JÁ A NEJÁ

Připadalo mi, že moje oči nejsou schopné se na toho tvora zaměřit. Neustále mu klouzaly po bocích, neschopné nalézt cokoliv, čeho by se mohly držet. Ten tvor nebyl úplně neviditelný, ale blížil se k tomu tolik, jak jen se fyzická bytost neviditelnosti blížit může. Představte si, že se pokoušíte jít do pětačtyřicetistupňového svahu pokrytého patnácti centimetry ledu. Takové bylo dívat se na toho chlapa.

Byla jsem si dost jistá alespoň tím, že to je chlap. Neměl na sobě v podstatě žádné šaty, a já jsem byla vděčná, že se zhroutil tak, že se zakryl. Nevěděla jsem, co mám dělat dál, když se rozjely dveře a dovnitř vtrhla skutečná Raquel s dvěma členy ochranky v závěsu.

„Tak on tě nesnědl!“ Objala jsem ji a měla jsem slzy na krajíčku.

Strážní kolem nás proběhli a Raquel mě toporně pohladila po zádech. „Ne, nesnědla mě. Jen mě strašně tvrdě praštila do obličeje.“

„Je to chlap,“ namítla jsem.

„Cože to je?“ zeptala se. Popošly jsme se na něj podívat. Strážní se dívali dolů a vypadali zmateně. Jeden se drbal na hlavě. Byl to urostlý, obrovitý francouzský vlkodlak jménem Jacques. Vlkodlaci nejsou vidět tak snadno jako upíři, když není úplněk. Prozradí se mi jedině očima: ať už ostatním lidem připadá barva jejich očí jakákoliv, já vždycky vidím ty žluté vlčí oči vespodu. Většina vlkodlaků jsou docela slušní lidé. A protože jsou neustále mimořádně silní, bereme si jich spoustu do ochranky. Za úplňku jsou pochopitelně dokonale pod zámkem.

Jacques pokrčil rameny. „Nikdy jsem nic takového neviděl.“ I on se snažil ze všech sil soustředit na tu nehybnou postavu.

Druhý strážný, normální člověk, zavrtěl hlavou.

„Jak se dostal dovnitř?“ zeptala jsem se Raquel.

„Ona − on − ono to mělo na sobě Denise.“

„Denise, co slouží na zombie?“ Denise byla vlkodlak, jejíž hlavní pracovní náplní bylo odklízení zombie. Já se nikdy neúčastním výprav na zombie − ti nemají žádné krycí kouzlo, takže to může dělat kdokoliv. A navíc nebylo nikdy těžké zombie vytipovat, třebaže agenti se vždycky pořádně zapotili s tím, aby to nějak zamaskovali u vyděšených místních. Prostě další služba MAZP: udržovat svět v blažené nevědomosti o tom, že většina nadpřirozených bytostí z mýtů je fakticky skutečná.

„Ano. On − tedy to v Denisině podobě − volalo o dopravu. To s tím zombie byl falešný poplach. Viděla jsem je, když vycházeli z vílích dveří. Denise se otočila a prohodila jimi zpátky vílu Fehl. Já jsem zmačkla poplašné tlačítko a chtěla jsem se jí postavit, jenže ona mě uhodila a sebrala mi komunikátor.“

„Jak věděl, kde máš kancelář?“

„On − on − potkal Jacquese a dělal, že má závrať a požádal ho, aby mu pomohl se sem dostat.“

Jacques rozpačitě přešlápl. „Jak jsme to měli vykastrovat?“

Nemluvil o tom, že bychom to doslova vykastrovali, kdepak. „Vykastrovat“ je jenom takové naše pracovní označení pro zneškodnění paranormálů. Vlkodlaci dostanou stopovací náramky s obrovskými dávkami sedativ, jež se automaticky uvolňují při úplňku. Upíři zase dostávají náramky se svěcenou vodou. S vílami je to snadné, jakmile se zjistí jejich skutečné jméno, protože musí udělat všechno, co jim řeknete, když to jméno použijete na začátku příkazu. No, přesně řečeno vcelku snadné, protože ony jako by si vždycky našly nějaké cestičky, jak obejít svá striktní omezení. Nikdy nepodceňujte vynalézavost víl při záměrné chybné interpretaci příkazů.

Raquel se zamračila. „Já nevím. Prostě použij standardní kombinace voltů a sedativ, a až budeme vědět víc o tom, co to vlastně je, najdeme něco rafinovanějšího.“

Jacques vytáhl stopovač na kotník. Vypadal, jako by se mu nechtělo se té věci dotknout, a zavrtěl hlavou. „Skoro to nevidím, kde to má nohu?“

Raquel a oba strážní se zamračili, když jejich zrak nedokázal tu postavu na podlaze pořádně zachytit. Vzdychla jsem si. „Vidím tomu nohu. Udělám to.“ Natáhla jsem ruku a Jacques mi s úlevou podal stopovač. Klekla jsem si a nervózně jsem se zarazila. Projdou mi snad ruce přímo skrz toho tvora, jako kdybych je ponořila do studené vody? Ale on musí mít nějaké tělo, protože jinak by mi paralyzér nefungoval. Potlačovaně jsem se otřásla a přiložila jsem mu ruku ke kotníku.

Byl z něčeho pevného. Kůži měl teplou a hladkou jako sklo − ale žádné sklo nebylo nikdy takhle měkké. „Divné,“ zamumlala jsem, prstem jsem zaktivovala stopovač, pak jsem ho upevnila. Samonastavovacímu mechanismu se podařilo uzavřít se mu kolem kotníků až na několikátý pokus. Tvor sebou cukl, když ho bodly senzory, ale neprobudil se.

Stála jsem a na ruce jsem stále ještě cítila jeho teplo. „No, tak to bychom měli. A já ho na vazební celu neponesu, jestli mě teď chcete požádat o tohle. Pokud ho nevidíte, budete s to ho cítit. A mimochodem, ten chlap je nahý − já už na něj nesáhnu.“

Potlačila jsem smích, když jsem viděla ty výrazy na tvářích strážných. Natáhli ruce, jako by se měli spálit, popadli Vodouše a vynesli ho z místnosti.

„Radši půjdu zjistit, co se stalo s Denise. A s Fehl taky.“ Raquel ze sebe vypravila svou nejlepší ukázku vzdechu Proč musím tyhle věci řešit pořád jenom já (vzdech, s nímž jsem byla v tomto bodě dobře obeznámená). Pak mě pohladila po rameni. „Dobrá práce. Evie. Nevím, co by se stalo, kdybys to nenašla.“

„Jenom − průběžně mě o tomhle exempláři informuj, ano? Je to to nejdivnější, co jsem kdy viděla. Chci vědět, co se bude dít.“

Usmála se; byl to upjatý, nic neříkající úsměv, který, jak jsem věděla, znamenal ani náhodou, pak zvedla z psacího stolu svůj komunikátor. Vyšla jsem ven a byla jsem docela otrávená. MAZP měla tendenci neříkat mi toho o moc víc, než kde potřebují, abych byla, a co mám udělat. Do háje s tím. Nešla jsem do svého pokoje, zamířila jsem rovnou k vazebním celám. Jestli nemá v úmyslu mě průběžně informovat, musím se prostě informovat sama. Přiložila jsem dlaň ke dveřím a vešla jsem do dlouhé zářivě osvětlené chodby lemované vazebními celami.

Můj skřetí kamarád z dřívějška vrčel a vyskakoval na elektrické pole uvnitř patnácticentimetrového plexiskla, jímž byla izolována jeho cela. Pokaždé, když narazil na pole, vykvikl a odletěl dozadu, a vzápětí začal s tím vším nanovo. Skřeti? Ti nejsou zrovna chytří.

Jacques byl na chodbě jen o kousek dál. Objala jsem si pažemi ramena a chvatně jsem k němu zamířila. Ve Středisku mi byla zima vždycky, ale oddělení vazebních cel bylo přímo mrazivé. Jacques tam stál a se znepokojeným výrazem zíral do jedné z cel. Otočila jsem se a čelist mi ohromením poklesla. Tam byl další Jacques, který se ležérně opíral o zeď cely a vyhlížel ven. Když mě uviděl, výraz se mu změnil. Pak se tento Jacques podrážděně přiblížil tak blízko ke mně, jak jen mu elektrické pole dovolovalo.

Žádný Jacques. Popošla jsem rovněž až těsně ke sklu a zúžila jsem oči soustředěním. Tam to bylo − za Jacquesovým hranatým obličejem.

„Vzbudilo se to hned, jak jsem zapečetil celu, a od té doby dělá pořád tohle,“ šeptal Jacques, který si stoupl vedle mě.

„Prosím,“ ozval se Nejacques naprosto stejným hlasem. „Tahle příšera mě přemohla a vhodila mě sem! Pusť mě, ať ti můžu pomoct!“

„Jo, jasně,“ ujistila jsem ho mile, „protože já jsem úplně pitomá.“

Prosebný výraz na Nejacquesově obličeji zmizel a vystřídal ho záhadný úsměv. Pokrčil rameny a vrazil si ruce do kapes kalhot.

„Jak si děláš ty šaty?“ Byla jsem upřímně zvědavá. Všechna krycí kouzla, která jsem kdy viděla, byla vždycky jenom druhá kůže. Pouze několik druhů (například víly) si dokázalo oblékat a svlékat šaty, jak chtělo, ale žádný si neuměl změnit skutečné krycí kouzlo.

„Jak jsi to poznala?“ Za podobou Jacquesových očí se na mě intenzivně upíraly ty jeho průsvitné.

Většina paranormálů nemá ponětí, co dovedu. Mileráda je při tom nechávám. „Raquel by nikdy neřekla, abych zase ‚vypadla‘.“

Nejacques zavrtěl hlavou. Naklonil se ještě blíž; zkoumala jsem jeho obličej a snažila jsem se v něm nalézt skutečné rysy. To jediné, na co jsem se dokázala zaměřit, byly jeho oči. Šokovaně se postavil zpříma. Jedno mu musím nechat: dokázal napodobit Jacquesovu tvář výrazněji, než se to kdy povedlo Jacquesovi.

„Ty mě vidíš!“ zašeptal.

„Ehm, hm? Jsi přímo přede mnou. Na sobě máš Jacquese. Sluší ti líp než Raquel.“

Znovu se usmál. Pak se mu kůže zkrabatila jako voda čeřená větrem, a Jacques se rozplynul. Teď byl téměř neznatelný, s výjimkou náramku kolem kotníku. Přešel na druhý konec cely a bez varování se rozplácl na podlaze.

Našla jsem jeho oči, které se upíraly přímo na mě, a až příliš pozdě jsem si uvědomila, že mě zkoumá, dívá se, zda dokážu sledovat jeho pohyby, když se přehodil do neviditelného modu. Z rysů mu začala prorážet barva a v náhlém posunu světla jsem se najednou dívala na sebe − svou přesnou podobu se vším všudy až po jasně růžový chlupatý župan. „Ty mě vidíš,“ ozval se z jeho úst můj hlas promísený údivem.

„Evie!“ Raquel se hnala k nám ve svých rozumných (čti: ošklivých) teniskách, mezi svraštěným obočím měla hlubokou zamračenou rýhu. Sakra. „Neměla bys tady být.“

„No, jestli ti to nějak vylepší náladu, tak já jsem i tam.“ Ukázala jsem do cely. Raquel se prudce zastavila, úžas jí vymazal překvapené vrásky z tváře, když upřela oči na Nemě za sklem.

„Pozoruhodné,“ zašeptala.

„Nic moc.“ Nejá zívlo, natáhlo ruku a začalo si pohrávat se svými − mými − platinovými vlasy.

„Kdo jsi?“ Raquel byla najednou strašně věcná.

Nejá se na ni uličnicky zazubilo. Sledovat sebe, jak dělám tohle všechno, bylo fakt divné. Dívala jsem se na úhly svého obličeje, které jsem nikdy předtím neviděla − bylo to úplně jiné než se dívat do zrcadla. Nejá na mě znovu pohlédlo, pak zavrtělo hlavou. „Nějak se mi nedaří trefit barvu tvých očí.“ Vstal a popošel přímo k elektrickému poli a zadíval se mi do tváře. Proti své vůli jsem se prohlídla. Byla jsem hezká. Moc hubená, ale já jsem vždycky byla spíš taková tyčka. A opravdu plochá, ksakru.

To mě popudilo. Zamračila jsem se. „Sundej to ze sebe.“

Jenom na mě civěl z mého vlastního obličeje. Soustřeďovala jsem se na jeho skutečné oči, když jsem si uvědomila, že probírá barvy. „Není to to pravé,“ mumlal. „Moc stříbřité. Teď moc tmavé. Jsou tak bledé.“

To byla pravda. Moje oči mají tak světle šedou barvu, jako by skoro neměly vůbec žádný pigment.

„Jakou barvu?“ uvažovalo nahlas Nejá. Teď mu oči pableskovaly a měnily barvy, jako by se divoce rozběhl. „Mrak se strašně slabým náznakem deště.“

„Bystřiny, v nichž roztál sníh,“ odpověděla jsem bez přemýšlení.

Okamžitě se postavil a zacouval do nejzazšího kouta své cely. Viděla jsem, jak se mými rysy šiří vyraz strachu a nedůvěry. „Ano, to je ono,“ zašeptalo Nejá.

PŮJČTE MI SVÉ UŠI…
KROMĚ JINÉHO

„Kde je Denise?“ naléhala Raquel a mračila se na Vodouše v jeho cele.

Vydechla jsem úlevou, když se můj obličej oddělil od jeho a nahradila ho Denisina tvář. „Přímo tam, kde jsem ji nechal,“ odpověděl Nedenise. Pořád se díval na mě.

„A kde to bylo?“

„Na hřbitově. Měli byste být schopní ji najít.“

„Najít Denise nebo najít její mrtvolu?“ Raquelin hlas zněl tvrdě.

Nedenise protočil panenky. „Bude ji bolet hlava. Vážně. Vypadá to, jako byste si mysleli, že jsem nějaká zrůda.“

Ústa se mu zkroutila v ironickém úšklebku.

„Co jsi zač?“

„To je strašně hrubé. Ještě jsme se nepředstavili.“

Raquel se z hrdla vydral povzdech typu Tak můžu ho teď vyšokovat tak, aby se podvolil. Zasáhla jsem, než si to něco stačí přivodit další problémy. „Já se jmenuju Evie. Raquel už znáš − tu jsi praštil a pak jsi jí ukradl obličej, vzpomínáš si? − a tamhle Jacques je tvůj nový nejlepší kamarád, protože on má na starosti rozpis krmení tady. Za předpokladu, že jíš. A ty jsi?“

„Lease.“

„Lease?“ opakovala Raquel.

„Ano, jako podle přenechte mi své já.“ Znovu přepableskoval v Raquel.

„Proč zrovna Lease? Vždyť ty si pořád bereš něčí jiné,“ podivila jsem se. „Proč ne rovnou Tříprsťák? Nebo třeba Poberta?“

„Zeptám se znovu,“ vyštěkla Raquel. „Co jsi zač?“ Vzhledem k tomu, co tenhle tvor provedl, jsem jí neměla za zlé, že je netrpělivá.

„Dobrá otázka. Možná bys mi to mohla říct ty?“

„Proč jsi tady?“

„Mám moc rád pěknou dávku elektřiny v těle.“

„Co hledáš?“

„Odpovědi.“

„No,“ usmála se na něj Raquel sevřenými rty. „To já taky.“ Komunikátor se jí rozbzučel. Obličejem jí přelétla úleva, když si pročítala zprávu. Vzhlédla a pokývla svému zrcadlovému obrazu. „Takže zítra.“ Otočila se a odcházela dolů po chodbě s Jacquesem. Já jsem pořád ještě upírala pohled na Lease coby Raquel a sledovala jsem jeho skutečný obličej pod Raqueliným. Teď už jsem skoro dokázala rozpoznat rysy. Vyplázl na mě jazyk, a než jsem se stačila zarazit, rozhihňala jsem se. Z Raquelina obličeje působil ten vyplazený jazyk strašně směšně.

„Evie!“ vyštěkla Raquel zdola z chodby. „Honem!“ Naposled jsem se na Lease-coby-Raquel zamračila a rozběhla jsem se za nimi. „Našli Denise. Je v pořádku. A Fehl taky přišla k sobě. Nechci, abys s tou věcí mluvila, dokud nebudeme vědět, co to je a proč je tady.“

Na to zapomeň, pomyslela jsem si. „Dobře,“ přisvědčila jsem.

„Co vidíš, když se na to díváš?“

„Nevím. Nejdřív jsem vlastně neviděla nic. Poznala jsem jenom, že pod tvým obličejem někdo je, ale když na sobě nikoho nemá, je to jako − nemám se čeho chytit, ale zlepšovala jsem se, když jsem se tam na něj dívala. Jeho oči jsou to jediné, na co se můžu doopravdy soustředit. Jinak je to něco jako silueta nebo jasný stín nebo… já nevím − osoba z vody a náznaku světla.“

„Přivolám sem nějaké lidi z výzkumu. Nejdřív zjistíme, co je zač, a pak přijdeme na to, co chce.“

Pokrčila jsem rameny a zatvářila jsem se lhostejně. „Fajn, takhle to bude nejlepší.“

„Měla bys být v posteli.“ Hlas měla přísný. Člověk by si myslel, že celá ta historie s tím, jak nemám mámu, nebo to, že mi je něco přes šestnáct, mi zajistí, že si budu moct dělat, co budu chtít, alespoň v době určené ke spaní, ale ne. „A nezapomeň na svou zítřejší hodinu.“

„Dobře, ale jestli budou ještě nějaké poplašné sirény, budu je ignorovat a nebudu zachraňovat situaci.“

Vyrazila povzdech typu radši upíry a skřety než mrzuté teenagery, zamávala mi a zabočila do další chodby.

Ohřála jsem si trochu mléka na čokoládu a stočila jsem se s dekou na gauči. Hlavou se mi toho honilo příliš na to, abych dokázala usnout. Dnešek byl divný. A jestli je něco v mém dnu divné, tak je to přímo praštěné. Shlédla jsem další film a nechala jsem myšlenky volně plynout. Světlo obrazovky hypnoticky blikalo. Nevšimla jsem si světla, které se rozzářilo za mnou.

„Pojď si se mnou zatančit, lásko.“ Jeho hlas byl jako barevné zlato − jasný a jiskřící příslibem tepla. Tak nádherného tepla. Usmála jsem se, zavřela jsem oči a nechala jsem se zdvihnout z gauče do jeho objetí. Přiložil si tvář k mé a to teplo se začalo šířit, mým obličejem a pak dolů na krk a směřovalo mi k srdci. „K mému srdíčku,“ zašeptal. Přikývla jsem mu do tváře. K jeho srdci.

Videoobrazovka se rozpípala a vytrhla mě z tranzu. Odskočila jsem a odstrčila jsem Retha. Žár z mého srdce zvolna unikal. Bylo to o fous, možná o míň než o fous.

Reth vypadal zklamaně. Napřáhl paže. Zaklela jsem. „Co máš sakra za problém? Vypadni! Hned!“

„Evelyn.“ Hlas měl jako magnet s tím svým teplem dosud ve mně. Proti vlastní vůli jsem se k němu naklonila.

„Ne!“ Vytrhla jsem se z jeho přitažlivosti a rozběhla jsem se k zástěně oddělující televizní místnost od kuchyňky a popadla jsem komunikátor. „Vypadni,“ zamračila jsem se na něj a ruku jsem měla nad nouzovým tlačítkem. Jeho krásný obličej zesmutněl. Chtěla jsem ho utěšit. Zavřela jsem oči a natáhla jsem ukazovaček. „Ven. Hned.“

Zpod očních víček jsem viděla světlo dveří a čekala jsem, dokud nezhaslo. Teprve pak jsem oči otevřela. Reth byl pryč.

Přešla jsem k videoobrazovce a zapnula jsem ji. „K čemu jsou ty pitomé dveře na dlaňový kód, když si víly můžou udělat vlastní dveře, kdykoliv se jim zachce!“ zakřičela jsem na Lish. Ta zděšením a překvapením vytřeštila zelené oči. Zhluboka jsem se nadechla. Ona za to nemohla. „Díky za vyrušení,“ dodala jsem.

„Reth?“

„Ano. Můžeš za mě sepsat hlášení?“

„Ano, samozřejmě. Pokusíme se dát mu jednoznačnější instrukce.“

Zavrtěla jsem hlavou. On je vždycky dokázal obejít. Usoudila jsem, že když mu dneska řekli, aby mě přivezl, aplikoval to jako trvalý příkaz a ne jako prostý jednorázový povel. „Co jsi potřebovala?“

Vypadala rozpačitě. „Chtěla jsem se zeptat na to dnešní vyrušení. Promluvíme si o tom zítra.“

„Jo, já jsem docela vyčerpaná. Zajdu za tebou a všechno ti povím, ano?“

„Chceš strávit noc tady?“ Když jsem poprvé přišla do Střediska a měla jsem ošklivé sny, přetáhla jsem si vždycky deku a polštář vedle a spala jsem na zemi vedle Lishina akvária. Ona mi vykládala pohádky, dokud jsem neusnula. Byla jsem v pokušení, ale připadalo by mi moc hloupé, kdybych nedokázala strávit noc sama kvůli nějaké hloupé víle.

„Budu v pohodě.“ Vynutila jsem úsměv. „Ale i tak díky. Dobrou noc, Lish.“

Oči mořské víly se usmály a videobrazovka ztemněla. Praštila jsem sebou zpátky na gauč. Reth byl tak blízko. Už zase. A − což bylo to nejhorší − část mé osoby si přála, abychom nebyli vyrušeni, ale nezískala jsem s vílami dobré zkušenosti. Celé je to o vlastnění a využívání a na rozdíl od lidských chlapců v televizních pořadech to oni nedělají kvůli sexu. Ten je jim úplně volný. Oni chtějí srdce, duši. Já nikdy nedám to své zpátky Rethovi.

To rozhodnutí však nezastavilo bolestný stesk po něm.

Zbytek noci jsem strávila beze spánku, zabalená ve třech dekách, a třásla jsem se zimou. Když byly na hodinách čtyři ráno, vzdala jsem to. Oblékla jsem se do svých nejteplejších šatů a šla jsem do vazebních cel. Lease ležel schoulený na podlaze a spal. Sedla jsem si ke zdi a fascinovaně jsem sledovala, jak jeho tělo přeskakuje identitami stejně, jako já přepínám kanály v televizi. Možná za hodinu přešel do svého podivného stadia vody a světla. Byla jsem tak unavená, že jsem skoro vůbec nedokázala zaostřit − a najednou jsem ho uviděla. Bylo to, jako by se mi prostě ocitl před očima ve chvíli, kdy já jsem se o to přestala tak usilovně snažit. Opravdu měl vlasy a normální rysy − dokonce hezké, kdyby měl pigment. Ještě překvapivější bylo, že nevypadal o moc starší než já.

Po chvíli otevřel oči a podíval se na mne. Projela jím barva − už zase měl na sobě mě. Oči mu pořád ještě pableskovaly a snažily se najít ten správný odstín.

„Co jsi zač?“ šeptla jsem.

„A co jsi ty?“

Uraženě jsem se zamračila. „Člověk.“

„Divné. Já taky.“

„Ne, ty nejsi člověk.“

„Divné, ty taky ne.“

Zaťala jsem zuby a zamračila se. To je tedy cvok. „Proč jsi sem přišel?“

Můj hlas vycházel z jeho úst, což mě vyvádělo z míry. „Já bych se tě mohl zeptat na totéž. Zabiješ mě?“