JE TO V RODINĚ

„Tvoje máma?“ zeptala jsem se. Otočila jsem se zpátky k rybníku a hledala jsem něco na způsob domu, ale nic tam nebylo. Lease zdvihl kámen, zkušeně škubnul zápěstím a žabkou ho hodil po hladině. Ostatní s očekáváním sledovali vodu, a tak jsem dělala totéž.

Střed rybníka se pohnul, posunul se, jako by došlo k náhlé změně proudění. Otočil se k nám, voda se zdvihla a začala se pohybovat vlastní silou a vytvářela malou vlnu. Přiznávám, že jsem byla nervózní. Většinu mých zkušeností s paranormály tvořila setkání s bytostmi, které mě mohly zabít. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo necouvnout zpátky, když se vlna blížila, plynula rychleji a zdvíhala se nad hladinu rybníka.

Když se dostala asi třicet centimetrů od břehu, voda se rozstoupila a vystříkla vysoko do vzduchu. Drobné, ledově chladné kapičky mi skropily hlavu. Voda se ustálila a v ní se objevila stojící žena. No, stojící je relativní pojem vzhledem k tomu, že byla pořád ještě na vodě a byla z ní i vytvořená. Světlo odráželo její čeřící se tvar: byla absolutně úžasná. Horní polovina těla byla nádherně tvarovaná, až po závratně krásnou tvář a vlasy, které z ní spadaly. Vztáhla k nám jemné paže. Za pasem jí voda klesla a vytvořila něco jako tvar šatů na místě, kde se spojovala znovu s rybníkem.

„Ahoj, mami,“ zamával jí vesele Lease.

Rozesmála se. Ohromilo mě to. Vždycky jsem si myslela, že nejkrásnější smích a hlas má Reth, ale ona ho zastiňovala. Vyvolávala pocit, jako byste leželi u potůčku za teplého letního dne, nechali si ho protékat mezi prsty a zcela jste se přestali zajímat o svět a vnímali jste jenom onen chladný, očistný pocit. Bublaly v něm zřetelné tóny hudby.

„Ahoj, zlatíčko,“ řekla. Rysy se jí rozčeřily v úsměvu, když se podívala na Lease. Viděla jsem přímo skrze ni na druhou stranu, ale protože její obličej manipuloval vodou a odrážel světlo, byly její výrazy vidět. Byla jako Lease ve své normální podobě, jenom mnohem nestabilnější. Všimla jsem si i něčeho jiného. Její srdce, nebo to, kde mělo být srdce, vydávalo světlo − jako by zevnitř zářila. To musí být pro paranormály něco normálního. Proč jsem si toho nikdy předtím nevšimla?

„Cressedo,“ řekl Leaseův otec. Vypadal šťastně a smutně zároveň, a díval se na ni. Napadlo mě, jaký asi bude příběh téhle rodiny.

„Davide.“

„Dostal se bezpečně domů.“

Znovu se zasmála. „Říkala jsem ti, že se vrátí. A našel odpověď.“ Upřela oči na mě. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem zvedla jednu ruku a neobratně jsem jí zamávala.

Lease sklopil oči a zavrtěl hlavou. „Ne, mrzí mě to. Nenašel jsem nic. Viděl jsem to, co to dělá, ale nemám žádné odpovědi.“

Cresseda zavrtěla hlavou a před ni dopadaly drobné kapičky vody. „Máš tu odpověď s sebou.“ Usmála se a její oči, třebaže byly nehmotné, jako by se mnou přímo provrtávaly. „Je to nádherná vyváženost. Lease ukazuje světu to, co chce, a ty vidíš skrz cokoliv, co se ti svět snaží předvést.“

„Jak to myslíš?“ přerušila ji Arianna.

Cresseda zapableskovala, jako by se chystala se rozpliznout. „Lease našel to, co najít měl.“

David se zamračil. „To chceš říct − Ty jsi ho tam poslala?“ Otočil se k Leaseovi. „Proto jsi tam šel? Ona tě požádala, abys to udělal?“

Lease zavrtěl hlavou. „Ne, šel jsem tam, protože jsem vás o tom slyšel mluvit. Copak ty jsi nedostal tu informaci od vědmy?“

„Ano, ale já −“

„Není to tak, jak by to mělo být. Teď se možná vrátí. Nebo by mohly být definitivně ztraceny,“ podotkla Cresseda zamyšleně. A skutečně nám moc nepomohla. Nebyla zvlášť dobrá, pokud jde o vyjadřování, které by dávalo smysl. Samozřejmě, Lease míval talent na celé to umění dávat neurčité, namátkové odpovědi, když byl ve Středisku. Teď bylo jasné, kde se to naučil. „Změna se blíží. Oči jak bystřiny, v nichž roztál sníh.“ Znovu se na mě usmála.

Celá nesvá jsem pokrčila rameny. „To není o mně.“

Zavrtěla hlavou. Nevěděla jsem, zda mi přitakává nebo mi sděluje, že se mýlím. „Vody jsou teď prázdnější.“ Hlas měla prostoupený smutkem. „Je mi moc líto, co se stalo s Alishou. Ty to napravíš?“

„Jak jsi věděla o Lish?“ zeptala jsem se a hlas mi zadrhl.

„Byla součástí vod. Vrátíš ji k nám?“

Zavrtěla jsme hlavou s očima plnýma slz. „Nemůžu; je mrtvá.“

„Cressedo,“ ozval se David jemným a sugestivním hlasem, jako by se ji snažil přimět se soustředit. „Víme trochu víc o té věci, která dělá tohle. Doufáme, že bys nám mohla pomoct.“

Odmítavě máchla rukou. „Tohle není záležitost vod − to je záležitost ohně a ducha. Ta stezka není má a já ji nevidím.“ Lease svěsil ramena. Všichni ve skupince vypadali zklamaně. „A, Leasi? Postav se zpříma a přestaň se hrbit. Můj krásný chlapče.“

Skoro jsem se rozesmála. Řekla bych, že to koneckonců přece jenom byla matka. Zářila a světlo, které se od ní odráželo, se ještě víc rozjasnilo, pak vody, které ji zformovaly, poklesly a s hlasitým cáknutím se vrátily zpátky do rybníka.

„Sbohem, mami,“ řekl tiše Lease.

Arianna popuzeně založila paže. „No, tak tohleto byla dokonalá ztráta času.“

„Nevím,“ zauvažoval za námi až příliš známý hlas. „Mně se to zdálo docela zábavné.“ Otočila jsme se a hrůza mi prýštila ze žaludku do celého těla, až se mi z toho roztřásly prsty.

Všichni ostatní vypadali stejně šokovaně, i když jenom Lease vypadal vyděšeně. Reth stál uprostřed stezky jako jakýsi krásný viktoriánský kavalír. Měl dokonce i vycházkovou hůlku − svoboda mu zjevně šla k duhu a on si vylepšil svůj styl oblékání. Kdyby nebyl tak závratně krásný, vypadal by směšně. Na něm to fungovalo, a jaksi z něj šla o to větší hrůza.

„Co chceš?“ zeptal se David vyrovnaným a obezřetným hlasem.

„Přišel jsem si pro to, co je mé.“ Usmál se na mě. Bylo po všem. Bez jeho nového jména jsem byla bezmocná. Neměla jsem dokonce ani žádné zbraně. On si mě odvede a nebylo nic, co by proti tomu mohl kdokoliv udělat.

„Nedotýkej se jí!“ Lease skočil přede mě, rozkročil se a rozpřáhl paže. Kdybych nebyla tak vyděšená, bylo by to úžasné − Lease, který si myslí, že může odrazit vílu. Chtělo se mi brečet. Nikdy už ho neuvidím a zlomí mi to srdce.

Reth se zamračil. „Začínáš být hrozně otravný.“

Položila jsem ruku Leaseovi na záda. „Leasi, ne!“ Musel odtud zmizet. Věděl, co Reth dovede udělat, co Reth udělá.

David s rukama v kapsách postoupil blíže k víle. „Promiň, ale myslím, že se neznáme. Já jsem David. Jaký máš zájem na Evii?“

Reth ho neuznal ani za hodna pohledu. „Je načase jít.“ Natáhl ruku. Myšlenky mi v hlavě vířily, jak jsem se snažila vymyslet nějaký způsob, který by neskončil něčí smrtí.

Arianna stála na svém místě a plivla na stezku před něj. „Ona s tebou nikam nepůjde.“

Reth povytáhl obočí. „Jakou roztomilou společností se to obklopuješ, lásko.“ Líně pohnul rukou a Arianna odlétla na strom.

Slunce se odrazilo od čehosi na Davidových kloubech na ruce, když udeřil Retha do obličeje. Čeho si myslel, že tím dosáhne? Pěst zasáhla cíl a Reth přepadl dozadu a s nelidským výkřikem se chytil za obličej. Čelist mi klesla, když se David obrátil k nám. „Tak, půjdeme.“

Otočil se k Rethovi zády příliš záhy; Reth ze země zdvihl ruku a cosi zašeptal.

Vykřikla jsem: začalo mi hořet zápěstí a cosi mě táhlo vpřed. Zaryla jsem nohy do země, ale ten tah byl příliš silný a já jsem přepadala dopředu a smetla jsem Lease z cesty. Nebylo nic, čeho bych se mohla zachytit. Popadla jsem se za zápěstí, jako bych mohla nějak vytrhnout ten oheň.

Lease na mě skočil, chytil mě kolem pasu a oba nás brzdil nohama. Zpomalili jsme se. Reth zdvihl druhou ruku a oheň vzplanul a šlehal teď i z mého srdce. Vykřikla jsem úzkostí. Bolelo to tak strašně, že jsem nemohla ani dýchat, nemohla jsem myslet. Na místě za Rethem se objevily dveře. Ještě několik metrů a já budu provždy jeho.

„Ne!“ Lease mě stiskl ještě pevněji. David se prudce otočil a chtěl Retha znovu udeřit, ale tím vílu přinutil pohnout jednou rukou; vyjekla jsem úlevou, protože moje srdce bylo vysvobozeno. Reth zmrazil Davida na místě.

Reth se oprášil a dosud mě táhl za zápěstí. „Barbarská rasa, vážně. Takže dál.“ Zamračil se na Lease a zdvihl ruku.

„Ne, neubližuj mu, já půjdu, já půjdu!“ vzlykala jsem. Alespoň bude ta bolest menší a Lease bude v bezpečí.

„Ne!“ Lease mě strhl dozadu a o kus mě vzdálil od Retha.

Reth s úsměvem otevřel ústa. Chystal se zabít Lease.

Kolem nás prosvištěla voda, pěnící a promísená kousky ledu, a silou svého pohybu mi smetla vlasy dopředu. Než voda narazila do Retha, zatočila se, stočila se zpátky do sebe a zavířila kolem nás. Oheň v mém zápěstí odumřel, neviditelné nitky se přervaly. Lease a já jsme seděli v bezpečí uprostřed víru a zčeřenou vodou jsme sledovali Rethův obraz.

„Tak teď vážně,“ vyštěkl Reth a díval se kamsi mimo nás. „Doufal jsem, že zrovna ty porozumíš. Ty víš, co pro nás znamená. Pro nás všechny.“

„Tohle je můj syn.“

Reth znechuceně nakrčil nos. „Chápu. No dobře, ten pro mě není důležitý. Vezmu si Evelyn a půjdu si po svých.“

„Ona je také pod mou ochranou.“

„Ona není tvoje. Vody nemají nárok.“

„Vzduch také ne.“

„My jsme ji stvořili!“

Krev mi ztuhla v žilách. Co tím myslel?

„Stvoření neznamená nárok,“ namítla Cresseda.

„A ty si přesto děláš nárok na toho chlapce,“ ušklíbl se Reth.

„Zmiz!“ Cressedin hlas přešel od zvuku bublavého potůčku ve řvoucí vodopád; byla v něm síla, věčná a nenapadnutelná.

Reth si uhladil vestu a zdvihl vycházkovou hůlku. „Tak dobře. Já ovšem nejsem jediný, kdo ji přijde hledat. Takže příště, lásko.“ Zamával mi hůlkou a prošel zpátky dveřmi.

JEDINEČNÉ

Arianna nebyla mrtvá. Nebo tedy mrtvější, abych tak řekla. Nikdy bych si nepomyslela, že pocítím takovou úlevu kvůli upírovi, ale ta dívka měla odvahu. Po návratu do domu jí David ovázal žebra. Stacey a Luke se zavřeli nahoře a mně se vyhýbali, když se dozvěděli, co se stalo. Neměla jsem jim to za zlé. Byla jsem jako mor: všude, kam jsem přišla, se začaly dít neblahé věci.

„Jak jsi poranil Retha?“ zeptala jsem se, když David skončil s prohlídkou Arianniných žeber. Pochopila jsem, že Reth má nové jméno, ale neměla jsem tušení, jaké.

David si vstrčil ruku do kapsy a cosi z ní vytáhl. Vypadalo to jako mosazný boxer, ale mělo to nesprávnou barvu. Železo. Geniální. „Vymyslel jsem si ho sám.“

Byl snad tolik nad věcí? „Můžu taky jeden dostat?“ zeptali jsme se Lease a já současně.

David se zasmál. „Uvidím, co se dá dělat.“

„Co když se Reth vrátí?“ zeptal se Lease.

„Je jistý důvod, kvůli kterému nepřijde do domu. My si tady na víly moc nepotrpíme. Ale já bych nepodceňoval moc tvé matky. Teď, když Reth ví, že vodní živly Evie chrání, myslím, že se o nic nepokusí. Záhy zapomene, že o ni měl zájem.“

Doufala jsem, že to je pravda, ale vážně jsem o tom pochybovala. Znělo to příliš lehkovážně, příliš to připomínalo Raquel. Já jsem nebyla jenom nějaká hezká věc, s níž chtěl Reth tančit − jeho zájem o mě měl mnohem hlubší kořeny. Za tímhle vším byl nějaký zlověstný účel. David si ovšem s vílami dovedl zjevně poradit, a s Cressedinou ochranou možná skutečně budu v bezpečí. Dokud odtud nebudu muset odejít, samozřejmě.

„Je ještě pár dalších triků,“ pokračoval David a přešel k lince. Vzal bochník chleba, odřízl dva krajíčky a podal nám je. „Vždycky noste v kapsách kousek tvrdého chleba.“

„Dobře,“ ujistila jsem ho a pochybovačně jsem se na chleba zamračila.

Zasmál se. „Funguje to. Víly nemají rády věci, které je vážou k naší zemi. Chleba je pro lidi látkou života − víly se ho nedotknou. Totéž platí pro železo; váže je tady, příliš ostře zavání uvězněním. Proto je zraňuje.“

„Bezva!“ Přinejmenším chleba jsem s sebou mohla nosit kamkoliv. „Můžu dostat zpátky i paralyzér?“ Žah mi nebyl proti vílám moc platný, ale bez něj jsem si připadala tak trochu nahá.

Zamyšleně svraštil čelo, pak konečně přikývl a dal mi ho. Musela jsem se držet, abych nepohladila růžovou rukojeť.

Arianna si upravovala šaty a mračila se na mě. „Proč je tebou ta víla vůbec tak posedlá? Tak hezká zase nejsi.“

David si hlasitě odkašlal. „Leasi, co kdybys vzal Evie do města a obstaral jí nějaké šaty a vůbec co potřebuje?“

Srdce mi poskočilo v hrudi. To znělo slibně. „Já tu můžu zůstat?“ Čekala jsem, až mě vykopne, vlastně od chvíle, kdy jsme sem přišli. Myslela jsem si, že teď, s novou hrozbou v podobě Retha, je to jistá věc. Já bych se ve svém okolí taky nechtěla.

„Samozřejmě.“ Usmál se na mě. „Přivedla jsi zpátky mého syna. Jsi vždycky vítaná.“ Nebudu plakat, znovu už ne, ale tahle jediná věta pro mě znamenala celý svět. Třeba jsem nakonec nebyla tak úplně sama.

Lease se zamračil. „Ty se nás snažíš zbavit, aby sis mohl tohle všechno prohovořit, co?“

„Ano.“

„Fajn.“ Lease natáhl ruku. „Klíče? A kreditku?“

David vytáhl z peněženky kreditní kartu a předal mu ji spolu s klíči od auta. „Vrať se, než se setmí. Pořád ještě máš domácí vězení.“

„Slibuju, že se vůbec nebudu bavit,“ pronesl Lease slavnostně.

„Vypadni odtud, ty pacholku,“ odbyl ho otec a zavrtěl hlavou.

Nastoupili jsem do obyčejného stříbřitého sedanu. Možná jsem divná, ale když jsem se na Lease dívala, jak řídí, připadalo mi to sexy.

„Tak,“ řekl, „odhaduji, že budeš mít nějaké otázky.“

„Jenom jednu: jaký limit má tahle karta?“ Vypadal šokovaně, dokud jsem se nerozesmála. „Vtipkovala jsem. Nebudu pokoušet štěstí, neboj se. Ale ráda bych samozřejmě měla kalhoty, které nejsou tvoje, neuraž se. A opravdu mám několik otázek − skutečných otázek.“

Usmál se. „Myslel jsem si to. Co kdybych úplně na úvod začal já?“

„Úvod je na začátek to nejlepší.“

„Už víš, že můj otec pracoval v AAZP. Některé z věcí, které se tam dělaly, se mu skutečně nelíbily. To věznění, předpisy, nucená sterilizace, stopování −“

„Ú, moment − nucené sterilizace?“

Podíval se na mě. „Ty jsi to nevěděla? Dělali si starosti s tím, co by se stalo, kdyby nějaká vlkodlačice otěhotněla s jiným vlkodlakem. Vedli takovouhle panikářskou debatu o etice, a takhle a semhle, a pak prohlásili jakékoliv množení hybridů mezi paranormály a lidmi a dalšími paranormály nebo lidmi za naprosto ilegální a ehmm, zařídili to tak, aby se žádní vlkodlaci, které chytili, nemohli už nikdy reprodukovat.“

Všechny ty vtípky o kastraci, které jsem pronášela − tak ony to nebyly vtípky. „No tohle,“ šeptla jsme vyděšeně. „Neměla jsem o tom ani potuchy.“ Myslela jsem na všechny ty vlkodlaky, které jsem znala, zvláště na Charlottu. Vždycky byla tak hodná a pozorná. Byla by z ní skvělá matka. A MAZP jí tuhle možnost vzala, po tom všem, co už ztratila. „Myslím, že tohle je to nejhorší, co jsem kdy slyšela.“ Pak mi to rázem docvaklo − udělali by tohle i mně? Dokonce i označení „paranormální páření“. Opravdu uvažovali o všech paranormálech jako o zvířatech. Co dalšího ještě prováděla MAZP a já jsem o tom nevěděla?

„V každém případě byl na prodloužené misi, na níž se snažil vystopovat důkazy přítomnosti nymf nebo skřítků. Našel mou matku.“

„Co přesně je tvoje matka?“

„Určitá obdoba nymfy. Je to vodní skřítek, živel. Myslela, že je s ním zábava, a pořád se mu ukazovala, aby s ním mohla mluvit. A můj táta se do ní zamiloval.“ Usmál se. „A to ho úplně stačilo přesvědčit o tom, že AAZP pro něj skončila. Nechtěli nechat odejít někoho, kdo znal tolik tajemství jako on, takže předstíral svou vlastní smrt utopením. V těch dobách přicházeli o spoustu operativců, a tak to nebylo tak těžké narafičit.“

„Takže tvoje matka a otec −“ Zarazila jsem se, protože jsem si náhle uvědomila, na jak tenký led vstupuji.

„Matka je udělaná z vody. Kdyby ses jí pokusila dotknout, ruka by ti prošla skrz ni.“ To mi nějak nešlo dohromady, a nechtěla jsem se pokoušet ho přimět, aby mi to vysvětlil. Naštěstí pokračoval. „Ale všechny živly mají dar volby. Moje matka se rozhodla, že po tom všem, co už prožila, by ráda viděla, jaké je být opravdu naživu, být člověk. A tak na sebe vzala smrtelnou podobu a žila s mým otcem jako jeho žena. Ale nemohla opustit vodu − nechtěla. Neřekla mu to, ale vzala na sebe podobu smrtelnice jen na jeden rok. To bylo dost dlouho na to, abych mohl přijít na svět já.“ Usmál se a začervenal se. „A na konci toho roku darovala mému otci syna a vrátila se zpátky do vody.“

Udiveně jsem se na něj dívala. Byl neuvěřitelný. Moje původní představa oživlé vody, kterou jsem si o něm na počátku vytvořila, byla naprosto správná. Napadlo mě, co by si asi myslela Lish, protože ona taky byla vodní paranormál. Vědomí, že moje nejlepší kamarádka se nikdy nesetkala s tímhle chlapcem, do kterého jsem se já zbláznila, mě bolestně bodlo. Měli by se strašně rádi.

„Takže ty jsi opravdu jedinečný, je to tak?“

Pokrčil rameny. „Nejspíš ano. Pro mého otce to bylo těžké, když jsem byl malý. Neustále jsem měnil podobu; bylo to jako hra. Museli mě učit doma, dokud jsem nebyl dost starý na to, abych pochopil, že by bylo opravdu nebezpečné, kdyby se o mně lidi dozvěděli. Navíc s mou matkou jsi se setkala − ta mu s tím zrovna moc nepomáhala.“ Obezřetně na mě pohlédl, jako by čekal, že se rozesměju. „Tak. Takže takhle jsem přišel na svět.“

Usmála jsem se a zavrtěla jsem hlavou. „Ty jsi tak neskutečně úžasný.“

Zasmál se, viditelně s úlevou. Já jsem byla neskutečně šťastná. Zčásti kvůli tomu, že se mi Lease svěřil, zčásti proto, že jsem věděla, že mám místo v jeho rodině. Ale kromě toho jsem neseděla v autě už nejmíň šest let. Pokukovala jsem na něj na sedadle řidiče s nepokrytou závistí.

„Něco ti povím,“ začal, když si všiml mého upřeného pohledu. „Já vím, že nemůžeš dostat řidičák, ale já bych mohl udělat něco lepšího.“

„Co?“

Usmál se. „Co kdybys šla zítra se mnou do školy a viděla opravdovou, nefalšovanou zamykací skříňku?“

Jsem si vcelku jistá, že jsem vypískla radostí.

* * *

Když jsme vyřídili nákupy (tolik jsem dychtila zbavit se Leaseových šatů, že jsem se převlékla na toaletě v obchodním domě), nastoupili jsme zpátky do auta. Byla jsem si vcelku jistá, že si mě párkrát prohlédl. Alespoň jsem v to doufala. Bůhví, že já jsem se na něj taky hodněkrát úkradkem dívala. „Máš hlad?“ zeptal se mě, když jsme vyjížděli.

„Páni, já mám děsný hlad,“ ujistila jsem ho, protože jsem si to právě uvědomila. Podívala jsem se na hodiny na palubní desce. Byly tři odpoledne.

„Tak se půjdeme někam najíst.“

„Nemáš takhle náhodou domácí vězení?“ škádlila jsem ho.

„Táta říkal, že máme být doma do setmění. Ještě zdaleka není tma.“

Projeli jsme kolem několika bloků k malé restauraci. Nikdy předtím jsem na východním pobřeží nebyla, když nepočítám několik pracovních úkolů pozdě v noci, a tak jsem se s chutí dívala kolem sebe. Spousta stromů, které začínaly rašit. Vešli jsem do restaurace a mně poklesla čelist.

Všichni v restauraci do jednoho byli paranormálové.

„Ehm, ty jistě víš, že je celý tenhle podnik zaplněn vlkodlaky, upíry a několika dalšími věcmi, které jsem nikdy předtím neviděla, co?“ zašeptala jsem. Lease se zasmál a posadil se do jednoho z boxů.

„No, jo. Ten podnik patří mému tátovi.“

„Aha.“

„Když se máma vrátila zpátky do vody, zůstal mu na krku velmi paranormální syn. Věděl, jak zlé to je u vládních úřadů, a tak se rozhodl s tím něco udělat. Provozuje něco jako podzemní trasu pro paranormály, chrání je před MAZP, dává jim práci, pomáhá jim kontrolovat temnější stránky jich samých.“

„A co upíři? Nechává je tu a tam někoho vysát?“

„Je spousta jiných zdrojů krve. Všichni vědí, že pokud poruší pravidla, už jim nepomůže. Většina z nich jsou navíc mladí upíři. Pořád ještě si pamatují, jaké to bylo být lidmi, a v pomyšlení na to, že by zabíjeli, si nijak zvlášť nelibují. Navíc pomáhají při celém tom procesu kontroly mysli.“

Připadala jsem si svým způsobem špatně. Nikdy předtím jsem nepomyslela nato, že bych u upírů připustila nějaké dobré stránky. „Máte nějaké čarodějnice?“

Lease se rozesmál. „My vycházíme vstříc, ale sebevrazi nejsme.“

Vydechla jsme úlevou. „Tak dobře. Podle mě je to bezvadné.“ Pravda byla, že jsem z celé té věci byla víc než trochu nervózní. Ten citlivý přístup byl skvělý, ale čekat, že všechna tahle stvoření dokážou ukočírovat své přirozené instinkty? Kolik životů stálo riskovat za to, aby byla hrstce upírů poskytnuta větší svoboda?

Přišla k nám servírka převzít si objednávku, a přerušila tok mých myšlenek. Znala Lease a byla opravdu nádherná: měla světlé vlasy, modré oči a takové naprosto smyslné rty. Její pravá tvář pod ochranným kouzlem byla zrovna tak nádherná, až na to, že byla skvrnitě hnědá a šedivá. Oba jsme si objednali a ona se otočila. Klesla mi čelist. Pod ochrannými mimikry měla záda dutá jako starý strom, a měla ocas. „Co je to?“ zašeptala jsem.

„Nona? Á, to je huldra. Duch stromu.“

Sledovala jsem ji i ostatní paranormály uvnitř a názor se mi posunul. Ta stvoření tady byla živá, spokojená, nikomu neubližovala. Tohle bylo dobré místo.

Myslívala jsem si, že MAZP je nějaká ušlechtilá organizace, která chrání lidi. Ale taky jsem si myslela, že pomáhá i paranormálům. Vlkodlaci a upíři měli zaměstnání, a všichni paranormálové měli status chráněných tvorů. Ty nové informace mi však všechno stavěly do nové perspektivy. MAZP jednala na základě absolutizovaných názorů, a já jsem si stále výrazněji uvědomovala, že v tomto světě není nic absolutního.

Leaseův otec neměl úplnou pravdu, ale zřejmě měl větší pravdu než mí bývalí zaměstnavatelé.

Myslela jsem i na něco jiného. „Vzhledem k tomu, co všechno víš o MAZP, nechápu, jak jsi mohl zůstat tak klidný, když jsme tě − když tě oni zavřeli? Já bych byla vyděšená k smrti.“

Rozesmál se. „Ále, věř mi, já jsem měl strach. Bylo to ještě něco horšího než strach. Pořád jsem čekal, že mě rozříznou nebo něco na ten způsob. Naštěstí pro mě byli zaměstnáni mrtvými paranormály, protože jinak na to nechci ani pomyslet.“

„Hele, já jsem si tenkrát myslela, že jsi něco jako operativec s neskutečným nadhledem a přesně víš, co děláš. Teď zjišťuju, že tys tam hlavně neměl ani vůbec být.“

„Mám spoustu praxe s hraním. Vždyť koneckonců hraju pořád, když zrovna nespím.“ Něco na tom bylo − hrál celým svým vzezřením.

„No, ale nejspíš si stejně pořád myslím, že jsi dost úžasný.“

„Díky bohu.“ Zavrtěl hlavou v předstírané úlevě. „Samozřejmě, před tebou nemůžu tak úplně hrát.“ Nepatrně, plaše se na mě usmál. Muselo pro něj být strašně divné, že jsem ho viděla tak, jako nikdo jiný. Svým způsobem se mi to líbilo.

„Kvůli mně nemusíš hrát,“ odpověděla jsem, a pak jsem se začervenala. Páni, nevyznělo to nějak hloupě? Za chvilku mu ještě začnu říkat, jak pohádkové se mi zdají jeho skutečné oči, a jak ráda ho držím za ruku takovým tím způsobem, jako že svět mimo nás neexistuje a já jsem milá. Usmál se srdečněji a oba jsme se vrátili k jídlu. Což bylo jedině dobře, protože mně nescházelo moc k tomu, abych nevyhrkla: „Hele, nechceš být můj přítel?“ Když jsme odcházeli, půlka restaurace vesele zamávala Leaseovi a většina z hostů se na mě zvědavě dívala. Pomyslela jsem si, že je fajn, když nevědí, kdo jsem. Snažila jsem se na nikoho necivět, a předstírala jsem, že nevidím, kdo ve skutečnosti jsou. Kromě té huldry, co tu dělala servírku, tu byla i žena, která měla pod nohama, jež jí sloužily jako mimikry, ploutve, dále několik vlkodlaků, pár upírů, a byla jsem si vcelku jistá, že vzadu jsem viděla pracovat dva gnomy. Tohle místo bylo ještě podivnější než Středisko.

Když jsem si vzpomněla na svůj starý domov, vyvolalo to ve mně další bodnutí výčitek. Nevěděla jsem ani, jestli je Raquel v pořádku, a byla jsem si jistá, že ona si o mě dělá skutečné starosti. Ale bylo toho tolik, co mi nikdy neřekla, tolik toho, co přede mnou skrývala, že bylo snazší provinilost potlačit a nahradit ji hněvem. A na Lish jsem se snažila nemyslet vůbec. Kdybych byla pořád ještě ve Středisku, cítila bych její nepřítomnost jako díru v srdci. Tady jsem byla natolik oddělená od svého předchozího života, že se to snášelo trochu líp. Mohla jsem dělat, jako že pořád ještě je v té své nádrži, máchá kolem sebe rukama a nutí počítač k tomu, aby říkal píp.

* * *

Když jsme se vrátili k Leaseovi domů, vzdychl si. „Radši obvolám pár kamarádů a zjistím, kolik jsem toho ve škole promeškal.“ Vytáhl telefon.

„Leasi,“ zavolal David.

„Ano,“ ozval se Lease. „Už jsme zpátky a už jsme se i najedli.“

„Já vím. Volala Nona a říkala, že jste tam byli.“

Ten, komu Lease volal, zvedl telefon a Lease s ním začal mluvit. Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Mým prvotním impulzem bylo jít do Leaseova pokoje. Vždycky jsem si myslela, že ve mně Středisko vyvolává klaustrofobii, ale teď jsem získala podezření, že mám opačný problém. Po vší té době, kterou jsem dneska strávila v otevřených prostorách a venku, jsem byla tak trochu vynervovaná a nemohla jsem se dočkat, až budu zpátky uvnitř. Bylo to hodně hloupé?

A pořád ještě jsem se nedokázala přenést přes to, co říkal Lease, hlavně přes ty sterilizace. „Davide?“ zeptala jsem se a vešla jsem do kuchyně.

„Ano?“ Zvedl oči do stolu.

„Já − já jsem to nevěděla. Myslím jako to o MAZP. O těch věcech, co dělají.“ Provinile jsem se dívala do země a vzpomínala jsem na všechny ty vlkodlaky, které jsem tam přivedla. A teď jsem je opustila kvůli tomuhle bezpečnému, spokojenému domovu. „Chci být nějak užitečná, jestli můžu.“

„Říkal jsem tobě i Leaseovi, že nechci, abyste se v tom ještě nějak angažovali.“

„Ne, ne v tom s tou vraždící věcí. Myslím jako s tím ostatním. S tím, co tady děláš.“ Došlo mi to. „Ti vlkodlaci! Všichni vlkodlaci z MAZP byli vyvedeni ze Střediska! Můžeme jim pomoct.“

„Kde?“ David vstal.

Srdce se mi sevřelo. „No, já nevím. Přiměla jsem jednu vílu, aby je dopravila ven a oni tak byli v bezpečí. Nemam ponětí, kam je vzala. Středisko je v severovýchodní Kanadě, jestli to nějak pomůže. Třeba je jenom vzala ven?“

„Středisko je v Kanadě?“

„AAZP ho chtěla zřídit tady, ale ostatní státy ztropily povyk. Všechny nesnášely AAZP, protože vy jste vždycky měli tu nejlepší techniku. Jednou z podmínek vytvoření MAZP bylo, že hlavní sídlo nesmí být na území USA, takže nakonec byla vybrána Kanada, protože ta byla vcelku neutrální. Politika. Vážně.“

Zamyšleně se zamračil. „Pokud na ně pořád ještě nikdo nedohlíží, mohli bychom začít tam. Mám pár kontaktů, které bych mohl zkusit. Musí někde být.“

„A co kotníková čidla?“

„Pracujeme proti MAZP už dlouho, Evie. Nemohl bych to udělat bez několika klíčových lidí uvnitř. Na něco přijdeme.“ Usmál se. Cítila jsem se trochu líp. Přinejmenším jsem udělala něco, abych pomohla Charlottě. Doufejme.

Ale když řekl, že má někoho uvnitř, přimělo mě to vzpomenout si na Raquel. Nervózně jsem si odkašlala. „Ehmm, nemohl bys nějak zjistit, jestli je jedna z mých přítelkyň v pořádku?“

„Jestli máš na mysli Raquel, tak už jsem kontaktoval své zdroje a oni mi dají vědět, kde je, jakmile to zjistí.“

Ulehčeně jsem vydechla. „Díky!“

Šla jsem do obýváku a posadila se na gauč k Leaseovi. Ne úplně k němu, jak jsem chtěla, ale dost blízko k němu. Po několika minutách zaklapl telefon a povzdychl si. „Je po mně. Potrvá mi celou věčnost, až tohle všechno doženu. Hned budu u tebe. Musím se kouknout, jaké knihy tady mám, abych mohl začít.“ Popadl tašky s nákupy a odešel nahoru.

Sledovala jsem, jak odchází, a záviděla jsem mu jeho život. Brala bych dokonce i opravdové domácí úkoly.

„Hele,“ ozvala se lhostejným hlasem Arianna. Pravě vešla do pokoje a vypadala otráveně, že tam jsem. „Chtěla jsem se dívat na televizi.“ Vrhla na mě pohled, který mě jasně varoval, abych se jí v tom nesnažila zabránit.

„Posluž si.“ Nepohnula jsem se a pohledem jsem jí sdělila, že mě tedy rozhodně nebude buzerovat.

Posadila se do křesla vedle gauče a vytáhla dva ovladače. Probrala programové menu, vybrala si pořad a stiskla tlačítko play.

„To snad ne!“ Posadila jsem se. „Tenhle seriál miluju.“

„Ty máš ráda Easton Heights?“

„Ehm, to je ten vůbec nejlepší pořad.“

„No to bych řekla.“ Její mimikry mělo rozzářené, vzrušené oči. Dokonce i mrtvé oči pod nimi vypadaly trochu oživeně. „Zmeškala jsem pár epizod, když jsem byla venku a hledala jsem tohohle pitomečka,“ vysvětlila a zamračila se na Lease, který vcházel do pokoje.

Lease se posadil na gauč − blíž ke mně, než seděl předtím − a pak si všiml seriálu. Těžce vzdychl. „Skvělé. Já se jakžtakž snažím sehnat nějaké −“

„Pššt!“ napomenuly jsem ho já i Arianna současně.

Když Arianna dohnala všechny epizody, které zmeškala, pustily jsme se spolu do dlouhé a lehce rozvášněné debaty o tom, u koho by měla nakonec skončit Cheyenne. S Ariannou nebyla zdaleka taková zábava jako s Lish, ale Easton Heights rozhodně znala. Napadlo mě, co by si asi pomyslela Lish, kdyby věděla, že se bavím o našem seriálu s upírkou, která není označkovaná. Já bych se v té hádce přinejmenším postavila na Lishinu stranu.

„Vždyť víš, že patří k Landonovi,“ tvrdila jsem.

„Á, nepovídej! Ten se nikdy nezmění. Ona by prostě měla akceptovat, že s Alexem bude šťastná.“

„Ty jsi se zbláznila! A co tenkrát, když se Alex opil a šel do toho klubu a tam si to rozdával s Carys, než zjistil, že jsou vlastně bratranec a sestřenice? Jasně, tomu se říká stálost.“

Lease vstal. „Evie, musíme zítra vstávat brzy do školy.“

„Aha, jasně, máš pravdu.“ Byla jsem docela vyčerpaná. „Promluvíme si o tom zítra,“ varovala jsem Ariannu.

Lease a já jsme vyšli do schodů společně. „Můžeš si vzít zpátky svůj pokoj,“ nabídla jsem mu.

„S tím si nedělej starosti. Teď už není úplněk, takže Stacey a Luke můžou být zase v jedné místnosti. Já si vezmu ten rezervní.“

„Do toho rezervního bych mohla já.“

Pokrčil rameny a usmál se. „Už jsem ti do tohohle nanosil věci − nedělej si s tím starosti. Zítra tě usadíme nějak − trvaleji.“

Tohle mi znělo opravdu, opravdu dobře. Když jsem se nachystala do postele, narazila jsem na něj znovu na chodbě. „Dneska se mi to moc líbilo. Tedy když pominu ten Rethův útok.“

„Mně se to taky moc líbilo.“ Oba jsme ztichli, a on se pak předklonil a podivně se na mě podíval. Na okamžik jsem si myslela, že mě obejme nebo − panebože − mě možná dokonce políbí a celá jsem se vzrušila. Jenže on se pak jenom usmál a řekl: „Dobrou noc.“

„É, ehm, dobrou,“ odpověděla jsem a nepodařilo se mi dokonce ani zakrýt zklamání.

Mě prostě nikdy nikdo nepolíbí, že?