Byla jsem mrtvá, takže mě nemělo nic bolet. Jaká v tom byla spravedlnost? Kdybych byla mrtvá, tím posledním, co by vesmír mohl učinit, by bylo zařídit to bezbolestně. Možná jsem byla v pekle, ale myslela jsem si, že to si ve skutečnosti ani nezasloužím. A kromě toho by peklo mělo být horké, a mně byla strašná zima. Naprosto nesnesitelná zima.

Pohnula jsem nohama a snažila jsem se najít pohodlnější pozici. Sakra, vždyť já jsem nebyla mrtvá! Kdybych byla mrtvá, neměla bych tělo. Když se má bolest usadila, věděla jsem, že rozhodně mám tělo. To bolelo. Všude. Přinutila jsem se otevřít oči a měla jsem pocit, že mi každé víčko váží deset kilo.

Ne peklo. A ani ne nebe, protože jsem skutečně doufala, že by na tom místě měli lepší vkus a neměli by tam ošklivě obložený strop s blikajícími zářivkami.

Zdvihla jsem hlavu, nedbala jsem na světla, jež mi plavala před očima, a podívala jsem se na sebe dolů. Byla jsem zakrytá několika dekami a na jedné z paží jsem měla náplastí přilepenou krásnou malou kapačku. Pak jsem si všimla něčeho vážně špatného − moje šaty byly pryč. Já sice možná nejsem mrtvá, ale jestli se s těmi šaty něco stalo, někdo mrtvý rozhodně bude.

Zdvihla jsem paži a chtěla jsem se poškrábat kolem kapačky. Zarazila jsem se. Ta záře − ten tekutý oheň, který tam byl od chvíle, kdy ho do mě Reth vnutil − byl pryč, všechen, do posledního zbytečku od něj i od Vivian. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem pocítila i jakýsi smutek. Když moje plameny zmizely, všechno bylo podivně těžké, jako by na mě gravitace doléhala tvrději než normálně, vázala mě k zemi.

Pak jsem si ohmatala tělo a hledala jsem škody. Zdálo se, že mě nikde nic nebolí o nic víc než kdekoliv jinde. Vzdychla jsem si a položila jsem hlavu zpátky na polštář. Možná jsem tu byla proto, že jsem umírala. Možná mě to, jak jsem pustila všechny ty duše, nezabilo, ale nezbylo mi dost na to, abych tu vydržela ještě o mnoho déle.

Nebo jsem jenom možná měla zmačknout to divné tlačítko a přivolat sestru. To nejhorší, co by se mohlo stát, by bylo, že by se sem vhrnuli s paralyzéry, protože si dali dohromady, že jsem zrůdná hříčka přírody. Zarazila jsem se. To by bylo fakt hodně zlé. Radši se na to nejdřív trochu prospím. Aspoň tak budu pořádně odpočinutá, pokud by mě měli vyslýchat nebo něco takového.

Upadla jsem do podivného, vyčerpaného spánku. Myslela jsem, že slyším, jak se otevírají dveře, ale nedokázala jsem zmobilizovat energii potřebnou k tomu, abych otevřela oči nebo se pohnula. Někdo položil něco na stolek u mě, pak si sedl na okraj postele. Jemná ruka mi odhrnula vlasy z čela, a pak mi po temeni přejely čísi rty.

Postava se zase narovnala a tiché kroky mířily pryč. Zaslechla jsem drobný, tichý vzdech − šťastný.

„Raquel?“ zamumlala jsem a konečně jsem se přinutila otevřít oči. Místnost byla prázdná. Zaplavilo mě zklamání. Byla jsem si jistá, že je to ona. Chtěla jsem, aby to byla ona.

Na stolku vedle mě stála váza s obrovskou kyticí tropických květin a u ní malá kartička. „Buď šťastná, moje drahá holčičko. Bude po tobě větší prázdno, než bys kdy dokázala tušit. S láskou Raquel,“ stálo na ní.

Pohlédla jsem zpátky ke dveřím a srdce mi začalo divoce poskakovat. Chtěla jsem se rozloučit, i když se tím z dlouhodobého hlediska všechno ztíží, i když jsem věděla, že Raquel neodejde z MAZP a já se tam nevrátím. Doba, kterou jsme prožily společně, opravdu skončila.

Najednou se mi po ní stýskalo víc než kdy předtím.

Setřela jsem si slzičku a v tomto hloupém pokoji s lososově vymalovanými stěnami a ošlým nábytkem jsem si náhle připadala nesmírně osamělá. Kde byl Lease? Byla jsem víc než jen trochu zklamaná. Kdyby tohle byly Easton Heights, Lease by seděl celou tu dobu u mé postele, držel by mě za ruku a uplakal by se k spánku. Já bych ho pak jemně vzbudila a líbali bychom se jako šílení. Samozřejmě, taky bychom se ještě před koncem epizody rozešli, což se mi už ani trošku nelíbilo.

Žaludek se mi strašlivě svíral. Třeba tady Lease být nechtěl. Vždyť jsem mu koneckonců málem vysála duši. Zavřela jsem oči, protože mě přemohly vzpomínky na to, co se stalo. „Vivian,“ zašeptla jsem a chtělo se mi zvracet. Zabila jsem ji?

Kdosi vedle mě si odkašlal a já jsem se ohromeně posadila na posteli. „Raquel?“

„To těžko.“

„Á, jdi pryč,“ osopila jsem se, a otočila jsem se k Rethovi, který se pohodlně usazoval na židli u mé postele.

Mračil se na mě. „Nesmírně jsi mě zklamala, Evelyn. Po vší té době, po to všem, co jsem ti dal. Opravdu nesmírně zklamala.“

Zasmála jsem se. Co můžu říct, bylo mi mdlo bolestí a prázdným žaludkem. A s Rethem a jeho nesmysly jsem skoncovala. „Ouvej. Jsem úplně zničená.“

„Nejenže jsi propustila duši, kterou jsem ti dal, ale dokonce jsi ani nesplnila svůj konec proroctví. Proroctví, u nějž jsem se s takovým úsilím snažil zajistit, aby ses ho dožila a slyšela ho, mohl bych dodat.“

„Vidíš, to je ten problém s tím, že formulujete proroctví v takhle vágní formě básní. Protože já jsem ho splnila do puntíku − propustila jsem všechny ty duše.“

V očích se mu blýskla zuřivost. „Ty jsi neměla propustit je, dítě hloupé. Ty jsi měla propustit mě. Nás.“

„Co má tohle znamenat?“

„Tobě už do toho teď nejspíš nic není!“

„Promiň. Nejspíš jsi se měl vyjádřit jasněji. A teď bych ráda zase spala, kdyby ti to nevadilo.“

Vstal. „Já jsem s tebou ještě neskončil.“

Zdvihla jsem ruku dlaní k němu. „Opravdu? Protože ti musím říct jedno: měla jsem v sobě všechny ty duše a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem tomu nepřišla opravdu na chuť. Takže pokud nechceš přijít o tu svou, navrhuji ti, aby ses držel daleko, daleko ode mě. Chápeš to?“

V obličeji se mu rozhostil ledový výraz a on se na mě usmál. „Ty nemůžeš přežít sama o sobě, lásko moje. Budeš potřebovat víc, a pak se z tebe stane to, čím jsi být měla. Až to nastane, odpustím ti.“ Otočil se a prošel dveřmi ve zdi.

Vydechla jsem. Nemohla jsem uvěřit, že se dal odradit tak snadno, a byla jsem si jistá, že se jednoho dne vrátí. Ale jeho slova mi z hlavy nezmizí. Milovala jsem život. Milovala jsem tento svět, a obzvláště jsem milovala Lease. Nechtěla jsem opustit svět, ale nestane se ze mě Vivian, byť by pokušení bylo sebesilnější.

Odtáhla jsem si výstřih nemocniční košile a vydechla jsem. Moje srdce, u nějž jsem čekala, že bude stejně chladné a studené jako moje zápěstí, žhnulo slabým světlem. Nebylo tak jasné, jako když do mě Reth vložil duši, ale něco tam rozhodně ještě bylo. Bylo to podivné i uklidňující zároveň.

Knoflík ve dveřích se otočil a já jsem se polekala. Prudce jsem si vytáhla košili na místo, když do místnosti vrazil Lease, celý bez dechu a rozrušený. „Tak strašně mě to mrzí! Doktor říkal, že se nejspíš ještě několik hodin neprobereš, a tak jsem si myslel, že − Evie, tak strašně mě to mrzí, chtěl jsem být tady.“

Usmála jsem se, když pospíchal přes pokoj a vzal mi ruku do svojí. Bylo hezké vidět zase jeho skutečný obličej. Byť by jeho duše byla sebepodivuhodnější, radši jsem viděla jeho. „Tak co se vlastně stalo?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Bylo to strašně divné. Když tě Reth odvedl, zavolal jsem tátu. Hnali jsme se zpátky a viděli jsme tebe a Retha. Byli jste strašně divní a vznášeli jste se nahoře v oblacích, pak jsi tak nějak ztuhla a spadla jsi dolů. Chytil jsem tě, ale nějak se mi to tak úplně nepovedlo.“ Vypadal rozpačitě. „Praštila jsi se hlavou o zem, hodně tvrdě. A Reth potom tím svým hloupým rozkazovačným hlasem řekl ‚Vezmu ji s sebou‘, a já jsem řekl ‚Jen přes mou mrtvolu‘, a on pokrčil rameny, jako že pokud jde o něj, beze všeho, a vyrazil ke mně. Ale pak vyběhl táta, který se vrátil k autu, jakmile ses začala vznášet, s golfovou holí v ruce. Nikdy jsem nechápal, proč má všude zakázkově dělané golfové hole, protože on vlastně golf vůbec nehraje. Jenže on pak tu hůl zdvihl do vzduchu a řekl ‚Mám devítku železo, které říká něco jiného.‘“

„Ty si ze mě střílíš.“

Lease zavrtěl hlavou a oči mu zasvítily vzrušením. „Ne, myslím to smrtelně vážně, bylo to tak divně ohromné. Reth se začal tvářit příšerně zuřivě − vypadalo to, že nás snad oba zabije. Pak se prostě otočil a prošel stromem a zmizel.“

„Páni. Tvůj táta je borec.“

„Já vím. No a pak jsme tě vzali dovnitř − mimochodem, co se stalo s tím knoflíkem u dveří?“

„Ehmm, cože?“

Zasmál se. „No to je jedno. Našli jsme na podlaze Vivian. Myslel jsem si, že je mrtvá, ale táta jí nahmatal pulz. Když jsi se hned neprobrala, obě jsme vás přivezli sem. Ty budeš v pořádku, máš jen několik menších popálenin a jsi podchlazená, což se dalo těžko vysvětlit.“

Suše jsem se zasmála. Podařilo se mi zastavit Vivian, vysvobodit duše a při tom všem nikoho nezabít, ani sama neumřít. Vedla jsem si dobře. „Kde je Viv?“

„Byla tady, ale myslím, že teď je pryč. Táta říká, že se nejspíš nikdy neprobere, a tak našel někoho, kdo by se o ni mohl postarat.“

Zamračila jsem se a říkala jsem, kdo by to pro všechno na světě mohl udělat, než jsem si vzpomněla na svého prvního návštěvníka. Raquel se o ni dobře postará. Představa Vivian, spící a navěky osamocené, mě rozesmutnila, ale alespoň bude v bezpečí před vílami.

Napadlo mě, kdy se totéž stane mně, kdy vyhořím.

„Tak, já bych měl dotaz,“ ozval se Lease. „Jak jsi to myslela, když jsi říkala, že pokud by sis nechala ty duše, mohla bys zůstat se mnou?“

Kousla jsem se do rtu. Lease neměl tušení, že je nesmrtelný, že má zářivou a věčnou duši. Otevřela jsem ústa a chtěla jsem mu to říct, ale nemohla jsem ze sebe ta slova vypravit. Měla jsem pocit, že jakmile bych to řekla, znamenalo by to konec mezi námi. „Nevím,“ pokrčila jsem rameny a pokusila jsem se usmát. „Všechny ty duše, které mě spalovaly zevnitř, byla jsem z toho trochu vykolejená.“

„Jaky to byl pocit?“

Nervózně jsem se posunula. Když jsem si na to vzpomněla, začala mi být ještě větší zima; chtěla jsem zapomenout, jak nádherné to bylo. Nemohla jsem už nic takového prožít. Nikdy. „Těsné?“

„No, já jsem hlavně rád, že jsi v pořádku.“

„Já taky. No a co bylo tak důležité, že jsi musel odejít?“

„Á.“ Hodil na postel vedle mě tašku. „Myslel jsem si, že bys brala něco, čím by ses mohla zabavit, než tě pustí.“ Vytáhl krabici. Přesněji řečeno soupravu v krabici. První dvě řady seriálu Easton Heights.

„Mlč už!“ vykřikla jsem. „Ty jsi o mě měl opravdu strach, Leasi?“

Usmál se, ale napětí na něm bylo patrné. „Měl jsem vážně strach, že tě ztratím!“

Přeběhla jsem k němu a poklepala jsem na postel vedle té své. „Takové štěstí mít nebudeš. A teď se budeš muset dívat na čtyřicet hodin Easton Heights v kuse se mnou!“

Pustil první disk, zavrtěl hlavou, pak si vylezl na postel vedle mě. „Malá cena za to, že tě můžu držet za ruku.“

Už mi nebyla zima.

PODĚKOVÁNÍ

Za realizaci tohoto celoživotního snu vděčím tolika lidem. Takže snad jsem vám přinesla potěšení? A pokud ne, no, můžete si znovu pročíst ty scény s líbáním. To bych já nejspíš udělala taky.

Především a nejvíce chci poděkovat Noahovi, své životní lásce a tomu nejlepšímu, co mě kdy potkalo. Děkuji za to, že mě povzbuzoval, i když jsem se na konci nořila na celé týdny do wordovských dokumentů, a za to, že mě nechával mluvit a pilovat jednotlivé body zápletky, i když jsi skutečně navrhl, abych nechala Evii umřít. A svým krásným dětem, Eleně a Jonahovi, které mi sice rozhodně nijak nepomohly, ale jsou naprosto rozkošné a naplňují můj život radostí.

Dále své rodině, zejména pak mým rodičům, Patovi a Cindy, za to, že nikdy nepochybovali o tom, že jsem nesmírně nadaná, ani ve chvílích, kdy já jsem mívala pocit, že jsem všechno jen ne to. Děkuji vám za to, že jste mi kupovali knížky a vyplňovali mé dětství příběhy a slovy. A svým sourozencům, Erinovi, Lindseymu, Lauren a Mattovi za to, že četli, ale nejvíc za to, že byli mými naprosto směšnými a veselými nejlepšími kamarády. Svým prarodičům, Deeovi a Mary, za to, že mi předali vypravěčský gen, a samozřejmě své tchyni a svému tchánovi Kit a Jimovi, za to, že nám umožnili zoufale potřebný přístup ke své pračce a sušičce (a za to, že nás neochvějně podporovali).

Nemohla bych se dostat tak daleko bez pomoci svých partnerek a kamarádek, které mi sloužily jako kritičky. Carrii, „královně zombie“ Harrisové, Renee Collinsové a Kristen Recordové za jejich perfektní rady, Ashley Juergensové, Megan Holmesové, Jane Volkerové a Faře Sneddonové za jejich nadšení. Faře a Kirsten děkuji především za jejich výpomoc, hlídání dětí a naslouchání nekonečným hodinám na téma „To se nikdy nestane“. Milionkrát děkuji Stephanii Perkinsové, která je tou nejlepší a nejohleduplnější čtenářkou, jakou jsem kdy poznala, která mě naučila, že „dobré“ může vždycky být „lepší“ a která se se mnou směje a pláče nad tím, jak je život bizarní. A konečně Natalii Whipppleové za to, že byla mou první čtenářkou a vždycky mi fandila. Nevím, kde by skončila má sebedůvěra bez tebe, a budu ti provždy vděčná za to, že jsi mě jemně nasměrovala zpátky správným směrem. Děkuji vám všem za to, že jste byli střídavě rozčarovaní, zoufalí, natěšení a rozjásaní spolu se mnou.

Děkuji za vynikající online komunitu čtenářů a pisatelů, kteří se na mém blogu a twitteru baví hloupostí − vaše nadšení, inteligence a podpora jsou nedocenitelné. Jsem velmi šťastná, že vás všechny „znám“. Poděkování Pandoře a Hellogoodbye a mé drahé, milované Sněhové hlídce za to, že mi dodali mé album štěstí.

Obrovské díky Erice Sussmanové, mé geniální šéfredaktorce, která má Evii zrovna tak ráda jako já a dovedla ji do domu mých snů k vydání. Děkuji vám za to, že jste přijala ten příběh a udělala z něj to nejlepší možné. Díky vám byl celý ten proces požitkem a já mám nesmírné štěstí, že s vámi mohu pracovat! Děkuji rovněž týmu v HarperTeen a Harper Children’s, děkuji také oddělení marketingu, zahraničních práv, propagace a především grafikům. Alison Danaltyová a Torborgu Daverne, obálka mé knihy je uměleckým dílem a já jsem z ní dosud radostně užaslá. Celkově vzato by se o mě nemohl nikdo postarat lépe.

Celý odstavec mé agentce Michelle Wolfsonové. Děkuji ti, že jsi mě vytáhla z bláta, že jsi za mnou stála celé ty měsíce a že jsi ještě překonala mé nejodvážnější sny o publikování. Jsi skutečně zázračná žena, a já jsem nesmírně ráda, že jsem tě měla na své straně po celou tuhle ztřeštěnou cestu.

A na závěr vám všem, milí čtenáři, že jste sáhli po mé knize. Doufám, že jste si ji oblíbili, protože já mám samozřejmě v oblibě vás. Jak by řekla Evie, jste všichni pípfantastičtí.

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad