Percy Jackson Bitva o labyrint : kapitola 2

Druhá kapitola - Podsvětí mi volá na účet volaného

Není lepší konec dokonalého dopoledne než dlouhá cesta taxíkem s naštvanou holkou.Pokoušel jsem se s Annabeth domluvit,ale tvářila se,jako bych jí zrovna zmlátil babičku.Podařilo se mi z ní dostat jenom to,že má za sebou jaro v San Francisku plné nestvůr.Od Vánoc se vrátila do tábora dvakrát,ale neřekla mi proč(což mě docela vytočilo,protože mi ani nedala vědět,že je v New Yorku).A nevěděla nic o tom,kde je Nico di Angelo(dlouhá historie).
"Víš něco o Lukovi?"vyptával jsem se.
Zavrtěla hlavou.Věděl jsem,že je to pro ni choulostivé téma.Annabeth odjakživa zbožňovala Luka,bývalého hlavního instruktora Hermova srubu,který nás zradil a přidal se ke zlému vládci Titánů Kronovi.Nepřiznala by to,ale já věděl,že ho má pořád ráda.Když jsme v zimě s Lukem bojovali na hoře Tamalpais,nějak se mu povedlo přežít pád z patnáctimetrového útesu.Pokud jsem věděl,plavil se teď na své výletní lodi plné nestvůr,zatímco se jeho pán Kronos,rozsekaný na kousky,dával dohromady ve zlatém sarkofágu a čekal na svůj čas,až bude mít dost síly postavit se olympským bohům.Mezi námi polobohy tomu říkáme "problém".
"Horu Tamalpais pořád ovládají nestvůry,"povzdechla si Annabeth. "Neodvážila jsem se k ní přiblížit,ale Luke tam myslím není.Kdyby ano,asi bych to věděla."
To mě moc nepovzbudilo. "A co Grover?"
"Ten je v táboře,"odpověděla. "Dneska se s ním uvidíme."
"Povedlo se mu to?Myslím pátrání po Panovi?"
Annabeth si pohladila korálkový náhrdelník,jako to dělávala,když měla starosti.
"Uvidíš,"zamumlala.Ale nevysvětlila mi to.
Zatímco jsme se probíjeli Brooklynem,půjčil jsem si Annabethin telefon a zavolal jsem mámě.Polokrevní se mobilům vyhýbají,jak to jen jde,protože šířit náš hlas je jako vysílat nestvůrám signál:Tady jsem!Laskavě si mě sežerte!Ale usoudil jsem,že tenhle hovor je důležitý.Nechal jsem doma v hlasové schránce vzkaz,zkusil jsem vysvětlit,co se stalo ve škole.Asi se mi to moc nepovedlo.Řekl jsem mámě,že jsem v pořádku,že si nemá dělat starosti,ale že zůstanu v táboře,dokud se všechno neuklidní.Poprosil jsem ji,aby vyřídila Paulu Blofisovi,že se omlouvám.Pak jsme jeli mlčky.Město mizelo,nakonec jsme sjeli z dálnice a hnali se krajinou severního Long Islandu kolem sadů a vinařství a stánků s čerstvým ovocem a zeleninou.Díval jsem se na telefonní číslo,které mi Rachel Elizabeth Cardová načmárala na ruku.Věděl jsem,že je to šílenost,ale lákalo mě zavolat jí.Možná by mi pomohla pochopit,o čem mluvila ta empúsa - o táboře v plamenech a o uvězněných kamarádech.A proč Kelli vybuchla v plamenech?Věděl jsem,že nestvůry nikdy úplně neumírají.Jednou - možná za pár týdnů,měsíců nebo roků - se Kelli znovu vytvoří z prapůvodní hrůzy,která vře v podsvětí.Ale stejně,nestvůry se nenechávají zničit tak snadno.Pokud byla vážně zničená.Taxi sjelo ze silnice 25A.Mířili jsme mezi lesy podél severního pobřeží,až se nám po levici objevil nízký hřeben kopců.Annabeth řekla řidiči,aby zastavil na farmářské cestě 3.141 u úpatí Vrchu polokrevných.
Řidič se zamračil. "Tadyhle nic není,slečinko.Fakt tu chcete vystoupit?"
"Ano prosím."Annabeth mu podala svazek peněz smrtelníků a řidič usoudil,že se dál dohadovat nebude.
Vydali jsme se s Annabeth na vrchol kopce.Podřimoval tam mladý hlídací drak,stočený kolem borovice,ale když jsem se přiblížili,zvedl zrzavou hlavu a nechal se od Annabeth podrbat pod bradou.Z nozder se mu vyvalila pára jako z čajové konvice,nadšeně zašilhal.
"Ahoj,Peleusi,"pozdravila ho Annabeth. "Všechno v pořádku?"
Když jsem toho draka viděl naposled,měl sotva dva metry.Teď byl nejmíň dvakrát takový a silný stejně jako ten strom.Nad hlavou,na nejnižší větvi borovice se mu lesklo zlaté rouno a jeho kouzlo chránilo hranice tábora před narušením.Drak vypadal klidně,jako že je všechno v pořádku.Tábor polokrevných pod námi působil mírumilovně - zelené louky,les,zářivě bílé řecké stavby.Mezi jahodovými plantážemi hrdě trůnilo čtyřpatrové stavení,kterému jsme říkali hlavní budova.Na severu se za pobřežím leskl ve slunečním světle záliv u Long Islandu.
A přesto…bylo něco špatně.Ve vzduchu se vznášelo napětí,jako by samotný kopec zadržoval dech a čekal,že se stane něco zlého.
Sešli jsme do údolí a našli letní sezonu v plném proudu.Většina táborníků dorazila minulý pátek,takže jsem si hned od začátku připadal mimo.Satyrové hráli na píšťaly na jahodových polích a kouzlem nutili plody růst.Táborníci měli hodinu létání na koních,vznášeli se na pegasech nad lesem.Z kováren stoupal kouř,duněla kladiva a kluci a holky si v rámci lekce uměleckých řemesel vyráběli zbraně.Týmy Athény a Démétér závodily na trati ve vozích a vzadu na jezírku bojovalo pár lidí v řecké trojveslici s obřím oranžovým hadem.Typický den v táboře.
"Potřebuju si promluvit s Clarisse,"prohlásila Annabeth.
Hleděl jsem na ni,jako by řekla Potřebuju posvačit velkou smradlavou botu. "Proč?"
Calrisse z krésova srubu jsem zrovna nemusel.Byla to nepříjemná a nevděčná surová holka.Její otec,bůh války,mě chtěl zabít.Ona sama se mě pravidelně pokoušela rozmlátit na kaši.Ona sama se mě pravidelně pokoušela rozmlátit na kaši.Jinak to s ní docela šlo.
"Na něčem jsme pracovaly,"odbyla mě Annabeth.
"Uvidíme se pak."
"Na čem jste pracovaly?"
Annabeth se podívala k lesu.
"Řeknu Cheirónovi,že jsi tady," slíbila. "Před tím slyšením si s tebou bude chtít promluvit."
"Před jakým slyšením?"
Ale to už klusala po stezce ke střelnici a ani se neohlédla.
"Jasně,"zamumlal jsem. "S tebou je vážně bezva domluva."

Procházel jsem táborem a zdravil se s některými kamarády.Na příjezdové cestě k hlavní budově startovali Conner a Travis Stollovi z Hermova srubu pomocí drátů táborové terénní auto.Kolem prolétla Silena Beauregardová,hlavní instruktorka Afroditina srubu,a zamávala mi ze svého pegase.Rozhlížel jsem se po Groverovi,ale neviděl jsem ho.Nakonec jsem zašel do šermířské arény,kam obyčejně zapadnu,když mám náladu pod psa.Trénink mě vždycky uklidní.Možná proto,že mi šermování vážně ujde.Vešel jsem do amfiteátru a málem se mi zastavilo srdce.Uprostřed arény,zády ke mně se rozvaloval ten největší pekelný pes,jakého sem kdy viděl.Teda už jsem viděl pár pořádných pekelných psů.Jeden velký jako nosorožec,se mě pokusil zabít,když mi bylo dvanáct.Ale tenhle pekelný pes byl větší než tank.Netuším,jak se mohl dostat přes kouzelné hranice tábora.Zdálo se,že se tam cítí jako doma,ležel na břiše,spokojeně vrčel a žvýkal hlavu cvičného panáka.Ještě si mě nevšiml,ale věděl jsem,že kdybych vydal nějaký zvuk,vycítil by mě.Nebyl čas jít pro pomoc.Vytáhl jsem Anaklusmmos a sundal peru čepičku.
"Hrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!"vyrazil jsem.Mířil jsem nestvůře přímo na obrovskou zadnici,když se zčistajasna objevil jiný meč a zablokoval můj útok.
CINK!
Pekelný pes nastražil uši. "HAF!"
Uskočil jsem a instinktivně zaútočil na toho s mečem - šedovlasého muže v řeckém brnění.Odrazil můj výpad jako nic.
"Tak prr!"houkl. "Příměří!"
"HAF!"Pekelný pes štěkl,až se otřásla celá aréna.
"To je pekelný pes!"vykřikl jsem.
"Je neškodný,"prohlásil ten člověk. "To je paní O'Learyová."
Zamrkal jsem. "Paní O'Learyová?"
Pekelná fena uslyšela své jméno a znova zaštěkala.Došlo mi,že nemá hlad.Byla rozčilená.Postrčila tu oslintanou,ožvýkanou figurínu k muži s mečem.
"Hodná holka,"pochválil ji.Volnou rukou chytil panáka v brnění za krk a hodil ho k bariérám. "Aport!Dones Řeka!"
Paní O'Learyová vyrazila za kořistí,skočila na panáka,až mu rozmáčkla brnění.Začala mu žvýkat přilbu.
Muž s mečem se suše usmál.Odhadoval jsem ho na něco přes padesát.Měl krátké šedivé vlasy a šedou bradu.Na takového postaršího chlapíka vypadal ve formě.Oblečený byl v černých horolezeckých kalhotách a bronzovém náprsním krunýři,připevněném na oranžovém táborovém tričku.Dole na krku jsem mu zahlédl divnou značku,nafialovělou skvrnku jako mateřské znamínko nebo tetování,ale než jsem stačil zjistit,co to je,přitáhl si popruhy brnění a znamínko zmizelo pod okrajem.
"Paní O'Learyová je můj mazlíček,"vysvětloval.
"Nemohl jsem tě přece nechat,abys jí zarazil meč do zadku,ne?Ještě by se lekla."
"Kdo jste?"
"Slibuješ,že mě nezabiješ,když odložím meč?"
"Asi ne."
Zastrčil meč do pochvy a napřáhl ruku. "Kvintu."
Potřásl jsem mu jí.Byla drsná jako smirkový papír.
"Percy Jackson,"představil jsem se. "Za tamto se omlouvám - jak jste,ehm - "
"Jak jsem získal za mazlíčka pekelného psa?To je dlouhá historie,samé úniky před smrtí o vlásek a pěkných pár obřích žvýkacích hraček.Mimochodem jsem nový instruktor šermu.Pomáhám Cheirónovi,když je pan D.pryč."
"Aha,"Snažil jsem se nezírat na paní O'Learyovou,která odervala panákovi štít i s rukou a zatřásla s ním jako s házecím talířem. "Počkat,pan D.je pryč?"
"Ano,tedy…nastaly rušné časy.Dokonce i Dionýsos musí pomáhat.Vydal se navštívit pár starých přátel.Přesvědčit se,že jsou na správné straně.Víc bych asi neměl prozrazovat."
Pokud Dionýsos vážně zmizel,byla to nejlepší zpráva dne.Byl ředitelem našeho tábora jen kvůli tomu,že ho sem Zeus poslal za trest,protože pronásledoval nějakou lesní vílu,kterou neměl.Nenáviděl přeborníky a snažil se nám znepříjemňovat život.Bez něj to mohlo být super léto.Na druhé straně,pokud i Dionýsos zvedl zadek a začal verbovat síly pro bohy proti hrozbě Titánů,pak už to musí být vážně nahnuté.Po mé levici se ozvalo hlasité BUM.Bylo tam navršeno šest dřevěných beden,velkých jako piknikové stoly a rachotily.Paní O'Learyová natáhla hlavu a rozběhla se k nim.
"Pr,holka!"okřikl ji Kvintu. "To není pro tebe."
Zabavil ji bronzovým štítem,hodil jí ho jako plastový talíř.Bedny poskakovaly a třásly se.Po stranách měly natištěná nějaká slova,ale při mé dyslexii mi chvilku trvalo,než jsem je rozluštil:

RANČ TROJITÉ GÉ
KŘEHKÉ
NEKLOPIT


Dole stálo menším písmem:OTEVÍRAT OPATRNĚ.RANČ TROJITÉ GÉ NERUČÍ ZA POŠKOZENÍ MAJETKU,ZMRZAČENÍ A MUČIVÉ BOLESTNOU SMRT.
"Co je v těch bednách?"zeptal jsem se.
"Malé překvapení,"odpověděl Kvintu. "Tréninková aktivita na zítřejší večer.Bude se vám to líbit."
"Hm,fajn,"přikývl jsem,ale ta "mučivě bolestná smrt"se mi moc nezamlouvala.
Kvintu zas hodil bronzový štít a paní O'Learyová se za ním vydala. "Vy mladí potřebujete víc zkoušek.Když jsem byl kluk,takové tábory jako tento nebyly."
"Vy - vy jste polokrevný?"Nechtěl jsem,aby to vyznělo tak překvapeně,ale ještě nikdy jsem neviděl starého poloboha.
Kvintu se zasmál. "Víš,někteří z nás se opravdu dožijí dospělosti.Ne všech se týkají příšerná proroctví."
"Vy o tom mém proroctví víte?"
"Něco jsem zaslechl."
Chtěl jsem se zeptat,co něco,ale zrovna v tu chvíli zaklapala kopyta a do arény vklusal Cheirón. "Percy tady jsi!"
Musel dorazit přímo z lekce lukostřelby.Přes triko s nápisem KENTAUR#1 měl přehozený toulec a luk.Vlnité hnědé vlasy a vousy si na léto zastřihl a spodní půlku,což bylo tělo bílého hřebce,měl od bahna a trávy.
"Vidím,že ses už seznámil s naším novým instruktorem."Cheirón mluvil vesele,ale v očích měl neklid.
"Kvinte,nebude vám vadit,když si Percyho vypůčím?"
"Vůbec ne,pane Cheiróne."
"Nemusíte mi říkat pane,"namítl Cheirón,ale znělo to jaksi potěšeně. "Pojď,Percy.Musíme toho spoustu probrat."
Ještě jednou jsem si změřil paní O'Learyovou,která teď žvýkala nohy panáka.
"No,takže zatím,"rozloučil jsem se s Kvintem.
Když jsme odcházeli,zašeptal jsem Cheirónovi: "Kvintu mi připadá trochu - "
"Záhadný?"doplnil mě Cheirón. "Nečitelný?"
"Asi tak."
Cheirón přikývl. "Velmi schopný polokrevný.Vynikající šermíř.Kéž bych jen pochopil…"
Ať se chystal říct cokoliv,zřejmě si to rozmyslel.
"Všechno po pořádku,Percy.Annabeth mi řekla,že ses setkal s nějakými empúsami."
"Jo."Pověděl jsem mu o boji na Goodeově škole a o tom,jak Kelli vybuchla do plamenů.
"Hm."zamyslel se Cheirón. "Ty silnější to dokáží.Ona neumřela Percy.Jenom unikla.Není dobré,že se probouzejí démonky.
"Co tam dělaly?"chtěl jsem vědět. "Čekaly na mě?"
"Nejspíš."Cheirón se zamračil. "Divím se,žes to přežil.Ta jejich schopnost klamat…skoro každý mužský hrdina by se nechal okouzlit a sežrat."
"Taky bych tak dopadl,"přiznal jsem. "kdyby nebylo Rachel."
Chejrón přikývl. "Je ironie,že tě zachránila smrtelnice,ale jsme jí za to vděční.To,co ta empúsa řekla o útoku na tábor - o tom si ještě musíme promluvit.Ale teď pojď,měli bychom se vydat do lesa.Grover tě bude chtít mít u toho."
"U čeho?"
"U svého oficiálního slyšení,"prohlásil Cheirón zasmušile. "Rada kopytnatých starších se právě sešla,aby rozhodla o jeho osudu."

Cheirón řekl,že si musíme pospíšit,takže jsem se nechal svézt na jeho hřbetě.Jak jsme se tryskem hnali kolem srubů,podíval jsem se na jídelnu - otevřený řecký pavilon na pahorku nad mořem.Bylo to poprvé,kdy jsem ho od loňska viděl a vrátily se mi zlé vzpomínky.Cheirón se ponořil do lesa.ze stromů vykukovaly víly a hleděly na nás,jak se ženeme kolem.V příšeří šelestilo něco velkého - nestvůry,které se tu chovaly pro trénink táborníků.Myslel jsem,že se v lese vyznám,už dvě léta jsem tu hrál boj o vlajku,ale Cheirón mě vezl cestou,kterou jsem neznal,tunelem pod starými vrbami,kolem malého vodopádu a na paseku porostlou lučním kvítím.V trávě seděla v kruhu skupina satyrů.Uprostřed stál Grover,obrácený ke třem pěkně starým a pěkně tučným satyrům,kteří se uvelebili na trůnech,vytvarovaných z růžových keřů.Ty tři jsem nikdy dřív neviděl,ale odhadoval jsem,že to musí být Rada kopytnatých starších.Vypadalo to,že jim Grover vypráví nějakou historku.Kroutil si kraj trička,nervózně přešlapoval na kozlích kopytech.Od loňské zimy se moc nezměnil,možná proto,že satyrové stárnou o polovinu pomaleji než lidé.Znovu se mu rozjelo akné.Rohy měl o něco větší,vykukovaly mu z kudrnatých vlasů.Překvapeně jsem si všiml,že už jsem ho přerostl.Stranou toho kruhu stála Annabeth,nějaká další holka,kterou jsem neznal a Clarisse.Cheirón mě vyložil u nich.
Clarisse měla ježaté vlasy svázané dozadu maskovacím šátkem.Pokud to ještě vůbec šlo,vypadala svalnatější,jako by posilovala.Zabodla se do mě pohledem a zamumlala: "Troubo,"takže musela mít dobrou náladu.Obyčejně mě zdravila tak,že se mě pokusila zabít.Annabeth držela kolem ramen tu další holku,která vypadala,že brečí.Byla malá,asi by se dalo říct drobná s jemnými jantarovými vlasy a roztomilým elfím obličejem.Měla na sobě zelený chitón a krajkové sandály a otírala si oči kapesníčkem. "Jde to příšerně,"popotáhla.
"Kdepak."Annabeth ji poplácala po rameni "On to zvládne,Jupiter."
Annabeth se na mě podívala a jenom pusou naznačila: Groverova holka.
Aspoň jsem myslel,že to řekla,ale nedávalo mi to smysl.Grover a holka?Pak jsem si Jupiter prohlédl líp a všiml si trochu špičatých uší.Oči neměla od breku začervenalé,ale nazelenalé,barvy chlorofylu.Byla to stromová víla - dryáda.
"Pane Underwoode!"houkl člen rady napravo a zarazil Grovera,který se snažil něco vysvětlovat. "Vážně čekatá,že vám tohle uvěříme?"
"A-ale,Silene,"koktal Grover. "Je to pravda!"
Silenus,ten chlapík z rady,se obrátil na kolegy a něco zamumlal.Cheirón přicválal dopředu a postavil se k nim.Věděl jsem,že je čestným členem rady,ale nikdy jsem o tom moc neuvažoval.Ti staršinové na mě zvlášť velký dojem neudělali.Připomínali mi kozly z nějaké domácí farmy v zoo - velká břicha,ospalý výraz,skelné oči,které dohlédnou jen k další hrsti kozího žrádla.Netušil jsem,proč se Grover tváří tak nervózně.Silenus si stáhl žluté tričko s límečkem přes břicho a uvelebil se na růžovém trůně. "Pane Underwoode,šest měsíců -šest měsíců - posloucháme tahle skandální tvrzení,že jste slyšel promluvit boha přírody Pana."
"Ale já ho slyšel!"
"To je nestydatost!"prohlásil staršina vlevo.
"No tak,Marone,"napomenul ho Cheirón. "Trpělivost."
"Trpělivost,to zrovna!"rozčiloval se Maron. "Toho nesmyslu mám až nad rohy.Jako by bůh přírody mluvil k … k němu."
Jupiter vypadala,že by se na toho starého satyra nejradši vrhla a zmlátila ho,ale Annabeth a Clarisse ji zadržovaly. "Nemá cenu se rvát holka,"mumlala Clarisse. "Počkej."
Nevím,co mě překvapilo víc:Clarisse,která někomu rozmlouvá rvačku,nebo to,že ona a Annabeth,které pohrdaly jedna druhou,teď najednou táhnou za jeden provaz.
"Už šest měsíců,"pokračoval Silenus, "vás rozmazlujeme,pane Underwoode.Dovolili jsme vám cestovat.Ponechali jsme vám licenci pátrače.Čekali jsme,že přinesete důkaz toho svého nesmyslného tvrzení.A co jste našel za šest měsíců putování?"
"Potřebuju jen víc času,"žadonil Grover.
"Nic!"skočil mu do řeči staršina uprostřed. "Nenašel jste nic."
"Ale,Lenee - "
Silenus zvedl ruku.Cheirón se naklonil a něco satyrům řekl.Netvářili se spokojeně.Cosi si mumlali a dohadovali se mezi sebou,ale Cheirón dodal ještě něco a Silenus si povzdechl.Neochotně přikývl.
"Pane Underwoode,"oznámil Silenus, "dáme vám ještě jednu šanci."
Grover se rozzářil. "Děkuju vám!"
"Ještě týden."
"Cože?Ale pane!To je nemožné!"
"Jeden týden navíc,pane Underwoode.A pak,pokud nedokážete své tvrzení,nastane čas,abyste se věnoval jiné kariéře.Něčemu,co by odpovídalo vašemu dramatickému talentu.Například loutkovému divadlu,nebo stepování."
"Ale pane,já - já nemůžu přijít o licenci pátrače.Celý život - "
"Toto zasedání rady je odročeno,"prohlásil Silenus. "A teď nás nechte vychutnat si polední jídlo!"
Starý satyr zatleskal a ze stromů se vynořila skupina víl s tácy plnými zeleniny,ovoce,plechovek a dalších kozích pochoutek.Kruh satyrů se rozdělil a pustil se do jídla.Grover se sklesle vydal k nám.Na vybledlém modrém tričku měl obrázek satyra s nápisem NAROSTLA TI KOPYTA?
"Ahoj Percy,"pozdravil mě a byl tak sklíčený,že mi ani nepodal ruku. "To mi to dopadlo,co?"
"Tihle staří kozli!"postěžovala si Jupiter. "Ach,Grovere ti vůbec netuší,jak moc ses snažil!"
"Ještě je další řešení,"prohlásila ponuře Clarisse.
"Ne.Ne."Jupiter zavrtěla hlavou. "Grovere,to ti nedovolím."
Byl bledý jako stěna. "Já - musím si to rozmyslet.A stejně ani nevíme,kde hledat."
"O čem to mluvíte?"zeptal jsem se.
Z dálky se ozval roh z lastury.
Annabeth našpulila rty. "Vysvětlím ti to pak,Percy.Radši se vrátíme do srubů.Začíná inspekce."

Připadalo mi nefér,že mám absolvovat inspekci,když jsem sotva dorazil,ale tak to prostě chodilo.Každé odpoledne obcházel tábor některý starší instruktor se seznamem na svitku papyru.Nejlíp uklizený srub dostal přednost ve sprchách,což znamenalo zaručeně teplou vodu.Nejhorší srub vyfasoval službu v kuchyni po večeři.Můj malér spočíval v tom,že jsem v Poseidónově srubu bydlel sám a že nejsem zrovna vysazený na pořádek.Uklízecí harpyje nastupovaly jen poslední den letního tábora,takže můj srub zřejmě zůstal ve stavu,jak jsem ho nechal o zimních prázdninách:na palandě se ještě povalovaly papírky od bonbonů a pytlíky od chipsů,všude ležela rozházená zbroj z boje o vlajku.Hnal jsem se na shromaždiště,kde kolem centrálního prostranství stálo dvanáct srubů - jeden za každého olympského boha - ve tvaru písmene U.Synové a dcery Démétér právě zametali a nechávali v truhlících za okny růst čerstvé kytky.Stačilo jim lusknout prsty a nade dveřmi rozkvetl zimolez a střecha se pokryla sedmikráskami,což byla obrovská nespravedlnost.Myslím,že při inspekci ještě nikdy nebyli poslední.Kluci a holky z Hermova srubu pobíhali a jančili,cpali špinavé prádlo pod postele a navzájem si vyčítali nepořádek.Byli to flákači,ale proti mně měli stejně náskok.Naproti z Afroditina srubu zrovna vycházela Silena Beauregardová a kontrolovala položky na inspekčním svitku.V duchu jsem zaklel.Silena byla sice hodná holka,ale zároveň úplný fanatik pořádku,nejhorší inspektorka.Potrpěla si na to,aby všechno vypadalo roztomile.Mě na to "roztomilo"neužije.Málem jsem cítil,jak mi v rukách těžknou všechny ty talíře,které budu muset večer vydrhnout.Poseidónův srub stál na konci řady srubů "mužských bohů"na pravé straně volného prostoru.Byl postavený z mořeské skály,pokryté šedými mušlemi,dlouhý a nízký jako vojenský bunkr,ale okna měl obrácená k moři a vždycky tam foukal příjemný vánek.Vřítil jsem se dovnitř,uvažoval,jestli stihnu bleskurychlý úklid pod postel jako kluci a holky z Hermova srubu, a objevil jsem svého nevlastního bratra Tysona,jak zametá podlahu.
"Percy!"vykřikl.Pustil koště a vrhl se na mě.Pokud se po tobě ještě nehnal nadšený Kyklop v květované zástěře a gumových úklidových rukavicích,tak mi věř,že tě to rychle probere.
"Ahoj člověče!"zaradoval jsem se. "Au,pozor na žebra.Pozor na žebra."
Podařilo se mi přežít jeho medvědí objetí.Postavil mě,šklebil se jako šílenec a jediné telecí hnědé oko mu rozčileně zářilo.Zuby měl žluté a křivé jako obyčejně a vlasy připomínaly krysí hnízdo.Měl na sobě otrhané džínsy velikosti XXXL a pod tou květovanou zástěrou rozedranou flanelovou košili,ale stejně na něj byl pohled pro bohy.Neviděl jsem ho skoro rok,od té doby,co odešel do moře pracovat do kováren Kyklopů.
"Jsi v pořádku?"zeptal se. "Nesežraný od nestvůr?"
"Ani kousek."Předvedl jsem mu,že mám pořád obě ruce a obě nohy a Tyson radostně zatleskán.
"Paráda!"vyjekl. "Teď můžem jíst sendviče s burákovým máslem!A jezdit na rybích konících!Budem bojovat s nestvůrami a půjdem za Annabeth a BUM! - všechno vyhodíme do vzduchu!"
Doufal jsem,že to nemyslí najednou,ale slíbil jsem mu,že si tohle léto rozhodně užijeme spoustu legrace.nemohl jsem si pomoct,musel jsem se usmívat,jak byl ze všeho nadšený.
"Ale nejdřív,"vzpomněl jsem si, "musíme zvládnout tu inspekci.Měli bysme…"
Pak jsem se rozhlédl kolem a došlo mi,že Tyson zapracoval.Podlahu měl zametenou,kavalce ustlané.Fontánka s mořskou vodou v rohu byla čerstvě vydrhnutá,korálky jen zářily.Na okenní parapety rozestavil vázy s vodou,s mořskými sasankami a se zvláštními zářícími rostlinami ze dna oceánu,krásnějšími než všechny kytice,jaké mohli narychlo přikouzlit potomci Démétér.
"Tysone,ten srub vypadá…ohromně!"
Rozzářil se. "Vidíš mořské koníky?Dal jsem je na strop!"
Ze strop viselo na drátcích stádo miniaturních bronzových hipokampů,takže to vypadalo ,jako by pluli vzduchem.Nechtělo se mi věřit,že Tyson se svýma rukama jako lopaty dokázal vyrobit tak jemné věcičky.Pak jsem se podíval na svou postel a všiml si,že na stěně nad ní visí můj starý štít.
"Tys ho spravil!"
Ten štít dostal pěkně zabrat při útoku mantichory loni v zimě,ale teď už byl zase v perfektním stavu,neměl ani škrábnutí.Všechny bronzové výjevy mých dobrodružství s Tysonem a Annabeth v Moři nestvůr byly vycíděné,jen se leskly.
Podíval jsem se na Tysona.Nevěděl jsem,jak mu poděkovat.
Pak někdo za mnou vydechl: "No páni."
Ve dveřích stála Silena Beauregardová se svým inspekčním svitkem.Vešla do srubu,rychle obrátila kolem dokola a změřila si mě s povytaženým obočím.
"No,dost jsem o tom pochybovala.Ale uklízíš báječně,Percy.To si zapamatuju."
Mrkla na mě a vyšla ven.



Tyson a já jsme si celé odpoledne povídali co se událo za tu dobu,kdy jsme se neviděli,a jen tak si lenošili.Po dopoledním útoku démonek-roztleskávaček to byla příjemná změna.
Zašli jsme dolů do kovárny a pomohli beckendorfovi z Héfaistova srubu s prací.Tyson nám předvedl,jak se naučit vyrábět kouzelné zbraně.Vystřihl plamennou válečnou sekeru s dvojitým ostřím tak rychle,že to ohromilo i Beckendorfa.Při práci nám Tyson vyprávěl o svém roce pod hladinou moře.Oko se mu rozzářilo,když popisoval dílny Kyklopů a Poseidonův palác,ale řekl nám taky,jaké tam vládne napětí.Staří bohové moře z časů Titánů se pouštěli do války s naším otcem.Při Tysonově odchodu zuřily boje po celém Atlantiku.Když jsem to slyšel,cítil jsem,že bych měl jít Poseidónovi na pomoc,ale Tyson mě ujistil,že nás chce otec mít oba v táboře.
"I nad mořem je hodně zlých lidí,"prohlásil Tyson. "Ty můžeme taky vyhodit do vzduchu."
Po návštěvě kovárny jsme strávili nějakou dobu u jezírka s Annabeth.Byla moc ráda,že Tysona vidí,ale připadala mi nějaká roztěkaná.V jednom kuse se ohlížela na les,jako by uvažovala o tom Groverově problému s radou.Nemohl jsem jí to vyčítat.Grover se neukázal a mně ho bylo vážně líto.Najít ztraceného boha Pana byl jeho životní cíl.Snažil se o to i jeho táta a strýc a při tom pátrání zmizeli.Loni v zimě uslyšel Grover v hlavě hlas: Čekám na tebe - byl přesvědčený,že patřil Panovi - ale hledání zřejmě nikam nevedlo.Pokud mu teď rada sebere licenci pátrače,zničí ho to.
"Co je to to ,další řešení',"zeptal se Annabeth, "jak o něm mluvila Clarisse?"
Sebrala kámen a hodila žabku přes jezero. "Něco,co vypátrala.Na jaře jsem jí s tím trochu pomáhala.Ale bylo by to nebezpečné.Zvlášť pro Grovera."
"Ten kozlí kluk mě děsí,"zamumlal Tyson.
Zůstal jsem na něj hledět.Tyson zkrotil býky vydechující oheň,mořské nestvůry a kanibalské obry. "Proč by tě měl Grover děsit?"
"Kopyta a rohy,"zamumlal Tyson úzkostně. "A z kozího kožichu mě svědí nos."
A tím skončil náš rozhovor o Groverovi.

Před večeři jsme s Tysonem sešli do šermířské arény.Kvintus byl rád,že má společnost.Pořád mi neprozradil,co je v těch dřevěných bednách,ale naučil mě pár výpadů mečem.Ten chlapík byl prima.Bojoval tak,jak někteří hrají šachy - jako by skládal všechny tahy dohromady a ty bys nepoznal,o co mu jde,dokud by neudělal poslední výpad a neskončil s mečem pod tvým krkem.
"Dobrý pokus,"pochválil mě. "Ale máš moc slabou obranu."
Udělal výpad a já ho kryl.
"Byl jste odjakživa šermířem?"zajímalo mě.
Odrazil můj úder přes hlavu. "Byl jsem toho spoustu."
Bodl a já uskočil na bok.Ramenní řemen mu sklouzl a já zas uviděl tu značku na jeho krku,tu červenou skvrnu.Ale nebylo to jenom tak náhodné znamínko.Mělo to jasný tvar - byl to pták se složenými křídly,vypadal trochu jako křepelka.
"Co to máte na krku?"zeptal jsem se asi dost neslušně,ale mohl jsem to svést na svou impulsivnost.Mám prostě ve zvyku plácat věci bez rozmyslu.Kvintus ztratil rytmus.Zasáhl jsem jílec jeho meče a vyrazil mu zbraň z ruky.
Promnul si prsty.Pak si posunul brnění a tu značku zase zakryl.Došlo mi,že to nebylo tetování,ale stará spálenina…jako by ho ocejchovali.
"Taková památka."Sebral meč a přinutil se zasmát.
"Tak co,další kolo?"
Tvrdě na mě dorážel a na další otázky mi nedal čas.
Zatímco jsme bojovali,hrál si Tyson s paní O'Learyovou,které říkal "pejsánek".Výborně se bavili zápasením o bronzový štít a aportováním Řeka.Do západu slunce se Kvintu ani nezapotil,což se mi zdálo trochu divné;zato Tyson a já jsme byli celí rozpálení a ulepení,takže jsme vyrazili do sprch a připravit se na večeři.
Cítil jsem se fajn.Bylo to skoro jako normální den v táboře.Pak přišla večeře,všichni táborníci se seřadili před sruby a napochodovali do jídelního pavilonu.Většina si nevšímala té uzavřené praskliny v mramorové podlaze u vchodu - třímetrové klikaté jizvy,která tam vloni v létě nebyla - ale já si dával dobrý pozor,abych na ni nešlápl.
"Velká trhlina,"poznamenal Tyson,když jsem se usadili k našemu stolu. "Asi zemětřesení?"
"Ne,"zavrtěl jsem hlavou. "Zemětřesení ne."
Nevěděl jsem,jestli mu to mám říkat.To tajemství jsme znali jen já s Annabeth a Groverem.Ale jak jsem se tak díval do Tysonova velkého oka,věděl jsem,že před ním nemůžu nic tajit.
"Nico di Angelo,"vysvětloval jsem tlumeným hlasem. "Ten polokrevný kluk,kterého jsme přivedli do tábora loni v zimě.On,ehm,…prosil mě,abych hlídal jeho sestru na výpravě,a mně se to nepovedlo.Umřela.A on mi to teď vyčítá."
Tyson se zamračil. "A tak udělal tu prasklinu v podlaze?"
"Zaútočili na nás kostlivci,"vysvětloval jsem. "Nico,jim řekl,ať zmizí,a země se prostě otevřela a spolkla je.Nico…"Rozhlédl jsem se,abych se přesvědčil,že nás nikdo neposlouchá. "Nico,je Hádův syn."
Tyson zamyšleně přikývl. "Bůh mrtvých lidí."
"Jo."
"Takže ten kluk Nico je teď pryč?"
"No - asi ano.Na jaře jsem po něm pátral.Annabeth taky.Ale nenašli jsme ho.Tohle je tajemství,Tysone,chápeš?Kdyby někdo zjistil,že je Hádův syn,hrozilo by mu nebezpečí.Nemůžeš to říct ani Cheirónovi."
"Ta zlá věštba,"přikývl Tyson. "Titáni by ho mohli využít,kdyby se to dozvěděli."
Hleděl jsem na něj.Někdy jsem zapomínal,že je Tyson dost bystrý i přes to,jak byl veliký a dětinský.Věděl,že příští dítě Velké Troky bohů - Dia,Poseidóna nebo Háda - které se dožije šestnácti let,podle předpovědi buď zachrání nebo zničí Olymp.Většina lidí si myslela,že se jedná o mě,ale kdybych do šestnácti umřel,mohlo by se to proroctví klidně týkat Nika.
"Přesně tak,"potvrdil jsem. "Takže - "
"Držet pusu zavřenou,"slíbil Tyson. "Jako je ta prasklina v zemi."

Tu noc jsem nemohl usnout.Ležel jsem v posteli a poslouchal vlny na pláži,sovy a nestvůry v lese.Měl jsem strach,že až usnu,budu mít zlé sny.
Abyste věděli,u polokrevných sny nebývají jenom sny.Dostáváme vzkazy.Vidíme věci,které se dějí našim přátelům nebo nepřátelům.Někdy dokonce zahlédneme i minulost nebo budoucnost.A v táboře jsem měl sny vždycky a častější a živější.
A tak jsem byl kolem půlnoci ještě vzhůru a díval se na matraci palandy nad sebou,když mi najednou došlo,že je v pokoji nějaké divné světlo.To zářila fontánka s mořskou vodou.
Odhodil jsem deku a opatrně se k ní blížil.Z horké slané vody stoupala pára.Probleskovaly jí duhové barvy,i když v pokoji nebylo jiné světlo než to měsíční zvenku.Pak s páry ozval příjemný ženský hlas:Vhoďte jednu drachnu,prosím.
Ohlédl jsem se na Tysona,ale ten dál pochrupoval.Spí tvrdě jako slon nadopovaný sedativy.Nevěděl jsem,co si o tom mám myslet.Nikdy jsem ještě neměl hovor Iris na účet volaného.Na dně fontánky se zaleskla zlatá drachma.Vylovil jsem ji a hodil do páry.Mince zmizela.
"Ó,Iris,bohyně duhy,"zašeptal jsem. "Ukaž mi…hm,co mi máš ukázat."
Pára se zatřpytila.Uviděl jsem temný břeh řeky.Nad černou vodou se vznášely chuchvalce mlhy.Břeh byl posetý ostrými sopečnými kameny.Dřepěl tam kluk a přikládal do ohně.Plameny hořely nepřirozeně modrou barvou.Pak jsem uviděl jeho obličej.Byl to Nico di Angelo.Házel do ohně kousky papíru - karty Mýtomagie,hry,kterou byl loni v zimě úplně posedlý.Nikovi bylo teprve deset,teď možná už jedenáct,ale vypadal starší.Vlasy mu vyrostly.Měl je střapaté a skoro až po ramena,oči temné a olivovou kůži nějak bledší.Oblečený byl v otrhaných černých džínsech,černé košili a rozepnuté ošumělé pilotní bundě,o pár čísel větších.Obličej měl umazaný a oči trochu jako šílenec.Připomínal děcko z ulice.Čekal jsem,že se na mě podívá.Určitě se začne rozčilovat a vyčítat mi,že jsem nechal jeho sestru zemřít.Ale vypadalo to,že si mě nevšiml.Zůstal jsem zticha a netroufal jsem se pohnout.Pokud ten vzkaz po Iris neposlal on,kdo to teda byl?Nico přiložil do modrých plamenů další kartu. "Je to na nic,"zamumlal. "Nechápu,že jsem ty nesmysly mohl mít rád."
"Je to dětinská hra pane,"přitakal mu nějaký hlas.Zdálo se,že vychází odněkud poblíž ohně,ale neviděl jsem,kdo to mluví.
Nico se podíval přes řeku.Protější břeh byl temný a zahalený do mlhy.Poznal jsem to místo:podsvětí.Nico tábořil u řeky Styx.
"Zpackal jsem to,"zamumlal. "Není způsob,jak ji dostat zpátky."
Ten druhý hlas mlčel.
Nico se k němu pochybovačně obrátil. "Jsi tam?Mluv."
Něco se zalesklo,myslel jsem,že je to jenom světlo ohně.Pak mi došlo,že je to lidská postava - chumáč černého kouře,přelud.Když se na něj člověk podíval přímo,nebyl tam.Ale staačilo se podívat koutkem oka a ten obrys se dal rozeznat..Byl to duch.
"Nikdy se to ještě nepovedlo,"prohlásil duch. "Ale možná existuje jeden způsob."
"Řekni mi to,"nařídil mu Nico.V očích mu zazářilo divoké světlo.
"Výměna,"prohlásil duch. "Duši za duši."
"Já jsem se nabídl!"
"Ne vaši,"namítl duch. "Nemůžete otci nabídnout duši,kterou nakonec stejně dostane.A nebude mít přece zájem o smrt vlastního syna.Myslím duši,která už měla umřít.Někoho,kdo smrt ošidil."
Nico se zakabonil. "Nezačínej s tím zas.Myslíš vraždu."
"Myslím spravedlnost,"opravil duch. "Pomstu."
"To nejsou stejné věci."
Duch se suše rozesmál. "Až budete starší,zjistíte,že je to jinak."
Nico hleděl do plamenů. "Proč ji nemůžu aspoň přivolat?Chci s ní mluvit.Ona…ona by mi pomohla."
"Pomůžu vám já,"sliboval duch. "Copak jsem vás už tolikrát nezachránil?Neprovedl jsem vás bludištěm a nenaučil jsem vás používat vaše síly?Chcete odplatu pro svou sestru,nebo ne?"
Nelíbilo se mi,jak ten duch mluví.Připomínal mi jednoho kluka z bývalé školy.Byl to grázlík,vždycky naváděl ostatní,aby prováděli pitomosti,třeba kradli zařízení z laboratoře nebo poničili auta učitelů.Ten neřád neměl nikdy žádný malér,ale spoustu jiných kvůli němu vyloučili.Nico se odvrátil od ohně,takže ho duch neviděl,ale já ano.Po tváři mu tekla slza. "Dobře.Máš nějaký plán?"
"Ale jistě,"spustil nadšeně duch. "Máme mnoho temných cest,po kterých se můžeme ubírat.Musíme začít - "
Obraz se zachvěl.Nico zmizel.Z mlhy se ozval ženský hlas:Vhoďte prosím jednu drachnu pro dalších pět minut spojení.
Ve fontáně už další mince nebyly.Poplácal jsem se po kapsách,ale měl jsem na sobě pyžamo.Vrhl jsem se k nočnímu stolku,jestli nenajdu drobné,ale vysílání Iris už zablikalo a zhaslo a pokoj zase potemněl.Spojení se přerušilo.Stál jsem uprostřed srubu,poslouchal klokotání fontánky a vlny oceánu venku.
Nico je naživu.Snaží se přivést sestru zpátky mezi živé.A já měl pocit,že vím,kterou duši chce vyměnit - někoho,kdo ošidil smrt,pomsta.
Nico di Angelo se vydá hledat mě.