Dvanáctá kapitola
BERU SI PRÁZDNINY NA NEURČITO
Probudil jsem se a připadalo mi, že pořád ještě hořím. Kůže mě pálila. Krk jsem měl vyprahlý jako poušť.
Nad sebou jsem viděl modrou oblohu a stromy. Slyšel jsem zurčet fontánu a cítil jalovec a cedr a ještě pár sladce vonících rostlin. A slyšel jsem vlny, jemně narážely na skalnaté pobřeží. Napadlo mě, jestli nejsem mrtvý, ale věděl jsem, že ne. V zemi mrtvých už jsem byl a nebe tam neměli.
Zkusil jsem si sednout. Připadalo mi, že se ve mně rozpustily svaly.
„Zůstaň ležet,“ ozval se hlas nějaké dívky. „Jsi moc slabý na to, abys vstával.“
Položila mi na čelo studený obklad. Objevila se nade mnou bronzová lžíce a do pusy mi stekla tekutina. Ten nápoj mi ulevil v krku a nechal po sobě chuť teplé čokolády. Nektar bohů. Pak se nade mnou objevil obličej té dívky.
Měla mandlové oči a vlasy karamelové barvy, spletené do copu přes rameno. Bylo jí… patnáct? Šestnáct? Těžko říct. Měla takovou tu tvář, která vypadá nadčasově. Začala zpívat a bolest ustoupila. Působilo to na mě zázračně. Cítil jsem, jak mi její zpěv proniká do kůže, hojí a uzdravuje spáleniny.
„Kdo?“ zachraptěl jsem.
„Psst, hrdino,“ zarazila mě. „Odpočívej a uzdravuj se. Tady se ti nic nestane. Jsem Kalypsó.“
~~~
Když jsem se příště probudil, byl jsem v jeskyni a musím uznat, že jsem už zažil spoustu horších probuzení. Strop se třpytil různými barevnými krystaly – bílými a červenými a zelenými, jako bych se dostal dovnitř takového kamene, jaké se prodávají v obchodech se suvenýry. Ležel jsem v pohodlné posteli s péřovými polštáři a bílými bavlněnými pokrývkami. Jeskyni dělily na části bílé hedvábné závěsy. U jedné stěny stál veliký tkalcovský stav a harfa. Na další byly police úhledně naplněné sklenicemi s ovocnými kompoty. Ze stropu visely sušené bylinky: rozmarýn, tymián a spousta dalších. Moje máma by je dokázala vyjmenovat všechny.
Do jeskynní stěny byl zabudován krb a nad plameny bublal kotlík. Vonělo to nádherně, jako dušené hovězí.
Posadil jsem se a snažil se ignorovat tepající bolest v hlavě. Podíval jsem se na ruce. Čekal jsem, že budou šeredně zjizvené, ale vypadaly dobře, možná trochu růžověji než obyčejně, ale nic jim nebylo. Měl jsem bílé bavlněné tričko a bavlněné kalhoty na šňůrku, které nebyly moje. A bosé nohy. Chvilku jsem panikařil a uvažoval, co se stalo s Anaklusmosem, ale sáhl jsem si na kapsu a pero v ní bylo, přesně tam, kde se objevovalo vždycky.
A nejen to, měl jsem zas i styxskou píšťalku na psy. Nějak se mě držela. To mě zvlášť neuklidnilo.
Ztěžka jsem se zvedl. Pod nohama mě zastudila kamenná zem. Obrátil jsem se a zjistil, že hledím do naleštěného bronzového zrcadla.
„Svatý Poseidóne,“ zamumlal jsem. Vypadal jsem, jako bych shodil deset kilo, což jsem ani trochu nepotřeboval. Vlasy připomínaly vrabčí hnízdo. U konečků byly ožehlé jako Héfaistovy vousy. Kdybych viděl podobného týpka žebrat u silnice, zamkl bych se v autě.
Odvrátil jsem se od zrcadla. Nalevo byl vchod do jeskyně. Zamířil jsem k dennímu světlu.
Jeskyně ústila na zelenou louku. Vlevo rostl hájek cedrů a napravo rozlehlá květinová zahrada. Na louce zurčely čtyři fontány, každá chrlila vodu z píšťal kamenných satyrů. Přímo přede mnou se trávník svažoval ke skalnatému pobřeží. Na kameny narážely vlny jezera. Věděl jsem, že je to jezero, protože… no, prostě jsem to věděl. Byla to sladká voda, ne slaná. Na vodě jiskřilo slunce a obloha zářila jasně modrou barvou. Připadalo mi to jako ráj a hned jsem znervózněl. Když se pár let pohybuješ v mytologii, naučíš se, že ráje bývají přesně ta místa, kde člověk dojde k úhoně.
Ta dívka s copem karamelových vlasů, která si říkala Kalypsó, stála na břehu a s někým mluvila. Kvůli odlesku slunce na hladině jsem ho moc neviděl, ale vypadalo to, že se hádají. Snažil jsem se vzpomenout, co vím o Kalypsó ze starých bájí. To jméno jsem slyšel, ale… nedokázal jsem si nic vybavit. Je to nestvůra? Chytá hrdiny a zabíjí je? Ale pokud je zlá, jak to, že jsem ještě naživu?
Vydal jsem se za ní pomalu, nohy jsem měl pořád ztuhlé. Jakmile tráva ustoupila kamení, koukal jsem se pod nohy, abych udržel rovnováhu, a když jsem zase vzhlédl, ta dívka byla sama. Měla na sobě bílou řeckou tuniku bez rukávů s hlubokým kulatým výstřihem, lemovaným zlatem. Otírala si oči, jako by právě brečela.
„Vida,“ pokusila se usmát, „spáč se konečně probudil.“
„S kým sis to povídala?“ zaskřehotal jsem jako žába, která se chvíli pekla v mikrovlnce.
„Ále… to byl jenom posel,“ mávla rukou. „Jak se cítíš?“
„Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Čas,“ dumala Kalypsó, „čas je tady vždycky ošemetná věc. Namouduši nevím, Percy.“
„Ty víš, jak se jmenuju?“
„Mluvils ze spánku.“
Začervenal jsem se. „Jo. To… už mi taky říkali.“
„Ano. Kdo je Annabeth?“
„No, hm, kamarádka. Byli jsme spolu, když – počkat, jak jsem se sem dostal? A kde to jsem?“
Kalypsó se natáhla a pročísla mi prsty rozcuchané vlasy. Nervózně jsem couvl.
„Omlouvám se,“ vydechla. „Prostě jsem si zvykla o tebe pečovat. Co se týče toho, jak ses sem dostal, spadl jsi z nebe. Přistál jsi ve vodě, zrovna tamhle.“ Ukázala po břehu. „Já netuším, jak jsi to mohl přežít. Zřejmě ten pád ztlumila voda. A pokud jde o to, kde jsi, tak na Ógygii.“
Vyslovila to Ó-dži-dži-i.
„To je blízko hory St. Helens?“ zeptal jsem se, protože v zeměpise jsem dost mizerný.
Kalypsó se zasmála. Byl to takový trošku potlačovaný smích, jako bych jí připadal legrační, ale nechtěla, aby mi bylo trapně. Vypadala roztomile, i když se mi smála.
„Není to blízko ničeho, statečný,“ prohlásila. „Ógygia je můj přízračný ostrov. Existuje sám o sobě, kdekoli a nikde. Můžeš se tu v bezpečí uzdravit. Není se tu čeho bát.“
„Ale moji přátelé –“
„Annabeth,“ přikývla. „A Grover a Tyson?“
„Ano! Musím zpátky za nimi. Hrozí jim nebezpečí.“
Pohladila mě po tváři, ale tentokrát jsem neucukl. „Nejdřív odpočinek. Nijak přátelům nepomůžeš, dokud se neuzdravíš.“
Jakmile to řekla, uvědomil jsem si, jak jsem unavený. „Ty nejsi… nejsi zlá čarodějka, že ne?“
Vyhýbavě se usmála. „Jak tě to napadlo?“
„No, jednou jsem se setkal s Kirké, ta měla taky krásný ostrov. Jenomže ráda proměňovala lidi na morčata.“
Kalypsó se zase tak zdrženlivě zasmála. „Slibuji, že tě na morče neproměním.“
„Ani na nic jiného?“
„Nejsem zlá čarodějka,“ konejšila mě Kalypsó. „A nejsem tvůj nepřítel, statečný. Teď si odpočiň. Už se ti zavírají oči.“
Měla pravdu. Kolena se mi podlamovala a byl bych se po hlavě svezl na kamení, kdyby mě Kalypsó nezachytila. Vlasy jí voněly po skořici. Měla sílu, nebo jsem byl možná slabý a hubený. Odvedla mě zpátky na čalouněnou lavici u fontány a pomohla mi složit se na ni.
„Odpočívej,“ nařídila mi. A já usnul za zvuku fontány a vůně skořice a jalovce.
~~~
Když jsem se příště probudil, byla tma, ale nevěděl jsem, jestli je noc toho dne nebo o mnoho dní později. Ležel jsem v posteli v jeskyni, ale vstal jsem a zabalil se do županu a vyvlekl se ven. Hvězdy jasně zářily – byly jich tisíce, což člověk vidí jenom ve volné přírodě. Rozeznal jsem všechna souhvězdí, která mě naučila Annabeth: Kozoroha, Pegase, Střelce. A tam, poblíž jižního horizontu, zářilo jedno nové: Lovkyně, na počest naší kamarádky, která zemřela loni v zimě. „Percy, co tam vidíš?“
Vrátil jsem se pohledem zpátky na zem. Hvězdy sice byly úžasné, ale Kalypsó ještě dvakrát oslnivější. Teda, viděl jsem už samotnou bohyni lásky Afroditu a nikdy bych to neřekl nahlas, jinak by mě spálila na popel, ale podle mě byla Kalypsó mnohem krásnější. Vypadala prostě přirozeně, jako by se nesnažila být hezká a ani se o to nestarala. Ona krásná prostě byla. S těmi copy a v bílých šatech jako by celá zářila v měsíčním světle. Držela drobnou rostlinku s jemnými stříbrnými kvítky.
„Jen jsem se díval na…“ Přistihl jsem se, jak na ni zírám. „Hm… já ani nevím.“
Mile se zasmála. „No, když už jsi vzhůru, můžeš mi pomoct tohle zasadit.“
Podala mi rostlinu, která měla dole chuchvalec hlíny a kořenů. Květy mi v rukách zářily. Kalypsó vzala zahradní rýč, zavedla mě na kraj zahrady a začala hloubit díru.
„To je měsíční krajkoví,“ vysvětlovala mi. „Smí se sázet jenom v noci.“
Díval jsem se, jak se stříbřité světlo mihotá kolem okvětních plátků. „K čemu to je?“
„K čemu?“ Kalypsó se zamyslela. „Vlastně to není k ničemu, myslím. Roste to, dává světlo, vyzařuje krásu. Musí to být ještě k něčemu jinému?“
„Asi ne,“ uznal jsem.
Vzala rostlinu a přitom jsme o sebe malinko zavadili. Prsty měla teplé. Zasadila měsíční krajkoví a ustoupila, hodnotila výsledek. „Miluji svou zahradu.“
„Je úžasná,“ souhlasil jsem. Teda, na zahradničení mě moc neužije, ale Kalypsó tam měla altánky porostlé růžemi šesti různých barev, mřížoví plné zimolezu, řady vinných keříků, přetékajících červenými a purpurovými hrozny, před kterými by i Dionýsos padl na zadek a žebral.
„U nás doma,“ vzpomněl jsem si, „chtěla máma vždycky zahrádku.“
„A proč si ji nezařídila?“
„No, bydlíme na Manhattanu. V bytě.“
„Na Manhattanu? V bytě?“
Hleděl jsem na ni. „Ty nevíš, o čem mluvím, viď?“
„Bohužel ne. Neopustila jsem Ógygii už… dlouho.“
„No, Manhattan, to je ve velikém městě a moc místa na zahrádky tam nemáme.“
Kalypsó se zamračila. „To je smutné. Čas od času mě tu navštěvuje Hermés. Vypráví mi, že se svět venku velmi změnil. Netušila jsem, že se změnil tak moc a že nemůžete mít zahrady.“
„Proč jsi neopustila ostrov?“
Sklopila oči. „Je to můj trest.“
„Proč? Cos provedla?“
„Já? Nic. Ale můj otec toho bohužel provedl až moc. Jmenuje se Atlas.“
Při tom jméně mi přejel mráz po zádech. Loni v zimě jsem se s Titánem Atlasem setkal a ten zážitek bych si radši ušetřil. Snažil se zabít skoro každého, na kom mi záleží.
„Jenomže,“ začal jsem váhavě, „to není fér, trestat tě za něco, co udělal tvůj táta. Znal jsem další dceru Atlase. Jmenovala se Zoe. Potkal jsem málo statečnějších lidí.“
Kalypsó si mě dlouho prohlížela. Oči měla smutné.
„Copak je?“ zeptal jsem se.
„Už – už ses uzdravil, můj hrdino? Myslíš, že budeš moci brzy odejít?“
„Cože?“ zeptal jsem se. „Nevím.“ Zahýbal jsem nohama. Pořád byly ztuhlé. Začínala se mi točit hlava z toho, jak dlouho jsem stál. „Chceš, abych odešel?“
„Já…“ Hlas jí selhal. „Uvidíme se ráno. Vyspi se dobře.“
Odběhla ke břehu. Byl jsem hrozně popletený. Nezmohl jsem se na nic jiného než za ní hledět, dokud nezmizela ve tmě.
~~~
Nevím přesně, kolik času uplynulo. Jak řekla Kalypsó, na ostrově se dal čas těžko sledovat. Věděl jsem, že bych měl odejít. V nejlepším případě o mě mají kamarádi starost. A v nejhorším se mohli dostat do nějakého vážného nebezpečí. Ani jsem netušil, jestli se Annabeth dostala ze sopky. Několikrát jsem se pokoušel navázat spojení vcítěním s Groverem, ale nedokázal jsem to. Hrozně mě trápilo, že nevím, jestli jsou všichni v pořádku.
Na druhé straně jsem byl vážně slabý. Neudržel jsem se na nohách víc než pár hodin. To, co jsem udělal tam na hoře St. Helens, mě vyčerpalo jako nic jiného, co jsem do té doby zažil.
Nepřipadal jsem si ani trochu jako vězeň. Vzpomněl jsem si na hotelové kasino Lotos v Las Vegas, kde mě nalákali do parádního herního světa, až jsem málem zapomněl na všechno, o co mi šlo. Ale ostrov Ógygia nebyl nic podobného. Na Annabeth, na Grovera a na Tysona jsem myslel pořád. Přesně jsem si pamatoval, proč musím odejít. Jen jsem prostě… nemohl. A pak tu byla Kalypsó.
Nikdy o sobě moc nemluvila, ale tím víc mě zajímala. Sedával jsem na louce, popíjel nektar a snažil se soustředit na květiny nebo na obláčky a na odrazy na jezeře, ale ve skutečnosti jsem zíral na Kalypsó, jak pracuje, jak si přehazuje vlasy přes rameno, a na ten drobný pramínek, který jí padal do obličeje vždycky, když si klekla a začala rýt v půdě. Někdy natáhla ruku a z lesa vyletěli ptáci a usadili se jí na ní – papoušci, holoubci. Popřála jim dobré ráno, poptala se, co nového v hnízdě, a oni chvíli cvrlikali a pak vesele odlétli. Kalypsó zářily oči. Podívala se na mě, usmáli jsme se, ale skoro hned zas nasadila ten smutný výraz a odvrátila se. Netušil jsem, co ji tak trápí.
Jednoho dne jsme spolu večeřeli na břehu. Neviditelní sluhové nám prostřeli na stůl dušené hovězí se zeleninou a jablečný mošt. Možná to nezní jako bůhvíjaký zázrak, ale jenom tomu, kdo to neochutnal. Když jsem se dostal na ostrov, těch neviditelných sluhů jsem si zpočátku nevšiml, až po nějaké době jsem si začal uvědomovat, že se postele samy stelou, jídla se sama vaří, šaty se perou a skládají je neviditelné ruce.
Zkrátka, Kalypsó a já jsme seděli u večeře a ve světle svíček vypadala nádherně. Vyprávěl jsem jí o New Yorku a o Táboře polokrevných a pak jsem se pustil do toho, jak Grover snědl jablko, když jsme s ním hráli footbag. Rozesmála se, předvedla ten svůj úžasný úsměv, podívali jsme se na sebe. Pak sklopila oči.
„Už zase,“ neudržel jsem se.
„Copak?“
„Pořád se odtahuješ, jako by ses nechtěla bavit.“
Upírala oči na skleničku moštu. „Jak jsem ti řekla, Percy, byla jsem potrestaná. Prokletá, dalo by se říct.“
„Jak? Řekni mi to. Chci ti pomoct.“
„To neříkej. To prosím neříkej.“
„Řekni mi, co je to za trest.“
Přikryla napůl snědené jídlo ubrouskem a neviditelný sluha hned misku odnesl. „Percy, tento ostrov, Ógygia, je můj domov, mé rodiště. Ale zároveň i vězení. Mám… domácí vězení, tak tomu myslím říkáte. Já se na ten tvůj Manhattan nikdy nepodívám. Ani nikam jinam. Jsem tu uvězněná o samotě.“
„Protože máš za otce Atlase.“
Přikývla. „Bohové svým nepřátelům nevěří. A dobře dělají. Neměla bych si stěžovat. Některá vězení nejsou zdaleka tak příjemná jako to moje.“
„Ale není to fér,“ namítl jsem. „Jenom to, že jste příbuzní, přece neznamená, že mu pomáháš. Ta jeho dcera, kterou jsem znal, Zoe Večernice, ta proti němu bojovala. A uvězněná nebyla.“
„Jenže, Percy,“ namítla Kalypsó jemně, „já mu v té první válce vážně pomáhala. Je to můj otec.“
„Cože? Ale Titáni jsou zlí!“
„Opravdu? Všichni? A pořád?“ Našpulila rty. „Něco mi řekni, Percy. Nechci se s tebou hádat, ale pomáháš bohům, protože jsou dobří, nebo proto, že jsou tvá rodina?“
Neodpověděl jsem. Něco na tom bylo. Loni v zimě, když jsme s Annabeth zachránili Olymp, dohadovali se bohové o tom, jestli mě mají zabít, nebo ne. To nebylo zrovna dobré. Ale stejně mi připadalo, že jim pomáhám, protože je Poseidón můj otec.
„Nejspíš jsem se v té válce spletla,“ připustila Kalypsó. „A musím uznat, že se ke mně bohové zachovali pěkně. Čas od času mě navštěvují. Nosí mi zprávy o světě tam venku. Ale pak se tam můžou vrátit. A já ne.“
„Nemáš žádné přátele?“ zeptal jsem se. „Myslím… nežil by tu s tebou někdo jiný? Je to tu příjemné.“
Po tváři jí stekla slza. „Já… já jsem si slíbila, že o tom nebudu mluvit. Ale –“
Přerušilo ji zadunění odněkud z jezera. Na obzoru se objevila záře. Sílila a sílila, až jsem uviděl sloup ohně, jak postupuje po hladině a blíží se k nám.
Vstal jsem a sáhl po meči. „Co je to?“
Kalypsó si povzdechla. „Host.“
Když se sloup ohně přiblížil ke břehu, Kalypsó se zvedla a slavnostně se mu uklonila. Plameny pohasly a před námi stál vysoký muž v šedé kombinéze s kovovou ortézou na noze. Vousy a vlasy mu doutnaly.
„Vládce Héfaiste,“ uvítala ho Kalypsó. „To je vzácná čest.“
Bůh ohně zafuněl. „Kalypsó. Krásná jako vždycky. Omluvila bys nás, prosím, má drahá? Musím si promluvit s naším mladým Percym Jacksonem.“
~~~
Héfaistos se nemotorně posadil k jídelnímu stolu a objednal si pepsi. Neviditelný sluha mu ji přinesl, moc prudce ji otevřel a polil bohovi celé pracovní šaty. Héfaistos zaduněl, vychrlil pár nadávek a smetl plechovku.
„Pitomí sluhové,“ zamumlal. „Pořádné roboty, ty by potřebovala. Ti se nikdy nepokazí!“
„Héfaiste,“ pobídl jsem ho, „co se děje? Je Annabeth –“
„Zvládla to,“ pokýval hlavou. „Nápaditá holka. Našla cestu zpátky a všechno mi vypověděla. To víš, byla starostí bez sebe.“
„Neřekl jste jí, že jsem v pořádku?“
„To není moje věc,“ zavrtěl hlavou Héfaistos. „Všichni si myslí, že jsi mrtvý. Musel bych vědět, že se vrátíš, než začnu všem vyprávět, kde jsi.“
„Jak to myslíte?“ nechápal jsem. „Jistěže se vrátím!“
Héfaistos si mě pochybovačně prohlížel. Vylovil něco z kapsy – kovový kotouč velikosti iPodu. Zmáčkl tlačítko a ta věc se proměnila na miniaturní bronzovou televizi. Na obrazovce běželo zpravodajství o hoře St. Helens, ze které stoupal do vzduchu obrovský sloup ohně a popela.
„Stále není jisté, zda nedojde k dalším erupcím,“ říkal právě hlasatel. „Coby preventivní opatření nařídily úřady evakuaci zhruba půl milionu lidí. Popel dopadá až k jezeru Tahoe a k Vancouveru a celá oblast kolem hory St. Helens je uzavřena v okruhu sta mil. Nebyly hlášeny žádné ztráty na životech, ale drobná zranění a nemoci dosahují –“
Héfaistos to vypnul. „Způsobil jsi docela slušný výbuch.“
Hleděl jsem na prázdnou bronzovou obrazovku. Půl milionu evakuovaných lidí? Zranění. Nemoci. Co jsem to provedl?
„Telchiny to rozprášilo,“ vykládal bůh. „Někteří se vypařili. Někteří jistě unikli. Nevím, kdy si zas vyrazí do mé kovárny. Na druhé straně, ani já tam nemůžu. Ten výbuch vyrušil Týfóna ze spánku. Musíme počkat, jestli –“
„Neosvobodil jsem ho, že ne? Nejsem tak mocný!“
Bůh zavrčel. „Že nejsi tak mocný, hm? Málem bych ti uvěřil. Jsi syn Zemětřase, chlapče. Nemáš ponětí o vlastní síle.“
To bylo to poslední, co bych od něj chtěl slyšet. Tam v té hoře jsem sám sebe neovládal. Uvolnil jsem tolik energie, že mě to málem vypařilo a vysálo to ze mě všechen život. A teď se ještě dozvím, že jsem poničil celý severozápad USA a skoro probudil nejhorší nestvůru, jakou kdy bohové uvěznili. Možná, že jsem až moc nebezpečný. Možná je lepší, aby si přátelé mysleli, že jsem mrtvý.
„A co Grover a Tyson?“ zeptal jsem se.
Héfaistos zavrtěl hlavou. „O těch bohužel nemám zprávy. Myslím, že je má labyrint.“
„Takže co mám dělat?“
Héfaistos zamrkal. „Starého mrzáka se nikdy na radu neptej, chlapče. Ale řeknu ti tohle: setkal ses s mou ženou?“
„S Afroditou.“
„Přesně tak. Je mazaná, chlapče. Dej si pozor na lásku. Zkroutí ti mozek, až si budeš myslet, že nahoře je dole a správně je špatně.“
Vzpomněl jsem si na setkání s Afroditou na zadním sedadle bílého cadillaku v poušti loni v zimě. Řekla mi, že o mě má zvláštní zájem a že mi to v lásce ztíží jenom proto, že mě má ráda.
„Tohle patří do jejího plánu?“ zeptal jsem se. „To ona mě sem dostala?“
„Možná ano. U ní je těžko říct. Ale pokud se rozhodneš odsud odejít – a neříkám, jestli je to špatně nebo dobře – slíbil jsem ti odpověď ohledně výpravy. Slíbil jsem ti cestu k Daidalovi. Tak tady ji máš. Nemá to nic společného s Ariadninou nití. Ve skutečnosti ne. Jistě, ta nit funguje. Má o ni zájem armáda Titánů. Ale nejlepší cesta bludištěm… Théseus si získal pomoc princezny. A ta princezna byla obyčejný smrtelník. Neměla v sobě ani kapku božské krve. Ale byla bystrá a dokázala vidět, chlapče. Dokázala velmi jasně vidět. Takže ti říkám tohle – myslím, že sám víš, jak najít cestu bludištěm.“
Konečně mi to došlo. Jak to, že jsem to nechápal dřív? Héra měla pravdu. Odpověď byla jasná celou dobu.
„Jistě,“ přikývl jsem. „Jistě, já vím.“
„Takže se musíš rozhodnout, jestli odejdeš, nebo ne.“
„Já…“ Chtělo se mi říct, že ano. Samozřejmě, že odejdu. Ale slova mi uvízla v krku. Přistihl jsem se, že hledím na jezero, a představa odchodu mě najednou tížila jako balvan.
„Nerozhoduj se hned,“ poradil mi Héfaistos. „Počkej do svítání. Svítání je dobrá doba na rozhodování.“
„Pomůže nám vůbec Daidalos?“ zeptal jsem se. „Chci říct, pokud dá Lukovi prostředek, jak se orientovat v labyrintu, jsme mrtví. Zdálo se mi o tom, jak… Daidalos zabil svého synovce. Zahořkl a naštval se a –“
„Není lehké být skvělým vynálezcem,“ zahučel Héfaistos. „Je věčně sám. Věčně nepochopený. Snadno se zahořkne, snadno se udělají hrozné chyby. S lidmi se pracuje hůř než se stroji. A když poškodíš člověka, nedá se opravit.“
Héfaistos si smetl z pracovních šatů poslední kapky pepsi. „Daidalos začal dobře. Pomohl princezně Ariadně a Théseovi, protože mu jich bylo líto. Zkusil udělat dobrý skutek. A kvůli tomu se mu všechno v životě pokazilo. To bylo fér?“ Bůh pokrčil rameny. „Nevím, jestli ti Daidalos pomůže, chlapče, ale nesuď nikoho, dokud jsi nebyl v jeho kovárně a nebušil jeho kladivem, ano?“
„Já – já se budu snažit.“
Héfaistos se zvedl. „Sbohem, chlapče. Vedl sis dobře, zničil jsi telchiny. To ti nikdy nezapomenu.“
Znělo to velmi definitivně, to jeho sbohem. Pak se proměnil na sloup plamenů a ten oheň postupoval po vodě a mířil zpátky do světa tam venku.
~~~
Několik hodin jsem prochodil po břehu. Když jsem se konečně vrátil na louku, bylo už hodně pozdě, snad čtyři nebo pět ráno, ale Kalypsó byla pořád v zahradě a opatrovala květiny za světla hvězd. Měsíční krajkoví stříbrně zářilo a ostatní rostliny reagovaly stejně kouzelně, svítily červeně a žlutě a modře.
„Nařídil ti, aby ses vrátil,“ hádala Kalypsó.
„No, nenařídil. Dal mi vybrat.“
Podívala se mi do očí. „Slíbila jsem, že tě nebudu lákat.“
„Lákat k čemu?“
„Abys zůstal.“
„Zůstal,“ opakoval jsem. „Jako… navždycky?“
„Na tomto ostrově bys byl nesmrtelný,“ zašeptala. „Nikdy bys nezestárl ani neumřel. Mohl bys přenechat boj jiným, Percy Jacksone. Mohl bys uniknout svému proroctví.“
Hleděl jsem na ni celý omráčený. „Jen tak?“
Přikývla. „Jen tak.“
„Ale… co moji přátelé?“
Kalypsó se zvedla a vzala mě za ruku. Z toho doteku do mě proudilo teplo. „Ptal ses na mé prokletí, Percy. Nechtěla jsem ti to říct. Pravda je, že mi bohové čas od času pošlou společníka. Zhruba jednou za tisíc let nechají nějakého hrdinu vyplavit se na mém břehu, někoho, kdo potřebuje pomoc. Ošetřuji ho a spřátelím se s ním, ale nikdy to není náhoda. Sudičky se starají, aby ti hrdinové, které posílají…“
Hlas se jí zachvěl a musela se zastavit.
Stiskl jsem jí ruku pevněji. „Copak? Co jsem udělal, že jsi tak smutná?“
„Pošlou mi vždycky někoho, kdo nezůstane,“ přiznala tiše. „Kdo může přijmout nabídku mé společnosti jen na jistou dobu. Pošlou mi takového hrdinu, že si nemůžu pomoct… přesně takového, že se neubráním a zamiluji se do něj.“
Noc byla tichá, až na zurčení fontán a vlny narážející na břeh. Dost dlouho trvalo, než mi došlo, co říká.
„Do mě?“ přeptal jsem se.
„Teď by ses měl vidět.“ Přemáhala úsměv, ale oči měla pořád uslzené. „Jistěže do tebe.“
„Proto ses celou dobu držela zpátky?“
„Moc jsem se snažila. Ale nemůžu si pomoct. Sudičky jsou kruté. Poslali tě ke mně, můj statečný, a věděly, že mi zlomíš srdce.“
„Ale… já jsem jenom… teda, jsem to jenom já.“
„To je dost,“ ujistila mě Kalypsó. „Říkala jsem si, že o tom nebudu vůbec mluvit. Že tě nechám odejít a nenabídnu ti to. Ale nemůžu. Myslím, že sudičky věděly i to. Mohl bys zůstat se mnou, Percy. Je to bohužel jediný způsob, jak mi můžeš pomoct.“
Hleděl jsem na obzor. Oblohu prosvětlovaly první červené pásy svítání. Mohl jsem tu zůstat navždycky, zmizet ze světa. Mohl bych žít s Kalypsó a neviditelní sluhové by mi plnili každé přání. Mohli bychom pěstovat květiny v zahradě a povídat si s ptáčky zpěváčky a procházet se po břehu pod perfektně modrou oblohou. Žádné války. Žádná proroctví. Žádné dělení na jednu stranu nebo na druhou.
„Nemůžu,“ přiznal jsem jí.
Smutně sklopila oči.
„Nikdy bych ti neublížil,“ pokračoval jsem, „ale přátelé mě potřebují. Teď vím, jak jim pomoct. Musím se vrátit.“
Utrhla ze zahrady květinu – výhonek stříbrného měsíčního krajkoví. Se svítáním jeho záře bledla. Svítání je dobrá doba na rozhodování, říkal Héfaistos. Kalypsó mi tu květinu zastrčila do kapsy trička.
Natáhla se na špičky a políbila mě na čelo, jako by mi dávala požehnání. „Tak běž na břeh, můj hrdino. Vypravíme tě na cestu.“
~~~
Ten vor byl třímetrový čtverec ze svázaných kmenů, jednu tyč měl jako stožár a na něm jednoduchou lněnou plachtu. Nevypadal, že dokáže plout na moři, dokonce ani na jezeře.
„Tohle tě odnese, kam si přeješ,“ tvrdila Kalypsó. „Je to úplně bezpečné.“
Vzal jsem ji za ruku, ale vyvlékla mi ji.
„Mohl bych tě někdy navštívit,“ navrhl jsem.
Zavrtěla hlavou. „Nikdo nikdy nenajde Ógygii dvakrát, Percy. Až odejdeš, nikdy už tě neuvidím.“
„Ale –“
„Běž, prosím.“ Hlas se jí zlomil. „Sudičky jsou kruté, Percy. Jen na mě nezapomeň.“ Pak se maličko pousmála. „A na tom vašem Manhattanu za mě zasaď zahrádku, ano?“
„Slibuju.“ Vstoupil jsem na vor. Hned se začal vzdalovat od pobřeží.
Jak jsem tak plul po jezeře, docházelo mi, že sudičky jsou vážně kruté. Posílají Kalypsó někoho, do koho se musí zamilovat. Ale funguje to i naopak. Budu na ni myslet do konce života. Navždycky bude moje největší co kdyby.
Ostrov Ógygia se za pár minut ztratil v mlze. Plavil jsem se sám po vodě na východ.
Pak jsem nařídil voru, co má dělat. Řekl jsem mu to jediné místo, které mě napadalo, protože jsem potřeboval útěchu a přátele.
„Do Tábora polokrevných,“ zavelel jsem. „Odvez mě domů.“