Dvacátá kapitola

NAROZENINOVÁ OSLAVA NABERE NEČEKANÝ OBRAT

Zbytek léta mi připadal divný, protože byl moc normální. Pokračovaly denní aktivity: lukostřelba, lezení po skalách, jízda na pegasech. Zahráli jsme si boj o vlajku (ale Diově pěsti jsme se vyhýbali). Zpívali jsme u táboráku a závodili ve vozících a prováděli si mezi sruby kanadské žertíky. Spoustu času jsem trávil s Tysonem, hrál jsem si s paní O’Learyovou, ale stejně v noci vyla, když se jí zastesklo po starém páníčkovi. S Annabeth jsme kolem sebe tak nějak kroužili. Byl jsem s ní rád, ale zároveň to trochu bolelo, a bolelo i to, když jsem s ní nebyl.

Chtěl jsem si s ní promluvit o Kronovi, ale přitom bych se musel zmínit i o Lukovi. A to nešlo. Okřikla mě vždycky, když jsem se o to pokusil.

Minul červenec s ohňostroji na pláži na Den nezávislosti. Srpen byl tak horký, že se jahody pekly na polích. A pak nastal poslední den tábora. Po snídani se mi na posteli objevil standardní oběžník s varováním, že pokud se zdržím přes poledne, sežerou mě uklízecí harpyje.

V deset hodin jsem stál nahoře na Vrchu polokrevných a čekal na táborovou dodávku, která mě měla odvézt do města. Zařídil jsem, že paní O’Learyová může zůstat v táboře, Cheirón slíbil, že o ni bude postaráno. Během roku ji budeme s Tysonem střídavě navštěvovat.

Doufal jsem, že Annabeth pojede na Manhattan se mnou, ale přišla mě jenom vyprovodit. Prohlásila, že si zařídila, aby mohla zůstat v táboře déle. Bude se starat o Cheiróna, dokud se mu úplně nezahojí noha, a studovat Daidalův notebook, kterým se zabývala poslední dva měsíce. Pak se vydá zpátky k otci do San Franciska.

„Je tam jedna soukromá škola, nastoupím do ní,“ povzdechla si. „Asi to tam budu nenávidět, ale…“ Pokrčila rameny.

„Teda, hm, zavoláš mi, ano?“

„Jasně,“ slíbila vlažně. „A budu dávat pozor na…“

A bylo to tu zas. Luke. Nedokázala ani vyslovit jeho jméno, aby přitom neotevřela velikou bednu ublížení a starostí a vzteku.

„Annabeth,“ zkusil jsem to. „Jak byl ten zbytek proroctví?“

Upřela pohled na stromy v dálce, ale neřekla nic.

„Vydáš se do hlubin bludiště děsivých,“ vzpomínal jsem. „Povstane ztracený, zrádce a neživý. Probudili jsme spoustu neživých. Zachránili jsme Ethana Nakamuru a z toho se vyklubal zrádce. A objevili jsme ducha Pana, ztraceného.“

Annabeth zavrtěla hlavou, jako by mě chtěla zastavit.

„Král duchů přinese zdar nebo prokletí?“ tlačil jsem na ni dál. „To nebyl Mínos, jak jsem si myslel. Byl to Nico. Zvolil si, že se k nám přidá, a zachránil nás. A potomka Athény poslední vzepětí – to se týkalo Daidala.“

„Percy –“

„Hrdinův poslední výdech vše rozdrtí. To teď dává smysl. Daidalos zemřel, aby zničil labyrint. Ale co byl ten poslední –“

„Lásku tvou čeká střet horší než se smrtí?“ Annabeth měla v očích slzy. „To byl ten poslední verš, Percy. Teď jsi spokojený?“

Slunce mi najednou připadalo chladnější než před chvílí. „Aha,“ zahučel jsem. „Takže Luke –“

„Percy, já nevěděla, o kom to proroctví mluví. Já – já nevěděla, jestli…“ Bezmocně se odmlčela. „Luke a já – on byl celé roky jediný, kdo se o mě doopravdy staral. Já myslela…“

Než mohla pokračovat, zajiskřilo vedle nás světlo, jako by někdo roztáhl ve vzduchu zlatý závěs.

„Nemáš se zač omlouvat, má drahá.“ Na kopci stála vysoká žena v bílých šatech, tmavé vlasy měla zapletené v copu přes rameno.

„Héro,“ pozdravila ji Annabeth.

Bohyně se usmála. „Tys našla odpovědi, věděla jsem to. Tvá výprava byla úspěšná.“

„Úspěšná?“ opakovala Annabeth. „Luke je pryč. Daidalos je mrtvý. Pan je mrtvý. Jak může být –“

„Naše rodina zůstala v bezpečí,“ stála na svém Héra. „Je lépe, že ti další odešli, má drahá. Jsem na tebe hrdá.“

Zaťal jsem pěsti. Nemohl jsem uvěřit, že to říká. „To vy jste zaplatila Géryonovi za náš průchod rančem, že?“

Héra pokrčila rameny. Šaty se jí leskly duhovými barvami. „Chtěla jsem vám na té cestě pomoct.“

„Ale o Nika jste se nestarala. Spokojeně jste se dívala, jak se ho zmocnili Titáni.“

„Ale jdi.“ Héra mávla přezíravě rukou. „Hádův syn to řekl sám. Nikdo ho nechce mít nablízku. Nikam nepatří.“

„Héfaistos měl pravdu,“ zavrčel jsem. „Vám jde jenom o vaši dokonalou rodinku, ne o opravdové lidi.“

Oči se jí nebezpečně rozsvítily. „Dávej si pozor, synu Poseidóna. Vedla jsem tě v bludišti víc, než si myslíš. Stála jsem ti po boku, když jsi čelil Géryonovi. To já nechala tvůj šíp letět rovně. Já tě poslala na ostrov Kalypsó. Já otevřela cestu na horu Titánů. Annabeth, má drahá, jistě chápeš, jak jsem vám pomohla. Uvítala bych oběť za svoje úsilí.“

Annabeth stála bez hnutí jako socha. Mohla poděkovat. Mohla slíbit, že jí hodí do ohně kousek pečeného masa, a zapomenout na to. Ale ona tvrdohlavě zaťala zuby. Vypadala přesně tak, jako když se postavila sfinze – jako že se nesmíří s jednoduchou odpovědí, i když jí to vynese pořádný malér. Napadlo mě, že je to jedna z věcí, které mám na Annabeth nejradši.

„Percy má pravdu.“ Obrátila se k bohyni zády. „To vy sem nepatříte, vládkyně Héro. Takže příště… děkuji, ale nechci.“

Héra se ušklíbla odporněji než empúsa. Tělo jí začalo zářit. „Té urážky budeš litovat, Annabeth. Budeš jí velmi litovat.“

Odvrátil jsem oči, zatímco se bohyně proměnila do své pravé podoby a zmizela v zářícím světle.

Na kopci zavládl zase klid. U borovice pod zlatým rounem podřimoval drak Peleus, jako by se nic nestalo.

„Omlouvám se,“ povzdechla si Annabeth. „Já – měla bych se vrátit. Zavolám.“

„Poslyš, Annabeth –“ Pomyslel jsem na horu St. Helens, na ostrov nymfy Kalypsó, na Luka a na Rachel Elizabeth Dareovou a na to, jak se najednou všechno zamotalo. Chtěl jsem říct Annabeth, že ji vlastně nechci mít tak daleko.

Ale dole na silnici zatroubil Argus a já tu šanci propásl.

„Radši už běž,“ pobídla mě Annabeth. „Dávej na sebe pozor, chaluhový mozečku.“

Rozběhla se z kopce. Díval jsem se za ní, dokud se nedostala ke srubům. Ani jednou se neohlédla.

~~~

O dva dny později jsem měl narozeniny. Nikdy jsem to datum nijak nehlásal, protože vždycky bylo hned po táboře, takže z kamarádů odtamtud nemohl přijít nikdo a mezi smrtelníky jsem moc přátel neměl. Kromě toho mě nebavilo slavit, že stárnu, kvůli tomu velkému proroctví, které tvrdilo, že v šestnácti buď zničím, nebo zachráním svět. Teď mi bylo patnáct. Moc času už mi nezbývalo.

Máma mi doma uspořádala malou oslavu. Přišel Paul Blofis, ale to nevadilo, protože Cheirón zpracoval mlhu, aby přesvědčila všechny na Goodeově škole, že v té explozi ve zkušebně jsem prsty neměl. Paul a další svědkové si teď mysleli, že Kelli, šílená roztleskávačka, odpálila zápalnou bombu, kdežto já byl jen nevinný divák, který zpanikařil a utekl. A tak jsem směl příští měsíc nastoupit na Goodeovu střední. Pokud chci dodržet svůj rekord každoročního vyhazovu ze školy, budu se muset víc snažit.

Na mou oslavu přišel i Tyson a máma upekla dva modré dorty navíc jen pro něj. Zatímco Tyson pomáhal mámě rozvěšovat slavnostní balónky, Paul Blofis mě poprosil, abych mu s něčím pomohl v kuchyni.

Nalévali jsme koktejly a on prohodil: „Slyšel jsem, že tě máma od podzimu přihlásila do kurzu na řidičák.“

„Jo. Je to bezva. Už se nemůžu dočkat.“

Popravdě řečeno, dřív jsem se na řidičák těšil, ale teď už mě to tak nebralo a Paul to poznal. Nějak zvláštně mi někdy připomínal Cheiróna, dovedl se na člověka podívat a přímo číst myšlenky. Myslím, že to dělala ta učitelská aura.

„Máš za sebou těžké léto,“ prohlásil. „Hádám, že jsi ztratil někoho důležitého. A… nějaké problémy s holkama?“

Hleděl jsem na něj. „Jak to víš? Říkala máma –“

Zvedl ruce. „Tvá máma neřekla ani slovo. A já bych nevyzvídal. Jenom vím, že je na tobě něco neobyčejného, Percy. Děje se toho s tebou spoustu, co nepochopím. Ale taky mi kdysi bylo patnáct a z toho, jak se tváříš, hádám… No, máš za sebou těžké časy.“

Přikývl jsem. Slíbil jsem mámě, že prozradím Paulovi pravdu, ale připadalo mi, že teď na to není vhodná doba. Ještě ne. „Přišel jsem o pár kamarádů v tom táboře, kam jezdím,“ přiznal jsem. „Teda, ne moc blízkých, ale stejně –“

„To je mi líto.“

„Jo. A, hm, to s holkama…“

„Tumáš.“ Paul mi podal koktejl. „Na tvé patnácté narozeniny. A aby ten příští rok byl lepší.“

Ťukli jsme si papírovými kelímky a napili se.

„Percy, mám špatný pocit, že ti nasazuju dalšího brouka do hlavy,“ vysoukal ze sebe Paul. „Ale chtěl jsem se tě na něco zeptat.“

„No?“

„Problém s holkou.“

Zamračil jsem se. „Co myslíš?“

„Tvá máma,“ zašeptal Paul. „Uvažuju, že ji požádám o ruku.“

Málem jsem upustil kelímek. „Jako… že byste se vzali? Ty a ona?“

„No, tak jsem to v zásadě myslel. Nevadilo by ti to?“

„Ty mě žádáš o dovolení?“

Paul se poškrábal ve vousech. „Já nevím, jestli o dovolení, ale je to tvoje máma. A vím, že je toho na tebe moc. Necítil bych se dobře, kdybych si o tom nepromluvil nejdřív s tebou, jako chlap s chlapem.“

„Chlap s chlapem,“ opakoval jsem. Znělo to divně, když to tak řekl. Myslel jsem na Paula a na mámu, jak se vždycky víc usmívala a zářila, když byl poblíž, a jak moc se Paul snažil, aby mě dostal na střední. Přistihl jsem se, jak říkám: „Já myslím, že je to bezva nápad, Paule. Jen do toho.“

Usmál se doslova od ucha k uchu. „Na zdraví, Percy. Pojďme za ostatními.“

~~~

Zrovna jsem se chystal sfouknout svíčky, když zazvonil zvonek.

Máma se zamračila. „Kdo by to mohl být?“

Bylo to divné, protože v tomhle novém domě jsme měli vrátného, ale nezavolal a nikoho neohlásil. Máma otevřela a zalapala po dechu.

Stál tam můj otec, oblečený v bermudách a havajské košili a sandálech jako obyčejně. Černé vousy měl úhledně zastřižené a oči, zelené jako moře, mu zářily. Na hlavě mu seděl obnošený klobouk, ozdobený rybářskými třpytkami s nápisem neptunův rybářský klobouček pro štěstí.

„Pos –“ Máma se zarazila. Začervenala se až po kořínky vlasů. „Ehm, ahoj.“

„Ahoj, Sally,“ zahlaholil Poseidón. „Sluší ti to jako vždycky. Můžu dál?“

Máma vyjekla něco, co mohlo být buď „Pojď“ nebo „Pomoc“. Poseidón si vybral to první a šel dál.

Paul se na nás díval z jednoho na druhého a snažil se pochopit, proč se tak divně tváříme. Nakonec popošel dopředu: „Ahoj, já jsem Paul Blofis.“

Poseidón povytáhl obočí, když si potřásli rukama. „Říkal jste Blowfish, jako čtverzubec?“

„Ehm, ne. Je to Blofis.“

„Aha,“ kývl Poseidón. „Škoda. Čtverzubce mám rád. Já jsem Poseidón.“

„Poseidón? To je zajímavé jméno.“

„Ano, líbí se mi. Mám i jiná, ale dávám přednost Poseidónovi.“

„Jako ten bůh moře.“

„Naprosto přesně, ano.“

„Takže!“ přerušila nás máma. „Hm, jsme moc rádi, že ses mohl zastavit. Paule, to je Percyho otec.“

„Aha.“ Paul přikývl, ale moc nadšeně se netvářil. „Chápu.“

Poseidón se na mě usmál. „Tady jsi, chlapče můj. A Tyson, nazdar, synku!“

„Tati!“ Tyson se prořítil pokojem a objal ho, až mu málem srazil rybářský klobouček.

Paulovi poklesla čelist. Hleděl na mou mámu. „Tyson je…“

„Můj ne,“ zavrtěla hlavou. „Je to dlouhá historie.“

„Percyho patnácté narozeniny jsem si nemohl nechat ujít,“ prohlásil Poseidón. „Páni, kdybychom žili ve Spartě, byl by už dospělý!“

„To je pravda,“ přisvědčil Paul. „Dřív jsem učil antickou historii.“

Poseidónovi se rozzářily oči. „Antická historie, to je moje. Sally, Paule, Tysone… nebude vám vadit, když si Percyho na chvilku půjčím?“

Objal mě kolem ramen a nasměroval mě do kuchyně.

~~~

Jakmile jsme se ocitli o samotě, úsměv ho opustil.

„Jsi v pořádku, chlapče?“

„Jasně. Jsem v pořádku. Myslím.“

„Slyšel jsem různé historky,“ zamračil se Poseidón. „Ale chtěl jsem si to vyslechnout přímo od tebe. Řekni mi všechno.“

A tak jsem to udělal. Byl jsem trochu rozpačitý, protože napjatě poslouchal. Nespouštěl ze mě oči. Celou dobu, kdy jsem mluvil, se tvářil stejně. Jakmile jsem skončil, pomalu přikývl.

„Takže Kronos je doopravdy zpátky. Nebude to trvat dlouho a válka vypukne naplno.“

„A co Luke?“ zeptal jsem se. „Je s ním vážně konec?“

„Já nevím, Percy. Je to hrozně nepříjemná věc.“

„Ale má přece smrtelné tělo. Nemohli byste ho prostě zničit?“

Poseidón se zatvářil utrápeně. „Smrtelné, možná. Ale na Lukovi je něco zvláštního, chlapče. Já nevím, jak byl připraven přijmout duši Titána, ale nedá se jen tak zabít. A přesto ho zabít musíme, pokud máme poslat Krona zpátky do jámy. Budu o tom muset přemýšlet. Bohužel mám další problémy.“

Vzpomněl jsem si, co mi říkal Tyson na začátku léta. „Ty staré mořské bohy?“

„Přesně tak. Ta bitva začne u mě, Percy. Vlastně se nemůžu zdržet dlouho. Dokonce i teď válčí oceán sám se sebou. Mám co dělat, abych udržel hurikány a tajfuny, aby nezničily pozemský svět, tak je ten boj silný.“

„Rád bych šel taky do moře,“ nabízel jsem se. „Chtěl bych pomoct.“

Poseidón přimhouřil oči a usmál se. „Ještě ne, chlapče můj. Cítím, že tě bude třeba tady. Což mi připomíná…“ Vytáhl ježovku a vtiskl mi ji do ruky. „Tvůj dárek k narozeninám. Utrať ho moudře.“

„Hm, utratit ježovku?“ Vzpomněl jsem si, že se jí taky říká písečný dolar.

„No ano. Za mých časů se toho dalo za písečný dolar koupit docela dost. Podle mě zjistíš, že se za něj dá pořídit dost, když ho použiješ ve správné situaci.“

„V jaké situaci?“

„Až přijde čas,“ usmál se Poseidón, „myslím, že to poznáš.“

Sevřel jsem písečný dolar v ruce, ale něco mě vážně trápilo.

„Otče,“ začal jsem, „když jsem byl v bludišti, potkal jsem Antaia. Říkal… no, říkal, že byl vaším oblíbeným synem. Ozdobil si arénu lebkami a…“

„Zasvětil je mně,“ doplnil Poseidón. „A tebe trápí, jak mohl někdo udělat něco tak strašného mým jménem.“

Stísněně jsem přikývl.

Poseidón mi položil ošlehanou ruku na rameno. „Percy, zlé povahy provádějí spoustu příšerných věcí ve jménu bohů. To neznamená, že to my bohové schvalujeme. To, jak naši synové a dcery jednají naším jménem… No, obyčejně to víc vypovídá o nich než o nás. A můj oblíbený syn jsi ty, Percy.“

Usmál se a v tu chvíli pro mě bylo tím nejlepším narozeninovým dárkem, jaký jsem kdy dostal, prostě sedět s ním tady v kuchyni. Pak máma zavolala z obýváku: „Percy? Svíčky se roztékají!“

„Běž už,“ pobídl mě Poseidón. „Ale, Percy, měl bys vědět ještě jednu věc. Ten incident na hoře St. Helens…“

Chvilku jsem si myslel, že mluví o tom, jak mi dala Annabeth pusu, a začervenal jsem se, ale pak mi došlo, že myslí něco mnohem většího.

„Ty erupce pokračují,“ prohlásil. „Týfón se budí. Dá se čekat, že za pár měsíců, v nejlepším za rok unikne ze svých pout.“

„To je mi líto,“ vyhrkl jsem. „Nechtěl jsem –“

Poseidón zvedl ruku. „To není tvoje vina, Percy. Stalo by se to dřív nebo později, když Kronos probouzí prastaré nestvůry. Ale věz, že jestli se Týfón probere… bude to něco úplně jiného, než jsi zažil dřív. Když se objevil poprvé, všechny síly Olympu ho taktak stačily porazit. A až se probere podruhé, přijde sem, do New Yorku. Vydá se přímo na Olymp.“

To byl přesně ten typ úžasné zprávy, jakou bych si přál k narozeninám, ale Poseidón mě poplácal po zádech, jako by o nic nešlo. „Měl bych zmizet. Užij si dort.“

A s těmi slovy se proměnil na mlhu a teplý mořský větřík ho odvál z okna.

~~~

Dalo nám trochu práce přesvědčit Paula, že Poseidón odešel po požárním schodišti, ale protože se lidé nemohou jen tak rozplynout, neměl jinou šanci, než nám uvěřit.

Nacpali jsme se modrým dortem a zmrzlinou až k prasknutí. Pak jsme si zahráli pár přihlouplých narozeninových her jako šarády a monopoly. Tyson šarády nepochopil. Pořád vykřikoval to slovo, které se snažit předvést pantomimou, ale ukázalo se, že v monopolech je vážně machr. Vyřadil mě ze hry v prvních pěti kolech a pomalu přiváděl na mizinu i mámu a Paula. Nechal jsem je hrát a šel do svého pokoje.

Položil jsem si nedojedený kousek dortu na prádelník. Pak jsem si sundal náhrdelník z Tábora polokrevných a položil ho na okenní parapet. Byly na něm tři korálky za mé tři roky v táboře – trojzubec, zlaté rouno a ten poslední: složité bludiště, symbol bitvy o labyrint, jak tomu táborníci začali říkat. Napadlo mě, jak asi bude vypadat korálek příštího roku, pokud se ho ještě dočkám. A pokud tábor do léta vydrží.

Podíval jsem se na telefon vedle postele. Napadlo mě, že zavolám Rachel Elizabeth Dareové. Máma se mě ptala, jestli dnes nechci pozvat ještě někoho, a já o Rachel uvažoval. Ale nezavolal jsem jí. Nevěděl jsem pořádně, proč. To pomyšlení mě znervózňovalo skoro jako vchod do labyrintu.

Poplácal jsem se po kapsách a vytahal z nich věci – pero, papírové kapesníčky a klíč od bytu. Pak jsem osahal kapsu u trička a ucítil malý hrbolek. Ani jsem si to neuvědomil, ale měl jsem na sobě bílé bavlněné triko, které mi dala Kalypsó na Ógygii. Vytáhl jsem čtvereček látky, rozbalil ho a našel kousek měsíčního krajkoví. Byl to drobný výhonek, po dvou měsících celý scvrklý, ale pořád jsem cítil slabou vůni té okouzlující zahrady. Přepadl mě z toho smutek.

Vzpomněl jsem si na poslední přání Kalypsó: Na Manhattanu za mě zasaď zahrádku, ano? Otevřel jsem okno a vylezl na požární schodiště.

Máma tam měla truhlík na květiny. Na jaře do něj obyčejně sázela kytky, ale teď už v něm byla jenom hlína, čekala na něco nového. Byla jasná noc. Měsíc stál v úplňku nad Dvaaosmdesátou ulicí. Zasadil jsem vysušený oddenek měsíčního krajkoví do hlíny a zalil ho trochou nektaru z táborové polní láhve.

Nejdřív se nestalo nic.

Pak mi přímo před očima vyrazila z půdy drobná stříbrná rostlinka – malé měsíční krajkoví, a zazářila v teplé letní noci.

„Pěkná kytka,“ ozvalo se.

Nadskočil jsem. Na požárním schodišti hned vedle mě stál Nico di Angelo. Prostě se tam zjevil.

„Sorry,“ omlouval se. „Nechtěl jsem tě vylekat.“

„To – to nic. Teda… co tady děláš?“

Za poslední dva měsíce o pár centimetrů vyrostl. Vlasy připomínaly střapaté černé hnízdo. Měl na sobě černé tričko, černé džínsy a nový stříbrný prsten ve tvaru lebky. Meč ze styxského železa mu visel u boku.

„Trochu jsem pátral,“ hlásil mi. „Myslel jsem, že by tě zajímalo, že byl Daidalos potrestán.“

„Tys ho viděl?“

Nico přikývl. „Mínos ho chtěl navěky vařit v sýrovém fondue, ale otec měl jiné plány. Daidalos bude na věčné časy stavět nadchody a východové rampy na Asfodelových polích. Ulehčí to těm zácpám. Popravdě, myslím, že to tomu chlapíkovi dost sedí. Pořád něco buduje. Pořád něco tvoří. A o víkendech se vídá se synem a s Perdixem.“

„To je fajn.“

Nico si zaťukal na stříbrný prsten. „Ale kvůli tomu jsem vlastně nepřišel. Zjistil jsem jednu věc. Chci ti něco nabídnout.“

„Co?“

„Způsob, jak porazit Luka,“ prohlásil. „Jestli se nepletu, je to jediná cesta, jak bys měl šanci.“

Pořádně jsem se nadechl. „Prima. Poslouchám.“

Nico nahlédl do mého pokoje. Zamračil se. „To je… to je modrý narozeninový dort?“

Znělo to hladově, možná i trochu toužebně. Napadlo mě, jestli ten chudák kluk někdy měl narozeninovou oslavu a jestli ho vůbec někdy na nějakou pozvali.

„Pojď dál na dort a na zmrzlinu,“ pozval jsem ho. „Vypadá to, že si máme hodně co povídat.“