Šestá kapitola

POTKÁVÁME BOHA DVOU TVÁŘÍ

Zvládli jsme urazit třicet metrů, než jsme se úplně ztratili.

Chodba se vůbec nepodobala té, do které jsme předtím spadli s Annabeth. Teď byla kulatá jako kanalizační stoka, postavená z červených cihel, se zamřížovanými světlíky, které byly v rozestupech každé tři metry. Ze zvědavosti jsem do jednoho toho okénka posvítil, ale neviděl jsem nic. Vedlo do nekonečné tmy. Měl jsem pocit, že na druhé straně slyším hlasy, ale možná to byl jenom studený vítr.

Annabeth se ze všech sil snažila nás vést. Vymyslela, že se máme držet levé zdi.

„Když po ní pojedeme rukou a půjdeme při ní,“ uvažovala, „najdeme pak cestu ven opačným směrem.“

Jenže sotva to dořekla, levá stěna zmizela. Ocitli jsme se uprostřed kruhového prostoru, ze kterého vedlo osm chodeb, a neměli jsme tušení, jak jsme se tam dostali.

„Hm, kudy jsme sem přišli?“ zeptal se Grover úzkostně.

„Prostě se obraťme zpátky,“ navrhla Annabeth.

Každý se otočil k jiné chodbě. Bylo to absurdní. Nikdo z nás se nemohl rozhodnout, která cesta vede do tábora.

„Levé zdi jsou zlé,“ postěžoval si Tyson. „Kudy teď?“

Annabeth přejela světlem baterky po vstupech do osmi chodeb. Připadaly mi úplně stejné. „Tudy,“ ukázala.

„Jak to víš?“ zeptal jsem se.

„Dedukce.“

„Takže… jenom hádáš.“

„Prostě pojďme,“ odsekla.

Chodba, kterou vybrala, se rychle zužovala. Stěny se proměnily na šedý cement a strop se snížil tak, že jsme se brzy museli krčit. Tysonovi nezbylo než lézt po čtyřech.

Nejhlasitěji bylo v bludišti slyšet Groverovo supění. „Já už to nedokážu,“ zašeptal. „Už tam budem?“

„Jsme tu dole sotva pět minut,“ domlouvala mu Annabeth.

„To těžko,“ namítl Grover. „A proč by byl Pan tady dole? Tohle je opak divoké přírody!“

Sunuli jsme se dál dopředu. Zrovna když už jsem myslel, že se chodba ještě zúží a rozmáčkne nás, vyústila do velké místnosti. Posvítil jsem na zdi a vydechl: „Páni.“

Celý ten pokoj pokrývala mozaika z dlaždiček. Výjevy byly špinavé a vybledlé, ale barvy se ještě daly rozeznat – červená, modrá, zelená, zlatá. Vlys po obvodu ukazoval olympské bohy na nějaké hostině. Byl tam můj otec Poseidón se svým trojzubcem, podával Dionýsovi hrozny, aby je proměnil na víno. Zeus se bavil se satyry a Hermes poletoval ve svých okřídlených sandálech. Obrazy vypadaly krásně, ale moc přesné nebyly. Já ty bohy viděl. Dionýsos nebyl takový krasavec a Hermes měl mnohem menší nos.

Uprostřed pokoje stála třístupňová fontána. Vypadala, že je už dlouho vyschlá.

„Co je to za místo?“ zamumlal jsem. „Vypadá jako –“

„Římské,“ prohlásila Annabeth. „Ty mozaiky jsou asi dva tisíce let staré.“

„Ale jak můžou být římské?“ V dějinách starověku jsem moc nevynikal, ale byl jsem přesvědčený, že římská říše až na Long Island nesahala.

„Ten labyrint je jako koláž,“ vysvětlovala Annabeth. „Říkala jsem ti, že pořád nabývá, vytváří další dílky. Je to jediné architektonické dílo, které roste samo od sebe.“

„Ty o něm mluvíš, jako by bylo živé.“

Z chodby před námi se ozvalo sténání.

„Nemluvme o tom, že je to živé,“ zafňukal Grover. „Prosím.“

„Dobře,“ přikývla Annabeth. „Jdeme dál.“

„Do té chodby se strašnými zvuky?“ zeptal se Tyson. Dokonce i on vypadal nervózně.

„Ano,“ potvrdila Annabeth. „Stavba tam vypadá starší. To je dobré znamení. Daidalova dílna bude v nejstarší části.“

Znělo to rozumně. Ale bludiště si s námi brzo pohrálo – ušli jsme patnáct metrů a chodba se zas proměnila na beton s mosazným potrubím po stranách. Stěny byly postříkané graffiti. Neonovou barvou tam svítil nápis MOZ RULZ.

„Já bych řekl, že tohle není římské,“ rýpl jsem si.

Annabeth se zhluboka nadechla a vyrazila dál.

Skoro na každém metru se chodby kroutily a zatáčely a odbočovaly. Zem pod námi se měnila z betonu na hlínu a pak na cihly a zase zpátky. Nemělo to vůbec žádný smysl. Doškobrtali jsme do nějakého vinného sklípku – se spoustou zaprášených láhví v dřevěných stojanech – jako bychom někomu procházeli sklepem, až na to, že z něj nevedl žádný východ nahoru, jen další chodby.

Pak se strop proměnil na dřevěná prkna a já slyšel nad hlavou hlasy a skřípání kroků, jako bychom se ocitli pod nějakým barem. Nebylo špatné slyšet zase lidi, ale stejně jsme se k nim nemohli dostat. Byli jsme uvěznění tady dole a cesta ven nikde. Pak jsme narazili na první kostru.

Měla bílé šaty, vypadaly jako nějaká uniforma. Vedle ležela dřevěná bedýnka se skleněnými láhvemi.

„Mlékař,“ zašeptala Annabeth.

„Cože?“ zeptal jsem se.

„Ti rozváželi mléko.“

„Jo, já vím, co byli zač, ale… to bylo, když byla moje máma mladá, asi tak před milionem let. Co tady dělá?“

„Někdo sem zabloudí omylem,“ vysvětlovala Annabeth. „Nebo sem přijde schválně na průzkum a už netrefí ven. Kdysi dávno sem Kréťané dokonce posílali lidi jako oběti.“

Grover polkl. „Je tady už dlouho.“ Ukázal na láhve toho kostlivce, pokryté bílým prachem. Kostra zatínala prsty do cihlové stěny, jako by se snažila prohrabat ven.

„Jenom kosti,“ ozval se Tyson. „Neboj se, kozlí kluku. Mlékař je mrtvý.“

„Ten mě neděsí,“ odsekl Grover. „Ale ten pach. Nestvůry. Necítíš to?“

Tyson přikývl. „Spousta nestvůr. Ale pod zemí to tak smrdí. Nestvůry a mrtví lidi s mlékem.“

„No prima,“ zaskuhral Grover. „Myslel jsem, že se třeba pletu.“

„Musíme se dostat hlouběji do bludiště,“ uvažovala Annabeth. „Musí existovat nějaká cesta do středu.“

Vedla nás doprava, pak doleva, chodbou z nerezové oceli, podobnou větrací šachtě, a dorazili jsme zpátky do té římské mozaikové místnosti s fontánou.

Tentokrát jsme tam nebyli sami.

~~~

Čeho jsem si všiml nejdřív, byly jeho obličeje. Oba. Vybíhaly mu ze stran hlavy, hleděly přes ramena, takže ji měl mnohem širší než normálně, vypadal trochu jako žralok kladivoun. Když jsem se na něj díval přímo, viděl jsem jen dvě překrývající se uši a zrcadlově stejné kotlety.

Byl oblečený jako nějaký portýr z centra New Yorku: v dlouhém černém svrchníku, naleštěných botách a černém cylindru, který mu bůhvíjak držel na té dvojnásobně široké hlavě.

„Tak co, Annabeth?“ promluvil ten levý obličej. „Pospěš si!“

„Nevšímej si ho,“ radila pravá tvář. „Je strašně primitivní. Pojď sem, slečinko.“

Annabeth spadla brada. „Uf… já ne…“

Tyson se zamračil. „Ten legrační člověk má dva obličeje.“

„Ten legrační člověk má i uši, abys věděl!“ pustila se do něj levá tvář. „Tak jen pojď, slečinko.“

„Ne, ne,“ namítl pravý obličej. „Tudy, slečno. Mluv se mnou, prosím.“

Ten člověk se dvěma obličeji si Annabeth měřil, jak nejlíp to koutky očí dokázal. Nedalo se na něj dívat, aniž by se člověk zaměřil buď na jednu stranu, nebo na druhou. A mně najednou došlo, co chce – aby si Annabeth vybrala.

Za ním byly dva východy, zahrazené dřevěnými dveřmi s mohutnými železnými zámky. Když jsme procházeli poprvé, nebyly tu. Ten dveřník se dvěma tvářemi držel stříbrný klíč, v jednom kuse si ho přendával z levé ruky do pravé a zas zpátky. Uvažoval jsem, jestli to přece jen není jiný pokoj, ale ten vlys s bohy mi připadal úplně stejný.

Dveře, kterými jsme přišli, zmizely a na jejich místě se objevila další mozaika. Tamtudy se zpátky nedostaneme.

„Ty východy jsou zavřené,“ namítla Annabeth.

„Přesně tak!“ přitakala levá tvář.

„Kam vedou?“ zeptala se.

„Jeden možná tam, kam se chceš dostat,“ prohlásila pravá tvář povzbudivě. „Ten druhý k jisté smrti.“

„Já – já vím, kdo jste,“ vydechla Annabeth.

„Páni, ty jsi ale hlavička!“ Levá tvář se ušklíbla. „Ale víš taky, kterou cestu si vybrat? Nemám na tebe celý den.“

„Proč se mě snažíte poplést?“ zeptala se Annabeth.

Pravý obličej se usmál. „Teď to tu vedeš, má drahá. Všechna rozhodnutí leží na tvých bedrech. To jsi chtěla, ne?“

„Já –“

„My tě známe, Annabeth,“ poznamenal levý obličej. „Víme, s čím se každý den potýkáš. Známe tvou nerozhodnost. Dřív nebo později si budeš muset vybrat. A ta volba tě možná zahubí.“

Nevěděl jsem, o čem to mluví, ale znělo to, jako by nešlo jenom o výběr mezi dvěma dveřmi.

Annabeth zmizela z tváře všechna barva. „Ne… já ne –“

„Nechte ji být,“ zasáhl jsem. „A vůbec, kdo jste?“

„Jsem tvůj nejlepší přítel,“ oznámil pravý obličej.

„Jsem tvůj nejhorší nepřítel,“ prohlásil levý obličej.

„Jsem Janus,“ promluvily obě tváře současně. „Bůh dveří. Začátků. Konců. Voleb.“

„Brzy se s tebou setkám, Persee Jacksone,“ podotkla pravá tvář. „Ale teď je na řadě Annabeth.“ Radostně se zasmála. „To je ale zábava!“

„Buď zticha!“ okřikla ji druhá tvář. „Tohle je vážná věc. Jediná špatná volba ti může zničit celý život. Může zabít tebe i všechny tvé přátele. Ale vůbec na tebe netlačíme, Annabeth. Vyber si!“

Najednou mě zamrazilo, vzpomněl jsem si na slova proroctví: potomka Athény poslední vzepětí.

„Nedělej to,“ vyhrkl jsem.

„Obávám se, že to musí udělat,“ zahlaholila zvesela pravá tvář.

Annabeth si olízla rty. „Já – já si vyberu –“

Než stačila ukázat na jedny dveře, zaplavilo místnost zářivé světlo.

Janus zvedl ruce ke stranám hlavy a zakryl si oči. Když světlo pominulo, stála před fontánou žena.

Byla vysoká a elegantní, s dlouhými vlasy barvy čokolády, spletenými do copů se zlatými stužkami. Měla na sobě prosté bílé šaty, ale když se pohnula, látka se barevně zatřpytila jako olej na vodě.

„Janusi,“ povzdechla si, „zase děláme problémy?“

„N-ne, milostivá paní!“ zakoktala Janusova pravá tvář.

„Ano!“ prohlásila ta levá.

„Buď zticha!“ okřikla ji pravá.

„Prosím?“ zeptala se žena.

„Ne vy, milostivá! Mluvím se sebou.“

„Aha,“ pokývla dáma. „Víš moc dobře, že tvá návštěva je předčasná. Čas té dívky ještě nenastal. Takže dávám volbu já tobě: nech ty hrdiny mně, nebo tě proměním na dveře a zbavím se tě.“

„Na jaké dveře?“ zajímal se levý obličej.

„Zavři klapačku!“ houkl pravý.

„Protože francouzské dveře jsou docela příjemné,“ dumal levý obličej. „Spousta přirozeného světla.“

„Sklapni!“ kvílela pravá tvář. „Ne vy, milostivá! Jistěže je nechám být. Jenom jsem se trochu bavil. Dělal svou práci. Nabízel možnosti.“

„Vyvolával nerozhodnost,“ opravila ho ta žena. „A teď zmiz!“

Levá tvář zamumlala: „Kazí nám legraci,“ pak Janus zvedl svůj stříbrný klíč, zasunul ho do vzduchu a zmizel.

Žena se k nám obrátila a mně se hrůzou sevřelo srdce. Oči jí zářily mocí. Nech ty hrdiny mně. To neznělo dobře. Chviličku jsem skoro litoval, že jsme to nemohli risknout s Janusem. Ale pak se usmála.

„Musíte mít hlad,“ poznamenala. „Posaďte se se mnou a promluvíme si.“

Mávla rukou a stará římská fontána ožila. Do vzduchu vytryskly proudy čisté vody. Objevil se mramorový stůl, naložený tácy sendvičů a džbánků s limonádou.

„Kdo… kdo jste?“ zeptal jsem se.

„Jsem Héra.“ Žena se usmála. „Vládkyně nebes.“

~~~

Jednou jsem už Héru viděl na radě bohů, ale moc jsem si jí nevšímal. Tehdy jsem měl kolem sebe skupinu jiných bohů, kteří se domlouvali, jestli mě zabijí, nebo ne.

Nepamatuju si, že by vypadala tak normálně. Jistě, bohové na Olympu obyčejně měří šest metrů, takže moc normálně nevypadají. Ale teď Héra připomínala obyčejnou mámu.

Podala nám sendviče a nalila limonádu.

„Grovere, drahoušku, tím ubrouskem si utři pusu. Nejez ho,“ napomenula ho.

„Ano, madam,“ přikývl Grover.

„Tysone, ty se ztrácíš před očima. Nechtěl bys ještě sendvič s burákovým máslem?“

Tyson přemohl říhnutí. „Ano, hodná paní.“

„Vládkyně Héro,“ ozvala se Annabeth. „Já tomu nemůžu uvěřit. Co děláte v labyrintu?“

Héra se usmála. Mávla prstem a Annabethiny vlasy se samy od sebe učesaly. Z obličeje jí zmizela všechna špína.

„Přišla jsem za vámi, přirozeně,“ odtušila bohyně.

Grover a já jsme si vyměnili nervózní pohled. Když už bohové někoho vyhledají, nebývá to z dobrého srdce. Je to proto, že něco chtějí.

To mi ale nebránilo cpát se krůtími sendviči se sýrem a hranolky a limonádou. Ani jsem si neuvědomil, jaký mám hlad. Tyson polykal jeden burákový sendvič za druhým a Grover se zamiloval do limonády, křoupal polystyrénový pohárek jako kornout od zmrzliny.

„Já si nemyslela –“ Annabeth zaváhala. „No, nemyslela jsem, že máte hrdiny v lásce.“

Héra se shovívavě usmála. „Kvůli té malé roztržce, kterou jsem měla s Héraklem? Upřímně řečeno, kvůli té jedné neshodě jsem si vysloužila dost špatnou pověst.“

„Nepokusila jste se ho zabít, hm, spíš několikrát?“ zeptala se Annabeth.

Héra přezíravě mávla rukou. „To je dávno pryč, má drahá. Kromě toho, je to jedno z dětí mého milovaného manžela, které má s jinou ženou. Došla mi trpělivost, to připouštím. Ale Zeus a já jsme od té doby absolvovali pár povedených sezení v manželské poradně. Probrali jsme své city a nakonec se pochopili – zvlášť po tom posledním drobném incidentu.“

„Myslíte, když zplodil Thalii?“ vyhrkl jsem, ale hned jsem toho zalitoval. Sotva jsem vyslovil jméno naší kamarádky, polokrevné Diovy dcery, Héra na mě upřela mrazivý pohled.

„Percy Jackson, že? Jeden z Poseidónových… potomků.“ Připadalo mi, že měla na jazyku nějaké jiné slovo než potomci. „Jak si vzpomínám, při zimním slunovratu jsem hlasovala pro to, nechat tě naživu. Doufám, že jsem se nespletla.“

Se zářivým úsměvem se obrátila zpátky k Annabeth. „Každopádně necítím žádnou zášť, děvče. Uznávám, že vedeš obtížnou výpravu. Zvlášť když se musíš potýkat s potížisty, jako je Janus.“

Annabeth sklopila oči. „Proč tu byl? Málem jsem se z něho zbláznila.“

„O to mu šlo,“ přisvědčila Héra. „Pochop, méně významné bohy jako Janus odjakživa rozčilovalo, jak malou roli hrají ve vesmíru. Někteří, jak se obávám, nemají Olymp moc v lásce a lehce by se dali přesvědčit, aby podpořili vzestup mého otce.“

„Vašeho otce?“ opakoval jsem. „Aha. Jasně.“

Zapomněl jsem, že Kronos zplodil i Héru, stejně jako Dia, Poseidóna a všechny starší olympské bohy. Kronos byl vlastně můj děda, ale to pomyšlení bylo tak příšerné, že jsem ho vyhnal z hlavy.

„Musíme na nižší bůžky dohlížet,“ vysvětlovala Héra. „Na Januse. Hekaté. Na Morfea. Tvrdí, že podporují Olymp, a přesto –“

„Proto odešel Dionýsos,“ vzpomněl jsem si. „Kontroluje méně významné bůžky.“

„Přesně tak.“ Héra hleděla na vybledlou mozaiku Olympanů. „Víš, v těžkých dobách mohou i bohové ztratit víru. Začnou věřit špatným věcem, přízemnostem. Přestanou vnímat celkový obraz a stanou se z nich sobci. Ale víte, já jsem bohyně manželství. Od narození jsem vytrvalá. Musíte se pozvednout nad hašteření a zmatek a udržet si víru. Musíte mít pořád na paměti své cíle.“

„A jaké cíle máte vy?“ zeptala se Annabeth.

Usmála se. „Samozřejmě udržet svou rodinu – Olympany – pohromadě. A zrovna teď toho nejlíp dosáhnu tak, že vám budu pomáhat. Zeus mi bohužel nedovolí do situace moc zasahovat. Ale zhruba tak jednou za sto let smím splnit přání nějaké výpravě, na které mi hodně záleží.“

„Přání?“

„Než ho vyslovíš, dovol, ať ti dám radu. To můžu udělat. Já vím, že hledáte Daidala. Jeho labyrint je pro mě stejným tajemstvím jako pro vás. Ale jestli chcete poznat jeho osud, pak být vámi, navštívila bych Héfaista v jeho kovárně. Daidalos byl veliký vynálezce, smrtelník podle Héfaistova gusta. Žádného člověka Héfaistos neobdivoval víc. Pokud někdo zůstal v kontaktu s Daidalem a mohl by vám prozradit jeho osud, je to Héfaistos.“

„Ale jak se tam dostaneme?“ zeptala se Annabeth. „To je mé přání. Chci způsob, jak se vyznat v labyrintu.“

Héra se zatvářila zklamaně. „Staniž se. Ale přeješ si něco, čeho se vám už dostalo.“

„Tomu nerozumím.“

„Ten prostředek už máš na dosah.“ Podívala se na mě. „Percy zná odpověď.“

„Vážně znám?“

„Ale to není fér,“ namítla Annabeth. „Neříkáte nám, co to je!“

Héra zavrtěla hlavou. „Dostat něco a mít dost rozumu to použít… to jsou dvě různé věci. Tvá matka Athéna by s tím souhlasila.“

V pokoji to zadunělo, jako by někde v dálce zahřmělo. Héra se zvedla. „To bude signál pro mě. Zeus už je netrpělivý. Mysli na to, co jsem řekla, Annabeth. Vyhledejte Héfaista. Podle mě budete muset projít rančem. Ale pak pokračujte dál. A využijte všechno, co máte k dispozici, jakkoli obyčejné se to zdá.“

Ukázala na dvoje dveře a ty zmizely a odhalily dvě otevřené a temné chodby. „Ještě jedna věc, Annabeth. Oddálila jsem den tvé volby. Ale nezabránila jsem jí. Jak řekl Janus, brzy se budeš muset rozhodnout. Sbohem!“

Mávla rukou a proměnila se na bílý dým. Zmizelo i jídlo. Zrovna když Tyson žvýkal sendvič, proměnil se mu najednou v puse na mlhu. Fontána dokapala a umlkla. Mozaikové stěny zmatněly a změnily se zas na špinavé a vybledlé. Pokoj už nevypadal jako místo, které by si člověk vybral na piknik.

Annabeth si dupla. „Co je tohle za pomoc? ‚Tumáš, dej si sendvič. Přej si něco. Jejda, nemůžu ti pomoct!‘ A lup, a je pryč!“

„Lup,“ souhlasil smutně Tyson a hleděl na prázdný talíř.

„No,“ povzdechl si Grover, „říkala, že Percy odpověď zná. Aspoň něco.“

Všichni se na mě podívali.

„Ale já ji neznám,“ bránil jsem se. „Já nevím, o čem mluvila.“

Annabeth si vzdychla. „Dobře. Tak prostě půjdeme dál.“

„Kudy?“ zeptal jsem se. Ve skutečnosti jsem se chtěl zeptat, co to Héra myslela – o té volbě, kterou bude muset Annabeth udělat. Ale pak se Grover a Tyson napjali. Vstali společně, jako by si to nacvičili. „Doleva,“ prohlásili oba najednou.

Annabeth se zamračila. „Jak to víte?“

„Protože zprava se sem něco blíží,“ vyjekl Grover.

„Něco velkého,“ přidal se Tyson. „A rychle.“

„Doleva, to zní docela dobře,“ usoudil jsem. Společně jsme se vrhli do temné chodby.