Čtrnáctá kapitola

BRATR SE MNOU BOJUJE NA ŽIVOT A NA SMRT

Ty kovové dveře byly napůl schované za košem na prádlo, plným špinavých hotelových ručníků. Neviděl jsem tam nic zvláštního, ale Rachel mi ukázala, kam se mám podívat, a já poznal slabý modrý symbol vyrytý do kovu.

„Dlouho se neužívaly,“ soudila Annabeth.

„Jednou jsem je zkusila otevřít,“ vykládala Rachel, „jenom tak ze zvědavosti. Zarezly.“

„Ne.“ Annabeth popošla dopředu. „Jenom se jich musí dotknout polokrevný.“

A taky že ano, jakmile Annabeth položila ruku na značku, modře zazářila. Kovové dveře zaskřípaly, otevřely se a odhalily temné schodiště vedoucí dolů.

„Páni.“ Rachel se tvářila klidně, ale netušil jsem, jestli ten klid jenom nepředstírá. Převlékla se do obnošeného trička s nápisem Muzeum moderního umění a do počmáraných džínsů, z kapsy jí trčel modrý plastový kartáč. Zrzavé vlasy si stáhla dozadu, ale pořád v nich měla kousky zlata a na tváři stopy barvy. „Takže… jdete první?“

„Vůdce jsi ty,“ zatvářila se Annabeth zdvořile. „Tak nás veď.“

Schody vedly dolů do velké cihlové chodby. Byla tam taková tma, že jsem neviděl na půl metru dopředu, ale předem jsme si s Annabeth doplnili zásoby baterek. Sotva jsme rozsvítili, Rachel vyjekla.

Šklebila se na nás kostra. Ne lidská. Předně byla veliká – nejmíň třímetrová. Visela připoutaná řetězy za zápěstí a kotníky, takže tvořila nad chodbou jakési obří X. Ale z čeho mi vážně přejel mráz po zádech, to byl jediný prázdný oční důlek uprostřed lebky.

„Kyklop,“ hlesla Annabeth. „Hodně starý. Není to… nikdo, koho známe.“

Není to Tyson, chtěla tím říct. Ale to mě neuklidnilo. Stejně mi připadalo, že sem tu kostru někdo pověsil jako varování. Nerad bych se setkal s věcí, která dokáže zabít vzrostlého Kyklopa.

Rachel polkla. „Vy máte kamaráda Kyklopa?“

„Tysona,“ přikývl jsem. „Je to můj nevlastní bratr.“

„Tvůj nevlastní bratr?“

„Snad ho někde tady dole najdeme,“ zadoufal jsem. „A taky Grovera. To je satyr.“

„Aha.“ Znělo to přiškrceně. „No, tak radši pojďme dál.“

Podlezla pod levou rukou kostry a šla dál. Annabeth a já jsme se po sobě podívali. Annabeth pokrčila rameny. Vydali jsme se za Rachel do bludiště.

Po sto padesáti metrech jsme se dostali na křižovatku. Před námi pokračovala ta cihlová chodba. Napravo byly stěny z prastarých mramorových plátů. Nalevo se táhla chodba z hlíny a kořenů stromů.

Ukázal jsem doleva. „To vypadá jako chodba, kterou šli Tyson a Grover.“

Annabeth se zamračila. „Jo, ale ta architektura vpravo – ty staré kameny – ty spíš vedou do nějaké staré části bludiště, k Daidalově dílně.“

„Musíme jít rovně,“ oznámila Rachel.

Oba jsme se na ni podívali.

„To je ta nejmíň pravděpodobná možnost,“ namítla Annabeth.

„Vy to nevidíte?“ zeptala se Rachel. „Podívejte se na zem.“

Neviděl jsem nic kromě odřených cihel a bláta.

„Je tam jas,“ tvrdila Rachel. „Hodně slabý. Ale správná cesta vede dopředu. Dál v levé chodbě se ty kořeny hýbají jako tykadla. To se mi nelíbí. Vpravo je asi po šesti metrech past. Díry ve stěnách, možná pro kopí. To bychom podle mě riskovat neměli.“

Neviděl jsem nic z toho, co popisovala, ale přikývl jsem. „Fajn. Tak dopředu.“

„Ty jí věříš?“ zeptala se Annabeth.

„Jasně,“ přisvědčil jsem. „Ty ne?“

Annabeth vypadala, jako by se chtěla hádat, ale kývla na Rachel, aby nás vedla. Společně jsme se vydali dál cihlovou chodbou. Kroutila se a zatáčela, ale další postranní chodby tam nebyly. Zdálo se, že klesáme, míříme hlouběji pod zem.

„Žádné pasti?“ zeptal jsem se úzkostně.

„Nic.“ Rachel se zakabonila. „Má to být takhle lehké?“

„Já nevím,“ přiznal jsem. „Nikdy dřív to tak nebylo.“

„Poslouchej, Rachel,“ zeptala se Annabeth, „odkud přesně jsi?“

Řekla to jako: Z jaké jsi planety? Ale Rachel se netvářila uraženě.

„Z Brooklynu,“ odpověděla.

„Nebudou se tví rodiče bát, když se zdržíš?“

Rachel vydechla. „Asi ne. Můžu zmizet na týden a ani si toho nevšimnou.“

„Jak to?“ Tentokrát Annabeth nemluvila tak posměšně. Problémům s rodiči, těm rozuměla.

Než stačila Rachel odpovědět, ozvalo se zepředu skřípání, jako by se otevíraly nějaké obrovské dveře.

„Co to bylo?“ zeptala se Annabeth.

„Já nevím,“ odpověděla Rachel. „Asi kovové panty.“

„No, slyším taky. Myslím, co to je?“

Pak jsem uslyšel, jak se chodba otřásá těžkými kroky – blížily se k nám.

„Utíkáme?“ navrhl jsem.

„Utíkáme,“ souhlasila Rachel.

Obrátili jsme se a běželi cestou, kterou jsme přišli, ale uběhli jsme jen pár metrů a narazili jsme přímo do starých známých. Dvě drakény – hadí ženy v řeckém brnění – nám namířily oštěpy na prsa. Mezi nimi stála Kelli, roztleskávačka a empúsa.

„Ale, ale,“ podivila se Kelli.

Otevřel jsem Anaklusmos a Annabeth vytáhla nůž, ale než mi meč stačil vyrůst z podoby pera, Kelli se vrhla na Rachel. Ruka se jí proměnila na spár, obrátila Rachel a pevně ji držela s pařáty na krku.

„Vyvedli jste svého smrtelného mazlíčka na procházku?“ zeptala se mě Kelli. „Jsou takoví křehcí. Tak lehko se zničí!“

Kroky za námi se blížily. Ze šera se vynořila obrovská postava – dvouapůlmetrový laistrygonský obr s rudýma očima a tesáky.

Když nás uviděl, olízl si pysky. „Můžu je sežrat?“

„Ne,“ zarazila ho Kelli. „Bude je chtít tvůj pán. Obstarají mu spoustu zábavy.“ Usmála se na mě. „A teď pochodem v chod, polokrevní. Nebo tu všichni umřete a první ta smrtelná holka.“

~~~

Bylo to skoro jako má nejhorší noční můra. A věřte mi, že jsem jich měl spoustu. Pochodovali jsme chodbou, pohánění drakénami, s Kelli a tím obrem vzadu pro případ, že bychom se pokusili utéct. Nikdo se zřejmě nebál, že utečeme dopředu. Tím směrem nás chtěli dostat.

Před námi jsem rozeznal bronzové dveře. Byly asi tři metry vysoké, zdobené párem zkřížených mečů. Zpoza nich se ozýval tlumený ryk, jakoby hluk davu.

„No jissstě,“ zasyčela ta hadí žena po mé levici. „Našššemu hossstiteli ssse budete líbit.“

Nikdy dřív se mi nenaskytl pohled na drakénu zblízka a nebyl jsem nadšen, že teď mám tu čest. Mohla být krásná, až na ten rozvětvený jazyk a žluté oči s černými škvírami jako zorničkami. Měla na sobě bronzové brnění, které jí končilo u pasu. Pod ním, kde měly být nohy, pokračovala dvě silná hadí těla s bronzovými a zelenými skvrnami. Napůl se plazila a napůl šla, jako by se pohybovala na živých lyžích.

„Kdo je váš hostitel?“ zeptal jsem se.

Zasyčela, asi se smála. „No, to zjissstíte. Budete ssspolu vycházet ssskvěle. Je to vlassstně tvůj bratr.“

„Můj co?“ Okamžitě jsem pomyslel na Tysona, ale to nebylo možné. O čem to mluví?

Obr se protlačil kolem nás a otevřel dveře. Zvedl Annabeth za triko a nařídil: „Ty zůstaneš tady.“

„No tak!“ protestovala, ale ten chlapík byl dvakrát větší než ona a už jí zabavil nůž a mně meč.

Kelli se rozesmála. Pořád držela pařáty Rachel na krku. „Běž dál, Percy. Pobav nás. Počkáme tady s tvými přáteli, abychom zajistili, že se budeš chovat rozumně.“

Podíval jsem se na Rachel. „Omlouvám se. Já vás z toho dostanu.“

Přikývla, jak jen s tou démonkou na krku mohla. „To by bylo fajn.“

Drakény mě špičkou oštěpu popostrčily ke dveřím a já vyšel do arény.

~~~

Asi to nebyla ta největší aréna, v jaké jsem se kdy ocitl, ale na to, že ležela pod zemí, vypadala dost rozlehlá. Hliněná podlaha byla kruhová, velká tak, že by ji člověk mohl po obvodu objet autem, kdyby se pořádně snažil. Uprostřed arény probíhal zápas mezi nějakým obrem a kentaurem. Kentaur vypadal vyděšeně. Pobíhal kolem nepřítele s mečem a štítem, zatímco obr máchal oštěpem velikosti telegrafního stožáru a dav jásal.

První řada sedadel začínala tři a půl metru nad úrovní arény. Táhly se kolem ní prosté kamenné lavice a všechna místa byla zaplněná. Seděli tam obři, drakény, polobohové, telchinové a podivné věci: démoni s netopýřími křídly a tvorové, kteří vypadali napůl jako lidé a napůl, jako cokoliv, na co si vzpomeneš – ptáci, hadi, hmyz, savci.

Ale nejhůř působily ty lebky. Aréna jich byla plná. Lemovaly okraj zábradlí. Schody mezi lavicemi zdobily jejich metrové hromady. Šklebily se z kůlů vzadu na tribunách a visely na řetězech ze stropu jako příšerné lustry. Některé vypadaly hodně staře, jen jako vybledlé kosti. Jiné mi připadaly mnohem čerstvější. Nemíním je tu popisovat. Věř mi, že bys o to nestál.

Uprostřed toho všeho bylo po straně hlediště hrdě vystaveno něco, co mi nedávalo smysl – zelený prapor s Poseidónovým trojzubcem uprostřed. Co tohle dělá na takovém strašlivém místě?

Nad tím praporem na čestném místě trůnil můj starý nepřítel.

„Luku,“ oslovil jsem ho.

Nevím, jestli mě přes řev davu slyšel, ale chladně se usmál. Měl na sobě maskáče, bílé tričko a bronzový náprsní krunýř, přesně jako v mém snu. Ale meč mu pořád chyběl, což mi připadalo divné. Vedle něj seděl největší obr, jakého jsem kdy viděl, mnohem mohutnější než ten dole, který bojoval s kentaurem. Obr vedle Luka mohl být klidně čtyři a půl metru vysoký a tak široký, že zabíral tři sedadla. Byl oblečený jenom v bederní roušce jako zápasník sumo. Tmavě červenou kůži měl tetovanou modrými vlnovkami. Počítal jsem, že to bude Lukův nový bodyguard nebo tak něco.

V aréně se ozval výkřik a já uskočil. Do prachu vedle mě se svalil kentaur.

Prosebně na mě upřel oči. „Pomoc!“

Hmátl jsem po meči, ale sebrali mi ho a ještě se mi v kapse znovu neobjevil.

Kentaur se snažil zvednout, zatímco se obr blížil s napřaženým oštěpem.

Ruka s drápy mi sevřela rameno. „Jessstli sssi ceníššš životů sssvých přátel,“ prohlásila má strážná drakéna, „tak ssse do toho nepleť. To není tvůj boj. Počkej sssi na sssvůj.“

Kentaur se nemohl zvednout. Jednu nohu měl zlomenou. Obr se ohromnou botou opřel kentaurovi o hruď a napřáhl oštěp. Vzhlédl k Lukovi. Dav zajásal: „SMRT! SMRT!“

Luke neudělal nic, ale ten tetovaný sumo týpek vedle něj se zvedl. Usmál se na kentaura, který skučel: „Prosím! Ne!“

Pak ten chlápek natáhl ruku a dal znamení palcem dolů.

Zavřel jsem oči a gladiátor zarazil oštěp. Když jsem se zas podíval, kentaur byl pryč, rozplynul se na prach. Zbylo po něm jenom jedno kopyto. Obr ho sebral jako trofej a předváděl davu. Tribuny nadšeně duněly.

Na protější straně stadionu se otevřela brána a obr triumfálně vykráčel ven.

Sumo zápasník na tribuně zvedl ruce, aby si zjednal ticho.

„Příjemná zábava!“ zaburácel. „Ale nic, co jsem už neviděl. Co ještě tam máte, Luku, Hermův synu?“

Luke zaťal zuby. Soudil jsem, že se mu nelíbí, když se mu říká Hermův synu. On svého otce nenáviděl. Ale klidně vstal. Oči se mu leskly. Vlastně to vypadalo, že má docela dobrou náladu.

„Vládce Antaie,“ prohlásil Luke hlasitě, aby ho dav slyšel. „Jste vynikající hostitel! S radostí vás pobavíme, abychom vám oplatili povolení projít vaším územím.“

„Povolení, které jsem ještě neudělil,“ zavrčel Antaios. „Chci zábavu!“

Luke se uklonil. „Myslím, že teď mám pro boj ve vaší aréně něco lepšího než kentaury. Vašeho bratra.“ Ukázal na mě. „Percy Jackson, syn Poseidónův.“

Dav se mi začal pošklebovat a házet po mně kameny. Většině jsem se vyhnul, ale jeden mě trefil do tváře a pořádně mě škrábl.

Antaiovi zasvítily oči. „Syn Poseidónův? Pak by měl bojovat dobře! Nebo dobře umřít!“

„Jestli vás jeho smrt potěší,“ zeptal se Luke, „dovolíte našim vojskům projít vaším územím?“

„Možná!“ prohlásil Antaios.

Luke se nad tím „možná“ netvářil moc nadšeně. Shlížel na mě zlostně, jako by mě varoval, že mám zemřít vážně působivě, jinak mě čeká pořádný malér.

„Luku!“ vykřikla Annabeth. „Nech toho. Pusť nás!“

Luke si jí zřejmě všiml teprve teď. Chvíli se tvářil vyjeveně. „Annabeth?“

„Ženské budou mít dost času bojovat pak,“ přerušil ho Antaios. „Nejdřív, Percy Jacksone, jaké zbraně si vybereš?“

Drakény mě postrčily doprostřed arény.

Podíval jsem se na Antaia. „Jak můžete být synem Poseidóna?“

Antaios se rozchechtal a dav s ním.

„Jsem jeho oblíbený synáček!“ zaduněl Antaios. „Ejhle, můj chrám zasvěcený Zemětřasovi, postavený z lebek všech těch, které jsem zabil jeho jménem! Tvá lebka se k nim přidá!“

V hrůze jsem hleděl na všechny ty lebky – byly jich stovky – a na Poseidónův prapor. Jak to může být chrám pro mého otce? Ten je přece hodný. Nikdy po mně nechtěl ani přání ke Dni otců, natož něčí lebku.

„Percy!“ zaječela na mě Annabeth. „Jeho matka je Gaia! Ga-“

Její laistrygonský strážce jí přitiskl ruku na pusu. Jeho matka je Gaia. Bohyně země. Annabeth se mi snažila říct, že je to důležité, ale nevěděl jsem proč. Možná jen proto, že ten chlapík má dva božské rodiče. Tím těžší bude ho zabít.

„Jste blázen, Antaie,“ pustil jsem se do něj. „Pokud si myslíte, že tohle je dobrý projev úcty, tak o Poseidónovi nic nevíte.“

Dav na mě ječel urážky, ale Antaios zvedl ruku, aby arénu utišil.

„Ty zbraně,“ stál na svém. „A pak uvidíme, jak umřeš. Budou to sekyry? Štíty? Sítě? Plamenomety?“

„Chci jen svůj meč,“ prohlásil jsem.

Nestvůry vybuchly smíchy, ale v rukách se mi okamžitě objevil Anaklusmos a některé hlasy v davu zazněly nervózně. Bronzové ostří zazářilo slabým světlem.

„První kolo!“ oznámil Antaios. Brány se otevřely a vyplazila se z nich drakéna. V jedné ruce měla trojzubec a ve druhé vrhací síť – klasický gladiátorský styl. Proti těmto zbraním jsem v táboře trénoval celé roky.

Zkusmo po mně bodla. Uskočil jsem. Hodila síť, chtěla mi chytit ruku s mečem, ale lehce jsem se vyhnul, rozsekl jí harpunu v půlce a bodl Anaklusmem do spáry v jejím brnění. S bolestným zakvílením se vypařila a jásot davu zmlkl.

„Ne!“ zahřímal Antaios. „To bylo moc rychle! Musíš počkat, než zabiješ. Ten příkaz vydávám jenom já!“

Podíval jsem se na Annabeth a na Rachel. Musel jsem najít nějaký způsob, jak je osvobodit. Možná rozptýlit jejich stráže.

„Dobrá práce, Percy.“ Luke se usmál. „S mečem ses vylepšil. To musím uznat.“

„Druhé kolo!“ křikl Antaios. „A tentokrát pomaleji! Zábavněji! Počkej na můj signál, než někoho zabiješ, NEBO…“

Brány se zase otevřely a tentokrát z nich vyšel mladý bojovník. Byl o něco starší než já, asi tak šestnáctiletý. Měl lesklé černé vlasy a levé oko překryté páskou. Byl hubený a šlachovitý, takže na něm řecké brnění volně viselo. Zabodl meč do hlíny, utáhl si popruhy štítu a nasadil si přilbu s koňskými žíněmi.

„Co jsi zač?“ zeptal jsem se ho.

„Ethan Nakamura,“ odpověděl. „Mám tě zabít.“

„Proč to děláš?“

„No tak!“ posmívala se nějaká nestvůra z tribuny. „Přestaňte se vybavovat a už bojujte!“ Ostatní se k ní přidali.

„Musím se osvědčit,“ prohlásil Ethan. „To je jediná cesta, jak se dostat do armády.“

A s těmi slovy zaútočil. Naše meče se potkaly ve vzduchu a dav zahřměl. Nepřipadalo mi to správné. Nechtěl jsem bojovat pro zábavu bandy nestvůr, ale Ethan Nakamura mi nedal jinou šanci.

Tlačil se dopředu. Byl dobrý. Pokud vím, v Táboře polokrevných se nikdy neobjevil, ale byl trénovaný. Odvrátil můj úder a málem mě praštil štítem, ale uskočil jsem. Sekl. Odkulil jsem se na bok. Vyměňovali jsme si útoky a odražení a seznamovali se navzájem se svým bojovým stylem. Snažil jsem se držet na straně Ethanova slepého oka, ale moc to nepomáhalo. Zřejmě bojoval jen s jedním okem už dlouho, protože si levou stranu výborně chránil.

„Chceme krev!“ křičely nestvůry.

Můj soupeř vzhlédl k tribunám. Uvědomil jsem si, že v tom je jeho slabost. Potřebuje na ně udělat dojem. Já ne.

Vyrazil ze sebe vzteklý bojový výkřik a zaútočil na mě, ale já jeho čepel odrazil a couvl jsem, nechal jsem ho postoupit za sebou.

„Fuuuj!“ křikl Antaios. „Postav se mu a bojuj!“

Ethan na mě tlačil, ale v klidu jsem se mu ubránil, dokonce i bez štítu. Byl vybavený k obraně – měl těžkou zbroj a štít – takže ho dost unavovalo útočit. Představoval jsem snadnější cíl, ale zároveň jsem byl i lehčí a rychlejší. Dav šílel, reptal a házel kameny. Bojovali jsme skoro pět minut a zatím ani kapka krve.

Konečně udělal Ethan chybu. Pokusil se mě bodnout do břicha a já mu zachytil jílec meče svým a otočil jím. Meč mu upadl na zem. Než se stačil vzpamatovat, praštil jsem ho rukojetí do přilby a srazil na zem. Jeho těžká zbroj nahrávala spíš mně než jemu. Padl na záda, omráčený a unavený. Opřel jsem mu špičku meče o prsa.

„Skonči to,“ sténal Ethan.

Vzhlédl jsem k Antaiovi. Rudý obličej mu ztuhl nelibostí, ale zvedl ruku a ukázal palcem dolů.

„Na to zapomeňte.“ Zasunul jsem meč do pochvy.

„Neblázni,“ kvílel Ethan. „Zabijou nás prostě oba.“

Podal jsem mu ruku. Neochotně se jí chopil. Pomohl jsem mu vstát.

„Nikdo nebude zneuctívat hry!“ zahřímal Antaios. „Obě vaše hlavy budou obětovány Poseidónovi!“

Podíval jsem se na Ethana. „Až to půjde, uteč.“ Pak jsem se obrátil zpátky k Antaiovi. „Co kdybyste se mnou bojoval sám? Pokud je vám otec nakloněn, pojďte sem dolů a dokažte to!“

Nestvůry na tribunách bručely. Antaios se rozhlédl a zřejmě mu došlo, že nemá jinou šanci. Nemohl to odmítnout, jinak by vypadal jako zbabělec.

„Já jsem ten největší zápasník na světě, chlapče,“ varoval mě. „Zápasím už od prvních pankratií!“

„Pankratií?“ opakoval jsem.

„Myslí bojování na život a na smrt,“ vysvětlil mi Ethan. „Bez pravidel. Bez ohledů. Býval to olympijský sport.“

„Dík za vysvětlení,“ kývl jsem.

„To nestálo za řeč.“

Rachel na mě hleděla s očima navrch hlavy. Annabeth důrazně zavrtěla hlavou s rukou Laistrygona pořád na puse.

Namířil jsem mečem na Antaia. „Vítěz bere všechno! Jestli vyhraju, jsme všichni volní. Když vyhrajete vy, zemřeme. Přísahejte při řece Styx.“

Antaios se rozesmál. „Nebude to trvat dlouho! Přísahám na tvé podmínky!“

Přeskočil přes hrazení do arény.

„Hodně štěstí,“ popřál mi Ethan. „Budeš ho potřebovat.“ Pak se rychle uklidil dozadu.

Antaios zapraskal klouby. Ušklíbl se a já viděl, že dokonce i do zubů má vyryté vlnovky. Musela být dost otrava čistit si je po jídle.

„Zbraně?“ zeptal se.

„Já si nechám svůj meč. A vy?“

Zvedl obrovské ruce a zakroutil prsty. „Já nepotřebuju nic! Pane Luku, budete to soudcovat.“

Luke na mě shlédl a usmál se. „S radostí.“

Antaios se na mě vrhl. Překulil jsem se mu pod nohama a bodl ho zezadu do stehna.

„Argggh!“ zařval. Ale tam, kde měla vytékat krev, prýštil z nohy jen písek, jako bych prorazil baňku přesýpacích hodin. Vysypal se na zem, hlína arény se zvedla a obalila mu nohu skoro jako sádrová dlaha. Když odpadla, rána zmizela.

Znovu zaútočil. Naštěstí mám s bojem s obry své zkušenosti. Tentokrát jsem se vyhnul do strany a bodl ho pod paži. Čepel Anaklusmosu se mu zabořila do žeber až po jílec. To na tom bylo dobré. Špatné bylo to, že když se obr otočil, vyklouzl mi jílec z ruky a odzbrojeného mě to odhodilo přes celou arénu.

Antaios řval bolestí. Čekal jsem, kdy se rozpadne. Žádná nestvůra nemohla přežít takový přímý zásah mého meče. Čepel z božského bronzu musela zničit jeho podstatu. Ale Antaios zašmátral po rukojeti, vytáhl meč a odhodil ho za sebe. Z rány se vysypal další písek, ale znovu se zvedla zem a pokryla ho. Hlína se mu nabalila na tělo až po ramena. Jakmile se sesypala, Antaios byl v pořádku.

„Teď vidíš, proč nikdy neprohraju, polobůžku!“ radoval se škodolibě Antaios. „Pojď sem, ať tě můžu rozmačkat. Nebudu se s tím párat!“

Antaios stál mezi mnou a mým mečem. Zoufale jsem se rozhlédl a zachytil pohled Annabeth.

Ta země, pomyslel jsem si. Co se mi to Annabeth snažila říct? Antaiova matka byla Gaia, matka země, nejstarší bohyně ze všech. Jeho otcem sice byl Poseidón, ale naživu ho držela Gaia. Nemůžu mu ublížit, dokud se dotýká země.

Pokusil jsem se prosmýknout kolem něj, ale Antaios to čekal. Zastoupil mi cestu a pochechtával se. Teď si se mnou jen tak pohrával. Zahnal mě do úzkých.

Vzhlédl jsem k řetězům, které visely ze stropu a z kterých se na hácích klátily lebky jeho nepřátel. Najednou jsem dostal nápad.

Naznačil jsem pohyb druhou stranou a Antaios mě zablokoval. Dav se poškleboval a ječel na Antaia, aby to se mnou skoncoval, ale jeho ten zápas moc bavil.

„Zakrslý klučíku,“ poškleboval se mi. „Nedůstojný synu boha moře!“

Cítil jsem, jak se mi pero vrátilo do kapsy, ale Antaios o tom nevěděl. Bude si myslet, že Anaklusmos pořád leží na zemi za ním. Bude si myslet, že se snažím získat meč. Nebyla to zvlášť velká výhoda, ale nic víc jsem neměl.

Vyrazil jsem přímo dopředu a přikrčil se, aby si myslel, že se mu chci zase překulit pod nohama. Když se sehnul, aby mě lapil jako přízemní míč, vyskočil jsem ze všech sil – odrazil se mu od předloktí, vyšplhal mu po rameni jako po žebříku a opřel se mu botou o hlavu. Udělal, co se dalo čekat. Rozhořčeně se napřímil a zařval „HEJ!“ Odrazil jsem se, využil jeho síly a katapultoval se ke stropu. Zachytil jsem se vršku řetězu a lebky a háky pode mnou zachrastily. Ovinul jsem nohama řetěz, přesně jak jsem to dělával při šplhu na laně v tělocvičně. Vytáhl jsem Anaklusmos a odsekl řetěz hned pod sebou.

„Pojď dolů, zbabělce!“ burácel Antaios. Pokoušel se mě chňapnout, ale byl jsem mimo jeho dosah. Držel jsem se jako o život a vykřikl jsem: „Pojďte si sem nahoru pro mě! Nebo jste na to moc pomalý a tučný?“

Zahučel a znovu po mně chňapl. Chytil řetěz a pokusil se vytáhnout. Zatímco se snažil, spustil jsem odříznutý kus řetězu hákem napřed. První dva pokusy byly marné, ale nakonec jsem zachytil Antaiovu bederní roušku.

„UÁÁÁ!“ zaječel. Rychle jsem provlékl volný řetěz článkem svého řetězu, zapletl je a zajistil, jak to nejlíp šlo. Antaios se pokoušel sklouznout zpátky na zem, ale zadek mu visel v bederní roušce. Musel jsem se držet oběma rukama, abych nesletěl po hlavě dolů. Modlil jsem se, aby rouška a řetěz ještě pár vteřin vydržely. Zatímco Antaios klel a máchal kolem sebe, šplhal jsem po řetězech, houpal se a stáčel, jako bych byl nějaká bláznivá opice. Dělal jsem z háků a kovových článků smyčky. Netuším, jak jsem to dokázal. Máma vždycky říká, že jsem mistr v tom, jak všechno zašmodrchat. Navíc jsem zoufale chtěl zachránit přátele. Každopádně, za pár minut byl obr zavěšený nad zemí, beznadějně zapletený v řetězech a hácích.

Spustil jsem se na zem, celý udýchaný a zpocený. Ruce jsem měl z toho lezení odřené.

„Sundej mě!“ chtěl po mně Antaios.

„Osvoboď ho!“ nařizoval Luke. „Je to náš hostitel!“

Otevřel jsem Anaklusmos. „Já ho osvobodím.“

A bodl jsem obra do břicha. Zařval a vyvalil se z něj písek, ale byl moc vysoko, země se nedotýkal a hlína mu na pomoc nepřišla. Antaios se jen tak rozplynul, rozsypal se kousek po kousku, až nezbylo nic než prázdné rozkývané řetězy, obrovská bederní rouška na jednom háku a shluk šklebících se lebek, které se nade mnou houpaly, jako by se konečně měly čemu smát.

„Jacksone!“ vykřikl Luke. „Měl jsem tě zabít už tehdy dávno!“

„Snažil ses,“ připomněl jsem mu. „Nech nás jít, Luku. Měli jsme s Antaiem místopřísežnou dohodu. Já vyhrál.“

Udělal přesně to, co jsem čekal. Prohlásil: „Antaios je mrtvý. Jeho přísaha umřela s ním. Ale protože si dneska připadám milosrdný, zabiju tě rychle.“

Ukázal na Annabeth. „Tu holku ušetřete.“ Hlas se mu jenom trochu zachvěl. „Promluvím si s ní před – před naším velkým triumfem.“

Všechny nestvůry v publiku vytáhly zbraně nebo vysunuly drápy. Ocitli jsme se v pasti. Beznadějně v menšině.

Pak jsem ucítil něco v kapse – něco studeného, chladilo to čím dál tím víc. Píšťalka na psy. Prsty se mi kolem ní sevřely. Celé dny jsem se vyhýbal použití Kvintova daru. Musí to být past. Ale teď… neměl jsem jinou šanci. Vytáhl jsem ji z kapsy a foukl do ní. Nevydala žádný slyšitelný zvuk a rozsypala se na kousky ledu, které mi tály v dlani.

Luke se zasmál. „Co mělo tohle znamenat?“

Zezadu za mnou se ozvalo překvapené vyjeknutí. Ten laistrygonský obr, který hlídal Annabeth, přelétl kolem mě a rozplácl se o zeď.

„VRRRR!“

Empúsa Kelli vyjekla, když ji čtvrttunový černý mastif zvedl jako žvýkací hračku a odhodil ji vzduchem Lukovi přímo na klín. Paní O’Learyová zavrčela a dvě hlídací drakény couvly. Nestvůry v obecenstvu to na chvíli úplně zaskočilo.

„Jdeme!“ zařval jsem na přátele. „K noze, paní O’Learyová!“

„Tím východem vzadu!“ volala Rachel. „To je správná cesta!“

Ethan Nakamura se nenechal pobízet. Společně jsme se přehnali přes arénu a východem na druhé straně ven, paní O’Learyová hned za námi. Běželi jsme a já slyšel rámus, jak se celá armáda pokoušela seskákat z tribun a vyrazit za námi.