Percy Jackson Bitva o labyrint : kapitola 16

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 2. 10. 2011 v kategorii Percy Jackson 4 - Bitva o labyrint - Rick Riordan, přečteno: 874×

Šestnáctá kapitola


OTVÍRÁM VÍKO RAKVE

Skákat z okna sto padesát metrů nad zemí, tak si zábavu zrovna nepředstavuju. Zvlášť když mám na sobě bronzová křídla a máchám rukama jako kachna.

Řítil jsem se do údolí a k rudým skalám dole. Už jsem myslel, že se ze mě stane mastný flek v Zahradě bohů, když odněkud nade mnou vykřikla Annabeth: „Roztáhni ruce! Drž je roztažené!“

Poslední kousíček mého mozku, který nepropadl panice, ji uslyšel a ruce zareagovaly. Jakmile jsem je roztáhl, křídla se zpevnila, chytila vítr a pád se zpomalil. Snášel jsem se dolů, ale pod mírným úhlem, jako když klesá papírový drak.

Zkusmo jsem máchl rukama. Vyrazil jsem obloukem k nebi, vítr mi zasvištěl v uších.

„Paráda!“ vyjekl jsem. Byl to neuvěřitelný pocit. Když jsem pochopil, jak to funguje, měl jsem pocit, že mi ta křídla patří k tělu. Mohl jsem stoupat a střemhlavě padat a klesat, jak jsem chtěl.

Obrátil jsem se a uviděl jsem přátele – Rachel, Annabeth a Nika, jak krouží nade mnou, leskli se ve slunci. Z oken Daidalovy dílny za nimi stoupal kouř.

„Přistaneme!“ vykřikla Annabeth. „Ta křídla nevydrží navždycky.“

„A jak dlouho?“ zavolala Rachel.

„To nechci zjišťovat!“ odsekla Annabeth.

Snášeli jsme se k Zahradě bohů. Obletěl jsem jednu skalní věž a vyděsil na ní dva horolezce. Pak jsme všichni čtyři přelétli údolí, cestu a přistáli na terase návštěvnického centra. Bylo pozdě odpoledne a vypadalo to tam dost prázdně, ale stejně jsme si křídla servali, jak to nejrychleji šlo. Když jsem je pak viděl, poznal jsem, že Annabeth měla pravdu. Samolepicí spoje, které nám je držely na zádech, se už odlepovaly a my trousili bronzová pírka. Je to ostuda, ale opravit jsme je neuměli a smrtelníkům jsme je tam nechat nemohli, tak jsme je nacpali do popelnice před bufetem.

Turistickým dalekohledem jsem se podíval nahoru, kde bývala Daidalova dílna, ale zmizela. Žádný kouř. Žádná rozbitá okna. Jen svah hory.

„Dílna se přesunula,“ hádala Annabeth. „Těžko říct kam.“

„Takže co teď?“ zeptal jsem se. „Jak se dostaneme zpátky do bludiště?“

Annabeth si změřila horu Pikes Peak v dálce. „Možná tam nemůžeme. Jestli Daidalos umřel… Říkal, že jeho životní síla je spojená s labyrintem. Celá ta věc se mohla zničit. To by možná zastavilo Lukovu invazi.“

Vzpomněl jsem si na Grovera a Tysona, kteří byli někde tam dole. A Daidalos… Jasně, provedl strašné věci a ohrozil každého, na kom mi záleželo, ale stejně mi to připadalo jako dost hrozná smrt.

„Ne,“ ozval se Nico. „Není mrtvý.“

„Jak to víš?“ zajímalo mě.

„Já poznám, když lidi umřou. Je to takový pocit jako hučení v uších.“

„A co Tyson a Grover?“

Nico zavrtěl hlavou. „To je těžší. Nejsou to lidi ani polokrevní. Nemají smrtelné duše.“

„Musíme do města,“ rozhodla Annabeth. „Tam bude větší šance najít vchod do labyrintu. Musíme se dostat zpátky do tábora dřív než Luke a jeho armáda.“

„Můžeme tam prostě zaletět,“ navrhla Rachel.

Otřásl jsem se. „Já nelítám.“

„Zrovna jsi letěl.“

„Ale nízko,“ namítl jsem. „A i to bylo riziko. Lítat tak vysoko nemůžu – to je Diovo teritorium. A navíc na to ani nemáme čas. Nejrychlejší cesta zpátky je labyrint.“

Nechtěl jsem to říkat, ale doufal jsem, že možná, opravdu jen možná po cestě najdeme Grovera a Tysona.

„Takže potřebujeme auto, aby nás odvezlo do města,“ uzavřela to Annabeth.

Rachel shlédla dolů na parkoviště. Zašklebila se, jako by se chystala udělat něco, čeho bude litovat. „Já se o to postarám.“

„Jak?“ nechápala Annabeth.

„Prostě to nech na mně.“

Annabeth se netvářila nadšeně, ale přikývla. „Fajn, zajdu koupit do suvenýrů skleněný hranolek, zkusíme udělat duhu a poslat vzkaz Iris do tábora.“

„Jdu s tebou,“ hlásil se Nico. „Mám hlad.“

„Takže já zůstanu s Rachel,“ ozval jsem se. „Sejdeme se na parkovišti.“

Rachel se zamračila, jako by mě s sebou nechtěla. Měl jsem z toho dost nepříjemný pocit, ale stejně jsem šel za ní.

Zamířila k velkému černému autu, zaparkovanému na kraji. Byl to lexus se šoférem, jaké občas vídám na Manhattanu. Řidič stál venku a četl si noviny. Měl na sobě tmavý oblek a kravatu.

„Co chceš udělat?“ zeptal jsem se Rachel.

„Jenom tu počkej,“ odbyla mě rozmrzele. „Prosím.“

Namířila si to přímo k řidiči a něco mu řekla. Zamračil se. Rachel řekla ještě něco. Zbledl a rychle složil noviny. Přikývl a zašmátral po mobilním telefonu. Mluvil jen chvilku a pak jí otevřel zadní dveře auta, aby mohla nastoupit. Ukázala ke mně a řidič přikývl, jako by říkal Ano, madam. Jak si přejete.

Nechápal jsem, proč je takový nervózní.

Rachel se pro mě vrátila, zrovna když se Nico a Annabeth vynořili z obchodu se suvenýry.

„Mluvila jsem s Cheirónem,“ hlásila Annabeth. „Dělají, co můžou, aby se připravili na bitvu, ale stejně se máme honem vrátit. Budou potřebovat každého hrdinu. Sveze nás někdo?“

„Řidič vyjede, jakmile budeme připravení,“ oznámila Rachel.

Šofér teď mluvil s dalším chlápkem v khaki kalhotách a tričku s límečkem, nejspíš se zákazníkem, který si vůz najal. Ten člověk si stěžoval, ale zaslechl jsem řidiče: „Omlouvám se, pane. Naléhavý případ. Objednal jsem vám jiný vůz.“

„Pojďte,“ zavelela Rachel. Odvedla nás k autu, nastoupila a na toho popleteného pasažéra se ani nepodívala. Za minutku už jsme klouzali po silnici. Sedadla byla z kůže a před nimi spousta místa na nohy. Ta zadní měla televizi s plochou obrazovkou, zabudovanou do opěrky hlavy, a miniledničku s vodou, colou a něčím k zakousnutí. Začali jsme se cpát.

„Kam to bude, slečno Dareová?“ zeptal se řidič.

„Já ještě nevím, Roberte,“ odpověděla. „Potřebujeme prostě projet městem a hm, porozhlídnout se kolem.“

„Jak si přejete, slečno.“

Podíval jsem se na Rachel. „Ty toho chlapa znáš?“

„Ne.“

„Ale všeho nechal, aby ti pomohl. Jak to?“

„Nestarej se a měj prostě oči na stopkách,“ odsekla. „Pomoz mi hledat.“

Nebyla to zrovna ta odpověď, která mě zajímala.

Asi půl hodiny jsme projížděli Colorado Springs a neviděli nic, co by Rachel připadalo jako vstup do labyrintu. Uvědomoval jsem si, jak se na mě tlačí její rameno. Pořád jsem si lámal hlavu, kdo vlastně je a jak mohla jen tak přijít k neznámému řidiči a ten ji okamžitě svezl.

Asi po hodině jsme se rozhodli zamířit na sever k Denveru. Mysleli jsme, že ve větším městě spíš najdeme vstup do labyrintu, ale všichni už jsme začínali být nervózní. Ztráceli jsme čas.

Najednou, zrovna když jsme vyjížděli z Colorado Springs, se Rachel napřímila. „Sjeďte z dálnice!“

Řidič se ohlédl. „Ano, slečno?“

„Myslím, že jsem něco viděla. Sjeďte.“

Řidič se zařadil do pruhu pro výjezd.

„Cos viděla?“ zeptal jsem se, protože jsme se už ocitli dost za městem. Kolem nebylo nic než hory, pastviny a pár roztroušených farem. Rachel nechala řidiče zabočit na prašnou cestu, kde to moc nadějně nevypadalo. Projeli jsme kolem nějaké cedule. V té rychlosti jsem ji nestačil přečíst, ale Rachel řekla: „Muzeum těžby a průmyslu.“

Jako muzeum to nevypadalo nic moc – domek podobný staromódnímu nádražíčku, před kterým se vystavovalo pár vrtných zařízení a pump a obstarožních parních rypadel.

„Tam.“ Rachel ukázala na díru ve svahu blízkého kopce – zabedněný tunel zajištěný řetězy. „Starý vstup do dolu.“

„Dveře do labyrintu?“ zeptala se Annabeth. „Jak to můžeš vědět?“

„No, jenom se na to podívej!“ pobízela ji Rachel. „Teda… to vidím, chápeš?“

Poděkovala řidiči a všichni jsme vystoupili. Nechtěl peníze ani nic jiného. „Vážně si poradíte, slečno Dareová? S radostí bych zavolal vašemu –“

„Ne!“ zarazila ho Rachel. „Ne, vážně. Díky, Roberte. Ale nic nepotřebujeme.“

Muzeum vypadalo zavřené, takže se o nás nikdo nestaral, když jsme šplhali do kopce k šachtě. Dostali jsme se ke vstupu a já uviděl Daidalovu značku, vyrytou do visacího zámku. Netušil jsem, jak mohla Rachel něco tak malého zpozorovat až z dálnice. Dotkl jsem se zámku a řetězy odpadly. Odkopli jsme pár prken a vešli dovnitř. Ať to dopadne, jak chce, byli jsme znova v bludišti.

~~~

Hliněné chodby se proměnily na kamenné. Vinuly se a dělily a jistě se nás snažily poplést, ale Rachel neměla s vedením problémy. Řekli jsme jí, že se potřebujeme dostat zpátky do New Yorku, a ona se skoro ani nezastavila, když se chodby dělily.

K mému překvapení si Rachel a Annabeth začaly povídat, jak jsme tak šli. Annabeth se jí vyptávala na rodinu, ale Rachel odpovídala vyhýbavě, takže přešly na architekturu. Ukázalo se, že Rachel o ní leccos ví ze studia umění. Mluvily o různých fasádách budov po New Yorku – „Vidělas tamto, vidělas tohle?“, bla, bla, bla, takže jsem se držel zpátky a rozpačitě a mlčky šel vedle Nika.

„Díky, žes nás šel hledat,“ řekl jsem mu nakonec.

Nico přimhouřil oči. Nezdál se mi tak naštvaný jako předtím – jenom podezíravý a opatrný. „Dlužil jsem ti to za ten ranč, Percy. A taky… chtěl jsem vidět Daidala. Mínos měl vlastně trochu pravdu. Daidalos by měl umřít. Nikdo se nemá tak dlouho vyhýbat smrti. Není to přirozené.“

„Takže o to ti šlo celou dobu,“ uvažoval jsem. „Vyměnit Daidalovu duši za sestřinu.“

Nico ušel dalších třicet metrů, než odpověděl: „Víš, nebylo to jen tak. Mít kolem sebe jenom mrtvé. Vědět, že mě živí nikdy nepřijmou. Uznávají mě jenom mrtví, a i ti jenom ze strachu.“

„Můžou tě uznávat i živí,“ namítl jsem. „Můžeš mít přátele v táboře.“

Hleděl na mě. „Ty tomu vážně věříš, Percy?“

Neodpověděl jsem. Popravdě řečeno jsem nevěděl. Nico byl odjakživa trochu jiný, ale od Biančiny smrti působil málem… strašidelně. Měl oči po otci – s tím pronikavě šíleným leskem, až člověk nevěděl, jestli je génius, nebo šílenec. A to, jak zahnal Mínose a sám se označil za krále duchů – to mě docela dostalo, ale zároveň jsem z toho měl nepříjemný pocit.

Než jsem stačil vymyslet, co mu říct, vrazil jsem do Rachel, která se zastavila přímo přede mnou. Dostali jsme se na křižovatku. Chodba pokračovala dopředu, ale doprava z ní kolmo vybíhala další – kruhová šachta vyražená v černé vulkanické skále.

„Co je to?“ zeptal jsem se.

Rachel hleděla do tunelu. V tlumeném světle baterky připomínala některého z Nikových duchů.

„To je ta cesta?“ zeptala se Annabeth.

„Ne,“ odpověděla Rachel nervózně. „To vůbec ne.“

„Tak proč tu stojíme?“ chtěl jsem vědět.

„Poslouchejte,“ zarazil nás Nico.

Uslyšel jsem, jak tou chodbou sviští vítr, jako by byl blízko východ. A ucítil jsem něco slabě povědomého – něco, co ve mně probudilo zlé vzpomínky.

„Eukalypty,“ uvědomil jsem si. „Jako v Kalifornii.“

Loni v zimě, když jsme se střetli s Lukem a Titánem Atlasem na vrcholku hory Tamalpais, tam vzduch voněl přesně takhle.

„Tam v té chodbě je něco strašného,“ tvrdila Rachel. „Něco hodně silného.“

„A pach smrti,“ dodal Nico. Hned mi bylo vážně líp.

Annabeth a já jsme si vyměnili pohled.

„Lukův vchod,“ uhodla. „Ten na horu Othrys – do paláce Titánů.“

„Musím to prozkoumat,“ vyhrkl jsem.

„Percy, nedělej to.“

„Může tam být Luke,“ stál jsem na svém. „Nebo… nebo Kronos. Musím zjistit, co se děje.“

Annabeth zaváhala. „Tak se tam vypravíme všichni.“

„Ne,“ zavrhl jsem to. „Je to moc nebezpečné. Kdyby chytili Nika a vlastně i Rachel, mohl by je Kronos využít. Zůstaň tady a hlídej je.“

Neřekl jsem jedno: bál jsem se i o Annabeth. Nevěděl jsem, co by udělala, kdyby Luka znova viděla. Ošidil ji a ovládl už mockrát.

„Percy, nedělej to,“ vydechla Rachel. „Nechoď tam nahoru sám.“

„Nebudu tam dlouho,“ slíbil jsem. „A neudělám žádnou hloupost.“

Annabeth vytáhla z kapsy svou čepici Yankeeů. „Vezmi si aspoň tohle. A dej pozor.“

„Díky.“ Vzpomněl jsem si, že když jsme se s Annabeth naposled rozdělili, dala mi na hoře St. Helens pusu pro štěstí. Tentokrát jsem dostal jenom čepici.

Nasadil jsem si ji. „Pan Nikdo vyráží.“ A neviditelný jsem vklouzl do temného kamenného tunelu.

~~~

Ale než jsem se stačil dostat k východu, uslyšel jsem hlasy: vrčení a štěkání kovářských mořských démonů, telchinů.

„Aspoň jsme zachránili tu čepel,“ prohlásil jeden hlas. „Pán nás stejně odmění.“

„Ano! Ano!“ vykřikl druhý. „Moc odmění!“

Ozval se další hlas, tentokrát lidštější: „Ehm, ano, to je teda prima. A teď, jestli jste se mnou skončili –“

„Ne, polokrevný!“ namítl jeden telchin. „Musíš nám pomoct s prezentací. Je to veliká čest!“

„Páni, no díky,“ řekl ten polokrevný a já si uvědomil, že je to Ethan Nakamura, ten kluk, kterému jsem ušetřil bídný život v aréně a který pak utekl.

Kradl jsem se ke konci tunelu. Musel jsem si připomínat, že jsem neviditelný. Neuvidí mě.

Jakmile jsem se vynořil ven, zasáhl mě nával chladného vzduchu. Stál jsem poblíž vrcholu hory Tamalpais. Dole se prostíral Tichý oceán, šedivý pod zataženou oblohou. Asi o šest metrů níž na svahu kladli dva telchinové něco na velký kámen – něco dlouhého a tenkého a zabaleného v černé látce. Ethan jim to pomáhal rozbalovat.

„Opatrně, ty pitomče,“ vynadal mu telchin. „Dotkneš se toho a ta čepel ti oddělí duši od těla.“

Ethan nervózně polkl. „Tak si to radši rozbalte sami.“

Podíval jsem se nahoru na vrch hory, kde se tyčila pevnost z černého mramoru, přesně jak jsem viděl ve snu. Připomínala mi přerostlé mauzoleum s patnáctimetrovými stěnami. Netušil jsem, jak může smrtelníkům ujít, že to tu stojí. Ale na druhou stranu mi všechno pod vrcholem připadalo rozmazané, jako by mezi mnou a spodní půlkou hory ležel hustý závoj. Působilo tu kouzlo – vážně mocná mlha. Nebe nade mnou vytvořilo něco jako obrovský nálevkovitý mrak. Atlase jsem neviděl, ale slyšel jsem ho v dálce, jak sténá a lopotí se pod vahou oblohy hned za pevností.

„A je to!“ ozval se telchin. Uctivě zvedl zbraň a ve mně ztuhla krev.

Byl to srp – skoro dvoumetrová čepel ve tvaru půlměsíce, se dřevěnou rukojetí obalenou kůží. Ostří se lesklo dvěma barvami – ocelí a bronzem. Byla to Kronova zbraň, ta, kterou rozsekal svého otce Urana, než mu ji bohové vzali, rozřezali ho s ní na kousky a shodili ho do Tartaru. Teď byla ta zbraň opravená.

„Musíme ji posvětit krví,“ připomněl jeden telchin.

„A pak nám ji ty, polokrevný, pomůžeš předvést, až se vládce probudí.“

Rozběhl jsem se k pevnosti a krev mi tepala ve spáncích. Nechtělo se mi k tomu příšernému černému mauzoleu, ale věděl jsem, že tam musím. Musím zastavit Krona, aby nepovstal. Tohle mohla být má jediná šance. Proběhl jsem temným předsálím do hlavní haly. Podlaha se leskla jako mahagonové piáno, byla černá jako uhel, a přesto plná světla. Stěny lemovaly černé mramorové sochy. Tváře jsem nepoznal, ale věděl jsem, že hledím na podoby Titánů, kteří vládli před bohy. Na konci místnosti mezi dvěma bronzovými koši na oheň stálo pódium. A na tom pódiu zlatý sarkofág.

V pokoji vládlo ticho až na praskání plamenů. Luke tu nebyl. Ani stráže. Nic.

Připadalo mi to dost lehké, ale blížil jsem se ke stupínku.

Sarkofág vypadal přesně tak, jak jsem si pamatoval – asi tři metry dlouhý, na člověka moc velký. Byl vyřezávaný propracovanými scénami smrti a zkázy, obrazy bohů, přejížděných vozy, chrámů a známých pamětihodností v troskách a v ohni. Celá ta rakev vyzařovala příšerný chlad, jako kdybych vešel do ledničky. Od pusy mi šla pára.

Vytáhl jsem Anaklusmos a známá váha meče v ruce mě trochu uklidnila.

Kdykoli jsem se dřív blížil Kronovi, ozýval se mi v hlavě jeho ďábelský hlas. Proč teď mlčí? Byl rozsekaný na tisíc kousků vlastním srpem. Co bych našel, kdybych odsunul to víko? Jak pro něj mohli udělat nové tělo?

Odpovědi jsem neměl. Jenom jsem věděl, že jestli, má povstat, musím ho zničit dřív, než dostane svůj srp. Musel jsem vymyslet, jak ho zarazit.

Zastavil jsem se nad rakví. Víko bylo zdobeno ještě složitěji než boky – scénami krveprolití a moci. Uprostřed se táhl vyřezaný nápis z písmen ještě starších než řečtina, v jazyce kouzel. Nedokázal jsem je přesně přečíst, ale věděl jsem, co znamenají: KRONOS, VLÁDCE ČASU.

Moje ruka se dotkla víka. Špičky prstů mi zmodraly. Na meči se usadil mráz.

Pak jsem za sebou uslyšel hlasy – blížily se. Teď nebo nikdy. Odsunul jsem zlaté víko, svezlo se na zem s mohutným PRÁÁÁSK!

Napřáhl jsem meč a chystal se udeřit. Ale když jsem se podíval dovnitř, nevěřil jsem vlastním očím. Smrtelné nohy, oblečené v šedých kalhotách. Bílé tričko, ruce složené na břiše. Kus hrudi chyběl – místo něj čistá černá dírka veliká asi jako rána po kulce, zrovna tam, kde mělo být srdce. Oči zavřené. Kůže bledá. Světlé vlasy… a jizva, táhnoucí se po levé tváři.

To tělo v rakvi patřilo Lukovi.

~~~

Měl jsem ho probodnout hned tehdy. Měl jsem do něj vší silou zabořit hrot meče.

Ale byl jsem omráčený. Nechápal jsem to. I když jsem Luka nenáviděl, i když mě zradil, prostě jsem nevěděl, proč leží v rakvi a proč vypadá tak hrozně, hrozně mrtvý.

Pak se hlasy telchinů ozvaly přímo za mnou.

„Co se to stalo!“ vyjekl jeden démon, když uviděl víko. Odklopýtal jsem od stupínku, zapomněl, že jsem neviditelný, a schoval se za sloupem, zatímco se blížili.

„Opatrně!“ varoval ho druhý démon. „Možná se probouzí. Musíme mu ty dary předvést teď. Okamžitě!“

Telchinové se přišourali dopředu, klekli si a zvedli zabalený srp. „Můj pane,“ oznámil jeden. „Symbol vaší moci byl předělán.“

Ticho. V rakvi se nedělo nic.

„Ty pitomče,“ zabručel druhý telchin. „Nejdřív chce polokrevného.“

Ethan couvl. „Tak pr, jak to myslíte? On chce mě?“

„Nebuď zbabělec!“ zasyčel první telchin. „Nechce tvou smrt. Jen věrnost. Přísahej, že mu budeš sloužit. Zřekneš se bohů. To je všechno.“

„Ne!“ zaječel jsem. Byla to hloupost, ale vyrazil jsem do místnosti a strhl si čepici. „Ethane, nedělej to!“

„Vetřelec!“ Telchinové obnažili tulení zuby. „Pán se s tebou brzo vypořádá. Dělej, chlapče!“

„Ethane,“ prosil jsem, „neposlouchej je. Pomoz mi to zničit.“

Ethan se ke mně obrátil. Páska přes oči mu splývala se stíny ve tváři. Tvářil se nějak lítostivě. „Říkal jsem ti, že jsi mě neměl ušetřit, Percy. ‚Oko za oko.‘ Slyšel jsi to někdy? Tvrdě jsem se poučil, co to znamená – když jsem objevil svého božského rodiče. Jsem dítě Nemesis, bohyně odplaty. A k tomuhle jsem byl stvořen.“

Obrátil se k pódiu. „Zříkám se bohů! Co pro mě kdy udělali? Postarám se o jejich zkázu. Budu sloužit Kronovi.“

Budova se zachvěla. Z podlahy u nohou Ethana Nakamury se zvedl pramínek modrého světla. Vinul se k rakvi a začal poblikávat jako obláček ryzí energie. Pak sestoupil do sarkofágu.

Luke se posadil zpříma. Otevřel oči a už nebyly modré, ale zlaté, stejné barvy jako rakev. Díra v hrudi zmizela. Byl celý. Lehce vyskočil z rakve a tam, kde se nohama dotkl země, mramor zmrzl na krátery ledu.

Změřil si Ethana a telchiny těma strašlivýma zlatýma očima, jako by byl novorozené děcko a nevěděl, co vlastně vidí. Pak se podíval na mě a po tváři se mu mihl chápavý úsměv.

„Toto tělo bylo dobře připraveno.“ Jeho hlas mi přejel po kůži jako břitva. Byl Lukův, ale zároveň nebyl jeho. Pod tím hlasem znělo něco jiného, strašnějšího – prastarý, chladný zvuk jako škrábání kovu o skálu. „Nemyslíš, Percy Jacksone?“

Nedokázal jsem se pohnout. Nedokázal jsem odpovědět.

Kronos zaklonil hlavu a rozchechtal se. Jizva na tváři se mu chvěla.

„Luke se tě bál,“ prohlásil Titánův hlas. „Jeho žárlivost a zášť byly mocné nástroje. Držely ho v poslušnosti. Za to ti děkuju.“

Ethan se v hrůze zhroutil. Zakryl si tvář rukama. Telchinové se třásli a drželi srp.

Konečně jsem se vzpamatoval. Vyrazil jsem po té věci, která bývala Luke, namířil jí meč přímo do prsou, ale kůže odklonila ránu, jako by to byla ryzí ocel. Pobaveně se na mě podíval. Pak máchl rukou a já odletěl přes celý pokoj.

Narazil jsem do sloupu. Vyštrachal jsem se na nohy a mrkal, abych se zbavil hvězdiček před očima, ale Kronos už se chopil násady srpu.

„Ach… mnohem lepší,“ pochvaloval si. „Pomlouvač, tak tomu říkal Luke. Dobré jméno. Teď, když je úplně předělaný, se bude činit.“

„Co jste provedl Lukovi?“ zaskučel jsem.

Kronos zvedl srp. „Slouží mi celou svou bytostí, jak jsem chtěl. Rozdíl je v tom, že se tě bál, Percy Jacksone. Já se tě nebojím.“

V tu chvíli jsem se dal na útěk. Ani jsem o tom neuvažoval. Nijak jsem nepřemýšlel – páni, neměl bych se mu snad postavit a zkusit znovu bojovat? Kdepak. Prostě jsem vzal nohy na ramena.

Ale měl jsem je jako z olova. Čas se kolem mě zpomalil, jako by se celý svět proměnil na rosol. Jednou už jsem takový pocit měl a věděl jsem, že ho vyvolává Kronova moc. Jeho osobnost byla tak silná, že dokázala ovládnout i čas.

„Utíkej, malý hrdino,“ zasmál se. „Utíkej!“

Ohlédl jsem se a viděl ho, jak se pomalu blíží, máchá srpem, jako by si vychutnával ten pocit, že ho má zase v rukách. Žádná zbraň na světě ho nedokázala zastavit. Ani všechen božský bronz.

Byl ode mě tři metry, když jsem uslyšel: „PERCY!“

Rachel.

Něco kolem mě proletělo a Krona zasáhl do oka modrý plastový kartáč.

„Jau!“ vyjekl. Chvilku to znělo jenom jako Lukův hlas, plný překvapení a bolesti. Nohy se mi osvobodily a já narazil přímo do Rachel, Nika a Annabeth, kteří stáli ve vstupní hale, oči vykulené hrůzou.

„Luku?“ zavolala Annabeth. „Co to –“

Popadl jsem ji za tričko a táhl za sebou. Řítil jsem se jako nikdy, přímo ven z pevnosti. Byli jsme už skoro zpátky u vchodu do labyrintu, když jsem uslyšel ten nejsilnější řev na světě – Kronův hlas, který se zase ujal moci. „CHYŤTE JE!“

„Ne!“ zaječel Nico. Tleskl a ze země přímo před pevností vyrazila rozeklaná skalní věž, velká jako tahač. Vyvolalo to takové zemětřesení, že se přední sloupy budovy sesypaly. Slyšel jsem tlumené výkřiky telchinů zevnitř. Všude se vznášel prach.

Vrazili jsme do labyrintu a uháněli pořád dál. Celý svět za námi se třásl kvílením Kronova hlasu.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a šest