ČINKY, HOŠI
A DALŠÍ HLOUPÉ VĚCI
Raquelino upíří vysvětlení přišlo jako první. „Když tam nouzový tým dorazil, našel všechny upíry mrtvé.“
„Byli probodnutí kůlem?“ zeptala jsem se.
„Nemáme ponětí, co je zabilo. Neměli na sobě žádné stopy, žádný náznak metod, jimiž se zabíjeli upíři. Ale hlavně co tam všichni najednou dělali?“
„Nemám tušení. Sledovala jsem svého upíra a vtrhla jsem do místnosti, kde všichni čekali. Po mně dorazilo ještě pár dalších a ti mě tam zamkli.“ Zamračeně jsem se rozpomínala. „Ale vypadalo to, jako že si myslí, že jsem je přišla zabít.“
„Jsi si jistá, že jsi nic neudělala?“ zeptala se Raquel a vráska mezi obočím se jí prohloubila.
„Kromě toho, že jsem se skoro dala vysát? Jo, jsem si jistá.“
Vzdychla. V podstatě ten samý vzdych proč já jako předtím. „No, a kde jsi tedy byla?“
Přejela jsem si unavenou rukou přes oči. „Zbodala jsem to. Hrozně. Nikdo pro mě nešel a já jsem měla umřít, a tak jsem přivolala Retha.“
„To je v pořádku, proto jste dostali přidělená ta jména.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jenomže to nebylo přivolání, v tom byl ten problém. Všechno to šlo tak rychle, a já jsem cítila zuby toho upíra na krku a − Když jsem volala Retha, vykřikla jsem: ‚Potřebuju tě!‘“
Výraz na Raquelině tváři se z chápavého změnil na naštvaný. Když MAZP někomu přiděluje vílí jména, musí ten dotyčný taky každoročně absolvovat dvoutýdenní − dvoutýdenní − kurz řádné konkretizace příkazů uvedených jménem a způsobu, jak je používat. „Potřebuju tě!“ bylo přesně tak neurčité a hloupé, jak jen být mohlo.
„‚Potřebuju tě‘? Tohle jsi řekla? Takhle zněl tvůj příkaz uvedený jménem?“
„Nenaštvi se.“ Měla jsem pláč na krajíčku. „Už jsem za to zaplatila, věř mi. Řekla jsem mu, aby mě vzal domů, a on mě vzal k sobě domů snažil se mi zase vzít srdce.“
„Evie, kotě, já vím, že mezi tebou a Rethem něco bylo, ale on ti nemůže jen tak vzít srdce. Takhle to nefunguje.“
To už bylo příliš. K dovršení všeho mi ona tady a teď začne říkat, že se to všechno odehrálo v mé hlavě a nebyla to určitá vílí potrhlost. Ona nikdy necítila to teplo, necítila, jak se do ní vkrádá a obklopuje jí srdce, necítila, jak ji stravuje. Nevěděla to, ani nemohla. A já jsem už měla plné zuby toho, jak se ke mně chovala, jako bych byla nějaká hloupá malá holka, která se pořád ještě rozrušuje kvůli svému bývalému. „To je jedno,“ odsekla jsem. „Jdu si lehnout.“
Otočila jsem se a vyšla jsem z místnosti. Ani jsem se nerozloučila s Lish. Ona se mnou bude cítit, to jsem věděla, ale přesto to jednoduše nechápala.
Nikdo mě nechápal. No, to nebyla tak docela pravda − Reth to chápal. Všechno. A měl i pravdu. Byla jsem naprosto sama a užíralo mě to. Když jsem došla do své buňky, zamířila jsem rovnou do ložnice a hrabala jsem pod postelí, dokud jsem nenašla ty kilo a půl vážící činky, které jsem ukradla při jednom z tréninků s Budem. Byly ze železa, což je nejlepší ochrana proti vílám. Nebo jsem si přinejmenším byla dost jistá, že jsou ze železa. Dobře, já jsem vážně, vážně doufala, že jsou ze železa, protože mou jedinou další možností bylo spát se svou dýkou na hrudi. Hlavou mi proletěla představa, že se probodnu při nějakém děsivém snu. Budou to prostě činky.
Položila jsem si činky po obou stranách těla, zavřela jsem oči a okamžitě jsem usnula.
* * *
Probudila jsem se pozdě druhý den dopoledne; kdesi v útržcích myšlenek se mi matně vynořovala vzpomínka, že mě volal jakýsi ženský hlas. Obě činky byly dosud na místě, zamotané v pokrývkách, a moje srdce pořád ještě patřilo mně. Zdálo se, že noc byla úspěšná.
Nijak jsem nespěchala s přípravou na nový den, protože jsem si byla vcelku jistá, že je sobota. Někdy bylo ve Středisku těžké rozlišovat dny, ale protože se dosud neobjevil žádný z mých učitelů pro tento den s otázkou, proč už zase ještě nemám hotové domácí úkoly, zřejmě jsem se s tím tipem na sobotu strefila.
Snědla jsem snídani a vydala jsem se pohovořit s Lish. Měla jsem špatný pocit z toho, že jsem včera tak vyběhla. Když jsem vešla, oči se jí rozzářily. „Evie,“ ozval se monotónní hlas, ale já jsem poznala, že to říká s vykřičníkem. „Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Dělala jsem si o tebe strašně starosti.“
Obdařila jsem ji tím nejroztomilejším úsměvem, na jaký jsem se vzmohla. „Měla jsem špatný den.“
„To mě mrzí.“
Nevěděla jsem jistě, co bych měla dál říct. „Nějaká vodítka ohledně těch upírů?“
„Žádná.“
Divné. Ale zase to není můj problém. Taky mi to nijak zvlášť nedrásalo srdce, takže jsem jenom pokrčila rameny. „Co Lease? Mají nějaké nové nápady ohledně toho, kdo to je, nebo proč se sem vloupal?“
Zavrtěla hlavou. Pak se jí kolem očí objevily vrásky úsměvu a spiklenecky se naklonila ke sklu. „Slyšela jsem ale, že si vyžádal papír a tužky. Raquel si myslela, že sepíše nějaké informace, ale on si jenom kreslil.“
Usmála jsem se. Ať už byl Lease jinak cokoliv, byl to dokonalý profesionál v umění naštvat Raquel. Od tohohle jsem tady obvykle bývala já, ale mně se svým způsobem líbilo se o tuhle povinnost podělit. „Když už mluvíme o Raquel, víš, kde je? Chci s ní mluvit.“ Ať už mi věřila nebo ne, pokud jde o Retha, musela mi pomoct zjistit, jak mám negovat svůj konkretizovaný příkaz.
„Dneska má celý den schůze.“ Pokud někdo ve Středisku pracoval ještě usilovněji než Lish, byla to Raquel. I tady bydlela, a v podstatě byla v činnosti každou denní hodinu, když zrovna nespala. Nikdy jsem nezažila, že by si vzala dovolenou. Svým způsobem to bylo milé. Bez ní bych si tady připadala osaměleji.
Zklamaně jsem se zamračila. Ale pak mi to došlo: Raquel má celý den schůze, což znamená, že já si můžu dělat, co chci − a jít si, za kým chci. Usmála jsem se na Lish. „To je v pohodě. Promluvím si s ní později. Díky!“
Rozběhla jsem se zpátky do svěho pokoje. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, posbírala jsem všechny časopisy, minivideopřehrávač a pár knížek. Pak jsem si za opasek zastrčila Žaha a dýku a zamířila jsem do Leaseovy místnosti.
Zabočila jsem za roh právě včas, abych zahlédla Jacquese odcházet. Perfektní. Běžela jsem dolů po chodbě a zaběhla dovnitř. Lease seděl na posteli a obědval. Na sobě měl podobu hezkého černošského chlapce. „No tobě to dneska sluší,“ řekla jsem. Překvapeně vzhlédl, pak se usmál.
„Co tu děláš?“
Odložila jsem svůj náklad na podlahu. „Já se nudím, ty se nudíš. Myslela jsem, že bychom mohli být spolu.“
Zúžil oči. „Má to snad být nějaká bizarní obdoba typu hodný polda, zlý polda?“
Rozesmála jsem se. „Mně je fuk, co řekneš nebo neřekneš Raquel. Ale ty jsi jediná pololidská osoba tady, která je zhruba v mém věku, a já jsem si myslela, že by mohlo být zábavné si jen tak, víš, jako povídat.“ Vzápětí mě ohromila strašlivá myšlenka: co když si nechce povídat?
Chci jako říct, že byly i horší věci, jasně. Jako třeba kdyby to byl skutečně psychotický pararnomální vrah a čekal na perfektní okamžik mě zabít. Ale nemyslela jsem si to. A tak nějak by to mé city ranilo míň, než kdyby si nějaký dorůstající mladík myslel, že nejsem dost zajímavá na to, aby se mnou trávil čas. Zvláště dospívající mladík, který dokázal být tolika odlišnými způsoby hezký.
K mé úlevě se znovu usmál. „To zní dobře.“ Vstal z postele a přešel ke mně a začal si prohlížet časopisy. „Tebe baví si tyhle věci číst?“ Povytáhl obočí nad těmi holčičími tématy a drby o hvězdách.
„Hele, nesuď. Náhodou mám ráda popkulturu. To, že je populární, má svůj důvod, víš.“
Zavrtěl hlavou, ale vypadal pobaveně. Zvedl minivideopřehrávač, posadil se na podlahu zády k posteli a pustil ho. „Máš na tom něco jiného než Easton Heights?“
„Easton Heights je momentálně ten nejlepší pořad v televizi, bez výjimky. Ale jestli to pro tebe není dost dobré,“ povýšeně jsem se nadechla, „tak si najdi složku s filmy.“
Rozesmál se a černošský chlapec z něj roztál a nebyl nahrazen nikým jiným než Landonem, tím nejnádhernějším klukem na světě a potměšilým svůdníkem z Easton Heights. „Přestaň!“ téměř jsem zaječela. „To je hrozné!“
Znovu se rozesmál mé reakci, pak si začal opět prohlížet seznam filmů. Část mého já byla nadnášena blažeností z toho, že sedím v jedné místnosti s Landonem. A ta druhá část se pořád ještě dívala na Lease vespodu a jeho tvář se jí vlastně líbila o trochu víc.
„Existuje někdo, koho neumíš udělat?“ zeptala jsem se zvědavě.
Pokrčil rameny. „Nedovedu udělat některé paranormály. Taky se nemůžu zvětšit ani zmenšit na výšku o víc než o pár centimetru, takže nemůžu být malé dítě. S váhou je to podobné jako s výškou, když přijde na protahování, takže bych nemohl vážit sto padesát kilo. A nedovedu udělat tvoje oči.“
„To tvrdíš pořád,“ zamumlala jsem. Lehla jsem si na břicho, opřela jsem se o lokty a listovala jsem jedním z časopisů. Lease si taky něco vybral a další hodinu jsme strávili v družném mlčení. Bylo lehce jednotvárné a naprosto normální. Dokázalo to ukolébat.
Po chvíli jsem vzhlédla a všimla jsem si, že má pod postelí hromádku papírů. „Á, tohle jsou ty tvoje kresby?“ Sáhla jsem po nich.
„É, já − ne −“ řekl váhavě, ale já jsem si je už začala prohlížet. Byl obdivuhodný. Nakreslil portrét Jacquese, který byl tak přesný, že to klidně mohla být fotografie. Zjevně dokázal kopírovat lidi na vlastní tělo i na papír. Obrátila jsem na následující stránku a ztuhla jsem. To jsem byla já.
„Páni, Leasi, ty kresby jsou úžasné. Ty jsi vážně, opravdu dobrý.“ Vypadal rozpačitě a pokrčil rameny. „Chci říct, že u námětu tak hezkého, jako jsem já, to samozřejmě muselo dopadnout dobře, ale stejně,“ škádlila jsem ho. Usmál se. Jejda, to jsem se snad začínala zlepšovat v koketování nebo jak? Nikdo by neřekl, že jsem to praktikovala jedině, když jsem snila s otevřenýma očima. Vrátila jsem se k papírům. Teď byla řada být mírně rozpačitá na mně, protože na většině kreseb jsem byla já. Mírně rozpačitá a skutečně polichocená. Jedna z posledních kreseb byla detailní kresba mého obličeje s největším důrazem na oči, které Lease nechal nedokončené.
Pak jsem obrátila na poslední kresbu, a ta mě překvapila. Pokoušel se nakreslit sebe − své skutečné já − s mnohem menším úspěchem než u všech svých ostatních portrétu. „Máš silnější čelist, a vlasy máš trošinku zvlněné.“
„Ty mě opravdu vidíš takhle dobře,“ konstatoval ohromeně.
„To mám v popisu práce.“
„Jasně. Chtěl jsem se tě na to zeptat. Co to vlastně děláš? Proč tu pracuješ?“
„Pomáhám identifikovat paranormály a soustředit je sem pro další pozorování.“
„Máš ještě nějaké jiné schopnosti? Třeba nadlidskou sílu nebo něco na ten způsob?“
Rozesmála jsem se. „Jasně. Rozhodně. Právě proto jsem včera málem přišla o život v místnosti plné upírů. Protože já jsem taková strašlivá bojovnice.“ Vypadal zmateně. Protočila jsem panenky. „Ne, nemám žádné schopnosti. Jsem normální, jenom vidím trochu líp než průměrný člověk.“ Nevysvětlovala jsem mu, že dokážu prokouknout veškerá krycí kouzla, protože tahle informace byla tajná.
„Jak tě našli?“
„To je dlouhá historie. Nebo vlastně ani ne tak dlouhá. Jenom nudná. Jsem tu už od mých osmi let. Jde tady o celou tu Mezinárodní smlouvu a já jsem v podstatě její hvězda.“
„Takže oni tě vlastní.“
„Ne! Nevlastní mě.“
„Což znamená, že můžeš odejít, kdykoliv tě napadne?“
Udiveně jsem se na něj podívala. „Proč bych měla chtít odejít?“
„Nevím − jenom mi připadá, že nejsi moc… šťastná.“
„Já jsem dokonale šťastná!“ ujistila jsem ho a zamračila jsem se. „A kromě toho dělám spoustu dobrého. Vykastrovala jsem −“ Zatvářil se zděšeně, a tak jsem se opravila. „Zneutralizovala! Tedy jako že jsem za posledních několik let zneškodnila stovky upírů. Identifikovala jsem vlkodlaky dřív, než mohli ublížit sobě nebo jiným, pomohla jsem vystopovat kolonii trollů a udělala jsem nespočet dalších věcí pro to, aby se svět stal bezpečnějším a organizovanějším místem.“ Vážně jsem řekla, že jsem udělala ze světa organizovanější místo? Páni. Blbé.
„Mohla bys odejít, kdybys chtěla?“
Pokrčila jsme rameny, protože jsem se při tomhle tématu necítila volně. Dlouho jsem tu byla docela spokojená, ale od Retha si čím dál častěji kladu otázku, jaké mám možnosti − a svým způsobem si dělám starosti, že vlastně nemám žádné. Bylo snazší na to nemyslet. Nikdo jiný se se mnou o tom nikdy nebavil, a když jsem to takhle lapidárně slyšela od Lease, žaludek se mi sevřel. „Nevím. Tady je to pro mě bezpečnější.“
„Bezpečnější pro tebe, nebo bezpečnější pro ně?“
„Hele, nechme toho, ano? Tohle je moje práce, můj život. Vyhovuje mi to.“
Zdvihl ruku. „Promiň. Mně jenom připadá, jako by tě spíš vlastnili než zaměstnávali.“
„Oni nemůžou držet lidi,“ odsekla jsem. „Podle mezinárodních předpisů smějí zadržovat nebo sledovat jenom paranormály.“
Znovu na mě vrhl ten svůj pohled, ten, v němž byl tak dobrý. Pozorovala jsem jeho vodové oči; byly smutné. „Evie, ty nejsi tak docela normální.“
Rozmrzele jsem vstala, posbírala jsem si časopisy a vytrhla jsem mu z ruky minivideopřehrávač. „Aspoň ale vím, jak vypadám.“ Zuřivě jsem vyběhla ven z jeho místnosti. V půlce chodby jsem se zhroutila na zeď a skoro jsem nemohla dýchat. Měl naprostou pravdu.
ÚČTY ZA TERAPII
„Hloupé, hloupé, hloupé,“ mumlala jsem si, když jsem pochodovala po chodbě. Nebyla jsem si jistá, co vlastně bylo hloupé, ale připadalo mi, jako by to v poslední době platilo pro spoustu věcí. Lease například se svými hloupými otázkami, který mě nutí uvažovat o věcech, o nichž bych radši nepřemýšlela. Zastavila jsem se před Raquelinou kanceláří. Musela mi uvěřit ohledně Retha, udělat něco s tím povelem, který jsem mu dala. Ona si pořád ještě myslela, že vílám jsou lidé úplně jedno. Jistě, znala ty příběhy, jak víly unesly smrtelníky a vzaly je do své říše a tančily tam s nimi (ano, je to přesně tak divné, jak to zní), ale od doby, kdy MAZP dala svým vílám konkretizovaný příkaz, aby to nedělaly, si všichni tady mysleli, že už to teď není problém.
Zaklepala jsem a dveře se rozjely. Raquel stála u psacího stolu, sbírala si papíry a vypadala unaveně a vystresovaně. „Co se děje, Evie? Musím se za pět minut vrátit.“
Vešla jsem, posadila jsem se a zamračeně jsem zírala na její psací stůl. Dychtila jsem říct jí o Rethovi, použít jako důkaz ty děsivé poznámky, které pronášela Fehl na téma, jak jsem jeho, ale když jsem otevřela ústa, jako první mi z nich vyklouzlo: „Co kdybych chtěla odejít?“
Vypadala překvapeně. „Jak to myslíš?“
„Myslím jako, co kdybych s tím sekla? Co když už mám dost hloupých upírů a bezradných vlkodlaků a poltergeistů a trollů a Střediska? Co když už nechci jednat s psychotickými vílami? Co kdybych chtěla chodit na vysokou?“
Posadila se. „Zlato, odkud tohle máš?“
„Nevím, já jenom − Neodpověděla jsi mi na tu otázku. Co kdybych odešla?“
„Ty nechceš odejít.“ Chápavě se na mě zadívala, ve tváři měla mateřský úsměv. Naštvalo mě to. Ona nebyla moje matka.
„Možná chci. Co uděláš ty − nasadíš mi na kotník stopovač?“ Čekala jsem na její povzdech typu nebuď směšná. Jenže ona vlastně nejenže nevzdychla, ale vypadala vyděšeně. Vytřeštila jsem oči hrůzou. „Nebesa, ty bys to udělala, viď, že ano?“
Zavrtěla hlavou. „Nebud hloupá. Víš, že mi na tobě záleží, a chci pro tebe to nejlepší. Já −“
Vstala jsem. To, jak se zarazila, mi stačilo jako potvrzení; nevymaže to ani sebelepší předstírání, že jsou moje náhradní rodina. Opravdu jsem nemohla odejít. Beze slova jsem vyšla a zamířila jsem rovnou do centrálního zpracování.
Lish překvapilo, že mě zase vidí. „Co se děje, Evie?“
„Jakou mám klasifikaci?“
Zamračila se. „Jak to myslíš?“
„Myslím to tak, že chci vědět, jakou mám klasifikaci, Lish. Podívej se na ni. Hned.“
„Klasifikace se dává jenom paranormálům. Vždyť to víš.“
„No takže bych tam být neměla, a nesejde tudíž na tom, jestli se mě pokusíš najít.“
„Podle mě ne.“ Pokrčila rameny a mávla rukama před monitory. Pak přimhouřila oči. „Uch.“
„Co?“ Připadalo mi, že mám žaludek jako cihlu, která mi těžce a ostře leží v břiše.
„Já − ty − tady je klasifikace.“ Vzhlédla ke mně s obličejem zastíněným starostí.
„Co se v ní uvádí?“ šeptla jsem.
„Evie, tím se nic nemění. To tě nijak nemění.“
„Co se tam uvádí?“ Hlas jsem měla tvrdý. Po několika sekundách se Lish podívala zpátky na monitor.
„Uvádí se tam ‚paranormál stupeň sedm, původ neznámý, smrtelná forma‘. Statutární registraci máš ‚chráněná, využívaná a sledovaná‘.“
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Paranormálové se řadili do několika kategorií podle několika faktorů; úrovně síly, běžnosti výskytu, stupně nebezpečnosti, a kolik je toho o nich známo. Upíři spadali do kategorie dva. Lish byla čtyřka. Víly − víly − byly šestka. Se sedmičkou jsem se nikdy nesetkala.
Připadala jsem si, jako by mi v mozku nastal zkrat. Vždycky jsem věděla, že jsem jiná. Ale myslela jsem si, že jsem normální člověk, který dovede některé paranormální věci. Ne paranormál, který umí něco lidského.
„Evie,“ ozvala se Lish, která čekala, dokud jsem se jí nepodívala do očí. „Vždycky jsi věděla, že jsi jiná. Nedopusť, aby ti to změnilo způsob, jakým se sama na sebe díváš. MAZP je −“ Zarazila se, pak se posunula blíž ke sklu. „MAZP nemá vždycky ve všem pravdu. Ty nejsi paranormální.“ Usmála se na mě a za širokýma, zelenýma očima měla smutek. „Ty jsi mimořádná. V tom je rozdíl.“
Nemohla jsem plakat, ještě ne, a to, že jsem byla zrovna teď s Lish, bolelo. Věděla jsem, že to chápe, ale nebyla jsem připravená se tomu postavit, a tak jsem jenom přikývla a pomalu jsem vyšla. Bloudila jsem otupěle Střediskem. Když jsem byla skoro zpátky u svého pokoje, na stěně přede mnou se objevil bílý obrys dveří. Zarazila jsem se a čekala, kdo z nich vyjde. V danou chvíli bych možná uvítala dokonce i Retha.
Ukázalo se, že to je nějaká jiná víla. Několikrát mi zajišťovala dopravu, ale její jméno jsem neznala. Vyšla ven s vlkodlakem, pak se otočila a chtěla projít zpátky.
„Počkej!“ zavolala jsem. Víla se ke mně otočila, velké, fialové oči byly bez zájmu. „Potřebuju dopravu.“
„Nemám pro tebe příkaz k přepravě.“
„Zrovna to přišlo; víš, že mám prověrku.“ Snažila jsem se vypadat netrpělivě. „Tohle má přednost.“
Víla lhostejně přikývla a natáhla ruku. Chopila jsem se jí a vešly jsme do tmy. „Kam?“
Kousla jsem se do rtu. Vlastně jsem o tom nepřemýšlela. „Ehmm −“ Pak jsem si vzpomněla na jednu ze svých zatýkacích a značkovacích misí před několika měsíci. Bylo to na Floridě poblíž supermarketu. Jak se ten market jmenoval? „Nákupní centrum Everglades v Miami.“ Doufala jsem, že to bude stačit. Víly obvykle dostávaly pokyny od Lish − nevěděla jsem, jak konkrétní musí ty instrukce být. Podle toho, jak mi to Lish jednou vysvětlovala, mají všechna jména pro víly určitou moc. Pokud dokážeš uvést jméno místa, na něž chceš, aby tě dopravily, dovedou to najít.
Divné, ale dneska se mi to hodilo; po několika dalších krocích se před námi otevřely dveře. Vystoupila jsem. „Díky,“ řekla jsem, ale víla už byla pryč.
Skoro všechny mé cesty se konaly v noci. Zdvihla jsem hlavu a vychutnávala jsem si pocit slunce na své tváři, šimrání vlhkosti. Byl březen, ale počasí tady bylo dokonalé. Vchod do nákupního centra byl přímo přede mnou. Poblíž byly dvě lavičky obklopené palmami a ibišky se zářivě rudými květy. Sedla jsem si a vstřebávala jsem přes tričko teplo. Pořád ještě mi bylo trochu zima − vždycky mi byla trochu zima − ale tohle bylo oproti Středisku nevídané zlepšení.
Po několika minutách jsem vešla, procházela jsem davy lidí a otravovala mě příliš hlučná reklama. Sledovat normální lidi mě obvykle rozveselovalo, kdykoliv se mi k tomu dostalo možnosti. Dneska jsem se z toho cítila jen ještě hůř. Co když sem opravdu nepatřím? Vždycky jsem si připadala vůči paranormálům téměř nadřazená, protože nakonec, bez ohledu na všechno, já jsem pořád ještě byla člověk. Mě nemuseli monitorovat ani kastrovat. Mě necpali do skleněné nádrže. Postarali se, aby můj život byl o moc lepší. Teď už jsem si tak jistá nebyla.
Zmítaná depresí a obavami jsem našla toalety a zírala jsem na sebe do zrcadla. Možná mi něco unikalo. Jestliže Lease doopravdy nevěděl, jak vlastně vypadá, je možné, že já jsem se na sebe nikdy pořádně nepodívala. Pátrala jsem po něčem vespod, spočívala jsem pohledem na svých bledých očích, a hledala jsem jakékoliv vodítko, že i já jsem něčím víc, než vypadám.
Nic.
Nic tam nebylo. Žádný pableskující náznak čehosi, žádné žhnoucí oči, žádné tělo pod mým vlastním tělem. Byla jsem to jenom já, stejná jako jakýkoliv jiný člověk, na jakého jsem se kdy podívala.
Až nato, že jsem nebyla jako oni, protože jsem dokázala vidět věci, které nikdo jiný neviděl.
Sklíčeně jsem vyšla z toalety. Neměla jsem nic. Neměla jsem peněženku, kabelku, identitu. V reálném − normálním − světě pro mě nic nebylo. Ať už jsem byla paranormální nebo ne, nepatřila jsem sem. Sedla jsem si na další lavičku a pozorovala jsem lidi kolem sebe. Dvojice, které jako by nebyly s to vytáhnout si ruce ze zadní kapsy toho druhého. Dívky zavěšené do sebe, které štěbetaly o tom, kdo se komu líbí a kdo řekl to nebo ono, no neblázni. Všichni si šli za svými krásnými, normálními životy. Nevěděli nic. Záviděla jsem jim.
Pořád ještě jsem tam seděla, když si ke mně někdo přisedl. „Evie.“ Raquel mě vzala za ruku. „Zlato, co to děláš?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Já nevím.“
„Měla jsem ti o tvé klasifikaci říct už dávno. Promiň mi to, prosím.“
Posmrkla jsem. Kdybych se rozplakala v nákupním středisku, nikdy bych si to neodpustila. „Proč jsi to neudělala?“
„Myslela jsem si, že na tom nesejde. Znamená to vlastně jenom to, že dovedeš něco, co nikdo jiný neumí, a my nevíme jak nebo proč. To neznamená, že nejsi člověk, nebo že jsi snad svým způsobem stejná jako upíři nebo víly nebo jednorožci.“
„Moment − vážně? Jednorožci existují? Ty lžeš.“ Zúžila jsem oči.
Rozesmála se. „No, když budeš fakt hodná a začneš dělat domácí úkoly, možná ti je někdy ukážu.“
„Nemělo by mě to, že jsem třída sedm, zbavit povinnosti dělat domácí úkoly?“
„Ani omylem.“ Odhrnula mi z obličeje neposlušný pramen vlasů a usmála se. „Dovolila jsem, aby ses vyvlékla z hodin hry na piano, když ti bylo deset, protože ses bála toho trollího učitele, a nikdy jsem si to neodpustila. Žádné flákání, pokud jde o domácí úkoly. A teď, když už jsme tady, bychom si klidně mohly i trochu nakoupit, nemyslíš?“
Vzdychla jsem si. Můj povzdech nebyl ani zdaleka tak působivý jako jakýkoliv z Raqueliných vzdechů, ale když na tom budu pracovat, je možné, že jednou nebudu vůbec potřebovat mluvit. „Já vlastně ani nemám náladu.“
Vypadala znepokojeně. „Ty si ze mě střílíš, viď?“
„Jasně. Jdeme.“ Strašně ráda jsem nakupovala, ale všechny své nákupy jsem si vyřizovala přes internet. Raquel mi dřív kupovala šaty, ale já jsem tomu už před lety učinila přítrž. Jedno děvče snese jen určitý počet sukní barvy námořnické modři a škrobených bílých košil. Ale být tam, mít skutečně možnost zkoušet si věci, cítit je, a vidět ty barvy ve skutečném životě, bylo mnohem lepší než ukazování a klikání. Když jsme skončily, byly jsme Raquel i já ověšeny taškami. Zavrtěla hlavou. „Není mi jasné, jak já tohle vyplním v přehledu výdajů.“
„Uveď to tam jako účty za terapii,“ navrhla jsem. Rozesmála se a zamířily jsme ke dveřím. Můj pohled upoutal jeden malý obchůdek. „Uch, momentíček!“ Vyrazila ze sebe povzdech ty si snad ze mě střílíš, ale šla za mnou do obchodu s uměleckými potřebami. Vybrala jsem hezký skicář a několik uhlů. Pak jsem pro jistotu přihodila ještě i barevné tužky a pastelky.
„To sis našla nového koníčka?“ zeptala se Raquel, když to všechno platila.
„Usoudila jsem, že moje stěna by si zasloužila změnu, nemyslíš?“ Raquel předtím trpělivě ignorovala mou výzdobu, ale já jsem věděla, že ji to žere.
Vyšly jsme ven a do vjezdu pro zásobování. Když si byla Raquel jistá, že se nikdo nedívá, přivolala přepravu a otevřely se dveře. Myslím, že to byla úsluha kvůli tomu, že šlo o Raquel − u mě se přeprava dostavila vždycky až za několik minut. Vystoupila stejná víla, která mě tady vysadila, a vzala nás za ruce. Dalo by se čekat, že na mě bude naštvaná, protože jsem jí předtím lhala, ale víly se vždycky starají jenom o věci, o které se zrovna starají, pokud to dává nějaký smysl. Nestála jsem jí v podstatě ani za další pohled.
Když jsme vešly zpátky do Střediska, pomohla mi Raquel odnést všechno do mé buňky. Postavily jsme tašky na zem a ona mi položila ruku na rameno a pátravě se mi zadívala do tváře. „Jsi v pořádku?“
Usmála jsem se. „Jasně, je to v pohodě.“ Zdálo se, že je s tím spokojená, a odešla. Můj úsměv pohasl. Vůbec nic nebylo v pohodě, a já jsem neměla tušení, jestli ještě vůbec někdy bude.