LHÁŘI, LHÁŘI,
RUKA ZÁŘÍ

V panice jsem prudce otevřela oči − celý svět se třásl. Lease se smál a stále ještě hopsal na druhém konci postele. Popadla jsem polštář a hodila ho po něm. Chytil ho a se zkříženýma nohama se posadil na posteli proti mně.

„Lenochu,“ řekl.

Posadila jsem se a přimhouřila jsem oči. „Hele, tohle jsou první prázdniny, které mám od svých osmi let. Nech mě vydechnout.“

„Fajn. Ale ve škole byla bez tebe nuda. Nikdo se nerozrušoval nad zamykacími skříňkami a tak.“

„Jsou to všichni blázni.“

Pohlédl dolů na přehoz na posteli. „Napadlo mě, jestli by sis dneska večer nechtěla někam zajít s pár lidmi? Parta mých kamarádů jde ven na pizzu.“

Posadila jsem se ještě vzpřímeněji. „Jú, páni, to jako na opravdické rande? S opravdovými teenagery?“

„Bohužel ano.“

Vrhla jsem se přes postel k němu a ovinula jsem mu paže kolem krku. „To je jako splněný sen!“

Vzal mě do náručí. „Tobě toho stačí ke štěstí fakt málo, víš o tom?“

„Jenže − ale ne!“ Odtáhla jsem se, abych se na něj mohla podívat; on pažemi nepohnul. „Ty máš domácí vězení! To vylezeš ven oknem a auto si ukradneš?“

„Ano, protože já jsem šílený a tohle je jeden z tvých televizních programů. Už jsem se zeptal táty. Říkal, že je to v pohodě.“

„Hm, ten tedy na disciplíně trvá, co?“

„Myslím, že je rád, že konečně podnikám něco normálního. Vždycky si dělal starosti, že jsem moc izolovaný.“

Usmála jsem se a pocítila jsem smutek nad tím, že jsem neměla nikoho, kdo by si dělal starosti s tím, jestli vedu dostatečně společenský život. Chci říct, že jsem rozhodně měla Raquel, která by si dělala starosti, jestli jsem umřela nebo ne, nebo jestli jsem napsala úkol z francouzštiny (možná ne úplně v tomhle pořadí), ale pokud jde o emoční záležitosti, vždycky byla tak trochu odtažitá. Doufala jsem, že David věděl, co říká, když tvrdil, že je v pořádku.

„Co je?“

„Jak to myslíš, co je?“

„Vypadáš, jako by ti něco dělalo starosti.“

Zadívala jsem se mu do jeho skutečných očí a pokusila jsem se usmát. Zrovna teď jsem nechtěla mluvit o Raquel. Věděla jsem, že bych měla, ale bylo snazší soustředit se na ta hezká témata, k nimž rozhodně nepatřila otázka, jak se Vivian dostala k Raquelinu komunikátoru. „V poslední době si dělám starosti se spoustou věcí.“

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Možná. Probereme to pak, ano? Já mám rande, a musím se na něj připravit.“

„To ti ta příprava zabere tři hodiny?“

„Nevím. Kluk, s kterým to rande mám, je strašně hezký − radši bych měla vypadat co nejlíp.“

Rozesmál se, pustil mě a slezl z postele. „Jo, to moje děvče taky. Možná bych se měl převléct?“ Zapableskoval, a přešel na světlé vlasy a modré oči. „Co myslíš? Vypadám s tímhle obličejem tlustý?“

Rozesmála jsem se. „Třeba půjdeš dneska večer za Asijce?“

Znovu zapableskoval, a přešel na hezkého čínského chlapce. „Je to lepší?“

„Hmm. Nevím, můj vkus to tak úplně není.“

„A jaký máš vkus?“ Hlas se mu měnil s každou odlišnou podobou, již na sebe vzal. Znervózňovalo mě to, jako obvykle.

„Mám ráda kluky, kteří mají barvu jako voda.“

Zadíval se do země. „Tobě se vážně líbí, jak vypadám? Tebe to, já nevím, neděsí?“

Vstala jsem, položila jsem mu ruku ze strany na obličej a soustředila jsem se, takže jsem mu viděla pod mimikry. „Mně se opravdu líbí, jak vypadáš. Žádný z těch obličejů, které míváš, se tomu nemůže vyrovnat.“

Nervózně se na mě zakabonil. Pak zapableskoval a barva z něj zmizela, takže zbyl pouze on. Takhle jsem ho neviděla od chvíle, kdy byl v bezvědomí. Zapomněla jsem, jak to bylo podivuhodné. Usmála jsem se a nechala jsem mu ruku na obličeji. Struktura se změnila − byla ještě měkčí a hladší, pokud to bylo vůbec možné. „Tady jsi.“ Kdybych se zaměřila na jeho oči, mohla bych periferním viděním rozpoznat celý jeho obličej; když jsem se totiž pokusila podívat na cokoliv jiného, bylo to, jako by mi vyklouzával.

„Tady jsem,“ řekl tiše − svým skutečným hlasem. Byl stejný, jaký měla jeho matka, ale plnější, a měl v něm víc lidského, takže byl mnohem vřelejší a známější. Bylo to jako vklouznout do vroucí lázně, když je člověk celý prochlazený; nedokázala jsem si představit lepší hlas.

„Myslím, že bys to měl vědět,“ prohodila jsem a předstírala jsem, že se mračím. „Nebudu teď spokojená s tvými ostatními hlasy, když jsem slyšela tvůj skutečný.“

Rozesmál se a mně změkla kolena. Reth, který mnou šířil své teplo, nebyl nic ve srovnání s tím, co jsem cítila k Leaseovi, jaké pocity ve mně ten smích vyvolával.

„Ty jsi svým způsobem neuvěřitelná, víš o tom, Evie?“

„Svým způsobem jsem si to myslela.“ Uličnicky jsem se na něj zazubila, stáhla jsem ruku z jeho obličeje a oběma rukama jsem ho objala zezadu kolem krku.

Dal mi jednu ruku za záda, přitáhl si mě k sobě blíž, pak mi prsty přejel po bradě. Málem jsem začala funět, a skoro jsem se teď bála, že ten polibek, o kterém jsem tak dlouho snila, teď nastane. Rty jsem měli od sebe jen několik centimetrů. Pak mu obličej zvážněl a naše rty od sebe už nebyly vůbec žádný centimetr.

Zavřela jsem oči a poddala se. Jeho rty − páni, píp, jeho rty − zrovna když jsem si pomyslela, že jeho pokožka je ta nejměkčí věc na světě. A teplá, že by tomu člověk nevěřil. Připadala jsem si, jako bych se vznášela; nemohla jsem uvěřit, že jsem tam, líbám se s Leasem a že to je vůbec ten nejkrásnější polibek.

Po několika vteřinách mě napadlo, jestli bych neměla dělat ještě něco jiného. Nikdy předtím jsem tohle nedělala. Lease si musel myslet totéž, protože zvolna pohnul rty. Odpověděla jsem svými, a tak jsme tam tak stáli v jeho pokoji a objevovali, jak se má líbat.

Bylo to absolutně úžasné.

Mohla bych to dělat celý den. Jak jsem to jen mohla doteď vydržet nikdy se nelíbat? Po chvíli, která mi připadala jako věčnost a letmý okamžik současně, jsme se od sebe odtrhli. Lease se na mě podíval.

„Víš jistě, že to byl tvůj první polibek?“ zeptal se svým nádherným hlasem a díval se na mě s hranou podezíravostí.

„A nebyl to náhodou tvůj první?“ Ale ne. Co když jsem to dělala špatně?

Rozesmál se. „Jo. Ale já bych to jaksi klidně udělal zase…“

Odpověděla jsem tím, že jsem se naklonila a v podstatě jsem vrazila svými ústy do jeho.

Začínali jsme na to doopravdy přicházet, když se ozvalo zaklepání a my jsme od sebe odskočili. „Otevřete dveře, prosím,“ zavolal Leaseův otec za zavřenými dveřmi.

„Ehm, jasně, promiň, tati,“ řekl Lease. Do těla se mu prudce vrátil pigment, a on si znovu nasadil svůj normální hezounkovský vzhled. Otevřel dveře a zazubil se. „Zrovna jsem jí říkal, že dneska večer půjdeme ven.“

„Posledních pětačtyřicet minut?“ David povytáhl obočí. Sakra, to to vážně trvalo tak dlouho? Zčervenala jsem od hlavy až po špičky nohou, ale Lease se rozesmál. „Co kdybyste vy dva sešli dolů a pověděli si to tam?“

„Jasně.“ Lease mi nastavil ruku a já jsem se jí chopila, pořád ještě v rozpacích. Další dvě hodiny jsem strávila v radostné netrpělivosti. Vždycky jsem si připomněla, že jsme se líbali − já jsem dostala pusu! − a ten nadnášející pocit se pokaždé dostavil znovu.

Konečně nadešel čas, abychom vyrazili. Lease po cestě vypadal mnohem uvolněněji a šťastněji než normálně, a žertoval na téma, jak mě nechá na té schůzce platit.

Pizzerie byla skvělá − přecpaná a hlučná, s kalným osvětlením a stoly s lavicemi. John, vyčouhlý zrzavý kluk, kterého jsem znala ze školy, na nás zamával od stolu vzadu poblíž nějakých hracích automatů. Bylo tam ještě dalších pět lidí, a pár z nich už jsem viděla.

Jakási dívka, kterou jsem neznala, se rozzářila, když uviděla Lease, a byla z toho nějak moc vzrušená. Byla hezká, měla tmavé vlasy a byla trochu moc nalíčená. Nelíbilo se mi, jak se na něj dívá, ani jak se předklání a předvádí mu celý obsah své halenky s velkým výstřihem. Přisunula jsem se blíž k Leaseovi a zatoužila jsem, a bychom se drželi za ruce. Ale vždyť já jsem přece předtím měla co do činění s predátory, jaké si ona nedovedla představit ani ve svých nejtemnějších snech. Nedala jsem se zastrašit. Ne moc.

„Leasi, ty ses vrátil!“ pronesla. „Jsem tak ráda, dělala jsem si o tebe fakt starosti! Musel jsi být tak strašně nemocný! Zkoušela jsem ti přinést sušenky, ale tvůj táta říkal, že máš něco nakažlivého.“

„Jasně, teď už je mi líp.“ Lease se zdvořile usmál.

Dívka na mě skoro ani nepohlédla. Bylo to, jako by se mě pokoušela nechat zmizet pouhou silou svého odhodlaného přehlížení. Nakonec, když pochopila, že Lease už nic jiného neřekne, se na mě podívala s křečovitým úměvem.

„Kdo je to?“

„Já jsem Evie.“

„Ahoj! Já jsem Carlee. Vy dva jste bratranec a sestřenice nebo něco na ten způsob?“ Při těchto slovech vypadala až příliš nadějeplně.

Otočila jsem se k Leaseovi a zadívala jsem se na jeho černé vlasy a tmavěhnědé oči. „Hmm, to jsem tedy netušila, že jsme si tolik podobní.“

„Takže jste příbuzní!“ konstatovala a skoro se rozesmála úlevou. Připadala jsem si hloupě.

„Ne, vůbec nejsme příbuzní,“ opravil ji Lease. „Evie se sem zrovna přistěhovala.“

Zatvářila se zklamaně. Chudinka. Ale byla to bojovnice, to jsem jí musela přiznat. Nasadila veselý úsměv. „To je ale skvělé!“

Posadili jsme se a Lease mi dal paži kolem těla. Všem do jednoho u stolu poklesla čelist.

„Chlape,“ ozval se John a vrtěl hlavou. „Já jsem si byl celou dobu celkem jistý, že jsi gay.“

Nevinně jsem zamrkala. „To mě mrzí, Johne. Zklamalo tě to moc?“ Všichni se rozesmáli a John se zazubil.

„Trochu možná jo,“ odpověděl, posunul se k Leaseovu volnému boku a přivinul se k němu.

„Hele, pracky pryč!“ odstrčil ho Lease z lavice. Poté jsem už byla součástí party. Já! Součástí party! Včera jsem si myslela, že jsem zažila nejlepší den svého života, ale dnešek ho milionkrát předčil. Ve škole jsem byla nozorovatelka, ale tady jsem skutečně byla s ostatními, akceptovaná.

Nebylo na tom nic zvláštního (kromě Lease, kterého jsem měla radši, než jsem si odvážila přiznat). Ale cítila jsem se s těmihle směšnými teenagery, kteří neměli o ničem tušení, jako doma. Jistě, nadskočila jsem pokaždé, když se mi v periferním vidění mihla nějaká plavovlasá dívka, a po zádech mi přeběhlo mrazení pokaždé, když jsem uviděla někoho, kdo vypadal jako Reth, ale nikdo si nevšiml, jak jsem nervózní. Uklidňovala jsem se stykem se známým hrbolem Žaha ve své kabelce a tíží železného boxera v kapse. Všechno začínalo být fajn.

Večer postupoval a Carlee zřejmě překonala své zklamání a začala ve velkém stylu koketovat s Johnem, což byla úleva. „Máš vážně hezké vlasy,“ řekla mi, když John vstal a šel si zahrát k automatu.

„Á, díky!“ odpověděla jsem a skutečně mi to udělalo radost. „Mně se moc líbí tvůj náhrdelník.“

Usmála se, a já jsem se vznášela: Lease měl ruku ovinutou kolem mě a ve mně rostla naděje, že budu mít kamarády. Nebyl zde žádný nátlak, nemusela jsem se nikomu hlásit, nemusela jsem nic dělat.

Vůbec poprvé jsem byla prostě teenager.

Když jsme se vrátili domů, nešli jsme hned dovnitř, ale zašli jsme kousek mezi stromy. Ve tmě byl obdivuhodný − kolem něj skutečně byla jakási záře. Moje zápěstí bylo jako otevřený plamen, ale ignorovala jsem ho, protože z Lease vymizela barva a my jsme se líbali, až mi ruce zkřehly tolik, že to bolelo. Když mi začaly jektat zuby, odtáhl se a rozesmál se. „Dobře, je čas jít dovnitř.“

Když jsme vcházeli do domu, ovinul mě paží. „Evie?“

„Hmm?“

„Já jsem − já jsem prostě rád, že spolu můžeme být sami sebou. Připadá mi to, jako bych s tebou mohl být naprosto upřímný. Nikdy předtím jsem nic takového nezažil.“

Žaludek se mi sevřel. On byl konečně upřímný. Ale co jsem dělala já, když jsem vysedávala s normálními teenagery, předstírala jsem, že bych mohla být jednou z nich. Lease mi přesně ukázal, kdo je, ale neměl tušení, co jsem byla já.

Náhle už mi celý ten den nepřipadal jako ten nejlepší v mém životě a spíš jako ta největší lež, jakou jsem kdy pronesla.

SPOLU TAK SAMI

Lease a já jsme byli zase v lese a líbali jsme se. Bylo to v noci, ale dokonale jsem viděla.

„Páni,“ ozvala se Vivian, a já jsem se na ni podívala a pak jsem se koukla zpátky na Lease a na sebe. Když jsem nás viděla z odstupu, jak se líbáme, vyvolalo to ve mně z nějakého důvodu smutek, jako bych to už nebyla já. Jako by to především nikdy nebylo. „Dívej se, jak vy dva mizíte.“

Pokrčila jsem rameny, a připadala jsem si nesvá, jak jsem tak pozorovala sebe a Lease, a jak se k sobě máme. „Mám ho fakt ráda.“

„To je vidět.“ Zamračila se. „Co je zač?“

„Do toho ti nic není, co je.“

„Ne, vážně, je jiný.“

„Jasně. A je můj.“

Vivian se rozesmála. „Ále, vychladni. Nebudu se ti pokoušet ukrást tvého malého přítele. Nebudu muset.“

„Co to má znamenat?“ zamračila jsem se na ni.

„Ty si vážně myslíš, že s tebou zůstane, až přijde na to, co jsi?“ Neřekla to krutě. Vlastně to vypadalo, jako by mě snad litovala.

„Má mě rád,“ namítla jsem a uvědomila jsem si, jak to zní hloupě.

„Ty nejsi to, za co tě považuje. Ty nejsi jedna z nich. Můžeš předstírat − předstírat, že jsi normální, předstírat, že jsi paranormální, ale nakonec na tom stejně nesejde. My nejsme nic.“ Obličej měla prázdný.

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se tiše. „Proč je zabíjíš?“

„Já je nezabíjím! Já je propouštím.“

„Nemusíš je zabíjet.“

Podívala se na mě a bledé oči měla hluboké smutkem. „To je to, čím jsme, Evie. To je to, co máme dělat. Nechat je jít, propustit je. Oni sem nepatří. A kdybych si nebrala jejich duše, zemřela bych.“

„Ty z nich opravdu taháš duše?“

Pokrčila rameny. „Duše, ducha, životní energii, cokoliv. K udržení života je zapotřebí obrovská spousta energie, a paranormálové žijí dlouho, strašně dlouho. Tohle já si beru. Podle mě to je situace, z níž těží všichni. Oni konečně dostanou propustku z tohohle mizerného, studeného světa, a já dostanu to, co potřebuju, abych se udržela v chodu.“

„Ale já to nedělám a přitom nejsem mrtvá a dokonce ani neumírám.“

Povytáhla obočí. „Dneska jsi zase jasnější. Buďto tě navštěvuje ta víla, nebo to dostáváš odjinud. My nemáme vlastní duši, Evie.“

„Já mám duši,“ ohradila jsem se zoufale.

„Jsme obě Prázdné − jako malé, duté porcelánové panenky. Nemůžeme fungovat samy o sobě. Když nás stvořili, dali nám jenom trochu. Takovou malinkou trošku. Dokonce i lidé mají jasnější duši než my, a oni mají tak směšné množství, že to ani nestojí za povšimnutí. Nenapadlo tě, proč je ti pořád taková zima? Proč se pořád cítíš sama?“

Zadívala jsem se do země, protože jsem se nechtěla setkat s jejíma očima. „Já opravdu nemám duši?“

„Vlastní ne. A já nevím, jak dlouho vydržíš, dokud nezačneš dělat to, k čemu jsi byla stvořena. Ale Evie, poslouchej mě.“ Natáhla ruku a vzala mou do své, jež byla zrovna tak studená jako ta moje. Vzhlédla jsem k ní. Oči jí zářily, jasně, intenzivně. „Je to podivuhodné. Vážně. Ten proud, ten oheň, když do tebe prudce vtéká − nikdy, za celý svůj život, jsi necítila nic tak nádherného. Je to, jako bys byla konečně naživu, a nejsi sama. Máš všechny ty duchy v sobě, a nejsi sama! A já si je nechávám. Hýčkám každičkou duši, která mi byla darována. Jsou moje, a já je miluji, a ony mě zahřívají.“

Poprvé jsem si všimla zlatých plamenů za ní. Teď jsem chápala, co to je. Bylo by mě to mělo rozesmutnit, ale chtěla jsem je víc než kdykoliv předtím. Nechtěla jsem být prázdná.

„Mám tě zabít.“ Hlas měla tichý a vážný. „Všechna ta jejich hloupá proroctví! Oni chtějí, abych se tě zbavila, dokud nepřijdeš na to, co dovedeš. A já bych mohla. Myslím jako zabít tě. Ty ničemu nerozumíš. Ty dokonce ani nevíš, jak si brát duše, a já mám teď tolik moci.“ Vypadala zamyšleně. Chtěla jsem utíkat, ale ona byla tak klidná a držela mou ruku ve své. „Jenže já nechci. Ty hloupé víly, ony si myslí, že vědí všechno, myslí si, že mě můžou ovládat. Už jich mám plné zuby a už mě nebaví být sama. My jsme rodina. Měly bychom být spolu, víš?“

Nevěděla jsem, co na to říct. Jak zareagujete, když vám někdo řekne, jak snadné by bylo vás zabít, a pak si klidně prohlásí, že chce být vaší nejlepší kamarádkou, rodinou?

„Nemůžu tě najít, Evie.“ Zintenzivnila pohled. „Dokonce ani víly, které mi pomáhají, tě nemůžou najít. Řekni mi, kde jsi.“

Duše se blížily, omamovaly mě svou oslepující krásou. Mohla mě naučit, jak získat svou vlastní. Otevřela jsem ústa, a pak jsem slyšela, jak se Lease směje. Ohlédla jsem se a pozorovala jsem nás. Objímal mě, ústa měl těsně u mého ucha. „Jsem s ním,“ šeptla jsem a odtáhla jsem se od Vivian.

Vypadala dotčeně, pak zkroutila ústa v krutém úšklebku. „Jistě. Řekni mu, co jsi zač, a dej mi vědět, jestli jsi pořád ještě s ním. Uvidíš. Já jsem jediná, koho máš. Jediná!“

Znovu do sebe vtáhla plameny, tak jasné a tak strašně krásné, že jsem se rozplakala.

Když jsem se vzbudila, pořád ještě jsem plakala. Venku se zrovna rozednívalo, ale já už bych za žádnou cenu nešla znovu spát. Posadila jsem se a přitáhla jsem si kolena k hrudi a ovinula jsem kolem nich paže. Měla pravdu. Jsem prázdná. Byla jsem sama a byla mi zima, a budu to vždycky vědět. Odtáhla jsem si výstřih trika a podívala se dolů. Zápěstí se mi od chvíle, kdy mě Reth spálil, nezměnilo, ale srdce jsem teď měla rozhodně o něco jasnější.

A pak mě něco napadlo. Něco hrozného, příšerného. Co když vysávám život a energii z Lease? Co když ho zabíjím? Konečně jsem získala přítele, byla jsem si vcelku jistá, že ho miluji, a teď mu kradu duši.

Musela jsem odejít, utéct někam, kde nebudu moci nikomu ublížit, zvláště ne Leaseovi. Ale teď, když se mi svěřil, jak moc mi důvěřuje, jsem mu dlužila víc než to. Snažila jsem se neplakat a přeťapkala jsem přes chodbu do pokoje, kde se ubytoval. Lease spal, téměř neviditelný, natažený a zachumlaný v přikrývkách. Vypadal k zulíbání. Lámalo mi to srdce. Na nočním stolku vedle něj byl otevřený náčrtník.

Po špičkách jsem k němu došla a v bledém světle úsvitu jsem uviděla, na čem pracuje. Byl to můj portrét, pravděpodobně ten, který začal při hodině kreslení. Já jsem byla v oné vyzývavé póze, držela jsem Žaha a dívala jsem se na celý svět s tím příšerným výrazem Já se nedám! Lease mě nakreslil tak, jak mě viděl. A byla jsem krásná.

Bezútěšně jsme se rozplakala. Lease se rázem probudil, posadil se a vlila se do něj barva. „Evie? Co se děje?“

Zavrtěla jsem hlavou; přes slzy jsem ho skoro neviděla. „Myslím, že tě zabíjím.“