Percy Jackson Bitva o labyrint : kapitola 13

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 2. 10. 2011 v kategorii Percy Jackson 4 - Bitva o labyrint - Rick Riordan, přečteno: 959×

Třináctá kapitola


NAJÍMÁME SI NOVÉHO PRŮVODCE

O pár hodin později to můj vor vyplavilo u Tábora polokrevných. Neměl jsem tušení, jak jsem se tam dostal. V jednu chvíli se voda jezera prostě proměnila na slanou. Objevilo se přede mnou známé pobřeží Long Islandu a na hladinu vyplul pár přátelských velkých bílých žraloků a nasměroval mě ke břehu.

Když jsem přistál, tábor vypadal opuštěný. Bylo pozdě odpoledne, ale střelnice zela prázdnotou. Lezecká stěna chrlila lávu a burácela si sama pro sebe. Pavilon: nic. Sruby: nikde nikdo. Pak jsem si všiml kouře, který stoupal z amfiteátru. Na táborový oheň bylo dost brzo a nepočítal jsem, že by si opékali marshmallowy. Rozběhl jsem se tam.

Než jsem se dostal na místo, uslyšel jsem Cheiróna, jak pronáší nějaký proslov. Když mi došlo, co říká, zarazil jsem se na místě.

„– máme za to, že zahynul,“ říkal Cheirón. „Po tak dlouhém mlčení se nedá čekat, že by naše modlitby byly vyslyšeny. Musím požádat jeho nejlepší kamarádku, která to přežila, aby provedla poslední poctu.“

Vešel jsem do amfiteátru zadem. Nikdo si mě nevšiml. Všichni hleděli dopředu, sledovali, jak Annabeth bere dlouhé pohřební roucho ze zeleného hedvábí a hází ho do plamenů. Pálili můj rubáš.

Annabeth se obrátila k divákům. Vypadala hrozně. Oči měla oteklé od pláče, ale podařilo se jí vyhrknout: „Byl to asi ten nejodvážnější kamarád, jakého jsem kdy měla. On…“ Pak mě uviděla. Tvář jí temně zrudla. „On je tamhle!“

Hlavy se otočily. Všichni zalapali po dechu.

„Percy!“ zazubil se Beckendorf. Nahrnula se kolem mě spousta kluků a holek a všichni mě plácali po zádech. Od Arésova srubu jsem zaslechl pár nadávek, ale Clarisse jenom obrátila oči k nebi, jako by nemohla uvěřit, že jsem měl tu drzost přežít. Přicválal Cheirón a všichni se před ním rozestupovali.

„No páni,“ oddechl si a bylo vidět, jak se mu ulevilo. „Snad nikdy jsem nebyl šťastnější, že vidím nějakého táborníka se vrátit. Ale musíš mi vyprávět –“

„KDES BYL?“ přerušila ho Annabeth a odstrčila ostatní. Myslel jsem, že mi jednu vrazí, ale místo toho mě objala tak silně, že mi málem polámala žebra. Táborníci zmlkli. Annabeth si zřejmě uvědomila, jakou dělá scénu, a odstrčila mě od sebe. „Já – mysleli jsme, že jsi mrtvý, chaluhový mozečku!“

„To je mi líto,“ pokrčil jsem rameny. „Ztratil jsem se.“

„Ztratil?“ vykřikla. „Na dva týdny, Percy? Kde na světě –“

„Annabeth,“ skočil jí do řeči Cheirón. „Snad bychom co mohli probrat někde víc v soukromí, ne? Vy ostatní, vraťte se k obvyklému zaměstnání!“

Nečekal na naše protesty, zvedl Annabeth a mě lehce jako koťata, hodil si nás oba na záda a tryskem se rozběhl k hlavní budově.

~~~

Nevypověděl jsem jim celý příběh. Nedokázal jsem se přimět mluvit o Kalypsó. Vysvětlil jsem, jak jsem způsobil explozi na hoře St. Helens a jak mě to vyvrhlo ze sopky. Řekl jsem, že jsem zůstal trčet na jednom ostrově. Pak mě našel Héfaistos a nechal mě odejít. A kouzelný vor mě odnesl zpátky do tábora.

To všechno byla pravda, ale když jsem ji vyprávěl, dlaně se mi potily.

„Byls pryč dva týdny.“ Annabeth už mluvila klidněji, ale pořád ještě vypadala dost otřesená. „Když jsem uslyšela ten výbuch, myslela jsem si, že –“

„Já vím,“ přikývl jsem. „To je mi líto. Ale přišel jsem na to, jak se orientovat v labyrintu. Mluvil jsem o tom s Héfaistem.“

„On ti řekl, jak na to?“

„No, tak trochu mi napověděl, že už to vím. A taky že ano. Teď to chápu.“

Vysvětlil jsem jim svou myšlenku.

Annabeth překvapeně poklesla brada. „Percy, to je šílenost!“

Cheirón se opřel v kolečkovém křesle a hladil si bradu. „Je tu však precedens. Théseus měl na pomoc Ariadne. A Harriet Tubmanová, Hermova dcera, která odvedla stovky otroků z jihu USA na sever, používala ve své ‚Podzemní železnici‘ spoustu smrtelníků přesně z toho důvodu.“

„Ale tohle je moje výprava,“ zdůraznila Annabeth. „Mám ji vést .“

Cheirón se zatvářil ustaraně. „Má drahá, jistěže je to tvoje výprava. Ale potřebuješ pomoc.“

„A tohle má být pomoc? Prosím vás! To je zbabělost. To je –“

„Těžko se uznává, že potřebujeme pomoc smrtelníka,“ pokýval jsem hlavou. „Ale je to tak.“

Annabeth se do mě zabodla pohledem. „Ty jsi ten nejotravnější člověk, jakého jsem kdy potkala!“ A vyrazila z pokoje.

Hleděl jsem na dveře. Připadalo mi, že potřebuju do něčeho praštit. „A pak že jsem ten nejodvážnější kamarád, jakého kdy měla.“

„Ona se uklidní,“ sliboval Cheirón. „Žárlí, chlapče.“

„To je hloupost. Ona ne… ne že by…“

Cheirón se zasmál. „To je fuk. Annabeth je vůči svým přátelům dost majetnická, pokud sis toho ještě nevšiml. Měla o tebe příšerný strach. A když jsi teď zpátky, myslím, že má podezření, kde ses zdržel.“

Podíval jsem se mu do očí a věděl jsem, že Cheirón to s Kalypsó uhodl. Nedá se jen tak něco utajit před chlapíkem, který cvičí hrdiny tři tisíce let. Viděl už všechno možné.

„Nebudeme rozebírat tvou volbu,“ prohlásil Cheirón. „Vrátil ses. A na tom záleží.“

„Řekněte to Annabeth.“

Cheirón se usmál. „Ráno zařídím, aby vás Argus odvezl na Manhattan. Můžeš se zastavit u mámy, Percy. Ona je… samozřejmě strachy bez sebe.“

Srdce mi přeskočilo jeden úder. Celou tu dobu na ostrově Kalypsó mě ani jednou nenapadlo, co si asi pomyslí máma. Myslí si, že jsem mrtvý. Bude zničená. Co se to se mnou děje, že mě to ani nenapadlo?

„Cheiróne,“ nadechl jsem se, „a co Grover a Tyson? Myslíte si, že –“

„Já nevím, chlapče.“ Cheirón hleděl do prázdného krbu. „Juniper je dost nešťastná. Všechny větvičky jí zežloutly. Rada kopytnatých starších mu v nepřítomnosti odebrala pátračskou licenci. Pokud se vrátí zpátky živý, pošle ho do ostudného vyhnanství.“ Povzdechl si. „Grover a Tyson jsou naštěstí hodně vynalézaví. Pořád můžeme doufat.“

„Neměl jsem je nechat jít.“

„Grover má svůj vlastní osud a Tyson měl odvahu ho následovat. Pokud by byl Grover v nějakém smrtelném nebezpečí, tak bys to poznal, nemyslíš?“

„Asi ano. To spojení vcítěním. Ale –“

„Ještě něco bych ti měl říct, Percy,“ dodal. „Vlastně jsou to dvě nepříjemnosti.“

„Paráda.“

„Chris Rodriguez, náš host…“

Vzpomněl jsem si, co jsem viděl v suterénu, jak se s ním Clarisse pokoušela mluvit, kdežto on jen blábolil o labyrintu. „Je mrtvý?“

„Ještě ne,“ zavrtěl Cheirón zasmušile hlavou. „Ale dost se to s ním zhoršilo. Leží teď v nemocnici, je tak slabý, že se nemůže hýbat. Musel jsem Clarisse nařídit, aby se vrátila ke svému programu, jinak by u něj pořád vysedávala. Chris nereaguje na nic. Nejí ani nepije. Nepomáhá žádná moje medicína. On prostě ztratil vůli žít.“

Otřásl jsem se. Přes všechny ty neshody, které jsem měl s Clarisse, mi bylo hrozně za ni. Tak moc se mu snažila pomoct. A teď, když jsem poznal labyrint, jsem chápal, proč se duchovi krále Mínose tak lehce povedlo dovést Chrise k šílenství. Kdybych já chodil tam dole sám a neměl na pomoc přátele, nikdy bych se ven nedostal.

„Nerad to říkám,“ pokračoval Cheirón, „ale ta druhá zpráva je ještě nepříjemnější. Zmizel Kvintus.“

„Zmizel? Jak?“

„Před třemi dny vklouzl do labyrintu. Viděla ho Juniper. Vypadá to, že jsi měl pravdu.“

„Je to Lukův zvěd.“ Pověděl jsem Cheirónovi o ranči Trojité Gé – jak tam Kvintus nakupuje štíry a jak Géryonés zásoboval Kronovu armádu. „To nemůže být náhoda.“

Cheirón si těžce povzdechl. „Tolik zrad. Doufal jsem, že se z Kvinta vyklube přítel. Zřejmě jsem ho odhadl špatně.“

„A co paní O’Learyová?“ zeptal jsem se.

„Ta pekelná fena je pořád v aréně. Nikoho k sobě nepustí. Neměl jsem to srdce zavřít ji do klece… nebo zničit.“

„Kvintus by ji jen tak neopustil.“

„Jak jsem řekl, Percy, vypadá to, že jsme se v něm spletli. A teď by ses měl připravit na ráno. Máte toho s Annabeth ještě spoustu na práci.“

Nechal jsem ho v kolečkovém křesle, smutně hleděl do krbu. Napadlo mě, kolikrát tam už seděl a čekal na hrdiny, kteří se nevrátili.

~~~

Před večeří jsem se zastavil v šermířské aréně. Jasně, paní O’Learyová ležela stočená na velikém černém kožešinovém pelechu uprostřed stadionu a bez velkého nadšení žvýkala hlavu bojového panáka.

Když mě uviděla, zaštěkala a přiskákala ke mně. Myslel jsem si, že je to můj konec. Měl jsem čas říct jen: „Prrr!“, než mě povalila a začala mi olizovat obličej. Díky tomu, že jsem syn Poseidóna, se obyčejně namočím jenom tehdy, když chci, ale na psí sliny mé síly očividně neplatily, protože jsem dostal pořádnou koupel.

„Dost, holka!“ křičel jsem. „Nemůžu dýchat. Pusť mě!“

Nakonec se mi podařilo ji ze sebe dostat. Poškrábal jsem ji za ušima a našel jsem jí zvlášť velký psí suchar.

„Kde máš páníčka?“ zeptal jsem se. „Jak to, že tě tu jen tak nechal, co?“

Zakňourala, jako by to taky ráda věděla. Byl jsem skoro přesvědčený, že je Kvintus nepřítel, ale stejně jsem nemohl pochopit, že by tu nechal paní O’Learyovou. Pokud jsem něco věděl jistě, tak to, že mu na tom megapsovi vážně záleželo.

Uvažoval jsem o tom a utíral si psí sliny z obličeje, když se ozval dívčí hlas: „Máš štěstí, že ti neukousla hlavu.“

Na druhém konci arény stála Clarisse s mečem a štítem. „Přišla jsem si sem včera cvičit,“ zabručela. „A ta čuba mě chtěla roztrhat.“

„Inteligentní pejsek,“ prohlásil jsem.

„Haha.“

Vydala se k nám. Paní O’Learyová zavrčela, ale poplácal jsem ji po hlavě a uklidňoval ji.

„Pitomý pekelný pes,“ ulevila si Clarisse. „Nebude mě zdržovat od cvičení.“

„Slyšel jsem o Chrisovi,“ nakousl jsem. „Je mi to líto.“

Clarisse obešla celou arénu. Když se dostala k nejbližšímu panákovi, zuřivě na něj zaútočila, jedinou ranou mu usekla hlavu a zabodla mu meč do břicha. Vytáhla ho a šla dál.

„Jo, no jo. Někdy se to všecko podělá.“ Hlas se jí třásl. „Hrdinové dostanou na frak. A pak… umřou, jenom nestvůry se pořád vracejí.“

Sebrala oštěp a hodila ho přes arénu. Zasáhl jednoho panáka přímo mezi průzory přilby.

Mluvila o Chrisovi jako o hrdinovi, jako by nepřešel na stranu Titánů. Připomnělo mi to, jak Annabeth někdy mluvila o Lukovi. Rozhodl jsem se, že s tím nebudu začínat.

„Chris byl statečný,“ řekl jsem místo toho. „Doufám, že se dá dohromady.“

Vztekle si mě měřila, jako by se teď chystala pustit do mě. Paní O’Learyová zavrčela.

„Udělej pro mě něco,“ vyhrkla Clarisse.

„Jo, jasně.“

„Jestli najdeš Daidala, nevěř mu. Nepros ho o pomoc. Prostě ho zabij.“

„Clarisse –“

„Protože někdo, kdo dokáže vyrobit něco takového jako labyrint, je co, Percy? Takový chlap je ďábel. Úplný ďábel.“

Na chviličku mi připomněla pasáka Eurytióna, svého mnohem staršího nevlastního bratra. Měla v očích stejně tvrdý pohled, jako by ji poslední dva tisíce let všichni jen využívali a už ji to unavovalo. Zasunula meč do pochvy. „Cvičení skončilo. Odteď to bude doopravdy.“

~~~

Tu noc jsem spal ve vlastní posteli a poprvé od ostrova Kalypsó mě dohnaly sny.

Ocitl jsem se v královské soudní síni – velké bílé komnatě s mramorovými sloupy a dřevěným trůnem. Seděl na něm nějaký baculatý chlapík s kudrnatými zrzavými vlasy a vavřínovou korunou. Vedle něj stály tři dívky, vypadaly jako jeho dcery. Všechny byly taky zrzavé a na sobě měly modré šaty.

Dveře zaskřípaly, otevřely se a ceremoniář oznámil: „Mínos, krétský král!“

Napjal jsem se, ale ten muž na trůně se jen usmál na dcery. „Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak se bude tvářit.“

Do komnaty vplul Mínos, ten královský podvodník osobně. Byl tak vysoký a důstojný, že proti němu ten druhý král vypadal hloupě. Mínosova špičatá brada zešedivěla. Vypadal hubenější, než když se mi o něm zdálo naposled, a sandály měl postříkané blátem. V očích mu ale svítilo stejné kruté světlo.

Strnule se uklonil tomu muži na trůně. „Králi Kókale. Doslechl jsem se, žes vyřešil mou malou hádanku.“

Kókalos se usmál. „Stěží malou, Mínosi. Zvlášť když rozhlásíš do celého světa, že jsi ochoten zaplatit tisíc zlatých talentů tomu, kdo ji vyřeší. Ta nabídka vážně platí?“

Mínos zatleskal. Vešli dva nazí strážní a vlekli velikou dřevěnou bednu. Složili ji Kókalovi k nohám a otevřeli ji. Zaleskly se v ní hromady zlatých prutů. Muselo toho být asi tak za gazilion dolarů.

Kókalos se uznale usmál. „Kvůli takové odměně jsi musel přivést na buben celé své království, příteli.“

„To není tvoje starost.“

Kókalos pokrčil rameny. „Ta hádanka byla docela jednoduchá, vážně. Vyřešil ji jeden můj sluha.“

„Otče,“ varovala ho jedna z dcer. Vypadla jako nejstarší, byla o něco vyšší než druhé dvě.

Kókalos si jí nevšímal. Vylovil ze záhybů róby spirálovou mušli. Byla navlečená na stříbrném vlákně, takže visela jako obří korálek na náhrdelníku.

Mínos popošel dopředu a vzal si mušli. „Jeden z tvých sluhů, říkáš? Jak dokázal provléknout vlákno a nerozbít mušli?“

„Použil mravence, věřil bys tomu? Připevnil k tomu tvorečkovi hedvábnou nit a nalákal ho do škeble tak, že na druhý konec nalíčil med.“

„Důmyslný člověk,“ ocenil ho Mínos.

„To jistě. Učitel mých dcer. Mají ho velmi rády.“

Mínos nasadil mrazivý pohled. „S tím bych byl opatrný.“

Chtělo se mi Kókala varovat: Nevěř tomu chlapovi! Zavři ho do vězení s lidožravými lvy nebo tak! Ale zrzavý král se jen zasmál. „Nedělej si starosti, Mínosi. Mé dcery jsou na svůj věk moudré. A teď, k tomu zlatu –“

„Jistě,“ prohlásil Mínos. „Ale snad chápeš, že zlato patří muži, který vyřešil mou hádanku. A to může být jenom jediný člověk. Ty tu ukrýváš Daidala.“

Kókalos se rozpačitě zavrtěl na trůně. „Jak víš, jak se jmenuje?“

„Je to zloděj,“ vybuchl Mínos. „Kdysi pracoval u mého dvora, Kókale. Poštval proti mně mou vlastní dceru. Pomohl jednomu člověku, aby ze mě udělal blázna v mém vlastním paláci. A pak unikl spravedlnosti. Stíhám ho už deset let.“

„O tom já nic nevím. Ale nabídl jsem tomu muži ochranu. Je ten nejužitečnější –“

„Nabízím ti volbu,“ přerušil ho Mínos. „Předáš mi toho uprchlíka a toto zlato je tvoje. Jinak riskuješ, že si ze mě uděláš nepřítele. Nechceš si přece proti sobě postavit Krétu.“

Kókalos zbledl. Pomyslel jsem si, že je hloupé tvářit se tak vyděšeně uprostřed vlastního trůnního sálu. Mohl zavolat vojáky nebo tak něco. Mínos měl jenom dvě stráže. Ale Kókalos jen seděl na trůně a potil se.

„Otče,“ ozvala se nejstarší dcera, „nemůžeš –“

„Ticho, Aelie.“ Kókalos si promnul bradu. Znovu si změřil lesknoucí se zlato. „To mě rmoutí, Mínosi. Bohové nemají v lásce člověka, který poruší slib pohostinnosti.“

„Bohové nemají v lásce ani ty, kdo ukrývají zločince.“

Kókalos přikývl. „Dobře. Dostaneš svého muže v řetězech.“

„Otče!“ namítla zas Aelia. Pak se zarazila a nasadila milejší tón. „Aspoň – aspoň dovol, abychom našeho návštěvníka nejprve pohostili. Po tom dlouhém putování by měl dostat horkou koupel, čisté šaty a pořádné jídlo. Bude mi ctí připravit tu koupel osobně.“

Příjemně se na Mínose usmála a starý král zahučel: „Koupel by myslím přišla vhod.“

Podíval se na Kókala. „Sejdeme se u večeře, vážený. Spolu s vězněm.“

„Tudy, Vaše Veličenstvo,“ pobídla ho Aelia. Spolu se sestrami odvedla Mínose z komnaty.

Šel jsem za nimi do koupelny zdobené mozaikami z kachlíků. Ve vzduchu se vznášela pára. Z kohoutku proudila do lázně horká voda. Aelia a její sestry do ní přidávaly růžové okvětní lístky a něco, co muselo být prastará pěna do koupele, protože se na vodě brzy objevily pestrobarevné bublinky. Dívky se odvrátily, když Mínos shodil roucha a vklouzl do vody.

„Áách.“ Usmál se. „Skvělá koupel. Děkuji vám, mé drahé. Ta cesta byla vážně dlouhá.“

„Stíháte svou oběť už deset let, pane?“ zeptala se Aelia a zamrkala dlouhými řasami. „Musíte být velice odhodlaný.“

„Na dluh já nikdy nezapomenu.“ Mínos se ušklíbl. „Váš otec moudře udělal, když souhlasil s mými požadavky.“

„To jistě, pane!“ souhlasila Aelia. Podle mě to lichocení zbytečně přeháněla, ale ten starý chlapík jí to baštil. Aeliiny sestry polévaly králi hlavu vonným olejem.

„Víte, pane,“ spustila Aelia, „Daidalos si myslel, že přijdete. Tušil, že ta hádanka je léčka, ale nemohl si pomoct, musel ji vyřešit.“

Mínos se zamračil. „Daidalos s vámi o mně mluvil?“

„Ano, pane.“

„Je to špatný člověk, princezno. Má vlastní dcera propadla jeho kouzlu. Neposlouchejte ho.“

„Je to génius,“ pronesla Aelia. „A věří, že žena je stejně chytrá jako muž. Byl první, kdo nás kdy vyučoval, jako bychom měly vlastní rozum. Vaše dcera to možná cítila taky tak.“

Mínos se pokusil posadit, ale Aeliiny sestry ho zatlačily zpátky do vody. Aelia se přesunula za něj. Držela v dlani tři drobné koule. Nejdřív jsem si myslel, že jsou to kuličky do koupele, ale když je hodila do vody, vyrazila z nich bronzová vlákna a začala krále omotávat. Svázala mu kotníky, připoutala mu zápěstí k bokům, omotala krk. I když jsem Mínose nenáviděl, bylo příšerné se na to dívat. Házel sebou a křičel, ale dívky byly mnohem silnější. Brzo jen ležel bezmocně v koupeli s bradou taktak nad hladinou. Bronzová vlákna ho dál ovíjela jako kokon, napínala se mu na těle.

„Co chcete?“ ptal se Mínos. „Proč to děláte?“

Aelia se usmála. „Daidalos k nám byl laskavý, Vaše Veličenstvo. A mně se nelíbí, že vyhrožujete otci.“

„Řekněte Daidalovi,“ zavrčel Mínos, „řekněte mu, že ho budu pronásledovat i po smrti! Pokud je v podsvětí nějaká spravedlnost, bude ho má duše stíhat navěky!“

„Chrabrá slova, Vaše Veličenstvo,“ uznala Aelia. „Přeji vám, abyste v podsvětí tu svou spravedlnost nalezl.“

A po těch slovech se bronzová vlákna omotala Mínosovi kolem obličeje a udělala z něj bronzovou mumii.

Dveře do lázně se otevřely. Vešel Daidalos a nesl cestovní vak.

Vlasy měl zastřiženy nakrátko, vousy bílé jako sníh. Vypadal křehce a smutně, ale natáhl se a sáhl mumii na čelo. Vlákna se rozpletla a klesla na dno lázně. Uvnitř nebylo nic. Jako by se král Mínos prostě rozplynul.

„Bezbolestná smrt,“ uvažoval Daidalos. „Víc, než si zasloužil. Děkuji vám, princezny moje.“

Aelia ho objala. „Nemůžete tu zůstat, učiteli. Až náš otec zjistí –“

„Ano,“ přikývl Daidalos. „Bohužel jsem vám způsobil potíže.“

„Ale ne, o nás si starosti nedělejte. Otec si moc rád vezme to zlato. A Kréta je odsud hodně daleko. Ale obviní vás z Mínosovy smrti. Musíte utéct někam do bezpečí.“

„Někam do bezpečí,“ opakoval stařec. „Celá léta jsem utíkal z jednoho království do druhého, hledal bezpečí. Obávám se, že Mínos mluvil pravdu. Smrt mu nezabrání mě stíhat. Není místo pod sluncem, kam bych se mohl uchýlit, jakmile tento zločin vyjde najevo.“

„Kam tedy půjdete?“ zeptala se Aelia.

„Na místo, kam jsem přísahal, že se už nikdy nevrátím,“ odpověděl Daidalos. „Mým jediným útočištěm bude mé vězení.“

„Tomu nerozumím,“ zamračila se Aelia.

„Tak to taky bude nejlepší.“

„Ale co podsvětí?“ zeptala se jedna ze sester. „Bude vás čekat strašlivý trest! A každý člověk jednou umře.“

„Možná,“ pokrčil rameny Daidalos. Pak vytáhl z cestovního vaku svitek – ten, který jsem viděl ve svém posledním snu, ten s poznámkami jeho synovce. „Nebo možná ne.“

Poplácal Aelii po rameni, pak jí i jejím sestrám požehnal. Ještě jednou shlédl na mědnatá vlákna, lesknoucí se na dně koupele. „Najdi si mě, jestli si troufáš, králi duchů.“

Obrátil se k mozaikové stěně a dotkl se jedné dlaždičky. Objevila se zářící značka – řecká delta – a stěna se odsunula. Princezny zalapaly po dechu.

„Nikdy jste nám neřekl o tajných chodbách!“ vydechla Aelia. „Musel jste si s tím dát spoustu práce.“

Labyrint si dal spoustu práce,“ opravil ji Daidalos. „Nepokoušejte se jít za mnou, mé drahé, pokud je vám rozum milý.“

~~~

Můj sen se změnil. Ocitl jsem se pod zemí v jakési kamenné místnosti. Luke a nějaký další polokrevný bojovník tam ve světle baterky studovali mapu.

Luke zaklel. „Měla to být ta poslední zatáčka.“ Zmačkal mapu a zahodil ji.

„Pane!“ zaprotestoval jeho společník.

„Mapy jsou tu k ničemu,“ zavrčel Luke. „Nedělej si starosti. Já to najdu.“

„Pane, je pravda, že čím větší skupina –“

„Tím spíš zabloudí? Ano, to je pravda. Proč myslíš, že jsme nejprve posílali samostatné výzkumníky? Ale neboj se. Jakmile budeme mít tu nit, povedeme předvoj.“

„Ale jak tu nit získáme?“

Luke se zvedl a protáhl si prsty. „No, Kvintus své slovo splní. Nám jenom stačí dostat se do arény a to je křižovatka. Nedostaneš se nikam, pokud jí neprojdeš. Proto musíme udržovat příměří s jejím pánem. Stačí se jen udržet naživu, než –“

„Pane!“ ozval se z chodby nový hlas. Přiběhl další chlapík v řecké zbroji a nesl louč. „Drakény našly polokrevného!“

Luke se zamračil. „Samotného? Bloumal bludištěm?“

„Ano, pane! Radši rychle pojďte. Jsou hned vedle. Zahnaly ho do kouta.“

„Kdo je to?“

„Nikdo ho ještě neviděl, pane.“

Luke přikývl. „Dar od Krona. Možná toho polokrevného využijeme. Pojďte!“

Rozběhli se chodbou a já se s leknutím probudil. Hleděl jsem do tmy. Samotný polokrevný bloumal bludištěm. Trvalo mi dlouho, než jsem zas usnul.

~~~

Druhý den ráno jsem se postaral, aby paní O’Learyová měla dost psích sušenek. Poprosil jsem Beckendorfa, aby na ni dohlížel, z čehož moc nadšený nebyl. Pak jsem přešel přes Vrch polokrevných a setkal se s Annabeth a Argusem na silnici.

S Annabeth jsme toho v dodávce moc nenamluvili. Argus nemluvil nikdy, nejspíš proto, že měl oči po celém těle, včetně špičky jazyka – jak jsem slyšel – a nechtěl se s tím předvádět.

Annabeth vypadala, že je jí nanic, jako by spala ještě hůř než já.

„Zlé sny?“ zeptal jsem se jí nakonec.

Zavrtěla hlavou. „Vzkaz Iris od Eurytióna.“

„Od Eurytióna! Děje se něco s Nikem?“

„Včera v noci odešel z ranče a zamířil zpátky do bludiště.“

Cože? To ho Eurytión ani nezkusil zastavit?“

„Nico byl pryč, než se probudil. Orthos ho vystopoval až k dobytčí mříži. Eurytión říkal, že posledních pár nocí slyšel, jak Nico mluví ze spánku. Teprve teď si uvědomil, že hovořil zase s tím duchem, s Mínosem.“

„Je v nebezpečí,“ zamračil jsem se.

„Jistě. Mínos je jeden ze soudců mrtvých, ale pořádně krutý. Já nevím, co s Nikem zamýšlí, ale –“

„To jsem nemyslel,“ zavrtěl jsem hlavou. „Mně se v noci zdálo…“ Pověděl jsem jí o Lukovi, o tom, jak se zmínil o Kvintovi a že jeho pomahači našli v bludišti samotného polokrevného.

Annabeth zaťala zuby. „To je moc, moc zlé.“

„Takže co uděláme?“

Povytáhla obočí. „No, ještě že máš ten plán, jak nás vést, ne?“

~~~

Byla sobota a provoz do města hustý. Do mámina bytu jsme dorazili kolem poledne. Když otevřela, objala mě jenom o něco míň drtivě, než když na člověka skočí pekelný pes.

„Já jsem jim říkala, že jsi v pořádku,“ jásala máma, ale znělo to, jako by jí někdo zrovna sundal z ramen váhu nebes – a věřte mi, já vím z první ruky, jaké to je.

Posadila nás ke stolu v kuchyni, nutila nám své speciální modré sušenky s čokoládou a my jí přitom vyprávěli o výpravě. Jako obyčejně jsem se snažil přeskočit ty děsivé části (což bylo skoro všechno), ale tím to nějak vyznělo ještě mnohem nebezpečněji.

Když jsem se dostal k tomu o Géryonovi a stájích, máma se zatvářila, že mě chce uškrtit. „Nemůžu ho donutit, aby si udělal pořádek v pokoji, ale že bude uklízet stovky tun koňského hnoje ze stájí nějaké nestvůře?“

Annabeth se rozesmála. Bylo to poprvé za dlouhý čas, kdy jsem ji slyšel se smát. Poslouchalo se to příjemně.

„Takže,“ shrnula to máma, když jsem historku dokončil, „jste zničili ostrov Alcatraz, nechali vybuchnout horu St. Helens a evakuovat půl milionu lidí, ale aspoň že se vám nic nestalo.“ To je celá máma, vždycky na všem vidí to dobré.

„Jo,“ souhlasil jsem. „To sedí.“

„Kéž by tu byl Paul,“ povzdechla si napůl pro sebe. „Chtěl si s tebou promluvit.“

„No jasně. O škole.“

Od té doby se toho stalo tolik, že jsem málem zapomněl na úvodní exkurzi na Goodeově střední, na to, že jsem nechal zkušebnu v plamenech a mámin přítel mě naposled viděl, jak vyskakuju oknem ven jako uprchlík.

„Cos mu řekla?“ zeptal jsem se.

Máma zavrtěla hlavou. „Co jsem mohla říct? On ví, že je s tebou něco jinak, Percy. Není hlupák. Ví, že nejsi špatný. Netuší, co se děje, ale škola na něj tlačí. Koneckonců to on zařídil, aby tě tam přijali. Musí je přesvědčit, že za ten požár nemůžeš. Ale protože jsi utekl, vypadá to nahnutě.“

Annabeth si mě prohlížela. Tvářila se docela soucitně. Věděl jsem, že má za sebou podobné zážitky. Polokrevný to ve světě smrtelníků nemá nikdy lehké.

„Já si s ním promluvím,“ slíbil jsem. „Až zvládneme tu výpravu. Jestli chceš, klidně mu řeknu pravdu.“

Máma mi položila ruku na rameno. „To bys udělal?“

„No jasně. Teda, pomyslí si, že jsme se zbláznili.“

„To už si stejně myslí.“

„Tak nemáme co ztratit.“

„Děkuju, Percy. Řeknu mu, že se vrátíš…“ Zamračila se. „Kdy? Co bude teď?“

Annabeth rozlomila sušenku napůl. „Percy má tenhle plán.“

Neochotně jsem to mámě vysvětlil.

Pomalu přikývla. „Zní to dost nebezpečně. Ale mohlo by to vyjít.“

„Ty to taky dokážeš, že?“ zeptal jsem se. „Umíš prohlédnout mlhu.“

Máma si vzdychla. „Teď už tolik ne. Zamlada mi to šlo líp. Ale ano, odjakživa jsem viděla víc, než pro mě bylo dobré. Zaujala jsem tím i tvého otce, když jsme se setkali. Jen na sebe dávejte pozor. Slib mi, že se vám nic nestane.“

„My se pokusíme, paní Jacksonová,“ přikývla Annabeth. „Ale hlídat vašeho syna je docela fuška.“ Založila si ruce na prsou a hleděla z kuchyňského okna. Vzal jsem si ubrousek a snažil se to nekomentovat.

Máma se zamračila. „Co je to s vámi dvěma? Pohádali jste se?“

Ani jeden z nás nic neřekl.

„Aha,“ zamumlala máma a mě napadlo, že možná vidí víc než jen skrz mlhu. Znělo to, jako by chápala, co se děje mezi mnou a Annabeth, kdežto to naprosto nevěděl. „No, pamatujte si,“ dodala, „že Grover a Tyson na vás spoléhají.“

„Já vím,“ vyhrkli jsme s Annabeth současně a já byl rozpačitější ještě víc.

Máma se usmála. „Percy, běž radši zavolat z předsíně. Hodně štěstí.“

Ulevilo se mi, že jsem vypadl z kuchyně, i když jsem byl nervózní z toho, co jsem se chystal udělat. Došel jsem k telefonu a zavolal. Číslo se mi z ruky už dávno smylo, ale to nevadilo. Ani jsem nevěděl jak, ale zapamatoval jsem si ho.

~~~

Domluvili jsme si schůzku na Times Square. Rachel Elizabeth Dareovou jsme našli před hotelem Marriott Marquis. Byla celá natřená na zlato.

Myslím obličej, vlasy, šaty – všechno. Vypadala, jako by se jí dotkl král Midas. Stála jako socha s dalšími pěti lidmi, natřenými kovem – mědí, bronzem, stříbrem. Stáli ztuhlí v různých pózách a kolem pospíchali turisté, nebo se zastavovali a zírali na ně. Někteří kolemjdoucí jim házeli peníze do plachty na chodníku.

Na cedulce, kterou měla Rachel u nohou, stálo: umění ve městě, projekt pro děti, příspěvky vítány.

Stáli jsme tam s Annabeth dobrých pět minut a zírali na Rachel, ale pokud si nás všimla, nedala to najevo. Nepozoroval jsem, že by se pohnula, dokonce ani nemrkla. Se svou hyperaktivitou bych tohle nezvládl. Zbláznil bych se, kdybych musel tak dlouho stát bez hnutí. Zvláštní bylo taky vidět Rachel ve zlatě. Vypadala jako socha někoho známého, herečky nebo tak. Jenom oči měla normálně zelené.

„Možná bychom do ní měli strčit,“ navrhla Annabeth.

Připadalo mi to dost ubohé, ale Rachel nereagovala. Po dalších pěti minutách přišel stříbrný kluk, který si dával přestávku na hotelovém stanovišti taxíků. Postavil se do pozice, jako by kázal davu, hned vedle Rachel. Ta se pohnula a sešla z plachty.

„Čau, Percy.“ Zašklebila se. „Prima načasování! Pojďme na kafe.“

Zašli jsme do podniku na Západní 43., který se jmenoval Java Moose. Rachel si objednala Espreso Extreme – to by chutnalo Groverovi. My s Annabeth jsme si dali ovocný koktejl a posadili jsme se ke stolu hned pod vycpaným losem. Rachel v jejím zlatém úboru si nikdo zvlášť nevšímal.

„Takže tohle,“ řekla, „je Annabell, že?“

„Annabeth,“ opravila ji Annabeth. „Vždycky se oblíkáš do zlata?“

„Obyčejně ne,“ odpověděla Rachel. „Sbíráme peníze pro naši skupinu. Pořádáme dobrovolné umělecké projekty pro děcka ze základek, protože ze škol se vytrácí umění, víte? Tohle děláme jednou za měsíc, a když je dobrý víkend, vyděláme kolem pěti set dolarů. Ale o tom si asi povídat nechcete. Ty jsi taky polokrevná?“

„Psst!“ zasyčela Annabeth a rozhlédla se. „Co kdybys to vykřikla do celého světa?“

„Klidně.“ Rachel se postavila a vážně hlasitě zavolala: „Hej, všichni! Tihle dva nejsou lidi! Jsou to napůl řečtí bohové!“

Nikdo se ani neohlédl. Rachel pokrčila rameny a posadila se. „Asi je jim to fuk.“

„To není legrace,“ napomenula ji Annabeth. „To není vtip, smrtelná holko.“

„Nechte toho, vy dvě,“ zarazil jsem je. „Dejte si pohov.“

„Já jsem v klidu,“ tvrdila Rachel. „Pokaždé, když jsem s tebou, zaútočí na nás nějaká nestvůra. Tak čeho bych se bála?“

„Koukej,“ začal jsem. „Je mi líto, co se stalo v té zkušebně. Doufám, že tě ze školy nevyhodili nebo tak.“

„Ne. Pořád se mě jenom vyptávali na tebe. Dělala jsem pitomou.“

„Dalo ti to práci?“ zajímalo Annabeth.

„Tak dost!“ zasáhl jsem. „Rachel, máme problém. A potřebujeme, abys nám pomohla.“

Rachel se zadívala přimhouřenýma očima na Annabeth. „Ty ode mě potřebuješ pomoc?“

Annabeth zamíchala brčkem v koktejlu. „Jo,“ zavrčela mrzutě. „Možná.“

Řekl jsem Rachel o labyrintu a o tom, jak musíme najít Daidala. Vylíčil jsem jí, co se stalo, když jsme se vydali do bludiště.

„Takže po mně chcete, abych vás vedla,“ uvažovala. „Místem, kde jsem nikdy nebyla.“

„Umíš prohlédnout mlhu,“ přemlouval jsem ji. „Zrovna jako Ariadne. Vsadil bych se, že uvidíš správnou cestu. Tebe labyrint tak lehce nepoplete.“

„A co když se pleteš ty?“

„Tak se ztratíme. Každopádně to bude nebezpečné. Moc, moc nebezpečné.“

„Můžu umřít?“

„Jo.“

„Já myslela, žes říkal, že se ty nestvůry o smrtelníky nestarají. Ten tvůj meč –“

„Jasně,“ přikývl jsem. „Božský bronz smrtelníkům neublíží. Většina nestvůr si tě nevšimne. Ale Luke… Tomu je to jedno. Ten využije smrtelníky, polobohy, nestvůry, všecko. A zabije každého, kdo se mu dostane do cesty.“

„Milý kluk,“ poznamenala Rachel.

„Je pod vlivem Titána,“ bránila ho Annabeth. „Oklamal ho.“

Rachel si nás jednoho po druhém změřila. „Fajn,“ kývla. „Jdu do toho.“

Zamrkal jsem. Nepočítal jsem, že to bude taková hračka. „Myslíš to vážně?“

„Koukej, vypadalo to, že zažiju dost nudné prázdniny. Tohle je nejlepší nabídka, jakou jsem zatím dostala. Takže co mám hledat?“

„Musíme najít vstup do labyrintu,“ prohlásila Annabeth. „Jeden je v Táboře polokrevných, ale tam ty nemůžeš. Smrtelníkům je nepřístupný.“

Řekla smrtelníkům, jako by to byla nějaká odporná nemoc, ale Rachel jen přikývla. „Fajn. Jak takový vstup do labyrintu vypadá?“

„Může to být cokoliv,“ vysvětlovala Annabeth. „Část stěny. Balvan. Dveře. Vstup do stoky. Ale ponese to Daidalovu značku. Řeckou deltu, bude modře zářit.“

„Takovou?“ Rachel namalovala symbol A do vody na stole.

„To je ono,“ potvrdila Annabeth. „Ty znáš řečtinu?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Rachel. Vytáhla z kapsy velký modrý plastový kartáč a začala si vyčesávat zlato z vlasů. „Nechte mě se převléct. A pojďte se mnou do Marriottu.“

„Proč?“ zeptala se Annabeth.

„Protože takový vchod je v suterénu hotelu, kde si schováváme kostýmy. Má na sobě Daidalovu značku.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a jedna