Patnáctá kapitola

KRADEME OBNOŠENÁ KŘÍDLA

„Tudy!“ křičela Rachel.

„Proč máme chodit za tebou?“ chtěla vědět Annabeth. „Zavedla jsi nás přímo do smrtelné pasti!“

„Tou cestou jste museli jít,“ odsekla Rachel. „A touhle taky. Pojďte!“

Annabeth se netvářila nadšeně, ale běžela spolu s námi. Rachel jako by přesně věděla, kam míří. Prudce zahýbala a na křižovatkách ani nezaváhala. Jednou nařídila: „Sehněte se!“ a všichni jsme se přikrčili, zatímco nám nad hlavami máchla veliká sekyra. A postupovali jsme dál, jako by se nic nestalo.

Ztratil jsem přehled o tom, kolikrát jsme zahnuli. Nezastavili jsme se, dokud jsme se nedostali do místnosti velké jako tělocvična s mohutnými mramorovými sloupy, které podpíraly střechu. Zastavil jsem se ve dveřích a zaposlouchal se, jestli neuslyším pronásledovatele, ale nic se nedělo. Zřejmě jsme Luka a jeho stoupence ztratili v bludišti.

Pak jsem si uvědomil ještě něco: Paní O’Learyová zmizela. Nevěděl jsem, kdy se to stalo. Netušil jsem, jestli se ztratila, nebo ji chytily nestvůry, nebo co. Srdce mi ztěžklo jako olovo. Zachránila nám život a já ani nepočkal, abych se přesvědčil, že jde s námi.

Ethan se zhroutil na zem. „Vy jste šílení, lidi.“ Stáhl si přilbu. Tvář se mu leskla potem.

Annabeth zalapala po dechu. „Já si na tebe vzpomínám! Před lety jsi byl mezi neurčenými v Hermově srubu.“

Zabodl se do ní pohledem. „Jo, a ty jsi Annabeth. Pamatuju si na tebe.“

„Co – co se ti stalo s okem?“

Ethan uhnul pohledem a já měl pocit, že zrovna o téhle věci se bavit nehodlá.

„Ty budeš ten polokrevný z mého snu,“ uvědomil jsem si. „Ten, kterého chytili Lukovi pomocníci. Nakonec to teda nebyl Nico.“

„Kdo je Nico?“

„To je fuk,“ odbyla ho Annabeth rychle. „Proč ses chtěl přidat na špatnou stranu?“

Ethan se ušklíbl. „Žádná dobrá strana není. Bohové o nás nikdy nestáli. Proč bych se neměl –“

„Upsat armádě, která tě nutí bojovat na život a na smrt jen tak pro pobavení?“ zeptala se Annabeth. „Páni, to by mě vážně zajímalo.“

Ethan se vyštrachal na nohy. „Já se s tebou nemíním dohadovat. Díky za pomoc, ale končím.“

„Hledáme Daidala,“ domlouval jsem mu. „Pojď s námi. Až to zvládneme, budeš smět zpátky do tábora.“

„Vy jste vážně šílenci, pokud si myslíte, že vám Daidalos pomůže.“

„Musí,“ prohlásila Annabeth. „Donutíme ho, aby nás vyslechl.“

Ethan si odfrkl. „No fajn. Tak hodně štěstí.“

Popadl jsem ho za ruku. „Ty se chceš pustit sám do bludiště? To je sebevražda.“

Podíval se na mě se špatně zadržovaným vztekem. Pásku na oko měl kolem okrajů odřenou a černá látka byla vybledlá, jako by ji nosil už hrozně dlouho. „Neměl jsi mě ušetřit, Jacksone. V téhle válce není místo na slitování.“

Pak se rozběhl do tmy, zpátky tam, odkud jsme přišli.

~~~

Annabeth, Rachel a já jsme byli tak vyčerpaní, že jsme rozbili tábor přímo tam v té velké místnosti. Našel jsem pár kousků dřeva a rozdělali jsme si oheň. Stíny tancovaly kolem sloupů, které se nad námi zvedaly jako stromy.

„S Lukem je něco špatně,“ zamumlala Annabeth a šťouchla nožem do ohně. „Všiml sis, jak se choval?“

„Mně připadal dost spokojený,“ mínil jsem. „Jako by strávil příjemný den mučením hrdinů.“

„To není pravda! Bylo na něm něco divného. Vypadal… nervózní. Nařídil svým nestvůrám, aby mě ušetřily. Chtěl mi něco říct.“

„Možná ‚Čau, Annabeth! Sedni si tu ke mně a koukej, jak roztrhám tvé přátele na kousky. To bude psina!‘“

„Ty jsi nemožný,“ zavrčela Annabeth. Zastrčila nůž a podívala se na Rachel. „Takže kudy teď, průvodkyně?“

Rachel nereagovala hned. Od té arény byla nějaká zamlklá. Kdykoli teď Annabeth pronesla nějakou kousavou poznámku, ani se neobtěžovala odpovídat. Opálila v ohni špičku klacíku a kreslila jím postavy na zemi, obrázky nestvůr, které jsme potkali. Několika tahy dokonale vystihla podobu drakény.

„Budeme sledovat stezku,“ oznámila. „Tu zář na zemi.“

„Tu zář, která nás zavedla přímo do pasti?“ zeptala se Annabeth.

„Dej jí pokoj, Annabeth,“ zasáhl jsem. „Dělá, co může.“

Annabeth se zvedla. „Oheň nám slábne. Půjdu se podívat po nějakém dřevě, než si tu vy dva proberete strategii.“ A odkráčela do šera.

Rachel načrtla hůlkou a popelem další postavu – Antaia visícího v řetězech.

„Annabeth obyčejně není taková,“ vysvětloval jsem jí. „Nevím, co se jí stalo.“

Rachel povytáhla obočí. „Vážně to nevíš?“

„Jak to myslíš?“

„Vy kluci,“ zamumlala. „Jste úplně slepí.“

„Hele, nech si to! Podívej se, je mi líto, že jsem tě do toho zatáhl.“

„Ne, udělal jsi dobře,“ zavrtěla hlavou. „Já tu cestu vážně vidím. Nedokážu to vysvětlit, ale je docela jasná.“ Ukázala do tmy na druhém konci místnosti. „Ta dílna leží tím směrem. Srdce bludiště. Jsme už hodně blízko. Já nevím, proč cesta vedla skrz tu arénu. Já – je mi to líto. Myslela jsem, že tam umřeš.“

Mluvila, jako by se měla každou chvíli rozbrečet.

„To nic, já mám umřít každou chvíli,“ domlouval jsem jí. „Z toho si nic nedělej.“

Prohlížela si mě. „Takže ty tohle provádíš každé léto? Bojuješ s nestvůrami? Zachraňuješ svět? Nikdy neděláš, víš, no, prostě normální věci?“

Takhle jsem o tom vážně nikdy neuvažoval. Naposled, když jsem vedl něco jako normální život, to bylo… no, vlastně nikdy. „Polokrevní si na to zvyknou, myslím. Nebo možná nezvyknou, ale…“ Rozpačitě jsem se zavrtěl. „A co ty? Co děláš normálně?“

Rachel pokrčila rameny. „Maluju. Hodně čtu.“

Fajn, pomyslel jsem si. Takže na seznamu společných věcí máme zatím velikou nulu. „A co tvá rodina?“

Cítil jsem, jak se v duchu obrnila, jako by to nebylo bezpečné téma. „No… je to prostě, víš, rodina.“

„Říkala jsi, že si ani nevšimnou, když budeš pryč.“

Odložila hůlku, kterou kreslila. „Páni, už jsem vážně utahaná. Můžu se chvilku vyspat, ne?“

„No jasně. Promiň, jestli…“

Ale Rachel se už stočila do klubíčka a batoh si dala pod hlavu jako polštář. Zavřela oči a ležela úplně tiše, ale měl jsem pocit, že doopravdy nespí.

Za pár minut se vrátila Annabeth. Přihodila do ohně další dřevo. Podívala se na Rachel a pak na mě.

„Vezmu si první hlídku,“ nabídla se. „Měl by ses taky vyspat.“

„Nemusíš být taková.“

„Jako jaká?“

„Jako… Ale nic.“ Lehl jsem si a připadal si hrozně. Byl jsem tak unavený, že jsem usnul, sotva jsem zavřel oči.

~~~

Ve snu jsem uslyšel smích. Chladný, drsný smích, jako když se brousí nože.

Stál jsem na kraji jámy v hlubinách Tartaru. Tma pode mnou vířila jako inkoustová polévka.

„Tak blízko sebezničení, mladý hrdino,“ popíchl mě Kronův hlas. „A pořád jsi slepý.“

Ten hlas byl jiný než dřív. Teď mi připadal skoro fyzický, jako by vycházel z opravdového těla, ne z… toho, co byl v tom rozkrájeném stavu.

„Jsem ti moc vděčný,“ prohlásil Kronos. „Zajistil jsi můj vzestup.“

Stíny v jeskyni se prohloubily a ztěžkly. Pokusil jsem se vycouvat od kraje jámy, ale bylo to jako plavat v oleji. Čas se zpomalil. Dech se ve mně málem zastavil.

„Udělám ti laskavost,“ oznámil Kronos. „Vládce Titánů vždycky platí své dluhy. Co takhle krátký pohled na přátele, které jsi opustil…“

Tma se kolem mě zavlnila a ocitl jsem se v jiné jeskyni.

„Honem!“ ozval se Tyson. Vřítil se dovnitř. Za ním vklopýtal Grover. Z chodby, kterou přišli, se ozval rámus a do jeskyně vrazila hlava obrovského hada. Teda, ta věc byla tak veliká, že se jí tělo sotva vešlo do chodby. Mělo to měďnaté šupiny. Hlava vypadala jako chřestýši a žluté oči vztekle plály. Když to otevřelo tlamu, objevily se tesáky velké jako Tyson.

Vyrazilo to na Grovera, ale ten uskočil. Had místo něj nabral plnou tlamu hlíny. Tyson sebral balvan a hodil ho po nestvůře. Zasáhl ji přímo mezi oči, ale had jen ucukl a zasyčel.

„Chce tě to sežrat!“ zaječel Grover na Tysona.

„Jak to víš?“

„Zrovna mi to řeklo! Utíkej!“

Tyson vyrazil na bok, ale had použil hlavu jako palici a narazil do něj.

„Ne!“ vyjekl Grover. Ale než stačil Tyson nabrat rovnováhu, had se kolem něj obtočil a začal ho škrtit.

Tyson se napínal, nasazoval všechnu svou obrovskou sílu, ale had ho tiskl ještě víc. Grover zběsile bil hada píšťalou, ale stejně tak mohl mlátit do kamenné zdi.

Celý prostor se otřásal, jak had napínal svaly a snažil se překonat Tysonovu sílu.

Grover spustil na píšťalu a ze stropu začaly pršet krápníky. Vypadalo to, že se celá jeskyně zhroutí…

~~~

Probudila mě Annabeth, která mi třásla ramenem. „Percy, prober se!“

„Tyson – Tyson má malér!“ vyhrkl jsem. „Musíme mu pomoct!“

„Jedno po druhém,“ houkla. „Zemětřesení!“

A taky že ano, celá místnost duněla. „Rachel!“ vykřikl jsem.

Okamžitě otevřela oči. Popadla batoh a všichni tři jsme se rozběhli. Už jsme byli skoro v chodbě na druhé straně, když jeden sloup vedle nás zaskřípal a zhroutil se. Běželi jsme dál a za námi se sypaly stovky tun mramoru.

Dostali jsme se do chodby a obrátili se právě včas, abychom viděli, jak se kácí další sloupy. Zaplavil nás oblak bílého prachu a my běželi dál.

„Víš co?“ křikla Annabeth. „Nakonec se mi tahle chodba docela líbí.“

Netrvalo dlouho a uviděli jsme před sebou světlo – jako normální elektrické osvětlení.

„Tam,“ zavelela Rachel.

Běželi jsme za ní do chodby z nerezové oceli, jaké podle mě bývají na kosmických stanicích. Ze stropu svítily zářivky. Podlaha byla kovová mřížka.

Tak jsem si zvykl na tmu, že jsem musel přimhouřit oči. Annabeth i Rachel vypadaly v tom tvrdém světle bledé.

„Tudy,“ ukázala Rachel a rozběhla se. „Už jsme blízko!“

„To je špatně!“ namítla Annabeth. „Dílna by měla být v nejstarší části bludiště. Tohle přece nemůže –“

Zaváhala, protože jsme dorazili k dvojitým kovovým dveřím. V úrovni očí byla do oceli vyrytá velká řecká delta.

„Jsme tady,“ oznámila Rachel. „Daidalova dílna.“

~~~

Annabeth zmáčkla značku na dveřích a ty zasyčely a otevřely se.

„Tak to je ta tvá prastará architektura,“ rýpl jsem si.

Annabeth se zakabonila. Společně jsme vešli dovnitř.

První věc, která mě zarazila, bylo denní světlo – slunce, které pražilo dovnitř obrovskými okny. Takovou věc byste uprostřed žaláře zrovna nečekali. Dílna připomínala umělecký ateliér se skoro desetimetrovými stropy a zářivkami, s leštěnou kamennou podlahou a pracovními stoly podél oken. Nahoru do patra vedlo spirálové schodiště. Půl tuctu stojanů předvádělo ručně kreslené plány budov a strojů, vypadalo to jako náčrtky Leonarda da Vinciho. Kolem po stolech leželo několik notebooků. Na jedné polici stály v řadě sklenice se zeleným olejem – řeckým ohněm. Byly tam i vynálezy – divné kovové stroje, ze kterých jsem nebyl moudrý. Třeba bronzová židle, od které se táhl svazek elektrických vodičů, vypadala jako nějaké mučící zařízení. V dalším rohu trůnilo obří kovové vejce, velké asi jako člověk. Dále pendlovky, zřejmě celé ze skla, takže jsem viděl všechna točící se soukolí. A na stěně viselo několik souprav bronzových a stříbrných křídel.

„Di immortales,“ zamumlala Annabeth. Rozběhla se k nejbližšímu stojanu a prohlížela si náčrtek. „On je génius. Podívejte se na tuhle budovu!“

„A umělec,“ dodala Rachel ohromeně. „Ta křídla jsou parádní!“

Křídla vypadala moderněji než ta, která jsem viděl ve snech. Pírka byla propojena mnohem pevněji. Místo voskového lepidla se po stranách táhly samolepicí pásky.

Držel jsem ruku na meči. Daidalos očividně nebyl doma, ale dílna vypadala, jako by v ní nedávno někdo pracoval. Na notebookách běžely spořiče obrazovek. Na jednom stole ležel napůl snědený borůvkový muffin a hrnek s kávou.

Došel jsem k oknu. Nabízelo úžasný výhled. V dálce jsem poznal Skalnaté hory. Byli jsme vysoko na úpatí, nejmíň sto padesát metrů a dole pod námi se táhlo údolí, vyplněné neuspořádanou směsicí rudých stolových hor, balvanů a kamenných věží. Vypadalo to, jako by si tam nějaké obří děcko stavělo město z kostek velikosti mrakodrapů a pak se rozhodlo, že ho zboří.

„Kde to jsme?“ uvažoval jsem.

„Colorado Springs,“ ozval se za námi hlas. „Zahrada bohů.“

Na spirálovém schodišti nad námi stál s tasenou zbraní náš ztracený učitel šermu Kvintus.

~~~

„Co tu děláte?“ vyjekla Annabeth. „Co jste provedl s Daidalem?“

Kvintus se pousmál. „Dej na mě, má milá. Nechtěj se s ním setkat.“

„Podívejte se, pane zrádce,“ zavrčela, „nebojovala jsem s dračí ženskou a chlapem se třemi těly a šílenou sfingou jenom proto, abych potkala vás. Tak mi řekněte, kde je DAIDALOS?“

Kvintus sešel ze schodů a meč si držel po boku. Měl na sobě džínsy a sportovní boty a instruktorské triko z Tábora polokrevných. Připadalo mi to jako urážka, když jsme teď věděli, že je špion. Netušil jsem, jestli bych ho v souboji na meče porazil. Byl dost dobrý. Ale počítal jsem, že to budu muset zkusit.

„Vy si myslíte, že jsem Kronův pomocník,“ prohlásil. „Že pracuju pro Luka.“

„No, to sedí,“ zavrčela Annabeth.

„Jsi inteligentní dívka,“ pokračoval. „Ale pleteš se. Já pracuju jenom sám pro sebe.“

„Luke o vás mluvil,“ ozval jsem se. „A Géryonés o vás taky věděl. Byl jste u něj na ranči.“

„Jistě,“ přikývl. „Byl jsem skoro všude. Dokonce i tady.“

Prošel kolem mě, jako by se mě vůbec nebál, a postavil se k oknu. „Výhled se každý den mění,“ dumal. „Vždycky je to nějaké místo vysoko nahoře. Včera to byl výhled z mrakodrapu na Manhattan. Předevčírem nádherný obrázek Michiganského jezera. Ale ta Zahrada bohů se pořád vrací. Myslím, že to tady má labyrint rád. A to jméno sedí.“

„Vy to tu dobře znáte,“ usoudil jsem.

„To ano.“

„Tamto venku je iluze?“ zeptal jsem se. „Nějaká projekce nebo co?“

„Ne,“ zamumlala Rachel. „Je to pravé. Jsme vážně v Coloradu.“

Kvintus si ji změřil. „Ty vidíš jasně, viď? Připomínáš mi jednu smrtelnou dívku, kterou jsem kdysi znal. Další princeznu, která špatně skončila.“

„Dost legrace,“ vybuchl jsem. „Co jste provedl s Daidalem?“

Kvintus se na mě podíval. „Chlapče, ty by ses potřeboval přiučit jasnému vidění od své kamarádky. Já jsem Daidalos.“

~~~

Mohl jsem mu na to odpovědět různě, třeba: „Já to věděl,“ nebo „Lháři!“ nebo „Jasně, a já jsem Zeus.“

Ale napadlo mě jedině: „Ale vy nejste vynálezce! Jste šermíř!“

„Jsem obojí,“ prohlásil Kvintus. „A taky architekt. Vědec. A hraju docela dobře basketbal na to, že jsem začal jako dvoutisíciletý. Pravý umělec musí být dobrý v mnoha ohledech.“

„To je pravda,“ přikývla Rachel. „Třeba já umím kreslit stejně dobře nohama jako rukama.“

„Vidíš?“ řekl Kvintus. „To je mnohostranně nadané děvče.“

„Ale vy ani nevypadáte jako Daidalos,“ namítl jsem. „Viděl jsem ho ve snu a…“ Najednou mě napadla hrozná myšlenka.

„Ano,“ potvrdil Kvintus. „Konečně jsi uhodl, jak to je.“

„Vy jste robot. Vyrobil jste si nové tělo.“

„Percy,“ namítla Annabeth stísněně, „to nejde. To – to nemůže být robot.“

Kvintus se uchechtl. „Víš, co znamená Kvintus, má milá?“

„Latinsky pátý. Ale –“

„Tohle je mé páté tělo.“ Šermíř natáhl předloktí. Stiskl si loket a část zápěstí se mu otevřela – obdélník v kůži. Pod ním bzučely bronzové převody. Zaleskly se dráty.

„To je parádní!“ žasla Rachel.

„To je divné,“ zabručel jsem.

„Vy jste objevil způsob, jak přenést svůj animus do stroje?“ zeptala se Annabeth. „To… je nepřirozené.“

„Ale jdi. Ujišťuji tě, má milá, že jsem to pořád já. Pořád jsem ještě hodně Daidalos. Naše matka Athéna se postarala, abych na to nikdy nezapomněl.“ Odtáhl si límec košile. Dole u krku měl tu značku, kterou jsem už viděl – tmavý obrys ptáka, vypálený do kůže.

„Cejch vraha,“ poznala znamení Annabeth.

„Za vašeho synovce Perdixe,“ hádal jsem. „Toho chlapce, kterého jste shodil z věže.“

Kvintus se zakabonil. „Já ho neshodil. Já jenom –“

„Postaral jste se o to, aby ztratil rovnováhu,“ doplnil jsem. „Nechal jste ho umřít.“

Kvintus hleděl z oken na purpurové hory. „Lituji toho, co jsem udělal, Percy. Byl jsem vzteklý a zahořklý. Ale nemůžu to vzít zpátky a Athéna mi nikdy nedovolí zapomenout. Když Perdix umřel, proměnila ho na malého ptáčka – křepelku. A vypálila mi jeho tvar na krk jako připomínku. Ať si vezmu jakékoli tělo, ta značka se mi vždycky objeví na kůži.“

Díval jsem se mu do očí a uvědomoval jsem si, že je to ten člověk, jakého jsem vídal ve snech. Tvář měl sice úplně jinou, ale uvnitř byla stejná duše – stejná inteligence a všechen ten smutek.

„Vy jste vážně Daidalos,“ vydechl jsem. „Ale proč jste přišel do tábora? Proč jste nás špehoval?“

„Abych poznal, jestli váš tábor stojí za záchranu. Luke mi vypověděl svou verzi. Ale já si raději dělám názor sám.“

„Takže vy jste s Lukem už mluvil?“

„No ano. Několikrát. Je dost přesvědčivý.“

„Ale tábor jste už poznal!“ pokračovala Annabeth. „Takže víte, že od vás potřebujeme pomoc. Nemůžete pustit Luka přes labyrint!“

Daidalos odložil meč na lavici. „Já už to bludiště neovládám, Annabeth. Vytvořil jsem ho, to ano. Vlastně je svázáno s mou životní silou. Ale dovolil jsem mu, aby žilo a rostlo podle svého. To je ta cena, kterou jsem zaplatil za soukromí.“

„Za soukromí před čím?“

„Před bohy,“ pronesl. „A před smrtí. Žiju už dva tisíce let, má milá, skrývám se před smrtí.“

„Ale jak se můžete schovávat před Hádem?“ nechápal jsem. „Přece… Hádes má své Lítice.“

„Ty nevědí o všem,“ mávl rukou. „A nevidí všechno. Sám ses s nimi setkal, Percy. Víš, že je to tak. Chytrý člověk se před nimi dokáže ukrývat dost dlouho a já se ukryl hluboko. Jde po mně jenom můj největší nepřítel, a i toho jsem ošidil.“

„Myslíte Mínose,“ pochopil jsem.

Daidalos přikývl. „Honí mě neúnavně. Teď, když je soudcem mrtvých, nepřeje si nic jiného, než abych před něj předstoupil, aby mě mohl potrestat za mé zločiny. Když ho Kókalovy dcery zabily, začal mě jeho duch mučit ve snech. Slíbil mi, že mě dostane. Udělal jsem to jediné, co jsem mohl. Úplně jsem se ztratil ze světa. Sestoupil jsem do svého labyrintu. Rozhodl jsem se, že to bude můj nejznamenitější výkon: ošidím smrt.“

„A povedlo se vám to,“ žasla Annabeth, „celé dva tisíce let.“ Vypadala, že to na ni zapůsobilo, přes všechny ty hrozné věci, které Daidalos provedl.

V tu chvíli se z chodby ozvalo hlasité štěkání. Uslyšel jsem plesk, plesk, PLESK obřích tlap a do dílny vrazila paní O’Learyová. Olízla mi tvář a pak nadšeně skočila na Daidala, až ho málem povalila.

„Tady je moje stará kamarádka!“ rozplýval se Daidalos a škrábal paní O’Learyovou za ušima. „Má jediná společnice v těch dlouhých osamělých letech.“

„Dovolil jste jí, aby mě zachránila,“ vzpomněl jsem si. „Ta píšťalka vážně fungovala.“

Daidalos přikývl. „Jistěže fungovala, Percy. Máš dobré srdce. A já věděl, že tě má paní O’Learyová ráda. Chtěl jsem ti pomoct. A možná – možná jsem si taky připadal provinile.“

„Kvůli čemu?“

„Že vaše výprava bude zbytečná.“

„Cože?“ vyjekla Annabeth. „Pořád nám přece můžete pomoct. Musíte! Dejte nám Ariadninu nit, aby ji nedostal Luke.“

„Ano… tu nit. Říkal jsem Lukovi, že nejlepším průvodcem jsou oči jasně vidoucího smrtelníka, ale nevěřil mi. Tak moc se soustředil na myšlenku kouzelného předmětu. A ta nit funguje. Není možná tak přesná jako tady vaše smrtelná kamarádka, ale stačí to. Docela to stačí.“

„Kde je ta nit?“ zeptala se Annabeth.

„Má ji Luke,“ oznámil Daidalos smutně. „Je mi to líto, má milá. O několik hodin jste se opozdili.“

Zamrazilo mě, když mi došlo, proč měl Luke v aréně tak dobrou náladu. Dostal už od Daidala nit. Jediná překážka byl vládce arény a tu jsem mu odstranil já sám, když jsem Antaia zabil.

„Kronos mi slíbil svobodu,“ vysvětloval Daidalos. „Jakmile bude svržen Hádes, přenese mě do podsvětí. Vyzvednu si tam svého syna Ikara. Napravím to s chudákem malým Perdixem. Postarám se, aby byla Mínosova duše svržena do Tartaru, odkud mě nebude moct obtěžovat. A já už nebudu muset utíkat před smrtí.“

„To je ten váš skvělý nápad?“ vyjekla Annabeth. „Chcete nechat Luka zničit náš tábor, zabít stovky polobohů a pak napadnout Olymp? Chcete zlikvidovat celý svět, jenom abyste dostal, co chcete?“

„Vaše věc je odsouzena k neúspěchu, má milá. Poznal jsem to, jakmile jsem začal pracovat v táboře. Není způsob, jak byste mohli zadržet Kronovy síly.“

„To není pravda!“ vykřikla.

„Já dělám, co musím, má milá. Ta nabídka byla moc lákavá, než abych ji odmítl. Je mi to líto.“

Annabeth srazila jeden stojan. Architektonické výkresy se rozsypaly po zemi. „Já si vás vždycky vážila. Byl jste můj hrdina! Vy – vybudoval jste úžasné věci. Řešil jste problémy. A teď… nevím, co jste vlastně zač. Děti Athény mají být moudré, ne jenom chytré. Možná jste vážně obyčejný stroj. Měl jste umřít před dvěma tisíci let.“

Místo aby se Daidalos naštval, sklopil hlavu. „Měli byste jít varovat tábor. Teď, když má Luke tu nit –“

Paní O’Learyová najednou nastražila uši.

„Někdo sem jde!“ varovala nás Rachel.

Dveře dílny se rozrazily a dovnitř někdo postrčil Nika s rukama v řetězech. Za ním vkráčela Kelli a dva Laistrygonové a za nimi duch Mínose. Vypadal teď skoro hmotný – bledý vousatý král s chladnýma očima a pramínky mlhy, které mu stoupaly ze šatů.

Upřel pohled na Daidala. „Tady jsi, starý kamaráde.“

Daidalos zaťal zuby. Podíval se na Kelli. „Co to má znamenat?“

„Luke posílá pozdravy,“ zašklebila se Kelli. „Myslel si, že bys možná rád viděl svého starého pána Mínose.“

„Tohle jsme si nedohodli,“ namítl Daidalos.

„To vážně ne,“ souhlasila Kelli. „Ale už máme, co jsme od tebe chtěli, a musíme plnit jiné dohody. Mínos od nás žádal jistou věc, než nám předá tohoto milého mladého poloboha.“ Přejela prstem Nikovi pod bradou. „Bude se docela hodit. A Mínos za to nechtěl nic jiného než tvou hlavu, starče.“

Daidalos zbledl. „Zrada.“

„Na to jsi zvyklý,“ prohodila Kelli.

„Nico,“ změřil jsem si ho. „Jsi v pořádku?“

Nerudně přikývl. „Já – se omlouvám, Percy. Mínos mi řekl, že jsi v nebezpečí. Přesvědčil mě, abych se vrátil do bludiště.“

„Ty ses nám snažil pomoct?“

„Ošidil mě,“ vyprskl. „Ošidil nás všechny.“

Zabodl jsem se pohledem do Kelli. „Kde je Luke? Proč tu není?“

Démonka se usmála, jako by to byl nějaký náš soukromý žertík. „Luke… má práci. Připravuje se na útok. Ale nedělej si starosti. Na cestě máme další přátele. A myslím, že mezitím si dám skvělou svačinku!“ Ruce se jí proměnily na drápy. Vlasy se jí vzňaly a nohy nabraly pravou podobu – jedna oslí, druhá bronzová.

„Percy,“ zašeptala Rachel, „ta křídla. Myslíš, že –“

„Vezmi je,“ kývl jsem. „Já se pokusím získat čas.“

A pak vypuklo peklo. Annabeth a já jsme se vrhli na Kelli. Obři se pustili rovnou do Daidala, ale paní O’Learyová vyskočila a začala ho bránit. Nika srazili na zem, zápasil tam s řetězy, zatímco duch Mínose kvílel: „Zabijte vynálezce! Zabijte ho!“

Rachel popadla křídla ze zdi. Nikdo si jí nevšímal. Kelli sekla po Annabeth. Pokusil jsem se k ní dostat, ale démonka byla rychlá a vražedná. Převracela stoly, rozbíjela vynálezy a nepustila si nás k tělu. Koutkem oka jsem viděl, jak paní O’Learyová zabořila tesáky jednomu obrovi do ruky. Zakvílel bolestí a máchal s ní, snažil se ji setřást. Daidalos hmátl po meči, ale druhý obr rozmlátil pěstí lavici a meč odlétl. Nádoba s řeckým ohněm se rozbila na podlaze a začala hořet, zelené plameny se rychle šířily.

„Ke mně!“ vykřikl Mínos. „Duchové mrtvých!“ Zvedl přízračné ruce a vzduch se rozechvěl.

„Ne!“ vykřikl Nico. Už byl na nohách. Nějak se mu podařilo zbavit se pout.

„Ty mě neovládáš, ty malý hlupáku,“ ušklíbl se Mínos. „Celou tu dobu jsem ovládal já tebe! Duše za duši, to ano. Ale nebude to tvá sestra, kdo vstane z mrtvých. Budu to já, jakmile zabiju toho vynálezce!“

Kolem Mínose se začínali objevovat duchové – mihotavé postavy, které se pomalu množily a měnily se na krétské vojáky.

„Jsem Hádův syn,“ vykřikl Nico. „Zmiz!“

Mínos se rozchechtal. „Nemáš nade mnou žádnou moc. Já jsem vládcem duchů! Králem duchů!“

„Ne.“ Nico vytáhl meč. „Jsem to já.“

Zabodl svou černou čepel do země. Projela kamenem jako máslem.

„To nikdy!“ Mínosova postava se zavlnila. „Já ne –“ Zem zarachotila. Okna popraskala a rozsypala se na kousky a vpustila dovnitř čerstvý vzduch. V kamenné podlaze dílny se objevila trhlina a Mínose a všechny jeho duchy to za příšerného kvílení vtáhlo do té dutiny.

Špatná zpráva: všude kolem nás pořád zuřil boj a já se nechal rozptýlit. Kelli na mě udeřila tak rychle, že jsem neměl čas se bránit. Meč mi vyklouzl, a jak jsem padal, pořádně jsem se praštil do hlavy o pracovní stůl. Viděl jsem rozmazaně. Nedokázal jsem zvednout ruce.

Kelli se zasmála. „Budeš pochutnáníčko!“

Obnažila tesáky. Najednou ztuhla. Vyvalila rudé oči. „Ne… školní… duch…“

A Annabeth vytrhla empúse ze zad nůž. Kelli strašlivě zaječela a rozplynula se na žlutou páru.

Annabeth mi pomohla vstát. Pořád se mi točila hlava, ale neměli jsme času nazbyt. Paní O’Learyová a Daidalos se pořád bili s obry a z chodby jsem slyšel výkřiky. K dílně se blížily další nestvůry.

„Musíme pomoct Daidalovi!“ vykřikl jsem.

„Není čas,“ namítla Rachel. „Blíží se jich moc!“

Sama už si upevnila křídla a teď pomáhala Nikovi, který vypadal po boji s Mínosem bledý a zpocený. Křídla mu hned přilnula k zádům a pažím.

„Teď ty!“ nařídila mi.

Za pár vteřin jsme se s Nikem, Annabeth a Rachel vybavili měděnými křídly. Už jsem cítil, jak mě nadnáší vítr, který vál oknem. Řecký oheň spaloval stoly a nábytek a šířil se po točitých schodech.

„Daidale!“ zaječel jsem. „Pojďte!“

Měl nejmíň sto ran – ale místo krve z nich vytékal zlatý olej. Našel svůj meč a kus rozbitého stolu používal jako štít před obry. „Paní O’Learyovou tu nenechám!“ zavrtěl hlavou. „Jděte!“

Nebyl čas na dohadování. I kdybychom zůstali, nevěděl jsem, jestli bychom mu dokázali pomoct.

„Nikdo neumíme lítat!“ bránil se Nico.

„Tak je načase se to naučit,“ prohlásil jsem. A celá naše čtveřice vyskočila z okna do prázdna.