NENÍ TO V POHODĚ
Snažila jsem se znovu navázat spojení s Lish přes videoobrazovku, ale linka byla obsazená. Začala jsem si obouvat jednu botu a při tom jsem vyťukávala na komunikátoru Raquelino číslo. Zaklela jsem: i to bylo obsazené. Natáhla jsem si druhou botu, málem jsem v tom spěchu přepadla, pak jsem popadla Žaha a dýku. Pádila jsem dolů chodbou a modlila jsem se, aby mé tušení bylo liché, aby to byla jenom podivná shoda náhod. Zatím se žádný poplach nespustil; určitě to znamenalo, že je všechno v pořádku. Všechno muselo být v pořádku.
Když jsem zabočila za roh k centrálnímu zpracování, podjela mi noha, takže jsem odletěla dozadu a ramenem jsem tvrdě narazila na zeď. Podlaha byla pokrytá vodou a já jsem teď měla legíny celé mokré. Zvedla jsem se a posledních několik metrů jsem přeběhla, jako by mi šlo o život, takže jsem málem zase uklouzla, a přiložila jsem dlaň k zasouvacím dveřím.
„Ne,“ šeptla jsem, šokovaná tak, až mi začalo připadat, že se všechno kolem mě zpomalilo, zmizelo, zastavilo se. Věděla jsem, že musím popojít dopředu, ale tělo už mi nefungovalo. Dokázala jsem jedině třeštit oči na zubatou díru proraženou do Lishina akvária. Na dně zůstávalo asi třicet centimetrů vody a tam, kousek od díry, ležela Lish.
Nemohla být mrtvá. Nemohla. Lish byla navěky. Byla moje kamarádka, moje nejlepší kamarádka. Nemohla existovat realita, v níž by nebyla Lish. Byla nejspíš jenom poraněná. Potřebovala jsem jí dodat víc vody, teď hned.
Rozběhla jsem se dopředu. „Lish! Je to v pořádku. Jsem tady, pomůžu ti!“ Protáhla jsem se dírou a dočvachtala jsem se k ní. Její oči, její krásné, překrásné oči byly otevřené dokořán, průsvitná víčka zpola přes ně. Nehýbala se. A na hrudi měla otisk ruky ze zlatého plamene, který zvolna vybledal. „Lish?“ Padla jsem na kolena k ní, zdvihla jsem ji a kolébala jsem ji v náručí. Ona není mrtvá, nemůže být. Pohladila jsem ji po ruce, plovací blány mezi jejími prsty byly jemnější a křehčí, než jsem si kdy všimla. Její duhové šupiny se leskly.
Nehýbala se, nebude se hýbat, nemůže se pohnout. Lish, moje Lish, byla mrtvá. Nemohla jsem nic dělat a byla to moje vina. To já jsem nechala venku čidla, která posloužila jako návnada; to byl důvod, proč se ta věc dostala dovnitř. Naklonila jsem se nad ni a políbila jsem ji na hlavu. „Tak strašně mě to mrzí,“ řekla jsem a hlas se mi zlomil ve vzlyku.
Už jsem se roztřásla, protože jsem byla promočená. Nechtěla jsem se pohnout, nikdy, protože když neodejdu, když ji nenechám zemřít, ona nebude doopravdy mrtvá. Posunula jsem se a vyjekla jsem. Cosi ostrého a tvrdého mi projelo přímo legínami a řízlo mě do stehna. Voda se začala barvit červeně, a to stačilo k tomu, aby mě to vytrhlo z mého omámení. Ještě jednou jsem políbila Lish a položila jsem ji jemně zpátky. Vstala jsem a vytáhla jsem si skleněný střep ze stehna; přitom jsem sebou škubla.
Bylo to tady. Vyběhla jsem z akvária a rozběhla se ke zdi, kde bylo nouzové tlačítko pro spuštění poplachu. Loktem jsem rozbila skleněný kryt a stiskla jsem ho. Světla nad hlavou se rozzářila nepatrně víc, jak se spustily snímací impulzy a rozječel se hlasitý poplašný signál.
Raquel − Raquel o tomhle musí vědět. Vytáhal jsem komunikátor a naťukala její číslo. Současně jsem se rozběhla do její kanceláře. „Co se děje?“ zeptala se. „Snažím se zkontaktovat Lish, nevíme, proč se spustil ten poplach.“
„Lish je mrtvá,“ vzlykla jsem dosud v běhu. „Je to tady. Je to tady.“
Linka oněměla na chvíli, která mi připadla jako věčnost. „Nebesa budiž milostiva nám všem,“ šeptla Raquel. Pak chvatným a vyděšeným hlasem dodala: „Počkej na mě u Dopravy. Obvolám všechen personál. Nejde to po lidech, měli bychom se dostat ven.“
Změnila jsem směr a rozběhla jsem se k Dopravě. Pak jsem se zarazila. „A co paranormálové?“ Co Lease?
„Není čas. Běž k Dopravě.“
Váhala jsem. Všechno v mém těle mi s křikem velelo běžet, dostat se ven, uniknout. Smrt obcházela po chodbách a já jsem potřebovala uniknout. „Ne,“ zašeptala jsem a vypnula jsem komunikátor. Rozběhla jsem se zpátky stejnou cestou, kterou jsem přišla, a zamířila jsem do Leaseovy cely. Byl v pasti. Bude naprosto bezmocný, zrovna jako Lish.
Och, Lish.
Nikdo si nezasloužil takhle zemřít. Utíkala jsem kolem tělocvičny, když jsem se opět zarazila na místě. Tam byla víc než stovka vlkodlaků, kteří spali. Byla tam Charlotte a Jacques − ten tam měl být také. Chtělo se mi zvracet. Nemohla jsem je vzbudit, říct jim, aby utekli. Nemohla jsem je vynosit. Co jsem mohla dělat? Pak mi svitlo.
„Denfehlath!“ vykřikla jsem. Po několika vteřinách se ve stěně otevřely dveře a ona vystoupila. Rubínové oči jí planuly vzrušením.
„Zachraňuj paranormály, a začni s vlkodlaky,“ nařídila jsem.
Její úsměv pohasl. „Cože?“ zasyčela.
„Začni hned. Musíš přemístit spoustu spících těl!“
Probodávala mě pohledem a chvěla se zuřivostí, ale vešla do tělocvičny. Nemohla neposlechnout. Když se za ní dveře tělocvičny zavřely, přiložila jsem k nim dlaň a držela jsem ji na nich plných patnáct sekund. Polštářek zčervenal a já jsem navolila kombinaci, jíž jsem dveře zamkla.
Z postranní chodby vyšli dva upíři a uviděli mě. „Co se děje?“ zeptal se Vlad. Byl s ním ten chlapec, který to předtím na mě zkoušel.
„Musíte se schovat! Je to tady!“
Konec chodby se naplnil světlem; za roh zabočila postava. Měla tvar jako člověk, ale byla celá z živého zlatého ohně a hořela tak jasně, že se mi její podoba propalovala do sítnice. Kráčela k nám, krásná a strašlivá, jako slunce proměněné v živoucí tkáň.
„Utíkejte!“ vykřikla jsem na upíry. Ti nereagovali. Jak to, že si nevšimli toho světla?
Otočili se k tomu stvoření právě ve chvíli, kdy se k nim blížilo. Ani jeden z nich nevypadal vyděšeně. „Utíkejte!“ zaječela jsem znovu. Tvor naklonil hlavu, obrátil se ke mně, zdvihl obě ruce a přiložil je na hruď každého upíra. V hrůze jsem přihlížela, jak upíři ztuhli, a na chvilku se jasně rozzářili. Pak to vypadalo, jako kdyby někdo vypnul to, co měli uvnitř; pohasli a padli k zemi. Teď už z nich byla pouze mrtvá těla.
Nedokázala jsem se pohnout. Ta věc se obrátila ke mně. Byla ode mě jen asi pět metrů. Oči se mi zalily slzami. Byla příliš jasná, příliš.
Klouzavým pohybem se to ke mně blížilo. V hrdle se mi sbíral výkřik; nepochybně můj poslední. Nedokázala jsem rozpoznat žádné rysy, ani když se to zastavilo několik desítek centimetrů ode mě; všechno splývalo v pouhé zářivosti světla a žáru toho tvora.
„Moc se mi líbí ty kozačky,“ pronesl jakýsi ženský hlas rozmarně.
Otočila jsem se a rozběhla se pryč, co nejrychleji, a čekala jsem, až ze mě ta žena vysaje můj vlastní život. Ohlédla jsem se. Kráčela za mnou. Alespoň nezašla do tělocvičny. Zabočila jsem do jedné z chodeb a pádila jsem k jedněm dveřím, otevřela jsem je dlaní a proběhla dveřmi na druhém konci. Už jsem téměř byla u Leaseovy cely. Kdyby se mi podařilo dostat Lease ven, kdybych ho mohla dostat na Dopravu, mohla bych utéct. Víly byly u Dopravy − tak zněl stanovený plán evakuace.
V běhu jsem jeho dveře téměř minula, s klouznutím jsem se zastavila a vrazila do jeho cely. Stál tam a vypadal vyděšeně.
„Je to tady!“ zasupěla jsem. „Je to tady, v budově − musíš teď odejít!“
„Já nemůžu!“ Ukázal na svůj kotník. „Jdi beze mě, běž!“
Klekla jsem si mu k noze, uchopila jsem kotníkové čidlo. Tohle bude moje poslední akce člena MAZP − tím, co jsem se chystala udělat, jsem se kvalifikovala na trvalou vazbu. Přiložila jsem palec k prostředku Leaseova čidla a děkovala jsem všem božstvům, jež mi vytanula na mysli, že jsem čidlo Leaseovi nasazovala právě já. Znamenalo to, že ho můžu sejmout, ale bude to zaznamenáno v počítačovém systému a já dostanu označení zrádce.
„Co to děláš?“
„Nehýbej se.“ Soustředila jsem se na to, abych zůstala dokonale v klidu. Po dvaceti vteřinách se rozzářilo zelené světlo. Sklonila jsem se a jemně jsem na ně foukla. Světlo zčervenalo. Následovalo tiché zasyčení, jak se senzory zatáhly. Sáhla jsem dozadu a uvolnila jsem západky čidla.
„Jdeme!“ Popadla jsem ho za ruku a vstrčila jsem si čidlo do kapsy. „Teď se musíme dostat k Dopravě.“ Vešli jsme do chodby a otočili se − a ona tam byla a kráčela k nám. „Ne, ne, ne,“ šeptala jsem.
„Co?“ zeptal se Lease a ohlédl se. „Á, to je divné.“
„Utíkej!“ vykřikla jsem, zatáhla jsem ho za ruku a rozběhla se na druhou stranu od hořící ženy − na opačnou stranu od Dopravy. Namáhala jsem si mozek a snažila jsem se připadnout na alternativní trasy, jimiž bychom se tam mohli dostat.
„Kdo to byl?“
„Kdo to byl? O čem to mluvíš? To bylo to − ta věc − ta, co vysává život!“
„Cože?“
„Copak tobě úplně ušlo, že je celá v jednom plameni?“ zasupěla jsem a zabočila jsem za další roh. Lease byl zjevně v šoku.
Nemyslelo mi to úplně jasně. Chodba před námi nikam dál nevedla.
„Evie, ona nebyla v plamenech.“
„Tudy,“ šeptla jsem a nebyla jsem s to odtrhnout oči od mrtvých, ještě když jsem přikládala dlaň k nějakým dveřím, jimiž jsme chtěli projít. Když jsme vyšli na další chodbě, byla prázdná − ale taky nikam nevedla. K své hrůze jsem si uvědomila, že nevím, kde jsme. „Je možné, že některá z těchhle místností se na něco napojuje.“ Zoufale jsem otevírala dveře a hledala jakoukoliv cestu ven. Všechno to byly sklady, nikde nic nebylo. „Zpátky, zpátky,“ nařídila jsem a snažila jsem se nerozvzlykat. Otevřela jsem dveře a rozběhli jsme se přes místnost a zabočili do chodby.
Ona už tam byla.
„Tady jsi,“ řekla. Slyšela jsem úsměv v jejím hlase, v jejím bizarně normálním, příjemném hlase.
Vykřikla jsem, vtáhla jsem Lease zpátky do místnosti a čekala jsem, až se dveře uzamknou. Proběhli jsme znovu místností a zpátky do malé chodby a já jsem za námi rovněž zamkla dveře. „To ji nezastaví!“ Ona se zřejmě mohla propálit přímo dveřmi. Ty nebyly projektovány tak, aby obstály v náporu ohně.
„Evie, jsi si jistá, že to je ona?“ zeptal se mě Lease, který popadal dech a byl úplně zmatený.
„Ano! Co je s tebou?“
Chvilku mlčel. „Vypadá naprosto normálně. Jako člověk. Jako −“ Zarazil se. „Jako ty.“
CO JE SKRYTO VE JMÉNĚ
„Jak to myslíš, že vypadá jako já?“ zeptala jsem se. „Vždyť ona je sakra v jednom ohni!“
„Já to nevidím. To musí být pod jejím mimikry nebo tak, já jsem nic neviděl.“
„No tak mi ukaž, jak vypadá!“
Leaseův obličej začal pableskovat a celá jeho postava se o několik centimetrů zmenšila. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Měla krátké, světle plavé vlasy, hezký obličej, podobnou postavu jako já, možná byla o několik let starší. Měla rovněž oči tak bledě šedé barvy, že je Lease nedokázal trefit. „Stejné oči,“ řekl tiše jejím hlasem.
„To je − já ne − Co je zač? Proč pod kůží hoří? Je celá zářivá a planoucí, jako −“ pohlédla jsem dolů a vyhrnula jsem si rukáv. „Jako tohle.“ Pozorovala jsem plameny pod svou kůží. „Krát milion.“
„Tekutý oheň žal její skryje,“ řekl Lease hlasem hořící dívky.
„No, ona si vzala k srdci tu část s tím ‚smrt, smrt, smrt‘. Musí z toho existovat východisko.“ Vytáhla jsem komunikátor. Kdybych sehnala Raquel, poslala by nám pomoc. Komunikátor matně zazářil, pak na displeji oznámil, že Raquel není dostupná. „Nemůžu zavolat Fehl. Přiměla jsem ji zachraňovat vlkodlaky − ti všichni spí. Neměla dost času na to, aby je přemístila.“ Nemohla jsem riskovat životy jich všech kvůli svému. Zbývala mi tudíž jediná možnost; zavrtěla jsem hlavou, protože jsem ji odmítala akceptovat.
„Není to vzrušující?“ ozval se Reth zpoza nás. Prudce jsem se otočila. Mluvte k ďáblovi − nebo na něj přesněji řečeno myslete. Ležérně se opíral o zeď a rozzářeně se usmíval. „Já mám rád příjemná opětná setkání.“ Pohlédl na Lease a zamával, pak se zamračil. „To není ona.“
„Jak to víš?“ zeptala jsem se.
„Už jsme se setkali. Krásná dívka. Velmi příjemná.“
„Ty − ty jsi ji sem vpustil!“
„Řekli mi, že se mám zajít podívat, co se děje. Rozhodně mi neřekli, že nemám nikoho vodit s sebou. A ona mě tak hezky požádala.“
Nevěřícně a zuřivě jsem zavrtěla hlavou. Přesně k tomuhle to vede, když si někdo myslí, že může ovládat víly. Moje nejlepší kamarádka za to zaplatila nejvyšší cenu. „Za tohle tě zabiju,“ ucedila jsem a v očích mě pálily slzy zlosti.
Vzdychl si. „Vážně, melodramata jsou zbytečná. Dramatické to začne být až dost ve chvíli, kdy ona projde těmihle dveřmi.“
Nervózně jsem se ohlédla. Nevěděla jsem, jakou moc má kromě schopnosti přímo vysát život z nesmrtelných, ale nechtěla jsem to zjišťovat. „Znovu překontroluju dveře,“ řekla jsem Leaseovi. Přikývl, zapableskoval a přeměnil se z mé dvojnice zpátky do své obvyklé podoby. „Pamatuju si tě,“ ozval se Reth. „Pokud Evelyn zemře, budeš za to moct ty, protože jsi nás přerušil.“
„Zmlkni!“ Běžela jsem po chodbě a otevírala jsem všechny dveře po obou stranách a hledala jsem jakoukoliv cestu ven. „Už mám po krk těch tvých hádanek.“
„To není hádanka. Ale já jsem nedokončil tvé naplnění, a bojím se, že naše nová kamarádka je trošku impulzivní. Nedá se odhadnout, co udělá, a je mnohem, mnohem silnější než ty. To je škoda. Mně je s tebou tak dobře, lásko. Dělal jsem si pro nás dva velké naděje.“
Vytáhla jsem svou dýku a stoupla jsem si přímo před něj. Hrot jsem mu držela u hrdla. „Zavři zobák. Hned! Odvedeš odsud mě a Lease.“
„Nic bych si nepřál víc. Jenže já se tě bohužel nemohu dotknout, a ty nemůžeš projít vílími dveřmi, pokud se mě nebudeš dotýkat. Vidíš, mám velmi závazný příkaz od MAZP, a prostě ho nemůžu porušit.“
Zavřela jsem oči a zavrtěla jsem hlavou. Musí existovat nějaký jiný způsob. Nepoužiju už jeho jméno. Bylo to příliš nebezpečné.
„Evie!“ zvolal Lease a v hlase mu ostře vibrovala panika. Ohlédla jsem se − dveře začaly uprostřed rudě žhnout, protože byly přehřáté. Procházela jimi.
„Hrůza, hrůza, hrůza.“ Zemřeme. Vzhlédla jsem zpátky k Rethovi.
Pozoroval mě se zdviženým obočím, zlaté oči mu zářily. „Nemáš bohužel moc času, lásko.“
„Fajn! Fajn! Leasi, vezmi ho za ruku.“ Lease přeběhl k Rethovi a vzal ho za ruku. Bylo zjevné, že je z toho nešťastný.
Reth vypadal jako ztělesněný triumf. Vzpomněla jsem si na jeho slova − bude si vychutnávat, až ho budu prosit, aby se mě dotknul. Tenkrát měl pravdu. Ohlédla jsem se; teď už jsem viděla otisk její ruky, jak se protahuje zkrouceným kovem. Dveře pukaly a otvíraly se.
„Odvolej ten příkaz MAZP,“ zašeptal Reth, lačný a netrpělivý.
Zavřela jsem oči a potlačila jsem strach a nevolnost. „Lorethane, ignoruj, co ti řekla MAZP. Dotkni se mě.“ Skoro jsem se na těch slovech zadusila. „Dostaň nás odsud. K Leaseovi domů,“ dodala jsem rychle, protože jsem nechtěla znovu skončit v Rethově říši. Zasmál se, hlas měl stříbřitý a zvonivý. Natáhl ruku a ovinul mi ji kolem zápěstí − toho, jež naplnil ohněm − a oba nás vtáhl do temnoty. Slyšela jsem, jak jakýsi ženský hlas cosi křičí, ale pak už nebylo nic, jen nezměrné ticho Vílích stezek.
Pálení začalo okamžitě. Prudce mi stoupalo paží a já jsem zanaříkala. Snažila jsem se nevykřiknout bolestí a slepě jsem klopýtala ve tmě. Bránila jsem se tomu ze všech sil, ale oheň v mém nitru mě volal, vzrušovala mě vyhlídka na další. „Přestaň,“ zašeptala jsem. „Prosím, přestaň.“
„Evelyn,“ odpověděl a jeho hlas působil jako pohlazení proti bolesti.
Pod očními víčky jsem zahlédla náznak světla, a otevřela jsem je. Všichni tři jsme vyšli ze tmy a ocitli jsem se v lese koupajícím se v kalném příšeří. „Pojďme.“ Klesla jsem na kolena a rozplakala jsem se. Rethova ruka mi dosud obemykala zápěstí a plameny mi se žhavou bolestí tančily nahoru a dolů v paži.
„Nech ji jít!“ vykřikl Lease a já jsem ucítila, že Retha cosi odhodilo stranou: Lease ho napadl.
„Ty chceš dělat problémy, viď?“ Pustil mi zápěstí. Upadla jsem na zem, upustila jsem dýku a nahlas jsem vydechla, jak se moje bolest zmírnila a žár se opět usadil v mém zápěstí a v srdci. V mém nitru ho nyní bylo víc. Zvedla jsem se na všechny čtyři. Reth mi připadal v kalném světle tak zářivý.
Sklonil se a vzal můj obličej do svých jemných rukou. Tentokrát mě nic nepálilo, cítila jsem jen teplo, po němž jsem kdysi tak zoufale prahla. Stále ještě jsem po něm prahla. „Když mě to necháš dokončit, můžu ti říct všechno. Už žádné otázky. Žádné pátrání. Pak budeš moci být se mnou.“
Plameny v mém nitru mě táhly, přitahovaly mě blíž k Rethovi. Pod košilí mu žhnulo srdce, odpovídalo na to mé. Bylo by to tak snadné, tak bezpečné. Byla bych hotová. Pohlédla jsem do Rethových jantarových očí a otevřela jsem ústa k vyslovení souhlasu.
Lease zakašlal a rázem mi otevřel oči. Vstával ze země několik metrů ode mě. Reth ho nejspíš srazil. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a prudce jsem odskočila od Rethovy ruky a jejího svůdného tepla.
Reth si vzdychl. „Evelyn, s tebou se tak těžko jedná.“
Obrátila jsem se k němu zády a vykročila jsem k Leaseovi. „Jsi v pořádku?“ Přikývl. „Je to dobré.“ Musela jsem udělat něco s Rethem, hned. Otočila jsem se, ale on byl těsně vedle mě. „Lor −“
Než jsem stačila dokončit jeho jméno, octl se za Leasem a mou stříbrnou dýku přitiskl Leaseovi k hrdlu. „Myslím, že by sis měla velmi dobře rozmyslet, co řekneš teď,“ upozornil mě Reth s rozmarným úsměvem. „Zjišťuju, že už mám dost přijímání příkazů. Ale přece jenom existuje ještě jedna poslední věc, kterou chci, abys mi nařídila udělat. Ale ne, neříkej nic.“ Zavrtěl hlavou, když jsem otevírala ústa. Lease měl oči vytřeštěné strachem. „Jedno uklouznutí, a bohužel budeš odpovědná za smrt svého dalšího kamaráda. Povím ti přesně, co máš říct, a ty to pak můžeš zopakovat.“
Tupě jsem přikývla a ignorovala jsem, jak na mě Lease nepatrně zavrtěl hlavou. Nemohla jsem o něj přijít. Ne dneska večer, ne po Lish.
„Výborně. Chci, abys mi nařídila, ať si změním jméno.“
„Já − Můžu to vůbec udělat?“
„Nemůžu ignorovat příkaz uvedený jménem. Takže kdybys mi prosím řekla, abych si změnil jméno.“
Dokonale jsem mu nahrála na smeč a dávala jsem mu přesně to, co chtěl. Ale u kolika z toho věděl, že se to stane? Jako obvykle jsme všichni klopýtali ve tmě, zatímco víly trůnily nad námi a viděly modely a stezky, jejichž existenci jsme si my nikdy neuvědomovali, dokud nebylo příliš pozdě. „Lorethane.“ Přiměla jsem svá ústa, aby ta slova zformulovala. „Změň si jméno.“ Vyšlo to jako šepot, ale stačilo to.
Jeho tvář se roztáhla blaženým úsměvem. V tom okamžiku vypadal skutečně krásný, a já jsem se rozpomněla, proč jsem si kdysi myslívala, že víly jsou andělé. Něco tak dokonalého si jistě nezasloužilo být na této zemi. Otočil Lease, obrátil ho pryč od sebe a překonal vzdálenost mezi námi jediným krokem. Objal mě pažemi kolem pasu a naklonil se ke mně; ústy se téměř dotýkal mého ucha. „Děkuji. Taková moc v jednom jménu − jednoho dne ti řeknu to tvé. A teď toho mám bohužel spoustu na práci. Musím navštívit tolik lidí, musím oplatit tolik laskavostí. Takže až se příště zase shledáme, lásko má.“ O krok ustoupil. Vzduch kolem něj se rozechvěl a on v něm zmizel.
Večer se náhle ochladil, lesík působil v jeho nepřítomnosti temně a prázdně. „Co jsem to udělala?“ zašeptala jsem vyděšeně.