Percy Jackson Bitva o labyrint : kapitola 7

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 2. 10. 2011 v kategorii Percy Jackson 4 - Bitva o labyrint - Rick Riordan, přečteno: 877×

Sedmá kapitola


TYSON VEDE ÚTĚK Z VĚZNICE

Dobrá zpráva: ta levá chodba byla přímá bez postranních větví, zatáček a ohybů. A špatná: byla to slepá ulička. Uběhli jsme několik desítek metrů a narazili na obrovský balvan, který nám úplně zablokoval cestu. Za námi v chodbě se ozývaly šouravé kroky a těžký dech. Něco po nás šlo – a rozhodně to nebylo nic lidského.

„Tysone,“ pobídl jsem ho, „mohl bys –“

„Ano!“ Vrazil ramenem do balvanu tak prudce, až se celá chodba otřásla. Z kamenného stropu se sypal prach.

„Honem!“ popoháněl ho Grover. „Nestrhni ten strop, ale pospěš si!“

Balvan příšerně zaskřípal a konečně povolil. Tyson ho odsunul do malého výklenku a všichni jsme se protlačili za něj.

„Zavřeme ten průchod!“ zavelela Annabeth.

Všichni jsme se přesunuli na druhou stranu balvanu a zatlačili jsme. To, co nás pronásledovalo, zklamaně zakvílelo, když jsme kámen odtlačili zpátky na místo a zatarasili tak chodbu.

„Uvěznili jsme to,“ vydechl jsem.

„Nebo jsme uvěznili sami sebe,“ hlesl Grover.

Obrátil jsem se. Ocitli jsme se v betonové kobce, velké asi tak šest metrů čtverečních. Na protější zdi byly kovové mříže. Dostali jsme se přímo do vězeňské cely.

~~~

„Co to, u Háda, je?“ Annabeth se opřela do mříží. Ani se nepohnuly. Skrz ně jsme viděli řady cel v kruhu kolem temného nádvoří – nejmíň tři patra kovových dveří a kovových můstků.

„Nějaké vězení,“ usoudil jsem. „Možná by to Tyson dokázal vylomit –“

„Psst,“ přerušil mě Grover. „Poslouchejte.“

Odněkud nad námi se ozývalo hluboké vzlykání, rozléhalo se celou budovou. A bylo slyšet ještě něco, chraplavý hlas, který mumlal něco, čemu jsem nerozuměl. Ta slova zněla divně, jako by někdo třásl skleničkou plnou kamení.

„Co je to za jazyk?“ zašeptal jsem.

Tyson vykulil oči. „To snad ne.“

„Co?“ ponoukl jsem ho k odpovědi.

Popadl dvě tyče našich mřížových dveří a roztáhl je od sebe tak, aby se otvorem protáhl i Kyklop.

„Počkat!“ zavolal Grover.

Ale Tyson čekat nemínil. Pospíchali jsme za ním. Vězení bylo temné, jen seshora poblikávalo pár tlumených zářivek.

„Já to tu znám,“ zašeptala mi Annabeth. „To je Alcatraz.“

„Myslíš ten ostrov u San Franciska?“

Přikývla. „Byli jsme tu se školou na exkurzi. Je to něco jako muzeum.“

Zdálo se nemožné, že jsme se vynořili z labyrintu na druhé straně země, ale Annabeth žila v San Francisku celý rok a hlídala horu Tamalpais na druhé straně zálivu. Nejspíš věděla, o čem mluví.

„Stát,“ varoval nás Grover.

Ale Tyson šel dál. Grover ho popadl za ruku a vší silou ho stáhl zpátky. „Stůj, Tysone!“ zašeptal. „Copak to nevidíš?“

Podíval jsem se, kam ukazoval, a žaludek ve mně udělal kotrmelec. Na druhé straně dvora, na balkoně ve druhém patře stála nestvůra hroznější než všechny, které jsem do té doby viděl.

Bylo to něco jako kentaur, od pasu nahoru s ženským tělem. Ale místo koňské spodní části to mělo tělo draka – nejmíň šest metrů dlouhé, černé a šupinaté s obrovskými drápy a ocasem s bodci. Nohy vypadaly, jako by byly zapletené v nějakých popínavých rostlinách, ale pak mi došlo, že z nich vyrůstají hadi, stovky zmijí, které vyrážely kolem a pořád pátraly, do čeho se zakousnout. Vlasy měla ta žena taky z hadů, stejně jako Medúza. Nejdivnější bylo, že kolem pasu, kde ženská část přecházela do dračí, jí kůže bublala, občas se z ní vynořila hlava zvířete – divokého vlka, medvěda nebo lva, jako by ta žena měla opasek s proměnlivými tvory. Měl jsem pocit, že hledím na něco nehotového, na nestvůru tak starou, že pochází z počátků času, kdy ještě nebylo přesně určeno, jak má co vypadat.

„To je ona,“ zaskučel Tyson.

„Dolů!“ zavelel Grover.

Přikrčili jsme se v šeru, ale nestvůra si nás nevšímala. Vypadalo to, že mluví s někým v cele ve druhém patře. Odtamtud vycházelo to fňukání. Dračí žena ze sebe něco vyrazila tím svým divným chrčivým jazykem.

„Co to říká?“ zamumlal jsem. „Co je to za řeč?“

„Jazyk starých časů.“ Tyson se otřásl. „Tím mluvila matka Země s Titány a… se svými ostatními dětmi. Před bohy.“

„Ty tomu rozumíš?“ zeptal jsem se. „Dovedeš to přeložit?“

Tyson zavřel oči a spustil příšerným chraplavým ženským hlasem: „Budeš pracovat pro pána, nebo trpět.“

Annabeth se otřásla. „Nesnáším, když tohle dělá.“

Tyson měl stejně jako všichni Kyklopové nadpřirozený sluch a záhadnou schopnost napodobovat hlasy. Když jimi mluvil, jako by se ocitl v transu.

„Já nebudu sloužit,“ prohlásil Tyson hluboce a ublíženě.

Přešel do hlasu nestvůry. „Pak si vychutnám tvou bolest, Briare.“ Tyson znejistěl, když to jméno vyslovil. Ještě jsem ho neslyšel takhle zakolísat, když někoho napodoboval, ale teď tlumeně polkl. Pokračoval jako nestvůra: „Jestli si myslíš, že tvoje první vězení bylo nesnesitelné, tak pravé mučení teprve zažiješ. Uvažuj o tom, než se vrátím.“

Dračí žena se hrnula ke schodišti a zmije jí šustily kolem nohou jako sukénky z trávy. Roztáhla obrovská netopýří křídla, kterých jsem si předtím nevšiml, měla je složená na dračích zádech. Seskočila z můstku a rozletěla se přes dvůr. Přikrčili jsme se v šeru ještě víc. Jak nad námi přeletěla, přehnal se mi po tváři horký závan síry. Zmizela za rohem.

„H-h-hrůza,“ koktal Grover. „Nikdy jsem nestvůru necítil tak silně.“

„Nejhorší noční můra Kyklopů,“ zamumlal Tyson. „Kampê.“

„Kdo?“ zeptal jsem se.

Tyson polkl. „Každý Kyklop o ní ví. Odmala nás s ní strašili v pohádkách. Za zlých časů byla naší žalářnicí.“

Annabeth přikývla. „Už si vzpomínám. Když vládli Titáni, uvěznili první děti Gaie a Urana – Kyklopy a Hekatoncheiry.“

„Heka-co?“ zeptal jsem se.

„Storuké,“ odpověděla. „Říkalo se jim tak, protože… no, protože měli sto rukou. Byli to starší bratři Kyklopů.“

„Fakt mocní,“ dodal Tyson. „Úžasní! Velcí až do nebe. A silní, že dovedli hory lámat!“

„To je bezva,“ uznal jsem. „Pokud nejsi hora.“

„Kampê byla žalářnicí,“ vysvětloval Tyson. „Pracovala pro Krona. Držela naše bratry zavřené v Tartaru, pořád je mučila, dokud nepřišel Zeus. Zabil Kampê a osvobodil Kyklopy a Storuké, aby pomohli v boji proti Titánům ve velké válce.“

„A teď se Kampê vrátila,“ pokýval jsem hlavou.

„To je zlé,“ shrnul to Tyson.

„Takže kdo je v té cele?“ zeptal jsem se. „Říkal jsi nějaké jméno –“

„Briares!“ Tyson se rozveselil. „Storuký. Jsou velcí do nebe a –“

„Jo,“ přikývl jsem. „A lámou hory.“

Vzhlédl jsem k celám nad námi a uvažoval, jak se něco velkého až do nebe vejde do malé cely a proč tam brečí.

„Radši to půjdeme zjistit,“ navrhla Annabeth, „než se vrátí Kampê.“

~~~

Jak jsme se blížili k cele, kvílení sílilo. Když jsem uviděl toho tvora uvnitř, nevěděl jsem, na co se vlastně koukám. Bylo to velké jako člověk a kůži to mělo mléčně bledou. Na sobě to mělo bederní roušku jako velkou plínu. Nohy vypadaly na tělo moc velké, měly polámané špinavé nehty a každá osm prstů. Ale nejdivnější byla vrchní půlka toho tvora. Janus by vedle toho stvoření vypadal úplně normálně. Z hrudi tomu vyráželo víc rukou, než jsem dokázal spočítat, rostly v řadách kolem celého těla. Vypadaly jako normální paže, ale byla jich spousta, všechny propletené dohromady, hruď připomínala vidličku plnou zamotaných špaget. Ten tvor si několika rukama zakrýval obličej a vzlykal.

„Buď už nebe není tak vysoko, jak bývalo,“ zamumlal jsem, „nebo je malý.“

Tyson si toho nevšímal. Padl na kolena.

„Briare!“ zavolal.

Vzlykání přestalo.

„Úžasný Storuký!“ pokračoval Tyson. „Pomoz nám!“

Briares vzhlédl. Obličej měl dlouhý a smutný, se zahnutým nosem a zkaženými zuby. A v něm temně hnědé oči – myslím úplně hnědé, žádné bělmo ani černé zorničky, jako by ty oči byly z bláta.

„Uteč, dokud můžeš, Kyklope,“ vzdychl Briares utrápeně. „Nemůžu pomoct ani sám sobě.“

„Jsi přece Storuký!“ nedal se Tyson. „Dokážeš všechno!“

Briares si pěti nebo šesti rukama utřel nos. Několika dalšími si pohrával s kousky kovu a dřeva z rozlámané postele, stejně jako si Tyson vždycky hrál s náhradními součástkami. Bylo úžasné to sledovat. Ty ruce jako by měly vlastní hlavu. Postavily z toho dřeva lodičku a pak ji stejně rychle zase rozložily. Další ruce bůhvíproč škrábaly po betonové podlaze. Jiné hrály kámen, nůžky, papír. Pár dalších vysílalo na stěnu stínové kachničky a pejsky.

„Nemůžu,“ zasténal Briares. „Kampê je zpátky! Titáni povstanou a svrhnou nás zase do Tartaru.“

„Nasaď statečnou tvář!“ pobídl ho Tyson.

Briarův obličej se okamžitě proměnil. Měl stejné hnědé oči, ale úplně jiné rysy. Nos pršák, klenutá obočí a divný úsměv, jako by se zkoušel tvářit nebojácně. Ale pak se proměnil zas na to, co byl předtím.

„To je k ničemu,“ vydechl. „Pořád se mi vrací vylekaný obličej.“

„Jak jsi to udělal?“ zajímalo mě.

Annabeth do mě strčila loktem. „Nedělej ze sebe hlupáka. Storucí mají padesát různých tváří.“

„To není jen tak, pořídit jim fotku do školní ročenky,“ neodpustil jsem si.

Tyson byl pořád u vytržení. „To se spraví, Briare! My ti pomůžeme! Podepíšeš se mi?“

Briares popotáhl. „Máš sto tužek?“

„Lidi,“ vložil se do toho Grover. „Musíme odsud vypadnout. Kampê se vrátí. Dřív nebo později nás vycítí.“

„Rozlom ty mříže,“ navrhla Annabeth.

„Ano!“ souhlasil Tyson a pyšně se usmál. „Briares to dokáže. Je hrozně silný. Ještě silnější než Kyklopové! Koukejte!“

Briares zafňukal. Tucet rukou si začalo tleskat o sebe, ale ani jedna se nepokusila rozlomit mříže.

„Jestli je tak silný,“ uvažoval jsem, „tak proč trčí ve vězení?“

Annabeth do mě znova šťouchla. „Je vyděšený,“ zašeptala. „Kampê ho věznila v Tartaru tisíce let. Jak by bylo tobě?“

Storuký si znova složil tvář do dlaní.

„Briare?“ zeptal se Tyson. „Co… co se děje? Předveď nám svou velikou sílu!“

„Tysone,“ zasáhla Annabeth. „Myslím, že bys měl ty mříže radši rozlomit sám.“

Tysona pomalu opustil úsměv.

„Já je rozlomím sám,“ opakoval. Popadl dveře cely a urval je z pantů, jako by byly z měkkého jílu.

„Pojď, Briare,“ pobízela Annabeth Storukého. „Dostaneme tě odsud.“

Natáhla ruku. Briares na chvilku nasadil optimistický obličej. Několik rukou se natáhlo, ale dvakrát tolik po nich pláclo.

„Nemůžu,“ povzdechl si. „Ona mě potrestá.“

„Zvládneš to,“ slibovala Annabeth. „Už jsi s Titány bojoval a vyhrál jsi, vzpomínáš si?“

„Vzpomínám si na tu válku.“ Briarův obličej se zase proměnil – svraštěné obočí a našpulené rty. Odhadoval jsem to na zadumanou tvář. „Blesky otřásaly světem. Metali jsme spoustu kamenů. Titáni a nestvůry málem vyhráli. A teď zase sílí. Kampê to říkala.“

„Neposlouchej ji,“ radil jsem mu. „Pojďme!“

Ani se nehnul. Věděl jsem, že Grover má pravdu. Neměli jsme moc času, než se Kampê vrátí. Ale nemohl jsem ho tu jen tak nechat. Tyson by kvůli tomu brečel ještě týdny.

„Zahrajeme si kámen, nůžky, papír,“ vyhrkl jsem. „Když vyhraju, půjdeš s námi. Když prohraju, necháme tě tu ve vězení.“

Annabeth si mě změřila, jako bych se zbláznil.

Briares nasadil pochybovačný obličej. „Kámen, nůžky, papír vždycky vyhraju.“

„Tak pojďme na to!“ Třikrát jsem si plácl pěstí do dlaně.

Briares udělal totéž stovkou rukou. Znělo to, jako by celá armáda napochodovala o tři kroky dopředu. Ukázal lavinu kamenů, výbavu nůžek pro celou třídu a papír nejmíň na letku vlaštovek.

„Říkal jsem ti to,“ povzdechl si smutně. „Já vždycky –“ Obličej se proměnil na zmatený. „Cos to udělal?“

„Pistoli,“ vysvětlil jsem a ukázal jsem mu zbraň z prstů. Tím švindlem mě jednou dostal Paul Blofis, ale to jsem mu nemínil vykládat. „Pistole porazí všechno.“

„To není fér.“

„Neříkal jsem, že to má být fér. Kampê taky nebude fér, jestli se tu zdržíme. Naštve se na tebe, žes urval ty mříže. A teď jdeme!“

Briares popotáhl. „Polobohové jsou podvodníci.“ Ale pomalu se zvedl a vylezl za námi z cely.

Začínalo to vypadat slibně. Stačilo nám už jenom dostat se dolů a najít vchod do labyrintu. Ale pak Tyson ztuhl.

Z přízemí přímo pod námi na nás vrčela Kampê.

~~~

„Druhou stranou,“ zavelel jsem.

Vyrazili jsme po můstku. Tentokrát s námi šel Briares moc rád. Vlastně utíkal vpředu a vyděšeně máchal stovkou paží.

Zezadu jsem uslyšel obří křídla, jak se Kampê vznesla do vzduchu. Syčela a vrčela ve svém starém jazyce. Nepotřeboval jsem překlad, abych věděl, že nás chce zabít.

Hnali jsme se po schodech dolů, chodbou a kolem stanoviště hlídače do dalšího bloku vězeňských cel.

„Doleva,“ vyhrkla Annabeth. „Pamatuju si to z prohlídky.“

Vyrazili jsme ven a ocitli se na vězeňském dvoře, obklopeném bezpečnostními věžemi a ostnatým drátem. Takovou dobu jsme strávili v podzemí, že mě denní světlo skoro oslepilo. Kolem bloumali turisté a fotili. Opřel se do nás studený vítr ze zálivu. Na jihu se lesklo bílé a nádherné San Francisko, ale na severu, nad horou Tamalpais, se převalovaly mohutné bouřkové mraky. Celá obloha tam vypadala jako černé víko, vířící z hory, kde byl uvězněn Atlas a kde se znovu budoval titánský palác hory Othrys. Nechtělo se ani věřit, že turisté nevidí, jak se sbírá ta nepřirozená bouře, ale tvářili se, jako by se vůbec nic nedělo.

„Je to ještě horší,“ zaúpěla Annabeth a hleděla na sever. „Ty bouřky zuřily celý rok, ale tohle –“

„Poběžme dál,“ kvílel Briares. „Je za námi!“

Doběhli jsme na druhý konec dvora, co nejdál od bloku s celami, jak to šlo.

„Kampê je moc velká, neprojde dveřmi,“ zadoufal jsem.

Hned potom explodovala celá zeď.

Turisté se rozječeli a z prachu a sutin se vynořila Kampê, křídla měla roztažená přes celý dvůr. Držela dvě zbraně – dlouhé bronzové šavle, které vyzařovaly divnou zelenkavou auru. Stoupaly z nich pramínky dýmu, který kysele a horce čpěl přes celé nádvoří.

„Jed!“ vyjekl Grover. „Ať se vás to nedotkne, nebo…“

„Nebo je po nás?“ hádal jsem.

„No… ale nejdřív se pomalu seschneš na prach.“

„Tak to se těm šavlím radši vyhneme,“ rozhodl jsem se.

„Briare, bojuj!“ pobízel ho Tyson. „Zvětši se do plné velikosti!“

Briares ale naopak vypadal, jako by se snažil ještě zmenšit. Zdálo se, že nasadil svůj absolutně vyděšený obličej.

Kampê se za námi hnala na dračích nohách a kolem těla se jí plazily stovky hadů.

Chvíli jsem uvažoval, že vytáhnu Anaklusmos a postavím se jí, ale srdce se mi vyšplhalo až do krku. Pak Annabeth řekla nahlas to, na co jsem myslel: „Utečme.“

Nikdo se s ní nehádal. S touhle věcí se nedalo bojovat. Prohnali jsme se dvorem, ven z bran věznice a nestvůra hned za námi. Smrtelníci ječeli a utíkali. Začínaly kvílet bezpečnostní sirény.

Dostali jsme se do přístaviště, lidé tam zrovna vystupovali z výletní lodě. Nová skupina návštěvníků ztuhla, když viděla, jak se k nim ženeme, za námi dav vyděšených turistů a za ním… nevím, co viděli skrz mlhu, ale nic příjemného to jistě nebylo.

„Na loď?“ zeptal se Grover.

„Je moc pomalá,“ namítl Tyson. „Zpátky do bludiště. Jediná šance.“

„Musíme ji něčím rozptýlit,“ napadlo Annabeth.

Tyson vyrval ze země kovovou lampu. „Já Kampê zabavím. Vy utíkejte napřed.“

„Pomůžu ti,“ nabídl jsem se.

„Ne,“ odmítl Tyson. „Ty jdi. Jed Kyklopy zraní. Hodně bolí. Ale nezabije je.“

„Víš to jistě?“

„Běž, bratře. Sejdeme se uvnitř.“

Nelíbilo se mi to ani trochu. Už jednou jsem o Tysona málem přišel a nechtělo se mi to riskovat znova. Ale nebyl čas na domluvy a lepší nápad jsem neměl. Annabeth, Grover a já jsme popadli Briara každý za jednu ruku a vlekli jsme ho ke stánkům, zatímco Tyson zařval, napřáhl svůj sloup a vyrazil proti Kampê jako rytíř s dřevcem.

Zírala na Briara, ale Tysona si všimla, jakmile ji šťouchl do prsou tím stožárem a zatlačil ji zády ke zdi. Zaječela, zamáchala šavlemi a rozřezala sloup na kousky. Všude kolem ní odkapával jed, syčel a vpíjel se do betonu.

Tyson uskočil dozadu, vlasy Kampê šlehaly a prskaly a zmije kolem nohou vyrážely jazyky do všech stran. Z těch divných napůl zformovaných podob kolem jejího pasu vyrazil lev a zařval.

Poslední, co jsem zahlédl, když jsme se hnali k blokům s celami, byl Tyson, jak zvedá stánek se zmrzlinou a háže ho na Kampê. Jed a zmrzlina byly všude, hádkové ve vlasech Kampê dostali sladkou zálivku. Vběhli jsme zpátky na dvůr věznice.

„Nedokážu to,“ zabručel Briares.

„Tyson riskuje život, aby ti pomohl!“ zaječel jsem na něj. „Ty to zvládneš.“

Když jsme se dostali ke dveřím vězeňského bloku, uslyšel jsem vzteklý řev. Ohlédl jsem se a uviděl Tysona, jak k nám pádí plnou rychlostí. Kampê mu byla v patách, celá olepená zmrzlinou a obalená tričky. Jedna medvědí hlava u pasu teď měla naražené plastové sluneční brýle, suvenýr z Alcatrazu.

„Pospěš si!“ křičela Annabeth, jako bych to potřeboval připomínat.

Konečně jsme našli celu, kterou jsme přišli, ale zadní stěna byla úplně hladká – po balvanu nebo něčem takovém ani stopa.

„Hledejte značku!“ vyhrkla Annabeth.

„Tady je!“ Grover se dotkl drobné praskliny a ta se proměnila na řeckou deltu. Daidalova značka modře zazářila a kamenná stěna zaskřípěla a odsunula se.

Moc pomalu. Tyson probíhal blokem cel, za ním švihaly šavle Kampê, porcovaly mříže a kamenné zdi, které se jim dostaly do rány.

Zatlačil jsem Briara do bludiště, po něm Annabeth a Grovera.

„Dokážeš to!“ křikl jsem na Tysona. Ale už jsem věděl, že ne. Kampê ho doháněla. Napřáhla šavle. Potřeboval jsem ji nějak rozptýlit – něčím pořádným. Plácl jsem po hodinkách a ty se rozvinuly do podoby bronzového štítu. Zoufale jsem ho hodil nestvůře na hlavu.

PLESK! Štít ji praštil do obličeje, zakolísala právě na tak dlouho, aby se Tyson stačil kolem mě vrhnout do bludiště. Skočil jsem za ním.

Kampê vyrazila, ale opozdila se. Kamenné dveře se zasunuly a svým kouzlem nás uzavřely uvnitř. Cítil jsem, jak se celá chodba otřásá, jak Kampê zvenčí tluče a zuřivě řve. Nezdrželi jsme se, abychom si s ní zahráli ťuk, ťuk, kdo je tam. Hnali jsme se do tmy a já byl poprvé (a naposled) rád, že jsem zpátky v labyrintu.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a tři