Percy Jackson Bitva o labyrint : kapitola 3

Třetí kapitola – Hrajeme na honěnou se štíry

Druhý den ráno vládl u snídaně veliký rozruch.Kolem třetí v noci zpozorovali u hranic tábora etiopského drakona.Já byl tak vyčerpaný,že jsem celý ten rozruch prospal.Kouzelné hranice sice nestvůru zadržely,ale plížila se po kopcích,pátrala po slabých místech v naší obraně a tvářila se,že nehodlá zmizet,dokud se za ní nepustil Lee Fletcher z Apollónova srubu se dvěma sourozenci.Teprve když dragonovi uvízlo ve štěrbinách pancíře pár tuctů šípů,pochopil,že tu není vítaný a stáhl se.
"Pořád tam někde je,"varoval nás Lee během hlášení. "Dvacet šípů v zadku a jenom jsme ho naštvali.Ta věc je devět metrů dlouhá a jasně zelená.A ty oči - "otřásl se.
"Vedl jste si dobře,Lee."Cheirón ho poplácal po rameni. "Mějte se všichni na pozoru,ale zůstaňte v klidu.Takové věci už se staly."
"Jasně,"ozval se Kvintu od hlavního stolu. "A stanou se zas.Častěji a častěji."
Táborníci si mezi sebou mumlali.
Všichni znali ty zvěsti:Luke a jeho armáda nestvůr plánují vpád do tábora.Většina nás čekala,že se to stane letos v létě,ale nikdo nevěděl,jak ani kdy.Navíc nás bylo míň a míň,měli jsme jen asi osmdesát táborníků.Před třemi lety,když jsem sem dorazil,nás bylo víc než sto.Někteří umřeli.Jiní se přidali k Lukovi.A další prostě zmizeli.
"To je dobrý důvod pro nové bojové hry,"pokračoval Kvintu a oči se mu leskly. "Uvidíme,jak se vám všem povede dneska večer."
"Ano…"přidal se Cheirón. "No,hlášení už bylo dost.Poděkujme bohům za jídlo a pusťme se do něj."
Zvedl svůj pohár. "Na bohy!"
Všichni jsme zvedli sklenice a opakovali jsme přípitek.
Tyson a já jsme si odnesli talíře k bronzovému koši na oheň a seškrábli část jídla do plamenů.Doufám,že si bohové potrpí na hrozinkový chlebíček a cereálie s ovocnou příchutí.
"Poseidone,"začal jsem.Pak jsem zašeptal. "Pomozte mi s Nikem a Lukem a s tím Groverovým problémem…"
Bylo toho tolik,že bych tam mohl stát celé dopoledne,ale zamířil jsem zpátky ke stolu.Když už všichni jedli,přišli k nám Cheirón a Grover.Grover měl kalný pohled a košili oblečenou naruby.Položil talíř n stůl a žuchl sebou vedle mě.
Tyson si nervózně poposedl. "Půjdu … ehm…naleštit rybí koníky."
Odvlekl se od napůl nedojedené snídaně.
Cheirón se snažil usmívat.Nejspíš nás chtěl uklidnit,ale ve své kentauří podobě se nade mnou tyčil a vrhal na stůl svůj stín. "Tak co,Percy,jak ses vyspal?"
"No,dobře."Uvažoval jsem,proč se mě na to ptá.Může něco vědět o tom divném vysílání Iris,které jsem dostal?
"Přivedl jsem Grovera,"vysvětloval Cheiron "protože jsem si myslel,že vy dva byste spolu možná chtěli,hm,něco probrat.A teď jestli mě omluvíte,musím poslat pár vzkazů Iris.Uvidíme se později."Významně si Grovera změřil a vyklusal z pavilonu.
"O čem to mluvil?"zeptal jsem se Grovera.
Grover žvýkal vajíčka.Hádal jsem,že je trošku vedle,protože okousal i kus vidličky a sežvýkal je.
"Chce,abys mě přesvědčil."zamumlal.
Na lavici vedle mě vklouzl ještě někdo další:Annabeth.
"Já ti řeknu,o co tady jde,"vyhrkla. "O labyrint."
Bylo těžké soustředit se na to,co říká,protože všichni v jídelním pavilonu si nás nenápadně měřili a šeptali si.A Annabeth seděla těsně vedle mě.Myslím vážně těsně vedle mě.
"Tady nemáš co dělat,"připomněl jsem jí.
"Musíme si promluvit."stála na svém.
"Ale pravidla…"
Věděla stejně jako já,že táborníci nemají dovoleno přesouvat se k cizím stolům.Se satyry to bylo jiné,ti nebyli opravdoví polobohové.Ale polokrevní museli sedávat s lidmi z vlastních srubů.Nevěděl jsem ani,jaký je trest za střídání stolů.Nikdy jsem nezažil,že by se to stalo.Pan D.by za to Annabeth nejspíš zaškrtil kouzelnou révou,ale pan D.tady nebyl.A Cheirón už z pavilonu odešel.Kvintus se na nás podíval a povytáhl obočí,ale neřekl nic.
"Koukej,"pokračovala Annabeth, "Grover má malér.Napadá nás jenom jediný způsob,jak mu pomoct.A to labyrint.To je to,co jsme prověřovaly s Clarisse."
Zavrtěl jsem se a snažil se uvažovat jasně. "Myslíš to bludiště,kde kdysi dávno chovali Mínotaura?"
"Přesně tak,"potvrdila Annabeth.
"Takže…už neleží pod královským palácem na Krétě,"hádal jsem. "Labyrint je teď pod nějakou budovou v Americe."
Vidíte?Stačilo mi pár let a už jsem se začal chytat.Pochopil jsem,že významná místa se stěhují spolu se západní civilizací,jako třeba hora Olymp,která je nad Empire State Building,nebo vstup do podsvětí v Los Angeles.Cítil jsem se pěkně pyšný sám na sebe.
Annabeht obrátila oči k nebi. "Pod budovou?Ale jdi,Percy.Labyrint je obrovský.Nevešel by se pod jediné město,natož pod budovu."
Vzpomněl jsem si na sen o Nikovi na břehu Styxu.
"Takže…ten labyrint patří do podsvětí?"
"Ne."Annabeth se zamračila. "No,můžou existovat průchoddy z labyrintu dolů do podsvětí.To nevím jistě.Ale podsvětí je mnohem,mnohem níž.Labyrint leží hned pod povrchem světa smrtelníků jako nějaká druhá kůže.Roste tisíce let,proplétá se pod západními městy,spojuje všechno pod zemí.Labyrintem se dostaneš kamkoli."
"Pokud se neztratíš,"zamumlal Grover. "A neumřeš příšernou smrtí."
"Grovere,musí být nějaký způsob,"napomenula ho Annabeth.Měl jsem pocit,že to spolu už probírali. "Clarisse přežila."
"Jen taktak!"namítl Grover. "A ten kluk - "
"Ten se zbláznil.Neumřel"
"Á,tak prima."Groverovi se roztřásl spodní ret.
"Hned je mi líp."
"Tak pr,"zarazil jsem je. "Počkat.Co je s Clarisse a bláznivým klukem?"
Annabeth se podívala k Aresovu stolu.Clarisse nás odtamtud pozorovala,jako by věděla,o čem mluvíme,ale pak upřela oči do talíře se snídaní.
"Loni v létě,"ztlumila Annabeth hlas, "šla Clarisse na výpravu pro Cheiróna."
"To si pamatuju,"přikývl jsem. "Bylo to tajné."
Annabeth přikývla.Přes to,jak byla vážná,jsem měl radost,že se už na mě nezlobí.A docela se mi zamlouvalo,že porušila pravidla,aby si mohla sednout vedle mě.
"Bylo to tajné,"potvrdila Annabeth, "protože našla Chrise Rodrigueze."
"Toho kluka z Hermova srubu?"Vzpomínal jsem si na něj z dob přede dvěma lety.Tajně jsme ho poslouchali na palubě Lukovi lodiPrincezny Andromedy.
Chris byl jeden z těch polokrevných,kteří opustili tábor a přidali se k armádě Titánů.
"Jo,"řekla Annabeth. "Loni v létě se zničehonic objevil ve Phoenixu v Arizoně,blízko domu mámy Clarisse."
"Jak to myslíš,že se zničehonic objevil?"
"Potloukal se pouští v padesátistupňovém horku v plné řecké zbroji a blábolil něco o niti."
"O niti,"opakoval jsem.
"Úplně se bláznil.Clarisse ho přivedla do mámina domu,aby ho smrtelníci nezavřeli někam do ústavu.Pokoušela se ho přivést k rozumu.Dorazil tam i Cheiron a vyptával se ho,ale k ničemu to nevedlo.Dostali z něj jedinou věc:Lukovi lidé prozkoumávali labyrint."
Otřásl jsem se,i když jsem vlastně nevěděl,proč.Chudák Chris…nebyl to úplně špatný kluk.Kvůli čemu se zbláznil?Podíval jsem se na Grovera,který žvýkal zbytek vidličky.
"Fajn,"řekl jsem. "Proč prozkoumávali labyrint?"
"To jsme nevěděli,"vykládala Annabeth. "Proto se Clarisse vypravila na tu průzkumnou výpravu.Cheiron to tutlal,nechtěl,aby se začalo panikařit.Zasvětil mě do toho,protože…no,ten labyrint byl odjakživa moje oblíbené téma.Ta architektura - "Nasadila zasněný výraz. "Jeho stavitel Daidalos byl génius.Ale jde o to,že labyrint má vstupy všude.Kdyby Luke přišel na to,jak se v něm vyznat,dokázal by hrozně rychle přesunout svou armádu."
"Jenomže je to bludiště,že?"
"Plné strašlivých pastí,"souhlasil Grover. "Slepých uliček,iluzí,šílených nestvůr,které vraždí kozy."
"Ale ne,pokud máš Ariadninu nit,"doplnila ho Annabeth. "Za starých časů Ariadnina nit vyvedla z bludiště Thésea.Byl to nějaký navigační přístroj,který vynalezl Daidalos.A Chris Rodriguez mumlal něco o niti."
"Takže Luke se snaží najít Ariadninu nit,"shrnul jsem to. "Proč?Co má za lubem?"
Annabeth zavrtěla hlavou. "Nevím,myslela jsem,že chce z bludiště zaútočit na tábor,ale to nedává smysl.Nejbližší vstupy,které objevila Clarisse,jsou na Manhattanu.To by Lukovi nepomohlo dostat se přes naše hranice.Clarisse prozkoumala kousek chodeb,ale….bylo to moc nebezpečné.Párkrát jen tak tak unikla.Pátrala jsem po všem,co se o Daidalovi dalo objevit.Bohužel to moc nepomohlo.Nevím přesně,co Luke plánuje,ale vím jedno:ten labyrint může být klíčem ke Groverovu problému."
Zamrkal jsem. "Myslíš,že Pan je v podzemí?"
"Vysvětlovalo by to,proč se nedá najít."

Grover se otřásl. "Satyrové nesnášejí chození pod zem.Žádný pátrač by se na takové místo nikdy nepustil.Bez květin.Bez slunečního světla.Bez kaváren!"
"Jenomže,"namítla Annabeth, "labyrint tě může dovést skoro kamkoliv.Čte ti myšlenky.Je sestrojený tak,aby tě ošidil,napálil a zabil.Ale jestli si dokážeš zařídit,aby pracoval pro tebe - "
"Mohl by tě dovést k bohu přírody,"dokončil jsem.
"To nezvládnu."Grover se popadl za břicho. "Jenom si na to vzpomenu a chce se mi zvracet příbory."
"Grovere,možná je to tvá poslední šance,"domlouvala mu Annabeth. "Ta rada to myslela vážně.Jediný týden a učíš se stepovat!"
U hlavního stolu si Kvintu odkašlal.Měl jsem pocit,že nechce dělat scénu,ale Annabeth to vážně přeháněla,když tak dlouho seděla u mého stolu.
"Probereme to pak."Annabeth mi stiskla ruku trochu moc silně. "Přesvědčíš ho viď?"
Vrátila se k Athénině stolu a všech těch lidí,kteří na ni hleděli si nevšímala.
Grover si složil hlavu do dlaní. "Já to nemůžu udělat,Percy.Má licence pátrače.Pan.Přijdu o to všechno.Budu muset začít s loutkovým divadlem."
"To neříkej!Na něco přijdeme!"
Změřil si mě žalostnýma očima. "Percy,jsi můj nejlepší kamarád.Viděl jsi mě pod zemí.V té Kyklopově jeskyni.Vážně si myslíš,že dokážu…"
Hlas mu vypověděl službu.Vzpomněl jsem si na Moře nestvůr,kde byl uvězněný v Kyklopově jeskyni.Nikdy nemiloval místa pod zemí,ale teď už je vážně nesnášel.A Kyklopové mu naháněli hrůzu.Dokonce i Tyson…Grover se to snažil nedávat najevo,ale my dva jsme si navzájem jaksi četli pocity díky tomu spojení vcítěním,které mezi námi Grover vybudoval.Věděl jsem,jak mu je.Toho velkého chlapíka se prostě děsil.Musím jít,"zabručel Grover nešťastně. "Čeká na mě Jupiter.Ještě,že si potrpí na zbabělce."
Když odešel,podíval jsem se na Kvinta.Vážně přikývl,jako by mezi námi bylo nějaké temné tajemství.Pak se zas věnoval porcování párku dýkou.

Odpoledne jsem zašel do stájí pegasů navštívit přítele Blackjacka.
Jú,séfe!Roztančil se ve svém stání,černými křídly zamáchal ve vzduchu. Přinesl jste mi kostky cukru?
"Víš přece,že ti to neprospívá Blackjacku."
Jasně,ale přinesl jste mi je?
Usmál jsem se a podal jsem mu plnou hrst.Blackjack a já jsme toho spolu spoustu zažili.Před pár lety jsem mu tak trochu pomohl osvobodit se z Lukovy ďábelské výletní lodi a od té doby mi to vytrvalo oplácel svými službami.
Takže nás čeká nějaká výprava?zajímal se Blackjack.
Jsem celý hrr letět,šéfe!
Poplácal jsem ho po tlamě. "Ještě nevím,kamaráde.Všichni pořád mluví o podzemních bludištích."
Blackjack nervózně zařehtal. Ne-e.To není nic pro tohohle koně!Nebudete takový blázen,abyste lezl do bludiště,šéfe.Nebo jo?Skončíte v továrně na klih!
"Možná máš pravdu,Blackjacku.Uvidíme."
Blackjack chroupal své kostky cukru.Třásl hřívou,jako by měl diabetický záchvat. Frrk!Paráda!No,šéfe,jestli přijdete k rozumu a budete si chtít někam zaletět,jen hvízdněte.Starý Blackjack a jeho kámoši pro vás rozdupou,koho chcete!
Řekl jsem mu,že na to budu pamatovat.Pak do stájí dorazila skupina mladších táborníků na lekci ježdění a já usoudil,že je čas odejít.Měl jsem zlé tušení,že se s Blackjackem dlouho neuvidím.

Večer po jídle nás nechal Kvintu obléct bitevní zbroj,jako bychom se chystali na boj o vlajku,ale mezi táborníky vládla mnohem vážnější nálada.Někdy během dne zmizely z arény bedny a já měl dojem,že ať se v nich schovávalo cokoli,bylo to vypuštěno do lesa.
"Dobrá,"ohlásil kvintu,který stál u hlavního stolu. "Shromážděte se kolem."
Byl oblečený do černé kůže a bronzu.Kvůli svým šedivým vlasům připomínal ve světle pochodně ducha.Kolem vesele poskakovala paní O'Learyová a pídila se po zbytcích od večeře.
"Budete v týmech po dvou,"oznámil Kvintu.Když se všichni začali dohadovat a snažili se sehnat kamaráda,zavolal: "A ty už byly určeny!"
"Mmmmmm!"zahučeli všichni.
"Váš cíl je jednoduchý:získat zlaté vavříny a nezahynout přitom.Věnec je zabalen do hedvábného obalu a připevněn na záda jedné nestvůry.Těch nestvůr je šest.Každá má hedvábný balíček.Vavříny ale skrývá jenom jeden z nich.Musíte je najít dřív než ostatní týmy.A samozřejmě…abyste je získali,musíte nestvůru zabít a sami se udržet naživu."
Dav začal rozčileně mumlat.Ten úkol zněl docela jednoduše.Páni,všichni jsme už přece zabili nějakou nestvůru.Na to jsme byli cvičení.
"Teď vám oznámím,kdo jsou vaši partneři,"hlásil Kvintu. "A žádné vyměňování.Žádné střídání.Žádné stěžování."
"Vrrr!"Paní O'Learyová zabořila čumák do talíře s pizzou.
Kvintus vytáhl velký svitek a začal číst jména.Beckendorf měl jít se Silenou Beauregardovou a tvářil se,že z toho má docela radost.Travis a Conner,bratři Stollové,zůstali spolu.To nikoho nepřekvapilo,ti dva dělali všechno společně.Clarisse dostala Leea Fletchera z Apollónova srubu - boj zblízka a z dálky na dostřel,ti dva doopravdy budou tvrdý soupeř.Kvintus dál drmolil jména,až konečně oznámil: "Percy Jackson a Annabeth Chaseová."
"Fajn." usmál jsem se ne Annabeth.
"Máš nakřivo brnění" byla její jediná připomínka, a spravila mi řemeny."Grover Underwood," pokračoval Kvintus , "s Tysonem."Grover málem vyskočil z jeho kozlí kůže. "Cože? A-ale-"
Ne, ne," Tyson zakňučel. "Musí to být chyba. Kozlí chlapec-""Žádné stížnosti!" nařídil Kvintus "Přidejte se ke svým partnerům. Máte dvě minuty na to se připravit! "
Tyson a Grover jak se na mě prosebně podívali. Snažil jsem se je povzbudit,pokýval jsem na ně a ukázal, že oni mají být spolu. Tyson kýchl.
Grover začal nervózně žvýkat dřevěnou palici.
"Budou v pořádku," řekla Annabeth. "Tak pojď. Pojďme se starat o to, že zůstaneme naživu. "

Bylo ještě světlo, když jsme se dostali do lesa, ale pod stíny od
stromů to byl pocit, jako o půlnoci. Bylo chladno, příliš, a to i v létě.
Annabeth a já jsme našli stopy téměř okamžitě-objevili jsme značky provedené něčeho s mnoha nohama. Začali jsme sledovat stopu.Přeskočili jsme potok a zaslechli jak nedaleko zapraskali nějaké větvičky. Přikrčili jsme se za balvan, ale to byli jen bratři Stollové,kteří škobrtali lesem a nadávali.
Jejich otec byl bůh zlodějů, ale oni se pohybovali kradmo asi jako bizoni..Jakmile Stollové prošli,vydali jsme se hlouběji do západního lesa, kde monstra byla divočejší. Stáli jsme na římse s výhledem na
bažinatý rybník, když se Annabeth napjala. "To je to místo, kde jsme přestali hledat."Trvalo mi chvilku si uvědomit, co tím myslí. Loni v zimě, když jsme pátrali po Nikovi di Angelo,jsme se právě tady vzdali naděje na jeho nalezení . Grover, Annabeth, a já jsem stáli na téhle skále, a já je přesvědčoval,abychom neřekli Chironovi pravdu: že Nico byl syn Hadův. V té době se zdálo, že dělám správnou věc. Chtěl jsem chránit jeho identitu.
Chtěl jsem být tím, kdo ho najde a dá věci do pořádku to,a napravit tak to co se stalo s jeho sestrou. Nyní, o šest měsíců později, jsem neměl ani kousek k tomu najít ho. Bylo mi z toho docela hořko.
"Viděl jsem ho včera v noci," řekl jsem.
Annabeth se zamračila. "Co tím myslíš?"
Řekl jsem jí o zprávě z Iris. Když jsem skončil, zahleděla se do stínů lesa. "Je to svolává mrtvé? To není dobré. "
"Duch mu dával špatnou radu," vzpomínal jsem. "Říkat mu, aby se pomstil" "Jo ... duchové nejsou nikdy dobří rádci, mají své vlastní plány.Staré nenávisti. A nesnášejí živé. "
"On po mně půjde," řekl jsem. "A ten duch zmínil bludiště."
Přikývla. "To sedí. Musíme prozkoumat Labyrinth. "
"Možná," řekl jsem nejistě. "Ale kdo poslal Iris-zprávu? Pokud Nico
nevěděl,že jsem tam byl-"V lese zapraskala větvička. Suché listy zašustily. Něco velkého se pohybovalo mezi stromy, těsně za hřebenem. Kopce
"To nejsou Stollové," zašeptala Annabeth.
Společně jsme vytasili naše meče.

Dostali jsme se k Diově pěsti, obrovská hromada balvanů uprostřed západního lesa. Sloužila jako přirozený orientační bod,táborníci se tu často scházeli na loveckých výpravách,ale teď tu nebyla ani noha.
"Tamhle," zašeptala Annabeth.
"Ne, počkej," zarazil jsem se. "Za námi."
Bylo to divné. Cupitavé zvuky jako by přicházely z několika směrů.Obcházeli jsme balvany s tasenými meči,když se někdo hned za námi ozval: "Ahoj."
Bleskurychle jsme se otočili a stromová víla Jupiter vyjekla.
"Dejte to dolů!"zaprotestovala. "Dryady nemají rády ostré čepele, jasné?"
"Jupiter," vydechla Annabeth. "Co tady děláš?"
"Bydlím tady."
Sklonil jsem meč. "Mezi kameny?"
Ukázala směrem k okraji mýtiny. "Přece tady,v jalovci. "
Dávalo to smysl, a já jsem se cítil jako idiot. Už roky jsem se pohyboval mezi dryádami,ale nikdy jsem toho s nimi moc nenamluvil.

Věděl jsem, že nemohou jít moc daleko od svého stromu, který byl zdroj života. Ale o moc víc jsem toho nevěděl.
"Máte chvilku čas?" Zeptala se Juniper.
"No," řekl jsem, "právě zápasíme s bandou nestvůr a snažíme se neumřít."
"Máme čas," prohlásila Annabeth. "Co se děje, Juniper?"
Junper popotáhla. Otřela si oči hedvábným rukávem. "Jde o Grovera.
Je takový rozrušený. Po celý rok on byl venku hledat Pana. A pokaždé,když se vrátí je to horší.Nejdřív jsem myslela,že chodí s nějakým jiným stromem."
"Ne," řekl Annabeth,zatímco Juniper začala plakat. "Jsem si jistá, že to není ono."
"Jednou se zamiloval do borůvkového keře," řekla nešťastně Juniper.
"Jupiter,"řekla Annabeth důrazně, "Grover by se nikdy ani nepodíval na další strom.Je jen vystresovaný kvůli jeho pátračské licenci. "
"On nemůže jít pod zem!" Ohradila se. "Nemůžete ho nechat."
Annabeth se zatvářila utrápeně. "Mohl by to být jediný způsob, jak mu pomoci, jen kdybychom věděli kde začít "
"Aha." Juniper otřela zelené slzny na její tváři. "Co se toho týká ..."
Ozvalo se další šustění v lese, a Juniper zařvala, "Schovejte se!"
Než jsem se mohl zeptat, proč, změnila se do zelené mlhy. Annabeth a já jsem se otočili.
Z lesa vycházel nějaký lesklý jantarový hmyz, tři metry dlouhý,se zubatými klepety,opancéřovaným ocasem a žihadlem dlouhým jako můj meč.Štír.
Na zádech měl uvázaný červený hedvábný balíček.
"Jeden z nás se dostane za něho," řekla Annabeth,zatímco ta věc k nám s klapotem postupovala.
"Uřízne jeho ocas, zatímco ten druhý odvede jeho pozornost dopředu"
"Já to udělám," řekl jsem. "Máš neviditelnou čepici."Přikývla.
Bojovali jsme spolu už tolikrát že jsme věděli, že navzájem
to zvládneme. Tohle zvládneme.
Ale všechno se to pokazilo, když další dva štíři se vynořily z lesa.
"Tři?" řekla Annabeth. "To není možné! Celý les, a
polovina nestvůr jde po nás? "
Polkl jsem. Jeden, to bychom mohli. Dva, s trochou štěstí taky. Tři,to sotva.
Štíři si to běželi směrem k nám, máchali jejich ostnatými ocasy, jako by si to
sem mířili jen proto, aby nás mohli zabít.
Postavili jsme se s Annabeth zády k nejbližšímu kameni.
"Šplháme?" Řekl jsem.
"Není čas," řekla.
Měla pravdu. Štíři byli už kolem nás.
Oni byli tak blízko, že jsem mohl vidět jejich odporná ústa pěny, předvídání těšící se na šťavnaté maso polobohů.
"Pozor!" Annabeth odrazil pryč štíra plochou čepele.
Máchl jsem Anaklusmosem,ale štír vycouval z mého dosahu
Posouvali jsme se bokem kolem balvanů,ale štíři lezli za námi.
Sekl jsem po dalším, ale přejít do útoku bylo příliš nebezpečný. Pokud bych šel na tělo, sekl by mě ocas seshora. Pokud bych šel na ocas, klepeta by se snesla z obou stran a snažila by se mě chytit . Všechno, co jsme mohli udělat, bylo bránit, a ni to bychom nebyli schopni udržet se na velmi dlouho.
Udělal jsem další krok stranou, a najednou tam za mnou nebylo nic.
Jakási štěrbina mezi dvěma největšími balvany,kterou jsem nejspíš milionkrát minul,ale…
"Tady," řekl jsem.
Annabeth sekla po štírovi a pak se na mě podívala, jako bych byl blázen. "Sem? To je příliš úzké. "
"Budu tě krýt. Pojď! "
Přikrčila se za mě a začala se cpát mezi dva balvany.
Pak se vyjekal a chytila mě za řemeny brnění, a najednou jsem se řítil do jámy, která tam před chvílí nebyla.
Nad námi jsem viděl štíry,purpurové večerní nebe a stromy,a pak se díra stáhla jako čočka fotoaparátu a my se ocitli v naprosté tmě.
Naše oddechování se odráželo od skal.Bylo tam vlhko a chladno.Seděl jsem na hrbolaté zemi,která vypadala,jako by byla z cihel.Zvedl jsem Anaklusmos.Slabé světlo čepele stačilo osvítit Annabethim vyděšený obličej a kamenné stěny po obou stranách od nás,obrostlé mechem.
"Kde-kde to jsme?"vykoktala Annabeth.
"Rozhodně v bezpečí před štíry."Snažil jsem se mluvit klidně,ale děsilo mě to.Ta škvíra mezi kameny nemohla vést do jeskyně.Byl bych poznal,kdyby tam nějaká byla,to jsem věděl jistě.Připadalo mi,že se otevřela země a spolkla nás.Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na prasklinu v podlaze jídelního pavilonu,která loni zhltla ty kostry.Uvažoval jsem,jestli se nám nestalo něco podobného.
Zvedl jsem meč,abych znovu posvítil kolem.
"To je dlouhá místnost."zamumlal jsem.
Annabeth mi stiskla ruku. "To není místnost.Je to chodba."
Měla pravda.Ta tma působila…vpředu před námi nějak temněji.Pofukoval tam teplý větřík jako v podzemních tunelech,až na to,že to tady vypadalo nějak starší a nebezpečnější.
Vydal jsem se dopředu,ale Annabeht mě zastavila.
"Nechoď dál,"varovala mě. "Musíme najít východ."
Teď už mluvila vážně vyděšeně.
"To nic,"ujišťoval jsem ji. "To je v pořádku - "
Podíval jsem se nahoru a uvědomil si,že nevidím,kudy jsme sem propadli.Strop byl z pevného kamene.Chodba vypadala,že se táhne v obou směrech donekonečna.
Annabethina ruka vklouzl do mojí.Jindy bych si připadal trapně,le tady ve tmě jsem byl rád,že vím,kde je.Tím jediným jsem si byl jistý.
"Dva kroky dozadu,"zvelela.
Ustoupili jsme společně,jako bychom stáli v minovém poli.
"Fajn,"řekla. "Pomoz mi prozkoumat stěny."
"Co hledáme?"
"Daidalův znak,"prohlásila,jako by to dávalo nějaký smysl.
"Hm,tak jo.A jaký- "
"Mám to!"oddechla si.Položila ruku na stěnu a zatlačila na drobnou prasklinu,která se modře rozzářila.Objevil se symbol r ,staré řecké písmeno delta.Strop se odsunul a my uviděli noční oblohu se zářícími hvězdami.Byla mnohem temnější,než by měla být.Po straně na zdi se objevily kovové příčky žebříku,vedly nahoru a já odtamtud slyšel táborníky,jak nás volají.
"Percy,Annabeht!"nejhlasitěji bylo slyšet Tysona,ale křičeli i ostatní.
Nervózně jsem se podíval na Annabeth.Pak jsme se vydali nahoru.
Obešli jsme skálu a narazili na Clarisse a na skupinu dalších táborníků s pochodněmi.
"Kde jste vy dva byli?"chtěla vědět Clarisse. "Všude jsme vás hledali."
"Ale my byli pryč jenom pár minut,"bránil jsem se.
Přiběhl Cheirón a za ním Tyson a Grover.
"Percy!"zajásal Tyson. "Není ti nic?"
"Jsme v pořádku."uklidňoval jsem ho. "Spadli jsme do takové díry."
Ostatní si mě a pak Annabeht pochybovačně změřili.
"Vážně!"ujišťoval jsem je. "Šli po nás tři štíři,tak jsme se ěželi schovat do skal.Ale zůstali jsme tam jenom chviličku."
"Ztratili jste se skoro na hodinu,"oznámil nám Cheiron. "Hra už skončila."
"Jo,"zamumlal Grover. "Byli bychom vyhráli,ale ten Kyklop si na mě sedl."
"To byla náhoda!"zaprotestoval Tyson a kýchl.
Chlarisse měla na hlavě zlatý vavřínový věnec,ale vůbec se nechlubila,což k ní nesedělo. "Do díry?"přeptala se podezíravě.
Annabeht se zhluboka nadechla.Rozhlédla se po ostatních tábornících. "Cheirone…možná bychom si o tom měli promluvit v hlavní budově.
Clarisse zalapala po dechu. "Vy jste to našli,že jo?"
Annabeth se kousla do rtu. "Já - ano.Ano,našli."
Táborníci se nás začali vyptávat a tvářili se skoro stejně popleteně jako já.Cheiron ale zvedl ruku,aby si zjednal ticho. "Dnes večer na to není vhodná doba a tohle není vhodné místo."Hleděl na balvany,jako by si teprve teď všiml,jak jsou nebezpečné. "Všichni zpátky do srubů.Běžte se trochu vyspat.Hráli jste dobře,ale už je po večerce!"
Následovalo velké mumlání a stěžování,ale táborníci se trousili pryč,bavili se mezi sebou a podezíravě si mě měřili.
"To hodně vysvětluje,"ozvala se Clarisse. "Hlavně o co jde Lukovi."
"Zadrž chvilku,"ozval jsem se. "Co tím myslíš?Co jsme našli?"
Annabeth se ke mně obrátila a oči jí ztmavly starostí. "Vchod do labyrintu.Cestu,která vede přímo do tábora."