Jedenáctá kapitola

ROZŽHAVÍM SE DO BĚLA

Myslel jsem, že jsme toho pavouka ztratili, ale pak Tyson zaslechl slabé cinkání. Párkrát jsme zahnuli, několikrát se vrátili a nakonec ho objevili, jak mlátí drobnou hlavičkou do kovových dveří.

Ty dveře připomínaly staré průlezy v ponorkách, byly oválné, na krajích měly kovové nýty a místo kliky kolo. Byly zasazené ve veliké mosazné desce, zelené stářím, s vyrytým řeckým písmenem éta.

Podívali jsme se na sebe.

„Připraveni na setkání s Héfaistem?“ zeptal se Grover nervózně.

„Ne,“ přiznal jsem.

„Ano!“ prohlásil Tyson rozjařeně a otočil kolem.

Sotva se dveře otevřely, vcupital pavouk dovnitř a Tyson se pustil hned za ním. My ostatní jsme dovnitř vešli zdaleka ne tak dychtivě.

Byla to obrovská místnost. Vypadala jako montážní garáž s hydraulickými zvedáky. Na některých ležela auta, ale na jiných podivnější věci: bronzový hipalektryón, který měl odmontovanou koňskou hlavu a z kohoutího ocasu mu visel svazek drátů, kovový lev, zřejmě připojený k nabíječce, a řecký válečný vůz, celý z plamenů.

Desítky pracovních stolů přetékaly menšími předměty. Na stěnách visely nástroje. Každý měl v dírkované desce vyhrazený vlastní obrys, ale nic nebylo na svém místě. Kladivo viselo tam, kde měl být šroubovák. Nastřelovací pistole zabírala prostor pilky na kov.

Zpod nejbližšího hydraulického zvedáku, který nesl Toyotu Corollu z roku 1998, vykukoval pár nohou – spodní půlka mohutného chlapa ve špinavých šedých kalhotách a botách ještě větších, než nosil Tyson. Jedna noha vězela v kovové ortéze.

Pavouk zaběhl přímo pod auto a bouchání přestalo.

„Ale, ale,“ zaduněl zpod corolly hluboký hlas. „Copak to tu máme?“

Montér se na vozíku vysunul a posadil se. Už jsem Héfaista jednou krátce viděl na Olympu, takže jsem si myslel, že jsem na něj připravený, ale stejně jsem teď zalapal po dechu.

Tehdy na Olympu se asi umyl, nebo nějakým kouzlem zařídil, aby nevypadal tak ohyzdně. Tady, ve vlastní dílně, mu to bylo zřejmě fuk. Pracoval v kombinéze, celé od oleje a špíny. Na kapse na prsou měl vyšito Héfaistos. Když se zvedal, noha mu v kovové ortéze skřípala a klapala a levé rameno měl níž než pravé, takže to vypadalo, že se naklání, i když stál zpříma. Hlavu měl znetvořenou a vyboulenou. V jednom kuse se mračil. Z černých vousů se mu kouřilo a syčelo, každou chvíli mu z nich vyrazil ohýnek a zase uhasl. Ruce připomínaly obrovské rukavice baseballového chytače, ale toho pavoučka sebral úžasně obratně. Ve dvou vteřinách ho rozmontoval a zase složil.

„Tak,“ zamumlal pro sebe. „To je mnohem lepší.“

Pavouk mu na dlani spokojeně poskočil, vystřelil kovové vlákno na strop a zhoupl se pryč.

Héfaistos k nám vzhlédl a zamračil se. „Vás jsem nevyrobil, co?“

„Ehm,“ ozvala se Annabeth, „to ne, pane.“

„No proto,“ zabručel bůh. „Fušerská práce.“

Prohlížel si Annabeth a mě. „Polokrevní,“ zavrčel. „Jasně, mohli byste být roboti, ale asi nejste.“

„Už jsme se setkali, pane,“ připomněl jsem se mu.

„Vážně?“ zeptal se bůh nepřítomně. Měl jsem pocit, že je mu to úplně jedno. Zrovna se pokoušel zjistit, jak mi funguje čelist, jestli je to pant, páka nebo co. „No dobře, pokud jsem tě nerozmačkal na kaši už tehdy, tak to snad nemusím dělat ani teď.“

Podíval se na Grovera a zamračil se. „Satyr.“ Pak pohlédl na Tysona a v očích mu zajiskřilo. „Vida, Kyklop. Dobře, dobře. Proč putuješ s touhletou bandou?“

„Ehm…“ brebtl Tyson a nábožně hleděl na boha.

„Ano, skvěle řečeno,“ pochválil ho Héfaistos. „No, doufám, že máte dobrý důvod mě vyrušovat. Zpoždění s touhle corollou, to by byl pěkný malér, abyste věděli.“

„Pane,“ začala Annabeth váhavě, „hledáme Daidala. Mysleli jsme –“

„Daidala?“ zaduněl bůh. „Vy chcete toho starého lotra? Opovažujete se ho hledat!“

Brada se mu rozhořela a černé oči zaplály.

„Hm, prosím ano, pane,“ přikývla Annabeth.

„Uff. Ztrácíte čas.“ Zamračil se na něco na stole a přikulhal k tomu. Sebral pár pružin a kovových destiček a pohrál si s nimi. Za pár vteřin držel sokola z bronzu a stříbra. Pták roztáhl kovová křídla, zamrkal obsidiánovýma očima a rozletěl se po místnosti.

Tyson se rozesmál a zatleskal. Sokol mu přistál na rameni a láskyplně mu ožužlával ucho.

Héfaistos si ho měřil. Mračil se pořád stejně, ale měl jsem pocit, že mu vidím v očích laskavější světlo. „Cítím, že mi máš co říct, Kyklope.“

Tysonův úsměv se rozplynul. „A-ano, pane. Potkali jsme Storukého.“

Héfaistos přikývl, netvářil se překvapeně. „Briara?“

„Ano. On – byl vyděšený. Nepomůže nám.“

„A to tě trápí.“

„Ano!“ Tysonovi se zachvěl hlas. „Briares by měl být silný! Je starší a větší než Kyklopové. A on zatím utekl.“

Héfaistos zabručel: „Byly doby, kdy jsem Storuké obdivoval. Tehdy za časů první války. Ale lidé, nestvůry, dokonce i bohové se mění, Kyklope. Nemůžeš jim věřit. Podívej se na mou milující matku Héru. Setkal ses s ní, ne? Bude se na tebe usmívat a vyprávět ti, jak je rodina důležitá, co? To jí ale nezabránilo v tom, aby mě shodila z hory Olymp, když uviděla mou škaredou tvář.“

„Ale já myslel, že to udělal Zeus,“ ozval jsem se.

Héfaistos si odkašlal a odplivl si do bronzového plivátka. Luskl prsty a ten umělý sokol slétl zpátky na stůl.

„Tak to matka ráda vypráví,“ zavrčel. „Sama pak vypadá mnohem sympatičtější, co? Všechno to svádí na otce. Pravda je, že matka miluje rodiny, ale jenom některé. Dokonalé rodinky. Jenom se na mě podívala a… no, nezapadal jsem jí do toho krásného obrázku, co?“

Vytáhl sokolovi z ocasu pírko a celý robot se rozpadl.

„Věř mi, mladý Kyklope,“ zabručel Héfaistos, „nemůžeš druhým věřit. Můžeš věřit jedině práci svých rukou.“

Připadalo mi to jako dost osamělý způsob života. Navíc jsem Héfaistově práci tak docela nevěřil. Jednou v Denveru nás s Annabeth málem zabili jeho mechaničtí pavouci. A loni to byla právě špatně sestrojená socha Talose, která stála Bianku život – další Héfaistův projekt.

Zadíval se na mě a přimhouřil oči, jako by mi četl myšlenky. „Ale, ale, tomuhle se nelíbím,“ hloubal. „Žádné strachy, na to jsem zvyklý. Co ode mě chceš, polobůžku?“

„Už jsme vám to řekli,“ odpověděl jsem. „Potřebujeme najít Daidala. Kvůli Lukovi. Ten kluk pracuje pro Krona. Zkouší najít způsob, jak se orientovat v labyrintu, aby mohl napadnout náš tábor. Pokud se nedostaneme k Daidalovi dřív –“

„A já jsem vám to taky řekl, kluku. Hledat Daidala je ztráta času. On vám nepomůže.“

„Proč ne?“

Héfaistos pokrčil rameny. „Některé z nás shodili z hory. A některé… no, existují i bolavější způsoby, jak se naučit nevěřit lidem. Chtějte po mně zlato. Nebo plamenný meč. Nebo kouzelného oře. To vám můžu dát rovnou. Ale cestu k Daidalovi? To je moc drahá laskavost.“

„Takže víte, kde je,“ naléhala Annabeth.

„Není moudré ho hledat, děvče.“

„Má matka říká, že hledání je podstata moudrosti.“

Héfaistos přimhouřil oči. „A kdo je tvá matka?“

„Athéna.“

„To sedí.“ Vzdychl si. „Dobrá bohyně, tahle Athéna. Škoda té její přísahy, že se nikdy nevdá. Tak dobře, polokrevní. Můžu vám říct, co chcete vědět. Ale nebude to zadarmo. Potřebuju službičku.“

„Jen si řekněte,“ pobídla ho Annabeth.

Héfaistos se úplně rozchechtal – dunivě, jako když obrovské měchy rozdmýchávají oheň. „Vy hrdinové,“ zavrtěl hlavou, „v jednom kuse něco zbrkle slibujete! To je ale roztomilé!“

Zmáčkl tlačítko na pracovním stole a ve zdi se otevřely kovové okenice. Bylo to buď obří okno, nebo televize s velikou obrazovkou. Hleděli jsme na šedou horu porostlou lesem. Byla to sopka, protože z vrcholku stoupal kouř.

„Jedna z mých dílen,“ vysvětlil Héfaistos. „Mám jich hodně, ale tahle bývala má oblíbená.“

„To je hora St. Helens,“ ozval se Grover. „V těch místech jsou báječné lesy.“

„Tys tam byl?“ zeptal jsem se.

„Hledal jsem… víš koho. Pana.“

„Počkat,“ zasáhla Annabeth a dívala se na Héfaista. „Řekl jste, že bývala vaše oblíbená. Co se stalo?“

Héfaistos se poškrábal na doutnající bradě. „No, víte, na tom místě je chycená nestvůra Týfón. Bývala pod horou Etnou, ale když jsme se přestěhovali do Ameriky, uvěznila se jeho síla pod horu St. Helens. Je to skvělý zdroj ohně, ale dost nebezpečný. Pořád hrozí, že unikne. V poslední době věčně vybuchuje, doutná. Cítí vzpouru Titánů a je neklidný.“

„Co chcete, abychom udělali?“ zeptal jsem se. „Bojovali s ním?“

Héfaistos si odfrkl. „To by byla sebevražda. Sami bohové před Týfónem utekli, když byl volný. Kdepak, modlete se, abyste se s ním nikdy nemuseli setkat, natož bojovat. Ale poslední dobou jsem ve své hoře vycítil vetřelce. Někdo nebo něco používá mé dílny. Když tam přijdu, nikde nikdo, ale já vím, že tam byli. Vycítí, že přicházím, a zmizí. Poslal jsem tam roboty, aby to vyšetřili, ale nevrátili se. Je tam… něco prastarého. Zlého. Chci vědět, kdo si troufá vpadnout na mé území a jestli chce osvobodit Týfóna.“

„Máme vám zjistit, kdo to je,“ shrnul jsem to.

„Ano,“ potvrdil Héfaistos. „Běžte tam. Vás možná nevycítí přicházet. Nejste bohové.“

„Fajn, že jste si všiml,“ zamumlal jsem.

„Běžte a zjistěte, co se dá,“ opakoval Héfaistos. „Pak mi to nahlásíte a já vám řeknu, co potřebujete vědět o Daidalovi.“

„Dobře,“ přikývla Annabeth. „Jak se tam dostaneme?“

Héfaistos tleskl. Z trámů na stropě se spustil pavouk. Annabeth sebou škubla, když jí přistál na noze.

„Můj výtvor vám ukáže cestu,“ prohlásil Héfaistos. „Není to daleko od labyrintu. A zkuste se udržet naživu, ano? Lidé jsou mnohem křehčí než roboti.“

~~~

Šlo to dobře, dokud jsme nenarazili na kořeny stromů. Pavouk se hnal dál a dál a my se ho drželi, ale pak jsme zahlédli boční chodbu, která byla vykopaná v hlíně mezi silnými kořeny. Grover se zarazil na místě.

„Co je to?“ zeptal jsem se.

Ani se nehnul. Zíral s otevřenou pusou do temné chodby. Vítr mu cuchal kudrnaté vlasy.

„Pojď!“ pobízela ho Annabeth. „Musíme dál.“

„Tohle je ta cesta,“ zamumlal Grover v posvátné úctě. „To je ono.“

„Jaká cesta?“ nechápal jsem. „Myslíš… k Panovi?“

Grover se podíval na Tysona. „Necítíš to?“

„Hlína,“ kývl Tyson. „A rostliny.“

„Ano. Tohle je ta cesta! Vím to jistě!“

Pavouk před námi postupoval dál kamennou chodbou. Ještě pár vteřin a přijdeme o něj.

„Vrátíme se sem,“ slibovala Annabeth. „Po cestě zpátky k Héfaistovi.“

„Ta chodba už tu nebude,“ namítl Grover. „Musím do ní. Takový vstup nezůstane otevřený!“

„Ale my nemůžeme,“ bránila se Annabeth. „Ta kovárna!“

Grover se na ni smutně podíval. „Já tam musím, Annabeth. Nechápeš to?“

Zatvářila se zoufale, jako by to nechápala ani trochu.

Pavouk už byl skoro z dohledu. Ale já si vzpomněl na rozhovor s Groverem minulou noc a věděl jsem, co musíme udělat.

„Rozdělíme se,“ prohlásil jsem.

„Ne!“ vyhrkla Annabeth. „To je moc nebezpečné. Jak se pak najdeme? A Grover nemůže jít sám.“

Tyson položil ruku Groverovi na rameno. „Já – já půjdu s ním.“

Nechtělo se mi věřit vlastním uším. „Tysone, to myslíš vážně?“

Ten velký kluk přikývl. „Kozlík potřebuje pomoct. My toho boha najdeme. Já nejsem jako Héfaistos. Já kamarádům věřím.“

Grover se zhluboka nadechl. „Percy, zase se najdeme. Pořád jsme spojení tím vcítěním. Já prostě… musím.“

Nevyčítal jsem mu to. Byl to jeho životní cíl. Pokud nenajde Pana na téhle výpravě, rada mu už další šanci nedá.

„Doufám, že se nepleteš,“ povzdechl jsem si.

„Já vím, že ne.“ Nikdy jsem neslyšel, že by si byl něčím tak jistý, až na to, že sýrové enchiladas jsou lepší než kuřecí.

„Dej na sebe pozor,“ poprosil jsem ho. Obrátil jsem se na Tysona. Spolkl vzlyknutí a objal mě, až mi málem vylezly oči z důlků. Pak s Groverem zmizeli v tunelu z kořenů a ztratili se ve tmě.

„To je zlé,“ zabručela Annabeth. „To rozdělení je fakt pěkně pitomý nápad.“

„Zase se setkáme,“ těšil jsem ji a snažil jsem se, aby to znělo přesvědčivě. „A teď jdeme. Pavouk nám utíká!“

~~~

Netrvalo dlouho a chodba se začala rozpalovat.

Kamenné stěny zářily. Vzduch byl asi takový, jako bychom procházeli troubou. Chodba se svažovala a já slyšel hlasité hřmění, připomínalo valící se proud kovu. Pavouk poskakoval dál a Annabeth se hnala hned za ním.

„Hej, počkej,“ zavolal jsem na ni.

Ohlédla se na mě. „Co?“

„Héfaistos říkal něco… o Athéně.“

„Přísahala, že se nikdy nevdá,“ vykládala Annabeth. „Jako Artemis a Hestia. Je to jedna z panenských bohyň.“

Zamrkal jsem. To jsem nikdy dřív o Athéně neslyšel. „Ale pak –“

„Jak to, že má polokrevné děti?“

Přikývl jsem. Asi jsem se červenal, ale naštěstí bylo tak horko, že si toho Annabeth nevšimla.

„Percy, víš, jak se narodila Athéna?“

„Vyskočila Diovi z hlavy v plné bojové zbroji nebo co.“

„Přesně tak. Nenarodila se normálně. Vznikla vyloženě z myšlenek. A její děti se rodí stejně. Když se Athéna zamiluje do smrtelného muže, je to čistě intelektuální záležitost, stejně jako milovala Odyssea ve starých pověstech. Je to spojení myslí. Vysvětlila by ti, že je to ta nejčistší forma lásky.“

„Takže tvůj táta a Athéna… takže tys ne…“

„Jsem dítě mozků,“ pověděla mi Annabeth. „Doslova. Děti Athény se rodí z božských myšlenek matky a smrtelného důvtipu otce. Máme být něco jako dar, požehnání od Athény mužům, které si oblíbí.“

„Ale –“

„Percy, pavouk nám utíká. Vážně chceš, abych ti přesně vysvětlovala, jak jsem se narodila?“

„Hm… to ne. V pořádku.“

Ušklíbla se. „Neřekla bych.“ A rozběhla se. Pospíchal jsem za ní, ale nevěděl jsem, jestli se ještě na Annabeth dokážu dívat stejně jako předtím. Některé věci by podle mě měly zůstat záhadami.

Hřmot zesílil. Urazili jsme asi půl míle a vynořili jsme se v jeskyni, veliké jako fotbalový stadion. Náš pavoučí průvodce se zastavil a schoulil se do kuličky. Dorazili jsme do Héfaistovy dílny.

Nebyla tam podlaha, jen bublající láva desítky metrů pod námi. Stáli jsme na skalní římse, která lemovala jeskyni. Vybíhala z ní síť kovových můstků. Uprostřed se sbíhaly do obrovské plošiny s nejrůznějšími stroji, kotli, výhněmi a s největší kovadlinou, jakou jsem kdy viděl – kusem železa, velkým jako dům. Po plošině se pohybovali tvorové – několik divných tmavých postav, ale byly moc daleko na to, abychom viděli něco víc.

„K těm se nikdy tajně nepřiplížíme,“ vzdychl jsem si.

Annabeth sebrala kovového pavouka a zastrčila si ho do kapsy. „Já ano. Počkej tady.“

„Stůj!“ Chtěl jsem ji zadržet, ale než jsem to stačil udělat, nasadila si čepici klubu Yankeeů a proměnila se na neviditelnou.

Netroufl jsem si za ní volat, ale nelíbilo se mi, že se do té kovárny pouští sama. Jestliže tamty věci umějí vycítit, že se blíží bůh, bude to bezpečné pro Annabeth?

Ohlédl jsem se do chodby labyrintu. Už jsem přišel o Grovera a Tysona. Nakonec jsem se rozhodl, že tam nemůžu zůstat trčet. Kradl jsem se po římse kolem jezera lávy a doufal, že odněkud získám lepší výhled na to, co se děje uprostřed.

Horko bylo příšerné. Oproti tomuhle byl Géryonův ranč zimní pohádka. Hned jsem se celý zpotil. V očích mě pálil kouř. Postupoval jsem dál, snažil se držet dál od kraje, jenže pak jsem zjistil, že mi cestu blokuje vozík na kovových kolech, takový, jaké se používají v dolech. Zvedl jsem plachtu a viděl, že je z půlky plný kovového šrotu. Chystal jsem se protlačit kolem něj, když jsem zepředu uslyšel hlasy, nejspíš z nějaké postranní chodby.

„Mám to přivézt?“ zeptal se jeden.

„Jo,“ odpověděl druhý. „Film už pomalu končí.“

Zpanikařil jsem. Neměl jsem čas vycouvat. Neměl jsem se kde schovat, leda… v tom vozíku. Vyštrachal jsem se dovnitř, přetáhl přes sebe plachtu a doufal, že mě nikdo neviděl. Sevřel jsem v prstech Anaklusmos, kdybych náhodou musel bojovat.

Vozík se trhaně rozjel.

„Auvajs,“ ozval se nevrlý hlas. „Ta věc váží tunu.“

„Je to božský bronz,“ uchechtl se druhý. „Cos čekal?“

Táhli mě s sebou. Zahnuli jsme za roh a podle toho, jak se rachot kol odrážel od stěn, jsem hádal, že jsme projeli chodbou do menšího prostoru. Doufal jsem, že mě nevysypou do nějakého tavícího kotle. Kdyby mě začali naklánět, musel bych si rychle vybojovat cestu ven. Slyšel jsem spoustu mluvení a brebentění a ty hlasy nezněly lidsky – občas se rozlehlo i štěknutí tuleně a psí zavrčení. Ozývaly se i jiné zvuky, něco jako staromódní filmová promítačka a kovový hlas komentáře.

„Postavte to tam dozadu,“ nařídil někdo další z druhé strany místnosti. „A teď se, mládeži, laskavě soustřeďte na film. Na otázky bude čas po něm.“

Hlasy se utišily a já uslyšel film.

Když mladí mořští démoni dospívají, vykládal vypravěč, dochází v těle nestvůry ke změnám. Nejspíš si všimnete, že se vám prodlužují tesáky a najednou dostanete chuť požírat lidi. Tyto změny jsou naprosto běžné a stávají se všem mladým nestvůrám.

Místnost se naplnila vzrušeným vrčením. Učitel – aspoň myslím, že to byl učitel – okřikl žáky, aby byli zticha, a film pokračoval. Většině z toho jsem nerozuměl a vykouknout jsem si netroufl. Film dál vyprávěl o rychlém růstu, o problémech s akné, způsobených prací v kovárnách, o náležité hygieně ploutví a pak konečně skončil.

„A teď mi řekněte, mládeži,“ ozval se instruktor, „jak se správně nazývá náš druh?“

„Mořští démoni,“ vyštěkl jeden.

„Ne. Ví to někdo jiný?“

„Telchinové!“ zavrčela další nestvůra.

„Velmi správně,“ pochválil ji instruktor. „A proč jsme tady?“

„Pro pomstu!“ vykřiklo jich několik.

„Ano, ano, ale proč?“

„Zeus je zlý!“ vyjekla jedna nestvůra. „Poslal nás do Tartaru jenom proto, že jsme používali kouzla!“

„Přesně tak,“ souhlasil instruktor. „Po tom, co jsme bohům vyrobili takovou spoustu nejlepších zbraní. Například Poseidónův trojzubec. A samozřejmě – udělali jsme i tu největší zbraň Titánů! Ale Zeus nás zavrhl a spolehl se na ty nešiky Kyklopy. To proto přebíráme vládu nad kovárnami uzurpátora Héfaista. A brzy ovládneme i podmořské výhně, domov našich předků!“

Sevřel jsem pero. Tyhle vrčivé potvory že vyrobily Poseidónův trojzubec? O čem to mluví? O telchinech jsem nikdy neslyšel.

„Takže, mládeži,“ pokračoval instruktor, „komu sloužíme?“

„Kronovi!“ křičeli.

„A až z vás vyrostou velcí telchinové, budete vyrábět zbraně pro jeho armádu?“

„Ano!“

„Výborně. Takže, dovezli jsme vám trochu šrotu na cvičení. Vyzkoušíme, jak jste šikovní.“

Následoval rozruch a k vozíku se blížily nadšené hlasy. Připravil jsem se otevřít Anaklusmos. Někdo odhodil plachtu. Vyskočil jsem, bronzový meč mi v rukách ožil a já se ocitl tváří v tvář smečce… psů.

No, aspoň hlavy měli psí s černými čumáky, hnědýma očima a špičatýma ušima. Těla byla hladká a černá jako u nějakých mořských savců, s pahýlovitýma nohama, napůl ploutvemi, napůl chodidly, a k tomu lidské ruce s ostrými drápy. Kdybys zkřížil děcko, dobrmana a lachtana, dostal bys něco takového, na co jsem se zrovna díval.

„Polobůh!“ zavrčel jeden.

„Sežereme ho!“ vyjekl druhý.

Ale dál se nedostali, protože jsem širokým obloukem máchl mečem a vypařil celou přední řadu nestvůr.

„Zpátky!“ zaječel jsem na ten zbytek a snažil se, aby to znělo zuřivě. Vzadu stál instruktor – skoro dvoumetrový telchin, cenil na mě tesáky dobrmana. Snažil jsem se mu koukat do očí a neuhnout pohledem.

„A teď malá lekce, třído,“ oznámil jsem. „Většina nestvůr se vypaří, když ji sekne meč z božského bronzu. Ten proces je naprosto normální a stane se vám právě teď, pokud NECOUVNETE!“

K mému překvapení to zabralo. Nestvůry ustoupily, ale bylo jich nejmíň dvacet. Faktor strachu mi nevydrží dlouho.

Seskočil jsem z vozíku, zaječel: „KONEC VYUČOVÁNÍ!“ a rozběhl se k východu.

Nestvůry vyrazily za mnou, štěkaly a vrčely. Doufal jsem, že s těmi krátkými nožičkami a ploutvemi nebudou moc rychlé, ale kolébaly se docela svižně. Díky bohům byly v chodbě dveře vedoucí do hlavní jeskyně. Zabouchl jsem je, otočil kolem a zamkl, ale nevěřil jsem, že je to zadrží nadlouho.

Nevěděl jsem, co dělat. Annabeth byla někde pryč, neviditelná. Naše šance na nenápadný průzkum se právě rozplynuly. Rozběhl jsem se k plošině uprostřed lávového jezera.

~~~

„Annabeth!“ křičel jsem.

„Psst!“ Na pusu se mi přitiskla neviditelná ruka a stáhla mě za veliký bronzový kotel. „Chceš, aby nás zabili?“

Nahmatal jsem hlavu a stáhl z ní čepici Yankeeů.

Zhmotnila se přede mnou, mračila se, obličej měla od popela a špíny. „Percy, co se děje?“

„Budeme mít společnost!“ Rychle jsem jí řekl o té instruktážní lekci nestvůr. Vykulila oči.

„Takže to jsou oni,“ vydechla. „Telchinové. To jsem měla vědět. A vyrábějí… No, podívejme se.“

Vykoukli jsme zpoza kotle. Uprostřed plošiny stáli čtyři mořští démoni, ale tihle byli dospělí, nejmíň dva a půl metru vysocí. Pracovali a černá kůže se jim leskla v záři ohně, jiskry létaly, jak střídavě bušili do dlouhého kusu zářícího žhavého kovu.

„Čepel je skoro hotová,“ hlásil jeden. „Potřebuje ještě vychladit v krvi, aby se kovy spojily.“

„Jo,“ přikývl druhý. „Bude ještě ostřejší než předtím.“

„Co je tohle?“ zašeptal jsem.

Annabeth zavrtěla hlavou. „Pořád mluví o spojování kovů. Zajímalo by mě –“

„Mluvili o největší zbrani Titánů,“ vzpomněl jsem si. „A ještě… říkali, že vyrobili trojzubec mého otce.“

„Telchinové zradili bohy,“ líčila Annabeth. „Prováděli černou magii. Nevím přesně, co to bylo, ale Zeus je vyhnal do Tartaru.“

„S Kronem.“

Přikývla. „Musíme se dostat ven –“

Sotva to řekla, dveře třídy se rozletěly a vyvalili se z nich mladí telchinové. Zakopávali jeden přes druhého a hledali, kudy zaútočit.

„Nasaď si zas tu čepici,“ nařídil jsem jí. „A zmiz odsud!“

„Co?“ vyjekla Annabeth. „Ne! Já tě tu nenechám.“

„Mám plán. Zabavím je. Zkus toho kovového pavouka, třeba tě odvede zpátky k Héfaistovi. Musíš mu říct, co se tu děje.“

„Ale oni tě zabijí!“

„Já to zvládnu. Kromě toho, jinou šanci nemáme.“

Annabeth na mě zlostně zírala, jako by mě chtěla praštit. A pak udělala něco, co mě překvapilo ještě víc. Dala mi pusu.

„Dej na sebe pozor, chaluhový mozečku.“ Nasadila si čepici a zmizela.

Nejspíš bych tam proseděl zbytek dne, zíral na lávu a vzpomínal, jak se jmenuju, ale mořští démoni mě rychle vrátili do reality.

„Tamhle!“ vyjekl jeden. Celá třída telchinů vyrazila po můstku ke mně. Rozběhl jsem se doprostřed plošiny a vylekal ty čtyři dospělé mořské démony, až upustili rozžhavenou čepel. Byla skoro dva metry dlouhá a zakřivená jako srpek měsíce. Viděl jsem už spoustu hrozivých věcí, ale tohle nedokončené něco mě děsilo nejvíc.

Velcí démoni se rychle vzpamatovali. Z plošiny vedly čtyři rampy, a než jsem stačil po některé vyrazit, každý z nich obsadil jednu ústupovou cestu.

Ten nejvyšší zaprskal: „Co to tu máme? Poseidónova syna?“

„Jasně,“ zavrčel jiný. „Cítím v jeho krvi moře.“

Napřáhl jsem Anaklusmos. Srdce mi bušilo.

„Srazíš jednoho z nás, polobože,“ ozval se třetí démon, „a my ostatní tě roztrháme na kusy. Tvůj otec nás zradil. Vzal si náš dar a neřekl ani slovo, když nás vrhli do jámy. Dočkáme se jeho nakrájeného na kousky. Jeho a dalších z Olympu.“

Litoval jsem, že nemám žádný plán. Litoval jsem, že jsem Annabeth zalhal. Chtěl jsem, aby se dostala bezpečně pryč, a doufal jsem, že měla dost rozumu a udělala to. Ale teď mi docházelo, že možná právě tady umřu. Žádné proroctví se mě netýká. Dostane mě uvnitř sopky banda lachtaních lidí se psími hlavami. Mladí telchinové už byli taky na plošině, vrčeli a čekali, jak se se mnou vypořádají ti čtyři dospělí.

Ucítil jsem, jak mě něco pálí na stehně. Ledová píšťalka v kapse byla čím dál studenější. Pokud jsem někdy potřeboval pomoc, bylo to teď. Ale váhal jsem. Kvintově daru jsem nevěřil.

Než jsem se stačil rozhodnout, největší telchin prohlásil: „Zjistíme, jak je silný. Zjistíme, jak dlouho mu bude trvat, než začne hořet!“

Nabral z nejbližší výhně trochu lávy. Prsty mu vzplály, ale vůbec mu to nevadilo. Další dospělý telchin udělal to samé. Ten první po mně hodil tu roztavenou šlichtu a podpálil mi kalhoty. Dvě další dávky se mi rozprskly na prsou. V hrůze jsem pustil meč a plácal si po šatech. Začínal jsem hořet. Divné bylo, že jsem zpočátku cítil jen teplo, ale postupně se to zhoršovalo.

„Chrání tě podstata tvého otce,“ vyštěkl jeden. „Proto těžko hoříš. Ale neubráníš se, mladíku. Neubráníš se.“

Házeli po mně další lávu. Pamatuju si, že jsem ječel. Celé tělo jsem měl v ohni. Tak hroznou bolest jsem v životě necítil. Ničilo mě to. Zhroutil jsem se na kovovou podlahu a slyšel, jak malí mořští démoni nadšeně vyjí.

Pak jsem si vzpomněl, co říkala říční víla na ranči: Voda je ve mně.

Potřeboval jsem moře. Cítil jsem ten svíravý pocit v břiše, ale neměl jsem kolem nic, co by mi pomohlo. Ani vodovodní kohoutek, ani řeku. A tentokrát ani zkamenělou mušli. A kromě toho, když jsem tuhle sílu naposled rozpoutal u stájí, přišla ta děsivá chvilka, kdy se mi to málem vymklo z ruky.

Neměl jsem na výběr. Zavolal jsem moře. Sáhl jsem do sebe a myslel na vlny a proudy, na nekonečnou sílu oceánu. Strašlivě jsem vykřikl a uvolnil ji.

Později jsem nikdy nedokázal popsat, co se vlastně stalo. Exploze, přílivová vlna, vír energie, který mě zvedl a vrhl dolů do lávy. Oheň a voda se střetly, vyvalila se pára a já v obrovském výbuchu vyrazil nahoru ze srdce sopky jako láva, vychrlená pod příšerným tlakem. Poslední, co si pamatuju, než jsem ztratil vědomí, bylo, že letím, letím tak vysoko, jak by mi to Zeus nikdy nedovolil, a pak začínám padat, hořím a doutnám a crčí ze mě voda. Byl jsem jako kometa řítící se k zemi.