V labyrintu byly vzdálenosti kratší. Ale než nás Rachel dostala zpátky na Times Square, stejně mi připadalo, jako bychom celou tu cestu z Nového Mexika uběhli. Vynořili jsme se v suterénu hotelu Marriott, zastavili se na chodníku a v jasném letním denním světle šilhali na pouliční provoz a na davy lidí.

Nemohl jsem se rozhodnout, co mi připadá míň skutečné – jestli New York, nebo ta jeskyně z krystalů, kde jsem viděl umřít boha.

Vykročil jsem do úzké postranní uličky, kde se dobře rozléhaly zvuky. Tam jsem pětkrát zahvízdal tak hlasitě, jak jsem jenom dokázal.

O minutku později Rachel hlesla: „Ti jsou nádherní!“

Z oblohy sestoupilo hejno pegasů, prudce se sneslo mezi mrakodrapy. Vedl je Blackjack, následovaný čtyřmi bílými druhy.

Paráda, šéfe! promluvil mi v hlavě. Přežil jste to!

„Jasně,“ kývl jsem na něj. „V tom jsem měl štěstí. Poslouchej, potřebujeme rychle odnést do tábora.“

To je moje specialitka! No páni, vy jste s sebou vzal toho Kyklopa? Hej, Guido! Jak jseš na tom se hřbetem?

Pegas Guido zasténal a začal remcat, ale nakonec si dal říct, že ponese Tysona. Všichni začali nasedat – až na Rachel.

„No,“ pokrčila rameny. „Tím to asi končí.“

Rozpačitě jsem přikývl. Oba jsme věděli, že do tábora nemůže. Podíval jsem se na Annabeth, která se tvářila, že má spoustu práce se svým pegasem.

„Díky, Rachel,“ řekl jsem. „Bez tebe bychom to nedokázali.“

„To jsem si nemohla nechat ujít. Teda, až na to, že jsem málem umřela, a ten Pan…“ Hlas jí selhal.

„Říkal něco o tvém tátovi,“ vzpomněl jsem si. „Co tím myslel?“

Rachel zakroutila popruhem svého batohu. „Můj táta… Jeho práce. On je tak trochu známý byznysmen.“

„Myslíš… jako že jste bohatí?“

„No, jo.“

„Tak jsi přiměla toho šoféra, aby nám pomohl? Jenom ses zmínila o tátovi a…“

„Ano,“ přerušila mě Rachel. „Percy… můj otec je pozemkový makléř. Lítá po celém světě a vyhledává plochy nezastavěné půdy.“ Roztřeseně se nadechla. „Nedotčené přírody. On – je vykupuje. Nesnáším to, ale on tam investuje a chystá pozemky a staví šeredné obchoďáky. A teď, když jsem viděla Pana… Panovu smrt –“

„No tak, to si přece nemůžeš vyčítat.“

„Ty nevíš to nejhorší. Já – nerada mluvím o rodině. Nechtěla jsem, abys to věděl. Je mi to líto. Neměla jsem říkat nic.“

„Ne,“ namítl jsem. „To je v pohodě. Rachel, ty sis vedla úžasně. Provedla jsi nás bludištěm. Byla jsi moc statečná. Jedině podle toho tě budu soudit. Co dělá tvůj táta, je mi úplně fuk.“

Rachel se na mě vděčně podívala. „No… kdybys měl někdy náladu si zas vyrazit se smrtelníkem… můžeš mi zavolat nebo tak.“

„Jo. Jasně.“

Zakabonila se. Asi to neznělo dost nadšeně nebo co, ale nemyslel jsem to tak. Prostě jsem nevěděl, co říct, když všichni ostatní stáli kolem. A myslím, že se ve mně za posledních pár dní pořádně zamotaly city.

„Teda… to bych rád,“ opravil jsem se.

„Moje číslo není v seznamu,“ zabručela.

„Já ho mám.“

„Pořád na ruce? To není možné.“

„Ne. Nějak jsem si ho zapamatoval.“

Úsměv se jí vrátil pomalu, ale byl mnohem spokojenější. „Takže se uvidíme, Percy Jacksone. Teď za mě běž zachránit svět, ano?“

Vykročila po Sedmé avenue a zmizela v davu lidí.

~~~

Když jsem se vrátil ke koním, potýkal se Nico se svým pegasem. Pořád se před ním plašil, nechtěl ho nechat nasednout.

Smrdí jako mrtví lidé! stěžoval si.

No tak, domlouval mu Blackjack. No tak, Pirožku. Spousta polobohů divně smrdí. Nemůžou za to. Ehm – vás jsem nemyslel, šéfe.

„Jeďte beze mě!“ mávl rukou Nico. „Já se stejně nechci vrátit do tábora.“

„Nico,“ domlouval jsem mu. „Potřebujeme, abys nám pomohl.“

Založil si ruce na prsou a zakabonil se. Pak mu Annabeth položila ruku na rameno.

„Nico,“ pobídla ho. „Prosím.“

Pomalu roztál. „No tak jo,“ zabručel neochotně. „Kvůli tobě. Ale nezůstanu tam.“

Povytáhl jsem obočí a zadíval se na Annabeth, jako bych se chtěl zeptat Jak to, že tě Nico najednou poslouchá? Vyplázla na mě jazyk.

Konečně jsme všichni seděli na pegasech. Vyrazili jsme do vzduchu. Zanedlouho jsme se ocitli nad East River a pod námi se rozkládal Long Island.

~~~

Přistáli jsme uprostřed prostranství se sruby a hned narazili na Cheiróna, břichatého satyra Silena a pár lukostřelců z Apollónova srubu. Když Cheirón uviděl Nika, povytáhl obočí, ale pokud jsem čekal, že ho překvapíme nejnovějšími zprávami o tom, že Kvintus je Daidalos nebo že Kronos povstává, spletl jsem se.

„Toho jsem se bál,“ pokýval Cheirón hlavou. „Musíme si pospíšit. Doufejme, že jste vládce Titánů zdrželi, ale jeho předvoj stejně dorazí. Bude lačný po krvi. Většina našich obránců je už na místě. Pojďte!“

„Počkat,“ požádal Silenus. „A co pátrání po Panovi? Máte skoro tři týdny zpoždění, Grovere Underwoode! Zrušili jsme vám pátračskou licenci!“

Grover se zhluboka nadechl. Napřímil se a podíval se Silenovi do očí. „Na pátračské licenci už nezáleží. Velký bůh Pan je mrtvý. Odešel a zanechal nám svou duši.“

„Cože?“ Silenus zbrunátněl. „To je svatokrádež a lež! Grovere Underwoode, za tohle budete vykázán!“

„Je to pravda,“ ozval jsem se. „Byli jsme u toho, když umíral. My všichni.“

„To není možné! Všichni jste lháři! Zhouby přírody!“

Cheirón studoval Groverovu tvář. „Promluvíme si o tom později.“

„Promluvíme si o tom hned!“ odsekl Silenus. „Musíme vyřešit tenhle –“

„Silene,“ přerušil ho Cheirón. „Mému táboru hrozí útok. Ta záležitost s Panem čekala dva tisíce let. Bohužel bude muset počkat ještě trochu déle. Pokud tu ovšem večer ještě budeme.“

A s tou příjemnou poznámkou si připravil luk, odcválal k lesu a nechal nás, ať dojdeme za ním, jak umíme.

~~~

Byla to ta největší bitevní operace, jakou jsem v táboře zažil. Všichni se shromáždili na pasece v plné bojové zbroji, ale tentokrát to nebylo kvůli boji o vlajku. Héfaistův srub nakladl kolem vchodu do labyrintu pasti – ostnaté dráty, jámy naplněné nádobami s řeckým ohněm, řady špičatých kůlů na odražení útoku. Beckendorf obsluhoval dva katapulty velké jako náklaďáky, už připravené a nasměrované na Diovu pěst. Arésův srub obsadil první linii, cvičil ve válečném šiku pod vedením Clarisse, která křičela rozkazy. Apollónův a Hermův srub se rozptýlily do lesa s luky v pohotovosti. Mnoho lidí zaujalo pozice na stromech. Dokonce i dryády se vyzbrojily luky a satyrové pobíhali kolem s dřevěnými klacky a štíty, vyrobenými z hrubé kůry stromů.

Annabeth se šla přidat ke svým sourozencům z Athénina srubu, kteří postavili velitelský stan a řídili operace. Před stanem se třepetal šedý prapor se sovou. Na stráži u vchodu stál náš šéf ochranky Argus. Afroditiny děti pobíhaly kolem, upravovaly všem pancíře a nabízely se, že nám rozčešou zapletené žíněné chocholy. Dokonce i Dionýsovi kluci a holky si našli práci. Samotného boha pořád nebylo nikde vidět, ale jeho dvojčata, světlovlasí synové běhali a zásobovali všechny zpocené bojovníky láhvemi s vodou a krabicemi džusu.

Vypadalo to jako docela dobrá příprava, ale Cheirón vedle mě zamumlal: „To nestačí.“

Pomyslel jsem na to, co jsem viděl v labyrintu, na všechny ty nestvůry na Antaiově stadionu a na Kronovu sílu, kterou jsem pocítil na hoře Tamalpais. Srdce ve mně pokleslo. Cheirón měl pravdu, ale nic víc jsme dohromady nedali. Pro jednou jsem zalitoval, že tu není Dionýsos, ale nevěděl jsem, jestli by vůbec něco zmohl. Když došlo k válce, měli bohové zakázáno zasahovat přímo. Titáni se takovými zákazy očividně nezatěžovali.

Na okraji paseky mluvil Grover s Juniper. Držela ho za ruce a on jí líčil ten příběh. Do očí jí vstoupily zelené slzy, když vyprávěl o Panovi.

Tyson pomáhal Héfaistovým klukům a holkám s přípravou obrany. Sbíral balvany a vršil je vedle katapultů jako palivo.

„Zůstaň se mnou, Percy,“ požádal mě Cheirón. „Chci, abys počkal, dokud nezačne boj a nezjistíme, s čím máme tu čest. Musíš tam, kde budeme nejvíc potřebovat posily.“

„Viděl jsem Krona,“ oznámil jsem mu a pořád jsem z toho ještě byl otřesený. „Díval jsem se mu přímo do očí. Byl to Luke… a zároveň nebyl.“

Cheirón přejel prsty po tětivě. „Hádám, že měl zlaté oči. A v jeho přítomnosti jako by se roztekl čas.“

Přikývl jsem. „Jak mohl získat smrtelné tělo?“

„To nevím, Percy. Bohové na sebe berou podobu smrtelníků celé věky, ale skutečně se jedním z nich stát… spojit božské tělo se smrtelným… Netuším, jak se to dá provést, aby se přitom Lukovo tělo nerozpadlo na prach.“

„Kronos říkal, že to tělo bylo připraveno.“

„Děsím se při pomyšlení, co to může znamenat. Ale možná to sníží Kronovu sílu. Alespoň načas je uzavřen v lidském těle. Drží ho pohromadě. Doufejme, že ho to také omezuje.“

„Cheiróne, pokud povede tenhle útok –“

„To si nemyslím, chlapče. Vycítil bych, kdyby se blížil. Jistě to měl v plánu, ale zřejmě jste mu to zkomplikovali, když jste na něj svrhli jeho trůnní místnost.“ Vyčítavě si mě změřil. „Ty a tvůj kamarád Nico, Hádův syn.“

V krku mi narostl knedlík. „Omlouvám se, Cheiróne. Já vím, že jsem vám to měl říct. Jenomže –“

Cheirón zvedl ruku. „Já chápu, proč jsi to udělal, Percy. Cítil jsi odpovědnost. Chtěl jsi ho chránit. Ale, chlapče, pokud máme tohle přežít, musíme si důvěřovat. Musíme…“

Hlas se mu zachvěl. Země pod nohama se nám roztřásla.

Všichni na pasece nechali toho, co právě dělali. Clarisse vyštěkla jediný rozkaz: „Spojit štíty!“

A pak se z labyrintu vyvalila armáda vládce Titánů.

~~~

Teda, pár bitev už jsem vybojoval, ale tohle byla totální válka. První, co jsem uviděl, byl tucet laistrygonských obrů, kteří vyrazili ze země a řvali tak hlasitě, až jsem myslel, že mi vybuchnou uši. Nesli si štíty, vyrobené z rozválcovaných aut, a palice, což byly kmeny stromů s rezavými bodci, které se ježily na koncích. Jeden z těch obrů zařval na Arésův šik, rozehnal se palicí a celý srub to smetlo stranou, tucet bojovníků to vyhodilo do vzduchu jako hadrové panenky.

„Pal!“ zaječel Beckendorf. Katapulty ožily. Na obry se řítily dva balvany. Jeden se odrazil od štítu z auta a sotva ho promáčkl, ale ten druhý zasáhl Laistrygona do prsou a obr se svalil. Apollónovi lučištníci pálili salvy desítek šípů, které se zachytávaly v silném brnění jako dikobrazí ostny. Několik jich našlo mezery ve zbroji a pár obrů se při doteku božského bronzu vypařilo.

Ale zrovna když to vypadalo, že Laistrygonové budou přemoženi, vyrazila z bludiště další vlna: třicet, možná čtyřicet drakén v plné bojové zbroji s oštěpy a sítěmi. Rozběhly se všemi směry. Některé se chytily do pastí, které nalíčil Héfaistův srub. Jedna uvízla na kůlech a posloužila jako snadný terč lučištníkům. Další spustily nástražný drát a nádoby řeckého ohně vybuchly zeleným plamenem, který několik dračích žen pohltil. Ale spousta jich postupovala dál. Argus a Athénini bojovníci jim vyrazili vstříc. Viděl jsem, jak Annabeth tasila meč a zaútočila na jednu z nich. Kousek od ní rajtoval Tyson na obrovi. Nějak se mu povedlo vyšplhat se mu na záda a mlátil ho do hlavy bronzovým štítem – BONG! BONG! BONG!

Cheirón rozvážně pálil šíp za šípem a každou ranou skolil jednu nestvůru. Ale z bludiště pořád vylézali další nepřátelé. Nakonec z chodby vyskočil pekelný pes – nebyla to paní O’Learyová – a řítil se přímo na satyry.

„BĚŽ!“ zařval na mě Cheirón.

Vytáhl jsem Anaklusmos a zaútočil jsem.

Jak jsem se hnal po bitevním poli, viděl jsem strašné věci. Jeden nepřátelský polokrevný se bil s Dionýsovým synem, ale nebyl to rovný boj. Nepřítel ho bodl do paže, pak ho práskl do hlavy jílcem meče a Dionýsův syn se zhroutil. Jiný Titánův bojovník pálil hořící šípy do lesa, až naši lukostřelci a dryády panikařili.

Najednou se z boje oddělilo tucet drakén a plazilo se po cestičce k táboru, jako by přesně věděly, kam míří. Kdyby se tam dostaly, mohly by všechno vypálit, nikdo by jim v tom nezabránil.

Poblíž byl jedině Nico. Právě bodl jednoho telchina. Jeho černý styxský meč převzal podstatu netvora, sál jeho energii, až z něj nezbylo nic než prach.

„Nico!“ vykřikl jsem.

Podíval se, kam mu ukazuju, uviděl hadí ženy a okamžitě mě pochopil.

Pořádně se nadechl a napřáhl černý meč. „Poslužte mi,“ zvolal.

Země se zachvěla. Před drakénami se objevila puklina a ze země vylezl tucet zombiů válečníků – příšerné mrtvoly ve vojenských uniformách ze všech možných dob – američtí revolucionáři, římští setníci, Napoleonova jízda na kost koních-kostlivcích. Jako jeden tasili meče a vrhli se na drakény. Nico se zhroutil na kolena, ale neměl jsem čas přesvědčit se, jestli je v pořádku.

Blížil jsem se k pekelnému psovi, který teď tlačil satyry zpátky do lesa. Bestie se vrhla na jednoho satyra, který se mu vyhnul, ale pak zaútočila na jiného a ten byl moc pomalý. Štít ze stromu mu praskl, jak padal.

„Hej!“ zaječel jsem.

Pekelný pes se obrátil. Zavrčel na mě a skočil. Roztrhal by mě na kousky, ale když jsem se pozpátku řítil na zem, nahmátl jsem sklenici – jednu z Beckendorfových nádob na řecký oheň. Hodil jsem ji pekelnému psovi do tlamy a stvůra se vzňala. Odlezl jsem po čtyřech pryč a těžce oddechoval.

Ten pošlapaný satyr se nehýbal. Hrnul jsem se na něj podívat, ale vtom jsem uslyšel Grovera: „Percy!“

Začal hořet les. Plameny zuřily jen tři metry od stromu Juniper a dryáda s Groverem se jako šílení snažili ho uchránit. Grover hrál na píšťalu dešťovou píseň. Juniper se zoufale pokoušela udusit plameny svým zeleným šálem, ale tím to jen zhoršovala.

Rozběhl jsem se k nim, hnal se kolem soubojů, proplétal se mezi nohama obrů. Nejbližší voda byl potok o půl míle dál… ale musel jsem něco udělat. Soustředil jsem se. Začalo se to ve mně svírat, zahučelo mi v uších. Pak se na stromy vyvalila stěna vody. Zalila oheň, Juniper, Grovera a skoro všechno kolem.

Grover vyprskl vodu. „Díky, Percy!“

„To nic!“ Hnal jsem se zpátky do boje a Grover s Juniper za mnou. Grover měl v ruce palici a Juniper držela klacík – jako staromódní rákosku. Vypadala vážně vztekle, jako by se chystala někomu zmalovat záda.

Zrovna když to vypadalo, že bitva je zase vyvážená – že bychom mohli mít šanci – ozval se z labyrintu nadpřirozený řev. Ten zvuk už jsem jednou slyšel.

K nebi vyrazila Kampê s naplno roztaženými netopýřími křídly. Přistála na vršku Diovy pěsti a pozorovala krveprolití. Ve tváři měla škodolibou radost. U pasu jí vrčely zmutované zvířecí hlavy. Hadi syčeli a kroutili se jí kolem nohou. V pravé ruce držela lesklé klubko vláken – Ariadninu nit – ale nacpala ji do tlamy lvovi u pasu a vytasila zakřivené šavle. Ostří se zeleně zaleskla jedem. Kampê triumfálně zavřeštěla a někteří táborníci se rozječeli. Jiní se pokusili utéct, ale pošlapali je pekelní psi nebo obři.

„Di immortales!“ vykřikl Cheirón. Rychle namířil šíp, ale Kampê ho zřejmě vycítila. Bleskurychle se vznesla a Cheirónův šíp jí neškodně zasvištěl kolem hlavy.

Tyson se odlepil od toho obra, kterého zmlátil do bezvědomí. Běžel k našim řadám a řval: „Zůstaňte! Neutíkejte před ní! Bojujte!“

Ale pak na něj skočil pekelný pes a společně se odkulili.

Kampê přistála na Athénině velitelském stanu a rozmáčkla ho na placku. Utíkal jsem za ní a zjistil, že Annabeth běží vedle mě s mečem v ruce.

„To může být náš konec,“ vyrazila ze sebe.

„Může.“

„Ráda jsem vedle tebe bojovala, chaluhový mozečku.“

„Nápodobně.“

Společně jsme skočili nestvůře do cesty. Kampê zasyčela a sekla po nás. Vyhnul jsem se jí, pokusil se ji rozptýlit, zatímco Annabeth zaútočila, ale nestvůra zřejmě dokázala bojovat oběma rukama nezávisle na sobě. Zablokovala Annabeth meč a ta musela uskočit, aby se vyhnula oblaku jedu. Už jen ocitnout se blízko té věci bylo jako stát v mlze kyseliny. Oči mě pálily. Plíce se nedokázaly nadechnout. Věděl jsem, že to nevydržíme déle než pár vteřin.

„Sem!“ houkl jsem. „Potřebujeme pomoc!“

Ale žádná pomoc nepřišla. Všichni buď bojovali o život, byli poražení, nebo moc vyděšení, aby se přiblížili. Kampê se zabodly do hrudi tři Cheirónovy šípy, ale jen se rozeřvala hlasitěji.

„Teď!“ zavelela Annabeth.

Společně jsme vyrazili, vyhnuli se ranám nestvůry, pronikli její obranou a málem… málem se nám podařilo ji bodnout do prsou, ale od pasu jí vyrazila veliká medvědí hlava a my museli honem klopýtat dozadu, aby nás nekousla.

Prásk!

Před očima se mi zatmělo. Když jsem se vzpamatoval, leželi jsme s Annabeth na zemi. Nestvůra se nám předními tlapami opírala o prsa a přidržovala nás dole. Hned nade mnou se plazily stovky hadů a syčely, jako by se smály. Kampê napřáhla zelené šavle a já věděl, že už s Annabeth nemáme šanci.

Pak za mnou něco zavylo. Do Kampê udeřila jakási temná zeď a odrazila ji na bok. A nad námi stála paní O’Learyová, vrčela a chňapala po Kampê.

„Hodná holka!“ ozval se známý hlas. Z labyrintu se dral Daidalos, stínal nepřátele zleva i zprava a postupoval k nám. Vedle něj se valil ještě někdo – známý kolos, mnohem větší než Laistrygonové, se stovkou máchajících paží. Každá svírala pořádný kus kamene.

„Briares!“ vyjekl Tyson nadšeně.

„Vítej, malý bratříčku!“ zaburácel Briares. „Vytrvej!“

A jak paní O’Learyová uskočila z cesty, Storuký spustil palbu kameny na Kampê. Zdálo se, že se kameny zvětšují, jakmile vylétly obrovi z rukou. Bylo jich tolik, že to vypadalo, jako by se půlka země naučila létat.

BUUUM!

Tam, kde před chvilkou stála Kampê, se teď tyčila hora balvanů, skoro stejně vysoká jako Diova pěst. Jediná stopa po nestvůře byly špičky dvou zelených šavlí, vyrážející ze skulin.

Táborníci se rozjásali, ale nepřátelé ještě nebyli poraženi. Jedna drakéna zaječela: „Ssskoncujte sss nimi! Pozabíjejte je všššechny, nebo vásss Kronosss ssstáhne zaživa z kůže!“

Ta hrozba byla zřejmě strašlivější než my. Obři vyrazili kupředu v posledním zoufalém pokusu. Jeden překvapil Cheiróna šikmým úderem do zadních nohou, až klopýtl a spadl. Šest obrů radostně zařvalo a hnalo se dopředu.

„Ne!“ zaječel jsem, ale byl jsem moc daleko, než abych mu mohl pomoct.

Pak se to stalo. Grover otevřel pusu a vydal ten nejstrašlivější řev, jaký jsem kdy slyšel. Znělo to jako tisíckrát zesílená trumpeta – zvuk čirého strachu.

Kronovi bojovníci svorně upustili zbraně a uháněli jako o život. Obři udupali drakény, jak se pokoušeli dostat se do labyrintu první. Telchinové a pekelní psi a nepřátelští polokrevní se drápali za nimi. Chodba se s rachotem zavřela a bylo po bitvě. Paseka ztichla až na požáry v lese a křik raněných.

Pomohl jsem Annabeth na nohy. Běželi jsme k Cheirónovi.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se.

Ležel na boku a marně se pokoušel vstát. „To je trapné,“ mumlal. „Ale myslím, že se to zahojí. Kentauři se zlomenýma… au!… se zlomenýma nohama se naštěstí nestřílejí.“

„Potřebujete pomoc,“ vyhrkla Annabeth. „Přivedu nějakého medika z Apollónova srubu.“

„Ne,“ odmítl to Cheirón. „Mají na práci vážnější zranění. Běžte! Já jsem v pořádku. Ale, Grovere… musíš mi pak vysvětlit, jak jsi to dokázal.“

„To teda bylo něco,“ přidal jsem se.

Grover se začervenal. „Já nevím, kde se to ve mně vzalo.“

Juniper ho divoce objala. „Já ano!“

Než stačila říct víc, vykřikl Tyson: „Percy, rychle sem! Nikovi se něco stalo!“

Z černých šatů se mu vinul kouř. Prsty měl zaťaté a tráva všude kolem něj zežloutla a uschla.

Převrátil jsem ho tak jemně, jak jsem dokázal, a položil jsem mu ruku na prsa. Srdce mu slabě tlouklo. „Přineste nektar!“ zavolal jsem.

Přibelhal se jeden z Arésových táborníků a podal mi polní láhev. Nakapal jsem trochu kouzelného nápoje Nikovi do pusy. Rozkašlal se a zaprskal, ale otevřel oči.

„Nico, co se stalo?“ zeptal jsem se. „Můžeš mluvit?“

Slabě přikývl. „Nikdy jsem nezkoušel povolat jich tolik najednou. Já – to nic.“

Pomohli jsme mu posadit se a dali mu další nektar. Překvapeně mrkal a měřil si nás, jako by se snažil vzpomenout, kdo jsme, a pak se soustředil na někoho za mnou.

„Daidale,“ zachraptěl.

„Ano, chlapče můj,“ pokýval vynálezce hlavou. „Udělal jsem moc velkou chybu. Přišel jsem ji napravit.“

Daidalos měl pár škrábanců, které krvácely zlatým olejem, ale vypadal líp než většina z nás. Automatické tělo se mu zřejmě rychle hojilo. Za ním se tyčila paní O’Learyová a olizovala rány na páníčkově hlavě, až se Daidalovi legračně ježily vlasy. Vedle něj stál Briares, obklopený skupinou užaslých táborníků a satyrů. Tvářil se trochu plaše, ale přesto rozdával autogramy na pancíře, štíty a trička.

„Když jsem procházel bludištěm, našel jsem Storukého,“ vysvětloval Daidalos. „Zřejmě ho napadlo totéž, přijít na pomoc, ale ztratil se. A tak jsme šli spolu. Oba jsme přišli napravit své viny.“

„Jupí!“ Tyson nadšeně poskakoval. „Briare! Já to věděl, že přijdeš!“

„Já to nevěděl,“ přiznal se Storuký. „Ale tys mi připomněl, kdo jsem, Kyklope. Ty jsi hrdina.“

Tyson se začervenal a já ho poplácal po zádech. „Já to věděl už dávno,“ pochválil jsem ho. „Ale, Daidale… armáda Titánů je pořád tam dole. Vrátí se i bez niti. Dřív nebo později si najde cestu a povede je Kronos.“

Daidalos obnažil svůj meč. „Máš pravdu. Dokud tu bude labyrint, mohou ho vaši nepřátelé zneužít. A proto labyrint nemůže dál existovat.“

Annabeth na něj zírala. „Ale říkal jste, že labyrint je spojený s vaší životní silou! Dokud budete žít –“

„Ano, má mladá architektko,“ přisvědčil Daidalos. „Když zemřu, zemře se mnou i labyrint. A proto mám pro tebe dárek.“

Stáhl si ze zad koženou brašnu, rozepnul ji a vytáhl tenký stříbrný notebook – jeden z těch, které jsme viděli v dílně. Na víku měl modrý symbol delty.

„Tady je moje práce,“ prohlásil. „Všechno, co se mi podařilo zachránit před ohněm. Poznámky k projektům, do kterých jsem se nikdy nepustil. Některé mé oblíbené návrhy. Posledních pár tisíciletí jsem je nemohl rozpracovat. Netroufal jsem si odhalit své dílo smrtelnému světu. Ale možná ti to bude připadat zajímavé.“

Podal počítač Annabeth, která na něj hleděla, jako by byl z ryzího zlata. „Vy mi to dáváte? Ale to má nedozírnou cenu! Má to hodnotu… já ani nevím, jakou!“

„Malé odškodnění za to, jak jsem se choval,“ pokračoval Daidalos. „S těmi dětmi Athény jsi měla pravdu, Annabeth. Měli bychom být moudří, a já nebyl. Jednou z tebe bude větší architektka, než jsem byl kdy já. Vezmi si mé myšlenky a vylepši je. To je to nejmenší, co můžu udělat, než odejdu.“

„Tak počkat,“ vložil jsem se do toho. „Odejdete? Nemůžete se přece jen tak zabít. To je špatné!“

Zavrtěl hlavou. „Ne tak špatné jako schovávat se dva tisíce let před vlastními zločiny. Genialita zlo neomlouvá, Percy. Nadešel můj čas. Musím čelit trestu.“

„Nedočkáte se spravedlivého soudu,“ připomněla mu Annabeth. „Sedí tam duch Mínose –“

„Přijmu, co přijde,“ pokrčil rameny. „A věřme ve spravedlnost podsvětí, i když není valná. Nic víc dělat nemůžeme, že?“

Podíval se přímo na Nika a Nico se zakabonil.

„Ano,“ přikývl.

„Vezmeš si tedy mou duši jako výkupné?“ zeptal se Daidalos. „Můžeš ji použít k získání své sestry.“

„Ne,“ odmítl Nico. „Pomůžu vám osvobodit vaši duši. A Bianca už odešla. Musí zůstat tam, kde je.“

Daidalos přikývl. „Výborně, synu Háda. Zmoudřel jsi.“ Pak se obrátil ke mně. „Ještě jednu laskavost, Percy Jacksone. Nemůžu nechat paní O’Learyovou samotnou. A ona se netouží vrátit do podsvětí. Postaráš se o ni?“

Podíval jsem se na obřího černého psa, který žalostně kňučel a pořád ještě olizoval Daidalovi vlasy.

Napadlo mě, že do mámina bytu psi nesmějí, zvlášť když jsou větší než celý ten byt, ale přikývl jsem: „Jasně. Samozřejmě, že se o ni postarám.“

Annabeth měla v očích slzy.

Daidalos se obrátil k Nikovi, který vytáhl meč. Nejdřív jsem se lekl, že Nico starého vynálezce zabije, ale prohlásil jen: „Váš čas už dávno nadešel. Odpočívejte v pokoji.“

Daidalovi se po tváři rozlil ulehčený úsměv. Ztuhl jako socha. Kůže mu zprůhledněla a odhalila bronzová soukolí a mašinérii hučící v jeho těle. Pak se socha proměnila na šedý popel a ten zmizel.

Paní O’Learyová zavyla. Poplácal jsem ji po hlavě, snažil se ji utěšit, jak jsem jen mohl. Země zaduněla – to zemětřesení nejspíš pocítili ve všech velkých městech po celé zemi – a prastarý labyrint se zhroutil. Doufal jsem, že někde v sobě pohřbil i zbytky úderných sil Titánů.

Rozhlédl jsem se po tom masakru na pasece a po unavených tvářích kamarádů.

„Pojďme,“ pobídl jsem je. „Máme práci.“

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad