VYSÁVÁNÍ DUŠÍ

Co jsem měla Vivian asi tak říci, když jsem stála tady v Leaseově kuchyni. Byla jsem vyděšená. A nejen kvůli sobě, ale kvůli Leaseovi a všem ostatním. Já jsem přivedla Vivian přímo k nim. Já jsem ji musela dostat ven, pryč od lidí, které jsem milovala. „Já − Ty jsi tady.“ Mozek mi připadal stejně zmrzlý jako tělo. Pozorovala jsem, jak hoří, zlatě, jasně.

„Jasně, hlupáčku. Byla bych se sem dostala o moc dřív, kdybys mi jednoduše řekla, kde jsi.“ Bylo tak divné s ní mluvit, teď, když jsem neviděla její rysy. Musela jsem se řídit tónem jejího hlasu. Zdála se šťastná.

„Ehmm, promiň mi to. Myslím, že tě blokovala jedna víla.“ Musela jsem ji přimět, aby odešla se mnou. Nevěděla jsem, co teď udělá Lease, ale nemohly jsme zůstat v tomto domě o mnoho déle. „Tak co bys řekla na to, že bychom šly?“

Zasmála se. „Proč? Vždycky jsem chtěla vysát vílu. A navíc, hele, já ti můžu ukázat, jak se to dělá!“ Klekla si těsně k Fehl. „Zajímalo by mě, jak dlouho bude v bezvědomí. No, teď už navěky.“ Natáhla hořící ruku a přiložila ji víle na hruď.

„Vždycky jsem ji nenáviděla. Měla hlas jako − nevím − jako tříštící se sklo.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Měly bychom jít. Hned teď! Myslím jako, že ostatní víly vědí, kde jsem, je to tak! Pojďme pryč.“

„Klid, Evie.“ Natočila tvář vzhůru ke mně a já jsem nad tekutými plameny s obtížemi rozpoznala její oči. „Nemusíme si už dělat starosti s vílami, ne teď, když jsme spolu.“ Pohlédla zpátky dolů na Fehl. „Páni, ona pořád ještě žije. Kdybych věděla, že víly toho mohou nabídnout tolik, tak nevím. Je to − Pojď sem, chci, abys to cítila se mnou. Bude se ti to moc líbit. Nic není lepšího, v celém tomhle mizerném světě ne.“

„Prosím, přestaň,“ vyhrkla jsem a napůl jsem vzlykla. Nemohla jsem se tomu ubránit. I když jsem neměla Fehl ráda, nemohla jsem tady stát a přihlížet, jak je jí vysávána duše.

„Proč?“

„Protože − to nemusíš dělat!“

Vivian zavrtěla hlavou a vstala. „Ty to nechápeš.“

„Ne, chápu! Ale koukej, říkala jsi, že jsem čím dál jasnější, je to tak?“

Přikývla. „Božské šaty, mimochodem.“

„Já jsem si žádné duše nevzala! Nevím ani, jak se to dělá. Takže existuje jiný způsob, musí existovat, je to tak?“

„Ne, neexistuje. Už jsem ti to říkala. My nemáme vlastní duše. Já nepřestanu, ne teď, když jsem našla tebe. Víš, jak dlouho jsem čekala? Víš to? Padesát let, takhle dlouho.“

Šokovalo mě to. Nevypadala starší než na dvacet. „Tobě není − Jak?“

„Díky tomuhle.“ Natáhla své planoucí ruce. „Jak myslíš asi? Vyhořela bych, než bych vůbec dosáhla dospělosti. No tak mi pověz, Evelyn, chceš zemřít?“

„Ne, nechci, ale nechci brát jiné duše jen proto, abych žila!“

„Nemáš na výběr!“ Hlas se jí změnil, změkl. „Co ten tvůj chlapec? Ten, co je udělaný z vody? Všimla sis jeho duše, viď, že ano? Toho světla, co kolem sebe nosí? Bylo jasné. Víš, co to znamená?“

Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem, aby mluvila o Leaseovi, aby si ho všímala. Musel zůstat v bezpečí.

„To znamená, že on nezemře. Přemýšlela jsi o tom někdy? Tvůj malý přítel bude věčně, a ty vyhasneš jako oharek svíčky. Takže jak, pořád ještě jsi na tohle až moc dobrá?“

Lease byl nesmrtelný. Srdce se mi v tom okamžiku zlomilo a vzpomněla jsem si, jak se David díval na Cressedu, na onen smutek, to odloučení. Bude tohle mým údělem? Že mě tady nechá? Nebo budu mrtvá, jak říkala Vivian?

„Poslouchej mě. Tahle víla? Víš, kolik lidí zabila, než ji MAZP začala kontrolovat? Muže, ženy, děti. A bez důvodu. Myslí si, že to je zábavné. No tak mi pověz, nakolik si zaslouží tu duši. Pověz mi, proč si kterákoliv z těch věcí zaslouží to, co má. A dokonce i ti, které pokládáš za nevinné − proč by oni měli být nuceni tady setrvávat? Není to správné. Já je zachraňuji, a já chráním svět před takovými, jako je ona.“

Zavřela jsem oči. Taky jsem si myslívala, že chráním svět. Ale ono to není tak jednoduché. Nic není tak jednoduché. Kdo jsme, abychom mohli rozhodovat o tom, zda si někdo zaslouží nebo nezaslouží jiskru života, která mu byla dána? „Tím se stáváme stejně špatné jako víly.“

Udeřila mě. Zapotácela jsem se, padla jsem na pult a přitiskla jsem si ruku ke tváři. Hořela.

„Já nejsem v ničem jako ony!“ Popadla mě za ruku, dotáhla mě na místo, kde předtím na zemi ležela Fehl, ale víla byla pryč. Vivian hlasitě zaklela, vstala a rozhlížela se. „Koukej, co jsi udělala! Nebyla jsem s ní hotová. Na kom ti to teď ukážu?“

Právě v té chvíli se rozsvítily jiné dveře. Jimi se vřítil Reth a vypadal, jako by byl připravený zbořit na nás na všechny dům.

Vivian se rozesmála. „Dokonalé načasování.“

Reth pohlédl na mě a tím poskytl Vivian čas chopit se pánve. Hodila mu ji zezadu na hlavu a srazila ho k zemi. Pokoušel se vstát, ale ona mu přitiskla pánev naplocho na hruď.

„Nevím, proč to funguje, ale jsem ráda, že to tak je,“ podotkla. „No tak, Evie. Nemůžeš mi tvrdit, že tahle víla − po všem, co ti udělal, jak ti lhal a manipuloval tebou a jak tě využíval − nemůžeš mi tvrdit, že si zaslouží žít věčně. Pomysli na to, kolik dalších dívek si vezme, kolika dalším ublíží.“

Zavrtěla jsem hlavou a v očích jsem měla slzy. Nevěděla jsem, kterého z nich jsem se víc bála. Rethovy jantarové oči blýskaly zuřivostí. Byla jsem si jistá, že kdyby ho neblokovalo železo, Vivian by byla mrtvá. Pokud by vůbec mohla zemřít s tím množstvím energie, jež jí proudilo. A pak jsem to pochopila − nemůžu udělat nic, abych ji zastavila. Kdybych proti ní bojovala, ztratila by trpělivost a zabila by mě. Zemřeli by i všichni, na nichž mi záleželo, a všichni bychom byli navěky polapeni, kroužili bychom ve smutné, prázdné černé díře jejího těla stejně jako Lish. Nemohla jsem proti ní bojovat. Reth měl pravdu; nepřežila bych.

Klekla jsem si a zavrtěla jsem hlavou na znamení porážky. „Ukaž mi, jak.“

Rozesmála se. „Už tedy bylo načase!“

„To se ho jenom dotknu?“

„Ne, tak jednoduché to není. Jinak bys vysála každého, koho by ses kdy dotkla. Polož ruku sem − hned nad jeho srdce. Tam je sídlo duše. Pak ji budeš muset chtít. Musíš vědět, že by měla být tvoje a chtít ji a volat ji. Duše tě uslyší, protože k tomu jsme stvořeny. My jsme ty Prázdné, a duše chtějí přijít k nám. Proto všechno vidíme, proto vidíme přes mimikry. A jakmile budeš mít víc, budeš vidět přímo k duším.“ Položila mi volnou ruku na paži a já jsem slyšela štěstí v jejím hlase. „Je to krásné, Evie, a ony všechny budou naše. Společně.“

Přikývla jsem a přiložila jsem ruku Rethovi na hruď. Jeho bolestně krásný obličej se zklidnil a on mě pozoroval lhostejnýma očima.

„Musíš ji chtít,“ připomněla Vivian nedočkavě. „Vezmi si ji.“

A pak jsem věděla. Věděla jsem, co chci. „Hele, Viv,“ řekla jsem a snažila jsem se neplakat, když jsem se otočila a zadívala jsem se na ni. Cítila jsem její radost z toho, že se konečně s někým spojuje. „Mrzí mě, že jsi byla tak dlouho sama. A mrzí mě to. Moc mě to mrzí.“

Přiložila jsem jí dlaň k hrudi. Byla tak horká, že to pálilo. Cítila jsem, jak mi pálí maso, ale nepohnula jsem se, zavřela jsem oči a poprvé jsem se otevřela a zvala jsem duše do sebe.

Nic se nestalo.

Vivian mi odtrhla ruku od své hrudi a odhodila mě přes místnost. Práskla jsem sebou o zeď a celým tělem mi projížděla bolest. „Proč jsi to udělala? To chceš, abych tě zabila? Protože já to udělám! Nepotřebuji tvůj soucit, ty ubohý drobečku. Víš, co jsem já? Já jsem bůh, Evie. Já jsem smrt, a já jsem život, a nemůžu uvěřit, že jsem se o to chtěla dělit s tebou. Víly měly pravdu.“ Zavrtěla hlavou, přešla místnost a postavila se nade mě, jasná a strašlivá. „Nemá smysl tě tady držet.“ Popadla mě za vlasy a přitáhla si mou tvář k své. Cítila jsem, jak mi rudne kůže jejím žárem, pach pálících se vlasů mě štípal v nose. Hlas se jí ztišil a změkl. „Měla jsem vědět, že to nepochopíš, že to nebudeš doopravdy chtít. Ale nedělej si starosti. Přidám si ten kousíček duše, který se ti podařilo nashromáždit, do své sbírky. Tak budeme moct opravdu být navěky spolu.“

Přiložila mi ruku na srdce.

Zadržela jsem dech a upnula jsem se k posledním několika vzácným vteřinám svého života. Jak bude chutnat smrt? Ruku měla horkou, palčivou. Ale to bylo celé − život ze mě neprchal.

Ramena se jí začala otřásat a já jsem pochopila, proč to nefunguje. „Musíš to chtít,“ zašeptala jsem. Vivian mě nechtěla zabít. Zdvihla jsem ruku a jemně jsem jí ji přiložila k srdci. Teď jsem to chápala − já jsem to chtěla. Chtěla jsem ty duše, chtěla jsem je z ní vysvobodit. „Nech je jít, Viv.“

Vyjekla jsem a ztuhla jsem, když žár vystřelil její pokožkou a jako elektrický proud mi projel celým tělem. Byla jsem jím zaplavena, přemožena. Neexistovalo nic, pouze já a oheň, jenž se šířil každou mojí buňkou.

Vivian pohasla, veškerý její oheň vyprchal. Rysy začala mít zřetelnější, plameny skomíraly, až jí oheň zbyl jenom v srdci a za očima. Jen ještě trochu, věděla jsem, jen ještě trochu a ona zemře. A pak jsem ji cítila. Cítila jsem Vivian, její vlastní duši. Byla to taková drobná, zlomená věc, a já jsem zatoužila si ji vzít, dát jí útočiště v sobě. Téměř jsem to udělala, než jsem uviděla její oči. Ty vychladly − byly tak studené a bez výrazu.

Odtrhla jsem ruku a Vivian spadla na podlahu. Myslela jsem, že přece jen uvidím nějakou jiskřičku, ten nejslabší náznak duše.

A pak mi to bylo jedno.

S ohněm proudícím mým nitrem bylo všechno odstraněno, jako bych viděla svět takový, jaký skutečně je − nic než pomíjivý sen, tmavý a studený a chladný a mrtvý. Já jsem byla věčná a na ničem v této existenci, ničem v tomto normálním životě, po němž jsem předtím tolik toužila, naprosto nezáleželo.

„Už bylo načase,“ ozval se Reth a ležérně se opřel o pult.

STEZKY A MOŽNOSTI

Pohlédla jsem na Retha. Protože jsem byla naplněná, viděla jsem lépe než kdy předtím jeho přirozenou podobu a přímo do jeho duše. Byla krásná. Na rozdíl od tekutých plamenů, které mi dával, byla jeho duše stabilní, vykrystalizovaná. Bylo to stejné jasně zlaté světlo jako u všech ostatních duší, ale vůbec se neměnilo.

„Byl bych na tebe moc rozzlobený za to, že sis přivolala zlou vílu přímo k sobě. Kdybys zemřela, moc by mě to zklamalo. Ale nakonec tohle dopadlo výborně. Teď už nemusíme marnit čas tím, že tě budeme naplňovat.“ Postavil se zpříma a usmál se. „Můžeme rovnou přejít k té zábavnější části.“

„Zábavnější části?“ Dokonce i hlas mi zněl jinak; byl bohatší, modulovanější, jako by najednou promlouvalo několik verzí mého já. Nesmrtelný hlas.

„Á, ano.“ Tleskl rukama. „Můžeme tančit celou noc, každou noc, a ty teď budeš věčná. Samozřejmě, budeš mít taky něco na práci. Ale to může počkat, dokud tě neseznámíme se dvorem. Budou všichni nadšení, až tě poznají. A teď, když se připojíš k nám, ti můžu všechno vysvětlit. Poslouchej mě, jak hloupě žvaním dokolečka. Mám takovou radost, že jsme vyhráli, že můžeš jít se mnou domů, kam patříš.“

„Proč?“

Vypadal udiveně. „Proč co?“

„Proč bych s tebou chodila?“

„No, sem už přece rozhodně nepatříš! Vždyť to cítíš, nebo ne? Tu pomíjivost, tu chatrnost světa? A kromě toho je nemožné udržet cokoliv v čistotě.“ Zamračil se na svou vestu a oprašoval si ji. „A pak je práce, kterou je třeba udělat, brány, které se musí otevřít, domovy, které se musí najít. Jsem rád, že to bude tvoje báseň. Bude daleko veselejší.“

„Moje báseň.“ Bývaly doby, kdy bych se to chtěla dozvědět, kdy jsem po tom přímo prahla, ale teď bylo těžké se o to zajímat, když jsem hořela životem, takovým množstvím života.

„Počkejme, jak to v ní bylo… ‚Oči jak bystřiny, v nichž roztál sníh‘, a tak oslňující, mimochodem. ‚Ledová tím, co nezví z nich. Nebesa nad ní, níž peklo zeje, tekutý oheň žal její skončí, s jejím ohněm při věčném konci. S jejím ohněm při věčném konci.‘“

Dům mi připadal těsný − příliš svazující, příliš dočasný. Ten rozklad mě tížil. Došla jsem k předním dveřím a skoro jsem nezaregistrovala, jak se mi knoflík roztavil v ruce. Vyšla jsem na zápraží, zhluboka jsem se nadechla a vzhlédla vzhůru k obloze. Hvězdy, chladné a jasné, mi připadaly jako dobrá společnost. Obklopovaly mě podivné stíny a náznaky světla. Viděla jsem všechno. Nejenže jsem dokonale rozpoznávala obrys každičkého listu, každého stébla trávy, ale bylo zde i víc − hned za tím, co jsem viděla.

„Evelyn, lásko, kam jdeš?“ Reth mě dohonil a postavil se vedle mě.

„To světlo a stíny. Odkud přicházejí?“

„Stezky a možnosti. Můžu tě naučit, jak s nimi manipulovat, když budeš chtít.“

Vzhlédla jsem ke hvězdám. Zdvihla jsem hořící ruku a podržela jsem ji dlaní ke vzduchu. „Něco tu je,“ řekla jsem měkce, hlas mi zněl v uších cize a podivně. V tomto světě bylo o tolik víc, víc, než jsem kdy cítila. „Dveře.“

Reth mi položil ruku na paži. „Á, s tím se nemusíš zatěžovat. To nic není. Já udělám dveře. Ty patříš ke mně, budeš po mém boku navěky.“

Otočila jsem se zpátky k obloze. Když jsem ty hvězdy ve svém vidění přiřadila správně, vypadaly jako brána. Divné, že jsem si toho nikdy předtím nevšimla.

„Evelyn, přestaň,“ řekl Reth a v hlase se mu nyní ozývala panika.

„S čím mám přestat?“

„Ty je nechceš nechat jít. Ne takhle.“

Zamračeně jsem se k němu otočila. „O čem to mluvíš?“

„Ty duše. Potřebuješ je. Tohle není brána, kterou máš otevřít.“

„Moje duše,“ vzdychla jsem si. Měla jsem je ráda. Zavřela jsem oči. Zhluboka jsem se nadechla a sledovala jsem tu energii, svou energii, své duše. Byla jsem naplněná. Ale pod nimi jsem vnímala jakýsi nedobrý pocit, neurčitý a hlodavý. Plameny mě rozpínaly, měnily mě. A třebaže jsem jich byla už plná k prasknutí, cítila jsem, jak do mě vniká ona touha, ona žádostivost. „Chci víc,“ zašeptala jsem.

„No, to se dá zařídit. Jdeme.“ Reth mě jemně zatahal za ruku. Proč jsem ho nespálila?

Pak jsem si všimla světel. Trvalo mi několik vteřin, než jsem pochopila, že to je auto. Se zakvílením zastavilo před námi a ze sedadla řidiče vyskočil jakýsi muž. Jeho duše byla bledá, roztřesená věcička, která už byla za zenitem. Svým způsobem, který jsem nedovedla vysvětlit, mě to naladilo jaksi smírně, něžně k její křehké kráse.

Pak se otevřely druhé dveře. Ztuhla jsem. Pokud jsem si myslela, že Rethova duše je krásná, nebyla nic proti téhle duši. Naplnila noc světlem, tančila a čeřila se jako odraz na rybníce. Neviděla jsem mnoho duší, ale věděla jsem, že tahle je speciální. Chtěla jsem ji, potřebovala jsem ji.

„Evie!“

Zamrkala jsem a snažila jsem se proniknout svou odtržeností a zařadit ten hlas.

„Evie, není ti nic?“

„Leasi.“ Můj Lease. Zapadlo to do sebe. Ta duše byla Lease. Zaťala jsem ruce v pěsti a svěsila jsem je po boku. Neměla bych si brát tuhle.

„Co se − Tvůj hlas, je nějak jiný. Co ti udělal?“

Zamrkala jsem a snažila jsem se uvidět Leaseův obličej přes zář jeho duše. Možná kdybych mohla uvidět jeho tvář, nechtěla bych ho tolik, možná bych byla schopná přestat. Zdvihla jsem k němu ruku.

„Á, pokračuj,“ ozval se Reth. „Na něm nezáleží. Ale pospěš si, měli bychom už jít.“

„Co se stalo?“ Lease se rozběhl ke mně a byl na dosah. Chtělo se mi plakat, když jsem mu přikládala ruku na prsa, ale nepomohla jsem si. Musel být můj. Otevřela jsem kanál − a vyjekla jsem. V okamžiku, kdy jsem se dotkla Leaseovy duše, jsem se konečně spojila se svou vlastní. Ta byla ztracená ve víru nových duší, potlačená. Ale moje duše poznala Leaseovu, milovala ji, a to stačilo.

Odtáhla jsem ruku, než Lease něco ztratil. Zavřela jsem oči a setrvávala jsem v tom poznání, soustředila jsem se na svou vlastní duši v těch plamenech. Pak jsem si začala všímat jednotlivců. Byly jich stovky, a byly vysvobozené z Vivian jen proto, aby byly vzápětí opět uvězněny. Zadrhl se mi dech − ucítila jsem Lishinu duši. Věděla jsem, že to je ta její. Jemná a inteligentní, kroužící nejblíže k mému srdci. Chtěla jsem si ji v sobě nechat navždy. Byla mou nejlepší přítelkyní, jí jsem nejvíc důvěřovala.

Pak se dostavil pocit viny a já jsem ho pokusila potlačit. Kdybych nechala ty duše jít, nepatřila bych k Leaseovi. Ne s duší, kterou jsem u něj viděla. Vyhořela bych a on by pokračoval, věčný a oslnivý. Přesně jak to říkala Vivian.

„Když si je nechám, mohla bych zůstat s tebou.“ Slzy se mi koulely po tvářích dolů.

„Nechat co?“

„Ty duše.“

„Ty − cože?“

„Vzala jsem je Vivian.“

„Vivian je tady?“ Poplašeně se rozhlédl.

„Už ne.“ Smutně jsem zavrtěla hlavou. „Ale Leasi, já je mám − jsou v mém nitru.“

„Jak to myslíš? Ty jsi vzala ty duše?“ Hlas měl znepokojený a vyděšený.

Byla jsem připravená se přít, vysvětlovat, proč si je musím nechat. Ale když jsem viděla před sebou tančit jeho duši, věděla jsem, že nemůžu. Nemůžu být s ním, ne takhle. Nezasloužila bych si to. Tahle nesmrtelnost, tento život, který ve mně explodoval − to nebylo moje. Mohla bych Lease požádat, aby mě měl rád takovouhle. Moje vlastní duše byla ta jediná, kterou jsem mohla nabídnout. Teď, když jsem věděla, že nějakou mám, to stačilo. Nikdy jsem nebyla prázdná.

„Musím je nechat jít,“ zašeptala jsem.

„Nechat ty duše jít?“

„Musí být propuštěny.“

„Ještě ne!“ zvolal Reth a jeho hladký, zlatý hlas mu zkřivil hněv.

Ohlédla jsem se zpátky ke hvězdám. Duše mě pošťuchovaly vpřed, vedly mi ruku vzhůru.

„Evie!“ ozval se v panice Lease.

Pohlédla jsem na něj dolů. Stoupala jsem do vzduchu; nemohla jsem to zastavit. Kdybych je nepropustila teď, myslím, že bych toho nebyla schopná. Našla jsem obrys hvězd, natáhla jsem ruku dopředu − a setkala jsem se s odporem. To bylo celé.

„Stop.“ Rethův hlas byl tvrdý, velitelský. Paže se mi ani nepohnuly. „Tuhle bránu nemáš otvírat. Pokud je necháš teď jít, všechno tohle přijde nazmar. My ty duše potřebujeme! Tohle není ta správná brána.“

Soustředila jsem se a silou vůle jsem nutila oheň, aby se mi zkoncentroval do paží. Rozhořel se ještě jasněji, přešel ze zlaté do čisté bílé a ve své intenzitě oslepoval. A pak, třebaže jsem se stále ještě přetahovala se silou Rethova hlasu, jsem zdvihla jediný prst a obkreslila jsem hvězdy. Světlo nechávalo stopu bílé mezi každým bodem, dokud se nenarýsoval celý obrys brány.

Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. „Jděte,“ šeptla jsem. Na nesmírně krátký okamžik jsem pocítila mír, vděčnost; pak mučivou bolest, když se oheň prorval přímo z mého těla a prudce proletěl branou z hvězd. V té chvíli, když už jsem myslela, že tu bolest dál nevydržím, bylo po všem. Skoro. Jediná duše dosud prodlévající v mém těle − Lish, moje Lish − se zarazila a prošla mým srdcem. Věděla jsem, že to bylo jakési její poslední sbohem.

Moje tělo vychladlo a ztemnělo, já jsem padala k zemi a znovu jsem si říkala, jak asi bude vypadat smrt. Usmála jsem se, vděčná za to, že jsem alespoň poznala svou vlastní duši, byť pouze na okamžik, a pak všechno zčernalo.