Devatenáctá kapitola

RADA STARŠÍCH JE NERADA

Loučení byla spousta.

Ten večer jsem poprvé viděl táborová pohřební roucha na opravdových tělech a už bych to znovu vidět nechtěl.

Mezi mrtvými byl Lee Fletcher z Apollónova srubu, zabitý palicí jednoho obra. Zabalili ho do zlatého rubáše bez ozdob. Dionýsův syn, který zahynul v boji s nepřátelským polokrevným, skončil v temně purpurovém rouchu s vyšitou révou. Jmenoval se Castor. Zastyděl jsem se, že jsem ho v táboře vídal tři roky a nikdy jsem se neobtěžoval zjistit, jak se jmenuje. Bylo mu sedmnáct. Jeho bratr Pollux se pokusil říct několik slov, ale zadrhl se a jen vzal pochodeň. Zažehl pohřební hranici uprostřed amfiteátru a oheň za pár vteřin obalil řadu rubášů a vysílal kouř a jiskry ke hvězdám.

Celý další den jsme strávili ošetřováním raněných, což byli skoro všichni. Satyrové a dryády se snažili napravit škody v lesích.

V poledne uspořádala Rada kopytnatých starších mimořádnou schůzi ve svém posvátném hájku. Dostavili se tři vedoucí satyrové a Cheirón na kolečkovém křesle. Zlomená koňská noha se mu hojila, takže v tom křesle stráví pár měsíců, dokud kost nezesílí, aby unesla jeho váhu. Háj byl plný satyrů a dryád a najád z vody – byly jich stovky, všichni chtěli slyšet, co se stane. Juniper, Annabeth a já jsme stáli Groverovi po boku.

Silenus chtěl Grovera okamžitě poslat do vyhnanství, ale Cheirón ho přesvědčil, aby si předtím aspoň vyslechl důkazy. Takže jsme všem vypověděli, co se stalo v té křišťálové jeskyni a co říkal Pan. Pak několik svědků z bitvy popsalo ten podivný zvuk, který vydal Grover a který zahnal armádu Titánů zpátky pod zem.

„Byla to panika,“ tvrdila Juniper. „Grover nasadil moc boha přírody.“

„Panika?“ opakoval jsem.

„Percy,“ vysvětloval Cheirón, „během první války mezi bohy a Titány ze sebe vládce Pan vyloudil strašlivý výkřik, který vyděsil nepřátelská vojska. Je to – byla to jeho největší síla – obrovská vlna strachu, která bohům toho dne pomohla vyhrát. Víš, slovo panika je pojmenováno po Panovi. A Grover tu sílu použil, vyvolal ji odněkud ze sebe.“

„Nesmysl!“ křičel Silenus. „Svatokrádež! Možná nás jen bůh přírody poctil požehnáním. Nebo nepřátele tak vyděsila Groverova příšerná hudba!“

„Tak to nebylo, pane,“ namítl Grover. Mluvil mnohem klidněji, než bych dokázal já, kdyby mě takhle uráželi. „Nechal svou duši přejít do nás všech. Musíme jednat. Každý z nás se musí snažit obnovit divokou přírodu, zachránit, co z ní zbylo. Je třeba o tom mluvit. Pan je mrtvý. Nezbývá nikdo jiný než my.“

„Myslíte si, že tomuhle uvěříme po dvou tisících let pátrání?“ vykřikl Silenus. „Nikdy! Musíme v hledání pokračovat. Toho zrádce vykážeme!“

Někteří starší satyrové souhlasně zamumlali.

„Hlasování!“ požadoval Silenus. „Kdo by věřil tomu směšnému mladému satyrovi?“

„Já ano,“ ozval se známý hlas.

Všichni se obrátili. Po pasece kráčel Dionýsos. Měl na sobě slavnostní černý oblek, takže jsem ho málem nepoznal, temně purpurovou kravatu a fialovou smokingovou košili, vlnité tmavé vlasy si pečlivě učesal. Oči měl podlité krví jako obyčejně a tučný obličej zrudlý, ale vypadal, jako by se mu stýskalo po něčem jiném než po vínu.

Satyrové se jako jeden muž uctivě zvedli a uklonili, zatímco se blížil. Dionýsos máchl rukou a vedle Silena vyrostlo ze země další křeslo – trůn z révy.

Dionýsos se usadil a přehodil si nohu přes nohu. Luskl prsty, přispěchal satyr s talířem sýra a krekrů a dietní colou.

Bůh vína se rozhlédl po shromážděném davu. „Chyběl jsem vám?“

Satyrové jeden přes druhého přikyvovali a klaněli se. „Ó ano, a moc, pane!“

„No, mně to tady nechybělo!“ vyštěkl Dionýsos. „Nesu špatné zprávy, přátelé. Zlé zprávy. Nižší bohové přecházejí na druhou stranu. Morfeus se přidal k nepříteli. Hekaté, Janus a Nemesis taky. A jen Zeus ví, kolik ještě.“

V dálce zarachotil hrom.

„No jo,“ zabručel Dionýsos. „Ani Zeus to neví. A teď si chci poslechnout Groverovu historku. Znovu, od začátku.“

„Ale, pane,“ namítl Silenus. „Je to jen nesmysl!“

Dionýsovy oči zaplály purpurovým ohněm. „Zrovna jsem se dozvěděl, že můj syn Castor zemřel. Nemám náladu. Radil bych vám, abyste mi vyhověli.“

Silenus polkl a pokynul Groverovi, aby začal znova.

Když to Grover vypověděl, pan D. přikývl. „Zní to přesně jako věc, jakou by Pan udělal. Grover má pravdu. To pátrání je už otravné. Musíte začít myslet sami.“ Obrátil se k jednomu satyrovi. „Přines mi oloupané hrozny, a hned!“

„Ano, pane!“ Satyr odběhl.

„Musíme toho zrádce vykázat!“ stál na svém Silenus.

„Já říkám ne,“ prohlásil Dionýsos. „Tak hlasuju.“

„Já taky říkám ne,“ přidal se Cheirón.

Silenus paličatě zaťal zuby. „Kdo je pro vyhnání?“

On a dva další staří satyrové zvedli ruce. „Tři na dva,“ oznámil Silenus.

„Jistě,“ odfrkl si Dionýsos. „Jenže naneštěstí pro vás se hlas boha počítá za dva. A protože hlasuju proti, je to nerozhodně.“

Silenus rozhořčeně vstal. „To je urážka! Rada nemůže zůstat ve slepé uličce.“

„Tak ať se rozpustí!“ mávl rukou pan D. „Mně je to fuk.“

Silenus a jeho dva druhové se prkenně uklonili a odkráčeli z hájku. Odešlo s nimi asi dvacet satyrů. Zbytek postával kolem a rozpačitě si něco mumlal.

„Nemějte strach,“ konejšil je Grover. „Nepotřebujeme radu, aby nám říkala, co dělat. Přijdeme na to sami.“

Znovu jim zopakoval slova Pana – jak musí zachraňovat přírodu kousek po kousku. Pak začal dělit satyry do skupin – určoval, kteří se vydají do národních parků, kteří půjdou hledat poslední nedotčená místa, kteří budou bránit parky ve velkoměstech.

„Páni,“ zašeptala mi Annabeth, „vypadá to, že nám Grover roste.“

~~~

Později to odpoledne jsem našel Tysona na pláži, jak si povídá s Briarem. Briares asi tak čtyřiceti rukama stavěl hrad z písku. Nijak zvlášť se na to nesoustředil, ale ruce samy vybudovaly třípatrový areál s opevněnými zdmi, příkopem a padacím mostem.

Tyson kreslil do písku mapu.

„U útesu doleva,“ vysvětloval Briarovi. „Až uvidíš potopenou loď, přímo dolů. Pak asi tak míli na východ, kolem hřbitova mořských panen, a uvidíš hořet ohně.“

„Ty mu líčíš cestu do kováren?“ zeptal jsem se.

Tyson přikývl. „Briares chce pomoct. Naučí Kyklopy metody, které jsme zapomněli, jak dělat lepší zbraně a zbroj.“

„Chci vidět Kyklopy,“ souhlasil Briares. „Nechci už být osamělý.“

„Pochybuju, že tam dole budeš osamělý,“ povzdychl jsem si trochu toužebně, protože jsem nikdy nebyl v Poseidónově království. „Tam tě zapřáhnou, abys měl co dělat.“

Briarova tvář nasadila výraz štěstí. „Mít co dělat, to zní dobře! Jenom škoda, že Tyson nemůže jít taky.“

Tyson se začervenal. „Musím zůstat tady s bratrem. Ty to dokážeš, Briare. Díky.“

Storuký mi asi tak stokrát potřásl rukou. „My se ještě setkáme, Percy. Já to vím!“

Pak objal Tysona jako chobotnice a začal se brodit mořem. Sledovali jsme ho, dokud obrovská hlava nezmizela ve vlnách.

Poplácal jsem Tysona po zádech. „Moc jsi mu pomohl.“

„Jenom jsem si s ním povídal.“

„Tys mu věřil. Bez Briara bychom Kampê nikdy nepřemohli.“

Tyson se zašklebil. „Háže parádní šutry!“

Rozesmál jsem se. „Jo. Vážně hází parádní šutry. Pojď, kamaráde. Dáme si večeři.“

~~~

Bylo prima normálně večeřet v táboře. Tyson seděl se mnou u Poseidónova stolu. Nad zálivem Long Islandu nádherně zapadalo slunce. Věci se ještě zdaleka nevrátily k normálu, ale když jsem došel ke koši na oheň a seškrábl část jídla do plamenů jako dík Poseidónovi, připadalo mi, že vážně mám být za co vděčný. Mí přátelé a já jsme zůstali naživu. Tábor byl v bezpečí. Krona se povedlo zastavit, aspoň na chvíli.

Jediné, co mě trápilo, byl Nico. Potloukal se v šeru na kraji pavilonu. Nabídli mu místo u Hermova stolu a dokonce i u hlavního stolu s Cheirónem, ale odmítl.

Po večeři táborníci zamířili do amfiteátru, kde Apollónův srub sliboval úžasné zpěvy na pozvednutí ducha, ale Nico se obrátil a zmizel v lesích. Rozhodl jsem se, že radši půjdu za ním.

Jak jsem tak procházel pod stíny stromů, uvědomil jsem si, jak moc se zešeřilo. Nikdy dřív jsem se v lese nebál, i když jsem věděl, že je tam spousta nestvůr. Ale teď jsem uvažoval o včerejší bitvě a napadalo mě, jestli někdy ještě dokážu projít tímhle lesem a nevzpomenout si na hrůzu tak obrovského boje.

Nika jsem neviděl, ale po pár minutách chůze jsem před sebou zahlédl zář. Nejdřív jsem si pomyslel, že Nico zapálil pochodeň. Když jsem se dostal blíž, uvědomil jsem si, že to září duch. Na pasece se mihotala postava Bianky di Angelo a usmívala se na bratra. Něco mu řekla a pohladila ho po tváři – nebo se aspoň pokusila. Pak se její obraz rozplynul.

Nico se obrátil a uviděl mě, ale netvářil se naštvaně.

„Loučili jsme se,“ zachraptěl.

„U večeře jsi nám chyběl,“ svěřil jsem se mu. „Mohl sis sednout ke mně.“

„Ne.“

„Nico, musíš jíst. Jestli nechceš bydlet v Hermově srubu, třeba udělají výjimku a dají tě do hlavní budovy. Je tam spousta pokojů.“

„Já tady nezůstanu, Percy.“

„Ale… nemůžeš jenom tak odejít. Tam venku je to pro samotného polokrevného moc nebezpečné. Musíš trénovat.“

„Já trénuju s mrtvými,“ prohlásil rozhodně. „Tenhle tábor pro mě není. Nejde jenom o to, že tu nemají srub pro Háda, Percy. Není tu vítaný, stejně jako na Olympu. Já sem nepatřím. Musím jít.“

Chtěl jsem něco namítnout, ale cosi ve mně vědělo, že má pravdu. Nelíbilo se mi to, ale Nico si bude muset najít vlastní temnou cestu. Vzpomněl jsem si na Panovu jeskyni, jak bůh přírody oslovil každého z nás… kromě Nika.

„Kdy půjdeš?“ zeptal jsem se.

„Hned teď. Mám hromadu otázek. Třeba: kdo byla moje máma? Kdo za mě a za Bianku platil školu? Kdo byl ten právník, který nás dostal z hotelu Lotos? Nevím o své minulosti nic. Musím to zjistit.“

„To chápu,“ připustil jsem. „Ale doufám, že nemusíme být nepřátelé.“

Sklopil oči. „Je mi líto, že jsem se choval jako pitomec. S tou Biankou jsem tě měl poslechnout.“

„Mimochodem…“ Vylovil jsem něco z kapsy. „Tohle našel Tyson, když uklízel srub. Říkal jsem si, že bys o to možná stál.“ Podal jsem mu olověnou figurku Háda – malou sošku ze hry Mýtomagie. Nico ji tu nechal, když loni v zimě zmizel z tábora.

Nico zaváhal. „Já už tu hru nehraju. Je pro děcka.“

„Má útočnou sílu čtyři tisíce,“ lákal jsem ho.

„Pět tisíc,“ opravil mě. „Ale jenom, když protivník zaútočí první.“

Usmál jsem se. „Možná neškodí být ještě občas děcko.“ Hodil jsem mu sošku.

Nico ji chvíli studoval v dlani, pak si ji zastrčil do kapsy. „Díky.“

Natáhl jsem ruku. Zdráhavě mi s ní potřásl. Dlaň měl studenou jako led.

„Musím vypátrat spoustu věcí,“ uvažoval. „A některé… No, když zjistím něco užitečného, dám ti vědět.“

Nevěděl jsem, co tím myslí, ale přikývl jsem. „Budeme v kontaktu, Nico.“

Obrátil se a vydal se do lesa. Zdálo se, že se k němu stíny sklánějí, jako by si chtěly vynutit jeho pozornost.

Nějaký hlas hned za mnou podotkl: „To je velmi nešťastný mladý muž.“

Obrátil jsem se a zjistil, že tam stojí Dionýsos, pořád v černém obleku.

„Pojď se se mnou projít,“ pobídl mě.

„Kam?“ zeptal jsem se podezíravě.

„Jenom k táborovému ohni,“ mávl rukou. „Začínalo mi být líp, tak mě napadlo, že si s tebou trochu promluvím. Ty mě vždycky dokážeš naštvat.“

„Hm, díky.“

Šli jsme lesem mlčky. Všiml jsem si, že Dionýsos kráčí ve vzduchu, naleštěné černé boty se mu vznášejí kousíček nad zemí. Asi si je nechtěl umazat.

„Zažili jsme spoustu zrad,“ povzdechl si. „Pro Olymp to nevypadá dobře. Ale ty a Annabeth jste zachránili tábor. Nevím, jestli vám za to mám děkovat.“

„O to se zasloužili všichni.“

Pokrčil rameny. „Ale stejně to bylo docela slušné, co jste vy dva dokázali. Myslel jsem si, že bys to měl vědět – že to nebyl úplný průšvih.“

Došli jsme k amfiteátru a Dionýsos ukázal k ohni. Seděla tam Clarisse těsně vedle velkého hispánského kluka, který jí vyprávěl nějaký vtip. Byl to Chris Rodriguez, polokrevný, který se zbláznil v labyrintu.

Obrátil jsem se k Dionýsovi. „Vy jste ho vyléčil?“

„Na šílenství jsem expert. Byla to hračka.“

„Ale… udělal jste něco laskavého. Proč?“

Povytáhl obočí. „Já jsem laskavý! Laskavost ze mě přímo sálá, Perry Johanssone. To sis ještě nevšiml?“

„Ehm –“

„Asi mi bylo smutno ze synovy smrti. Asi jsem si myslel, že si ten kluk Chris zaslouží další šanci. Každopádně to vypadá, že se Clarisse zvedla nálada.“

„Proč mi to říkáte?“

Bůh vína si povzdechl. „No, bohové vědí. Ale pamatuj si, chlapče, že laskavý čin může být stejně mocný jako meč. Coby smrtelník jsem nikdy nebyl skvělý bojovník, ani sportovec, ani básník. Jen jsem vyráběl víno. Lidé z vesnice se mi smáli. Tvrdili, že nikdy ničeho nedosáhnu. A podívej se na mě teď. Z drobností se někdy vyklubou hodně velké věci.“

Opustil mě a nechal mě o tom přemýšlet. A jak jsem tak pozoroval Clarisse a Chrise, jak spolu zpívají nějakou přihlouplou táborákovou písničku, drží se potmě za ruce a myslí si, že je nikdo nevidí, musel jsem se usmát.