DEN SAMÁ
PÍP PÍP
„Já − ne, tohle MAZP nedělá,“ namítla jsem. „Oni nezabíjejí paranormály, oni −“
Lease zvedl ruku, aby mě zarazil, posadil se zpříma a zúžil oči. „A ty mě zabiješ?“
„Proč bych tě zabíjela?“
Po chvíli zhluboka vydechl. „Myslím, že to nejsi ty.“
Vstal a protáhl se. Zmínila jsem se, jak divné bylo pozorovat vlastní tělo, jak dělá tyhle věci? Měl dokonce i správně udělané vlasy − dneska ráno trochu rozcuchané, protože jsem se ještě neobtěžovala si je vykartáčovat.
„Můžeš se prosím vrátit zpátky k normálu?“ Chtěla jsem se na něj teď, když jsem ho viděla líp, podívat důkladněji.
Usmál se a blýskl na mě svými dokonalými zuby. Kvůli tomuhle úsměvu jsem musela projít třemi roky rovnátek; není fér, že on to dokázal napodobit během vteřiny. „K normálu? Co je to?“
„K tomu, jak vypadáš doopravdy.“
„Můžeš si ty svléct všechny své šaty?“
Dobře, to je vůbec to nejpraštěnější − právě jsem požádala samu sebe, abych se dočista svlékla. O moc bizarnější už to nebude. „Proč bych to proboha dělala?“
„Ty jsi mě požádala, abych byl nahý; myslel jsem, že tak to bude jedině fér.“
„Já jsem jenom myslela, abys přestal mít na sobě mě. Buď sám sebou, ale sám sebou se šaty.“
„Tohle jsou moje šaty, ale jestli ti to vadí…“ Odtála jsem z něj a on o několik centimetrů poporostl. Na mém místě stál nedospělý chlapec. Černé vlasy, tmavě hnědé oči, olivová pleť, a aha, ano, absolutně nádherný. Nádherný tak, jako by patřil do jednoho z těch pořadů, které jsem tak milovala. „Je to lepší?“ Hlas se mu změnil, byl hlubší, a já jsem zatoužila, abych mluvila s opravdovým nedospělým chlapcem.
„Rozhodně.“ Podívala jsem se pozorněji. Vespod byl pořád ještě Lease. Dokonce ani ty tmavé oči nezakryly jeho vodnaté; viděla jsem, jak probleskují.
„Tahle podoba je zjevně populární.“
„Jasně, to si dovedu představit.“ Pak jsem se zamračila a přemohla mě zvědavost. „Jak zní tvůj opravdový hlas?“
„Proč si myslíš, že to není tenhle?“
„Myslím, že by zněl jinak. Měkčeji, jako voda.“ Uvědomila jsem si, jak to zní hloupě, ale jeho úsměv pohasl a on se na mě zamyšleně podíval.
„Když jsi mě sem nepřišla zabít, tak proč jsi tady, Evie?“
Trapné. Byla jsem tady, nenamalovaná, rozcuchané vlasy, tváří v tvář nejúžasnějšímu klukovi, jakého jsem kdy viděla, ať už je falešný nebo ne. Proč jsem tady? „Je to moje práce.“
Úsměv se mu vrátil na tvář, tentokrát s oním obvyklým ironickým povytažením rtů. „Aha. Tvoje práce. To je tedy slušná kariéra na někoho v tvém věku.“
„Nejsi o moc starší než já.“ Teď, když jsem ho už měla možnost vidět líp, jsem si tím byla jistá. U zkažených smrtelníků, jako jsou upíři, se stáří jejich skutečného těla − starého a ošklivého − projevuje vespod. Skutečně nesmrtelní, jako víly, mají věčné mládí, ale v jejich tvářích je cosi jiného. Všechna ta léta jim nepřidávají vrásky; tváře jim zůstávají hladké, jako kus skla, které se věčně brousí o dno oceánu. Žádný smrtelník nemá tenhle dokonalý povrch. Ale jeho tvář nebyla ani stará, ani bezvěká.
Změna v jeho výrazu to potvrdila. „Haha!“ Blazeovaně jsem se usmála. „Tipuju tak… patnáct.“ Schválně jsem mu hádala míň.
Vypadal popuzeně. „Sedmnáct.“
„Vidíš? Řekl jsi pravdu. Vždyť to nebylo tak hrozné. Nebo ano?“
Lease zavrtěl hlavou, pak si vzdychl. „Problém.“
„To si piš, že já jsem problém,“ reagovala jsem úsměvem. Jistě, je možné, že jsem flirtovala, trochu. Můžete mi to mít za zlé? Jediní kluci, s kterými jsem se tady setkala, byli moc staří, napůl zrůdy, žijící mrtvoly nebo nesmrtelné příšery. Lease byl aspoň víceméně v mém věku, ať už byl jinak cokoliv.
„Ne, ty máš problém.“ Vzhlédl a já jsem sledovala směr jeho pohledu přímo k Raquel, která nebyla ani trochu nadšená. Přešla chodbu a upřela na mě ocelový pohled.
Už už jsem se chtěla začít omlouvat, ale pak jsem protočila panenky. „Co uděláš? Dáš mi domácí vězení?“ Možná jsem nemusela být tak kousavá, ale vážně, po noci, kterou jsem měla za sebou, byla výchovná přednáška to poslední, o co bych stála.
„Ven. Hned.“
Prošla jsem kolem ní a v chůzi jsem se ohlédla zpátky na Lease. Ten na mě mrkl a já jsem se prostě musela usmát.
Nešla jsem do svého pokoje, ale místo toho jsem zamířila k centrálnímu zpracování dat. Bylo ještě brzy, ale tohle je ta další skvělá věc na Lish: ona nespí. Milovala jsem centrální zpracování dat. Na rozdíl od zbytku Střediska to tam nevypadalo sterilně. Celá místnost byla kruhovitá, u stěny stály psací stoly a všechno bylo soustředěno kolem Lishina nádherného akvária. To mělo průměr asi patnáct metrů, bylo skoro pět metrů vysoké a mělo dokonale kruhovitý tvar. Dokonce se jim podařilo přenést tam živé korálové útesy, včetně tropických rybiček v křišťálově modré vodě. Daleko lepší než moje buňka.
Lish civěla na sérii obrazovek, které lemovaly přední stranu nádrže. Byla něco jako dokonalá osobní asistentka. Žádné dny na nemocenské, žádné dovolené, žádný spánek, a ještě ke všemu tu chtěla být. Spoustě paranormálů se to nedalo tak docela věřit. I když jsou vykastrovaní, ve většině z nich přetrvává trochu nevůle vůči MAZP, protože kvůli ní ztratili svobodu, ale Lish svou práci milovala. Měla na starosti sestavování harmonogramů, monitorování, dopravu, prostě všechno. Ta holka věděla všechno.
Dneska ale evidentně ne. Vykulila své zelené oči a ožila zájmem, když jsem přišla k nádrži. Usmála jsem se. „Co se děje, Lish?“
„Jak se cítíš? Jsi po včerejší noci v pohodě?“
Lish mě znala líp než kdokoliv jiný ve Středisku. Raquel mě měla na starosti, ale s ní se dalo jen těžko mluvit o citech. Koneckonců když někdo komunikuje především vzdechy, je pak těžké navázat vztah s dorůstajícími. Lish chápala, jak nepěkně mě rozhodil nový střet s Rethem. S ní jsem mohla mluvit v podstatě o všem (a taky jsem to dělala).
„Nic moc. Vůbec jsem nespala.“
Lish se pokusila zaklít − což je vždycky směšné, protože počítač to nepřeloží. Vyšlo z toho něco na způsob „Píp hloupé píp píp víly a ty jejich píp píp posedlosti. Měl by s tím přestat píp píp píp ta píp píp pravidla nebo já píp píp píp tu malou pííííííp.“ To vše naprosto monotónní robotickou řečí. Hrozné. Lish se někdy fakt uměla dostat do ráže. Zbožňovala jsem ji za to; byla jako jakási starší sestra, kterou jsem nikdy neměla. Starší sestra, která náhodou byla leskle zelená a pokrytá šupinami a měla dlouhý ocas s ploutvemi a ruce s plovacími blánami, ale svým způsobem byla krásná.
Rozesmála jsem se. Tirády robotického hlasu mě vždycky rozveselily. „Dobře, tak to píp píp udělej.“ Zavrtěla hlavou, pořád ještě rozčilená na Retha, pak ji zaujalo cosi na jedné z obrazovek a ona před ní několik minut mávala svýma rukama s plovacími blánami. Nebyla jsem si jistá, jak všechna ta technika tam uvnitř funguje, ale vždycky to vypadalo hrozně pěkně.
Jakmile skončila, otočila se zpátky ke mně. „Tak, a teď mi pověz, co se stalo včera s tím vloupáním.“
„Co všechno nevíš?“ Lish byla obvykle studnice všech informací. Je fakt, že většina z těch informací byla tajná, ale my jsme byly nejlepší kamarádky. Říkaly jsem si tajemství, a taky jsme si je nechávaly pro sebe, jako tenkrát, když mi bylo dvanáct a Středisko zpracovávalo spoustu elfů. Lish věděla, jak strašně jsem je chtěla vidět, a tak mi prozradila informace ohledně toho, kde a kdy bych mohla − i když mi Raquel dala domácí vězení za to, že jsem odešla na misi se zatčením a označkováním. Smůla byla, že z těch elfů se nakonec vyklubaly špinavé, ošklivé věci, které měly dokonce i křídla pokrytá slizem. Rozmetalo mi to další sen z kreslených seriálů.
„Nepouštějí moc informací, co je to?“ Vypadala ustaraně.
„Nevím. Nikdy jsem nic takového neviděla. Raquel taky ne.“
„Proč tady byl?“
„To taky nevím. Chytila jsem ho v Raquelině kanceláři, ale on neřekl, proč tam byl.“
„A on na sebe může vzít vzezření kohokoliv?“
„Jo. Je to dost příšerné, když tam tak stojíš a mluvíš sama se sebou.“
Ozvalo se krátké, sípavé zasmání. Ohlédla jsem se a všimla jsem si, že kousek od nás stojí jeden z kancelářských upírů a poslouchá. „Je tu něco k smíchu, Dalve?“ zamračila jsem se na něj.
Oplatil mi zamračení. „Jsem Vlad a ty to víš.“
„Jasně, ty a ještě půl ostatních upírů tam venku.“ Vlad − nebo Dalv, jak jsem mu s oblibou říkala, jen abych ho naštvala − byl jedním z mých nejméně oblíbených obyvatel Střediska. Když MAZP paranormály vykastrovala, vždycky je posílala nahoru s nějakým povinným zaměstnáním. Největší pracovní flexibilitu měli vlkodlaci, podle toho, čím byli předtím. Upíři většinou pracovali v satelitních budovách nebo dělali zeď při lokalizaci a využívali při tom svých přesvědčovacích schopností. Vlad byl ovšem vcelku nepoužitelný. Myslím, že mu nemůžu mít za zlé, že se cítil zatrpkle, když je nejdřív někdo postrach bulharských nocí a pak skončí jako vrátný. Musí ho to otrávit. A protože já jsem byla ta, kdo provedl jeho zatčení a označkování, obzvláště nenáviděl mě.
Pokrčil rameny a dál zametal podlahu, která byla už tak bez poskvrny. Jeho krycí kouzlo bylo nenápadnější než u většiny ostatních; vypadal na čtyřicátníka, nebyl ani hezký, ani ošklivý, jenom hubený a lehce připlešlý. Vespod měli všichni upíři stejné vzezření. Uch. „Mohlo by to být něčí druhé já,“ řekl a tváří se mu mihl náznak úšklebku.
„Co je to druhé já?“ Okamžitě jsem zalitovala, že jsem mu tu otázku položila: jeho úšklebek se rozšířil.
„Dobrá zpráva pro zbytek z nás je, že vzal na sebe tvoji podobu.“ S dalším sípavým zasmáním odešel.
Obrátila jsem se k Lish; ta už si to hledala na jedné ze svých obrazovek. Zúžila oči. „Cože?“ Výraz v její tváři mě znervózňoval. „Co je to to druhé já?“
„Dvojníci se zjevují lidem jako zvěstovatelé −“ zarazila se „− jejich vlastní smrti. Pověst tvrdí, že pokud někdo uvidí sebe samého, znamená to, že umře. Byli to taky zlí duchové, kteří na sebe brali podobu určitého člověka a ničili mu život, což zase vedlo ke smrti toho dotyčného.“
Zamračila jsem se. To není moc povzbudivé. „Počkej, duchové?“ Přikývla. „Ne. Ten kluk má skutečné tělo.“ Svého času jsem přišla do styku s několika duchy a poltergeisty. Skvělé na nich je, že se vás nemůžou dotknout. Jejich jedinou silou je schopnost nahánět strach. A se strachem se toho dá dělat spousta − přimět lidi vidět, slyšet a dokonce cítit věci, které tam vůbec nejsou − ale když člověk ví, do čeho jde, je mnohem snazší je prohlédnout. „Mimochodem, pokud bych umřela já, tak Raquel, Denise a Jacques odejdou všichni se mnou.“
Zamyšleně zamrkala. „A proč by se chtěl přízračný dvojník šťourat v Raqueliných záznamech?“
„Přesně tak. A navíc je mu teprve sedmnáct.“
Lish naklonila hlavu. „Není snad nesmrtelný?“
„Ne. Á. Jejda, nejspíš jsem to měla Raquel říct.“ Zamračila jsem se. Povím jí to, až se rozhodne mě do toho zapojit. „Poslyš, nikomu nic neříkej, ano? Já u tohohle chci být, a informace jsou jediná páka, kterou mám.“
Lish přivřela jedno ze svých průsvitných očních víček a předvedla mi tak jednu ze svých nejlepších imitací mrknutí. „Oni mi stejně nedají povolení k výzkumu. Nemám důvod to říkat.“
„Ty jsi ta nejlepší ze všech, ty moje zlatá rybí kamarádko.“
Lishiny oči se na mě usmály. I když jsme byly obě tak odlišné, byly jsme přesně tím, co ta druhá potřebovala − kamarádkami. Jak jsem měla ve zvyku, který jsem si osvojila už v deseti letech, kdy jsem Lish uvidělala poprvé, bouchla jsem obličejem do skla a vyfoukla jsem na ni tváře.
MRTVÉ MASO
V JAKÉMKOLIV JAZYCE
Později to dopoledne jsem konečně usnula, když se rozeznělo zvonění. Vyskočila jsem z postele, zmatená, protože jsem si myslela, že došlo k dalšímu vloupání nebo nastala nějaká nouzová situace. Pak jsem si uvědomila, že to není signál Střediska, ale že to je můj osobní budík. Ten budík znamenal, že moje školitelka Charlotte tady bude přesně za deset minut.
„Jejda, píp.“ Neudělala jsem vůbec žádný domácí úkol.
Posledních několik let jsem se snažila přesvědčit Raquel, že se opravdu nepotřebuji učit matematiku, angličtinu, přírodní vědy, dějiny světa a čtyři − ano, čtyři − cizí jazyky. Neznamenalo to, že bych snad měla jít na univerzitu nebo tak. Jistě, chtěla jsem chodit na skutečnou střední školu, ale to souviselo spíš s tím, že jsem chtěla být ve společnosti opravdových teenagerů, než že bych se chtěla něco učit. A kromě toho jsem pochybovala, že by se MAZP starala o to, jestli mám všeobecné vzdělání. Dokud jsem byla schopná prohlédnout krycí kouzla, měla jsem doživotní jistotu zaměstnání, ale pokaždé, když jsem s tímhle tématem přišla, se na mě Raquel podívala svýma skoro černýma očima a vydala ze sebe ten svůj specifický povzdech typu vím, že tobě se nezdá důležité znát tyhle věci, ale jednou oceníš, že jsem z tebe udělala uceleného dospělého jedince.
Vytáhla jsem učebnici španělštiny; byla jsem si vcelku jistá, že tu máme dneska dopoledne mít. Spěšně jsem vyplnila tabulku nepravidelných tvarů u slovesa morir a vypsala jsem příklady užití ve větách. Tú eres muerta carne. Přeškrtala jsem to − přídavné jméno má být za podstatným. Tu eres carne muerta. No, koho to chci oblbnout. Vždyť já ani neužívám morir ve slovesné formě. Y soy carne muerta. Překlad: Jsem mrtvé maso.
Přesně na čas to u dveří mé buňky píplo a já jsem vpustila Charlottu. Byla to hezká žena, vypadala na necelých třicet. Byla o několik centimetrů menší než já, měla lesklé hnědé vlasy, které si poutala dozadu do ohonu a na modrých očích, které byly přes její jasně žluté vlčí oči, měla nádherné hranaté brýle.
Charlotte se vždycky tak sladce usmívala. Učení bylo její životní vášní, dokud se nenakazila. Když si uvědomila, co je a co udělala − zaútočila na člena rodiny − pokusila se o sebevraždu. Naštěstí jsme ji našli dřív, než dokázala přijít na těch pár věcí, jimiž se dá zdolat vlkodlak. Nikdy jsem nedokázala určit, jestli je to, že vypadá smutně, i když se usmívá, způsobeno mou nedostatečnou studijní motivací, nebo její bolestí a lítostí nad minulostí.
Posadily jsme se na gauč a přitáhly si stůl. Prohlédla si můj pracovní arch a potlačila úsměv. „Ty jsi mrtvé maso?“
Nasadila jsem svůj nejlepší úsměv typu nezlob se, nejsem snad chytrá? a pokrčila jsem rameny.
„Tohle je americký výraz − nepřekládá se to doslova. A ty jsi nedokončila tu tabulku se slovesnými tvary ani tu povídku, kterou jsi měla uloženou.“ Vzhlédla na mě těma smutnýma, přesmutnýma očima. Ty oči mě zabíjely.
„Mrzí mě to.“ Svěsila jsem hlavu. „Včerejšek byl šílený. Nejdřív jsem vyřizovala jednoho upíra. A pak tu bylo to vloupání, a pak mě pozdě v noci navštívil Reth, a potom jsem nemohla usnout.“
„Vypadá to, že jsi měla těžký den. Jenže ten úkol máš už týden. Takže příště, jestli to ovšem zase nenecháš na poslední večer?“
„Hele, Char, přestaň si ze mě laskavě střílet.“ Tím jsem si alespoň vysloužila míň smutný úsměv.
Zbytek dopoledne jsme strávily konjugacemi (to slovo zní jako něco vulgárního, ale ve skutečnosti je to jenom příšerně nudné časování sloves) a konverzováním ve staré dobré español. Zůstala u mě na oběd a pak nadešla doba k mému odpolednímu výcviku.
Bud, můj učitel sebeobrany a bojových umění, se pořád ještě snažil naučit mě bojovat s nožem. „Stříbrné nože! Bolestivé a někdy smrtící pro téměř všechny paranormály!“
„Žah!“ kontrovala jsem. „Horce růžový a jiskřivý!“
„Nemůžeš pokaždé spoléhat na techniku.“ Bud byl člověk, ale působil tak, jako by vyrůstal ve středověku, pokud by vás napadlo položit si otázku, jestli je chytrý, no, tak to možná byl tak před třiceti lety. Teď už tolik ne. „A protože jsme tenhle spor vedli už předtím, něco jsem pro tebe udělal.“
Zpozorněla jsem. „Nějaký dárek?“
Přikývl, a na tváři se mu objevil otrávený výraz. Vytáhl uzlík zabalený v kusu látky a z něj vyňal štíhlou dýku s jasně růžovou perleťově třpytivou rukojetí. „No to snad ne!“ zaječela jsem a vzala jsem si ji.
„Nemůžu uvěřit, že jsem vyrobil růžovou dýku.“
„Je tak hezká! Moc se mi líbi. Konečně mám důstojného společníka pro Žaha.“ Kvapně jsem ho objala. Objetí chudáka Buda pokaždé vyděsila, ale ulevilo se mu, že jsem konečně přistoupila na to, že si vezmu nějaký nůž. „Hm, hele, jak bych ji měla pojmenovat?“
„Pojmenuj ji, jak chceš, ale hlavně mi to prosím tě neříkej. Prostě ji nos v pochvě a na opasku.“
Vzala jsem si pochvu v černé barvě. „Můžeš mi udělat ještě jednu hnědou? A růžovou?“ Dalo by se klidně soudit, že Bud je vlkodlak, aspoň podle toho, jak zařval, když mě vykopl z tělocvičny.
Protože jsem měla zbytek odpoledne volno, upjala jsem se k naději, že Raquel bude schůzovat. Byla dost vysoko ve vedení MAZP. Myslívala jsem si, že je přidělená jenom mně, ale ukázalo se, že řídí celé Středisko a má na starosti všechny zatýkací a značkovací mise. Myslím, že já jsem jenom byla její oblíbenkyně, nebo jsem byla nejužitečnější.
Myslela jsem na Lease s přestávkami celý den. Byl tím nejzajímavějším, co tu momentálně bylo, a tak jsem šla do vazebních cel. Zastavila jsem před Leaseovou celou, ale pak jsem se prudce zarazila. Nebyl tam. A ne tím svým téměř neviditelným způsobem, on v té cele nebyl doopravdy. Otravné.
Jacques byl až úplně na konci dlouhé chodby. „Jacquesi!“
Došel ke mně. „Ty tady vůbec nemáš být, Evie.“
„Jasně, jasně, kde je Lease?“ Co když ho pustili? To nebylo pravděpodobné, když jsem se nad tím blíž zamyslela. Vloupal se do Střediska. Nevzpomínala jsem si, že by se něco takového někdy stalo − vůbec někdy − ale co když ma větší problémy, než jsem si původně myslela, a oni mu ubližují? To pomyšlení mi nešlo z hlavy. Pak tu racionálnější část mé hlavy napadlo, že byl možná nebezpečný a oni ho vzali do vazby se zvýšenou ostrahou.
Jacques pokrčil rameny. „Raquel chtěla, abychom ho přemístili.“
„Proč?“
„Nejsme tady vybavení na dlouhodobé pobyty. Nejsou tu postele ani koupelny.“
„Aha.“ To dávalo smysl. „Kde je?“
Vlkodlak zavrtěl hlavou. „Promiň. Nemáš prověrku na to, abys to mohla vědět.“ Dneska mi jeho normálně příjemný francouzský přízvuk šel příšerně na nervy.
„Nemám prověrku?“
„Ne. Raquel mi nařídila, abych ti to neříkal.“
Našpulila jsem obličej. To nebylo fér. Otočila jsem se na podpatku a vydala jsem se k Raquelině kanceláři. Zrovna jsem přikládala dlaň ke dveřím a chtěla jsem vejít, když se dveře otevřely.
„Á! Dobře,“ řekla Raquel.
„Co je s tím −“
„Mám pro tebe práci. Musíš vyrazit ihned. Čeká na tebe doprava.“
Zamračila jsem se. „O co jde?“
„Aktivita upírů v Istanbulu. Lokalizovali jsme výskyt, ale musíš si pospíšit.“
„Já − dobře.“ Rozběhly jsme se do mého pokoje a já jsem popadla tašku s kotníkovými čidly. Žaha mám u sebe vždycky, a teď se k němu přidala i moje dýka. „Nejsem vlastně oblečená na hon upírů.“ Měla jsem na sobě uzounké džínsy a triko s dlouhým rukávem do véčka, vlasy sčesané do ohonu dozadu.
„Vypadáš dobře,“ ujistila mě nedbale. „Krk vidět máš − a na ničem jiném nezáleží.“
Už jsme byly skoro u dopravy, když jsem si vzpomněla. „Hele, proč nemůžu vědět, kde je Lease?“
Raquel protočila panenky a vyrazila povzdech typu je tohle fakt vhodná doba?. „To nemusíš vědět.“ Dveře do místnosti s přepravou se před námi otevřely a za nimi se objevila čekající víla. Neviděla jsem ji už léta. Žaludek se mi okamžitě sevřel pocitem viny a nervozity. Od všech lidských zaměstnanců se požadovalo, aby si zapamatovali dvě vílí jména. Víly se přidělovaly namátkově, aby na žádnou vílu nebylo vázáno příliš mnoho lidí. Tahle víla byla jedna z těch mých, a já jsem si za nic na světě nemohla vzpomenout, jak se jmenuje.
Její jméno bylo to první, které mi řekli; bylo mi tenkrát deset. Taky mi řekli, že to jméno nemám nikdy, ale vůbec nikdy používat, pokud nebudu opravdu nezbytně muset, pak mi vysvětlili všechny ty způsoby, jimiž bych mohla přijít o život, kdybych selhala. Může mi někdo zazlívat, že jsem to jméno zapomněla? Věděla jsem, že se mám zeptat znovu, ale bylo mi příliš trapné, že jsem to vůbec zapomněla. Raquel by vyletěla.
Víla se na mě ani nepodívala. „Máš lokaci?“ zeptala se jí Raquel. Víla přikývla. Pleť měla smetanově bílou a její rubínové vlasy s ní ostře kontrastovaly. Jako všechny víly byla krásná způsobem, jakým žádný člověk krásný být nemůže. Natáhla ruku a rozplizla se, když její kouzelné krytí zapadlo na místo. Od všech víl se požadovalo, aby ztlumily své vzezření během transportu pro případ, že by je někdo mohl zahlédnout. Na obličej víly se nezapomíná. Víliny vlasy se změkčily do kaštanova a její tvář nabyla normálnějších proporcí, oči se jí zmenšily a posunuly blíže k sobě. Pořád ještě byla krásná, ale teď byla normální, pokud jste ovšem nebyli já a neviděli jste skrz toto maskování.
Popošla jsem dopředu a chopila jsem se její napřažené ruky. Byla teplá, ale ne tak jako Rethova. Na čisté stěně před námi se vytvořil obvyklý obrys zářivého světla a my jsme společně vykročily do tmy. Vynaložila jsem veškerou pozornost na pocit její ruky ve své a jen jsem se pohybovala vpřed. Překvapilo mě, když promluvila − víly se obvykle neobtěžují mluvit se smrtelníky. Samozřejmě pokud se vás nepokoušejí unést.
„Á, ty jsi ta Rethova,“ konstatovala, když mě poznala. Hlas měla pronikavý, ale podivně roztomilý, jako když se sklo sype na beton.
Zarazila jsem se uprostřed kroku a skoro jsem zakopla. Její sevření nepovolilo. „Ne, nejsem.“ Jako kdyby Vílí stezky nebyly už samy o sobě dost strašidelné. Odkud se tohle vzalo?
Jenom se zasmála − další sklo padající o něco rychleji. Pak jsem ucítila na tváři chladný noční vzduch a otevřela jsem oči. Byly jsme v jakési špinavé uličce mezi dvěma starými kamennými budovami. Pustila jsem jí ruku a otřela jsem si dlaň o kalhoty. Usmála se na mě, vílí oči jí pod krytím žhnuly. V úsměvu měla jakýsi krutý rys, který ve mně vyvolával chvění. Ukázala k ústí uličky. „Měla bys toho tvora najít na tomhle tržišti.“
„Mockrát děkuju,“ zamumlala jsem, otočila jsem se a vyšla jsem z uličky. Doufala jsem, že pro mě na zpáteční cestu pošlou nějakou jinou vílu. Sakra, doufala jsem, že pošlou tryskáč. Už jsem měla plné zuby cestování s vílami. Byly čím dál dotěrnější.
Tržiště bylo jedno z těch rozlezlých otevřených prostranství a bylo strašně přecpané. Vzduch příchozí vítal vábivým kořením, z nichž žádné nikdy neochutnám, ale i tak. Easton Heights dneska večer nedávali, takže jsem nijak nespěchala. Naštěstí pro mě se zdálo, že to je velká turistická atrakce a já jsem nijak zvlášť nevybočovala.
Procházela jsem se po tržišti, předstírala jsem, že si obhlížím stánky, ale ve skutečnosti jsem sledovala lidi. Tahle práce se mi líbila mnohem víc než ty zátahy na tržišti. Upíři ve skutečnosti vlastně neměli důvod zdržovat se na hřbitovech. Dělají to prostě proto, že jich většina z nich přejala obecně rozšířené přesvědčení, jak by se měli chovat. A kromě toho jsou hřbitovy nudné a osamělé. O večerech, jako byl tenhle, jsem se mohla jen tak procházet a okukovat lidi. Lidé − normální lidé − mě fascinovali. Turisté a místní se tu střetávali v nádherné směsici džínsů a hedvábí, baseballových čapek a černých vlasů.
Bylo bervadné, že jsem se dostala ven sama. Předtím se mnou vždycky posílali další osobu (obvykle vlkodlaka), ale poslední dva roky mě na základní zátahy posílali sólo. Teď, když už jsem věděla, co dělám, nebyli upíři hrozbou; pokud se vyskytlo něco vážnějšího a dostala jsem se do úzkých, vždycky jsem měla posilu.
Od stánku s bižuterií na mě lámanou angličtinou zavolal jakýsi mladík. Byl to Turek, a takovým vytáhlým, jaksi pubertálním způsobem byl i hezký. Chtěla jsem se zastavit a předstírat, že chci opravdu něco koupit, když jsem zahlédla, jak kolem cosi jde, cosi, co nebyl člověk. Omluvně jsem se na mladíka u stánku usmála, otočila jsem se a chvatně jsem se vydala za tou osobou. Stačil jediný pohled, abych se přesvědčila − pod pokrývkou mužových hustých tmavých vlasů jsem uviděla poslední provázkovité pozůstatky skutečných vlasů ulpívajících na jeho svraštělé skvrnité lebce.
Nevypadalo to, jako by někoho sledoval; procházel tržištěm cíleně. Musela jsem přidat do kroku, abych mu stačila, dokud nevešel do omšelé budovy těsně u samého konce tržiště. Počkala jsem asi třicet vteřin a vyrazila jsem za ním. Krátká chodba vedla k jediným dveřím. Vytáhla jsem Žaha a popošla vpřed. Dveře jsem rozkopla a vešla do místnosti.
Upír, jehož jsem sledovala, se otočil a podíval se na mě; totéž udělalo dvacet ostatních upírů v místnosti.
„No nazdar,“ šeptla jsem.