V DOMÁCÍM VĚZENÍ

Mozek mi odmítal přijmout pravdu. Vysvobodila jsem Retha. Potenciální důsledky tohoto kroku byly obrovské. Nedokázala jsem na ně v tomto okamžiku myslet − v tomto okamžiku jsem nedokázala myslet na nic. Lease vstal ze země.

Rozběhla jsem se k němu. „Jsi v pořádku? Strašně mě to mrzí. Všechno jsem to zbodala. Úplně všechno jsem zbodala.“ Znovu jsem se rozplakala.

Lease mě k sobě přitiskl v těsném objetí. „Nezbodala. Kdyby nebylo tebe, byl bych teď už mrtvý.“

Opřela jsem si mu hlavu o rameno. Byl tak teplý; bylo to zdravé, uklidňující teplo, ne jako to Rethovo. Potřebovala jsem být v něčí náruči. Unikli jsme, prozatím jsme byli v bezpečí, a mě to tvrdě zasáhlo. Směsice žalu pro Lish a úleva nad tím, že jsem unikla a zachránila Lease, mě úplně zmohla.

Po několika minutách se Lease odtáhl. „Ty se třeseš. Tady venku je strašná zima.“ Rozhlédl se. „Myslím, že vím, kde jsme. Byl to dobrý nápad, říct Rethovi, aby nás dopravil ke mně domů.“ Byla jsem si jistá, že s Rethem jsem neučinila žádné dobré rozhodnutí, vůbec nikdy, ale teď jsme měli alespoň šanci. Lease mě vzal za ruku. „Tudy.“

Vykročila jsem a vyjekla jsem. Zapomněla jsem na svou nohu; rána v mém stehně, do nějž jsem se řízla střepem z Lishina akvária, mě teď, když všechen adrenalin opadl, rozbolela. Sáhla jsem si na ni rukou, pak jsem se na ni v mizejícím světle zadívala.

„Co je to? Ty krvácíš?“

„Řízla jsem se do nohy v − Když Lish byla −“ Snažila jsem se zadržet slzy a zastavila jsem se.

„Můžeš jít? Není to daleko.“

„Myslím, že můžu.“

Lease pustil mou ruku a místo toho mě vzal paží kolem pasu. Procházeli jsme mezi stromy, poslední pozůstatky dne pomalu pohasínaly a nechávaly za sebou bledé světlo měsíce v úplňku. Po několika minutách, kdy mi v noze píchalo a škubalo, jsem skrz stromy zahlédla světlo.

„Tady to je!“ Hlas mu zněl vzrušeně a úzkostlivě. Napadlo mě, v čem asi Lease bydlí. Vždycky jsem si představovala něco jako Středisko, co je plné paranormálů. Když jsme došli dost blízko na to, abychom to uviděli, byla jsem v šoku. Byl to normální, krásný dvouposchoďový dům i s verandou po celém obvodě. Nebyla jsem uvnitř nějakého opravdového domu už osm let. Lease otevřel dveře. „Tati? Tati!“

„Leasi?“ Po schodech hned u předních dveří seběhl jakýsi muž. Na to, že byl postarší, táhlo mu možná na padesátku, byl hezký, měl tmavé vlasy a tmavé oči − zjevně to byl on, od nějž Lease kopíroval svůj oblíbený obličej. „Kde jsi byl?“

„Já − to je dlouhé povídání. Ona je zraněná. Můžeš se jí podívat na nohu?“

Leaseův otec − on měl otce, což mě naplnilo čímsi, co téměř hraničilo se smutkem − si mě poprvé všiml. „Určitě, ale ty mi mezitím řekneš úplně všechno. Budeš mít velké, moc velké problémy.“ V rozporu se svým tvrzením popadl otec Lease do náruče a prakticky ho zdvihl ze země. Lease mě musel pustit, a já jsem se cítila nesvá, když jsem jejich shledání pozorovala. „Už mě nikdy nesmíš takhle vyděsit.“

Lease se rozesmál, a jeho smích bylo pouze suché vypuštění vzduchu. „To nemám v úmyslu. Co ta noha?“

Leaseův tec se obrátil ke mně. „Kde máš to zranění?“

Bylo toho všeho příliš, bylo to příliš podivné. Lease ve svém přirozeném prostředí, tenhle přívětivý, teplý domov. Lease s tímhle naprosto normálním mužem, který byl jeho otcem. Vůbec žádné mimikry, nic pod jeho laskavým obličejem. Připadala jsem si, jako bych vstoupila do jiného světa; věděla jsme, že tam nepatřím a že Lease, který tady žil, nemůže nikdy být můj.

„To je to tak zlé?“ zeptal se a zatvářil se ještě znepokojeněji, když uviděl výraz na mé tváři.

Kvapně jsem zavrtěla hlavou. „Ne − já − moje pravé stehno.“

„My toho dneska večer máme za sebou opravdu spoustu,“ vysvětlil jemně Lease.

Otec si klekl na dřevěnou podlahu k mé noze. „Já se na to jenom podívám, uvidím, jak moc je to zlé.“ Roztáhl mi nohavici a ještě trochu zvětšil proříznutou díru. „Dobře, není to tak hrozné. Zajdu nahoru a přinesu si lékárničku. Musí se to vyčistit a pak ti tam udělám pár stehů, nic velkého.“ Povzbudivě se na mě usmál. Pak se na Lease znovu přísně podíval. „Přines jí nějaké suché šaty, a připrav se na to jak mi všechno vysvětlíš.“

„Ničeho se neboj − on už toho sešil spoustu.“ Lease se usmál a šel za otcem nahoru. Já jsem zůstala stát ve dveřích a cítila jsem se jako vetřelec, dokud se Lease nevrátil. Podal mi uzlíček šatů. „Jsou moje, takže ti budou trochu velké, ale jinak by měly stačit.“

Když jsem si je od něj brala, zamračila jsem se. „Proč máš šaty?“ On si je přece dovedl prostě udělat svými různými vypůjčenými převleky.

„Obvykle je nosím, věř si tomu nebo ne. Většinu času nemusím taky měnit podobu; skoro pořád mívám tenhle obličej.“

To dávalo smysl. Šaty, které míval na sobě ve svých různých převzatých podobách, sice koneckonců vypadaly dokonale, ale měly podivnou strukturu. Na veřejnosti by asi bylo lepší nosit věci, které vypadaly normálně. Zavedl mě do malé koupelny, a já jsem zamkla dveře.

Stáhla jsem si kozačky − své hloupé růžové kozačky, které mi teď budou navěky připomínat tu strašlivou planoucí dívku −, pak jsem si sundala tílko. Nechtěla jsem vidět své zápěstí, ale ono bylo jako maják, který hořel dokonce i v dobře osvětlené koupelně. Bylo jasnější než kdy předtím. Nepodívala jsem se na hruď, rychle jsem si natáhla Leaseovo tričko, abych to nemusela udělat. Pak jsem si stáhla legíny a co nejlíp jsem utřela krev, která mi stékala po noze.

Snažila jsem se nezakrvácet Leaseovy zavazovací šortky, když jsem si je natahovala. Pak jsem si ke své hrůze uvědomila, že jsem se ten den neobtěžovala oholit nohy. Nejenže jsem měla nohy zářivě bílé a příliš hubené, ale ještě ke všemu byly i pichlavé.

Skutečnost, že mi dělalo starosti, co si Lease pomyslí o mých nohou, mi náhle připadla jako ta nejabsurdnější věc, jakou jsem si dovedla představit. Zrovna jsem přišla o svou nejlepší kamarádku, tak tak jsem unikla tomu, aby mi vysála život z těla psychotická planoucí dívka, dopustila jsem se velezrady, a téměř jsem zavinila, že by kluka, kterého jsem měla ráda, zabila šílená víla. Co ve srovnání s tím znamenaly neoholené nohy? Rozesmála jsem se a pak jsem se rozplakala, a obojí se mi mísilo v trapném zmatku, při němž jsem lapala po dechu a rozbolelo mě srdce.

Lease zaklepal na dveře. „Jsi v pořádku?“

Zhluboka jsem se nadechla a pokusila jsem se přestat. Otevřela jsem dveře a na straně, na níž jsem byla pořezaná, jsem si přidržovala šortky nahoře. „Ano.“ Smrkla jsem, ale udržela jsem se a nezačala jsem znovu naplno vzlykat.

„On to udělá tady uvnitř.“ Lease mě objal kolem ramen a zavedl mě do jasně osvětlené kuchyně vymalované teple žlutou barvou. Sedla jsem si na židli a jeho otec si k ní klekl a čistil mi nohu teplým hadříkem.

„Já jsem David, mimochodem.“

„Evie,“ odpověděla jsem. Když mi přestal utírat krev, přiložil mi na ránu něco, co štípalo. Ostře jsem se nadechla.

„Promiň mi to. Nechceš přece, abys do toho chytila infekci. Teď ucítíš pár drobných píchnutí; já jenom znecitlivím okolí kvůli tomu šití.“ Snažila jsem se neškubnout sebou, soustředila jsem se na to, abych zůstala nehybná a nechvěla jsem se. „Kde jste byli?“ zeptal se mě a já jsem vzhlédla udivená tím, že se ptá mě.

Lease odpověděl místo mě. „To je dlouhé povídání.“

„Tak povídej.“ Jeho otec stále ještě pracoval na mé noze, ale obličej měl soustředěný.

Lease si vzdychl. „Vloupal jsem se do střediska MAZP.“ David se zděšeně zarazil v polovině stehu. „Cože jsi?“

I já jsem byla zmatená. Lease to vždycky podával tak, jako by ho tam někdo vyslal.

„Já jsem musel!“

„Já −“ David se zhluboka nadechl, zavřel oči a zavrtěl hlavou. „V tom případě bys měl radši počkat, až budu hotový.“ Vrátil se ke stehům, dokončil šití, a přilepil mi na ránu polštářek. Vstal a začal si odklízet potřeby, pak založil paže a zamračeně se zadíval na Lease. „Tak, vezmi to od začátku a pověz mi to celé, objasni to až do konce, a já ti pak napařím domácí vězení pro zbytek života.“

Lease svěsil hlavu. „Slyšel jsem − poslouchal jsem tu vaši schůzi, kde jsi říkal, že odpověď má MAZP, ve Středisku. A věděl jsem taky, že to nikdo jiný udělat nemůže. Myslel jsem, že já to dokážu. A tak jsem šel na hřbitov a nasadil jsem si zombiovské tělo, a potuloval jsem se tam. Trvalo to dvě noci, ale nakonec se objevil operativec. No a já, no já jsem ji udeřil.“ Při tomhle přiznání vypadal zahanbeně. „Pak jsem si přivolal Dopravu. Když ta víla dorazila, prošel jsem s ní. Dostal jsem se do Střediska a narazil jsem na ředitelku.“

„Raquel?“ zeptal se David a já jsem se na něj překvapeně podívala. Jak to, že ji znal?

Lease přikývl. „Vzal jsem jí komunikátor a tvář, pak jsem našel její kancelář. Hledal jsem informace, když − když mě chytili.“

David vytřeštil oči a pohlédl dolů na Leaseův holý kotník. „Jak jsi se dostal ven?“

Lease se na mě usmál. „Evie mě dostala ven. Ona je samozřejmě taky ta, co mě chytila. Ona mě vidí − vidí mě skutečného, celou dobu.“

Jeho otec pohlédl na mě, v očích měl úžas a strach. „Ty jsi z MAZP?“

Zavrtěla jsem hlavou. Já už jsem nebyla nic. Teď už jsem nikam na světě nepatřila. Můj domov je pryč, moje nejlepší kamarádka je mrtvá, a já se už nebudu moci nikdy vrátit k Raquel, po tom, co jsem udělala. Kousla jsem se do rtu a zadržovala jsem slzy. „Už ne. Po dnešním večeru myslím, že už ani nebude existovat žádná MAZP.“

„No, od jednoho bývalého zaměstnance k druhému, myslím, že to není tak špatné.“

MOJE PRVNÍ PŘESPÁNÍ

Seděla jsem v Leaseově teplé kuchyni a nedokázala jsem uvěřit tomu, co Leaseův otec právě řekl. „Vy jste − vy jste tam pracoval?“ MAZP byla cosi jako celoživotní záležitost.

„Já jsem vlastně pracoval v AAZP. Odešel jsem asi deset let předtím, než byla oficiálně ustavena MAZP. Myslel jsem si, že se nikdy nedožiju dne, kdy by se to skutečně stalo. Žádná ze zemí nechtěla pracovat s žádnou z těch ostatních na paranormálních otázkách. Nikdy jsem nezjistil, co k té změně vedlo.“

Rozpačitě jsem zahoupala nohou u podlahy.

„Díváš se na to,“ řekl mu Lease a zazubil se.

David povytáhl obočí. „Opravdu? Moment, Leasi, ty jsi nedokončil ten svůj příběh, nemysli si, že na to zapomenu.“

Lease si vzdychl. „Je to vlastně spíš Eviin než můj příběh, když se vezme v úvahu, že já jsem vlastně jenom seděl v prázdné bílé cele. Nic jsem jim neřekl, a oni mě tudíž nenechali odejít. Pak to začalo kosit jejich označkované paranormály, a oni konečně začali brát tu věc na vědomí. Evie se s tím střetla, a −“

„Ty jsi to viděla?“ zeptal se mě David.

„Oba jsme to viděli,“ ujistila jsem ho. Pokusila jsem se zahnat její obraz z mysli, ale když jsem zavřela oči, bylo to, jako by se mi propalovala skrz víčka. „Viděla jsem ji jednou hned potom, co zabila čarodějnici a Jacquese − vlkodlaka. Ale neviděla jsem ji moc dobře.“

„To je nějaká žena? Co je to?“

Lease pokrčil rameny. „Mně připadala jako naprosto normální holka. Ale Evie vidí skrz krycí kouzla.“

Pokaždé, když jsem si myslela, že David už překvapeněji vypadat nemůže, předchozí výraz překonal. „Ty vidíš skrz krycí kouzla?“

Přikývla jsem. „Je to život bez kouzel.“ Můj oblíbený vtip mě dnes zraňoval. Lish ho pokaždé ocenila.

Těžce se posadil do další židle. „Páni. Ty možnosti − nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by byl s to − To je podivuhodné. Není divu, že se jim konečně podařilo najít společnou základnu pro vytvoření MAZP. Tak co je ta věc?“

„Nevím. Nikdy jsem neviděla nic, jako je ona.“ Mé zápěstí na mě zazářilo. No, to nebyla tak úplně pravda. Hloupý, hloupý Reth. „Ona je jako − jako živoucí, tekutý plamen. Je tak zářivá, až mě z toho bolí oči.“

„To je nové. Jaké má ochranné kouzlo?“

Lease se na mě omluvně podíval, pak zapableskoval a přeměnil se v Ohňovou dívku. David tiše zaklel a přejížděl pohledem od Lease v podobě Ohňové dívky ke mně.

„Nemůžu trefit její oči,“ upozornil Lease. Při hlasu Ohňové dívky vycházející z jeho úst jsem se otřásla. „Eviiny oči taky ne.“

Připadala jsem si provinile a špinavě, i když jsem nic špatného neudělala. David se na mě obezřetně podíval. „A ty jsi ji teď přivedl domů?“

Lease se přeměnil zpátky na normální podobu. „Tati, ne, s tím vůbec nezačínej. Ona mi zachránila život. Ta věc tam by mě bývala zabila. A Evie nezachránila jenom mě, zachránila i všechny vlkodlaky tam. Ona neví, kdo nebo co to je, o nic víc než my.“

David ustaraně zavrtěl hlavou. „No, myslím, že prozatím víme, co hledáme. Nebo máme přinejmenším popis. Nemám ponětí, co to stvoření je.“

Nevěděla jsem, zda mluví o mně nebo o Ohňové dívce. „Já nejsem − Musíte mi věřit. Já nejsem jako ona, ať už je cokoliv. Ona je strašná, a zabila − ona zabila moji nejlepší kamarádku.“ Hlas se mi zlomil. Vzala mi Lish, vzala ji světu. Nikdy už jsem na ni nechtěla myslet, a nemohla jsem snést, že Leaseův otec mě podezírá, že jsem s ní nějak ve spojení.

„Dneska večer se vloupala do Střediska.“ Lease mě objal paží kolem ramen. Oceňovala jsem toto drobné gesto víc, než jsem dokázala dát najevo. On mi věřil, bezpodmínečně. Když jsem zvedla oči, poznala jsem, že jeho otec mi taky věří. Oči měl už opět vlídné a laskavé. „Musela si to všechno naplánovat předem, protože oni svolali dovnitř všechny paranormály a vlkodlaci spali, takže to byly snadné cíle. My jsem se dostali ven jen tak tak. Musím říct mámě o tom, co jsme viděli.“

Znovu mě to překvapilo. Nevím, proč jsem předpokládala, že nemá rodiče. Možná byl adoptovaný; věci jako Lease se prostě jen tak nestávají. A načasování odchodu jeho otce z AAZP by připadalo přesně na dobu, kdy se Lease tak zhruba narodil. Rozhodně jsem se o tomhle chtěla dozvědět víc.

„Dneska večer ji navštívit nemůžeš, je moc zima,“ odpověděl Leaseův otec, což bylo ještě záhadnější.

„Evie? Jsi v pořádku?“

Třásla jsem se. „Je mi zima,“ odpověděla jsem a snažila jsem se nejektat zuby. Ještě víc jsem však měla pocit, že je toho na mě moc a že už snad nemůžu být vyčerpanější.

David vstal. „Dojdu ti pro něco na tu nohu; bude tě bolet, až to umrtvení odezní. A jestli proti tomu nic nemáš, dám ti analgetika a něco na spaní. Chtěla bys něco takového?“

„Ano. Díky.“ Netěšila jsem se na to, až se budu dneska večer snažit usnout sama. Chtěla jsem vypnout, nechat realitu za sebou.

Hledal cosi ve skříňce, pak se vrátil s dvěma pilulkami a sklenicí vody. Bleskově jsem je spolkla; nemohly začít účinkovat dostatečně rychle, pokud šlo o mě.

„Kam ji uložíme?“ zeptal se David. „Pokoje pro hosty dneska večer nepřicházejí v úvahu.“

„Aha, ano. Může přece spát v mém pokoji. Já se vyspím na gauči.“

„To je v pohodě, mně bude gauč stačit.“ Nechtěla jsem působit ještě rušivěji, než jsem se už cítila.

„Zachránila jsi Leaseovi život a dostala jsi ho ze Střediska, takže podle mě si postel rozhodně zasloužíš,“ ujistil mě David s úsměvem.

„Zavedu tě nahoru a dám ti něco na sebe, aby ti nebyla taková zima.“

„Díky.“

„Vrať se sem dolů, až budeš hotov, mladíku. Pořád ještě máme pár věcí, které musíme probrat.“

Lease potlačil povzdech a přikývl. Zazvonil telefon a David ho zvedl. „Je doma.“ V hlase mu zněla úleva. „Všechno je v pořádku. Máme také nějaké nové informace.“

Napadlo mě, zda to je Leaseova matka; vstala jsem a šla jsem za Leasem do schodů. Prošel kolem dvojích dveří. Oboje byly zavřené na závoru − zvenčí. Znervózněla jsem, protože jsem dostala strach, aby na dveřích jeho pokoje rovněž nebylo tohle důmyslné drobné bezpečnostní opatření, a ulevilo se mi, když se zastavil a otevřel dveře bez závory.

„Hopla,“ řekl a zvedl ze země několik věcí, než jsem stačila zahlédnout, co. „Promiň, v mém pokoji nikdy nebyla žádná dívka.“ Rozpačitě se usmál a zastrčil je do prádelníku.

Obdařila jsem ho tím nejpříjemnějším úsměvem, na jaký jsem se vzmohla. „Já jsem zase nikdy nebyla v pokoji žádného chlapce, takže jsme si kvit.“ Pokoj byl bezva, na bledě modrých stěnách byly všude připevněny kresby a plakáty hudebních skupin. Měla jsem chuť jenom tam tak stát a dívat se, jak si Lease prostřednictvím svého pokoje vymezuje svou osobnost. To bych nemusela přemýšlet ani si připadat sama.

„Á, tady něco máme.“ Vytáhl z rozházeného prádelníku tmavě zelenou mikinu s kapucí. Navlékla jsem si ji; bylo pěkné, že jsem už zase měla schované zápěstí. Navíc byla ta mikina cítit jako Lease. Byla to svěží, příjemná vůně, jakou byste čekali u kaskády nebo u vodopádu. Obemkla jsem si pažemi trup a snažila jsem se zase zahřát.

Postel bylo to jediné, co se do té místnosti tak docela nehodilo. Byla to sloupková postel a čelo a díl v nohou byly z ozdobně propracovaného vinutého kovu. Vůbec se nehodila k jednoduché, měkce vypadající prošívané dece. Položila jsme ruku na jeden ze sloupků. „Železo.“ S úlevou jsem se usmála. Leaseův otec zjevně znal to, co se tradovalo o vílách. Cítila jsme se díky tomu trochu bezpečněji − alespoň pokud jde o Retha. Železo mě však nedokázalo ochránit před zlými sny.

„Budu dole, kdybys něco potřebovala, ano?“

Otočila jsem se a usmála se. „Díky.“

Chvilku tam stál, vypadal rozpačitě, pak se naklonil a rychle mě objal. „Já děkuju tobě,“ řekl, a pak odešel a zavřel za sebou dveře.

Zadržela jsem dech. Nechtěla jsme být sama. Chtěla jsem zavolat, požádat ho, aby se vrátil a zůstal se mnou, dokud bych neusnula, ale nedokázala jsem se k tomu přinutit. Už jsem strávila celý večer tím, že jsem před ním brečela.

Zhasla jsem světlo, ale jakmile jsem se ocitla ve tmě, viděla jsem skvrny, které mi připomínaly Ohňovou dívku. Znovu jsem rozsvítila. Dneska večer pro mě nic jako tma existovat nebude. Vlezla jsem si do postele a stočila jsem se pod pokrývky, abych se zahřála.

Přes veškerou snahu jsem nedokázala zabránit tomu, aby mi myšlenky nebloudily zpátky k tomu, na co jsem nechtělj vzpomínat. Tady v tomhle teplém domě, s rodinou, jsem byla sama. Nikdy už jsem se nemohla vrátit do svého domova v MAZP, nikdy jsem už nemohla říct Raquel, jak moc pro mě znamenala. Och, prosím, modlila jsem se v tichu, ať se Raquel nic nestane.

Ale moje ubohá sladká Lish odešla navždy. Na jejím místě byla strašlivá krása Ohňové dívky, kráčející smrti ve sterilních chodbách Střediska. V mé mysli dosud klouzala místnostmi a radostně vysávala život z čehokoliv a kohokoliv, koho našla.

Doufala jsem, že se nikdy nedostane ven.