HELE, PITOMEČKU

Ulevilo se mi, když Lease o něco později zaklapl učebnice, měla jsem předtím příliš mnoho času na to, abych tam seděla, mudrovala o ztracených přátelích, vlkodlacích a stupňujících se útocích Ohňové dívky. Už mě nebavilo připadat si pořád provinile a vyděšeně.

„Chceš se podívat na nějaký film nebo tak?“

Nadšeně jsem souhlasila, a tak jsem procházeli programy, debatovali jsme o přednostech různých filmů, které se daly navolit. Nakonec jsem se dohodli na romantické komedii (ano, já jsem v té debatě vyhrála na celé čáře), já jsem se schoulila na gauči a Lease šel zatím udělat trochu pražené kukuřice. Když se vrátil, sedl si ke mně, takže jsme se dotýkali.

Hned po úvodních titulcích mě vzal za ruku a propletl si prsty s mými. Z vítězných, šťastných kolotočů, které mi prováděl žaludek, jsem poznala, že tentokrát se opravdu držíme za ruce. A to bylo vůbec to nejlepší.

Zmínila jsem se o tom, jak podivuhodná byla Leaseova pokožka? Neuvěřitelně měkká a hladká. A ruku měl tak teplou, vyvolávala nádherný pocit. Ne divné teplo plazící se mi vzhůru paží jako u Retha, jen hezké, velmi normální teplo. Teplo vyvolávající mravenčení a celkový pocit štěstí. Teplo typu světe div se, držím se za ruce se superhezkým klukem, který mě vezme na školní ples.

Hladil mi palcem bříško toho mého. „Je to tak v pořádku?“ zašeptal mi. Bralo mě, že mu hlas skutečně zněl nervózně.

Přitulila jsem se mu blíž k boku, stiskla jsem mu ruku a položila jsem si mu hlavu na rameno. „Jasně.“ Usmála jsem se tak zeširoka, až jsem myslela, že se mi obličej roztrhne. „Je to v pořádku.“ Ulehčeně si vydechl a položil si hlavu na temeno mé hlavy.

Když film už skoro končil (vůbec nejlepší film − i když nemám ponětí, o čem vlastně byl, bylo mi to úplně jedno), vešel do pokoje Leaseův otec. Rychle jsem zdvihla hlavu, ale Lease se nepohnul. David chvilku vstřebával scénu, pak se usmál. „Jdu si lehnout. Nebuďte moc dlouho vzhůru, zítra jdete do školy.“

„Dobře, tati, dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ přidala jsem se. Tak tohle šlo dobře. Položila jsem si hlavu zpátky na Leaseovo rameno a přála jsem si, aby ten film nikdy neskončil.

Myslím, že Lease to cítil stejně, protože když začaly běžet titulky, zeptal se: „Chceš se podívat ještě na nějaký?“

„Jasně!“ Jak bych nechtěla.

Vybral jiný film, pak stáhl z boku gauče deku a přehodil nám ji přes nohy. Posledních několik týdnů bylo tak divných, tak děsivých, že tenhle malý kousek nádherné normality byl tím nejlepším, co se mi kdy přihodilo.

Asi v polovině filmu se mi zavřely oči. Když jsem je zase otevřela, světlo v pokoji bylo jiné. Nebyla jsem s to přijít na to, v čem, až mi došlo, že je jasnější, teplejší − a nevychází z televizoru. Zdvihla jsem hlavu. Vivian seděla v křesle a dívala se na film. Za ní dráždivě poskakovala její zlatá koule plamenů.

„Co to děláš?“ sykla jsem. Ohlédla jsem se na Lease; ten se díval na televizi a o ničem nevěděl. Pak jsem se znovu zamračila na Vivian. „Neměla bys tu být!“

Protočila panenky, uvelebila se pohodlněji a opřela si nohy o konferenční stolek. „Vychladni, já tu nejsem.“

Zamračila jsem se. „Aha. Já spím.“

„Co?“

„Tohle je tak hloupé. Ty nejsi skutečná.“

Povytáhla obočí. „Nejsem? Ale. A já jsem si myslela, že se konečně spojujeme.“

„Ty jsi jenom výplod mého mozku, který se snaží najít nějaký smysl v tom všem, co se stalo.“

„Páni. No dobře.“ Usmála se a v bledých očích se jí objevil zlomyslný záblesk. „Co kdybych ti to dokázala? Máš pořád ještě takový ten telefonek od MAZP?“

„Nevím.“ Nelíbilo se mi, kam tahle debata směřuje.

„Najdi ho a podívej se, jaké máš zprávy.“

Nervozita mi stahovala žaludek. Tohle bylo směšné − byl to sen. „Kdybys byla skutečná, měla bych zrovna teď hrozný strach.“

„Proč?“

„Protože ty jsi šílená a kudy chodíš, tudy vraždíš lidi.“

„Nevraždím lidi.“

„Zabila jsi Lish a Jacquese a všechny ty upíry!“

„Jo, posledně jsem to kontrolovala − nebyli to lidé.“

„To je jedno. A můžeš někam odsunout tuhle zářící pitomost? Bodá mě to do očí.“ Pravda byla, že já jsem se na to jenom chtěla dívat. Kdyby mě Leaseova ruka nepoutala pevně ke gauči, už bych k tomu přešla.

Zasmála se. „Ty jsi taková divná. Copak už jsi nedostala další oheň?“

„Ne! Žádný nechci.“ Mé oči spočívající na zářivé mase mě usvědčovaly ze lži.

„No, jsi jasnější, než jsi byla předtím. Myslela jsem, že už sis to dala dohromady.“

Pohlédla jsem na sebe dolů. Košile byla pryč, a já jsem tam seděla v podprsence. Pravda byla, že srdce jsem měla ještě jasnější. „To je divné,“ konstatovala jsem, a myslela jsem tím jak to, že nemám košili, tak ty jasnější plameny. Pohlédla jsem na Lease, protože mě vyděsilo, že jsem skoro nahá, ale on se pořád ještě díval na televizi. Otočila jsem se zpátky k Vivian. „Nic jsem neudělala. A vím, že Reth tady nikde nebyl.“

Vivian pokrčila rameny. Upírala oči na obrazovku. „Nemůžeš pořád fungovat sama o sobě, víš.“

„Co tím myslíš?“

„Myslím tím to, že už tu jsi na zapůjčený čas. Když tě stvořili, dali ti ho jenom trochu.“

„Moment − stvořili?“ Reth říkal totéž. „To jako myslíš naše rodiče? Ty jsi je znala?“

„Takže ty si pořád ještě myslíš, že nejsem skutečná, ale chceš, abych ti odpovídala na otázky? Postav se tomu, víš, že je to pravda. A stejně, proč si vlastně myslíš, že jsme měly rodiče?“

Zamračila jsem se a snažila jsem se potlačit paniku. „Nebuď hloupá. Jistěže měly. Jak jinak bychom mohly být sestry?“

„Jsme dvě jedinečné bytosti. Myslím, že tím jsme svým způsobem spřízněné, je to tak?“

„Fajn, slečno Jedna ze dvou jedinečných, tak co tedy jsme?“

„Jsme ty prázdné. Copak oni ti nic neřekli?“

„Kdo?“ Teď už jsem téměř křičela. Tak strašně mě nervovala, a pokušení v podobě plamenů za ní mi brnkalo na nervy ještě víc. Chtěla jsem je.

„Není divu, že jsi taková zmatená. Tak jak, to tě snad ztratily víly, když jsi byla miminko, nebo něco na ten způsob?“ Viděla můj nechápavý výraz a rozesmála se. „Takže ano, ztratily tě! No teda, to nemá chybu. Ty víly jsou k sežrání. Idioti. Jejich dvůr se mě pokouší postavit proti tobě v nějaké impozantní konfrontaci, a ty přitom vůbec nic nevíš.“

„Myslela jsem, že žádné víly neznáš.“

„Ne, já jsem říkala, že jsem nikdy nepřipravila žádnou vílu o duši. Ony mi nedovolí se jich dotknout − tak hloupé zase nejsou. A stejně, já tím chci říct, že nikoho nezajímají. Víly se vždycky snaží do něčeho míchat, upravovat všechno tak, aby se to rýmovalo s těmi jejich hloupými básničkami. Ty a já, my jsme to, na čem záleží. Takže kašli na ty pitomosti, buďme rodina.“ Usmála se na mě a tvář měla něžnou a lehce šílenou zároveň.

O čem to mluvila? Ji snad vychovaly víly? A proč ty její hloupé plameny nepřestávaly kolem mě kroužit a vábit mě k sobě?

„Nevím.“ Zavřela jsem oči. „Nechápu nic z toho, co říkáš. A nelíbí se mi, co děláš.“

„Dospěj už, Evie. Radši by sis to měla všechno dát dohromady, pokud chceš zůstat naživu.“

„Takže ty mě tedy zabiješ?“ Otevřela jsem oči a probodávala jsem ji pohledem.

„Ne, ty hlupko. Ty se zabiješ sama, pokud se nepřizpůsobíš. Nudí mě to. Teď už půjdu. Ale zkontroluj si komunikátor, a pak mi zavolej. Popovídáme si − při vědomí, příště.“ Usmála se na mě, pak se zlaté plameny nasály zpátky do ní. Zaclonila jsem si oči před jejím světlem a pracně jsem se vzpamatovávala. Nevěděla jsem, zda to bylo tím, jak jasné ty plameny byly, nebo tím, jak strašně jsem chtěla, aby tu zůstaly. Aby ke mně přišly, zahřály mě.

„Evie?“

„Co?“ Otevřela jsem oči a zašilhala jsem do očekávaného světla. Nic tam nebylo − dokonce ani záře televizoru.

„Nejspíš bychom měli jít spát,“ zašeptal Lease. „Myslím, že jsi usnula.“

„Á, ano.“ Zavrtěla jsem hlavou a snažila jsme se zahnat ten záludný sen z mysli.

„Není ti nic?“

„Cože? Á, nic, jsem v pohodě.“ Stiskla jsem mu ruku a vyloudila jsem na tváři úsměv. „Vážně, jsem v pohodě.“

Nepřála jsem si nic víc než vyjít s Leasem nahoru, možná ho dokonce políbit, ale nedokázala jsem zahnat ten sen z hlavy. Rychle jsem mu popřála dobrou noc, abych zakryla svou nervozitu, a šla jsem do svého pokoje. Když jsem si sundala košili, odvážila jsem se pohlédnout dolů. Byla to zřejmě jenom síla sugesce, ale moje srdce vypadalo jasnější. Podrážděně, protože jsem věděla, že to je hloupé a připadala jsem si provinile, jsem počkala, až se Leaseovy dveře zavřou a pak jsem se odplížila zpátky do kuchyně.

Byla jsem si jistá, že tam můj komunikátor nebude, jistá, že David byl natolik podezíravý, že ho schoval, ale stejně jsem se tam porozhlédla. A pak jsem ho našla, v zásuvce plné kuchyňských potřeb.

Vytáhla jsem ho. „Tohle je směšné,“ šeptla jsem. Nic divného tam rozhodně nebude, protože na těchhle snech nebylo nic skutečného. Podívala jsem se na displej. Blikalo tam dvanáct nových zpráv. Ta až nahoře přišla asi před dvěma minutami, z Raquelina komunikátoru. Žádná od Vivian − Vivian nebyla skutečná, byla výplodem mé představivosti, nebyla to skutečná Ohňová dívka. Ulehčeně jsem zavrtěla hlavou. Pak mě zachvátila náhlá panika a zastesklo se mi po Raquel. Neodpovím, protože tím bych prozradila, kde jsem, ale chtěla jsem vědět, co mi píše, ujistit se, že je v pořádku. Otevřela jsem zprávu.

To jsem neměla dělat.

„Ahoj, blbko,“ četla jsem. „Kde se chceš sejít? S láskou, Vivian.“

CO NEVÍTE

Upustila jsem komunikátor, jako by mi spálil ruce. Bylo to skutečné − byla jsem napojená na všechno, na Vivian. Proč jsem nedávala větší pozor, když říkala, kdo jsem? A říkala taky, že umírám, nebo že umřu, nebo…

Posadila jsem se a složila jsem hlavu na stůl. Tohle bylo tak, tak strašně zlé. Tak neuvěřitelně zlé. Nejenže šílená a paranormální vražedkyně věděla o moc víc než já a dokázala se mi vplížit do hlavy, ale také si zjevně myslela, že bychom měly být pohromadě. A pochopitelně do toho byly zapletené víly.

Co jsem píp vlastně byla?

Mé nejranější vzpomínky se týkaly pěstounské péče. Policie mě našla, když mi byly tři roky, jak sama nahá bloudím po nějakém parku. Nikdy nenašli žádná vodítka, a tak jsem se stala schovankou státu. Co když − Co když jsem v první řadě vůbec neměla rodiče? Odkud jsem přišla?

„Ona mě zavádí,“ šeptala jsem si pro sebe s čelem opřeným o dřevo stolu. „Je blázen. Nejsme stejné.“

„Evie?“ Napřímila jsem se, šokovaně a vyděšeně. Leaseův otec stál ve dveřích do kuchyně. „Nemohla jsi spát?“

„Ne, ne, nemohla jsem spát.“ Napadlo mě, jesdi mu to nemám říci. Ale on mě měl rád, důvěřoval mi. Co by udělali, kdyby přišli na to, že tahle věc, z níž mají takovou hrůzu, je moje sestra? Že jsem možná úplně stejná jako ona? Oči se mi zalily slzami. Proč jsem jenom nemohla být normální?

„Jo, já taky ne.“ Přinesl si sklenici vody a sedl si ke stolu naproti mně.

„Mám otázku.“ Uvažovala jsem, jak můžu získat odpovědi, pokud nechci nic prozradit. Pokud by David vůbec nějaké odpovědi znal. Věděla jsem teď víc než všichni ostatní tady, ale to o ničem nevypovídalo. „Reth znal ta slova té básně o Vi − o té dívce, která to dělá. To je nějaké vílí proroctví?“

„On o tom věděl? Zajímavé.“ David vypadal zamyšleně. „Je Reth dobrotivá nebo zlá víla?“

„Cože?“ Další věc, kterou jsem neznala. Skvělé.

„Existují dva druhy víl − dvě skupiny. Dobrotivé a zlé. Ty ses o tom neučila?“

„Nikdy jsem o tom neslyšela ani slovo.“

Zamračil se. „Nechali tě pracovat s vílami a nemluvili o těch rozdílech? Učili tě něco o vílích kouzlech?“

Pokrčila jsem rameny. „Vlastně ne. Raquel na spoustu mých otázek neodpovídala. Vždycky říkala, že na tom nesejde, jestliže známe jejich jména.“

„Ale oni pracovali jenom s dobrotivými vílami, je to tak?“

Znovu jsem pokrčila rameny. „Podle mě brali, co bylo k mání.“

Opřel se na židli a unaveně si třel obličej podobně jako Lease. „Idioti.“

„Bez legrace. Tak v čem je ten rozdíl?“

„No, spousta víl je nezávislejší a aktivně se nedruží ve dvorech, ale všechny jsou rozděleny na dvě základní skupiny. Dobrotivé víly jsou hodné víly − přičemž ono hodné je tady samozřejmě relativní. I tak se jim daří natropit spoustu neplechy. Ale ty zlé jsou ještě horší.“

„Uch, tak Reth tedy musí jednoznačně patřit k těm zlým. To on taky přivedl Ohňovou dívku do Střediska.“

„A věděl o tom proroctví. Hmm. Zajímalo by mě, proč by se do toho ta víla měla míchat. To, že o tom věděla vílí vědma, bylo jasné, protože ta ohlašovala ty smrti.“ Přikývla jsem a předstírala jsem, že chápu, o čem mluví, dokud jsem si nevzpomněla, jak Lease říkal, že dostali tu informaci od nějaké vílí vědmy.

„Musím se zmínit ještě o něčem jiném.“ Kousla jsem se do rtu. Je načase zalhat. „Říkal něco o tom, že je prázdná. Že ona je prázdná?“ Sledovala jsem, jestli nějak zareaguje, ale on vypadal zaraženě.

„Nevím. Nic mi to neříká. Víly operují v jiné rovině než my. My plánujeme na léta dopředu; ony uvádějí věci do pohybu na staletí dopředu. Hodně se míchají do lidských záležitostí, ale všichni skutečně nesmrtelní jsou odpojeni od našich časových rámců. Vezmi si třeba Cressedu.“ Smutně se pousmál. „Pokus se od ní dostat jasnou odpověď na cokoliv. Ona prostě nemá tentýž smysl pro bezprostřednost jako my. Je to, jako by její mysl byla na nějaké jiné rovině. Ale přesto si bereme to, co můžeme dostat.“

„Jasně.“ Cresseda! Ona by možná mohla odpovědět na mé otázky. Budu muset počkat do rána, protože bych nedokázala najít cestu ve tmě, ale dávalo mi to naději, že něco z toho rozluštím.

Byla tu ovšem ještě jedna věc. Vivianina zpráva přišla z Raquelina komunikátoru. Nevěděla jsem, co to znamená, jak se k němu dostala, ale nemohlo to být nic dobrého. „Hmmm,“ zahučela jsem a upřela jsem pohled do stolu. „Já vím, že ji nejspíš nemáš rád, ale Raquel,“ − hlas se mi zadrhl, když jsem vyslovovala její jméno − „na mě vždycky byla dost hodná. A já se bojím, že možná… Už jsi něco zjistil?“

David se usmál, vstal a poplácal mě po rameni. „Chtěl jsem ti to říct ráno. Vím jistě, že Raquel je naživu a daří se jí dobře.“

„Opravdu?“ Vzhlédla jsem k němu se slzami úlevy v očích. Třebaže mi způsobila rozčarování a zklamání, byla osobou, která se nejvíc blížila mé rodině. Když jsem se dozvěděla, že je v bezpečí, bylo to, jako by mi z prsou spadl obrovský balvan. „Mohl bys −“ Chtěla jsem jí poslat vzkaz. Něco, cokoliv, čím bych jí dala najevo, že jsem v pořádku.

Ale ona musela mít nutně pocit, že jsem ji zklamala. Po všem, co jsem udělala − ztratila jsem čidla, jichž Vivian použila k tomu, aby si lstí získala přístup do Střediska, osvobodila jsem Lease a utekla jsem, místo abych se řídila protokolem, a teď, když jsem byla v bezpečí, jsem se nevrátila − ne, nejspíš se netěší na to, až o mně uslyší. A pak by mě taky hledali. Bylo nejlepší nechat to být.

„Jestli bych mohl co?“

„Na tom nesejde.“ Chabě jsem se usmála. „Jsem jenom ráda, že je v pořádku. Víš to jistě?“

„Naprosto. A teď se pokusím trochu prospat.“

„Á, ano, já taky.“

* * *

O několik nervózních a otupujících hodin později konečně přišel úsvit. Byla jsem vyčerpaná a vzteklá. Měla jsem včera v noci ležet v posteli a nespat proto, že by mě příliš nadnášelo štěstí z Lease − ne kvůli tomu, že bych byla vyděšená a paranoidní kvůli přízračné věci, jež se tváří jako moje sestra a jejím krátkým návštěvám ve snu.

Kolem sedmé mi zaklepal na dveře Lease.

„Ano?“

Nahlédl dovnitř. Páni, byl opravdu k zulíbání.

„Hele − chtěla jsi se mnou zase jít do školy? Dneska je jenom půl dne.“

„Já se necítím nějak dobře.“ Doufala jsem, že neuvidí, jak uboze vypadám. Tohle byla moje jediná možnost vidět jeho matku a nemuset odpovídat na otázky od něj či od Davida. Nebyla jsem na otázky vůbec připravená.

„Á, jasně. Ulejváku. Vrátím se před polednem.“ Zazubil se na mě a já jsem si připadala jako ten nejhorší člověk na světě.

„Nemůžu se dočkat,“ ujistila jsem ho a usmála jsem se. Poslouchala jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že je dům prázdný, pak jsem si vzala bundu. Zastrčila jsem si do kapsy Žaha. Lease a jeho táta se mohli spokojit s tím, že Cresseda zahnala Retha, ale já jsem nehodlala nic riskovat.

Stezka se tentokrát zdála kratší, nejspíš kvůli tomu, že jsem byla nervózní, co mi Cresseda řekne. Navíc jsem při každém prasknutí větvičky nadskakovala, protože jsem si byla jistá, že mezi stromy se připlíží Reth − nebo, což by bylo ještě horší, Vivian.

Když jsem došla k okraji rybníka, v rozpacích jsem se zastavila. Neměla jsem tušení, jak ji přimět, aby se vynořila. Lease tam hodil žabku, ale to jsem já za živý svět nesvedla. Zamračila jsem se, vybrala jsem si kandidáta na žabku, který vypadal pravděpodobně, a napodobila jsem jeho zkušené švihnutí zápěstím. Byla jsem odměněna velmi nedůstojným žblunknutím. Kamínek vůbec neposkočil. Zkusila jsem to znovu; nepovedlo se. Tohle bude dlouhé dopoledne. Naházela jsem do rybníka další čtyři kameny a už jsem to chtěla vzdát, když se střed rybníka rozčeřil.

Přede mnou se vztyčila Cresseda. Mráz už skoro pominul a ona byla tentokrát mnohem blíž.

„É, ehmm, nazdar.“

„Evelyn,“ řekla svým melodickým proudem hlasu.

„Napadlo mě, jestli bys mi nemohla odpovědět na nějaké otázky?“

Podívala se na mě, vážně a smutné. „Jak jsem říkala, tvoje cesta není cestou vod. Tvou cestou je stezka ducha a ohně.“

„Ano, ale ty víš, co je Prázdná?“

„Ty jsi prázdná.“

Dobře, to mi nijak nepomohlo. „Ano, ale co to je? Co to znamená?“

„To nebylo určeno. Teprve si musíš vybrat, a ty nejsi naplněná.“

Hlas se mi zadrhl, v očích mě štípaly slzy. „Co když nechci být naplněná?“

„Nemůžeme změnit svou podstatu.“ Jako by to chtěla demonstrovat, smutně se usmála a natáhla ke mně ruku. Váhavě jsem napřáhla svou a dotkla jsem se Cressediny. Moje ruka jí prošla.

„Já nechci být nic.“ Slzy už mi vyhrkly doopravdy. „Já nechci být jako ona, jako Vivian. Nechci nikomu ubližovat. Budu ubližovat lidem?“

„Nikdo tě k tomu nemůže přinutit, dítě. Jsi polapena mezi dvěma světy, podobně jako můj syn Lease. Budeš chtít oheň, budeš chtít být naplněná. Je to tvoje přirozenost. Doufám, že nepadneš, ale ona je mnohem silnější než ty.“

Usmála se na mě a natáhla ruku, jako by mi chtěla setřít slzy. „Drž se toho, co je v tvém životě dobré. Buď hodná na mého syna.“ Pak se voda propadla a ztratila svou podobu, když se vrátila do rybníka. Vydala jsem se zpátky a připadala jsem si strašně promrzlá a osamělá. Neposkytla mi toho mnoho, z čeho bych mohla vycházet. Pořád ještě jsem nechápala, kdo byly ty Prázdné ani proč já jsem jedna z nich. Byla jsem v depresi a říkala jsem si, zda bych neměla jít hned teď vyhledat Vivian. Zdálo se, že ona je ta jediná, kdo ví, co se děje.

Ale pak jsem si vzpomněla na to, co říkala Cresseda − že já a Lease jsme stejní, polapení mezi dvěma světy. A i když věděla co jsem, nepokusila se mě zabít, ani mi nařídit, abych se držela dál od jejího syna. Začalo se mi jít lehčeji, když jsem na to myslela. Cresseda mě nepovažovala za nebezpečnou, a já si prostě vezmu to, co můžu dostat. Zbytek těch nesmyslů s Vivian a vílami se může odehrávat beze mě. Mně to bylo jedno.

Dobře, nebylo mi to vůbec jedno a pořád ještě jsem si s tím dělala strašné starosti, ale nebudu se do toho míchat. Moje spojení s Vivian nebylo důležité. Nebyla jsem jako ona; nestarala jsem se o to, že jsem prázdná. To jediné, čím bych si přála být naplněná, byly šťastné myšlenky na to, jak držím Lease za ruku.