ROŠŤÁRNY
A STŘEDNÍ ŠKOLY

Vzbudila jsem se druhý den ráno časně, odpočinutá po spánku beze snů a napjatá vzrušením z toho, že půjdu do opravdové, reálně existující střední školy. Rychle jsem se osprchovala a připravila jsem se. Bylo hezké moci si načesat vlasy a nalíčit se − všechno díky tomu působilo normálněji. Vzala jsem si košili, kterou mi vybral Lease (růžovou a třpytivou, to přece musela být hezká, ne?) a byla jsem nachystaná k odchodu čtyřicet minut předtím, než jsme měli odejít. Lease se dokonce ještě ani nevzbudil. Protože jsem neměla co jiného na práci, sešla jsem se dolů nasnídat.

David seděl u stolu s Ariannou a oběma vlkodlaky. „Á, nazdar,“ pozdravila jsem a měla jsem pocit, jako bych je vyrušila. David se na mě usmál a Arianna mi dokonce pokývla. Stacey a Luke se na mě skoro ani nepodívali. Myslím, že jsem je děsila. Strašné.

„Cereálie jsou ve spíži − posluž si,“ vybídl mě David. Poslechla jsem ho, našla jsem si misku a lžíci a pak jsem se posadila k pultu a chtěla jsem se najíst. Snažila jsem se neposlouchat, co si povídají, ale ta kuchyně byla malá. „Kdybychom aspoň věděli, jak je to zabíjí.“

„Moment, tohle?“ Otočila jsem se tváří ke skupince. „To mluvíte o té dívce, která vraždí paranormály? Viděla jsem ji.“

„Opravdu? Jak to dělá?“ Všichni se na mě zadívali, dychtivě a pronikavě.

„Je to divné. Ona jim prostě jenom tak nějak přiloží ruku k hrudi a oni jsou pak mrtví. Nechává po sobě otisk ruky, celý svítivý a zlatý, ale ten pak vybledne. Myslím, že ho nikdo jiný vidět nemůže.“

„Můžeš mi přesně ukázat, co dělala?“ David vstal. „Víš jistě, že nemá nějakou zbraň?“

„Ne, nic.“

Arianna vstala. „Ukaž mu to na mně.“

Bylo to víc než trochu trapné. Já jsem zase tolik netoužila přiložit ruku k Ariannině hrudi − nestála bych o to ani v případě, že by nešlo o nemrtvou. Tohle není nic pro mě. Ale David mě upřeně pozoroval, a tak jsem pokrčila rameny. „Dobře, ona k nim přistoupila, natáhla takhle ruku a pak −“

V okamžiku, kdy jsme se dotkly, vytřeštila Arianna oči a začala se svíjet v křečích a strašlivě zaječela.

David odskočil a já jsem vykřikla a v hrůze jsem prudce jsem odtáhla ruku. Co jsem udělala? Byla jsem skutečně jako Vivian, ta vražedkyně. Ohromeně jsem upírala oči na Arianninu hruď a čekala jsem, že se objeví zlatý otisk ruky a Arianna se zhroutí k zemi. A část mého já, malá, strašlivá část, čekala a chtěla vědět, jaký to bude pocit.

Její svíjení přešlo v hihňání. „Uch, teď jsem tě tedy dostala!“ To už se smála tolik, že se málem přelomila vejpůl.

Opřela jsem se o pult a lapala jsem po dechu. Snažila jsem se nerozvzlykat a strčila jsem ji do ramene, takže jsem ji málem převalila. „Ty káčo jedna hloupá! Nemůžu uvěřit, že jsi něco takového udělala!“

David si vzdychl. „Tohle byl hodně špatný vtip.“

Stacey u stolu skryla hlavu na Lukeově hrudi. Plakala a Luke vypadal, jako by chtěl rozsápat Arianně hrdlo.

„Á, vzchopte se,“ řekla upířice dosud se smíchem. „Bylo to úžasné a ty to víš. Měla jsi vidět ten výraz na své tváři. Ty sis vážně myslela, že mě vraždíš.“

„Jasně, no, teď mám skoro chuť to udělat.“ Probodávala jsem ji pohledem. Nemohla jsem dostat z hlavy ten hloupý sen. Skutečně jsem už zase myslela na Ohňovou dívku jako na Vivian.

„Ahoj, dobré ráno vespolek.“ Do kuchyně vešel Lease a zarazil se, když uviděl, jak se všichni tváří. „O co jsem přišel?“

„Arianna je úžasný komediální génius,“ zahučela jsem a posadila jsem se, abych mohla dojíst cereálie.

„Evie nám ukazovala, jak ta věc vraždí, a Arianna se rozhodla, že to trochu zdramatizuje,“ dodal David suše.

„Takže skvělé,“ přidala se Arianna a konečně zvládla svůj smích.

„Mluvili jste o té básničce?“ zeptal se Lease. „Na co jste přišli?“

David zavrtěl hlavou. „Ne, ty máš oficiálně zakázáno nás poslouchat. Nebo o tom přemýšlet. Nebo dokonce uvažovat o tom, že bys o tom uvažoval, jasné?“

„Ale já −“

„Ne. Myslím to vážně. Ty i Evie, oba. Tohle už není váš problém.“

Lease se zamračil, nasypal si trochu cereálií a sedl si vedle mě. Upřímně řečeno já jsem byla už tak dlouho v takovém tlaku, že pro mě znamenalo úlevu přenechat to dospělým. Nechtěla jsem už myslet na víly nebo šílené hořící dívky. Já osobně se tedy Davidovými pravidly řídit budu. Už bylo skoro načase, abych se chovala jako šestnáctiletá.

S pocitem provinění jsem vypudila z mysli obraz Lishina nehybného těla. Tohle nebyl můj boj. Já už jsem svou roli splnila.

„Jsi hotová?“ zeptal se Lease.

„Á, jasně.“ Byla jsem dokonale hotová. Rozptýlení, prosím. „Je v té škole taky hodně paranormálů? Upírů?“

Arianna si odfrkla. „Proč by nějaký upír měl pro kristapána chodit na nějakou střední školu?“

„No, v tom případě s tebou dneska nebudu muset přijít do styku, takže škola je už teď senza.“

„Měli byste radši jít,“ připomněl nám Leaseův otec a podíval se na hodiny.

Vyšla jsme za Leasem ven k autu a prakticky jsem celou cestu poskakovala.

* * *

Zajeli jsme k rozlehlé cihlové budově a nechali auto na přeplněném parkovišti. Vyskočila jsem a netrpělivě jsem čekala, až si Lease posbírá batoh a knihy.

„Půjdeme nejdřív do kanceláře tě nahlásit.“ Prošli jsme dvojitými skleněnými dveřmi a pozdravilo nás několik energických kancelářských dam. Lease je obdařil okouzlujícím úsměvem. „Mám omluvenku a hlásím svého hosta. Myslím, že otec sem telefonoval?“

„Á, ano,“ ujistila ho jedna z dam, statná žena s krátkými, kučeravými rudými vlasy. „Ty jsi byl nemocný, zlato?“

„Ano. Bylo to dost zlé.“ Lease jí podal papír a ona na něj pohlédla, pak zapsala cosi do počítače. Podala mi propustku pro návštěvníka, kterou jsem si poněkud váhavě připnula na okraj košile. Blbé.

„Dobře, máte všechno vyřízené.“

„Díky.“ Žaludek jsem měla jako na vodě, když jsme zahnuli a prošli dveřmi do hlavní chodby.

Bylo to obdivuhodné. Vážně, bylo to neuvěřitelné. Škola byla svým způsobem docela sešlá a ošumělá, ale ty děti! Teenageři, všude! Skvostně obyčejní, naprosto ignorantští teenageři! Nikdy jsem jich kolem sebe neměla tolik najednou. Lease a já jsme se zařadili do proudu a procházeli jsme chodbou, a já jsem si uvědomila, že nikdo z nich si nás nevšiml ani se o nás nezajímal. Strkali do sebe, halasně se zdravili, nadávali si slangovými výrazy, které jsem nikdy neslyšela, ale přísahala jsem si, že je vyzkouším. A já jsem byla tam, uprostřed toho všeho.

Byla jsem normální. To bylo božské.

Zabočili jsme do postranní chodby a Lease se najednou zastavil a dramaticky zdvihl ruce. „Dám ti − svou zamykací skříňku.“

Byla taková ošklivě zelenomodrá, na rozích se jí olupovala barva a pod ní byl vidět původní světlehnědý nátěr. Natáhla jsem ruku a dotkla jsem se chladného kovu.

„Tak, je to všechno, co sis představovala?“ zeptal se.

„Všechno, co jsem si představovala a mnohem víc,“ zašeptala jsem, pak jsem se nahlas rozesmála. „Vážně, všechno to tady − je to neuvěřitelné! Nemůžu uvěřit, že tohle máš možnost dělat každý den!“

„Zvláštní, protože většina lidí tady, včetně mě, si v podstatě přeje, abychom sem chodit nemuseli.“

„Protože nemáš ponětí, jak vzácná je normalita. Takže.“ Dala jsem si ruce v bok a rozhlédla jsem se. „Podle Easton Heights by v některou chvíli měla dneska propuknout rvačka o nějakou dívku, poté by následovala hádka provázená slzami na některé z dívčích toalet. Měla bych mít oči otevřené? A co je důležitější: mám se k té hádce přidat, nebo mám jenom přihlížet?“

Lease se rozesmál. „Ehmm, jo, jenže se to nejspíš nestane. Půjdeme na mé hodiny, sníme oběd, půjdeme na další hodiny a ty pochopíš, že střední škola je otupující a nudná.“

„Ani omylem,“ ujistila jsem ho s úsměvem. „Už teď vidím, jak je úžasná.“

* * *

Na konci jednoho z mých vůbec nejkrásnějších dnů jsme seděli v autě a čekali jsme, až se fronta vyjíždějící z parkoviště pohne. „Takže tobě se celá ta věc se střední školou líbí?“ zeptal se Lease.

„Uvidíme.“ Zamyšleně jsem se zamračila. „Dějepis je nudný − už jsem to všechno znala. Některé hodiny jsou pro legraci − hezké překvapení. Dokonce i normální lidé jsou divní − na jednoho už jsem přišla. Nejsou tam žádná krutá stvoření, která bych si musela podrobovat Žahem − to je vždycky plus. Jo, střední škola se mi jeví dost dobře.“ A byla to pravda. Dokonce jsem se dostala na hodinu kreslení. Učitelka mě nechala stát modelem před celou třídou, která mě měla nakreslit, což bylo skoro hroznější než se postavit místnosti plné upírů. U těch upírů jsem aspoň věděla, co si myslí.

Vyjeli jsme z parkoviště a já jsem na rohu uviděla vývěsku vybízející studenty, aby si koupili lístky na školní ples. „Vy jste ještě neměli školní ples?“

„Aha. Ne, podle mě ne.“ Lease se zavrtěl na sedadle a zmlkl.

Á, sakra − nejspíš si myslel, že mu naznačuji, že chci, aby požádal o doprovod mě, a teď si připadal trapně, protože se mu nechtělo. Dojeli jsme půlku cesty domů v naprostém tichu, náš nádherný den se zkazil. Výborný tah, Evie.

„Tak,“ ozval se a konečně promluvil. „Chceš − chci říct, že je to takové hloupé, ale chceš jít na ten ples? Se mnou?“

„Myslíš to vážně?“

Pokrčil rameny a nespustil oči ze silnice. „Nemusíš, jen jsem si myslel, že bys třeba −“

„Ano! Strašně ráda! Rozhodně! Chci říct, vždyť to bude docela psina, ne?“ Můj úsměv zářil tak, že by snad roztavil i led. Leaseův obličej se rovněž roztáhl v úsměvu, takže jsem si zpětně uvědomila, jak nervózně předtím vypadal. Není divu, že tak zatvrzele mlčel.

„Bezva. Bude to psina.“

Odpoledne ubíhalo rychle. Pokaždé, když jsem pomyslela na školní ples, zaplnil mě jakýsi radostný pocit nereálnosti. Tohle určitě nemůže být můj opravdový život. Bylo to příliš podivuhodné. Půjdu na školní ples − můj ples − s Leasem.

DÍVKY, PLÁČ, VLCI

Večeře byla poněkud nepříjemná. Neúčastnila jsem se skutečné rodinné večeře už léta. Ve Středisku se mnou někdy jedly Charlotte nebo Raquel; když nebyly po ruce, brávala jsem si jídlo do centrálního zpracování, ale tam to nebylo tak, že by si Lish mohla se mnou tak docela sednout ke stolu.

Žádný pláč u večeře. Nemyslet na Lish.

Stacey a Luke seděli na druhém konci stolu, a pokaždé, když jsem zvedla oči, na mě Stacey vrhala pohledy, které oscilovaly mezi zděšením a zuřivostí. Skoro jsem se ani nemohla podívat žádnému z těch dvou do očí, ne teď, když jsem věděla, co by se bývalo stalo, kdyby je MAZP chytila.

David celou večeři protelefonoval ve vedlejší místnosti, ale když jsme už skoro dojídali, vešel a ztěžka se posadil na židli. Ve tváři měl úsměv vyzařující ulehčení a únavu. Obrátil se ke mně.

„Zvládli jsme to.“

„Zvládli jste co?“ zeptala jsem se.

„Nechtěl jsem nic říkat, dokud nebudou všichni v bezpečí, ale tvůj tip na Kanadu stačil. Mám starého kamaráda, který pracuje v KMP, Kanadském monitoringu paranormálů. Oni si vždycky udržovali určitou nezávislost na MAZP, protože jim nevyhovovala mezinárodní organizace, která by měla pravomoci nad jejich občany. Sledoval aktivitu MAZP a s tvými informacemi našel všechny ty vlkodlaky.“

Opřela jsem se na židli. „Všechny? A sundali jim čidla?“

David spokojeně přikývl. Stacey vytřeštila oči; nedokázala jsem rozluštit její výraz.

„Kam půjdou?“ Nemohli se vrátit ke svým dřívějším životům − MAZP měla záznamy na všechny z nich. Ani by se nenadáli a byli by označkovaní znovu.

„Někteří z nich budou začleněni jako pracovníci KMP, a budou se ukrývat MAZP přímo pod nosem. Další autobus s nimi právě přijel do města a my jim můžeme obstarat novou totožnost a pomoci jim se někde usadit.“

„Tady?“ zašeptla Stacey. „A co −“

Někdo zvonil u domovních dveří. Stacey se obrátila ke vchodu, tvář měla bílou jako zeď.

Lease udiveně vstal a šel otevřít dveře. Po několika vteřinách se vrátil. Se Charlotte.

„Charlotte!“ vydechla jsem šokovaně. Stacey vstala a s pláčem se vrhla Charlotte kolem krku.

„Tolik mě to mrzí!“ vzlykala Stacey a tiskla obličej na Charlottino rameno. „Nikdy jsem neměla říkat ty věci − nikdy jsem neměla − mrzí mě to.“

Slzy se koulely i po tváři mé bývalé učitelky, a ona si přitiskla Stacey blíž k sobě a hladila ji po vlasech. „To je v pořádku. Vážně, to je v pořádku. Mě to taky mrzí.“

Teď mi konečně došlo, proč mi Stacey připadala tak povědomá. Tak tohle byl tedy ten člen rodiny, jehož Charlotte napadla a cítila se kvůli tomu tak provinile, že se pokusila o sebevraždu.

David a Arianna vstali; Lease a já jsme vyšli za nimi ven a nechali jsme oběma sestrám určité soukromí. Žaludek mi stahoval pocit viny, ostrý a hlodavý. Věděla jsem, že za nic z toho nemůžu. Já jsem neproměnila Charlotte ve zrůdu, nepřiměla jsem ji kousnout její sestru. Já osobně jsem je nerozdělila, když se navzájem nejvíc potřebovaly. Ale přesto, pomáhala jsem MAZP na každém kroku této cesty.

„Tak, ještě nějaké další zprávy?“ zeptala se Arianna, když jsme se shromáždili na verandě, a zapálila si cigaretu.

„Víš přece, že nemám rád, když kouříš, Arianno,“ ozval se zamračeně David.

„Jasně, protože mě můžou zabít?“ Trpce se zašklebila, a cigaretu zamáčkla.

David si vzdychl. „Zprávy nejsou dobré. MAZP přišla o další středisko.“

„Které?“ zeptala jsem se a strach mi sevřel hrdlo.

„Bukurešť.“

Bukurešť, takže většinou upíři. Okamžitě se mi ulevilo, a pak jsem si připadala ještě provinileji. Ulevilo by se mi, kdyby jednou z obětí byla Arianna?

„Bukurešť je aspoň daleko,“ zamumlala.

„Ty útoky se zhoršují. Pošlu pryč co nejvíc paranormálů. Už není bezpečné udržovat tady tak vysokou koncentraci. Nevíme, jak ta místa hledá; nemůžeme nic riskovat.“

„A co ti všichni, kteří zůstanou?“ zeptal se Lease.

„Nějak to zvládneme. Vypadá to, že má nějak spadeno na MAZP, takže doufejme, že nás si nevšimne. Mezitím propašují mé kontaktní osoby ven co nejvíc označkovaných paranormálů a přefiltrují je přes nás.“

„Co dělá MAZP?“ zeptala jsem se. Určitě dělají něco víc než jen že chrání sebe a paranormály.

„Pokud je mi známo, pobíhají jako kuřata s useknutou hlavou,“ řekl David s povzdechem. „Snaží se vypracovat nějaké nouzové plány, uvést věci do pohybu, ale oni vždycky byli v pozici toho silnějšího, nikdy ne oběti. Nevědí, jak to mají zvládat.“

„Co můžeme dělat my?“ zeptal se Lease.

„Ty můžeš jít dovnitř a udělat si úkoly.“

Lease vypadal, že se chystá protestovat, ale David ho umlčel zdvihnutím ruky. „Nic z toho není tvůj problém. Dovnitř, úkoly, hned!“

Šla jsem za Leasem a seděla jsem vedle něj na gauči, když si listoval učebnicí matematiky. Věděla jsem, že je zklamaný, ale v tomhle jsem byla na Davidově straně. Když nezmůže nic MAZP, kdo by pak něco zmohl? To nejlepší, co jsme mohli udělat, bylo chránit paranormály a skrývat se.

Slyšela jsem mumlání hlasů z kuchyně, což mě znervózňovalo. Nevěděla jsem, co mám říct Charlotte, čím bych mohla tak nejlíp vynahradit to, co jí udělali. Čeho jsem byla součástí.

Asi za hodinu vyšla ven se Stacey a Lukem a s dvěma kufry. Stacey se na mě upjatě usmála, když vycházela, ale Charlotte se zastavila. Rozpačitě jsem tam stála a upírala jsem pohled do země.

„Charlotte, nevěděla jsem o − tolik mě to mrzí.“

Položila mi ruku na rameno a já jsem k ní vzhlédla. Přes žluté vlčí oči jí pableskovaly její teplé modré oči. „Prosím, neomlouvej se. Teď jsme obě volné. Vychutnej si to.“ Předklonila se a políbila mě na tvář, pak odešla a naposledy se na mě usmála. Pro jednou v sobě ten úsměv neměl ani stopu smutku.