NEROZMAŽ MI
MAKE-UP

Arianna si v hlubokém zamyšlení pečlivě prohlížela mé vlasy. Obličej se jí rozzářil. „Už to mám! Vzpomínáš si na Cheyenne v té epizodě s maškarním plesem?“

„Uch, páni! To je perfektní! Ty jsi génius!“

Ušklíbla se. „Já vím. Vůbec nejlepší epizoda, co ty na to?“

„Určitě.“ Pozorovala jsem v zrcadle, jak mi Arianna nasazuje nahřívací natáčky. Nikdy předtím jsem neviděla žádného upíra v zrcadle. Ukazuje se, že se v něm odrážejí, ale podobně jako ve slunečním svitu se jim tak úplně nezobrazí mimikry. Mrtvola vespodu není vidět, ale dá se poznat, že něco není v pořádku. Není divu, že nemají rádi zrcadla; já bych se strašně nerada takhle viděla. Arianna se vyhýbala pohledu do zrcadla a neustále se posouvala tak, aby se do něj nedívala.

Přiznávám, že představa jejích rukou na mých vlasech − jejích mrtvolných rukou zakrytých kouzlem − mé pořád ještě trochu zneklidňovala. Ale snažila jsem se to překonat. Všechno je koneckonců mnohem složitější, než bývalo dřív. Už neplatilo uvidět upíra, omráčit upíra, označkovat upíra. Teď platila nutnost zvážit filozofické důsledky existence lidí, jimž byla vnucena nesmrtelnost, kteří byli odsouzeni k tomu, aby zůstávali kdesi na okraji lidstva, třebaže v nich samých téměř nic lidského nezbylo. Není vůbec divu, že pili krev.

Když mi sundala natáčky, vlasy mi spadly dolů po zádech ve volných, těžkých loknách. Vzala vlásenku pokrytou skleněnými kamínky, na jedné straně mi spletla jednu kadeř do lehkého copánku a připnula mi ji na místo. „Dokonalé.“ Usmála se. Musela jsem souhlasit. Byl to jednoduchý účes, ale dával v plné kráse vyniknout mým vlasům, které patřily opravdu k tomu nejhezčímu na mně.

„Ty jsi umělkyně.“

„Á, to já přece vím. Teď tě nalíčíme.“

Dívčí intimita v Ariannině společnosti ve mně vyvolávala skutečný stesk po Lish. Ne že by se zrovna mohla zapojit, s tou svou rusalkovskou vodní konstitucí, ale strašně ráda by to viděla. Když mi Arianna nanesla tmavé, dramatické oční linky a urputně přemýšlela o tom, jaký odstín očních stínů by měla použít, napadlo mě, co říkala Cresseda, když jsme spolu mluvily poprvé. Požádala mě, abych k nim Lish vrátila. Ale jak bych mohla? Byla mrtvá; byla pryč.

„No, to je nádhera.“ Všechno to do sebe zapadalo − jak to, že jsem to neviděla předtím?

„Ale vždyť já vím! Nikdy tě nenapadlo, že můžeš být takhle krásná, co?“ odpověděla Arianna blazeovaně.

„Ty jsi fakt úžasná,“ ujišťovala jsem, abych zakryla své pocity. I když jsem vypadala moc krásně (a vážně, vypadala jsem opravdu krásně), nebylo to nic ve srovnání s tím, co jsem si právě uvědomila. Musela jsem okamžitě mluvit s Leasem.

Vstala jsem, ale Arianna mě vtlačila zpátky do židle. „Ještě nejsi hotová, nemáš nalíčené rty.“ Nemohla jsem dělat nic jiného než klidně sedět, když mi Arianna natírala rty růžovým odstínem s leskem. „Dobře. Jsi dokonalost sama. Jsem geniální.“

„Díky!“ Usmála jsem se na ni a vystartovala jsem nahoru po schodech. Arianna se rozesmála: myslela si, že se prostě nemůžu dočkat, až si obléknu šaty.

„Leasi!“ vtrhla jsem k němu do pokoje. Překvapeně vzhlédl. Pořád měl na sobě basketballové šortky a obyčejné tričko a ležel na břiše na posteli a kreslil si. Zastavila jsem se a zamračila se. „Copak ty se nebudeš chystat?“

Rozesmál se. „Sundám si šaty, vezmu si smoking. To celé mi zabere tak dvě minuty. Ale ty vypadáš krásně.“

„Poslyš, já jsem na to přišla!“ Sedla jsem si do nohou postele.

„Na co jsi přišla?“ Vztyčil se a posadil se naproti mně.

„Na to s tou básničkou! Vím, co to znamená!“ Proč jsem o tom nepřemýšlela víc? Byla jsem tak hloupá!

Povytáhl obočí. „Vážně?“

„Jo! Dobře, tak ‚oči jak bystřiny, v nichž roztál sníh‘, hm. Pak je ‚ledová tím, co nezví z nich‘, no, jestli je jako já, je jí pořád zima, ne? U toho s tím ‚co nezví z nich‘, si nejsem jistá, třeba je to to, co z nich nemůže vyčíst.“ Toho, co Vivian neznala a kvůli čemu byla chladná a osamělá, byla spousta. „Ale stejně. ‚Nebesa nad ní, níž peklo zeje‘, to je Země, kde jsme všichni uvízli, myslím tedy jako víly. Ale pak ‚tekutý oheň žal její kryje‘, to je to, jak vypadají ty duše nebo energie − tekuté, zlaté plameny. A ona si je bere, protože ji zahřívají, a ona už si nepřipadá sama. Ale pak ta poslední část − ‚smrt, smrt, smrt, co milost nezná‘? To není o tom, jak zabíjí paranormály! Pamatuješ si, co říkala tvoje matka, o tom, jak vrátím Lish zpátky k nim? Vivian je nejen zabíjí, ona si bere jejich duše a nechává si je. Jsou uvězněny v ní, víří tam. Takže ona je zabije, ale jejich duše jsou uvězněny!“ Přeříkávala jsem se ve snaze vychrlit to ze sebe všechno, než něco zapomenu. „Lish a Jacques a všichni ostatní, jejich duše nebyly vysvobozeny − byly prostě ukradeny!“

Vytřeštil oči. „To dává smysl.“

„Takže myslíš si − Co kdybychom dokázali − Co kdybychom dokázali dostat ty duše ven? Myslíš, že by to znamenalo − Mohla by se Lish vrátit? K životu?“

Zamračil se. „Nevím. Ta těla, ta byla mrtvá. Každé nesmrtelné tělo může zemřít, pokud se tak stane správným způsobem.“

„Ach jo.“ Svěsila jsem ramena. Opravdu jsem si myslela, že jsem na to přišla, myslela jsem si, že můžu dostat Lish zpátky. V těch posledních několika minutách jsem měla pocit, jako bych ji tu už měla. A teď jsem ji zase ztratila.

Lease mě vzal do náručí. „Mrzí mě to, Evie.“

Přikývla jsem. Byla jsem hloupá. I kdyby existoval nějaký způsob, jak by se Lishino tělo a duše mohly opět spojit, což nebylo pravděpodobné (a zřejmě by to bylo hrozné, když si vezmeme, kolik času od té doby uplynulo), neměla jsem ponětí, jak bych mohla ty duše z Vivian dostat, nebo zda je to vůbec možné.

„Ale stejně, podle mě máš pravdu ohledně významu té básně. Jsou mrtví, ale nejsou propuštění, protože jejich duše jsou uvězněné. To je aspoň něco.“

„A hlavně nám je to hodně platné, viď?“ vzdychla jsem si. Naklonil se a chtěl mě utěšit polibkem, ale já jsem se odtáhla. „Tak na to nesmíš ani pomyslet. Arianna tě zabije, jestli mi rozmažeš make-up.“

Usmál se a povytáhl obočí. „Já mám rozhodně v plánu ti ho rozmazat, než dnešní večer skončí.“

„To ti přeju hodně štěstí.“ Vyšla jsem z jeho pokoje a zamířila jsem do svého, docela zklamaná tím, že moje jasná chvilka vlastně nic nevyřešila. Nemohla jsem si pomoci: měla jsem pocit, že jsem Lish strašně zklamala, jenomže jsem nevěděla, co jiného bych mohla udělat. Rozluštím tu věc s Vivian. Nakonec určitě.

Pro útěchu jsem měla aspoň ten ples. Možná to je mělké, ale věděla jsem, že by mi to Lish přála. Viděla jsem ji teď před sebou, její oči na mě souhlasně zářily. A viděla jsem, do jak úzké linky by se sevřely Raqueliny rty, až by se podívala na mé šaty, které neměly rukávy, zato však měly náznak výstřihu. Skoro jsem slyšela, jaký druh povzdechu by použila.

Kdybych na ně ještě chvilku myslela, rozbrečela bych se, a na to jsem byla příliš krásně nalíčená. Zadívala jsem se na své šaty, láskyplně jsem se dotýkala materiálu, a mrkala jsem, abych zahnala slzy. Tak dlouho jsem snívala o školním plese. Nemohla jsem uvěřit, že na něj půjdu. S chlapcem, jehož miluju, nic menšího. Budu tak šťastná, jak by si Lish přála, abych byla.

Přála jsem si, aby v místnosti bylo zrcadlo, ale nepotřebovala jsem žádné na to, abych věděla, jak nádherné tyhle šaty jsou. Když jsem si je zkusila poprvé, možná půlhodiny jsem se na sebe jenom dívala. A s dodatečným vylepšením v podobě páskových sandálů na vysokém podpatku ve světle zlaté barvě jsem si byla vcelku jistá, že v historii školních plesů neexistoval nikdy lepší komplet. Místo šperků jsem si vetřela na ramena lesklou vodičku. Dnes večer jsem zářila dost sama o sobě.

Lease zaklepal. Otevřela jsem dveře a zazubila jsem se na něj. Jeho reakce byla dokonalá. Čelist mu poklesla, pak se prostě jenom usmál, jako by nemohl uvěřit svému štěstí. Já ostatně také ne. Tedy jako uvěřit svému štěstí, protože i když byl jako Vodouš úžasný pořád, jako Vodouš ve smokingu byl ztělesněním oslnivosti.

„Vypadáš nádherně.“ Vztáhl ke mě paže. Zavěsila jsem se do něj a usmála se.

„Nápodobně,“ ujistila jsem ho a snažila jsem se nesmát, tak jsem byla šťastná. „Možná by sis měl ten smoking koupit.“ Zasmál se a sešli jsme ze schodů, kde čekali jeho otec a Arianna s fotoaparáty. Když nás asi milionkrát vyfotili (a já jsem si nestěžovala, chtěla jsem důkaz, spoustu, spoustu důkazů dnešního večera), zamířili jsme k čekající limuzíně.

Řidič nám otevřel dveře. Zastavila jsem se a stiskla jsem Leaseovi paži. „Víš, že ten řidič je troll, viď?“ zašeptala jsem nervózně.

Zasmál se. „Ano, to víme. Dobrý rodinný přítel.“

Nastoupili jsme si dozadu, protože jsme byli první z těch, kdo měli v limuzíně jet. Po několika dalších zastávkách, na nichž jsme nabrali Johna a Carlee (kteří se na mě usmáli a pochválili mi šaty), jsme zajeli do malé restaurace na večeři. Světla byla ztlumená a intimní, výzdoba elegantní. Sedli jsme si ke stěně s oknem a já jsem byla ráda − plyšové lavice, na nichž jsme seděli, znamenaly, že se můžu těsně přitulit k Leaseovi.

Pak jsme jeli do školy. John si hlasitě stěžoval na to, jaké je to omezování mít ples ve škole, ale mně to bylo jedno. Ples byl ples. A já jsem tady byla, na plese, na normálním, nádherném plese, s mým většinou normálním, naprosto nádherným chlapcem. Připadalo mi, že svítím, tak jsem byla šťastná.

Šli jsme do tělocvičny, která byla vyzdobená mrkajícími světly a altánky, a já jsem si uvědomila, že opravdu svítím. V kalném světle byla moje paže jako pochodeň. Pohlédla jsem si dolů na hruď a okamžitě jsem zalitovala, že jsem si vybrala šaty s takovýmhle výstřihem. Jestliže moje paže byla jako pochodeň, bylo moje srdce jako miniaturní slunce. V panice jsem si ho zakryla rukou, než jsem si uvědomila, že ho nikdo jiný nevidí.

„Chceš si zatancovat?“ zeptal se mě Lease a vyvedl mě doprostřed parketu. Snažila jsem se ignorovat své svítící zápěstí, když mě uchopil pažemi za zády a těsně mě k sobě přitáhl, a usmála jsem se. Hráli nějaký doják, ale mně to bylo jedno: důležité bylo, aby to byla pomalá píseň. „Tak školní ples.“ Usmál se na mě, když jsme se v rytmu táhlé a dojemné hudby zvolna nechali unášet. „Líbí se ti?“

Rozzářila jsem se. „Víc než Easton Heights.“

NEZVANÝ HOST

Věděla jsem už, že jsem jako tanečnice beznadějná, díky fiasku s vymknutým kotníkem při iPodu, ale Lease a já jsme hodili opatrnost a soudnost za hlavu a kývali jsme se uprostřed parketu se všemi ostatními.

Lease mě vytáhl z kola kvůli dalšímu fotografování. „Předveď klasickou pózu, ano?“ požádal mě, když jsme čekali na skupinovou fotku.

Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, co tím myslí, a bylo mi to jedno, hlavně že budeme mít fotky. Jak jsem říkala, chtěla jsem důkaz. Stáli jsme u sebe, Lease mě rukama objímal kolem pasu. Pak, zrovna když se měla stisknout spoušť, mě Lease pustil, dal mi jednu ruku za hlavu a plnou silou mě políbil na rty. Byla jsem tak překvapená, že jsem málem přepadla, kdyby mě nedržel tak pevně. Jakmile cvakl blesk, vytáhl mě zpátky nahoru.

„Ty mizero!“ Plácla jsem ho se smíchem do ramene. „Tohle bude ta nejdivnější fotka, jaká kdy na světě byla.“

„Říkal jsem ti, že ti rozmažu make-up,“ řekl se samolibým úsměvem ve tváři.

„Jo, když už o tom mluvíme, tak já teď musím na toaletu přemalovat si rty.“ Natáhla jsem ruku a přejela jsem mu palcem po spodním rtu. „I když tenhle odstín ti docela sluší.“

„Ty s sebou máš rtěnku?“ zeptal se udiveně, protože jsem si s sebou nepřinesla kabelku.

„Hm, nikdy nepodceňuj vynalézavost dívek, co se týče uložení nezbytných potřeb.“ I když jsem od něj strašně nerada odcházela, byla jsem odhodlaná vypadat krásně celý večer.

„Neřekneš někomu, aby šel s tebou?“

„Na toaletu? Proč?“

„Holky nikdy nechodí na toaletu samy.“

„Budu se snažit, abych se během těch deseti vteřin, co mi bude trvat se upravit, necítila moc osamělá.“

Usmál se. „Sejdeme se u stolu s pitím.“ Objal mě a přitáhl mě k sobě blíž. „Pospěš si,“ zašeptal a pak mě pustil.

Na toaletu jsem prakticky doplula. Bylo tam ještě několik dalších dívek, které si s hihňáním povídaly o chlapcích, s nimiž tu jsou, a o tom, která má na sobě které příšerné šaty. Vytáhla jsem si zpod podprsenky rtěnku. Když má někdo plochá prsa, skýtá mu to výhodu v podobě většího úložného prostoru.

Obnovila jsem svůj dokonalý vzhled, vrátila se zpátky do tělocvičny a rozhlížela jsem se po Leaseovi. Když jsem procházela kolem temných koutů tělocvičny, prohlížela jsem je, zda se v nich neskrývá zdroj potenciálních problémů.

Protočila jsem panenky a rozesmála se. Dneska večer nebudou žádní upíři ani víly, ani šílené hořící dívky. Pokud jde o tuhle školu, nic z těchhle věcí ani neexistovalo. Lease mi zamával od stolu s nápoji a já jsem poprvé po mnoha letech cítila, jak mi z těla vyprchává všechno napětí.

Zrovna když jsem k němu došla, začali hrát pomalou píseň. Pohybovali jsme se po tanečním parketu a pohupovali se v rytmu jako všichni ostatní. „Víš,“ řekl a naklonil se tak blízko, že měl rty na mém uchu, „je možné, že když tohle řeknu, ztratím veškerý svůj mužný kredit, ale jsem si celkem jistý, že dnešní večer je dokonalý.“

„Já taky.“ Kdyby bylo možné zemřít štěstím, mohl se v té chvíli klidně začít psát můj nekrolog.

Po několika minutách pohupování Lease zavrtěl hlavou. „Zmůžeme se i na něco lepšího než tohle.“ Vzal mě za ruku a začali jsme tančit skrz ostatní páry v bizarní napodobenině tanga. Když mě zakláněl dozadu, viděla jsem Johna a Carlee, kteří tančili tak těsně u sebe, že by se mezi ně nevešel ani list papíru.

Lease mě zdvihl zpátky nahoru a rošťácky se usmál. „Myslíš si to samé, co já?“

Oba současně jsme pokročili vpřed a natažené ruce jsme použili jako klín k tomu, abychom je oddělili. Carlee se rozesmála a John skočil Leaseovi na záda a pokoušel se mu dát lepanec.

„Ale no tak, kluci,“ napomenula jsem je se smíchem.

„Můžu se přidat?“ zamumlal mi do ucha hlas jako tekuté zlato. Páteř se mi napjala a žaludek se mi stáhl strachy; než jsem stačila vykřiknout, jemná ruka se chopila té mé a odvířila se mnou davem. Snažila jsem se zůstat na místě, ale vířili jsme nemožně rychle, místnost kolem nás se změnila v rozmazanou skvrnu a kolem mě se krouživě míhalo moře tváří. Rethovy paže kolem mě byly jako ocelové obruče.

„Leasi!“ vykřikla jsem a držela jsem rovnováhu jen díky Rethově až příliš silné paži na mých zádech. V jediném krátkém záblesku jsem zahlédla Lease, s obličejem jako ztělesnění paniky, jak se snaží prodrat se masou šatů a smokingů a dostihnout nás. Hedvábí a flitry vytvářely duhovou oponu, a znovu ho mým očím skryly, když Reth obratně proklouzával těly kolem nás. Lidé jako vždycky proti němu neskýtali žádnou ochranu.

Prodrali jsme se okrajem davu a Reth s námi protančil přímo vílími dveřmi a pryč od všeho, co jsem kdy chtěla.

„Evelyn, lásko moje. Konečně tančíme.“ Zaklonil mě dozadu, mé tělo přímo proti jeho v nekonečné temnotě. Zavřela jsem oči, v hlavě mi vířilo a ze všech sil jsem se snažila neplakat. Proč jen jsem si musela zapomenout vstrčit si za podprsenku kromě rtěnky i kousek okoralého chleba? Nebo železnou trubku?

Proč jen jsem si někdy dovolila si myslet, že můžu být normální?

„Vezmi mě zpátky,“ řekla jsem a odtáhla jsem se od něj co nejdál. Nesnášela jsem už to, že jsem ho na Stezkách musela držet za ruku.

„Ale no tak. Vždyť jsme spolu tak dlouho nemluvili. Vážně mě to mrzí. Chtěl jsem za tebou zajít, ale ty jsi spala v ohavné železné posteli a ta vodní čarodějnice dávala dost pozor. Ale podařilo se mi zaměstnat se našimi starými přáteli v MAZP. Díky tobě a tvým nádherným slovům jsem mohl vykonat tolik společenských návštěv.“

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se bezbarvým hlasem, abych neprozradila rostoucí paniku. Co jsem to udělala? Pomyslela jsem na svá slova z oné noci − jimiž jsem mu nařídila přijmout jiné jméno. To by zabránilo MAZP v tom, aby ho mohla ještě komandovat, ale nechápala jsem, jak by ho to mohlo kompletně vysvobodit. Pak jsem si vzpomněla na další příkaz: ignoruj to, co ti řekne MAZP. Chtělo se mi zvracet, když jsem si uvědomila plný dosah svých slov. Není pochyb o tom, že si to vyložil tak, že má ignorovat veškeré příkazy, jaké mu MAZP kdy dala, včetně pravidel zakazujících škodit lidem. „Ach ne,“ zašeptala jsem zděšeně. „Co jsi udělal?“

Usmál se, zuby měl v temnotě zářivě bílé, a udělal několik kroků. Vzdorovala jsem, ale on mě táhl s sebou, a pak jsme se ocitli na louce, která nebyla ve skutečnosti louka. Okraje byly zamlžené, neurčité, a veselá žlutá obloha byla až příliš blízko. Tráva a drobné červené kvítky byly uspořádány v prstencích a vzorech, celé místo bylo posměšným obrazem klidu.

„Tady.“ Objevily se dvě židle a on se posadil na jednu a mně pokynem naznačil, abych udělala totéž. „Teď, když jsi v bezpečí a v pořádku, to můžeme dokončit.“

„Ale já jsem skončila.“ Pevně jsem si založila ruce na prsou. „Kolik z nich jsi zabil?“

Zamračil se. „Koho jsem zabil?“

„MAZP. Kolik jsi zabil? Zabil jsi Raquel? Takhle získala Vivian její komunikátor?“ A teď už jsem křičela, měla jsem na něj takovou zlost, že mi bylo jedno, co se stane. Chtěla jsem, aby se rozzuřil; já už jsem měla dost jeho blazeovaného úsměvu.

„Nebesa, Evelyn, poslechni si, co říkáš. Já jsem jim prostě dopomohl k určitému předčasnému odchodu do důchodu. Nikoho jsem nezabil. Proč bys ode mě chtěla, abych dělal něco takového?“

„Já nechci, abys to dělal! Proč bych ti měla věřit, když jsi pustil do Střediska Vivian! Vyzvedneš si ji příště? Jak dlouho už s ní pracuješ?“

Usmál se. „Aha, ano, ten večer byl hezkou ukázkou choreografie. Ale ujišťuji tě, že ‚nepracuji s ní‘, jak ses vyjádřila. Potřeboval jsem nějaké nové jméno a ty zjevně pracuješ nejlíp, když jsi v tlaku. Nikdy bych nedovolil, aby se ti něco stalo. Ale přesto nebylo snadné začít se znovu angažovat v těch nečistých praktikách dvora, a ty jsi těžce zkoušela mou trpělivost. Až skončíme, mohla bys mít naději ospravedlnit mou angažovanost.“

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Tak o tomhle to všechno doopravdy bylo? Všichni ti paranormálové zemřeli, abys mě mohl dostat do situace, v níž bych byla nucená dát ti ten příkaz?“

„No, ano. Ale musíme jít dál.“

„Proč jsi mě nemohl nechat na pokoji? Bylo mi dobře! Ty máš to své pitomé nové jméno. Proč jsi prostě nezůstal ve Vílích říších?“

„Protože ony se tě chystaly najít, lásko moje. Mně se podařilo skrývat místo tvého úkrytu jenom určitou dobu, dokud se nezorientovaly. Vivian je právě teď na cestě tam.“

Zakryla jsem si ústa a v hrůze jsem zavrtěla hlavou. „Ne, ona nemůže − ona ne − Vezmi mě zpátky! Hned teď! Musím je varovat!“

Reth vzdychl a zkřížil nohy. „Na nich nezáleží. A ty musíš ještě být naplněná.“

„Já už nechci ani kousek z té tvé nechutné duše!“

Zlostně přimhouřil oči. Obloha zavířila ze žluté na téměř černou, šaty mi rval vítr. „Děvče moje drahé, nemáš ponětí, co všechno obětuji, abych tě udržel naživu; abych ti zajistil věčnost. Vyjde to hodně draho, a já nemám v úmyslu promarnit veškeré úsilí, které stálo tě stvořit, tím, že bych tě předhodil Vivian.“

„Ty − ty jsi mě stvořil?“ Bylo to příliš hrozné na to, abych si to mohla představit.

„Stvořil tě můj dvůr. Museli jsme koneckonců udělat něco, abychom vyrovnali náskok toho jejich.“

„Á? Já o tvém dvoře vím,“ ucedila jsem. „A nehnu ani prstem pro zlé víly!“

Znovu se na mě udiveně podíval. „Proč si myslíš, že jsem zlá víla?“

„Nejsem na hlavu! Zlé víly jsou ty, co páchají zlo!“

„Naprosto s tebou souhlasím. Jsou hrozné, všechna ta pakáž. Byli bychom tě stvořili dřív, jenže jsme nevěděli, že měli s Vivian úspěch. Ale přesto, je čas. Kdybys mi dala ruku.“ Vstal.

„Nikdy.“ Probodávala jsem ho pohledem a byla jsem tak rozzuřená, až jsem se třásla. „A na něco jsi zapomněl.“

„Ale?“ zeptal se a klidně kráčel ke mně.

„Denfehlath!“ vykřikla jsem. Vytřeštil oči překvapením a hněvem, když se vedle mě otevřely dveře a jimi přišla víla s rubínovýma očima.

„Co jsi to udělala, Evelyn?“ zeptal se.

„Vezmi mě do Leaseova domu!“ nařídila jsem a obrátila jsem se k Fehl. Ta se rozesmála svým smíchem připomínajícím zvuk tříštícího se skla a triumfálně pohlédla na Retha.

„Tudy prosím.“ Vzala mě za ruku a proskočily jsme dveřmi. Její železné sevření na cestě Stezkami mě znervózňovalo. Už nebyla otrávená, byla dychtivá. Musela jsem utíkat, abych jí stačila. Konečně se otevřely jiné dveře a my jsme vyšly v Leaseově kuchyni.

Vivian seděla u linky v celé své ohnivé nádheře a pohupovala nohama. „Konečně!“ řekla a seskočila. „Už bylo taky na čase. Díky, Fehl.“ Nemohla jsem v jasu jejího světla rozpoznat její rysy, ale slyšela jsem ten úsměv. Byla jsem mrtvá. Všichni budeme mrtví, a pro změnu to byla moje vina.

V hrůze jsem se zadívala na vílu. Usmála se na mě. „Och, píp,“ šeptla jsem. Pokud Reth skutečně byl dobrá víla, nedovedu si představit, jaká musí být Fehl.

Vivian zdvihla cosi ze země. Než jsem stačila zareagovat, rozmáchla se, jen taktak mě minula a mrštila tím do Fehlina obličeje. Fehl se zhroutila na zem. „Železná pánev,“ oznámila Vivian zvesela. „Chytrá rodinka. Tak, sestřičko, jak se vede?“