RŮŽOVÁ, TŘPYTIVÁ LÁSKA

Lease vypadal úplně zmateně. „Ty si myslíš, že mě zabíjíš?“

„Já jen − Vivian říkala − A jsem čím dál jasnější, a −“

„Uklidni se.“ Lease se posunul a poklepal na postel vedle sebe. Smrkla jsem a posadila jsem se; dávala jsem pozor, abych se ho nedotkla. „O čem to mluvíš?“

„Já vím, kdo tohle dělá. Jmenuje se Vivian a je to moje sestra − něco na ten způsob, myslím. Tvrdí, že nejsme opravdové sestry, ale že jsme stejného druhu.“

„Kdy jsi s ní mluvila?“ Hlas mu zněl překvapeně a nervózně.

„Včera v noci. A dvě noci předtím. Když jsem spala, ve snu.“

Snažil se potlačit úsměv. „Takže tobě se zdálo, že ta věc je tvoje sestra?“

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Myslela jsem, že to jsou jenom sny, myslela jsem, že jsem se zbláznila, protože jsem měla strach, ale pak mi řekla, že mi poslala zprávu, a taky že ano, na komunikátor. Je dole v kuchyni v zásuvce. Našla jsem ho, promiň.“

Lease se zamračil. „Vážně?“

Přikývla jsem a zatoužila jsem, aby to nebyla pravda.

„Páni. Tak co ti všechno povídala?“

„Je to takové zmatené. Ale tvrdí, že jsme stejného druhu, že jsme se nenarodily, že jsme byly stvořeny. Že jsme prázdné, a taky říkala −“ Znovu jsem se rozplakala „− že nemám duši. Že jsem jenom prázdná a studená jako ona, a že právě proto odnímá ty duše. Aby se vyplnila. Ale myslí si, že dělá dobrou věc, protože paranormály vysvobozuje z tohoto světa. Její duše jsou vždycky tady, zářící a krásné, a ona tvrdí, že víly chtějí, aby mě zabila, ale ona chce, abychom byly rodina.“

Lease byl zticha; tak strašně zticha. Čekala jsem, že začne volat na otce, že se ode mě v hrůze odtáhne.

„Tvrdí, že pokud nezačnu brát ty duše, tu energii, tak umřu, protože nemám vlastní duši. Ale já nechci! A, Leasi, mrzí mě to, ale já jsem čím dál jasnější, moje srdce a − co když ti beru tvoji duši? Když se dotýkáme, když se líbáme?“ Nemohla jsem skoro ani mluvit, tak prudce jsem teď plakala. „Nechci ti ublížit. Mě to tolik, tolik mrzí.“

Dlouho nehybně seděl. Pak k mému zděšení natáhl ruku a vzal mě za moji. Snažila jsem se odtáhnout. „Ne! Já ti nechci ublížit!“

„Evie,“ ozval se a hlas měl něžný a vážný. Stiskl mi ruku pevněji. „Opravdu si myslíš, že to je pravda? I kdyby tahle Vivian byla tím, kým myslíš, že je, proč by ti říkala pravdu?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím. Dává to smysl. Proč bychom jinak vypadaly stejně? A ta záře? A já jsem vždycky měla pocit, že jsem prázdná a že je mi zima.“

Natáhl se a položil mi ruku na bradu, čímž mě přinutil se na něj podívat. „Ty máš duši. Tohle je ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy slyšel. Nikdo tak bystrý a šťastný a ohleduplný jako ty nemůže být bez duše.“

„Ale co ta záře? Ta sílí.“

„Máš pocit, že něco čerpáš ze mě? Je to stejný pocit, jako to, co s tebou prováděl Reth?“

Zamračila jsem se a snažila jsem se o tom přemýšlet. Lease mě zahříval a vzbuzoval ve mně štěstí, ale to nebylo to samé. Reth mi vždycky připadal cizí, jako by do mě bylo vkládáno něco nového. S Leasem to bylo, jako by zahříval to, co už ve mně bylo. Zavrtěla jsem hlavou. „Ale ty se necítíš oslabený?“

Rozesmál se. „Vůbec ne. Když už, tak mám naopak víc energie než kdy předtím. A jsem rozhodně šťastnější, než jsem byl kdy předtím.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Já jsem mu zrovna teď řekla, že jsem zrůda, že jsem byla stvořená k tomu, abych vysávala duše z paranormálů, a jemu to nevadilo. „Ale já vím, že jsem stejného druhu jako Vivian. Mluvila jsem s tvou matkou. Ta říkala, že to je pravda.“

„Ona s tebou mluvila? Páni. Ona se neukazuje nikomu kromě mě a mého otce. Myslela si, že chceš udělat něco špatného?“

„Ne. Říkala, že si můžu vybrat, ale ona nevěděla, co se stane.“

„No, tak tady to máš. Mně je jedno, jestli jsi totéž jako ta Vivian. Ona je šílená. Ty ne. A mimochodem, pokud pracuje s vílami a ony chtějí, aby tě zabila, kdo tady může říct, že cokoliv, co ti říká, je vůbec pravda? I kdyby si to myslela, mohla by se dokonale mýlit. Nebo by mohla lhát, snažila by se tě podvodně vylákat na schůzku s ní, aby tě mohla zabít.“

„Možná. Myslím, že ji vychovaly víly. Ví toho spoustu o jejich proroctvích a tak, ale nemá je moc ráda.“ Zamračila jsem se. „Připadá mi dost osamělá a smutná.“ Nedovedla jsem si představit, jaká by výchova u víl mohla být. Ať už byl můj život jakkoliv zvláštní, měla jsem přinejmenším lidi, jimž na mně záleželo. Podívala jsem se na Lease. „Ty se mě teď opravdu nebojíš?“

Zavrtěl hlavou, pustil mi ruku a objal mě kolem ramen a přitáhl mě k sobě blíž. „Ani trochu. Jen kvůli tomu, že nevíš, co jsi, se tě přece nebudu bát. Já jsem s tím docela dobře obeznámený.“ Usmál se. „Mimochodem, jak bych se mohl někdy bát někoho, kdo nosí tolik růžových věcí?“

Rozesmála jsem se a setřela jsem si z tváře poslední slzy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Lease byl nejspíš jediný na tomto světě. Kdo by reagoval takhle? „Myslíš, že bychom to měli říct tvému tátovi?“

Chvilku mlčel. „Nevím. Ty už jsi mluvila s mojí matkou a ona o tomhle ví o moc víc než táta. A kromě toho to neznamená, že se tím něco změní. My pořád ještě nevíme, kde Vivian je, nebo jak ji zastavit. Tady jsi v bezpečí − nemůže tě najít. To je to, co je důležité. Myslím, že kdyby to můj táta a někteří z těch ostatních věděli, byli by z toho… nervózní. Takže vážně není důvod jim to říkat, nemyslíš?“

Zavrtěla jsem hlavou, a ulevilo se mi víc, než jsem byla ochotná přiznat.

„Necháme si to mezi námi. A pokud tě Vivian znovu navštíví, nebo se dozvíš něco jiného, budeme to rozebírat společně, ano? A mezitím nos u sebe Žaha.“ Navzdory ujišťování, že mě Vivian nemůže najít, jestliže mě ještě nenašla, měl v očích napjatý, znepokojený výraz. Není pochyb o tom, že byl odrazem mého narůstajícího znepokojení. Byť bych si tu připadala sebevíc v bezpečí, ona tam někde je a hledá mě.

Musel mi to vyčíst z obličeje. Stiskl mi ruku a přitáhl mě k sobě blíž. „Bude to v pořádku. Jsme v tom společně.“

Ohromilo mě, jak fantastický Lease je. Uvědomila jsem si, že už si nepřipadám tak prázdná a už mi taky není taková zima. Nebylo to nic dramatického, jen jemný pocit blaha, celistvosti. „Ale řekneš mi, kdybys cítil něco divného, až se tě budu dotýkat, viď, že ano?“

„No, já toho cítím spoustu, když se mě dotýkáš. Ale není to divné!“

Zazubila jsem se a lehce jsem ho plácla do prsou. „Myslím to vázně.“

„Já vím. Já − slibuju ti to.“ Políbil mě na tvář, pak se podíval na hodiny. „Hmm, asi bys radši měla jít pryč z mého pokoje. Nebylo by dobré, kdyby se táta vzbudil a našel nás spolu.“

„Á, jasně, to máš pravdu!“ Vyskočila jsem tak rychle, že jsem prakticky přepadla. „Nashle dole.“

Usmál se na mě. „Nemůžu se dočkat.“

Zavřela jsem dveře do jeho pokoje, opřela jsem se o ně a zavřela jsem oči. Vivian se spletla. Já jsem nebyla sama.

* * *

Zbytek dne byl nádherný. David pro mě sehnal nějaké falešné doklady a vyplnili jsem všechno, co bylo třeba k tomu, aby mě na podzim zapsali do školy. Dokonce jsem dostala hezké nové příjmení, Greenová. Nemohla jsem si vzpomenout, pod jakým jménem jsem byla vedená v pěstounském systému, a ve Středisku jsem jaksi žádné nepotřebovala. Ale i tak, už při pouhém pohledu na křestní jméno a příjmení pohromadě jsem si připadala jako skutečná osoba, jako bych třeba mohla mít doopravdy nějakou totožnost a život mimo MAZP.

David také koupil několik domácích kurzů, takže jsem mohla pokračovat ve studiu sama, protože školní rok už pokročil natolik, že jsem v žádném případě nemohla stačit normálnímu vyučování na střední škole. Byla jsem z toho tak trochu rozčarovaná. Znamenalo to míň času s Leasem a víc času bez vlastní zamykací skříňky. Ale teď, když jsem měla budoucnost, na niž bych se mohla těšit, mi šlo daleko víc o to, abych dostávala dobré známky. Musela jsem se koneckonců dostat na vysokoškolskou přípravku, na niž půjde Lease, ať to bude kterákoliv. A jestli to pro mě znamenalo víc práce doma, no, tak ji prostě budu dělat.

Kromě studia potřeboval Leaseův otec pomoc s paranormály, kteří přibyli. Rozšířily se totiž hlášky nejen o jeho tajné pomoci, ale také o tom zabíjení. Paranormálové instruovaní Davidovými kontaktními osobami v MAZP neustále proudili do města; David je buďto přesměroval do jiného místa, nebo našel místa, kam by je umístil tady.

Všichni paranormálové, s nimiž jsem se setkala, byli totálně vynervovaní, vyměňovali si šeptané hlášky o tom, kde se konalo poslední vraždění. Lease se musel neustále měnit ve Vivian, aby jim mohl ukázat, jak vypadá. Bylo víc než trochu mrazivé vidět chlapce, kterého jsem měla ráda, jak se mění v dívku, jíž jsem se děsila.

Dělala jsem si starosti i s tím, co by mohlo způsobit nahromadění tolika paranormálů na jednom místě, ale Lease mě ujistil, že to tak funguje líp. Navzájem se hlídali, a pokud někdo porušil pravidla − jako že dejme tomu pil lidskou krev − ostatní ho udali. Nikdo na sebe nechtěl upoutat pozornost MAZP nebo Vivian.

Oceňovala jsem, co David dělá, a byla jsem ráda, že můžu pomoct se zařizováním různých věcí, ale jeho nedostatek organizace a záznamů mě znervózňovaly. On na jedné straně zařizoval upírům novou falešnou identitu a posílal je do nových měst, v nichž měli žít, ale neměl přitom žádnou možnost, jak zjistit, co tam budou dělat. Pokud MAZP byla příliš tvrdá, byl David zase naopak podle mého názoru příliš důvěřivý.

Ale mě se nikdo na názor neptal.

Ono odpoledne, když jsme skončili se zpracováváním posledního vlkodlaka pro tento den, se Lease otci zmínil, že půjdeme společně na ples. Skoro by se dalo soudit, že na ten ples snad půjde David, tak moc ho to nadchlo. Trval na tom, abychom okamžitě vyrazili do nákupního střediska. Neprotestovala jsem. Lease se pořád smál, jak jsem byli všichni vzrušení, dokonce i Arianna, která se k nám přidala.

„Ale no tak, vždyť víš, že se ti v obchodě bude líbit,“ ujistila jsem ho, když jsme se usazovali na zadním sedadle, a stiskla jsem mu ruku. „Je to pro teenagery jako nirvána!“

„A já jsem si myslel, že je to očistec.“

Když jsme dorazili na místo, David a Lease se rozdělili a šli se podívat do půjčovny smokingů, zatímco já s Ariannou jsme se šly podívat na šaty. Přiznávám, že Arianna nebyla mou ideální partnerkou pro nakupování, ale byla tak rozrušená, že jsem po několika minutách zjistila, že se s ní směju. To vyvažovalo skutečnost, že teď mě větší množství lidí znervózňovalo. Dvakrát se mi zazdálo, že jsem koutkem oka zahlédla Retha, takže jsem vytáhla z kapsy svůj nový železný boxer, ale pokaždé to byl nějaký úplně neznámý člověk. Napadlo mě, jestli budu ještě někdy schopná se zase uvolnit.

V našem třetím poschodí si Arianna vzdychla a prohlížela si řady stojanů se šaty. „Páni, tohle mi strašně schází. Než jsem no, zemřela, jsem myslím dělala něco s módním návrhářstvím. Nikdy jsem nezjistila, jako to funguje. David to taky neví.“ Zamračila se.

„Jasně, ukazuje se, že já nevím nic o ničem. MAZP nebyla nijak moc pečlivá, pokud jde o vzdělávací program jejích paranormálů.“

„Je to prostě praštěné. Myslím jako, že před deseti lety jsem byla ve škole a těšila jsem se na všechno, co přijde. A pak, bum, najednou se ze mě stala tahle − tahle věc. A co mi nejde do hlavy, je, jaký má tohle všechno smysl: To snad opravdu po zbytek doby zůstanu takhle, prostě povedu jenom jakýsi druh existence? Padá na mě únava, když o tom jenom přemýšlím, víš?“

Zamračila jsem se a snažila jsem se ignorovat, co mi říkala Vivian o vysvobozování paranormálů z tohoto světa. „Vždyť děláš užitečné věci,“ namítla jsem.

Zavrtěla hlavou. „Hm, nojo. Hele, co tyhle?“ Držela ve výšce šaty. Byly dlouhé až na zem, měly lesklou, nadýchanou sukni, byly bez ramínek a měly srdíčkový výstřih. A byly růžové. Krásně, krásně růžové, svítily a přesně správně se na nich zachytávalo světlo. Byla jsem zamilovaná.

VE TVÝCH SNECH

Vivian se neukázala až do týdne, kdy se konal ples. Seděla jsem na jedné z Leaseových hodin, ale nikoho jsem neznala. Učitelka mluvila jiným jazykem, já jsem zapomněla číst a na sobě jsem měla své plesové šaty a na nohou bagančata. Stačil příslib školy na podzim a já už jsem z toho měla zlé sny.

Když jsem se horečně snažila rozluštit slova testu z nějakého předmětu, o kterém jsem nikdy neslyšela, vzhlédla jsem: zbytek studentů zmizel. Vivian seděla za katedrou a divně se na mě dívala; duše se vznášely a svítily za ní.

„Ty jsi divná,“ řekla.

Podívala jsem se dolů na papír, stále ještě nervózní z toho, že musím test dokončit. „Jasně, já vím.“

„Tak, už jsi mu to řekla?“ Její drobný úsměv v sobě měl náznak arogance.

„Vlastně ano.“

„Tak proč jsi mě nezavolala?“

„Jemu to nevadilo.“

Úsměv jí pohasl, a vystřídalo ho svraštělé obočí. „Jemu to nevadilo?“

„Ne. Má mě rád bez ohledu na to, kdo nebo co jsem.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, ty tomu nerozumíš. Určitě jsi mu lhala. Vždyť jsi pořád jasnější. Ty jsi přišla na to, jak to zařídit, viď? Zabila jsi ho?“

„Ne, nezabila jsem ho! To bych nikdy neudělala. A taky jsem ‚na to nepřišla‘, a ani nechci. Jsem šťastná tam, kde jsem.“

„Aha, chápu.“ Obličej jí ztvrdl a zledověl. „Máš štěstí, Evie. Takže oni se o tebe postarají? No jestli ty nejsi fakt mimořádná! Máš přátele všude.“

Pokrčila jsme nervózně rameny. „Nechci mít nic společného s vílami ani s odebíráním duší nebo s něčím takovým. Tady můžu být normální. Já chci být normální.“

Obličej se jí zkroutil zuřivostí. Na chvilku jsem si myslela, že se na mě vrhne. Ale pak se její výraz změnil, a ona se zadívala na katedru a objížděla její hranu prstem. Dřevo ožehly černé stopy, stoupaly z něj drobné obláčky kouře. „Normální, co? Nebylo by to hezké, malá Evie, normální Evie.“ Zamyšleně vzhlédla. „Já jsem vždycky chtěla přezdívku. Víly nejsou zrovna vstřícné, pokud jde o náklonnost, víš? Nějakou kamarádku někoho, která by mě měla tak ráda, aby mě oslovovala ahoj, Vivi, nebo možná jenom Viv. Vždycky jsem si říkala, jaky by to asi byl pocit.“

Oči se jí naplnily slzami. „Víš, jak dlouho jsem na tebe čekala? Byla jsem tak dlouho sama, a oni pak začali mluvit o tom, jak ten druhý dvůr udělal tu novou. Nejdřív jsem žárlila, byla jsem připravená tě zabít, jak říkali oni. Ale pak jsem tě viděla v Irsku, uvědomila jsem si, že tady je někdo jako já! A tak jsem tě začala hledat. Nemohli tě najít, ale já jsem věděla, že můžu, věděla jsem, že se mi podaří tě najít. A když jsem tě konečně našla, ty jsi odešla dřív, než jsme si stačily promluvit. Jsem pořád ještě sama, a zase tě nemůžu najít.“ Útlá ramena se jí třásla. Vypadla tak zlomeně, tak smutně, že mě z toho rozbolelo srdce. „Nevydrží to. Ty nemůžeš být normální. Buď se mnou. Jsem tak unavená tou samotou. Prosím, nech mě, ať tě najdu.“

Přešla jsem k ní, snažila jsem se nedívat se na ty duše, říkala jsem si, že je nechci. Pohladila jsem ji po ruce. „Mrzí mě to. Moc mě to mrzí.“

Vzhlédla ke mně a já jsem uviděla oheň, který jí planul za očima. „Tak pojď se mnou.“

„Já −“ začala jsem jí říkat ne, ale ona mě popadla za zápěstí a ruce měla jako svěráky.

„Já tě najdu,“ zašeptala a usmála se.

Prudce jsem otevřela oči a posadila jsem se na posteli. Nebylo to dobře. Strašně to nebylo dobře.

Byla ještě tma, ale já jsem tiše přešla do Leaseova pokoje. Něco se mu zdálo, protože jeho podoba přeskakovala mezi různými lidmi. Vylezla jsem si na postel a lehla jsem si k němu, ale nahoru na pokrývky. „Leasi,“ zašeptala jsem. Nepohnul se, a tak jsem to zopakovala o trochu hlasitěji. „Leasi.“

Prudce otevřel oči, a podoba tváře mu přešla z náhodně vybraného postaršího muže do jeho obvyklé podoby. „Evie?“

„Měla jsem další návštěvu.“

„Ne.“ Chvilku na mě upíral oči a mračil se. „Ne,“ řekl znovu a zavrtěl hlavou. „Promiň, kolik je hodin?“

„Pozdě. Brzy. Promiň.“

„Ne, to je v pohodě. Ty jsi měla další sen s Vivian?“

„Jo.“

„Co říkala?“

„Říkala, že jsem čím dál jasnější.“ Podívala jsem se na něj, znepokojená a nervózní.

„No, moje duše je pořád ještě plně na místě. Ona tebou manipuluje.“

Přikývla jsem, i když mě mé rychlé, nervózní kontroly každý den ve sprše spolehlivě ubezpečovaly o tom, že Vivian má pravdu. Dokonce i Lease nedávno večer konstatoval, že už nemám ruce tak studené jako obvykle.

„Ještě něco?“

„Zuřila, že jsem jí neřekla, kde jsem. Je fakt smutná. Je tak osamělá.“ Cítila jsem se příšerně, když jsem si vzpomněla na výraz v jejích očích. „Povídala, že mě najde, i když nebudu chtít.“

„Ještě tě nenašla.“

„Ne, a vypadala, že je fakt otrávená. Ta velká vlna zabíjení, do které se pustila, byla podle mě kvůli mně. Aby mě našla. Vsadím se, že víly věděly, že pracuju pro MAZP. Musely si spočítat, že mě dříve či později vyhmátne. A pak, když mě uviděla potom, co zabila tu čarodějnici −“ Zarazila jsem se a uvažovala jsem o tom. „Myslím, že se ještě nerozhodla. Je možné, že se mě ještě pořád snažila zabít, když se vloupala do Střediska. Ale teď chce, abychom my dvě, já nevím, prostě byly nějak spolu. Abychom společně zabíjely paranormály. Věnovaly se utužování rodiny.“

„Neměly by být víly schopné najít tě naprosto bez problémů?“ Vypadal znepokojeně.

Zabořila jsem se do polštáře. „Nevím. Možná to je tím, že s sebou nosím chleba, jak říkal tvůj otec? Nebo to nějak souvisí s tím, co dělá tvoje matka? Nemám tušení, proč se jim nepodařilo mě najít. Ale mám fakt strach − co když přijde sem. Co když ublíží tobě? Nebo Arianně, nebo Noně, nebo některému z těch ostatních paranormálů? Všechny ohrožuju. Byla by to moje vina, a myslím, že bych si to nedokázala nikdy odpustit.“

Lease zavrtěl hlavou. „Neneseš odpovědnost za nic, co dělá ona. A vážně si myslím, že pokud tě ještě nenašla, pak tě ani nenajde.“

Říkali jsme si to dokolečka, a čím vícekrát jsem to slyšela, tím lépe to znělo, ale neutěšilo to strach, který mi hlodal v žaludku. Mohla jsem doopravdy jen tak klidně žít a provždy se skrývat v malém virginském městečku?

Mně by to nevadilo.

Ale stále ještě jsem nedokázala zapomenout, jak byla smutná. „Nikdy jsem si nemyslela, že budu vděčná za své dětství, ale chudák Vivian. Vím, že je šílená a vraždí, ale ona nikdy nikoho neměla. Nikdy. Kéž by tak existoval nějaký způsob, jak bych jí mohla pomoct, víš?“

„Vím. Ale nesmíš zapomínat, že ji vychovaly víly. Všechno, co ti říká, je nejspíš lež.“

Mdle jsem se usmála, ale věděla jsem, že se mýlí. Takovouhle bolest a osamělost nemůže nikdo hrát. Nerozuměl tomu − on vždycky někoho měl. Napadlo mě, jaké by to asi bylo, kdyby mě vychovávaly víly Otřásla jsem se přitom pomyšlení.

„Takže, ehm, ty máš v plánu strávit zbytek noci tady?“ zeptal se a povytáhl obočí.

Zúžila jsem oči a snažila jsem se neusmát. „To leda ve snu.“

Rozesmál se. „Tak v tom případě mě nech spát, abych se k těm snům mohl vrátit.“

Zavrtěla jsem hlavou, naklonila jsem se a rychle jsem ho políbila na rty, pak jsem se vrátila do svého pokoje a už po cestě se mi po něm stýskalo. Nevadilo by mi strávit noc u něj, ale chtěla jsem to vzít pomalu a usoudila jsem, že spát ve stejné posteli by nebyl moc chytrý nápad. Koneckonců jsem to viděla pořád dokolečka v Easton Heights − když si spolu nějaká dvojice začala příliš rychle, nikdy to neskončilo dobře. Navíc jsem si myslela, že jeho otci by se to moc nelíbilo, a já jsem nechtěla zbytečně pokoušet štěstí.

Trvalo mi dlouho, než jsem zase usnula.

* * *

Druhý den ráno šel Lease do školy. Já jsem zůstala doma, stejně jako většinu dní, a dělala jsem domácí úkoly a učila jsem se na zkoušky na přípravku na vysokou. Bylo to tak bizarní, že se mi chtělo smát. Vivian a její víly plánovaly mou zkázu, a já jsem zatím seděla u stolu a šprtala se slovíčka. Normální bylo někdy podivnější než paranormální.

„Jak to jde?“ zeptal se David, který si dělal obložený chleba k obědu.

„Chtěla bych se tě na něco zeptat, jestli máš chvilku.“

„Už je to dávno, co jsem se na tohle učil, ale pokusím se ti pomoct.“

„Á, ne, to se netýká toho testu. Jen mi něco vrtá hlavou, vlastně mi to dělá starosti. Je to kvůli vílám. Jak můžou někoho najít? Myslím jako, kdyby mě nějaké víly z MAZP hledaly, věděly by, kde jsem?“

„Myslím, že ne. Vím, že pokud víly mají nějaké pojítko, něco tvého, většinou něco důležitého, co ti patří, nebo něco z tvého těla“ − viděl, jak jsem vykulila oči a usmál se − „jako třeba vlasy nebo prst, vždycky tě můžou najít. A pak taky, když je přivoláš, samozřejmě. Ale pokud to myslíš tak, jestli by jenom věděly, kde jsi, tak ne. Ony mají způsoby, jak najít lidi. Kdyby například znaly tvé plné jméno, bylo by to jednoduché.“

Zamračila jsem se. Já své skutečné plné jméno neznám. Byla jsem si vcelku jistá, že ho neznala ani MAZP, a Vivianiny víly taky ne. Pak jsem si vzpomněla, jak mi Reth říkal, že mi jednou poví mé jméno. Mezi lopatkami mě studeně zamrazilo. Právě proto zřejmě jako by vždycky věděl, kde ve Středisku jsem. „Jsou nějaké jiné způsoby?“

„Kdyby tě víly opravdu chtěly najít, nejspíš by to dokázaly. Což znamená, že už by tě našly.“ Usmál se. „Už jsem si s tím dělal starosti sám, místo tebe, a nemyslím si, že by to byl nějaký problém. Tady jsi před MAZP v bezpečí.“

Přikývla jsem a zatoužila jsem, abych se musela bát MAZP. Ne, já jsem se bála mnohem horších věcí. Popadla jsem další krajíček chleba a vstrčila jsem si ho do kapsy. Chtěla jsem zůstat tady, chtěla jsem, aby tenhle spokojený život trval navždy.

Cosi mi říkalo, že krajíčky chleba nebudou stačit.