pokusila jsem se proplížit k Leaseovi, ale chodba byla plná vlkodlaků, kteří dbali na to, aby předtím, než jim podají sedativa, bylo všechno bezpečné. Usoudila jsem, že se tam mohu vrátit později; to nijak nezmírnilo moje zklamání z toho, že budu muset počkat.

Naštěstí pro mě dávali ten večer Easton Heights, i když to byla repríza. Převlékla jsem se do černých legín a tílka (topení ve své buňce jsem si zvýšila z 30 na 32 − proč čekat na tropickou dovolenou?), pak jsem se schoulila na gauči. Bylo mi jen tak tak dost teplo. Když seriál začal, vylekala mě bzučící videoobrazovka. Lish.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se nepanikařit. Určitě už se nic dalšího nepokazilo.

„Dneska večer dávají Easton Heights, viď?“ zeptal se monotónní hlas.

„Ano, já jsem jen myslela, že nemáš čas.“

„Všichni vlkodlaci jsou dole; zbytek Střediska je konečně bezpečný a zklidněný. Těším se, že uvidím, koho bude Landon líbat tenhle týden.“

Rozesmála jsem se. „Já taky.“ Natočila jsem si videoobrazovku k televizi. Nebylo to stejné jako být opravdu ve stejné místnosti, ale dost se to tomu blížilo. Představovala jsem si, že Lease je na gauči vedle mě a drží mě za ruku. Probírala jsem v duchu všechny ty chvíle, v nichž jsme se drželi za ruce, a snažila jsem se rozhodnout, zda to lze považovat za skutečné držení za ruce. Chtěla jsem, aby to tak bylo, ale stávalo se to vždycky v souvislosti s tím, že jsme jeden druhého utěšovali. Ne jako hele, mám tě ráda a chci sedět tady a držet tě za ruku, protože jsem šťastná, když se tě dotýkám.

Zhruba v půlce epizody se ozvala Lish. „Co to píp?“

„Cože?“ zeptala jsem se a natočila jsem její obrazovku k sobě.

„Právě mi na síti naskočilo pět nových kotníkových čidel. To nedává smysl.“

„Počkej, jako pět nově aktivovaných čidel?“

Přikývla a zamračila se. Pak, s videoobrazovkou dosud zapnutou zavolala Raquel. „Raquel, mám pět nových kotníkových čidel.“

„Cože?“ zeptala se Raquel.

„Právě bylo aktivováno pět nových kotníkových čidel.“

„Jak? Kdo?“

„Nevím. Ta aktivace byla neúplná, takže nemám žádné údaje. Jsou všechny ve stejné oblasti, v jednom předměstí Paříže. Chceš, abych tam obratem poslala někoho, kdo by to vyšetřil?“

„Ne, to nemůžeme riskovat. Vlastně ano − pošli tam nějakou vílu, muže. Prostě ho pověř, ať se tam jukne a zjistí, co se děje, a pak ať se hned vrátí.“

„Nějaké další instrukce?“

„Ne − ledaže by to byl nějaký operativec, který se nestihl dostat zpátky včas, v tom případě ať ho přepraví sem.“

„Dobře, zavolám vílu, která má službu.“

Lish vzhlédla a uvědomila si, že jsem dosud na videoobrazovce. „Promiň, Evie, musím jít.“

„Jistě, ano.“ Ukončila jsem spojení a seriálu jsem věnovala jen poloviční pozornost, protože jsem přemýšlela o tom, co jsem se právě doslechla. Bylo to divné. Chci říct, kdo by byl venku na odchytávací a značkovací misi zrovna teď? Všichni byli povoláni dovnitř. Možná to někomu uniklo a teď používá tohle jako způsob, jímž by nás kontaktoval. Nechápala jsem ovšem, jak by mohl být někdo přehlédnut při uzavírce. Jak jsem říkala, MAZP byla výkonná.

A pak jsem si na něco vzpomněla. Na cestě za čarodějnicí jsem upustila tašku, v níž byla kotníková čidla.

Pět kotníkových čidel.