NENÍ NAD DOMOV
Jednoho upíra jsem dokázala zvládnout. Sakra, možná bych si poradila i s pěti najednou − vždyť jsou to jen scvrklé mrtvolné svaly a tak, ale dvacet upírů? Moje vyhlídky se mi nelíbily, co se to tu dělo? Upíři jsou od přírody samotářští. Tohle bylo divné. A velmi, velmi špatné.
Pokusila jsem se o co nejpřesvědčivější rozpačitý úsměv. Oni nebudou vědět, že já vím, co jsou zač. „Uch. Hledám divadlo. Nesprávná budova.“
Možná kdybych stihla dostatečně rychle vycouvat ze dveří, a pak − cvak. Za mnou vešli dovnitř další čtyři upíři a zamkli dveře. Sáhla jsem si k opasku a stiskla poplašné tlačítko na komunikátoru. Pak jsem vytáhla Žaha. Zhluboka jsem se nadechla a nasadila jsem co nejkamennější obličej. „Jste všichni zatčeni podle odstavce tři bod sedm Mezinárodní dohody o zadržování paranormálů, protokol o upírech. Žádá se od vás, abyste se ohlásili na nejbližším zpracování −“
„Ty jsi z MAZP?“ zeptal se jeden z upírů. Ostatní nervózně přešlápli z nohy na nohu.
„Ano. Budu vás muset požádat, abyste se seřadili kvůli označkování.“ Čekala jsem, že se rozesmějí.
„Ty nás nezabiješ?“ zeptal se mluvčí a podezíravě se na mě podíval.
„Proč se mě na to každý ptá?“ Vážně, copak jsem vypadala jako nějaký psychotický zabiják? Možná to bylo těmi růžovými teniskami. Nebo těmi srdíčkovými náušnicemi?
Upíři se obrátili k sobě a šeptem se mezi sebou domlouvali. Posunula jsem se o kousek ke dveřím, Žaha po boku, a dokolečka jsem mačkala poplašné tlačítko. Lish to uvidí. Pošle mi pomoc. Nikdy předtím mě nezklamala, ale jestli mi neodpoví na mé tísňové volání co nejdřív, budu muset udělat něco, co jsem vážně nechtěla udělat.
Od svobody mě dělilo několik desítek centimetrů, když se obrátili zpátky ke mně. Ten, který předtím mluvil, vysoký upír s hezkou kudrnatou maskou, zavrtěl hlavou. „Mrzí nás to.“ Obnažil tesáky v omluvném úsměvu. „Jsme rádi, že nejsi tím, kdo nás honí, ale MAZP nemáme v lásce. A všichni máme strašnou, strašnou žízeň.“
„Copak? Flirtování se konat nebude?“ zeptala jsem se ve snaze získat čas. „To se snad ani nepokusíte být sexy? Jen si vzpomeňte na všechny ty fanoušky upírů tam venku − budou tak strašně zklamaní.“ Vytáhla jsem svůj stříbrný nůž. Nejspíš jsem měla dávat větší pozor při výcviku v zacházení s nožem. „Něco vám povím. Nechte mě jít a já slibuju, že nikomu neprozradím, že nejste zlatíčka.“
„Litujeme, kotě.“
„Dobře.“ Zdvihla jsem jednou rukou dýku a druhou Žaha. „Tak si myslete, že jsem tady, abych vás zabila.“ Kdybych jich dokázala vyřídit dost − potřebovala jsem se jenom dostat z místnosti − utekla bych jim.
Tři na mě skočili a divoce kolem sebe mávali rukama. Dvěma z nich jsem zasadila elektrošok a oni se zhroutili. Třetí se mě pokoušel popadnout za ruku, ale já jsem se po něm ohnala dýkou a on ucouvl a skučel bolestí. Rozběhla jsem se ke dveřím, ale nemohla jsem je otevřít. Otočila jsem se zapřela jsem se do nich zadkem.
„Všichni najednou!“ zvolal vůdce. A pak se to změnilo ve změť rukou − hezkého, normálního lidského masa přes rozpadající se vespod − které se po mně všechny sápaly. Rvala jsem se, ale i upíři jsou dostatečně silní, když jsou v přesile dvacet ku jedné. Trvalo jim jen několik vteřin, než mě přitiskli ke zdi; pořád ještě jsem držela Žaha a dýku, ale nemohla jsem se pohnout a použít je. Vůdce mi stál přímo před obličejem. Snažila jsem se dívat na jeho kouzelné krytí, jenom jeho krytí, ale čisté bílé oči, které na mě zíraly ze zapadlých důlků, byly to jediné, na co jsem se dokázala soustředit. Usmál se. Chtělo se mi brečet.
Moje záchrana přijde příliš pozdě.
„Ty nebudeš křičet?“ zašeptal, předklonil se a rty mi zkoumal krk. Svými mrtvými, práchnivými rty. Cítila jsem, jak otevírá ústa, a zavřela jsem oči. Rázem se ve mně znovu vzedmula všechna ta hrůza z mého prvního dětského střetu s upírem. Nikdo mě nezachrání. Došly mi možnosti. Po tváři se mi koulela jediná slza.
„Lorethane!“ zvolala jsem. Upír zaváhal; tohle zjevně neočekával. „Potřebuju tě! Hned!“
Ta přestávka mi stačila zachránit krk. V místnosti se prudce rozzářila bílá světla a upíři instinktivně odskočili. Kolem pasu se mi zezadu ovinuly dvě paže a zatáhly mě do tmy.
„Volala jsi,“ zamumlal mi do ucha Reth a držel mě v prázdnotě. „Věděl jsem, že to uděláš.“ Slyšela jsem úsměv v jeho hlase, ten triumf. Přísahala jsem, že už nikdy nepoužiju jeho skutečné jméno, nikdy ho nezavolám. Místo toho jsem prostě negovala všechny příkazy, aby se ke mně nepřibližoval. A ta formulace − proč jsem řekla, že ho potřebuju? Mohl si to překroutit, jak se mu zachce, ale při vzpomínce na upírovy rty na svém krku jsem se otřásla. Dneska večer na tom nezáleželo.
„Jenom mě doprav domů, ano?“
Sevřel mi paže kolem pasu pevněji a přitiskl mi trup k zádům. Cítila jsem přes tričko jeho srdce: jeho tlukot byl silný, ale příliš pomalý. „Takže domů.“ Zasmál se svým stříbrným smíchem.
To mě mělo varovat.
Měla jsem oči pevně zavřené a snažila jsem se ignorovat jeho tělo tisknoucí se k mému. Vílám jsou sex a fyzično úplně jedno, ale důležitá je pro ně manipulace, a Reth věděl, jak nesmírně toužím po kontaktu − jakémkoliv kontaktu. Vzhledem k tomu, jak jsem vyrůstala, jsem se nikdy nemohla nabažit příchylnosti, pozornosti. Víc než Raquel, víc než Lish, víc než kdokoliv jiný věděl, jak hluboce jsem osamělá. Nenáviděla jsem ho za to.
Čekala jsem, že mě vezme za ruku a půjdeme pěšky; místo toho jsem cítila jen lehký vánek, pak bylo všude jasno a teplo. Otevřela jsem oči v místnosti. Ne v té své. Světlo bylo měkké, vycházelo z jakéhosi neidentifikovatelného zdroje, elegantní nábytek byl rozmístěn namátkově, a stěny jako by byly z pevného, světlého kamene. Tkaniny byly všechny hedvábné nebo sametové; odstíny tmavě rudé a královského purpuru se zlatými lesky. Nebyly tu žádné dveře.
„Říkala jsem domů.“
Znovu se zasmál. „Neřekla jsi, čí doma to má být.“ Byla jsem rozzuřená a příliš unavená na to, abych unesla ještě další vílí bláboly, a tak jsem otevřela ústa a chtěla jsem mu přesně vysvětlit, kam mě má vzít a kam má zmizet potom. Nevěděla jsem sice jistě, jestli víla může poslechnout příkaz, aby šla k čertu, ale rozhodně bych na to přišla, než jsem ovšem stačila říct jediné slovo, zdvihl Reth svou jemnou ruku a pohladil mě po hrdle.
„Pšššt,“ zašeptal.
Ztratila jsem hlas. Nejenom že jsem nemohla ani sípat. Ztratila jsem hlas úplně. Nemohla jsem křičet. Nemohla jsem dokonce ani šeptat. Měla jsem sto chutí najít toho génia, který si myslel, že dokážeme ovládat víly, a nakopat ho tam, kde by ho to hodně bolelo. Vykroutila jsem se z jeho náručí a prudce jsem přeběhla na druhou stranu, aby mezi námi stál jeden z těch starožitně vyhlížejících gaučů. „Sprav to,“ zamumlala jsem.
Usmál se na mě. Oči měl zlatavé jako zralá pšenice a vlasy mu zářily téměř stejnou barvou. Všechno na něm bylo zlatavé, kromě jeho smíchu. Ten byl vždycky stříbrný. Nemohla už jsem se dívat na jeho tvář bez rizika, že se mi už nikdy nebude chtít odvrátit pohled, ale nechtěla jsem z něj spustit oči a přestat se mít na pozoru. Byla jsem úplně paralyzovaná.
„Evelyn.“ Mé jméno znělo v jeho ústech jako polaskání. „Proč proti mně bojuješ? Ty se mnou chceš být. A já už navěky nechci nikoho jiného.“
Naskočila mi husí kůže. Reth pravděpodobně odvedl do Vílích říší nespočet smrtelných dívek. Věděl, že nežijeme věčně. Buďto mnou zase manipuloval, což bylo pravděpodobné, nebo měl v plánu něco vážně děsivého. „Proč?“ artikulovala jsem rty. Věděla jsem, že mluví pravdu − chtěl mě. A o to bylo všechno jedině těžší; mě v mém životě nechtělo příliš mnoho lidí. Mí vlastní rodiče mě opustili, když jsem byla ještě batole.
Půvabně se posadil. Na malém stolku s nožkami ve tvaru pracek u jeho židle stála křišťálová láhev a dvě číše. Nalil do obou čirou tekutinu, pak jednu zdvihl ke mně. „Napiješ se?“
Zavrtěla jsem hlavou. Nejsem včerejší. Nikdy, nikdy nesmíš přijmout jídlo ani pití od víly, nikde, natož pak na jejich vlastní půdě. Nikdy se už odtud nedostaneš.
Rozpačitě se napil sám. Týrala jsem si mozek otázkou, co mám dělat se svým hlasem. Pak, protože jsem idiotka, jsem si uvědomila, že mám pořád ještě Žaha a dýku. Obě jsem svírala tak tvrdě, až mě rozbolely ruce. S pocitem vděčnosti za to, že mé činy kryje gauč, jsem odložila Žaha − ten je ve styku s vílami dobrý tak na prvních pár sekund. Uvolněnou rukou jsem znovu stiskla poplašné tlačítko. Neměla jsem ponětí, kde jsem, ale opravdu, opravdu jsem doufala, že to je někde, odkud mě Lish dokáže vyzvednout.
„Nemáš už dost toho, jak ti je zima?“ zeptal se a snažil se mě přitáhnout k sobě. „Jak ti je zima a jak jsi sama. Nemusí to tak být. Čas se nám krátí.“ Oči měl jako jezírka jantaru, hluboká a věčná. Jezírka, v nichž by se dalo utopit. „Zatanči si se mnou zase.“
Křečovitě jsem zavřela oči. Měl pravdu. Byla jsem unavená. Byla jsem sama celý svůj život. Pěstounské domy, Středisko − v čem se to lišilo? Proč jsem se mu vzpírala? Ucítila jsem jeho ruku na své; byl tak teplý. Ten žár mi začal stoupat nahoru po paži, zvolna a vytrvale. Proč mu nedat své srdce, svou duši? Nikdo jiný je nechtěl.
Vycítil mou kapitulaci a přitáhl mě k sobě blíž. „Nikdo jiný tady pro tebe není, má lásko. Nech mě, ať tě vyplním.“ Nikdo jiný tu pro mě nebyl. Otevřela jsem oči a zadívala jsem se do Rethových zlatavých − a v paměti mi vytanula podoba jiných očí, očí čirých jako voda. Proč jsem zrovna v té chvíli pomyslela na Lease, jsem netušila, ale stačilo to k tomu, aby mě to vrátilo zpátky. Zdvihla jsem stříbrnou dýku a držela jsem ji mezi námi jako talisman.
Reth vypadal překvapeně, pak vztekle. „Co to děláš, dítě?“ Nepustil mi druhou ruku, ale já jsem tomu teplu vzdorovala. Stačilo mi vystoupit tak tak k rameni, a teď se zpomalovalo. „Copak nevíš, co se ti snažím dát?“
Posunula jsem mu plochu dýky k hrudi a on mi pustil ruku a o krok ucouvl. Na víly je nejlepší železo, ale stříbro taky nemají moc rády. „Dost,“ naznačila jsem rty a ukázala jsem si na krk. Zamračil se, mávl rukou a mně se rozechvělo hrdlo.
„Proč proti tomu bojuješ?“
„Protože ty jsi šílenec! Já tohle nechci! Nechci ti patřit! Nikdy nebudu!“
Dokonalý obličej mu zkroutil náznak úsměvu. „Mýlíš se.“
„No, mám stříbrnou dýku, která je důkazem opaku. Teď −“
„Teď tě mám vzít domů?“
Přikývla jsem.
Nyní se mu v úsměvu roztáhl celý obličej. „To nebyl příkaz, a ty musíš taky někdy spát.“ Než jsem mu stačila nařídit, aby mě vzal domů, zmizel a jeho stříbrný smích tu zněl ještě v jeho nepřítomnosti.
Začalo se mi stýskat po upírech.
VÍLY A JINAK
Ječela jsem na něj, aby se vrátil, pak jsem se ztěžka posadila na jeden z gaučů. Měl pravdu. Byla jsem vyčerpaná z toho, jak jsem včera v noci nespala, pak jsem měla hodně nabitý den a dost stresující večer. A když usnu, nebudu moct svírat dýku. A když nebudu moct svírat dýku…
To byl problém. Nevěděla jsem, co se se mnou snaží udělat, a nechtěla jsem to zjistit.
Nijak mě nepřekvapilo, že jsem na komunikátoru neměla žádný signál. Nevěděla jsem dokonce ani, jestli jsem po technické stránce stále ještě na planetě. Vílí říše koexistují s našimi, ale překračují čas a prostor a všechny možné další a nudné fyzikální záležitosti, o něž jsem se až do nynějška nikdy nestarala. Přiřadila jsem si Vílí říše a boj s nožem na seznam věcí, jimž budu věnovat větší pozornost.
Mohla jsem ho přivolat tím, že bych znovu použila jeho skutečné jméno, a on by musel přijít. Jenže tohle předtím fungovalo až moc dobře. Formulace, jíž jsem užila, mě pořád ještě ničila. Potřebuju tě? Vysvětlovala jsem si to tak, že to vzal jako příkaz a teď bude plnit to, co považoval za mou potřebu, podle svého. Pokud bych ho přivolala zpátky a negovala jsem svůj příkaz, než by mě zase připravil o hlas, nedalo by se odhadnout, jak by si to interpretoval. Jestliže zadáte nějaké víle navzájem si odporující příkazy, nemůže je splnit a přijde proto s něčím úplně jiným (a pokaždé špatným). Byla jsem tak naštvaná.
Víly jsou ty nejúskočnější bytosti na světě. MAZP (než to byla MAZP a tehdy, když to byla AAZP a měla všemožné zkratky jednotlivých zemí) pracovala po desetiletí na tom, aby nalezla nějakou vílu, jakoukoliv vílu, a zjistila její skutečné jméno. Součástí jejich plánu bylo využívat hezkých mladých dívek jako návnady pro únosy. Desítky hezkých mladých děvčat, a žádnou z nich už nikdy nikdo neviděl. Až na jednu dívku, která objevila jedno velké tajemství.
Víly jsou imunní vůči alkoholu, ale k jejímu velkému překvapení − jehož důsledkem pak bylo odhalení víl − se velmi, velmi opijí nápoji sycenými kysličníkem uhličitým. Ta dívka použila hojného množství kokakoly a díky tomu se jí podařilo zjistit skutečné jméno jediné víly. S tím byla s to přinutit tuto vílu, aby jednala podle její vůle a prozradila jí jména několika jiných víl − které pak byly zase přinuceny prozradit jména dalších víl. Důsledkem toho byl skvělý Vílí katalog a řídící operace roku ‘95.
Zní to mnohem působivěji, než to ve skutečnosti bylo. Celá řada pracovníků spolupůsobících na tomto projektu zahynula nebo zmizela, a víly úzkostlivě střeží svá jména dokonce i jedna před druhou, takže MAZP jich zná pouze zlomek. V tom je právě to, v čem se MAZP měla poučit, dosud se to docela nenaučila a pravděpodobně se to nikdy ani nenaučí: víly nelze ovládat. Nelze. Nejednají logicky ani racionálně. Neřídí se stejnými zákony (fyzickými, společenskými, citovými, dopravními − prostě jakýmikoliv) jako my. Vždycky mají svůj vlastní program a jsou jednoduše chytřejší než my. Navíc jsme se při hledání a nalézání jejich jmen zapletli s paranormálními kouzly, jež byla hlubší a silnější, než dokázal kdokoliv z nás pochopit.
Říkám nás. Myslím ovšem arogantní MAZP.
Uvažovala jsem o tomhle všem, když jsem seděla na Rethově gauči, polapená ve Vílích říších a uvažující o tom, jak dlouho vydržím, než budu muset spát, jíst nebo pít. Nebo si i odskočit, protože jsem nikde neviděla toaletu. Hloupí nesmrtelní. Stála ta vílí kouzla opravdu za všechny ty zmatky a rizika, jež jsme si přivodili tím, že s nimi pracujeme?
Musela přece existovat nějaká jiná možnost. Nemohla jsem přivolat Retha zpátky − a neudělám to. Věděla jsem, že by mě nikdy nepropustil, a jiná cesta k úniku než po Vílích stezkách neexistovala.
Jiná víla! To bylo dokonalé. Vílí jména, jež mi byla přidělena, se měla používat jen v krajních případech. Tenhle případ byl pro mě dost krajní. Otevřela jsem ústa a zarazila jsem se.
Pořád ještě jsem si nemohla vzpomenout. Ta jména byla tak divná, a já jsem byla tak vyděšená, že jsem si je vytěsnila. Ležela jsem na zádech na gauči a civěla jsem do stropu; pableskoval krystaly. Pozorovala jsem je a mořila jsem si mozek snahou vybavit si jméno víly s rubínovými vlasy.
Krystaly odrážely jakýsi neidentifikovatelný zdroj světla. Zdálo se, jako by zde byl nějaký význam, nějaký vzor. A teď jsem už rozlišovala i jemné barvy. Ty mi něco sdělovaly. Kdybych se prostě dívala dost dlouho, dost usilovně, nemyslela na nic jiného… a kdybych zavřela oči a nepřemýšlela, bylo by to ještě lepší a všechno by to začalo fungovat…
„Ne!“ Posadila jsem se a zamrkala, abych udržela oči otevřené. Už žádný strop.
Jak se jenom jmenovala? Věděla jsem, že to vím. A pak jsem si vzpomněla − byla to ta víla, co si s ni Lease zařídil jízdu. Fehl! Fehl byla její přezdívka. A její celé jméno bylo…
„Denfehlath!“ vykřikla jsem vítězně. Po několika vteřinách se na stěně vytvořil obrys dveří a ona jimi vešla. Pořád ještě vypadala unuděně.
„Uch.“ Zamračila se.
Nadskočila jsem radostnou úlevou, ale zarazila jsem se, než jsem stačila říct něco hloupého. Tentokrát budu opatrná. Konkrétní. „Prosím, vezmi mě zpátky do střediska MAZP, kde bydlím.“
Natáhla ruku a já jsem se jí chopila.
„Stát!“ nařídil Reth za námi. Otočila jsem se a podívala se na něj, ale nepustila jsem se přitom Fehliny ruky. „Ona je moje.“
Fehl se na něj ostře usmála. „Říká se tomu příkaz. Já nemám jinou možnost.“
Rethovy zlatavé oči překypovaly hněvem. To je další věc u víl. Mají hrozně vznětlivou povahu. Viděla jsem už jednou předtím, jak mu povolily nervy − a tenkrát jsem se definitivně vzepjala k rozhodnutí ho nechat.
„Pojďme, hned.“ Zatáhla jsem ji za ruku. Všudypřítomné světlo v místnosti se posunulo; teď všechno jakoby žhnulo narudlým, hrozivým odstínem.
Vrhly jsme se do dveří na Vílí stezky. Protože jsem byla víc vystrašená tím, co bylo za mnou, než tím, co jsem měla kolem sebe, nechala jsem oči pro jednou otevřené. Fehl mi tiskla ruku tak tvrdě, že mě to až bolelo; ve tváři měla výraz čiré zuřivosti promísený náznakem arogance. Napadlo mě, jestli se snad něco děje. Tihle dva měli jakousi podivnou dynamiku. To je jedno. Bylo mi to fuk, pokud se dostanu domů.
Ale pak jsem dostala vynikající nápad. „Můžeš mi otevřít dveře do Leaseovy místnosti?“
Sjela mě pohledem tak řezavým, až mě překvapilo, že jsem nezačala krvácet. Několik dalších kroků a před námi se otevřely bílé obrysy. Vystrčila mě ven a zmizela v temnotě.
Místnost byla vyvedená v zrovna tak nudných barvách jako zbytek Střediska. Dveře do malé koupelny byly otevřené; jinak tvořil celou místnost prostý čtverec s šedivou postelí u zdi. Na ní seděl Lease, který měl na sobě jako z udělání mě. Podíval se na protější stranu a jeho/mými rysy přeléd záblesk překvapení. Pak odvrátil pohled a já jsem si uvědomila, že tu mluví Raquel.
Opřela jsem se o zeď. Musela stát na chodbě, protože já jsem ji neviděla a podle toho, že nijak nereagovala, jsem si byla vcelku jista, že mě neviděla. Nic se neprovalilo. Zatím. A teď jsem věděla, kde Lease je. Někdy se koneckonců můžou víly hodit.
„… by bylo všechno mnohem snazší, kdybys nám prostě poskyd nějaké jednoduché informace. Nechám tě o tom popřemýšlet.“ Raquel skončila a já jsem slyšela její tenisky ťapkat po chodbě pryč.
Lease-já se na mě podíval a tázavě pozvedl jedno obočí.
„Hele, to není fér!“ zašeptala jsem. Mně se nikdy nepodařilo zdvihnout jen jedno obočí. A nebylo to tím, že bych se dost nesnažila. Vypadal zmateně, a tak jsem ukázala na své obočí a zavrtěla hlavou. Lehce se pousmál a já jsem zmizela a vystřídal mě tmavovlasý tmavooký hezounek.
„Co tady děláš?“
Pokrčila jsem rameny, sklouzla jsem po zdi dolů a posadila se k ní. „Jen mě napadlo, že tě zaběhnu navštívit.“
„Vážně?“
„Jasně, nudila jsem se.“
„Já taky.“ Následovalo dlouhé, rozpačité ticho. „Máš v úmyslu se tu chvilku zdržet?“
„To nevím jistě. Myslím, že mě pohřešují.“
„Raquel vypadala hrozně vytočeně.“
Vzdychla jsem si. „Jo. Nejspíš bych jí měla dát vědět, že nejsem mrtvá.“ Nevstávala jsem.
„Vypadáš unaveně.“ Krátce se přeměnil zpátky do mé podoby a ukázal mi má ztěžklá víčka a tmavé kruhy pod očima.
„Páni, díky, to teda ráda slyším. Proč mi jednoduše neřekneš, že vypadám hrozně?“
Zasmál se a přeměnil se zpátky na toho hezkého chlapce. „Pořád ještě nemůžu trefit tvoje oči.“
„Já jsem originál,“ ujistila jsem ho zvesela.
„Podle mě víc, než vůbec tušíš.“
„Co to má jako znamenat?“
Pokrčil rameny. „Jen to, že jsem nikdy nepotkal člověka, kterého jsem nedovedl přesně zkopírovat.“
Zamračeně jsem vstala. „Koukej, Vodouši, jediný paranormál v téhle místnosti jsi ty.“
„Když to říkáš ty.“
Byla jsem příliš unavená na Leaseovy nesmysly. Dveře byly širší než normální dveře a byly dokořán otevřené. „Jaké je zabezpečení téhle místnosti?“
Zdvihl nohu s kotníkovým čidlem. „Pokud překročím práh téhle místnosti, spustí se poplach a ta věc na mém kotníku se zacvakne.“
Takže pro mě tu nebyl žádný problém. „Výborně. Uvidíme se pak.“
Bez jediného slova jsem vyšla.
Netrávila jsem mnoho času v zabezpečených sekcích Střediska. Když se tam dostali paranormálové, moje práce skončila. Jen podle odhadu jsem zabočila vlevo a došla jsem chodbou do oblasti, kterou jsem znala. Byla jsem dost blízko od centrálního zpracování, takže jsem vešla a našla jsem Raquel, jak hystericky mluví s Lish. „To je nepřípustné! Vlkodlaci musí být schopni najít aspoň něco!“
Lish vzhlédla, přes Raquelino rameno uviděla mě a vzápětí se rozplakala. Přinejmenším já jsem to za něco takového považovala. Nikdy předtím jsem ji neviděla plakat, a neronila ani žádné slzy, protože ve vodě už byla, ale stahy obličeje a pohyby ramen stačily na to, abych poznala, oč jde.
Raquel se otočila a s úlevou vyjekla, pak mě objala. „Oni tě nesežrali!“
„Ne, nesežrali mě.“ Musela jsem se rozesmát té podivné symetrii a potlačovala jsem vlastní slzy úlevy. Byla jsem tak ráda, že jsem zpátky tady, s Raquel a Lish. Na chvíli jsem si upřímně myslela, že už je možná nikdy neuvidím.
Raquel se ovládla, odstrčila mě od sebe na délku paže a dál mě držela za ramena. „Co se propána stalo? Kde jsi byla? A proč jsi pozabíjela všechny ty upíry?“
„Já − Moment, cože? Pozabíjela upíry?“
Přikývla. Pracovníci MAZP nemají zabíjet paranormály. Všichni paranormálové se považují za ohrožené druhy; právě proto se ti nejhnusnější jenom kasírují a no, nezabíjejí.
„Já jsem je nezabila! Stačilo jedno kousnutí a zabili by oni mě! Několik z nich jsem žahla a oháněla jsem se dýkou, ale jsem si jistá, že jsem žádné srdce neprobodla.“
„Jak jsi se odtud dostala?“
Sklopila jsem oči k zemi. „Přivolala jsem Retha.“
Vydala povzdech typu tak tohle bude ještě horší, než jsem si myslela. „No tak kdo po sobě potom nechal pětadvacet mrtvých upírů?“