NEČEKANÉ SETKÁNÍ

Chodila jsem chodbami Střediska, mrkala jsem do zářivé běli. Všude bylo prázdno. Neustále jsem čekala, že budu nacházet mrtvoly, ale bylo to tam panensky čisté, opuštěné. Stála jsem před svou buňkou, pak jsem prošla dveřmi bez otevření. To bylo divné.

Ona už tam byla, seděla na mém purpurovém gauči. „Tady jsi.“ Příjemně se na mě usmála. Rozhodně jsme měly stejné oči, ale ona měla trochu plnější rty než já. Vypadala také, že je o pár centimetrů vyšší.

„Proč už nehoříš?“ zeptala jsem se. „A hele, tohle je moje!“ Měla na sobě moje černobíle pruhované šaty.

„Ále, vychladni.“ Protočila panenky.

„Kde je ten oheň?“ Pohlédla jsem dolů na své zápěstí − ten můj také zmizel.

„Je přímo tady.“ Ukázala do rohu, kde pulzovaly a pableskovaly tekuté plameny, které byly kruhovité a jejich hrany se neustále posouvaly. Natáhla jsem k nim ruku. Poprvé jsem si uvědomila, že jsou krásné. Chtěla jsem je.

„Ještě je mít nemůžeš,“ řekla. „Sedni si.“

Posadila jsem se na druhý konec gauče a přivřela jsem oči. Věděla jsem, že bych se jí měla bát. Ale nebála. „Co je tohle?“

„Sen, ty tupko.“

„Aha.“ Zamračila jsem se. „Divné. Zabiješ mě?“

„Mohla jsem to málem udělat dřív, náhodou. Někdy se nechám unést.“ Rozpustile se na mě usmála. „Svým způsobem je těžké udržet si v tom zmatku přehled. Ale teď, když vím, kdo jsi, bych to nikdy neudělala.“

„Kdo jsi?“

„Uch, promiň. Jsem Vivian.“

„Zabila jsi mou nejlepší kamarádku. Myslela jsem, že budu mít zlé sny.“

Pokrčila rameny. „To by ode mě nebylo moc hezké, přijít sem a děsit tě. Chci si jenom povídat. Už se nějakou dobu snažím se k tobě dostat.“

„Takže moment, ty jsi opravdu tady? Kde jsem já?“ Co mi to ten Leaseův otec dal v těch analgetikách?

„Ty nic nevíš, co? Máme teď společnou duši, takže jsem si myslela, že se stavím, pořádně se ti představím.“

„Jak to myslíš, že máme společnou duši?“ Zamračeně jsem se na ni podívala. „Já s tebou nechci mít nic společného; mám svou vlastní duši!“

„Vážně, vychladni. Jsi taková napjatá. My máme společnou jednu duši, ne tvoji duši. Půjčila jsem si kousek od Retha, když mě sem přivedl; měl jich v ruce tunu, což bylo divné; duše se obvykle dá vytáhnout jenom z hrudi. Chtěla jsem se podívat, jestli ho můžu vysát − nikdy předtím jsem nedělala vílu, ony mě nenechají na sebe sáhnout − ale on se odtáhl, než jsem jí stačila dostat víc. Páni, to byl ale pěkný výlet.“

„Moment, on ti dal taky trochu toho ohně? Já ho nenávidím! Šíleně to pálí!“

„Ty to určitě děláš nějak špatně. Je to ten vůbec nejnádhernější pocit.“

Zavrtěla jsem hlavou. Začaly jsme odbočovat od tématu. „Co jsi zač?“

„No tak, no tak, ne tak hrubě. My jsme totéž.“

„My nejsme stejné!“ začínala mi jít na nervy. Ani v mých snech mi nikdo nechtěl dát přímou odpověď.

„Nebuď hloupá, Evie. Kdybych věděla, že budeš tak protivná, nechodila bych sem. Řekla bych, že nakonec přece jenom nechceš odpovědi.“

Věděla jsem, že bych měla být smutná nebo zlostnější, ale připadalo mi, jako bych přišla o veškeré emoce. Oheň v rohu mě neustále rozptyloval. Chtěla jsem pozorovat ty plameny, dotýkat se jich. Vzepjala jsem se k jedinému − neodvracela jsem oči od Vivian. „Nic od tebe nechci. Zabila jsi mou nejlepší kamarádku, vzpomínáš si?“

„Ne, ani ne. Kdo to byl?“

„Ta mořská víla.“

„Aha.“ Vypadala zmateně. „To byla tvoje kamarádka?“

„Ano.“ Oči mi zabloudily do rohu. Přesně řečeno to nevypadalo jako plameny, bylo to zlatější a komíhalo se to. Bylo to skoro jako ten nádherný odstín laku na nehty, který jsem jednou měla. Ale hořící. To nedávalo vůbec smysl. Zavrtěla jsem hlavou a snažila jsem se vyčistit si mozek.

Vivian pokrčila rameny. „To mě mrzí. Ale prokazovala jsem jí tím laskavost.“

„Laskavost?“ Teď už jsem nedokázala odtrhnout pohled od rohu; nechtěla jsem.

„Dala jsem jí klid. Určitý mír. Nemyslíš si, že váha všech těch tisíciletí může docela tížit? Mimochodem, tyhle věci tady nemají být. Já je jen nechávám odejít. Propouštím je, když chceš.“

„Aha,“ zamumlala jsem roztržitě.

„Tohleto totiž máme dělat, víš,“ stupňovala argumenty.

„Ale?“

„Bylo by zábavnější, kdybychom byly spolu. Pak by to mohla být taková sesterská záležitost.“

Vstala jsem. Musela jsme se toho dotknout, zjistit, jaký je to pocit.

„Ještě je nemůžeš mít.“ Hlas jí zněl otráveně. „Mimochodem, tyhle jsou moje. Už brzy ti obstaráme nějaké, které budou jenom tvoje. A pak už ti nebude zima ani nebudeš sama. Ty už nemáš dost toho, jak je ti zima a jsi sama?“

Teď jsem se mohla plamenů dotknout, stačilo, abych se natáhla. „Co je to?“ Zdvihla jsem ruku a ponořila ji do nich, i když jsem věděla, že se spálím: bylo mi to jedno.

Oheň se rozptýlil, zavířil a proletěl kolem mě. Otočila jsem se k Vivian. Z té byla opět ona žhnoucí, zářivá postava. „Říkala jsem ti to. Jsi prázdná. Pomůžu tě naplnit.“

Se slzami v očích jsem přikývla. Chtěla jsem to. Už jsem nechtěla být prázdná. Vivian ke mně popošla blíž, pak naklonila hlavu ke straně. „Musím jít. Brzy si s tebou promluvím.“ Cítila jsem pod plameny její úsměv, a pak všechno opět ztemnělo a vychladlo.

JAKO ŠPATNÝ VTIP

„Vivian?“ V panice jsem otevřela oči a zírala do stropu. Kam zmizela?

„Evie, probuď se.“ Leaseův hlas mě vyděsil.

„Co tu děláš?“

Usmál se. „Je to můj pokoj.“

Posadila jsem se a rozhlédla. Všechno z předchozího dne do sebe zapadlo, a já jsem zatoužila, aby to tak nebylo. Bylo to, jako kdybych znovu ztratila Lish.

„Promiň,“ vysvětloval Lease, „ale potřebují tě dole.“

Zamrkala jsem a snažila jsem se zaostřit. „Kdo, oni?“

Rozpačitě pokrčil rameny. „Jenom nějací lidé, s nimiž můj otec pracuje. Promiň mi to. Nechal jsem tě spát co nejdéle.“

„Á, tak to je v pořádku, byla jsem strašně uvavená. Můžu si nejdřív zajít do koupelny?“

„Samozřejmě. Je hned tady dole.“ Šla jsem za ním na chodbu a on ukázal na koupelnu. „Hele, kdo je Vivian?“

Žaludek se mi stáhl, protože se mi můj sen vrátil. „Nevím,“ zažbrblala jsem a vešla jsem do koupelny. Proč jsem si připadala provinile kvůli tomu, že před Leasem skrývám nějaký hloupý sen? Zavrtěla jsem hlavou a snažila jsem se to odbýt jako bezvýznamnou noční můru. Vivian říkala koneckonců spoustu stejných věcí, které jsem slyšela od Retha. To se jen můj mozek nejspíš snažil zpracovat všechno, co se předtím stalo. Ignorovala jsem nervózní pocit v žaludeční jamce a vytřela jsem si ústa trochou zubní pasty.

Lease čekal, když jsem vyšla ven. Sešla jsem za ním ze schodů. Oboje dveře na závoru byly teď otevřené. Napadlo mě, co asi najdu, vešla jsem do kuchyně za Leasem a zůstala jsem stát jako přikovaná.

Leaseův otec, dva vlkodlaci a upír. Bylo to jako kulisy k nějakému špatnému vtipu nebo tak. Lékař, dva vlkodlaci a upír vejdou do baru. „Co si dáte?“ zeptá se barman. „My jsme mysleli, že jeho,“ odtuší upír a zadívá se na lékaře.

No dobře, vtipy nebyly nikdy moje silná stránka.

Z tváří vlkodlaků a svraštělého mrtvolného obličeje upíra se na mě ostražitě upíraly žluté oči − automaticky jsem sáhla pro Žaha, ale pak jsem si vzpomněla, že ho nemám. Nevěděla jsem ani, kde je, což ve mně vyvolalo určitou nervozitu. Všichni měli kotníky na nohou zakryté kalhotami, ale byla jsem si jistá, že pod nimi neměli žádná čidla.

Upírovým krycím kouzlem byla hezká, ordinérně vypadající žena něco přes dvacet. V černých vlasech měla rudé pramínky; a na sobě měla černé, těsně obepjaté šaty. Oba vlkodlaci, kteří se drželi za ruce, byli muž a žena mezi třicítkou a čtyřicítkou; on byl vysoký a měl vyholenou hlavu, a ona měla kudrnaté hnědé vlasy ostříhané velmi nakrátko. Cosi v její tváři mi připadalo povědomé, ale nedokázala jsem to nikam zařadit.

Samozřejmě, teď dávaly ty dveře na závoru smysl. Do háje, já jsem strávila noc, kdy byl úplněk, s dvěma nekastrovanými vlkodlaky a navíc s upírem, i když s jedním upírem bych si dokázala poradit, tím jsem si byla jistá, i bez svého milovaného Žaha.

„Leasi, ty jedna malá příšero,“ ozval se upír a zamračil se na něj. „Tohle už na nás nikdy nezkoušej.“

Lease svěsil hlavu. „Promiň. Nemyslel jsem − Kdy jste se sem dostali?“

„Právě teď.“ Upíří žena se obrátila ke mně. „Tak.“ Hlas měla jako čarodějnice. Byla mi nesympatická. „MAZP, co?“

„Tak.“ Povytáhla jsem obočí (zatoužila jsem, abych dovedla povytáhnout jenom jedno, jako to dělal Lease). „Sajeme krev, co?“

„Jo. A Luke a Stacey taky.“ Upířice kývla hlavou k vlkodlakům.

„Jasně, určitě. Protože jsem úplně pitomá a nevím, že strávili minulou noc jako vlci.“

Všichni tři paranormálové vypadali překvapeně. „Fajn,“ odsekla upířice. „Už jsi přišla na to, co je Davidův táta?“

Nevzrušeně jsem se na ni podívala. „To jste mě vážně vzbudili kvůli tomuhle? Protože pokud jste mu včera v noci nic neudělali, tak je to člověk.“ Podívala jsem se na něj, abych se ujistila: ano, jenom člověk.

David si odkašlal. „Chtěli jsme se zeptat na tohle.“ Přešel stranou a ukázal na stůl, kde jsem uviděla Žaha − juj, Žaha! −, svůj komunikátor a Leaseovo kotníkové čidlo. David vypadal smutně. „Přinesla jsi techniku MAZP do mého domu. Budou tě stopovat?“

„Ne!“ Pravda byla, že jsem za zmatku včerejšího večera na ty věci ani nepomyslela. Nebyl s tím problém, ale měl právo si dělat starosti. „Věřte mi, to už by tady byli. Čidlo je deaktivované a můj komunikátor nemá GPS ani nic takového. Pokaždé, když jsem se přepravovala Vílími stezkami, se porouchal a zresetoval, takže se ho zbavili. Oni stejně vždycky věděli, kde jsem, protože jediná cesta, jakou jsem odcházela, byla cesta s vílou. Nemůžou vystopovat komunikátor, dokud se nestiskne poplašné tlačítko, slibuju.“

Upířice se znovu vložila do hovoru. „Jistě, ale ty je stejně můžeš vždycky přivolat, ne?“

Zamračila jsem se na ni. „Ano, protože já se vážně chci dát na zbytek života zavřít. Vždyť to je úžasně zábavné. Vlastně zrovna uvažuju o tom, že se půjdu udat!“

„No, oni se fakt nemůžou dočkat, aby už tě měli zpátky,“ ušklíbla se.

Ostře jsem vydechla a snažila jsem se na ni nekřičet. Upíři mi šli na nervy víc než všichni ostatní paranormálové − ty rozdíly mezi jejich krycím kouzlem a skutečným obličejem byly příliš velké. „Poslyš, mrtvolko, víš, co jsem udělala? Porušila jsem oddíl jedna charty. Tedy ten oddíl. V němž se praví: nech uniknout paranormála bez povolení a strávíš zbytek svého smrtelného života pod zámkem. I kdybych se chtěla vrátit, což nechci, a i kdybych se vůbec měla kam vrátit, což nejspíš nemám, nemohla bych. No tak mě kousni.“

Vypadala, jako by mě chtěla vzít za slovo, ale David se do toho vložil. „To stačí. Tady jsme všichni na stejné straně, Arianno. Lease mi řekl všechno, co se stalo, a myslím, že Evie má pravdu − pokud by ji dokázali vystopovat, už by tady byli.“ Zdvihl komunikátor. „Celou noc to pípalo. Našli jsme to v tvých šatech v koupelně.“

Srdce mi poskočilo. Raquel! Musela se o mě k smrti bát. Kdybych jí mohla zavolat, dát jí vědět, že jsem v pořádku… tak by přesně věděli, kde jsem, a já bych byla zbytek života zavřená. „Nejspíš se snaží zjistit, jestli jsem mrtvá nebo ne,“ řekla jsem smutně, pak jsem se zarazila. Kolikrát jsem jim už říkala, aby nepracovali s vílami, vybízela jsem je, aby důvěřovali Leaseovi a rozluštili tohle společně? Samozřejmě, moje klasifikace byla dostatečným důkazem toho, jak na mě MAZP skutečně pohlížela. A ať už jsem měla vůči Raquel jakékoliv pocity, ona byla představitelkou MAZP. Zavrtěla jsem hlavou. „Nechte je si myslet, že jsem mrtvá.“

Vlkodlačice promluvila. Hlas měla měkký, v očích se jí zračil strach. „Opravdu jsi to viděla?“

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že mluví o Ohňové dívce. Vivian. Zavřela jsem oči a přikývla jsem. Byl to prostě jenom hloupý sen; ve skutečnosti jsem nevěděla, jak se jmenuje. Už jsem o tom nechtěla mluvit; už jsem na to nechtěla myslet.

„Co ti dělá noha?“ zeptal se Leaseův otec.

„Á, ta je v pohodě. Trochu bolí, ale není to nic hrozného.“

„Dobře. Půjdeme na malou procházku.“

„Fajn.“ Zmateně jsem se ohlédla na Ariannu. Upíři se vyhýbali slunečnímu světlu. Ne proto, že by vzplanuli nebo tak, ale proto, že v přímém světle byla vidět jejich pravá totožnost. Jenom trochu, ale i tak se mu vyhýbali.

„Budeš nejspíš chtít dlouhé kalhoty,“ ozval se Lease. „Dneska je trochu chladno.“

Šla jsem za ním do schodů. Probíral se svými šaty a mračil se. „Jsi hubenější než já.“

Zasmála jsem se. „Hmm, jasně, svým způsobem jsem za to ráda.“

Vzhlédl ke mně a zazubil se. Po chvilce vytáhl staré, obnošené flanelové kalhoty od pyžama. „Tyhle už jsou pár let staré; nejspíš z tebe nespadnou.“ Podal mi je a zůstal tam stát. Zdvihla jsem obočí a on se začervenal. „Aha, jasně, nechám tě se převléknout.“

Když se za ním zavřely dveře, vyklouzla jsem z jeho šortek a natáhla jsem si červenomodré flanelové kalhoty. Byly mi o pár centimetrů delší, ale držely na mně. V kombinaci s příliš velkou zelenou mikinou s kapucí to znamenalo, že nejsem zrovna k nakousnutí. Vzdychla jsem si. Neodmítla bych ani sprchu, nemluvě ani o trošce make-upu. Řasy jsem měla stejně světlé jako vlasy; bez řasenky jsem si připadala jako pětiletá holčička.

Otevřela jsem dveře a Lease se usmál. „Na tobě vypadají mnohem líp.“

„Páni, tak to na tobě tedy musí vypadat strašně.“ Rovněž jsem se usmála.

Podal mi kozačky, čímž jsem dovršila směšnost svého vystrojení. Aby to bylo ještě horší, on naproti tomu vypadal vysloveně k nakousnutí: měl na sobě termokošili, která mu dokonale seděla (věřte mi, všimla jsem si toho) a džínsy. Pohlédla jsem mu do tváře. Milovala jsem jeho oči − jeho skutečné oči. Ty se mezi jeho rysy daly vždycky nejsnáz najít.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se a při jeho měkkém, smutném pohledu se to ve mně všechno zase probudilo.

„Ne, vlastně ne, ale snažím se nepoložit se přede všemi.“ Ze všech sil jsem se snažila neplakat. Dovedla jsem brečet jako malé dítě při Notebooku, a rozhodně jsem se někdy… no dobře, často… uplakala až ke spánku, ale to jsem byla sama. Nerada jsem něco takového předváděla před lidmi.

„Dej mi vědět, kdybys něco potřebovala.“

Usmála jsem se a chtěla jsem se do něčeho pustit, abych mohla přestat myslet na věci, které mě rozesmutňovaly. Bylo divné být na Leaseově domácké půdě; cítila jsem se mnohem jistěji, když jsme byli oba ve Středisku. Jako zrovna teď. Vážně jsem ho chtěla vzít za ruku, ale nebyla jsem tak odvážná, abych se o to pokusila, jestliže dole čekali jeho otec a ten hloupý upír.

Lease a já jsme se setkali s Davidem a Ariannou venku a já jsem se důkladněji rozhlédla kolem sebe. Od domu vedla mezi stromy úzká vyasfaltovaná silnice, ale my jsme zabočili doprava a šli jsme asi dvacet minut po sotva rozpoznatelné stezce do lesa. Stromy pučely, vzduch byl ostrý a čistý s náznakem tepla. Jaro bylo na cestě. Snažila jsem se soustředit se na slunce, jehož paprsky prosvítaly větvemi.

„Kde to jsem?“ zašeptala jsem k Leaseovi.

„Ve Virginii.“

Přes stromy před sebou jsem viděla rybník napájený širokým potokem po pravé straně. Prošli jsme poslední skupinkou stromů a zastavili jsem se na břehu. Rybník byl oválný, poměrně velký a světle modrý: odrážela se v něm bezmračná obloha. Po okrajích byly krystalky ledu.

„Á, bezva,“ řekl Lease. „Dneska může vyjít ven.“

Zamračila jsem se při strašlivém nápadu, že se možná kamarádí s čarodějnicí. Ale výraz na Leaseově tváři − vzrušený a šťastný − mě ujistil, že mě nečeká násilný konec. „Kdo?“ zeptala jsem se.

Usmál se na mě. „Moje máma.“