Osmá kapitola

NAVŠTÍVÍM RANČ ĎÁBELSKÉHO CHLAPÍKA

Zastavili jsme se až v místnosti plné vodopádů. Podlaha byla jedna velká jáma, lemovaná kluzkým kamenným chodníčkem. Kolem nás se po všech čtyřech stěnách valila voda z obřích trubek. Lila se do té jámy, a i když jsem tam posvítil, na dno jsem nedohlédl.

Briares se svezl ke zdi. Tuctem rukou nabral vodu a opláchl si obličej. „Tahle jáma vede přímo do Tartaru,“ zamumlal. „Měl bych tam skočit a ušetřit vám trápení.“

„Takhle nemluv,“ napomenula ho Annabeth. „Můžeš se s námi vrátit do tábora a pomoct s přípravami. Víš toho o boji s Titány víc než všichni ostatní.“

„Nemám co nabídnout,“ povzdechl si Briares. „O všechno jsem přišel.“

„A co tví bratři?“ vzpomněl si Tyson. „Ti druzí dva musí být pořád velcí až do nebe! Půjdeme za nimi s tebou.“

Briares nasadil ještě smutnější výraz: zarmoucenou tvář. „Ti už nejsou. Zmizeli.“

Vodopády zaburácely. Tyson hleděl do díry a zamrkal, aby zahnal slzy z oka.

„Co tím chceš říct, že zmizeli?“ nechápal jsem. „Já myslel, že nestvůry jsou nesmrtelné, stejně jako bohové.“

„Percy,“ hlesl Grover, „i nesmrtelnost má své meze. Někdy… někdy se na nestvůry zapomene a ony ztratí vůli zůstat nesmrtelné.“

Díval jsem se na Grovera a uvažoval, jestli myslí na Pana. Vzpomněl jsem si na něco, co nám kdysi řekla Medúza: jak se její sestry, další dvě Gorgony, ztratily a nechaly ji samotnou. A pak loni Apollón něco říkal o starém bohu Héliovi, který zmizel a nechal mu povinnosti boha slunce. Nikdy jsem o tom moc neuvažoval, ale jak jsem se tak díval na Briara, napadlo mě, jak je hrozné být tak starý – tisíce a tisíce let – a úplně sám.

„Musím jít,“ vzdychl Briares.

„Kronova armáda vtrhne do tábora,“ domlouval mu Tyson. „Potřebujeme pomoc.“

Briares svěsil hlavu. „Nemůžu, Kyklope.“

„Jsi silný.“

„Už ne.“ Briares se zvedl.

„No tak.“ Popadl jsem ho za jednu ze stovky paží a odtáhl ho stranou, aby v hluku vody nebylo slyšet, co si říkáme. „Briare, my tě potřebujeme. Pokud sis toho nevšiml, Tyson ti věří. Riskoval pro tebe život.“

Řekl jsem mu o všem – o Lukově invazním plánu, o vstupu do labyrintu z tábora, o Daidalově dílně, o Kronově zlaté rakvi.

Briares jen vrtěl hlavou. „Nemůžu, polobože. Nemám prstovou pistoli, abych tuhle hru vyhrál.“ Aby to zdůraznil, udělal z rukou sto prstových pistolí.

„Možná proto nestvůry mizí,“ napadlo mě. „Možná nejde o to, na co věří smrtelníci. Možná je to tím, že se vzdáváte sami.“

Měřil si mě těma čistě hnědýma očima. Tvář se mu proměnila na výraz, který jsem poznal – zahanbení. Pak se obrátil a odvlekl se chodbou pryč, až se ztratil ve tmě.

Tyson vzlykl.

„To je v pořádku.“ Grover ho váhavě poplácal po rameni, což ho muselo stát veškerou kuráž.

Tyson kýchl. „To není v pořádku, kozlíku. Byl to můj hrdina.“

Chtěl jsem ho nějak povzbudit, ale nevěděl jsem, co říct.

Nakonec se zvedla Annabeth a hodila si batoh na záda. „Pojďte, kluci. Z té jámy jsem nervózní. Najdeme si lepší místo, kde se utáboříme na noc.“

~~~

Usadili jsme se v chodbě z velkých mramorových bloků. Vypadala na část nějaké řecké hrobky, na stěnách měla připevněné bronzové držáky na louče. Musel to být nějaký starší úsek labyrintu a Annabeth usoudila, že je to dobré znamení.

„Musíme už být blízko Daidalovy dílny,“ nadnesla. „Všichni si odpočiňte. Ráno jdeme dál.“

„Jak poznáme, že je ráno?“ zajímalo Grovera.

„Prostě odpočívej,“ nařídila mu.

Groverovi to nebylo třeba říkat dvakrát. Vytáhl z batohu hromadu slámy, trochu ujedl, ze zbytku si udělal polštář a brzo už pochrupoval. Tysonovi trvalo déle, než usnul. Chvíli se vrtal v nějakém kovovém haraburdí ze své soupravy nářadí, ale ať dělal, co dělal, nebyl s tím spokojený. Znova a znova dílky rozebíral.

„Je mi líto, že jsem přišel o štít,“ omlouval jsem se. „Dal sis tolik práce, abys ho opravil.“

Tyson vzhlédl. Oko měl začervenalé od pláče. „Tím se netrap, bratříčku. Zachránil jsi mě. Nemusel jsi to dělat, kdyby byl Briares co k čemu.“

„Měl zkrátka strach,“ konejšil jsem ho. „Určitě se z toho dostane.“

„On není silný,“ posteskl si Tyson. „Není už důležitý.“

Ztěžka a smutně si vzdychl a zavřel oko. Nesmontované kousky kovu mu vypadly z rukou. Začal chrápat.

Snažil jsem se taky usnout, ale nešlo to. Když má člověk za sebou pronásledování obrovskou dračí ženou s jedovatými šavlemi, těžko se jen tak uvolní. Vzal jsem si deku a roztáhl si ji vedle místa, kde seděla Annabeth a držela hlídku.

Posadil jsem se k ní.

„Měl bys spát,“ řekla mi.

„Nemůžu. Jsi v pořádku?“

„Jasně. První den v čele výpravy. Prostě paráda.“

„My se tam dostaneme,“ ujistil jsem ji. „My tu dílnu najdeme dřív než Luke.“

Odhrnula si vlasy z obličeje. Na bradě měla špinavou šmouhu a já si představil, jak asi vypadala, když byla malá a potloukala se zemí s Thalií a Lukem. Jednou, to jí bylo teprve sedm, je zachránila z domu zlého Kyklopa. I když vypadala vyplašeně jako třeba teď, věděl jsem, že má spoustu odvahy.

„Prostě bych chtěla, aby ta výprava byla logická,“ postěžovala si. „Chci říct, pořád někam jdeme, ale netušíme, kde skončíme. Jak se dá za den dojít z New Yorku až do Kalifornie?“

„V bludišti platí jiné vzdálenosti.“

„Já vím, já vím. Jenomže…“ Váhavě se na mě podívala. „Percy, já jsem šidila sama sebe. Přes všechno to plánování a čtení vůbec netuším, kam jdeme.“

„Jde ti to výborně. Kromě toho, my přece nikdy nevíme, co děláme. A nakonec to vyjde. Vzpomínáš na ostrov Kirké?“

Zasupěla. „Byl jsi roztomilé morčátko.“

„A na Vodní svět, jak jsme se kvůli tobě zřítili po té jízdě?“

„Kvůli mně? To bylo celé tvoje vina!“

„Tak vidíš. Zas se to zvládne.“

Usmála se, což jsem viděl moc rád, ale úsměv hned zas zmizel.

„Percy, co tím Héra myslela, že znáš způsob, jak se dostat bludištěm?“

„Já nevím,“ přiznal jsem. „Vážně ne.“

„Řekl bys mi, kdybys to věděl?“

„Jistě. Možná…“

„Možná co?“

„Možná by pomohlo, kdybys mi prozradila ten poslední verš proroctví.“

Annabeth se otřásla. „Tady ne. Tady v té tmě ne.“

„A co ty volby, o kterých mluvil Janus? Héra říkala –“

„Nech toho,“ vyštěkla Annabeth. Pak se roztřeseně nadechla. „Nezlob se, Percy. Jsem jenom nervózní. Ale nevím… Musím o tom přemýšlet.“

Seděli jsme mlčky a poslouchali divné skřípání a sténání v bludišti, ozvěnu kamenů, které o sebe dřely, jak se chodby měnily, rostly a protahovaly se. Ta tma mi připomněla, jak jsem viděl Nika di Angelo. Najednou mi něco došlo.

„Nico je někde tady dole,“ uvažoval jsem. „Tak se mu povedlo zmizet z tábora. Objevil labyrint. Pak našel cestu, která vedla ještě níž, do podsvětí. Ale teď je zpátky v bludišti. Jde po mně.“

Annabeth dlouho mlčela. „Percy, doufám, že se pleteš. Ale jestli máš pravdu…“ Hleděla na světlo baterky, které vysílalo tlumený kruh na kamennou stěnu. Měl jsem pocit, že myslí na své proroctví. Nikdy se mi nezdála unavenější.

„Co kdybych si vzal první hlídku já?“ navrhl jsem. „Vzbudím tě, když se bude něco dít.“

Annabeth vypadala, že chce protestovat, ale pak jenom přikývla, sesunula se na deku a zavřela oči.

~~~

Když přišla řada na mě, abych se vyspal, zdál se mi sen, že jsem zas ve vězení v labyrintu s tím starcem.

Teď to vypadalo spíš jako dílna. Po stolech se povalovaly různé měřicí přístroje. V rohu rudě žhnula kovářská výheň. Ten kluk, kterého jsem viděl ve snu posledně, rozdmýchával měchy, ale byl už vyšší, skoro stejně starý jako já. Z komína výhně vedlo divné trychtýřovité zařízení, chytalo kouř a žár a odvádělo je rourou do země hned vedle velikého bronzového poklopu na průlezu.

Byl bílý den. Obloha nahoře modře zářila, ale stěny bludiště vrhaly po dílně hluboké stíny. Po té dlouhé době strávené v chodbách mi přišlo divné, že část labyrintu může být otevřená obloze. Nějak tím působil ještě krutěji.

Ten starý muž vypadal nemocný. Byl příšerně vyzáblý, ruce měl odřené a červené od práce. Bílé vlasy mu padaly do očí a tuniku měl umaštěnou. Skláněl se nad stolem, pracoval na nějaké dlouhé kovové mozaice – připomínalo to pás kroužkové zbroje. Vzal drobný bronzový pásek a upevnil ho na místo.

„Hotovo,“ oznámil. „Je to hotovo.“

Zvedl své dílo. Bylo tak krásné, až ve mně poskočilo srdce – kovová křídla, sestavená z tisíců spojených bronzových peříček. Měl dvoje. Jedna ještě ležela na stole. Daidalos napnul konstrukci a křídla se roztáhla na šest metrů. Něco ve mně vědělo, že nikdy nemůžou letět. Byla moc těžká, nedokážou se odlepit od země. Ale řemeslná práce vypadala úžasně. Kovová pírka odrážela světlo a leskla se třiceti různými odstíny zlata.

Chlapec nechal měchy a běžel se podívat. Radostně se zašklebil, celý umazaný a zpocený. „Otče, ty jsi génius!“

Stařec se usmál. „To mi nemusíš povídat, Ikare. A teď si pospěšme. Zabere nám nejmíň hodinu, než si je připevníme. Pojď.“

„Nejdřív ty,“ pobídl ho Ikaros.

Starý muž se bránil, ale Ikaros stál na svém. „Tys je vyrobil, otče. Měl bys mít tu čest nasadit si je jako první.“

Chlapec připevnil otci na prsa kožený postroj, jako mají horolezci, s řemeny, které se táhly od ramen k zápěstím. Pak vzal kovovou nádobu, která vypadala jako obrovská tavná pistole, a začal upevňovat křídla.

„Ta vosková směs by měla vydržet několik hodin,“ prohlásil Daidalos nervózně, zatímco syn pracoval. „Ale nejdřív ji musíme nechat zatuhnout. A měli bychom si dát pozor, ať neletíme moc vysoko ani moc nízko. Od moře by ty voskové spoje mohly navlhnout –“

„A sluneční žár by je roztavil,“ dokončil za něj chlapec. „Ano, otče. To už jsme si probrali milionkrát!“

„Opatrnosti není nikdy dost.“

„Já tvým vynálezům bezmezně věřím, otče! Nikdo nikdy nebyl tak chytrý jako ty.“

Starci zazářily oči. Bylo vidět, že syna miluje nade všechno na světě. „Teď se pustím do tvých křídel, moje mezitím pořádně zaschnou. Pojď!“

Šlo to pomalu. Starcovy ruce zápolily s řemeny. Měl co dělat, aby udržel křídla ve správné pozici, když je zatavoval. Zdálo se, že ho vlastní křídla tíží, překážejí mu při práci.

„Moc pomalu,“ zamumlal stařec. „Jde mi to moc pomalu.“

„Nespěchej, otče,“ uklidňoval ho chlapec. „Stráže se tu jistě neobjeví až do –“

PRÁÁSK!

Dveře dílny se zachvěly. Daidalos je měl zevnitř zajištěné dřevěnou závorou, ale stejně se otřásly v pantech.

„Pospěš si!“ vyhrkl Ikaros.

PRÁÁSK! PRÁÁSK!

Do dveří naráželo něco těžkého. Závora držela, ale v levém křídle se objevila trhlina.

Daidalos zběsile pracoval. Kapka horkého vosku se vylila chlapci na rameno. Chlapec sebou škubl, ale nevykřikl. Když měl levé křídlo upevněno v popruzích, pustil se Daidalos do práce na pravém.

„Potřebujeme víc času!“ mumlal Daidalos. „Jsou tu moc brzo! Potřebujeme víc času, aby vosk držel.“

„To bude stačit,“ tvrdil Ikaros, zatímco otec dokončoval pravé křídlo. „Pomoz mi s tím průlezem –“

RUP! Dveře se rozletěly a v otvoru se objevil konec bronzového beranidla. Sekery odklidily trosky a do místnosti vrazili dva ozbrojení strážní, následovaní králem se zlatou korunou a bradkou zastřiženou do špičky.

„Ale, ale,“ promluvil ten král s krutým úsměvem. „Někam se chystáme?“

Daidalos se synem ztuhli. Na zádech se jim leskla kovová křídla.

„Odcházíme, Mínosi,“ oznámil mu stařec.

Král Mínos se zasmál. „Zajímalo mě, jak daleko se dostaneš s tím svým malým projektem, než ti zničím naděje. Musím uznat, že jsem ohromen.“

Král chvíli obdivoval křídla. „Vypadáte jako kovová kuřata,“ usoudil. „Snad bychom vás měli oškubat a uvařit z vás polévku.“

Strážní se hloupě rozchechtali.

„Kovová kuřata,“ opakoval jeden. „Polívku.“

„Buďte zticha,“ rozkázal král. Pak se zas obrátil k Daidalovi. „Nechal jsi uniknout mou dceru, starče. Mou ženu jsi dovedl k šílenství. Zabil jsi mi nestvůru a kvůli tobě jsem teď pro smích celému Středomoří. Nikdy mi neunikneš!“

Ikaros popadl voskovou pistoli a vystříkl na krále. Ten překvapeně couvl, stráže se vrhly dopředu, ale obě zasáhl proud horkého vosku do tváře.

„Ten průlez!“ zavolal Ikaros na otce.

„Chopte se jich!“ zuřil král Mínos.

Stařec s chlapcem společnými silami vypáčili poklop průlezu a ze země vyrazil sloup horkého vzduchu. Král nevěřícně zíral, jak vynálezce a jeho syn stoupají k nebi na bronzových křídlech, neseni tím stoupavým proudem.

„Sestřelte je!“ křičel král, ale strážní si nevzali luky.

Jeden po nich zoufale hodil mečem, ale Daidalos a Ikaros už byli z dosahu. Zakroužili nad bludištěm a nad královým palácem, přeletěli nad městem Knóssos a dál nad skalnatým krétským pobřežím.

Ikaros se rozesmál. „Jsme volní, otče! Tys to dokázal.“

Chlapec roztáhl křídla naplno a stoupal s větrem.

„Počkej!“ volal za ním Daidalos. „Buď opatrný!“

Ale Ikaros se už dostal nad volné moře, mířil na sever a radoval se ze svého štěstí. Prudce vystoupal, vylekal jednoho orla, který letěl kolem, pak se jako rozený letec vrhl střemhlav dolů k moři a v poslední vteřině let vybral. Sandály mu křísly o vlny.

„Nech toho!“ volal Daidalos. Ale vítr unášel jeho hlas pryč. Ikaros byl opilý svobodou.

Stařec se ho pokoušel dohnat, nemotorně plachtil za synem.

Byli už míle za Krétou nad širým mořem, když se Ikaros ohlédl a všiml si otcova ustaraného výrazu.

Ikaros se usmál. „Neboj se, otče! Jsi génius! Já tvému dílu věřím –“

Z křídel se mu uvolnilo první kovové pírko a odlétlo. Pak další. Ikaros se ve vzduchu zakymácel. Najednou začal ztrácet bronzová pírka, odlétala od něj, kroužila jako hejno vyplašených ptáků.

„Ikare!“ volal na něj otec. „Plachti! Roztáhni křídla. Hýbej se co nejméně!“

Ale Ikaros máchal rukama, zoufale se pokoušel znovu ovládnout křídla.

To levé povolilo jako první – utrhlo se z řemenů.

„Otče!“ vyjekl Ikaros. A pak už klesal, křídla odpadla, zbyl jen chlapec v horolezeckém postroji a bílé tunice, který roztahoval ruce a marně se pokoušel plachtit.

S leknutím jsem se probudil, připadalo mi, jako bych padal sám. V chodbě byla tma. Zdálo se mi, že v neustálém sténání labyrintu slyším zoufalý pláč Daidala, který volá syna, zatímco se Ikaros, jeho jediná radost, řítí k moři sto metrů pod sebou.

~~~

V bludišti ráno neexistovalo, ale jakmile jsme se všichni probudili a uspořádali hostinu z müsli tyčinek a krabicového džusu, putovali jsme dál. O svém snu jsem jim neřekl. Něco na něm mě děsilo a říkal jsem si, že to ostatní nemusí vědět.

Staré kamenné chodby se změnily na hliněné s cedrovými podpěrami jako v nějakém zlatém dole. Annabeth začínala být nervózní.

„To není dobře,“ stěžovala si. „Měl to být pořád kámen.“

Dostali jsme se do jeskyně, kde ze stropu visely dlouhé krápníky. Uprostřed hliněné podlahy se táhla obdélníková jáma, vypadala jako hrob.

Grover se otřásl. „Smrdí to tu jako v podsvětí.“

Pak jsem si všiml, že se na kraji té díry něco třpytí – obal z alobalu. Posvítil jsem baterkou do jámy a viděl, jak v hnědé bublinkové kaluži plave okousaný cheeseburger.

„Nico,“ vydechl jsem. „Zase povolával mrtvé.“

Tyson zafňukal. „Byli tu duchové. Nemám rád duchy.“

„Musíme ho najít.“ Nevěděl jsem proč, ale když jsem stál na kraji té díry, něco mě k němu ponoukalo. Nico byl někde blízko. Vycítil jsem to. Nemohl jsem ho nechat, aby se tu potuloval sám, jen s mrtvými. Rozběhl jsem se.

„Percy!“ zavolala Annabeth.

Zmizel jsem do tunelu a uviděl před sebou jas. Než mě Annabeth, Tyson a Grover dohnali, hleděl jsem už na denní světlo skrz mříže nad hlavou. Byli jsme pod nějakým ocelovým roštem z kovových trubek. Viděl jsem stromy a modrou oblohu.

„Kde to jsme?“ uvažoval jsem.

Pak na mříž padl stín. Shlížela na mě kráva. Vypadala jako každá jiná, až na tu divnou barvu – byla jasně červená jako třešně. Netušil jsem, že existují takové krávy.

Zabučela, kopytem nejistě zahrabala o mříže a vycouvala.

„To je ochranná mříž pro dobytek,“ vysvětloval Grover.

„Cože?“ nechápal jsem.

„Dávají je k branám rančů, aby se krávy nedostaly ven. Neumějí po tom chodit.“

„Jak to víš?“

Grover rozhořčeně zabručel: „Věř mi, kdybys měl kopyta, taky bys o mřížích pro dobytek věděl svoje. Jsou jen pro zlost!“

Obrátil jsem se k Annabeth. „Neříkala Héra něco o ranči? Musíme to prozkoumat. Tam nahoře může být Nico.“

Zaváhala. „Dobře. Ale jak se dostaneme ven?“

Problém vyřešil Tyson tím, že oběma rukama praštil do mříže. Vyskočila a odlétla z dohledu. Uslyšeli jsme BŘINK! a polekané Búúú!! Tyson se začervenal.

„Promiň, krávo!“ zavolal.

Pak nás vysadil nahoru z chodby.

Ano, byli jsme na ranči. K obzoru se táhly zvlněné kopce, poseté duby a kaktusy a balvany. Od brány se na obě strany táhl plot z ostnatého drátu. Kolem se potulovaly červené krávy a spásaly chumáče trávy.

„Červený dobytek,“ pokývala hlavou Annabeth. „Sluneční dobytek.“

„Cože?“ zeptal jsem se.

„Je zasvěcený Apollónovi.“

„Posvátné krávy?“

„Přesně tak. Ale co dělají –“

„Počkat,“ zarazil nás Grover. „Poslouchejte.“

Nejdřív mi připadalo, že je všude ticho… ale pak jsem to uslyšel: štěkání psů v dálce. Sílilo to. Najednou zašustilo křoví a vyrazili z něj dva psi. Jenže to nebyli dva psi. Byl to jeden pes se dvěma hlavami. Vypadal jako chrt, měl dlouhé hadovité tělo a hladkou hnědou srst, ale krk se mu větvil do dvou hlav. Obě štěkaly a vrčely a nebyly moc nadšené, že nás vidí.

„Zlý janusovský pes!“ vykřikl Tyson.

„Vrrhaf!“ řekl tomu tvorovi Grover a zvedl ruku na pozdrav.

Dvouhlavý pes vycenil zuby. Podle mě na něj neudělalo dojem, že Grover umí mluvit zvířecí řečí. Pak se z lesa vynořil jeho pán a já pochopil, že nás čekají horší věci než ten pes.

Byl to mohutný chlapík s úplně bílými vlasy, slaměným kovbojským kloboukem a bílou bradou, spletenou do copu – něco jako Smrtka, pokud by Smrtka chodila oblečená jako křupan a posilovala. Měl na sobě džínsy, triko s nápisem Nešpiňte nám Texas a džínovou bundu s utrženými rukávy, takže jsme viděli vypracované svaly. Na pravém bicepsu se mu vlnily vytetované zkřížené meče. Svíral dřevěnou palici velkou jako jaderná hlavice. Ježily se na ní patnácticentimetrové ostny.

„K noze, Orthosi,“ nařídil psovi.

Pes na nás ještě jednou zavrčel, jenom aby dal najevo, co si o nás myslí, a vrátil se páníčkovi k noze. Chlap si nás prohlížel odshora dolů a palici držel připravenou k útoku.

„Copak to tu máme?“ zeptal se. „Zloděje dobytka?“

„Jenom cestovatele,“ vyhrkla Annabeth. „Jsme na výpravě.“

Chlapovi zacukalo v koutku oka. „Polokrevní, co?“

Začal jsem: „Jak víte –“

Annabeth mi položila ruku na paži. „Já jsem Annabeth, dcera Athény. Tohle je Percy, Poseidónův syn. Satyr Grover. A Tyson –“

„Kyklop,“ dokončil za ni ten muž. „Ano, to vidím.“ Zamračil se na mě. „A znám polokrevné, protože sám jsem taky polokrevný, synku. Jsem Eurytión, pasák na tomhletom ranči. Arésův syn. Hádám, že jste přišli labyrintem jako ten další.“

„Ten další?“ zeptal jsem se. „Myslíte Nika di Angelo?“

„Máme tu spoustu hostů z labyrintu,“ prohlásil Eurytión ponuře. „A moc jich odsud neodejde.“

„No teda,“ neodpustil jsem si. „To je ale milé uvítání.“

Pasák se ohlédl, jako by nás někdo pozoroval. Pak snížil hlas: „Tohle nebudu opakovat, polobohové. Okamžitě se vraťte zpátky do bludiště. Než bude pozdě.“

„My neodejdeme,“ stála na svém Annabeth. „Dokud se nesetkáme s tím dalším polobohem. Prosím.“

Eurytión zavrčel: „Tak to mi nedáváte jinou možnost, slečinko. Musím vás zavést za šéfem.“

~~~

Nepřipadalo mi, že jsme zajatci. Eurytión kráčel vedle nás s palicí přes rameno. Dvouhlavý pes Orthos věčně vrčel a očichával Groverovi nohy a občas vyrazil do křoví za nějakým zvířetem, ale Eurytión ho víceméně zvládal.

Šli jsme po prašné stezce, která vypadala, že se táhne donekonečna. Muselo být ke čtyřiceti stupňům, což byl po San Francisku šok. Vzduch nad zemí se chvěl horkem. Ve větvích bzučel hmyz. Neušli jsme daleko a já už se potil jako divý. Kolem se rojily mouchy. Každou chvíli jsme viděli ohradu plnou červených krav nebo ještě divnějších zvířat. Jednou jsme minuli výběh s plotem pobitým azbestem. Uvnitř přecházelo stádo koní, kteří chrlili oheň. Seno ve žlabu hořelo. Země pod nohama jim doutnala, ale koně vypadali docela krotce. Jeden velký hřebec si mě změřil, zařehtal a z nozder mu vyrazily rudé plameny. Uvažoval jsem, jestli ho nepálí nosní dutiny.

„K čemu jsou tihle?“ zeptal jsem se.

Eurytión se zamračil. „Chováme tu zvířata pro spoustu zákazníků. Pro Apollóna, Dioméda a… další.“

„Pro koho třeba?“

„Už žádné otázky.“

Konečně jsme vyšli z lesa. Na kopci nad námi stála mohutná budova, samý bílý kámen, dřevo a velká okna.

„To vypadá jako od Franka Lloyda Wrighta!“ vydechla Annabeth.

Asi mluvila o nějaké architektonické záležitosti. Mně to připadalo prostě jako místo, kde se pár polobohů může dostat do pěkného maléru. Vyšli jsme na kopec.

„Neporušujte pravidla,“ varoval nás Eurytión, když jsme stoupali do schodů na přední verandu. „Žádný boj. Žádné tasení zbraní. A žádné poznámky o tom, jak šéf vypadá.“

„Proč?“ zeptal jsem se. „Jak vypadá?“

Než stačil Eurytión odpovědět, ozval se nový hlas: „Vítejte na ranči Trojité Gé.“

Ulevilo se mi, že ten muž na verandě má normální hlavu. Tvář byla ošlehaná a snědá po letech strávených na slunci. K tomu ulízané černé vlasy a tenký černý knírek, jaký nosí padouši ve starých filmech. Usmíval se na nás, ale nebyl to přátelský úsměv; spíš pobavený, jako by si myslel: Paráda, další lidi na mučení!

Neuvažoval jsem ale dlouho, protože jsem si všiml jeho těla… nebo těl. Měl tři. Já vím, dalo by se čekat, že po Janusovi a Briarovi jsem si už na divné postavy zvykl, ale tenhle chlapík byl tři celí lidé. Krk měl spojený s tělem jako normálně, ale kromě té prostřední měl ještě dvě další hrudi, jednu na každé straně, spojené v ramenou a pak oddělené. Levá ruka mu vyrůstala z levé hrudi a totéž napravo, takže měl dvě ruce, ale čtyři podpaží, pokud to dává nějaký smysl. Všechny ty hrudi se spojovaly do jednoho obrovského těla se dvěma normálníma, ale pořádně svalnatýma nohama. Na nich měl ty největší levisky, jaké jsem kdy viděl. Každé tělo mělo jinou kovbojskou košili – zelenou, žlutou a červenou, vypadalo to jako semafor. Napadlo mě, jak si asi obléká to prostřední tělo, které nemělo ruce.

Pasák Eurytión do mě strčil. „Pozdravte pana Géryona.“

„Ahoj,“ plácl jsem. „Parádní tělo – ehm, ranč! Máte parádní ranč.“

Než stačil ten trojitý člověk odpovědět, prosklenými dveřmi vyšel na verandu Nico di Angelo. „Géryone, nebudu čekat na –“

Uviděl nás a ztuhl. Vytasil meč. Ta čepel byla přesně taková, jakou jsem viděl ve snu: krátká, ostrá a temná jako půlnoc.

Géryonés zavrčel, když to viděl: „Dejte to pryč, pane di Angelo. Nepřipustím, aby se mí hosté mezi sebou zabíjeli.“

„Ale tohle je –“

„Percy Jackson,“ doplnil Géryonés. „Annabeth Chaseová. A pár jejich přátel nestvůr. Ano, já vím.“

„Přátel nestvůr?“ ozval se Grover dotčeně.

„Ten pán má tři košile,“ hlásil Tyson, jako by si toho právě všiml.

„Nechali umřít mou sestru!“ Nikovi se třásl hlas vztekem. „Přišli mě sem zabít!“

„Nico, nepřišli jsme tě zabít.“ Zvedl jsem ruce. „To, co se stalo Biance, bylo –“

„Neříkej její jméno! Nejsi hodný ani toho, abys o ní mluvil!“

„Počkej chvilku.“ Annabeth ukázala na Géryona. „Jak to, že nás znáte?“

Muž se třemi těly zamrkal. „Dávám si záležet na tom, abych se udržoval v obraze, drahoušku. Čas od času každý zaskočí sem na ranč. Každý něco potřebuje od starého dobrého Géryona. A teď, pane di Angelo, schovejte ten svůj nepříjemný meč, než nařídím Eurytiónovi, aby vám ho vzal.“

Eurytión si vzdychl, ale pozvedl ostnatou palici. Orthos mu u nohou zavrčel.

Nico zaváhal. Vypadal hubenější a bledší než v tom vysílání Iris. Zajímalo by mě, jestli za poslední týden něco snědl. Černé šaty měl zaprášené od putování labyrintem a tmavé oči plné nenávisti. Byl moc malý na to, aby vypadal takhle naštvaně. Ještě jsem si ho pamatoval jako toho nadšeného kluka, který si hrál s kartami Mýtomagie.

Neochotně zastrčil meč do pochvy. „Jestli se ke mně přiblížíš, Percy, zavolám si pomoc. A s mými pomocníky by ses potkat nechtěl, to mi věř.“

„Věřím,“ ujistil jsem ho.

Géryonés poplácal Nika po rameni. „To je ono, všichni jsme přece milí lidé. A teď pojďte, přátelé. Chci vám ukázat svůj ranč.“

~~~

Géryonés měl zvláštní vozítko – podobné dětským vláčkům, jaké jezdí v zoologických zahradách. Bylo pomalované černobílými fleky jako kravská kůže. Vozík řidiče měl na kapotě rohy a klakson zněl jako kravský zvonec. Napadlo mě, že možná takhle mučí lidi. Ztrapní je k smrti projížďkou v krávamobilu.

Nico seděl úplně vzadu, nejspíš proto, aby nás mohl hlídat. Eurytión se svou palicí s bodci si vylezl vedle něj a stáhl si kovbojský klobouk přes oči, jako by si chtěl zdřímnout. Orthos vyskočil na přední sedadlo vedle Géryona a vesele se rozštěkal dvojhlasem.

Annabeth, Tyson, Grover a já jsme obsadili prostřední dva vozíky.

„Máme veliký podnik!“ pochlubil se Géryonés, jakmile krávamobil vyrazil. „Hlavně koně a dobytek, ale i všemožné exotické druhy.“

Přejeli jsme přes kopec a Annabeth žasla. „Hipalektryóni? Myslela jsem, že už vyhynuli!“

U úpatí kopce se rozkládala oplocená pastvina se skupinou těch nejdivnějších zvířat, jaká jsem kdy viděl. Každé mělo přední půlku těla koňskou a zadní kohoutí. Místo zadních nohou měli veliké žluté pazoury, nad nimi ocasy z peří a červená křídla. Jak jsem se tak díval, dva z nich se servali o hromadu zrní. Vzepnuli se na zadních nohách, řehtali a plácali do sebe křídly, až ten menší utekl, kvůli těm zadním ptačím nohám trochu hopsavě.

„Kohoutí koníci,“ vydechl Tyson okouzleně. „Snášejí vajíčka?“

„Jednou za rok!“ Géryonés se zašklebil do zpětného zrcátka. „Jsou velmi žádaná na omelety!“

„To je hrozné!“ vyhrkla Annabeth. „Jistě je to ohrožený druh!“

Géryonés mávl rukou. „Zlato je zlato, má drahá. A to jste neochutnala ty omelety.“

„To není správné,“ mumlal Grover, ale Géryonés dál nevzrušeně komentoval prohlídku.

„A tamhle,“ vykládal, „máme naše koně, kteří chrlí oheň, jak jste možná už viděli po cestě sem. Jsou pochopitelně chováni pro válku.“

„Pro jakou válku?“ zeptal jsem se.

Géryonés se potutelně usmál. „No, pro jakoukoli, jaká nastane. A tam vzadu jsou samozřejmě naše prvotřídní červené krávy.“

Jasně, na svahu kopce se pásly stovky těch třešňových krav.

„Je jich tolik,“ obdivoval zvířata Grover.

„No ano, Apollón má moc práce, než aby na ně dohlížel,“ vysvětloval Géryonés, „takže to svěřil nám. Hodně je množíme, protože je po nich poptávka.“

„K čemu?“ zeptal jsem se.

Géryonés povytáhl obočí. „Na maso, samozřejmě! Vojska je třeba krmit.“

„Vy zabíjíte posvátné krávy boha slunce kvůli hamburgerům?“ nevěřil Grover svým uším. „To je proti prastarému právu!“

„Ale jdi, nerozčiluj se tak, satyre. Jsou to jenom zvířata.“

„Jenom zvířata!“

„Ano, a kdyby to Apollónovi vadilo, jistě by nám to řekl.“

„Pokud to ví,“ zabručel jsem.

Nico se naklonil dopředu. „Mně je tohle všechno ukradené, Géryone. Musíme něco probrat, a tohle to není!“

„Všechno v pravý čas, pane di Angelo. Podívejte se tamhle. Jedna z mých exotických ras.“

Příští pole bylo obehnáno ostnatým drátem. Po celé ploše se hemžili obří štíři.

„Ranč Trojité Gé,“ vzpomněl jsem si najednou. „Vaše značka byla na bednách v táboře. Kvintus dostal ty štíry od vás.“

„Kvintus…“ Géryonés se zadumal. „Krátké šedé vlasy, svalnatý, šermíř?“

„Ano.“

„Tak o něm jsem nikdy neslyšel,“ prohlásil Géryonés. „A teď: tamhle jsou mé prvotřídní stáje! Ty musíte vidět.“

Nemusel jsem je ani vidět, protože sotva jsme se dostali na dvě stě metrů od nich, ucítil jsem je. Kus od břehu zelené řeky stála koňská ohrada, velká jako fotbalové hřiště. Jednu stranu lemovaly stáje. Asi stovka koní se tam brouzdala v hnoji – a když říkám v hnoji, myslím tím v koňských výkalech. Bylo to to nejnechutnější, co jsem kdy viděl, jako by v noci přišla hnojová smršť a všechno zaplavila na metr vysoko. Koně vypadali dost nechutně, jak se v tom brodili, a stáje byly stejně hnusné. Smrdělo to tam neuvěřitelně – hůř než odpadkové lodě na East River.

Dokonce i Nikovi se zvedal žaludek. „Co je tohle?“

„Mé stáje!“ chlubil se Géryonés. „No, vlastně patří Aigeovi, ale my mu je za mírný měsíční poplatek hlídáme. Nejsou rozkošné?“

„Jsou odporné!“ ulevila si Annabeth.

„Spousta hovínek,“ všiml si Tyson.

„Jak můžete takhle chovat zvířata?“ vyjekl Grover.

„Jdete mi všichni na nervy,“ prohlásil mrzutě Géryonés. „Tohle jsou masožraví koně, víte? Tyhle podmínky mají rádi.“

„A navíc jste moc lakomý na to, abyste to nechal vyčistit,“ zamumlal Eurytión zpod klobouku.

„Ticho!“ vyštěkl Géryonés. „Dobře, ty stáje jsou možná náročné na čištění. Možná mi je na zvracení, když vítr zafouká špatným směrem. No a co? Mí zákazníci mi stejně dobře platí.“

„Jací zákazníci?“ chtěl jsem vědět.

„No, překvapilo by vás, kolik lidí si rádo pořídí masožravého koně. Jsou vynikající na likvidaci odpadků. Úžasně dokážou vyděsit nepřátele. Skvělí na narozeninové oslavy! Věčně je někomu pronajímáme.“

„Vy jste ale nestvůra,“ usoudila Annabeth.

Géryonés zastavil krávamobil, obrátil se a změřil si ji. „Co mě prozradilo? Ta tři těla?“

„Musíte ta zvířata pustit,“ domlouval mu Grover. „To není správné!“

„A ti zákazníci, o kterých pořád mluvíte,“ přidala se Annabeth. „Vy pracujete pro Krona, že? Zásobujete jeho armádu koňmi, jídlem, vším, co potřebuje.“

Géryonés pokrčil rameny, což působilo hrozně divně, když měl troje. Vypadalo to, jako by úplně sám dělal mexickou vlnu. „Já pracuju pro každého, kdo má zlato, mladá dámo. Jsem byznysmen. A prodám cokoli, co nabízím.“

Vylezl z krávamobilu a vydal se ke stájím, jako by se šel nadýchat vzduchu. Mohl to být pěkný pohled s tou řekou a stromy a kopci a tak, až na tu bažinu z koňského hnoje.

Nico vystoupil ze zadního vozíku a hrnul se za Géryonem. Pasák Eurytión nebyl tak ospalý, jak vypadal. Sebral palici a vydal se za Nikem.

„Já jsem sem přišel kvůli obchodu, Géryone,“ naléhal Nico. „A vy jste mi neodpověděl.“

„Hmm.“ Géryonés si prohlížel kaktus. Natáhl levou ruku a poškrábal se na prostřední hrudi. „Ano, dohoda jistě bude.“

„Můj duch mi řekl, že mi můžete pomoct. Řekl, že nás můžete dovést k té duši, kterou potřebujeme.“

„Počkej chvilku,“ zarazil jsem ho. „Myslel jsem, že já jsem ta duše, kterou chceš.“

Nico si mě změřil, jako bych se zbláznil. „Ty? Proč bych chtěl tebe? Biančina duše stojí za tisíc tvých! Tak co, Géryone, můžete mi pomoct, nebo ne?“

„Ale ano, myslím, že bych mohl,“ přikývl rančer. „Mimochodem, kde je ten tvůj přítel duch?“

Nico se zatvářil rozpačitě. „Nemůže se zjevit za denního světla. Je to pro něj těžké. Ale vznáší se tu někde kolem.“

Géryonés se usmál. „O tom nepochybuju. Mínos rád zmizí, když se věci… komplikují.“

„Mínos?“ vzpomněl jsem si na muže, kterého jsem viděl ve snech, se zlatou korunou, špičatou bradkou a s krutýma očima. „Myslíte toho hrozného krále? To on je ten duch, který ti radí?“

„Do toho ti nic není, Percy!“ Nico se obrátil zpátky ke Géryonovi. „A jak jste to myslel, že se věci komplikují?“

Trojitý muž si povzdechl. „No, víte, Nico – můžu vám říkat Nico?“

„Ne.“

„Víte, Nico, Luke Castellan nabízí za polokrevné velmi slušnou cenu. Zvlášť za silné polokrevné. A já jsem přesvědčen, že až se dozví vaše malé tajemství o tom, kdo doopravdy jste, zaplatí mi, a dost slušně.“

Nico vytáhl meč, ale Eurytión mu ho vyrazil z ruky. Než jsem stačil zasáhnout, Orthos se mi už sápal na prsa a vrčel, hlavu jen kousíček od mé.

„Já být vámi, zůstal bych ve voze,“ varoval nás Géryonés. „Nebo Orthos roztrhá panu Jacksonovi hrdlo. Tak, Eurytióne, buďte tak laskav a zneškodněte Nika.“

Pasák si odplivl do trávy. „Musím?“

„Ano, vy blázne!“

Eurytión se tvářil znechuceně, ale jednou mohutnou paží Nika popadl a zvedl ho jako zápasník.

„Vezměte i ten meč,“ dodal Géryonés s odporem. „Nic nesnáším víc než styxské železo.“

Eurytión sebral meč a dával si pozor, aby se nedotkl ostří.

„Tak,“ prohlásil Géryonés zvesela, „a prohlídku máme za sebou. Vrátíme se do domu, dáme si oběd a pošleme vzkaz po Iris našim přátelům z armády Titánů.“

„Jste zrůda!“ vykřikla Annabeth.

Géryonés se na ni usmál. „Nedělejte si starosti, má drahá. Jakmile předám pana di Angelo, můžete se svou partou odejít. Já se do záležitostí svých hostů nepletu. Kromě toho jsem dostal dobře zaplaceno, abych vás nechal bezpečně projít, což se pana di Angelo bohužel netýká.“

„Zaplaceno od koho?“ zbystřila Annabeth. „Co tím chcete říct?“

„To je jedno, má drahá. Pojďme, ano?“

„Počkat!“ houkl jsem a Orthos zavrčel. Ztuhl jsem jako sloup, aby mi nerozerval krk. „Géryone, říkal jste, že jste byznysmen. Tak spolu uděláme obchod.“

Géryonés přimhouřil oči. „Jaký obchod? Máte zlato?“

„Mám něco lepšího. Výměnný obchod.“

„Ale jděte, pane Jacksone, vy nemáte nic.“

„Mohl byste ho nechat vyčistit ty stáje,“ navrhl Eurytión nevinně.

„Já to udělám!“ prohlásil jsem. „Když se mi to nepovede, dostanete nás všechny. Prodáte nás Lukovi za zlato.“

„Pokud vás koně nesežerou,“ poznamenal Géryonés.

„Každopádně by vám zůstali mí přátelé,“ odsekl jsem. „Ale když se mi to povede, necháte nás jít všechny i s Nikem.“

„Ne!“ vyjekl Nico. „Nestojím o žádné milosti, Percy. Od tebe pomoc nechci!“

Géryonés se zasmál. „Percy Jacksone, ty stáje nebyly čištěny tisíc let… ale fakt je, že bych prodal víc místa na ustájení, kdyby ten hnůj zmizel.“

„Takže co můžete ztratit?“

Rančer zaváhal. „Dobře. Přijímám vaši nabídku, ale musíte to udělat do západu slunce. Když neuspějete, prodám vaše přátele a zbohatnu.“

„Domluveno.“

Přikývl. „Odvedu si je s sebou do budovy. Počkáme na vás tam.“

Eurytión mi věnoval zvláštní pohled. Možná to byl soucit. Hvízdl, pes se ze mě svezl a vyskočil Annabeth na klín. Vyjekla. Věděl jsem, že se Tyson a Grover o nic nepokusí, dokud bude Annabeth rukojmí.

Vylezl jsem z auta a zadíval se na ni.

„Doufám, že víš, co děláš,“ zamumlala tiše.

„Já taky doufám.“

Géryonés si vlezl za volant. Eurytión nacpal Nika na zadní sedadlo.

„Do soumraku,“ připomenul mi Géryonés. „Ne později.“

Ještě jednou se mi vysmál, zatroubil na houkačku z kravského zvonce a krávamobil odduněl po cestě.